Kázání 2020

KÁZÁNÍ O KONCI ROKU A KONCI ČASU

31. prosince 2020

Základ kázání: Zj 3,13-22

Milé sestry, milí bratři,

   uzavírá se kalendářní rok 2020, setkáváme se tu společně v jeho posledních hodinách. O důvod víc, abychom se společně začetli do knihy Zjevení Janovy, knihy poslední v Bibli, kterou se celá tato obrovitá sbírka svatých textů uzavírá.

   Kniha Zjevení Janova je vizionářský spis vzniklý v prostředí prvních křesťanských generací, text plný symbolů, pozoruhodných obrazů a podobenství velkých zkoušek, které přicházejí na lidstvo i na věřící křesťanstvo. Ale zároveň kniha zvoucí k naději, zvěstování upozorňující na Boha jakožto na toho, kdo je neporovnatelně silnější než všechna soužení, všechna bolest světa, na Boha, jehož přítomnost a svatá náruč překonává všechno pozemské zlo, všechno lidské bloudění a chybování.

   V takovém čase, kdy se zamýšlíme nad během času a nad pohybem pozemských věcí, kdy každý sám pro sebe uzavíráme rok, kterým nám mnohé dal a mnohé vzal, v takovém čase, zdá se mi, potřebujeme obzvláště připomenutí Toho, který je věčný, nedotčený změnami a převraty tohoto času - Boha. Něco se nyní i v našich soukromých a také rodinných životech mění, něco nového od příštího roku očekáváme, něco odesíláme se starým rokem smířeně nebo trpce do minulosti. Ale to, že se leccos mění nebo může změnit, k dobrému, k horšímu, to všechno by nám nemělo zastřít, že mnohé se (naštěstí? naneštěstí?) v našich životech nemění; že tu vězí - v našich životech, ve společnosti, v přírodě, v celém Stvoření - leccos nezměnitelného. Tím nejtrvalejším je sám Bůh věčný, který může být, chceme-li a toužíme-li, přítomný v našem životě, v našem nitru, uvnitř nás a mezi námi.

   Ačkoli v našich životech rozhodujeme o různých změnách, nebo se jakýmsi volným během událostí přikloníme k nějakým opravám a úpravám, větším nebo menším proměnám, spousta věcí zůstává pod těmito změnami stejná. Zejména v mladším věku si třeba mnohé slibujeme od nalezení dobrého partnera, od prožitku lásky. Ale nové partnerství přece nemůže, a ani nemá, změnit všechno na naší osobnosti. Naše povaha, naše hodnotová orientace, náš způsob prožívání zůstává tentýž, a nové partnerství, nový vztah nám naši osobnost jenom pomáhá nějak sdílet a dotvářet. Kdo byl nějak problematickou, závadnou osobností, zůstane takovým i v novém vztahu. - Změníme třeba zaměstnání, chceme ho změnit, máme to za žádoucí; ale způsob, jakým trávíme svůj pracovní čas a jakým vyděláváme peníze, nezmění přece na našich bytostech všechno, jenom něco; a proč by měl také měnit všechno, jakpak by taková totální proměna charakteru a povahy pod vlivem povolání mohla být chvályhodná? Američtí nebo čeští nebo jiní evropští občané třeba mohou chtít v souladu s demokratickými pravidly hry vyměnit vládu své země za nějakou snad lepší a tu současnou vládu nebo současného prezidenta poslat demokraticky k šípku. Ale tato proměna vládců, kulturních symbolů, toho, co američtina nazývá "leadership", ta přece nezmění a nesmí změnit všechno. Naprostá většina zákonů zůstane podobných, budeme obývat předtím i potom stejné město, stejnou zemi, budeme se setkávat na těch samých rodinách, domovech, úřadech, v těch samých školách, obchodech, firmách, církvích, budeme obtíženi víceméně stejnými zvyky a zlozvyky, ať bude stát v čele země Petr nebo Pavel nebo Šavel. Mám za to, že tohle poznání, že v našich životech a v našich dějinách se může měnit mnohé, ale zdaleka, zdaleka ne všechno, že toto poznání vytváří jednu z hlavních prekérností našich životů a přivání nás jak k naději, tak i k různým falešným, neoprávněným nadějím, stejně tak i k určitému smutku.

   Ve Zjevení Janově se setkává vzkříšený, oslavený Ježíš Kristus s vizionářem Janem, někde na větrném pobřeží řeckého ostrova Patmos - setkávají se v jakési jiné dimenzi, nikoli běžným způsobem. A vzkříšený Kristus Janovi ukáže mnohé divuplné věci týkající se budoucnosti a také věčnosti. A mezi jinými diktuje vzkříšený Kristus Janovi krátké vzkazy, dopisy, poselství pro některá církevní společenství v řeckých městech: v Efezu, Smyrně, Thyatirách a dalších. V malém psaníčku pro církev v Laodikeji, které jsme četli nyní při bohoslužbě, se Bible dotýká právě tohoto napětí mezi časností a věčností, které si můžeme naléhavěji uvědomovat při konci jednoho roku a začátku jiného. Biblický text nás zve ke spatření toho, co je nad všemi proměnami, změnami, nad každým vznikem a zánikem a nad jakýmikoli inovacemi: "Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. (...) Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn." (Zj 3,18; 20-21) Jinými slovy, v tomto světě, v tomto životě, v tomto roce můžeme být šťastní a spokojení jenom tehdy, pokud jsme zakotveni ve Věčnosti, v tom, co nepomíjí. Jenom tak prožijeme tento čas dobře, když ho přerosteme, když si od současnosti a přítomnosti nenecháme sebrat vztah k věčnosti, k věčnému Bohu a k jeho darům, které nepomíjejí.

   A ještě jedno Boží napomenutí tu zaslechněme: Vybídnutí k odvaze, dokonce i k odvaze, která nebojí zariskovat a mýlit se: "Nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech." (Zj 3,15-16) Tímto známým biblickým příměrem, určitě i v něčem kontroverzním, se nám sděluje, že se na prvním místě nemáme obávat ani mýlení se, ani špatného názoru. Máme se obávat, u sebe i u druhých, především prostřednosti, průměrnosti, s odpuštěním přizdisráčství. Hlavně nezůstat vlažnými, nijakými, bezbarvými, protože takto bychom se stali v Kristových ústech nechutnými. Autenticita především: snaha žít podle svého hlubokého přesvědčení, říkat, co považujeme za správné a náležité, neříkat fráze, neříkat nicotnosti - to se zde cení! Nechodit pohodlnými a většinovými cestami, následovat to náročnější v nás: to je dle Zjevení Janova pravdivá, žádoucí cesta. Považujme za úspěch uplynulého roku ty okamžiky, ve kterých se nám takovou cestou aspoň trochu podařilo jít, a hledejme cestu vedoucí k pravdivosti i v roce příštím. Amen.

CHVALOZPĚV MATKY MARIE

25. prosince 2020

Základ kázání: Lk 1,46-55 (Další čtení: Ez 34,1-15; Ef 6,10-17 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Sestry a bratři, přátelé v Kristu, milí hosté dnešních bohoslužeb!

    S jedním starým presbyterem, který už mezitím zemřel, jsme před mnoha lety vícekrát hovořili o tomto Mariině chvalozpěvu z Lukášova evangelia, a zvláště o verši: (Hospodin) hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou (Lk 1,53). Chtěl bych se nad touto biblickou básní, nad Mariiným chvalozpěvem, nyní šířeji zamyslet. Její slova, zdá se, vůbec nejsou pokojná. Nepřinášejí na zem mír, ale meč, jak to při jedné příležitosti vyjádřil sám Ježíš o evangeliu (Mt 10,34; Lk 12,51).

       Je tento Mariin chvalozpěv, tato báseň či píseň, kterou evangelista Lukáš vkládá do úst Marii-matce Ježíšově, je radostný? - Ne. Takto nevypadá radost, usměvavá, dobrá nálada, zvládnutý pocit veselí, který nám dodává chuti plnit naše životní úkoly s větší chutí a ještě lépe. O takovouto radost v Mariiných slovech neběží. Naladění Mariina chvalozpěvu je exaltované, otřásající, dovolím si říci: srdceryvné. Vnitřnosti se z událostí, které stojí v pozadí Mariiných slov, hrozí rozskočit - a život, který Maria vedla předtím, už nikdy nebude jako dřív. Snad život každého z nás, kteří jsme se tu dnes setkali, obsahuje několik podobných událostí nebo alespoň jedinou: zcela převratnou, požehnanou, více než překvapivou, která nás obdarovala o tolik ještě jinak a více, než jsme si představovali v nejsmělejších snech. Procházka po Paříži po dvaceti letech toužení po sladké Francii a nemožnosti tam vycestovat... Překvapivé setkání s důležitou osobností... Opětovaná láska někoho původně nedostupného... Umělecký úspěch toho, kdo se trpělivě zkoušel vyjádřit svým uměním a přesvědčit o pravdě svého umění druhé... A také mateřství, zvláště pak první mateřství v životě ženy. V těchto událostech, které soukromý život každého z nás buď přímo zakusil nebo je aspoň tuší, protože je zahlédl na životech druhých, v těchto událostech můžeme nalézt jistou blízkost výjimečných pocitů, o kterých zpívá Marie. Překvapení až otřesení z toho, že život sám je krásnější a dokonalejší než všechny naše touhy a plány. "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují," říká apoštol Pavel (1 Kor 2,9). Slova Mariina - "učinil se mnou veliké věci ten, který je mocný" - vystihují prostě a přesně tento stav, tento mimořádný převrat života směrem k čemusi netušenému: Bůh, Pán života, popadl celý můj život za pačesy a vedl ho takřka bez mého přispění jinam a o tolik lépe, než bych to zvládl sám, zvládla sama... Nikdy jsem si předtím nedokázal představit, že by Boží dary byly tak požehnané, vzbuzující takovou míru štěstí...

    Když se významná židovská intelektuálka profesorka Hannah Arendtová zamýšlí nad demokracií antických řeckých měst, připomíná, že ani ten nejvíce naplněný osobní život ještě sám o sobě nestačí: k vyváženosti života, který nechce být primitivní, patří, že se nějak podílí na životě obce, polis. Tato účast na blahu obce, města, společnosti, země, hodnot, které při vší své dobové podmíněnosti naše životy spojují s životem jiných lidí, pokrevných příbuzných, přátel i lidí osobně vzdálených - i ta je podle Hannah Arendtové stejně jako podle filosofa Aristotela důležitá pro to, aby se život stal naplněným. Tím, že jedinci nejsou lhostejné jisté hodnoty, spojuje se v zájmu jejich prosazení s jinými jejich příznivci, vstupuje do střetu s jejich odpůrci a uvědomuje si tak svou konečnost i to, že život v obci ani lidské ideje nejsou ideální - toto vše dotváří život svobodného občana. A tak vedle obrazů různých požehnaných a překvapivých zvratů našich osobních životů, o kterých byla řeč před chvílí, jakým je třeba mateřské štěstí, známe i na této úrovni života, úrovni dejme tomu společenské anebo občanské jisté svátky. Svátky Dějin. Sesypaly se hradby, které se tvářily nedobytně. Ti nejstarší z vás by takto mohli vzpomenout na osvobození z vlády německého nacismu v květnu 1945, ti mladší na listopad 1989, kdyse v několika týdnech rozestoupil komunistický systém omezující různé svobody, svobodu slova, vyznání, shromažďování, cestování. Dobová svědectví hovoří o euforii našich předků po zboření věznice Bastila v červenci 1789 a vyhlášení Deklarace lidských práv. Naši mimoevropští přátelé by mohli připomenout pád různých diktátorů a jejich aparátů. Jistě že tyto události mívají nutně, jak už to v lidských dějinách bývá, příchuť a pachuť různých zmarů, do kterých události po doznění sváteční chvíle zabloudí. Zároveň však přesto obsahují jisté poselství a naději - že samozřejmé a obtěžující jistoty, které určovaly život národů a omezovaly jejich svobodu, se najednou mohou zhroutit téměř přes noc. Přestavují výstrahu všem lidským pořádkům (skutečně všem!), výstrahu, že nejsou samozřejmé a jsou vždycky jen do času. - Marie, matka Ježíšova, ve svém chvalozpěvu kromě svého mateřského poslání vyslovuje něco z této zkušenosti: "Můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.(...) Vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil..." (vv. 47, 52) Marie toto zpívá za všechny ponížené, utlačované a nesvobodné. Nejen proti arogantním vládcům a tyranům našich soukromých životů, nejen proti těm, kdo nám nabubřele panují, trýzní nás a mají za to, že to tak být má a vždycky bude. Marie toto zpívá nejen snad proti osobám jednotlivých panovníků, ale proti silám, které List Efezským nazývá mocnostmi, mocí. Dokonce Maria zpívá asi hlavně vůči těmto silám, které jedny povyšují a druhé ponižují.

    Velebí-li Marie Pána (Boha), že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení, je zjevné, že nemá příliš důvodů si ve své pokoře a rozechvělosti stěžovat na nějaké vlastní, osobní ponížení. Žádná pohana jí nepotkává, není zostuzena jako její neplodná příbuzná Alžběta nebo jiná starověká žena, které nebyl dán dar mateřství. Marie toto zpívá více jako příslušnice ovládaného židovského lidu, jako součást ponížené židovské komunity, jejichž pravidla obtěžujícím a suverénním způsobem určují jiní, v Mariině současnosti zejména tvrdě panující římští pohané. Ale třeba také Řekové, Herodiáni, zkorumpovaná židovská elita, Kaifášové a Annášové, také celnické a výběrčí firmy ve službách Římanů. Mariin chvalozpěv se tu stává vyjádřením vzdoru vůči aroganci každé moci a překypuje vírou, že skutečný Pán Dějin je o tolik vyšší a silnější v kramflecích než každý smrtelný vladař i jeho aparát a jeho propaganda.

    Mariin chvalozpěv tedy velebí Boha jako Pána, jehož ruka je s to přinést opojné vítězství do našich životů, jakkoli máme svobodu a odpovědnost vést své životy sami. Marie oslavuje Boha jako toho, jehož velká moc je viditelná ve velkých převratech dějin, které ničí moc panovníků a pozvedává ponížené z jejich vlivu. Ale Marie se zároveň modlí a zpívá k Bohu, jehož láska a milosrdenství všechny výhry, prohry a kolapsy Dějin přesahuje. Bůh jako dárce pokoje je schopen zastat se i těch, kteří své životy i svůj boj v dějinách světa prohráli, těch, které soukolí tohoto světa semlelo. Je-li Bůh pamětliv svého milosrdenství, jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům navěky (Lk 1,54-55), znamená to Mariino triumfální vyznání, že Boží moc se prostírá daleko dále, než kam sahá síla dobových bojů, občanské sféry, k jejímuž pěstování zcela správně zvou Aristotelés i Hannah Arendtová. Od dívky Marie, která počala z Ducha svatého před dvěma tisíci lety až k dávnému praotci Abrahámovi, a až na věky věků; to znamená až do království náruče Boží, která je vítězstvím i nad konečností a nad smrtí. Boží moc je dárkyní toho, co se odvážme nazvat prostě nesmrtelností.

    Co si v této perspektivě chvalozpěvu Mariina, Magnificat, počít s verši, které tolik fascinovaly mého zesnulého přítele presbytera? Vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. Těchto motivů je, prosím pěkně plná Bible, zákon Starý i Nový. Pozoruhodná židovská myšlenka rovnosti, odplaty: Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. - Ale běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. (Lk 6,21; 6,25). Ale vzpomeňme i na známý výkřik proroka Izajáše, vyhlašovaný pak dále Janem Křtitelem: Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. (Iz 40,4; Lk 3,5). Tato myšlenka, toto pojetí spravedlnosti bylo zkrátka židovskému náboženství velmi drahé - spravedlnost, vyrovnání, odplata znamenalo pro Židy vždy právě tak klíčové pojmy jako pro antické Řeky příroda nebo pro evropské osvícence svoboda. Otázku, jak dobře a správně tuto spravedlnost uplatnit v našich lidských pořádcích, ponechalo biblické dědictví našim životům jako problém. Je to, obávám se velmi, otázka, která nemá žádné jednoduché vyústění, žádnou jednoduchou realizaci ani jedinou možnou etickou pravdu, jakou by bylo možné prostě, automaticky a samozřejmě přijmout. Jak následovat Tvé prozpěvování, milá Marie, matko Ježíše Krista? Jistě přes náležitý a upřímný vztah k Bohu, jak o něm i ve své vlastní poslušnosti Boží vůli také mnohé sděluješ... Jak to vše udělat? Jak žít ze své víry a uvnitř reálných poměrů našich životů poctivě, autenticky, věrně, kristovsky, nevylhat se z tohoto nároku před naším svědomím i před Bohem? Lze to opravdu v našich životech? Jak to lze? Věříme, že to lze? Jistý nešťastník v evangeliu k Ježíšovi volá: Věřím, ale pomoz mé nedověře. (Mk 9,24) Věřím v to, chci to uskutečňovat, avšak Tvá blízkost a síla, Pane, mi k tomu dopomáhej... Amen!

VÁNOČNÍ KÁZÁNÍ NA EPIŠTOLU TITOVI

24. prosince 2020

Základ kázání: Tt 2,11-14 (Další čtení: Ř 12,9-21; Lk 2,1-20 - vše v Českém ekumenickém překladu)

¨

Milé sestry, milí bratři, milí účastníci této vánoční, téměř půlnoční bohoslužby, milí věřící i milí nevěřící,

    Vánoce jsou svátky příliš hluboce zažrané do naší civilizace, do naší každodennosti, do široce rozšířených zvyklostí rodinných, koneckonců také obchodních. Jsou spojené s určitými pěknými zvyky a také zlozvyky, především snad s touhou po svátečnu, po odpočinutí, s touhou udělat si vánoční čas hezkým. Tím, že vystrojíme stromek, obdarujeme se navzájem, dobře si pochutnáme a dobře se pomějeme, zaposloucháme se do melodií koled nebo staré barokní hudby... Vánoční křesťanské poselství bývá v tomto ohlušujím a barevném reji rodinných zvyklostí a setkání zaházené tak, že ne vždy bývá snadné evangelium pod tím nánosem zvyklostí krásných i méně krásných nalézt.

    Naše československá husitská modlitebna se na vánoční čas vyzdobila péčí bratra Šustra dřevěným Betlémem se sádrovými figurkami. Pokud po bohoslužbě přistoupíte blíže, uvidíte tu znázorněné všechny podrobnosti z vánoční legendy, jak jsme ji slyšeli přečtenou podle Lukášova evangelia. Jistý židovský muž jménem Josef se svou novomanželkou Marií putuje krajinou, jejich děťátko se narodí v poněkud neutěšených, cestovních podmínkách. Evangelista Lukáš nám řekne, že tato cesta svaté rodinky souvisela se sčítáním lidu v římské říši ("Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do    svého města. - Lk 2,1-3) - Josef byl místně příslušný do judského Betléma, tam měl svou širší rodinu a svůj původ, proto se tam musel během sčítání lidu dostavit. Podobná sčítání lidu se děla už v římském starověku častěji a jeho důvod byl hlavně v tom, aby se lépe vědělo, jak danit obyvatelstvo. Ježíš se podle Lukášova evangelia narodil v přístěnku, v chlévě jakési budovy, nazývané v řeckém textu evangelia "katalyma", což je tedy druh stavby, o které moc nevíme, co je nebo co by mohla být, jestli se jednalo o běžný obytný dům nebo o hostinec. V domě ale nebylo místa, Maria musela rodit nebo uložit svého syna v chlévě. Náš dřevěný Betlém ukazuje i to, co jsme slyšeli z evangelické četby a co známe třeba také z Rybovy české vánoční mše - že totiž přes určité prekérní ponížení Ježíše hned v prvních hodinách jeho života, chudobě jeho narození, se o narození Spasitele a Vykupitele a Božího Syna hned rozezpívali andělé na horách a pozvali do Betléma pastýře a všechny "lidi dobré vůle". Pastýři přicházejí za novorozenětem a jako první v lidské společnosti poznají a uznají jeho božské poslání a pokloní se mu. České betlémy, také tento betlém, připojují ještě prvky z vánoční legendy z Evangelia podle Matouše: přicházejí mágové od východu, spíše mudrci než králové, přinášejí dary Ježíšovi, zlato, kadidlo a myrhu - a evangelista Matouš také píše, že na novorozeně v jeslích dýchají vůl a oslík, aby ho zahřáli svým dechem. Pokud jste si prohlíželi náš Betlém, milí přítomní, jistě jste si všimli, že je to miminko trochu větší, působí spíše jako pětileté dítě, nejméně pětileté... I tímto způsobem, naivně a úsměvně, se pokoušel tvůrce Betléma vystihnout Ježíšovu neobyčejnost, jeho předčasnou moudrost.

    Milí účastníci našich vánočních bohoslužeb, přes veškerou důležitost, kterou vánoční svátek a vánoční památka mají v našich životech a v životě církví, přestože ho velké církve považují za jeden ze dvou vrcholů bohoslužebného života, vedle Velikonoc, přesto tu liturgie Vánoc naprosto nebyla od vzniku křesťanství. Třeba tvorba betlémů jako pokus o oslovení širší křesťanské veřejnosti a v neposlední řadě dětí, je připisovaná až středověkému světci Františkovi. Celá u nás zdomácnělá poetika vánoc pak má hlavně barokní kořeny, také vánoční stromek, zpěv koled, určité obdarovávání druhých členů v domácnosti, rozhodně spíše symbolické než finančně náročné, zahrnující i zvířata (to poslední je přítomno i v Erbenově baladě Štědrý den, vzniklé okolo roku 1840: Hospodáři štědrovku / kravám po výslužce / kohoutovi česneku / hrachu jeho družce). Jedná se tedy o sváteční atmosféru sice krásnou, ale zřejmě nepůvodní: První křesťané, a nejenom ti první, ale dlouhá staletí křesťanského církevního života se obešli bez tohoto masivního slavení Vánoc. Betlémské narození Ježíška se všemi těmito legendárními rysy nenacházíme v jiných novozákonních knihách. Epištola Titovi, neboli dopis jistému Římanu Titovi, připisovaný apoštolu Pavlovi, vzniklý na počátku druhého století našeho letopočtu a začleněný posléze do Bible mezi trojici tzv. pastorálních epištol, tento text nám k vánočnímu mystériu řekne něco mnohem prostšího, asketičtějšího, než je nádhera Betléma a středoevropských Vánoc, ale něco, co je právě v této jednoduchosti a nehledanosti zvláště zajímavé. Poslyšme tato slova z Epištoly Titovi ještě jednou: Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tt 2,11-14)

    Milé sestry, milí bratři, milí všichni přítomní: mám za to, že cena vánoční legendy, smysl tohoto krásného výjevu, této velké rodinné slavnosti v Betlémě pod skalami za účasti andělů, lidí i oveček, že smysl tohoto výjevu je v tom, aby nás zaujmul a pozval k ještě něčemu hlubšímu. Tento výjev betlémský, legenda betlémská o Svaté rodině, kéž je jenom takovým prvním pozváním k evangeliu, k tomu, co je na věření a na následování Krista Syna Božího krásné. Neznámý autor druhého století, přímý nebo nepřímý žák apoštola Pavla, se pokoušel vystihnout toto pozvání k evangeliu z lidské ženy narozeného Ježíše Krista touto zvěstí. V čas Vánoc, dejme tomu v Betlémě Nazaretském ve skalách v judské krajině, se ukázala Boží milost, která přináší spásu všem lidem (Tt 2,11) a ta nás, jak psáno, vychovává (...) k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě v tomto věku (2,12). Ono to zní trochu klerikálně, jako by k nám mluvil otec Školastykus z "Hrátek z čertem" - to, když se máme zříct "bezbožnosti a světských vášní", z toho jde trochu strach a kapku to i smrdí nátlakem a varováním starobylých misionářů Koniášova typu. Ale sfoukněme včas prach staletí na těch slovech, a zkusme je uchopit v jejich obyčejnosti a normálnosti: bezbožnost a světské vášně, před kterými se tu napomíná, to jsou prostě zlé a zaslepené skutky, zlé chování, plné chtivosti, ziskuchtivosti, prospěchářství, činění bližnímu zlé - každý ve světě má bez ohledu na to, jaký vztah má křesťanství, zkušenost se zlým jednáním některých nedobrých lidí ze svého okolí a pokud je dostatečně moudrý, připouští aspoň sám pro sebe mnoho chyb a mnoho zlého, které se mu a každému z nás v nezralosti a zatmění ducha a života podařilo napáchat a druhým tím ublížit.

    Slova Bible, slova Listu Titova, nad kterými rozjímáme, nás chtějí zaujmout pro příchod Krista Pána a pro následování Krista. Rozumím tomu tak, milí účastníci vánočních bohoslužeb, že následování Krista, zrozeného Syna Božího, je hlavně následováním jeho učení, v lecčems možná zajímavém i pro nevěřícího. Kristovy výklady o tom, jak máme bližního a zájmy bližního předřazovat před zájmy vlastního sobectví, Kristova všemožná podobenství a aforismy, jeho tolik těžké a tolik krásné nároky na nás, jeho rady, že nemáme své bližní soudit a nemáme vidět třísku v oku bližního, když nevytáhneme trám v oku vlastním... Kristova slova útěchy o tom, že máme nalézt Boží království v sobě a neznepokojovat se příliš spěchajícím světem okolo, že máme chudým, zoufalým, nešťastným a potřebným pomáhat, že se máme snažit o bratrství a sesterství s druhými, v lásce a v pokoji Božím; Ježíšova nauka o tom, že pokud nám někdo ublíží, pokud nás někdo uráží, je to jeho problém a jeho břemeno a ne naše, Ježíšovo učení o tom, že k šťastnému a blaženému životu stačí vlastně velmi málo, skoro nic, že i smrt nevinného a bezbranného Krista na kříži nám má být symbolem a pozváním, abychom nelpěli na sobě, abychom nesázeli na svou sebelásku a svůj egoismus, ale nebáli se vydávat se všanc, nebáli se být bezbrannými, nebáli se přijít o to, na čem nám záleží (Tt 2,14)... Toto náročné, ale v mnoha ohledech vlastně dosti střízlivé a realistické učení, které některým z vás může i trochu připomínat orientální buddhismus, toto učení, tato cesta života, inspirace tímto Kristovým učením je tím hlavním, oč běží ve vánočním tajemství. Milá, pohádkově laděná legenda o Kristově narození v kopcích za Jeruzalémem, je takové první pozvání, první oslovení pro to dětské spočívající uvnitř nás. Tím náročnějším je pak náš pokus o kristovský způsob života, samozřejmě selhávající pokus, ale v dobrém případě po každém pádu znovu obnovovaný pokus, a sice pokus následovat toho, kdo se narodil na slámě v betlémském chlívku. Přečtené a nyní kázaná vánoční pasáž z Epištoly Titovy nezapomíná, že cesta všedního a obyčejného následování Kristovy životní cesty je cestou kříže, cestou překonání utrpení - jak jsme slyšeli: On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích (2,14). Stejně tak je nebo může být cestou věřícího očekávání překonání smrti, života věčného, nesmrtelnosti duše a příslib věčného setrvávání v náruči Boží: máme žít spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. (2,12-13). V tomto duchu se pokusme pochopit Betlém a vánoční zvěst: Jako rodinný svátek, svátek Boha Otce a jeho Syna Ježíše Krista, jako svátek rodiny Ježíše, Marie a Josefa, jako radování lidské obdarované rodiny, pastýřů, betlémských občanů, muzikantu i dalekých východních mudrců orientální exotičnosti, stejně jako radosti zvířat a přírody, ovcí, vola a oslíka - jako rodinný svátek, ve kterém jde o nalezení správné a dobré životní orientace, kristovského, etického způsobu života, života v soucitu a milosrdenství s okolím, s bližními, ano, i s nepřáteli. Amen.

KÁZÁNÍ O LÉKAŘÍCH A LÉKAŘSKÉ VĚDĚ (ADVENTNÍ)

20. prosince 2020

Základ kázání: Lk 5,30-31 (Další čtení: Iz 38; 1 Tm 5,23-25; 6,3-12 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí účastníci adventních bohoslužeb,

    veden podněty této chvíle, této doby, chci k vám promluvit o lékařské vědě, o lékařské autoritě - sám pochopitelně nelékař, stejně jako snad všichni z vás. Lékařskou vědu asi nejvíce zakouším jako občasný pacient českých ordinací nebo jako rodinný příslušník někoho, kdo je sem tam u lékaře; jako plátce pojištění, jako někdo, kdo autem občas uhýbá houkající sanitce. Tak či onak, medicíně vlastně vůbec nerozumím a nikdy jsem se netvářil, že bych snad rozuměl. Během letošní nevídané epidemie jsem se ve svém okolí užším i širším často setkával s různým snižováním lékařů a medicíny, s různým podezíráním, že tomu vlastně doktoři vůbec nerozumí, své práci, svému úkolu, že na nás pořád něco šijou, vnucují očkování, omezují náš život nezaručenými výmysly a nápady. Chtěl bych tomuto ve svém posledním adventním kázání čelit, postavit se za lékaře a mediky, poděkovat jim za jejich práci, vyzvednout přínos medicíny naší civilizaci. Cenu mnohých věcí v životě doceníme až tehdy, když je ztratíme. Jenom to, že jsme nikdy nežili v dřívějších staletích a nedovedeme si už moc představit civilizaci, ve které je medicína na špatné úrovni nebo takřka chybí, civilizaci, která i zde ve středu Evropy byla třeba před rokem 1900 nebo ve středověku, jenom tento luxus nás může vést k nějakému žehrání na medicínu nebo dokonce k nějakým diletantským polemikám ohledně očkování nebo snad ohledně zásadní zkorumpovanosti lékařské veřejnosti farmaceutickou lobby. V každém zapadlém muzeu se můžeme přesvědčit, jak drsné bývaly doby, které si neuměly poradit s nemocemi z dnešního hlediska banálními, dřívější staletí, ve kterých zuřila obrovská dětská úmrtnost a také úmrtnost v dospělém, produktivním věku. Starci a stařeny se v těchto dávných staletích ctili celou společností také proto, že jich bylo tak málo - dožití se vetchého stáří vyvolávalo respekt a až určitý podiv.

    V Bibli se toho, milí přítomní, o lékařích a lékařské vědě zase tolik nepíše, to je pravda. Výrok Ježíše Krista o tom, že "lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní", toto přirovnání, které Ježíš vztahuje na spasení, na uzdravení těch, jejich ne těla, ale jejichž životy, jejichž schopnost mravně žít jsou nemocné, toto přirovnání každopádně svědčí o tom, že i Ježíšovo židovské okolí mělo jakousi zkušenost s lékaři, s navštěvováním lékařů a placení jim za jejich služby. Ve Starém zákoně se o lékařích hovoří málo, jako by se od nich mnoho nečekalo: spíše tu máme co do činění s tradováním uzdravovacích praktik magických, prorockých, v nějakém míře připomínající spíše šamany, jak je známe z indiánských dobrodružných knih. Popřípadě se uzdravení nemocného děje spíše zázrakem. Dlužno přiznat, že lékařská věda nebyla u starověkých židů na přiliš dobré úrovni: Daleko více židovský národ zajímaly věci přesahující tento svět než jakékoli studování přírody. U starých Řeků nebo Egypťanů se v tomto ohledu pokročilo už v dobách, kdy Starý zákon vznikal, nesrovnatelně dále. Přínos židovské starověké kultury k dějinám lékařství a přírodních věd zůstal naprosto nulový.

    V Novém zákoně máme ovšem jednu postavu, která se lékařskému povolání podle všeho věnovala - a tímto biblickým lékařem byl sám evangelista Lukáš, autor Lukášova evangelia a ještě další knihy, Skutků apoštolských. S velkým zájmem se Lukáš věnuje Ježíšovým uzdravováním nemocných, jak o nich psali už dřívější evangelisté. V Markově (a Matoušově evangeliu) se Lukáš například dočetl následující příběh: Byla tam jedna žena, která měla dvanáct let krvácení. Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu. Když se doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: "Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!" (Mk 5,25-28) Slyšeli jsme v této pasáži evangelia mimo jiné stížnost na špatné výsledky lékařů. Jejich pacientka vydala veškerý majetek a dvanáct let života za léčbu, ta jí ale nepomohla, spíše naopak. A evangelista Lukáš, lékař povoláním, tuto nekolegiální zmínku o práci jiných lékařů a o tom, kolik peněz stála jejich špatná práce, vynechává - a píše jednoduše o ženě trpící krvotokem, které pomohl Ježíš svou schopností udělat zázrak. Také Ježíšův bonmot, že lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní, u evangelisty Lukáše zvláštně rezonuje.

    Sestry a bratři, bohoslovecké myšlení naší církve, Církve československé husitské, se vyznačuje kladným vztahem k vědě a k vědeckému myšlení. To, že se modlíme k někomu, kdo vědecké poznání nekonečně přesahuje, vůbec neznamená, že vědou máme opovrhovat a znevažovat ji. Vědecké zkoumání se týká viditelného, Bohem stvořeného světa: věda nás učí poznávat tento svět, obdivovat ho, chránit se v tomto stvořeném světě, nacházet v něm alespoň relativní bezpečí. Ten kdo vědou, a také aplikovanou vědou, například medicínou, opovrhuje, by měl říct - čím chce vědecké myšlení nahradit? Nikdo z těch, kteří vědou opovrhují, by se bez jeho výsledků neobešel: teplo v domácnostech, elektřina, automobilismus, nové technologie, samozřejmě tedy i léky a medicína jsou výsledkem obrovského rozvoje přírodních věd posledních staletí a posledních desetiletí. Přehlížet to by bylo vlastně projevem nepokory - nepůsobí moudře, pokud opovrhujeme dary, které přitom každodenně používáme k usnadnění svého života, které by nám a našim blízkým tolik chyběly... A ačkoli samozřejmě věda není tak docela všemocná, také vytváří určité rozpory a problémy, například ekologického rázu, přesto vědou z dobrých důvodů neopovrhujme a nestavme ji snad dokonce proti náboženství, nebo do kontrastu s náboženství, jako to poměrně pošetile dělal například komunistický režim. Není k užitku, pokud by naše církev vystupovala jako nepřítel vědy, bylo by to zcela proti vůle zakladatele církve br. Karla Farského a proti duchu jejího střízlivého, věcného modernismu.

    Ti, kteří se v naší době nějak vyhroceně dohadují o medicíně, o očkování, o lékařství a lécích, téměř ve všech případech medicíně vůbec nerozumějí a nemohou rozumět. Jejich počínání připomíná ony nemoudré, bohaprázdné řeči, před kterými varuje První epištola Timoteova přečtená při dnešních bohoslužbách (1 Tm 6,4-5). Snad všichni jsme vícekrát viděli televizní seriál o Básnících, ve kterém se Štěpán Šafránek (stejně jako jeho spolužáci a jako černoch Mireček) musí řadu vražedným tempem učit a podrobovat se všemožným drsným zkouškám a atestacím - a v dospělosti pak samozřejmě každodenní praxi někde v nemocnici nebo v jiné ordinaci. Žádný z nás se podobné práci nepodrobuje ani nepodrobil. Ještě připomenu jeden filmový motiv, ačkoli z filmu, který nemám příliš rád, je však dostatečně známý: stárnoucí profesor neurochirurgie, představovaný ve filmu "Skalpel, prosím" Miroslavem Macháčkem, hovoří se svým synem, archeologem (toho hraje Ondřej Pavelka). A profesorův syn říká otci zhruba: Nikdy bych nemohl být jako ty, protože vím, co by napáchala jakákoli chyba ve tvé profesi. Ty, když se spleteš, umře pacient. Já, když se spletu, jako archeolog, při nějakých vykopávkách nebo při dataci, někdo by jednoduše přišel po mně a opravil by to. To mohu jako kazatel potvrdit: nikoho by zřejmě neohrozila na životě nějaká moje chyba, kdybych si přišlápl talár, přeřekl se, shodil Bibli nebo upustil kalich nebo zapomněl přijít na bohoslužbu... - Každý z nás ví ze své praxe, jaký je rozdíl mezi někým, kdo je pro nějaký úkon vzdělaný a proškolený a kdo není. Každý řidič ví, k čemu je zapotřebí autoškola a že těžko může nechat mluvit do řízení svého auta desetileté dítě, které dovede jezdit tak nanejvýš na kole. - I určité neúspěchy nebo nedostatečné úspěchy lékařské profese jsou na úplně jiné úrovni než absence medicíny. To, že medicína leccos nedovede, není argumentem proti ní: i ona má k božské dokonalosti daleko a vždycky mít daleko bude. Kult lékařů v některých ohledech nabývá v české společnosti až komických podob. Každá politická strana je ráda, pokud se jí podaří zlákat ke kandidatuře nějakého lékaře, protože příliv voličských hlasů je pak takřka jistý. Je i zřejmé, že určitý kult lékařů vede až k bulvárnímu obdivu ke všem soukromým vyjádřením, libůstkám a podivnostem lékařů, i těm, které nemají mnoho společného s jejich odborností. Takto by to být asi nemělo - ale pokud se týká samotné lékařské profese, tam doktorům jejich vyjádření věřme. I odborné spory mezi lékaři samými, třeba o původu a léčení koronaviru, jsou svými pravidly a postupy něčím docela jiným než naše laické tápání a nezaručené dohady. Snižovat hodnotu medicíny, lékařské vědy a lékařů dlužno považovat za tmářské, v rozporu se směřováním československé husitské zbožnosti, která chce být tolik vnímavá pro hodnotu modernity; a na opovrhováním medicínou neshledávám ani nic biblického. Zbožnost nechť se projevuje a osvědčuje jiným, hlubším způsobem než vyčerpáváním se neodborným vytahováním se na medicínu, vytahováním se, jak medicína údajně nic neví a neumí a ničemu nerozumí. Lékaře nepotřebují zdraví, ale každopádně jej potřebují nemocní. Amen.

KÁZÁNÍ O PUTOVÁNÍ (ADVENTNÍ)

13. prosince 2020

Základ kázání: Ef 1,3-14 Další čtení: Gn 12,1-8; Lk 14,7-15 - vše v "Českém ekumenickém překladu")

Milé sestry, milí bratři, milí účastníci adventních bohoslužeb,

    rád bych v dnešní kazatelské promluvě připomněl oblíbený biblický motiv putování, poutnictví, motiv zmáhání cesty směrem k namáhavému cíli. Je to téma také ve zvláštní míře adventní. O putování se v Bibli mluví často, od samého začátku. Možná už tím, když Adama s Evou vykopl Hospodin z ráje, že už tím uvedl jejich život do pohybu, do shánění, do nemožnosti bydlet na jednom místě a do nutnosti putovat odněkud někam. V Bibli se neustále někam putuje: starý Abrahám odchází se svou rodinou na nejistou cestu z Uru Chaldejského do země Kenanejské a do Egypta, Mojžíš putuje se svým národem zase z Egypta do vyvolené země, Jákob si jde vysloužit trpělivou pasteveckou prací v daleké oblasti svou milou Ráchel, vůbec kdekdo v Bibli pase stáda a putuje s nimi z místa na místo. Není divu, že si brzy židé všimli, že putování, tolik odlišné od našeho rekreačního a prázdninového cestování, ale riskantní putování za lepším, že nějak vystihuje celý náš životní úděl a zřejmě také náš úkol. Ať už jsme za svůj život vystřídali různá bydliště a třeba také různé země nebo jsme celý život strávili na jednom místě, tak či onak putujeme: kráčíme svou cestou životem, máme své cíle, své záměry, cesta životem nás někdy sužuje a často rozradostňuje, podle toho, jak se nám daří dosahovat štěstí. Naše pouť životem je limitovaná smrtí, ta je koncem našeho pozemského putování a my zpravidla toužíme neprožít putování tímto pozemským životem nadarmo, něco v něm zažít a zanechat, nalézt v kráčení po cestě životem nějaký smysl.

    Také Ježíš ne náhodou se nacházel během svého kázání evangelia na cestách, přijal existenci bez stabilního zázemí, bez domova, stal se putujícím učitelem a kazatelem. O domově ostatně Ježíš řekl, že v něm nikdo není prorokem. "Žádný prorok není vítán ve své vlasti." (Lk 4,24) Apoštol Pavel, autor významných novozákonních epištol, také neposeděl na místě, pořád musel někde lítat po řeckém Středomoří, zvěstovat Krista a zakládat církevní sbory. Mnoho důvodů, sestry a bratři, nahlížet na naše životy jako na putování, jako na namáhavou, ale také snad požehnanou pouť - zvláště nyní, v Adventu, který je také určitou cestou, určitým kráčením, k vánočním svátkům, k připomenutí narození Kristova a k celé té středoevropské domácí a rodinné oslavě, jaká spojuje nejenom členy rodiny mezi sebou (v ideálním případě), ale také pozemskou rodinu, lidstvo, s Bohem. Adventní čas je časem přípravy na Vánoce, zpomalováním a zabržděním našeho všedního dne a roku. Má být časem usebrání a zamýšlení, máme v tomto krátkém čtyřnedělním období církevního roku uzrát pro Vánoce, pro hluboké a vnímavé prožití vánočního času. To je naše adventní cesta, naše adventní putování k cíli, které má ovšem připomenout i to, že celý náš život pozemský je putováním, je cestou. Nikdy nejsme hotoví, nikdy nejsme dovršení, nikdy nejsme u cíle. "Dum spiro, spero" - dokud dýchám, doufám, jak zní heslo napsané na erbu jistého českého renesančního aristokrata. Dokud žijeme, ještě nejsme u cíle, a žádný cíl ještě není stálý ani definitivní.

    Milé sestry a milí bratři, také úvodní hymnus z Epištoly Efezským, který jsme v těchto bohoslužbách přečetli, hymnus o Kristu a o obecenství Boha se svou věřící církví, také tento text se vyslovuje k putování jak adventnímu, tak i putování životem a k putování církve. Četli jsme tu: "Podle svého plánu, až se naplní čas, přivede (Bůh) všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy." (Ef 1,10-12) Určitě tyto verše, které napsal nikoli apoštol Pavel, ale některý z Pavlových žáků dlouho po smrti Pavlově, určitě nepatří k jednoduchým - jazykově ani myšlenkově. Nicméně vezměme si z nich tolik, že jsme - i my, i každý z vás osobně - součástí Božího plánu, součástí určitého záměru, který má Bůh se světem. A ten plán Boží je, jak tu čteme, aby se svět stával postupně a postupně čím dál sjednocenější s Bohem, aby všichni, skrze Krista, jedno s Bohem byli. Na naplňování tohoto plánu máme zde na zemi pracovat, k naplnění tohoto Božího záměru jsme zváni.

    V minulém kázání jsme s odkazem na dílo Petra Chelčického hovořili o tom, že ustavovat mír a pokoj v našich životech a v našem společenství (církevním, rodinném, státním) je dlouhodobé usilování. Mír nevzniká z absence válek a z toho, že za Voticemi není atomová vojenská základna - mír je každodenní, všední úsilí o mírové, pokojné a rovné vztahy mezi sebou a ostatními, mezi sebou a světem. Cesta míru, cesta pokoje, neustále opakované a čím dál zralejší žití Kristova pokoje v životě zde na zemi: usilování o mír, o absenci agresivity a o kristovskou laskavost začíná v rodinách, mezi rodiči a dětmi, na dětských hřištích, ve školách, ve skautu, kdekoli si vzpomenete, na jakoukoli situaci všedního života pomyslíte, tam je příležitost usilovat o mír a pokoj (Kristův), nebo prostě o mír a pokoj, jehož cenu uzná přece i ten, kdo neuvažuje o Kristu. Na všech těchto situacích záleží, do všech patří mír a pokoj. Usilování o tento mír a o tento pokoj se přece připomíná i na dřevěných Betlémech, od andělů nebeských, kteří zpívají nad betlémskými jeslemi "sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi (popř. ...a na zemi pokoj. lidem dobré vůle" (Lk 2,14) - A tady, v hymnu o Kristu z Epištoly Efezským, pokročí výklad zvěsti evangelia ještě o něco dál a my se tu dozvídáme, že jsme vlastně jakýmisi pracovníky, dělníky na velkém staveništi Božím, že jsme povoláni pracovat, každý svými skrovničkými silami, aby svět byl sjednocen v Kristu s Bohem a byl jednou, časem, na konci (dějin?) v jednotě sám se sebou a se svým původním, božským posláním. - Jsou to velké věci, nesmírné a vesmírné věci, ke kterým jsme podle zvěsti Písma povoláni: jak toto povolání naplňovat? Možná velmi jednoduše, milé sestry a milí bratři: tím, že budeme zvát pokoj Boží do svých srdcí, že budeme v našich všedních životech o pokoj a mír usilovat, o umírněnost a mírumilovnost, o potlačování agrese, nesvornosti a nepokoje. Toto pracování na Božím staveništi, tato práce ve světě a se světem, toto naplňování Božího stvořitelského záměru pokoje ve světě, Božího království, překračuje smrt jednotlivce: pracuje se tu z pokolení na pokolení, o pokoj se usiluje po generace a po staletí a tisíciletí, skrze lidskou historii plnou běd i nadějí, jedná se o velkou cestu, o putování, jehož jsme součástí. Amen.

KÁZÁNÍ KE SLAVNOSTI KRISTA KRÁLE

22. listopadu 2020

Základ kázání: 2 J (Další čtení: 2 Sa 5,1-3; J 10,23-30 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, oslovuji vás kazatelsky během církevního svátku Krista Krále. Tato památka Ježíše Krista Krále byla prohlášena nebo takto pojmenována až v posledním století, církví katolickou a posléze i církví naší. Ale toto pojmenování jen přidává určité nové zvěstné domýšlení k pradávné a v církvi stále zachovávané liturgické události konce církevního roku, odlišného od rytmu roku občanského. Starý církevní rok končí, nový církevní rok začíná nyní a pokračuje adventním obdobím. A tento přelom církevního roku společně s památkou Ježíše Krista Krále spadá tedy zrovna do této listopadové neděle, během které se opět po vícetýdenním odloučení setkáváme při bohoslužbách. Důvody opětovného přerušení bohoslužebného života v naší církvi jsou všeobecně známé, není mnoho třeba se o nich šířit, protože o nich všichni denodenně mluví. Dlužno však říci, že to, co právě my zakoušíme v tomto období, obecně řečeno křehkost všeho pozemského, rozpad a komplikace mnohých našich plánů, připomínání naší křehkosti a smrtelnosti, určitou nedokonalost a nedořečenost tohoto pozemského světa, že to vše při bohoslužbě o slavnosti Krista Krále a během končení církevního roku má přece své zvláštní, nezastupitelné místo. Slavnost přelomu církevního roku, roku církevního kalendáře byla už pro starou církev, která tuto slavnost někdy v pátém či šestém století do liturgického kalendáře přijala, vážná až bolestná záležitost, ve svém ladění docela podobná velikonočnímu času. Během tohoto svátku si připomínáme křehkost tohoto světa, který věru není tím světem posledním, vytouženým, není královstvím Božím plným pokoje, míru a naplnění; naléhavě potřebuje Spasitele, jak si ostatně připomeneme během brzkého adventního času. Na přelomu církevního roku máme přemýšlet o světě a o pozemských dějinách: Ještě nenastal Poslední soud, ještě nepřišla moc Boží v celé své nádheře. Ještě pořád drží starý svět pohromadě, svět v mnoha svých podivnostech pokřivený a zpuchřelý: ještě stále nestál Pánu Bohu za jeho konečné souzení, za nastolení Boží královské říše v celé své nádheře. Ještě pořád nenastalo Boží království po konci dějin, o kterém biblická Apokalypsa Janova prorokuje: A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo. (Zj 21,4) Během přelomu církevního roku si máme ve zvýšené míře připomínat to, že svět, pozemský svět, jehož jsme součástí, který nás poutá ajehož zlými projevy naše životy trpí (nemoc, smrt, obživa, odcizení, bolest), že tento svět zkrátka stále ještě drží pohromadě, ještě stále tu ve své zpuchřelosti je a my jsme v něm a uvnitř něho. Máme si připomínat, že tento svět není konečným slovem Božího plánu s jeho Stvořením - že na Bohem stvořené duše čeká ještě něco o mnoho lepšího, než je tento svět: totiž Boží království, věčnost, vítězství toho podstatného, pravdivého a nezničitelného. Že se s věčností Boží Jeho Stvoření setká jednou v daleko větší dokonalosti, než je to možné za pozemského života v tomto pomíjivém světě. K tomuto "uzření Boží tváře" má dojít po konci našeho individuálního života, během setkání s našimi zesnulými blízkými, ale zároveň i po konci tohoto světa hmoty, tíže a přírody, protože vše hmotné, vše fyzické nemůže být než dočasné. Jen Bůh se svým Božím královstvím, Boží říší, je věčností.

    Ale my jsme, milé bratři a sestry, také během našeho nedobrovolného odloučení v minulých nedělních "dálkových" kázáních rozjímali a zakoušeli shodou okolností, shodou několika historických výročí mnohé z toho, co se tu v návaznosti na teologii konce církevního roku pokouším vyložit. Připomínali jsme s církví a vlastně i s nenáboženskou českou společností několikeré výročí, mezi kterými převažovala, domnívám se, hlavně ta zlá dimenze pozemských dějin. Hovořili jsme o dávných, ale stěží představitelných hrůzách pobělohorské doby a Třicetileté války. O bezútěšném a nic neřešícím násilí náboženské a vyznavačské nesnášenlivosti, která přikrývá zjevnou lidskou hříšnost, mnoho sadismu a loupeživosti. Tato zla dějin také bolestně zjizvila, poznamenala a v jistém smyslu i zmařila působení Jana Amose Komenského, zvaného "Učitel národů", jehož významné výročí připadlo na polovinu letošního listopadu. Připomínali jsme 11. listopadu Den válečných veteránů, v návaznosti na příměří po První světové válce, které vstoupilo v platnost 11. listopad 1918 v 11 hodin a 11 minut - příměří po válce nejenom krvavé, ale také jaksepatří blbé a bezútěšné. Ovšem i v dvojím výročí 17. listopadu, jak se kolem něho točí uvažování a často spíše neuvažování české společnosti, také zde vidíme nehotovost, problematičnost světa: připomínáme si, že svoboda není ničím samozřejmým a z nebe spadlým a na louce vyrostlým, ale je neustále ohrožována a komplikovaná nepřáteli svobody, například různými nevalnými a násilnými režimy. Měli bychom pochopit, že napětí mezi svobodou a nesvobodou vězí uvnitř každého z nás, v duši každého a že svoboda, ať už to má být stav našeho vlastního osobního života nebo stav společnosti, stojí úsilí, riziko a určitou neohroženost, stejně jako snahu o moudré pochopení Boží vůle.

    V dějinách se o pravdu bojuje, ale často se té pravdy dobojovat nelze. Pravda je poražená lží, nebo není dost silná, nebo ji prostě pozdější pokolení nejsou schopna udržet v její čistotě a naléhavosti. Domnívám se, milí účastníci našich společných bohoslužeb, že toto je čas pro čtení Druhé epištoly Janovy, která zazněla také před kázáním. To je věru četba pro slavnost přelomu církevního roku: Najdeme v ní slova o naději, vlídnost a příslib vysvobození z tíživosti dějin. A chcete-li, docela klidně i slova o naději v čase korony, prostě slovo pro náš křehký, zpuchřelý, hříšný a nedokonalý svět, který není posledním slovem našich životů, ale pouze předsíní před Božím královstvím věčnosti plném světla Boží přítomnosti a lásky: Já starší, píšu vyvolené paní a jejím dětem, které opravdově miluji - a nejen já, nýbrž všichni, kdo poznali pravdu. Píšu kvůli pravdě, která v nás zůstává a bude s námi navěky. Bude s námi milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce i od Ježíše Krista, Syna Otcova, v pravdě a lásce. (2 J 1-3). - Slyšíme tu poetická slova "píšu vyvolené paní a jejím dětem"; kdopak je ta paní a její děti, ta adresátka Druhé epištoly Janovy? Tou paní je církev Kristova, církevní společenství, dětmi té paní jsou pak členové církve, církevníci, to máme být zrovna my, milí bratři a milé sestry. Církevní tradice to podává tak, že autorem tří epištol Janových, mezi nimi i této Druhé epištoly, ze které si nyní čteme a na kterou kážeme, že tím autorem byl stařičký apoštol Jan. Ten Jan, který Ježíše Krista doprovázel jako apoštol tehdy úplně nejmladší, snad -náctiletý a o kterém evangelium Janovo říká, že ho Ježíš "velmi miloval" (J 13,23). Pražský orloj znázorňuje Jana jako zasněného holobrádka s delšími blonďatými vlasy. Když pak byl, jak říká církevní tradice, starý, ba prastarý, kdy se stal živou legendou církve, bylo mu možná i devadesát let a požíval po církvi nesmírné úcty jako někdo, kdo byl Ježíši nablízku a jeho učení a osobnost poznal lépe než kdokoliv, tehdy napsal nebo spíše nadiktoval Jan své evangelium, Janovo evangelium a ještě navíc tři dopisy, tři epištoly, psané celé církvi ("vyvolené paní a jejím dětem").

    V této Druhé epištole se jedná o stařecké ohlédnutí za tím, co je v tomto pozemském životě nejpodstatnější a vyjádření těchto nejzávažnějších věcí velice prostými, jednoduchými slovy. V tomto světě se, milá církvi, prostě a jednoduše semkni a schouli do sebe a do základů své zvěsti. "A nyní tě prosím, paní, ne že bych ti psal nové přikázání, ale připomínám to, které máme od počátku: abychom milovali jedni druhé. A to je láska: žít podle Božích přikázání; to je to přikázání, o kterém jste od počátku slyšeli, že máte podle ní žít." (2 J 5-6) Tak je to jednoduché, milá církvi, milá paní se svými dítkami! Žij v lásce, v prosté a neokázalé, niterné lásce, miluj Boha, miluj své děti, snaž se žít v lásce a milovat z plnosti - a všeho podstatného, oč v tomto životě pozemském kráčí, bude vlastně dosaženo, milá církvi a milí církevníci. To nám chce říct starý apoštol Jan jako své základní křesťanské naučení, pro svou dobu prvního století, i pro naše století, pro nás zde platné stejně pro jeho církevní okruh kdovíkde tehdy působil, v Sýrii nebo v Egyptu. Žít v lásce, která se nevyčerpává nějakými přemrštěnými gesty dobra ani slizkými řečmi, ale je jednoduchá, prostá a vytrvalá.

   V pozoruhodném kontrastu s těmito pozváními k lásce církve vespolek je, milí přítomní, jistá míra až agrese a nepřátelství v dalších pasážích Druhé epištoly Janovy: "Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist. Mějte se na pozoru, abyste nepřišli o to, na čem jste pracovali, ale abyste dostali plnou odměnu. (...)Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho. kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích." (2 J 7; 9-11) Láska tedy dovnitř, ale ostražitost a v jistých případech evidentní odmítnutí... Tento určitý rozpor zvěsti Druhé epištoly Janovy je vlastně rozporem církve pozemské vůbec, církve, která vyhlíží konec věků a Božího království, a vidí sama, jak příliš je ještě pozemská, nedokonalá, zapletená do zápasů tohoto světa a jimi pohlcená. Je jisté, že se tu objevuje odraz různých frakčních církevních bojů staré církve prvního staletí, různých sporů o správné rozumění evangeliu a snad i určitých nám už dnes do podrobností nečitelných bohosloveckých tahanic. Pokud ne přímo nižší církevní politiky. Tento rozpor, kdy církevní společenství vyhlíží lásku Boží, touží po lásce ve svém středu, ale nedovede se (možná z dobrých důvodů!) oprostit od určitých nesouladů a svárů, pro které však nelze vzdát vyhlížení království Božího - to je, milí shromáždění, obraz pro naši dobu, pro naši situaci. Takto se má v celku vidět církev právě na přelomu církevního roku: jako květinka s krásným květem, rostoucí ke světlu, vztahující se ke slunci, která ovšem koření v kdejakém špinavém humusu a vyživuje se z něj. Je na ní, jestli bude věnovat více pozornosti té špíně pod sebou, ze které (asi nezbytně) v hmotném slova smyslu žije - nebo jestli pro ni bude určující ten její růst pro Boží království, pro Kristovu zvěst a pro pěstování života v lásce. Amen.

KÁZÁNÍ K VÝROČÍ VZNIKU ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY

25. října 2020

Základ kázání: Mt 8,19-26 (Další liturgická čtení: 1 Pt 1,22-24; Fp 3,12-21 - vše v Českém ekumenickém překladu

Milé sestry, milí bratři,

    liturgický kalendář naší církve, která má odkaz na Československo už ve svém názvu, mě v těchto dnech vyzývá k tomu, abych kazatelsky připomněl a oslavil blízké výročí vzniku Československé republiky.

    Tato povinnost ve mně probouzí určité rozpaky. Nemohu například z tohoto úkolu setřást vědomí, že se tu připomíná (oslavuje?) stát, který už zanikl. Trval v nějaké podobě okolo semdesáti let, načas mu zamezili v existenci nacističtí okupanti a nakonec definitivně přestal být skutečností k prvnímu lednu 1993. Znamená to, že už dosti dlouhou dobu je naše společnost svázaná s jiným státem než s československým a mladší generace nemá zřejmě žádného zvláštního důvodu si Československo připomínat - pokud tedy nemá nějakou zálibu v historii a navštěvování muzeí. To, že jsme se vy i já narodili ve státním útvaru jménem Československo, dokonce i to, že jsme v něm strávili několik desetiletí nebo třeba i většinu života, těžko může zavazovat dnešek k tomu, aby nějakou naši občanskou nostalgii zohledňoval. Mohlo by to působit stejně jako ukazovat někomu cizímu naše rodinné album fotografií a nudit ho osobními příhodami se vznikem těch fotek spojenými.

    Další důvod mých rozpaků nad liturgickým vzpomínáním na Československo spočívá v tom, že křesťanský čtenář Bible zřejmě mnoho důvodů zabývat se nějakou státní identitou nenalezne. Pohleďme na Ježíše Krista: zabývá se on nějakou státotvorností? Samozřejmě že Ježíš nehovoří o Československu, ale on příliš neřeší žádnou národní a státní ideologii. Neznepokojuje se a nezabývá tím, že působí na území Římské říše a podléhá její moci. Z evangelia nevyčteme nic o tom, že by mu snad myšlenka římského impéria připadala příjemná nebo nepříjemná - a také Ježíš silně ignoruje judský separatismus, touhu obnovit v nějaké míře suverenitu království Davidova a osvobodit svou krajinu ze závislosti na (pohanském) Římu. Ježíš zvěstoval Boží království, které nalézáme v nezávislosti na státních institucích - je v nás a mezi námi, zakoušíme ho milostí Boží, nemůžeme jeho příchod mezi nás a do našich životů urychlit žádnými panovnickými výnosy a nejspíš ani žádnou politikou. Od politiky můžeme očekávat nějaké zmáhání alespoň nejkřiklavějších zel tohoto světa, bezpečí pro bezúhonné, trestání pro nehodné a pak ještě více nebo méně úspěšnou starost o věci týkající se našeho života v těle a v tomto světě - hospodářství, zdravotnictví, infrastruktura, ekologie, očkování obyvatelstva... Boží království však věci tohoto světa přesahuje a jen volně se jich dotýká: hledání Božího království je "vyšší dívčí", jedná se v usilování o Boží království o něco náročnějšího, než je pouhé hledání občanských ctností, a zajisté je toto usilování o Boží království dobrovolné. Může být zdatným státníkem a politikem i ten, kdo je nevěřící a naopak, zdaleka ne všechno angažování křesťanů v politice dopadá úspěšně. "Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla." (Lk 16,8)

    Z Kristova učení nám nevyplývá ani mnoho styčných bodů s vlastenectvím, dokonce ani s nějakým idealisticky pojímaným vlastenectvím, natož s nenávistným, chuligánským a rasistickým "vlastenectvím" dnešních nacionálů či fotbalových fanoušků. Kristus žádné vlasti neměl. Putoval po Palestině a konstatoval přitom, že "lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil" (Mt 8,20). Když Krista jistý sympatizant žádá, aby ho mohl následovat, jakmile se odehraje pohřeb jeho právě zesnulého otce, dozví se od Ježíše: Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. (Mt 8,22) Ježíš tu vyjadřuje naprosto nízké mínění o tradicích, o pietě, dokonce tedy i o rodinné soudržnosti. Jedná se o učení zřetelně univerzalistické, nenárodní a nadnárodní, zvoucí kohokoli bez ohledu na jeho národní a zemskou příslušnost, bez ohledu na jeho občanské souvislosti, samozřejmě také zvoucí k následování tehdy rozšířenou vrstvu otroků, a dokonce na prvním místě je. Když slyším například kardinála Duku zaujatě hovořit o podpoře tzv. normální či tradiční rodiny, o pozitivní roli vlasti, národa a tradic, ptám se, jestli vůbec s kardinálem Dukou čteme tutéž Bibli nebo jestli jeden z nás neustrnul pouze u četby Starého zákona a nezapomněl na Zákon Nový. Mnoho státotvornějšího nenalezneme ani u ostatních křesťanských svědků a autorů Bible. Apoštol Pavel navrhuje jakési nezainteresované "používání" pozemských států a institucí, pokojnou poslušnost pozemským vládám, poslušnost, která zároveň vylučuje každý hlubší zájem na jejich uchování stejně jako svržení: Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. (Ř 13,7-8) Plnit své běžné občanské povinnosti máme podle Pavlova výměru jenom jaksi mimochodem, periferním viděním. Máme následovat Krista, komunikovat toto následování Krista s Bohem a vnášet do světa Kristův pokoj. Toto usilování o pokoj Kristův neohrožuje v Pavlově pojetí stát ani společnost, ale zásadně ho přesahuje. Tím, co vyvádí stát, jeho vládcové špatní nebo dobří, se nemá křesťan-následovník Krista ani moc trápit, ani s tím nějak z plného srdce sympatizovat. My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit. (Fp 3,20-21) - Apokalypsa Janova, poslední ze spisů biblických, dokonce pozemské říši až výhrůžnými způsoby zvěstuje její vratkost, stejně jako její zrušení samotným Bohem na konci věků.

    Existuje ve světle těchto novozákonních inspirací nějaký prostor, abychom byli v pozitivním slova smyslu nějak zaujati vznikem Československé republiky 28. října 1918 a jejím trváním během dvacátého století? Snad v tom, že tzv. První republika a československá státnost beztak silně ovlivňovaly atmosféru vzniku naší církve, ovlivňovaly její na svou dobu značně střízlivou a civilní atmosféru. Naše modlitebny pocházejí z prvorepublikového období, v prvorepublikovém čase se podařil nemalý rozvoj naší církve, blokovaný pak bohužel v dějinách téže Československé republiky pozdějším komunistickým režimem. První prezident Československé republiky a jeho hlavní zakladatel T. G. Masaryk byl věřícím křesťanem, ačkoli ve značně liberální, církevně nezávislé formě - a protože byl zároveň velkým čtenářem a učencem, snažil se vést dialog s křesťanstvím i skrze své spisy a skrze svou státnickou rétoriku. Jedná se o státníka a prezidenta, který vyslovil památná slova (heslo): "Kristus, nikoli Caesar!" - a snad se mu povedlo aspoň trochu této inspirace křesťanskou mírumilovností, snášenlivostí a tichostí srdce (Mt 11,29) vtisknout do rázu jím založené a reprezentované země, Československa. Snad se podařila přinejmenším nějaká dílčí, alespoň letmá inspirace určitým rovnostářstvím počátečního křesťanství, jak se odrazilo v křesťanském oslovování "bratře" a "sestro" nezávisle na stavovských rozdílech, také do občansky prostého ducha tehdejšího Československa; všude okolo - v Polsku, v Maďarsku, v Rakousku, natožpak v Německu bujely tehdy daleko divočejší, útočnější a riskantnější národní mystiky. Masaryk prokazoval ve svém životě i ve svém spravování státu mimořádnou snahu uchopit a smířit různá protivenství, snahu povznést se nad primitivní stádní vášně, usiloval o česko-německé smíření, o likvidaci antisemitských předsudků, stejně tak i o občanský smír. Snažil se, aby žádná velká společenská skupina neměla důvod k hořkosti a k pocitu vykořenění. Osobně se zasazoval za to, aby podíl na spravování a ovlivňování státu měly i státotvorné menšiny. Ačkoli Masarykovy vztahy ke katolictví byly celoživotně kritické, snažil se udržovat důstojné vztahy s katolickými občany a bezproblémově spolupracoval s lidoveckými politiky (s Msgr. Šrámkem). Snažil se vtáhnout do vládnutí také sudetoněmecké politiky, usiloval, ať i německá pohraniční menšina vezme československý stát za svůj. Stejně tak Masarykovi záleželo na tom, aby zde v nějaké míře spoluvládla sociální demokracie, která se zřekla bolševického revolučního řešení ve prospěch parlamentarismu a vnášela do československé reality ohled na méně privilegované a pracující vrstvy. Masarykovo a Benešovo Československo sázelo daleko spíše na dialog a na snahu o diplomatické a parlamentní argumenty než na silová řešení (nic jiného by v takovémto středoevropském státě závislém na dobrých vztazích s mocnostmi a se sousedy nebylo ani moudré). První Československá republika se profilovala jako země inspirovaná dalekosáhle především francouzským vzorem, jako sekulární, demokratický a nábožensky neutrální stát, nikoli ovšem stát náboženství nepřátelský; sekulární stát může být pouze příslibem, prostorem, na kterém se křesťanská společenství mohou v mezích platných zákonů pohybovat a zvěstovat tu nenátlakovým způsobem Krista, aniž by tu měla církev zaručený monopol nebo "vedoucí úlohu". Usilovat o takový mocenský monopol, o nadržování státní moci by evangeliu koneckonců ani neslušelo - evangelium má být slyšeno v pokojných, svobodných poměrech, ve kterém je křesťanská víra nepovinná, ale zvoucí jedině silou svého obsahu, svého učení.

    Dlužno nezapomenout na to, že Československá republika, nemluvě o časech strávených v despotickém komunistickém režimu, představovala pozemský stát se všemi pozemskými chybami a nedokonalostmi. V dnešní době už naštěstí pominula nostalgie po První republice, která poněkud naivně určovala po pádu komunismu vzpomínání na tyto dosti už dávné předválečné časy. Ti, kdo chtějí vědět o dějinách naší země více, jsou v čím dál větší míře konfrontováni s výkladem historiků, který ukazuje i méně slavné a méně hezké stránky života v Československé republice. Kromě prvorepublikové elegance Kristiána ("zavřete oči, odcházím!") musíme vzít v úvahu i obtížně představitelnou asociální realitu předměstí a chudinských brlohů. Vzpomeňme na slova eseje Karla Čapka s názvem Proč nejsem komunistou?:"Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, že mi zhořklo vše, čím jsem. Kdekoli jsem byl, běžel jsem od paláců a muzeí podívat se na život chudých v ponižující roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí soucítit; měl bych žít jejich životem, ale bojím se smrti. (...) do těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na oběšení, ani špinavý hadr na podestlání..." Existují už v tehdejší Evropě oblasti, které pokročily v otázce řešení chudoby dále než Československá republika (skandinávské státy; statutární město Vídeň). Je také třeba přijmout, že Československo také v národnostní otázce neuspělo: nepodařilo se mu integrovat ani Němce, ani Slováky. Masarykovi a jeho následovníkům se nepodařilo vyřešit základní, zřejmě opravdu neřešitelný rozpor Československa: Existuje-li právo národa na sebeurčení a v tomto smyslu i na rozbití rakousko-uherské říše, těžko jde nějakým smysluplným argumentem zamezit v právu na sebeurčení Slovákům, Němcům nebo Maďarům. Vlastenectví je neseno rozporem a nacionální myšlenka takříkajíc požírá samu sebe.

    Každé střízlivé připomínání jakéhokoli státního útvaru musí vzít na vědomí, chce-li být neseno biblickou inspirací, že Bůh všechny státy a všechny státní útvary, dokonce i ty slušné státy a slušné státní útvary, nekonečně přesahuje. Jakýkoli stát, ať se mu v pozemských měřítkách podaří cokoli dobrého, je jenom stát. Ježíš je pro křesťana směrodatnější než Caesar. Chtěl bych toto své kazatelské zamyšlení uzavřít odlehčeným odkazem na píseň, kterou Petr Skoumal se svým jazzbandem zpíval na tribuně na Letenské pláni v listopadových nebo možná už prosincových dnech roku 1989. Tato písnička "Starej pán sedí a poslouchá jazz" překypuje humornou nostalgií nad prvorepublikovými časy, ze kterých by bylo dobře pro postkomunistickou společnost zachránit aspoň racionální jádro. Dodávám, že křesťan a dnešní křesťan by se mohl k prospěchu všech nějak pokusit tento prvorepublikový étos naplnit duchem evangelia:

Starej pán sedí a poslouchá jazz
a zdá se mu, jako by to bylo dnes,
starej pán sedí a poslouchá jazz
a na desce se točí pes.

Ráno si vzal čistý ponožky
a vydal se do Paříže bez doložky,
jezdilo se z Wilsonova nádraží
a neměli jsme v kufru žádný závaží.

To tenkrát ještě žila naštěstí
ta slečna z Fügnerova náměstí,
v sobotu kupoval jí pralinky
a komunisti byli takhle malinký.

Starej pán sedí a poslouchá jazz
a zdá se mu, jako by to bylo dnes,
starej pán sedí a poslouchá jazz
a na desce se točí pes.

Vlaky byly čistý a dochvilný
a názory a strany rozdílný,
(...) starej pán sedí a poslouchá jazz
a na desce se točí pes.

    Amen.

KÁZÁNÍ NA DÍKČINĚNÍ

18. října 2020

Základ kázání: Lk 12,16-21 (Další čtení: Ga 6,7-8; Jk 5,7-8 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři,

    při přípravě těchto bohoslužeb jsem pročítal Bibli a všímal si vět, kde se píše o sklizni a o vděčnosti za úrodu. V Písmu svatém je takových pasáží hodně, což nepřekvapí. Jak by tomu také mohlo být jinak u knihy staré několik tisíciletí, z časů, kdy se naprostá většina lidí živila zemědělstvím, zatímco města byla malá a nejistá... V epištolách Nového Zákona, které psali významní křesťanští svědkové po Kristově vzkříšení, jsem objevil například dva pozoruhodné výroky. Oba mají společné to, že se inspirují obrazem rolníka, setby a úrody. A oba příměr o sklizni úrody používají, aby jím znázornili život víry.

    Epištola Galatským 6,7-8 (autorem je Pavel): Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. - Epištola Jakubova 5,7-8 (autorem je Jakub, bratr Páně, jeruzalémský biskup): Buďte tedy trpěliví, bratří, až do příchodu Páně. Pohleďte, jak rolník čeká trpělivě na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště. I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce...

    Dva biblické výroky... Ještě předtím, než budeme společně uvažovat nad Ježíšovým podobenstvím o boháči a stodolách, zastavme se u těchto veršů z epištoly Galatským i Epištoly Jakubovy. Budu teď Pavla i Jakuba chytat trochu zlomyslně za slovo. V řeči obou těchto svědků se mimo jiné dobře ukazuje, že božská inspirace Bible se prolíná s lidskostí jejich pisatelů. Je jasné, že oba dva, Pavel i Jakub, chtějí především hovořit o následování Krista. A to, co dělá a prožívá starověký zemědělec, jim k tomu nabízí docela trefné přirovnání. Vidíme ale, že apoštol Pavel, který napsal první citát, tu mimochodem a vlastně nechtěně prozrazuje, že je mužem z města. O práci sedláka a oráče toho z vlastní zkušenosti nejspíš mnoho neví. Pavel, kromě toho, že byl vzkříšeným Ježíšem Kristem povolán za apoštola, jistě leccos uměl: měl vynikající náboženské vzdělání v Jeruzalémské Gamalielově škole, ale jako většina židovských vzdělanců včetně Ježíše se vyučil také řemeslu, byl výrobcem stanů. Ovládal několik řečí, uměl zdatně cestovat cizími zeměmi, pohybovat se mezi lidmi a nad jiné výtečně sloužil evangeliu. Ale výrok z Epištoly Galatským - "co člověk zaseje, to také sklidí" - ukazuje, jak si to sázení a sklízení přestavuje apoštol Pavel po městsku. Sedlák by se musel proti Pavlovi ohradit: protože ono to s úrodou bývá spíše tak, že člověk může sázet, jak chce, dělat, co dovede, třást se, aby úrodu nepotloukly kroupy, nesebrala velká voda, nezničilo sucho ani sněť - a stejně může prohrát. Pro antického rolníka mohla mít nevydařená úroda likvidační důsledky: nedostatek, hladovění, nemoci a smrt v rodině, ohrožení zvláště dětí a seniorů. Co člověk zaseje, to také sklidí? Pravdou spíše zůstává, že cokoli člověk zaseje, zůstává bez záruky. Toto si máme během bohoslužeb při příležitosti Díkčinění připomínat co nejdůrazněji. Úspěch při sklizni je dar, nesamozřejmost. Je něčím, co nejde úplně ovlivnit a závisí na štěstí.

    Jakub, bratr Páně, pisatel biblické Epištoly Jakubovy, oproti Pavlovi možná přesvědčivěji vystihl zkušenost sedláka a rolníka. Buďte tedy trpěliví, bratří, až do příchodu Páně. Pohleďte, jak rolník čeká trpělivě na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště. I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce. - Trpělivost především (Jk 5,7-8)... Trpělivost (řecky hypomoné), o které promlouvá Jakub, ovšem není pasivitou, není seděním panenky v koutě. Je to aktivní trpělivost. Trpělivost někoho, kdo nesložil ruce do klína, ale usiluje a nevzdává se. Trpělivost, nezhroucení se z prvního i z druhého i z třetího neúspěchu, chuť začínat znovu a doufat, že "jednou budem dál", jak se to zpívá v písničce Jaroslava Hutky. Na tuto trpělivost a umanutost má podle Jakubovy Epištoly vsadit jak rolník na poli, tak i křesťan ve svém životě víry. Nebát se protivenství, zla, bolesti, námahy, a pokud přijdou, doufat v Pána Boha a srdnatě jim čelit. Jakub, bratr Páně, toho podle všeho dosti věděl o každodenní práci rolníka - na rozdíl od apoštola Pavla, jehož světem byla zejména řecká přístavní města.

    Když Jakubův bratr Ježíš Nazaretský vypravuje svému okolí podobenství o bohatém statkáři, který si plánuje nacpat úrodou stodoly, vystihl Ježíš v tomto příběhu dobře to, co dělá úrodu úrodou - totiž její nezaručenost. Úroda je darem, který životně nutně potřebujeme, ale který přece jenom ne vždy rolník dostane. Zasít na pole je vždy spojeno s rizikem, že sklízet se v létě bude buď málo, nebo vůbec - a pak nastanou zlé časy. Úroda může vždycky dopadnout jinak, než při veškeré své důkladné práci rolníci plánovali. Bohatému majiteli pozemků z Ježíšova podobenství se toto přihodilo. Také ho úroda vyvedla z míry, také rozbila všechny jeho propočty a předpoklady. Ale když úroda může vždycky dopadnout při sklizni jinak, než si představovali rozsévači - proč by někdy nemohla dopadnout přímo pohádkově úspěšně? Toto přece také patří k rozmarům přírody. Dočetl jsem se v knize o historii Francie, že v roce 1907 došlo ve francouzských vinařských krajích k děsivé nikoli neúrodě, ale naopak nadúrodě: i kdybyste snad zapíchli do země dřevěnou hůl, obsypala by se hrozny. Vinice byly obtěžkané ze všech stran bohatými hrozny, a nakonec jich bylo tolik, že i nejlepší odrůdy vína se prodávaly za směšné peníze. Jak říkají dobové zprávy, vinaři nakonec vylévali skvělá burgundská vína ze svých sudů do potoků, protože se nevyplácelo ani jejich skladování. - Takto se také někdy může zbláznit příroda a pro majitele půdy ani toto není žádným štěstím, jak vidíme. Boháč z Ježíšova podobenství byl ale i tohoto ušetřen. Jeho výnosy toho roku byly prostě ideální, lepší než u jeho sousedů a konkurentů - takové, jaké se povedou jenom jednou za život. Z podobenství vyplývá, že zde šlo zřejmě o obilí, patrně o pšenici.

    Vyprávění Ježíšovo pak znázorňuje boháče v jakési samomluvě. Snad při obhlídce té úžasné letošní sklizně na polích, snad doma na svém statku se ten pán opájí štěstím, které přišlo. "Už vím," říká si, "toto udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam do nich pak shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.'" (Lk 12,18-19) O to tu tedy běží. Štěstí, nenadálé bohatství, umožní konečně seknout s každou lopotou, s obchodováním, se všemi strachy, riziky a úzkostmi, které toho šikovného podnikavého muže celý život provázely. Nutně musely provázet. Protože tato úzkost a riziko patří k situaci nás všech: toho, kdo má pole, toho, kdo nemá pole, bohatého i chudého; toho, kdo se živí vlastníma rukama, toho, kdo žije z penze, prostě každého dospělého. Život každého z nás je jaksepatří křehký, plný úzkosti - a moudří mezi námi mají dost pokory před neznámou budoucností. Měli bychom vědět, že zítřek může být vždycky úplně jiný, než si představujeme. A co víc, každý z nás by měl počítat, že zítra už tu nemusíme být. Že zítra můžeme být tam, odkud není návratu. Tato nejistota k životu patří a kdo myslí, že ne, lže si do kapsy.

    Boháč z podobenství ovšem myslí a věří, že ničím z toho se následujících dost let nemusí trápit. Teď se mu podařila životní výhra a už se těší na roky plné bezstarostnosti. Klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli. Smysl toho všeho. Boháč není lakomcem, který vyznává, "že peníze dělají peníze", který jich nikdy nemá dost a chce nové a nové zisky. Ví, kdy se zastavit a umí se také radovat z požitků, umí být štastný. Neplánuje po nádherné sklizni další a další investice. Chce odpočívat, být veselé mysli, jak říká, třeba i udělat si čas na drobné radosti, na sny a plány, které po léta odkládal. Začíná nový život, ještě dnes. Život bez závazků, bez povinností, bez práce, bez trápení, bez spěchání kamkoli.

    My, kteří máme spoustu nemilých povinností, kteří musíme uživit rodinu, chodit do školy, do zaměstnání, my, kteří taktak vyjdeme s penězi, se tu nebudeme tvářit, že se boháče z Ježíšova podobenství štítíme, že jeho myšlenkám nerozumíme. To, co nás od boháče odlišuje, není asi to, že máme lepší povahu, ale spíše to, že nemáme jeho možnosti. To se nám to posuzuje svět střízlivě, když se nám nepodařila taková pohádková úroda...! Je velmi pravděpodobné, že v takovém případě by nás velmi rychle opustily zdravé instinkty a malovali bychom si svou budoucnost podobně pošetile a velikášsky jako bohatý muž z Kristova podobenství.

    Jemu pak Bůh velmi drsně připomene, jak jsou všechny lidské jistoty slaměné. "Blázne," řekne mu Bůh. (A my si buďme jisti, že toto oslovení, blázne, překládá Český ekumenický překlad Bible ještě velice jemně, že to oslovení je ve skutečnosti příšernější...) "Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?" (Lk 12,20) - Nemusíme si vlastně nutně představovat, že boháč do rána zemřel. On mu vlastně Bůh říká: "Koukej, ty hlupáku, ty pošetilče, ty prázdná nádobo: Co když si ještě dnes v noci vyžádají tvou duši - co potom? Co by pak bylo se všemi tvými plány na budoucnost, potažmo s tvými stodolami plnými úrody, se tvým statkem, se tvou pokladnicí? A jsi si jistý, že se toto nemůže stát? Jak můžeš věřit, že tu zítra ještě budeš? Jak tě mohlo napadnout, že máš v tomto životě a na této zemi cokoli jistého!?" - Třeba ten příběh ještě dobře dopadl. Třeba se boháč ještě včas vzpamatoval. Uvědomil si křehkost bohatství, křehkost každé sklizně, křehkost každé zdánlivé jistoty toho, co bude zítra a pozítří. Změnil své smýšlení, naznal svou pošetilost a pýchu, to znamená: činil pokání...

    Vzdávat díky za sklizeň, za úrodu, ale vůbec za všechny dary života smíme jenom tehdy, když o nesamozřejmosti těchto darů víme. Když víme, že toto vše mohlo docela dobře také nebýt. Když víme, že i náš život je nesamozřejmým darem Božím. Když víme, že naše plány budoucnosti jsou jenom naší touhou, ne však jistotou. Amen!

KÁZÁNÍ O ZTRACENÉM SYNU

Votice 11. října 2020

Základ kázání: Lk 15,11-32 (Zj 16,1-11; 2 Kor 5,19-21 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí přítomní,

   jedno z nejznámějších podobenství evangelia leží dnes před námi; přesto jsem o něm ještě nikdy nekázal.

    Otec, majitel zjevně prosperujícího statku, má dva syny, a ten mladší z nich si vyžádá svůj dědický podíl ještě za života otce, aby si splnil vlastní lákavé plány, které se životem má. Poněkud tápeme v tom, do jaké míry šlo v Ježíšově současnosti o standardní postup rodinného hospodaření. Není vyloučeno, že podobná žádost měla určité paralely v tehdejším zemědělském životě Blízkého Východu. Že syn mohl jistou část svého majetku považovat od narození, samozřejmě za svou (dnes by se řeklo mandatorně). A že bylo otázkou času, kdy si o tuto svou porci majetku řekne. Máme co do činění s mladším synem, mladším ze dvou synů a bratrů. Tedy se počítalo, že starší chlapec převezme statek jako takový, podíl mladšího pak bude z majetku statku, v jeho dospělosti, vyčleněn. Nikoli v penězi, ale přímo vydělen jako část nemovitostí s příslušenstvím Mladší řekl otci: 'Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.' On jim rozdělil své jmění. (Lk 15,12) Kristovo podobenství předpokládá okolnosti starověku, kdy peníze hrají jen podružnou hospodářskou roli, daleko spíše se obchoduje či majetek vyměřuje v pozemcích, ve zboží, v dobytku, zkrátka a dobře existuje tu v zásadě nepeněžní a mimopeněžní ekonomika, převážně zemědělské vztahy s penězi jakožto pouhým doplňkem jiných majetků.

    Mladší syn se svým otcem pravděpodobně bez větších obtíží vyjednal svůj plán: Převzít část rodinného majetku, "svůj podíl", a ten pak ihned zpeněží. Ačkoli já sám z tohoto postupu mám trochu zvláštní pocity - nedovedu si dost dobře představit, že bych já přišel za svým stále živým a celkem zdravým otcem a řekl mu, "tati, nechce se mi čekat, dokud neumřeš, chtěl bych půlku dědictví hned teď, vyplatit tady na dřevo", přesto nechci soudit jinou a vzdálenou civilizaci, vzdálenou v tisíciletích i vzdálenou zeměpisně, za její zvláštní realistický přístup k věcem tohoto světa.

    Také mi připadá zvláštní dobrota a shovívavost otce z Kristova podobenství. Vůbec se svým mladším potomkem o jeho žádosti nepolemizuje, neřekne mu: "Kluku pitomá, nic nedostaneš, doma budeš sedět, s těmi svými hovězími nápady by ses dostal do pěkných malérů!" Jak si mladý pán zamane, tak otec dobrodušně udělá. Ukáže se nicméně, že za záměry toho mladíka nestojí žádný dlouhodobý plán, žádný smysluplný projekt, žádná snaha zápasit o cokoli naplňujícího. On majetek z rodinného hospodářství docela klidně rozfrcá, skoro jako dítě unešené z toho že má dost penízků na kolotoče, na cukrárny a na hračky.

    Nemusím asi zdůrazňovat, milé sestry a milí bratři, že otcem z tohoto Kristova podobenství je sám Bůh. Shovívavý, dobrotivý a do jisté míry ve své laskavosti i bezmocný: nebránící lidské svobodě, dokonce ani špatné svobodě. Smutně vše chápající a přitom v tolika věcech svým stvořeným dětem vycházející vstříc. Celé toto biblické vyprávění nadhazuje prastarou otázku po nevyzpytatelnosti zla ve světě, po bezmoci dobra a nekonečném elánu zla a pošetilosti, jak se s ním setkáváme. Už staří Římané si stýskali, že spravedlnost do tohoto světa přichází "pede claudo", na kulhavé noze - opožděně a kdoví kdy vůbec. Je tu i v biblickém vypravování nějak rozvažovaná otázka, jestli se za svobodu v Božím plánu a v Božím světě neplatí až příliš vysoká cena. Jestli tolik svobody, kolik od Boha dostáváme, nakonec není až příliš mnoho. Jestli touto svobodou a důsledky svobody dělat si téměř všechno, co si zamaneme, netrpí nejenom oběti hříšníků, ale i hříšníci samotní. Podobný povzdech nakonec slýcháme tu a tam nad moderními demokraciemi - jestli by koneckonců vláda tvrdé ruky nebyla pro svět tak nějak lepší než demokratická cochcárna.

    Za jeden z velmi důležitých motivů podobenství o marnotratném synu můžeme považovat hříšníkovo obrácení. A realismus tohoto obrácení: nedochází k němu v tučných časech hříšníkových, ale spíše tehdy, když na dotyčného přijde tak nějak ouzko. Když se nachází v nouzi    nejvyšší, když je natvrdo konfrontován se svou bídou a s následky své hříšnosti. Když v životě opravdu zásadním způsobem zabloudí a je blízký smrti, šílenství, zoufalství. Poslali ho na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. (Lk 15,15-16) Prosím pěkně, tenhle život vedle prasátek, vepříků, touhu jíst samým hladem aspoň slupky pro pašíky, tím Kristus svým židovským posluchačům v hrůzných barvách líčí naprosto zoufalé konce, naprosté ponížení, nad které nejde myslet žádné jiné ponížení. Prase, nečisté zvíře pro židovské kulturní povědomí, kterému musí ten marnotratný syn sloužit a prasatům dokonce i závidí jejich hnusnou stravu, ale ani tu nedostává - tak daleko to milý chlapec dopracoval! Tedy rozhodně v situaci naprostého zoufalství, ponížení, nezbytí, kdy už hlady vidí dvojitě, hříšník připustí, jak se mýlil, jak byl pošetilý, pobloudilý, jak neoprávněné a nafoukané věci si namlouval o sobě, o světě i o svých životních plánech a radostech.

    Někdo, kdo je moudrý a zralý, pravděpodobně takovéto drastické zkušenosti nepotřebuje. Předvídá, že by mohly při nezodpovědném jednání nastat, a hledí se jim vyhnout. Až příliš často se ale dostavuje prozření tehdy, kdy už není mnoho co zachránit, nebo kdy je duše v převeliké nouzi a převelikém trápení. A jak být prozíravý a moudrý? Podle všeho tak, že si včas uvědomíme nesamozřejmost věcí, nesamozřejmost všeho, že všechno, co okolo nás je a z čeho žijeme, může také nebýt - včetně našeho života. Není to samozřejmé, že všechno, co kolem nás je, z čeho se sytíme, pro co žijeme, není samozřejmé, že nás to obklopuje: vnímejme všechny maličkosti, natož veliké a závažné skutečnosti života jako Boží dary.

    Co se v Bibli píše o marnotratném synovi dál? Tu šel (ten marnotratný syn) do sebe a řekl: 'Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.' I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. (Lk 15,17-20) Mystérium odpuštění, mystérium otcovského přijetí, které je opravdu vřelé. Nenecházíme tu žádné sebezapření, žádný vnitřní konflikt, žádný vztek, žádné obvyklé vykládání, že je sice odpuštěno, ale nikdy nebude zapomenuto. Žádnou otcovskou hořkost za promrhané dědictví, za léta stesku a rodičovské úzkosti. Pokud nějaké podobné emoce v otci zůstávají, rozhodl se je tedy velmi pečlivě skrývat. Je to z Ježíšovy strany předobraz Božího laskavého chápání a odpuštění, překrytí zjevných hříchů, nepravostí a nevěr, nejen zakolísání, ale i závažných a dlouhodobých průšvihů našich životů: Jako otec nebeský odpustil marnotratnému synovi a jako odpustil vám vaše bloudění, životní omyly a vaše křivdy, tak se vy přinejmenším pokoušejte odpouštět vašim zakopávajícím bližním. To je, myslím, jeden důležitý a asi i hlavní námět tohoto Kristova podobenství zapsaného v patnácté kapitole Lukášova evangelia.

    Ovšem vidím tu ještě jeden důležitý motiv, milí přítomní. A tím je ten starší, poslušný a pracovitý otcův syn a jeho následné rozhořčení, které podle mě má také nějakou svou pravdu: Rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: 'Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.'" (Lk 15,28-30) O chvíli dříve, než Ježíš vypráví zástupům podobenství o marnotratném synovi, řekne také, že je v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují (Lk 15,7). No, to je tedy pěkné: nezní to nefér k těm odjakživa spravedlivým? Není od toho tatínka nehezké, že svého hodného tichého syna málo chválil, málo obdarovával, zatímco roní otcovské krokodýlí slzy dojetí nad návratem svého mladšího vejlupka, který protočil půlku rodinného majetku a utratil ho (údajně) za děvky? Často bývá kazateli tato část podobenství vyložena jako kritika určité pýchy nebo určité občasné popuzenosti tradičních členů církví, kteří od dětství tiše a spořádaně docházeli do kostelíčka a byli členy církve, zatímco větší pozornost na sebe upoutávají v církvi celkem logicky nově příchozí, ti, jejichž setrvávání v církvi není tak docela samozřejmé a může působit třeba i překvapivě. Ale i pro tyto tradiční členy církve, pro ty tiché a poslušné, jejichž přítomnost mezi námi je tak pevná, že ji nikdo snad ani moc neřeší, i pro tyto členy a sloupy církve vyslovuje Kristovo podobenství slovo na jejich cestu životem: Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. (15,31) Touhou otcova srdce je celistvost, ucelení rodiny, zahlazení traumat, radostná pospolitost poslušných i těch neposlušných. Touto otcovou snahou a potřebou "učinit rodinu úplnou" je upozaděna jakákoli úvaha o vině a trestu, o spravedlnosti a potrestání. K tomuto mystériu lásky, lásky rodinné i lásky veškeré, zve otec i svého syna staršího, i mladšího, čili každého z dětí Božího Otce. Amen.

4. října 2020

Základ kázání: Ř 8,18-22 (Další biblická čtení: Iz 11,6-9; J 13,34-35 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí hosté a účastníci našich bohoslužeb,

    ve věroučných základech naší církve, v textu kolektivně přijatém československými husitskými teology v sedmdesátých letech, sestaveném do značné míry jako katechismus s otázkou a odpovědí a nazvaném Základy víry CČSH, nacházím ve 199. článku následující slova: "(otázka) Týká se zaslíbení věčného života také hmotného světa, v němž žijeme? (odpověď) Zaslíbení věčného života se týká také hmotného světa, v němž žijeme." Je tu zkrátka a dobře položeno na stůl téma přírody a zvířat uprostřed Božího světa a Božího plánu. A vyslovuje se tu, moji milí, že mimolidská příroda naprosto není nějaký odpad, není tu k nějakému mechanickému a otrockému sloužení lidstvu a jeho choutkám, ale má v Božích očích svou zvláštní cenu. Jsem šťastný, že jsem součástí Církve československé husitské, která porozuměla roli přírody a roli zvířat uvnitř Božího stvoření takto zrale a vyslovuje víru, že i příroda má věčného ducha a zvířata duši nesmrtelnou, že zvířata nejsou naprosto vyloučena z Božího daru nesmrtelnosti duše, naopak jsou v tomto smyslu do Boží náruče zahrnuta. - Chci toto poselství Bible a poselství bohosloveckého přemýšlení naší církve zdůraznit dnes, kdy se podle církevního i světského kalendáře připomíná památka středověkého světce Františka, zakladatele asketického mnišského řádu františkánů. Žil v Itálii třináctého století a církví i laickou veřejností je oslavován také jako milovník a ctitel přírody a zvířat, patron ochránců přírody, ekologů i patron nás, kteří prostě máme rádi zvířata i jinou přírodu. František se stal postavou různých legendárních půvabných vyprávění, ve kterých rozmlouvá se zvířaty, dokonce i s dravými, například s vlkem, oslovuje je "bratře vlku", "sestro volavko", "sestro huso", "bratře pse" atd. a zjišťuje u těchto zvířat touhu po dobru, touhu po Boží blízkosti a po bratrství s člověkem i s jinými zvířaty. Památka svatého Františka a jeho zvěstování, které ovšem aktualizuje původnější biblické motivy, nabývá zvýšené naléhavosti v moderní a postmoderní době, také dnes, kdy je potřeba přehodnotit bezohledný, průmyslově surový vztah k přírodě. Dnes, kdy se stává nutnou snaha chovat se více ekologicky, a také přemýšlet o světu a o Božím světu více ekologicky.

    Motivy zvěstování Františkova, ale i 199. článek Základů víry CČSH a rovněž biblické inspirace, které jsme vyslechli během liturgických čtení dnešních bohoslužeb, mají také nemalou důležitost pro nás, v jejichž životech hrají velkou roli domácí zvířata. Domnívám se, že tato otázka, často ne úplně přiznaně, zaměstnává mysl mnohých křesťanských věřících, nás, kteří se setkáváme s roztomilostí, důvěřivostí a něžnou blízkostí našich domácích zvířat. Jenom se na to často bojíme zeptat, ostýcháme se o tomto mluvit s ostatními. A je to otázka: bude i můj pejsek, moje kočka, můj kůň, ovce, budou po své smrti přijaty do Božích příbytků? Setkáme se po smrti s nimi, pokud nás ve smrti předešli a nám se tu na zemi po nich stýská? Byli a jsou pro náš život důležité, měla nás tato zvířata ráda a my jsme měli rádi je? Často a rád hovořím v církvi o filmu Čokoláda - což je britsko-americká hraná pohádka, pohádka, která je minimálně stejně pro dospělé jako pro děti, hlavně asi pro maminky. Čokoládu bývá zvykem zařazovat do televizního vysílání hlavně okolo vánočních svátků, v hlavní roli tu vystupuje krásná Juliette Binocheová. Počíhejte si někdy v televizním vysílání na Čokoládu, milé sestry a milí bratři, pokud jste to ještě neudělali. Setkáváme se tu totiž s mnoha důležitými církevními tématy. Příběh nebo spíše celý vějíř příběhů tohoto filmu se odehrává snad v 50. letech minulého (dvacátého) století v jakémsi francouzském odlehlém městečku, skutečném "městečku, kde se zastavil čas" a kde vládnou rukou tvrdou a nelaskavou společně starosta a katolická církev. Jistý penzista vystupující v tomto filmu, který nade všechno miluje svého pejska křepeláka a krmí ho dokonce nejvybranějšími lahůdkami kupovanými v místní cukrárně, tedy tento penzista se trápí velkými starostmi, jestli má tento jeho pejsek nesmrtelnou duši tak jako lidé a nesměle se s touto palčivou starostí obrátí na místního mladého kněze, bohužel příliš nezkušeného, neurotického a netvůrčím způsobem dogmatického mladíka. Ten otázku svého farníka po nesmrtelnosti psí duše pohoršeně odmítne, nesmrtelnou duši mají podle něho samozřejmě jenom lidé, samotná tato otázka je pro tohoto mladého kněze úplnou nehorázností - a není schopen ani porozumět, jaká palčivá duchovní potřeba a láska za těmito poptáváními stojí. Divím se věru, že podobné otázky nekladou křesťané svému okolí a svým duchovním pastýřům častěji! A rázněji!

    "Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. (...) I samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích," píše v Epištole Římanům apoštol Pavel (Ř 8,19; 21). A ve starozákonním čtení jsme se před chvílí setkali s vizí judského proroka Izajáše, s metaforami ideální říše budoucnosti, asi budoucnosti posmrtné: "Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat."(Iz 11,6) Když tedy uvažujeme, milí přítomní, nad přírodou, nad stromem, kytkou, zvířetem lesním nebo domácím, nad tím, jaký vztah má tato pomíjivá, zranitelná a umírající příroda k Boží moci a Boží otcovské moci, zvěstná slova novozákonního proroka Pavla i starozákonního proroka Izajáše našim otázkám přicházejí naproti. Říká se tedy v těchto biblických pasážích, že příroda a tvorstvo také v tomto světě trpí, stejnými nebo podobnými věcmi jako my: zranitelností, ohrožením, smrtí, bolestí. Stvoření, zvířata, příroda trpí svou upadlostí do nelítostného, drsného a mrazivého světa, ve kterém stejně jako pro lidské bytosti platí právo silnějšího a darwinovský boj o život,"sežer, nebo budeš sežrán". Když se v Bibli setkávám s proroctvím Izajášovým, dle kterého bude beránek v míru pobývat v nějakém jiném světě (ne v tomto!) v háječku společně s vlkem a levhart s kůzlátkem budou vedle sebe odpočívat a povídat si budou a příst spolu, myslím vždycky na obrovskou krutost a nelítostnost reálné přírody. Někteří básníci a filosofové nejenom minulých staletí se opájeli krásou přírody, účelností, estetikou přírody, ve které prý všechno funguje ladně a dokonale. Obávám se, že se nikdy nevydali ze svých paláců do opravdové přírody. Jak mohou přehlédnout tu nebývalou míru krutosti a agrese přítomnou v celé přírodě, přítomnou nakonec i v naší lidské přírodě, v naší přirozenosti? Copak nikdy neviděli jak dravec dáví zajíce, copak nikdy neviděli na silnici přejetého ježka, copak nikdy neslyšeli jekot mučeného nebo zabíjeného živočicha, neviděli hrůzu přírody? Kdykoli si povídám s našimi dvěma kocoury Troubelínem a Palečkem, kdykoli je chovám v náruči a povídám si s nimi o tom, o čem mám v neděli v kostele kázat, uvědomím si, že nám tito naši milovaní kocouři, tito doslova členové rodiny zabíjeli ještě nedávno na zahradě myši a hlodavce všeho druhu, stejně jako ptáčky, krtky a ježky. Ačkoli přece měli doma dost krmení, přesto s potěšením lovili a zabíjeli jiná menší zvířata, příroda v nich si to žádala. Jistěže tedy příroda není zdaleka jenom milá a ladná; na každém kroku ukazuje podivnou krutost. Vzhledem ke světovým válkám, krutým a absurdním zabíjením, genocidám a vyhlazováním přítomným v lidských dějinách v dávné i nedávné minulosti stejně jako v současnosti bychom se ovšem na zvířata neměli příliš vytahovat, nezřídka jednáme mnohem hůř než všechna ostatní příroda.

    Očekávání konce našeho života a konce všeho světa v Boží náruči zahrnuje i víru, že příroda, to znamená naši zvířecí přátelé, ale celá příroda bude ze svého nedokonalého stavu, ze svého utrpení a ze své bolesti jednou, náboženskou řečí "na onom světě" vysvobozena, očištěna, Bohem obejmuta v jeho Boží náruči navěky. "Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. (...) I samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích." (Ř 8) Klidně to řekněme na plnou pusu - že i jiní tvorové, zvířata, mají zaslíbení nesmrtelnosti: Náš mourovatý kocourek Paleček, vaše domácí zvířata, ale i ta zvířata, která vidíte plachtit na nebesích nebo plavat v potoce nebo toulat se po stráni, a celá další příroda, mají dle biblických proroctví i dle věroučných článků Církve československé husitské zaslíbený život ve věčnosti. A to jsem během tohoto kázání úplně vlastně pominul, kolik duchovní práce na sobě, kolik učení se trpělivosti, laskavosti, něze a soucitu nám blízkost zvířat může dát a věru dává. Oč blízkost zvířat a přírody činí lidskou duši vnímavější. Jak lásku k přírodě a zvířatům zdaleka ne jenom indický buddhismus a čínský taoismus, ale přece i proroctví Starého a Nového zákona i bohoslovecké úsilí naší církve vysoce vyzdvihují! I život přírody, i mlčení a hebkost zvířete má, jak zvěstováno, své velké místo v Božím království. I v Božím království tedy máme naději setkat se s našimi zesnulými zvířecími bližními, i zvířata budou podle apoštola Pavla vysvobozena z otroctví zániku a budou uvedena do svobody a slávy dětí Božích. - Kristovo přikázání lásky by tedy nebylo dobře nějak humanizovat, omezit je jenom na naše lidské spolubližní: Kristova slova "přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." (J 13,34-35) - tato slova nejde omezit na lidské pokolení, nejde je jiným tvorům a mimolidské přírodě upřít, všemu Stvoření má naše láska patřit, v Božím jménu. Amen.

KÁZÁNÍ O SVATÉM VÁCLAVU

27. září 2020

Základ kázání: Mt 28,18-20 (Další čtení: 1 Sa 8; 1 Pt 2,11-25 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí hosté a účastníci našich bohoslužeb,

    církevní kalendář směřuje v těchto dnech k oslavě památky knížete Václava, svatého Václava, chcete-li. Přemyslovského knížete Prahy a centrálních Čech z doby počátků české státnosti, historické osobnosti, která sice jistě před tisíci lety existovala, žila a panovala, zároveň však osobnosti opředené mnoha obraznými legendami. Pozdější církevní a státní tradice pochopila Václava jako vzor dobrého, mírného křesťanského vládce, který šíří po své zemi laskavost a pokoj. Zároveň se tu dnes setkáváme krátce před krajskými volbami. Ačkoli se jedná o volby, které se spíše týkají technických než hodnotových a etických témat - kudy povede jaká nová dálnice, kde bude stát jaká nemocnice nebo ústav sociální péče, přesto se jedná o čas, který také zvláštním způsobem aktualizuje otázku křesťanského přístupu k vládnutí, vládcům a křesťanského vztahu k moci pozemské.

    Když však nahlédneme do Bible, a hlavně do její novozákonní části orientované na Ježíše Krista, uvidíme, že k vládcům a vládnutí má Písmo značně volný vztah. Jak Ježíš, tak i apoštolové hlásající evangelium naprosto neusilovali o to, aby zaujali krále a vládce tohoto světa. Neusilovali o to, aby byli přijati na dvorech a na státnických poradách, dokonce o to naopak programově neusilovali. Zamířili s evangeliem mimo vznešené dvorské struktury, na venkov do Galileje, mezi chudé a ponížené, mezi vyvržené, tak jako Ježíš, nebo aspoň mezi obyčejné antické Řeky a židy, nezřídka otroky, jako apoštol Pavel v řeckých oblastech. A nedosti na tom, třeba Ježíš směřuje k vládcům tohoto světa ostrou, až v nějakém ohledu anarchistickou kritiku. "Ale běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům." (Lk 6,24-26) Tato slova, nikterak státotvorná, nikterak uctivá k vrchnostem a státnickým veličinám, čteme v šesté kapitole Lukášova evangelia. Na jiném místě se Ježíš osměluje nazývat krále Heroda liškou (Lk 13,32), určitou karikaturu vládce a potentáta najdeme i v podobenství o boháči a chudém Lazarovi (Lk 16,19). Nebo těmito pozoruhodnými slovy chválí Marie, matka Ježíšova, Boha: "Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou." (Lk 1,51-53) Ježíš Kristus různě o králích a vladařích mluví, i neutrálně, krále moudré a pošetilé vkládá do svých podobenstvích - zkrátka evidentně s královstvím a vládnutím jako skutečností tohoto světa počítá, to je pravda. Ale podle všeho je tím posledním, kdo se vladařům nějak snaží zalíbit a zavděčit nebo jim snad i podat či prodat nějaký recept na dobré pozemské vládnutí. Ježíšovo učení o pozemských vládách má blíže k nějakým osamoceným hledačům pravdy, k mystikům, anarchistům, disidentům a vnitřním emigrantům, na každý pád k těm, kteří neočekávají od pozemských vladařů a jejich státnických aparátů vůbec nic. A když i apoštolové Pavel a Petr vyzývají, abychom se modlili za naše vládce a jejich vládnutí, je z jejich promluv až příliš jasné, že považují vladaře spíše za nebezpečenství, za možnou ničivou pohromu pro společnost než za komplice evangelia. To nejvyšší, co křesťané očekávají od svých vládců v prvních staletích, je to, že jim a Kristově evangeliu dají pokoj; nic víc než "žít a nechat žít" od nich, od svých vládců, křesťané ani nemají očekávat. Pokud jde o Starý zákon, o Hebrejskou bibli, je pravdou, že se v ní píše o několika málo příkladných králích, například o Davidovi a Šalomounovi, o králích příkladných nikoli bezvýhradně, ale přes různé poskvrny a zakopnutí přesto o krále převážně dobré a bohabojné. Převažují však králové kolísaví, nevěrní, státnicky neschopní nebo i morálně nedostateční - vcelku jsou ty kroniky izraelských králů přehlídkou státnické a společenské bídy a marnosti. V První knize proroka Samuela jsme si pak před chvílí přečetli, že požadavek Izraelitů na ustanovení krále a království vnímají proroci jako projev selhání, jako projev úpadku živé víry; Bible tu ukazuje nutné potíže s ustanovením králů spojené - nerovnost, odcizení, vznik královského dvora, šlechty, růst daní, ignorace zbožnosti. - V každém případě podržme aspoň následující poučení z biblických motivů: vládnutí určitě nepředstavuje nejdůležitější a nejsvětější lidskou činnost. Ať už je pro fungování společnosti nezbytné nebo není, představuje zejména problém. Není moudré usilovat o vládnutí v zemi za každou cenu a už vůbec ne při cestě k vladařskému trůnu překračovat mrtvoly, není moudré dychtit po podílu na vládnutí, pokud chcete být dobrými Kristovými služebníky. Všude, kde se nacházíme - v rodině, ve společnosti, v církvi, v zaměstnání se pokoušejme spíše naslouchat a rozvažovat než přikazovat tvrdou rukou. Vládnutí je spíše velká vina než velká radost. Biblická zvěst preferuje úplně jiné postoje než vládnutí nad ostatními.

    O knížeti Václavu, jak jsem už předznamenal, toho dnes navzdory jeho význačnému úřadu přemyslovského vládce nad něčím jako českým státem toho mnoho nevíme - a i to, co se o něm domníváme vědět, co o něm tradujeme, je do značné míry známo až díky mnohem pozdějším idealizovaným líčením. Pozdější středověké církevní spisy, zejména takzvaná Kristiánova legenda, oceňují Václava jako dobrého a zbožného vladaře. Dozvídáme se tu, jak Václav tiše, mírně a pokorně vládne nad svěřeným regionem a neváhá vlastníma rukama vyrábět hostie a pěstovat víno pro církevní bohoslužebné obřady. Odmítá tehdy ještě široce rozšířené otroctví a neváhá otroky masivně vykupovat a osvobozovat. Navštěvuje a těší nemocné, obdarovává potřebné, organizuje péči o chudé. Nepřeceňuje své síly, s obávanými sousedy na západě, v oblasti dnešního Německa, se snaží žít bez zbytečných škod a svoluje dokonce posílat dohodnuté výpalné - hřivny stříbra a stáda volů. Tento motiv loajality vůči silnějšímu sousedovi byl ostatně hojně využit a zneužit propagandou Třetí říše za Protektorátu Čechy a Morava, kdy ve Václavově údajném podvolení nacházeli vítanou paralelu kolaboranti i německá okupační správa. Tento Václavův údajný pacifismus také podle legendárního líčení ponoukl Václavova bratra Boleslava k vraždě mladého knížete u vrat kostela ve Staré Boleslavi. Zrovna tak silného a bezohledného Boleslava údajně dráždila Václavova hluboce křesťanská orientace, sám byl prý oddán pohanství. Dlužno říci, že všechny tyto příběhy, i když mají silný pedagogický smysl, jsou nedoložené, idealizované, mají za sebou daleko větší příběhový potenciál než historickou věrohodnost. Postava skutečného Václava, nakonec i jeho blízkých Boleslava a svaté Ludmily, tone v raně středověkých temnotách. Nám v dnešní době může jít jedině o ten pedagogický potenciál legend, příběhů a svatých anekdot o knížeti Václavovi. Samotného Václava i jeho zlého, ale dlouhodobě panujícího a státnicky podle všeho značně úspěšného bratra Boleslava přenechejme učeným historikům, chtějí-li tyto záležitosti složitě rozkrývat - a zkusme z tisícileté legendy svatováclavské vytěžit nějaký užitek k malému zamyšlení pro sebe, nyní a dnes.

    To, co je na svatém Václavovi svaté a zároveň moderní, je jeho pojetí svěřené moci jako odpovědného závazku. Vzpomeňme na tolik citovaná slova Jana Wericha: "Když už jednou člověk je, tak má koukat, aby byl - ", která vlastně dávný kníže Václav bezděčně pochopil a uchopil. Když už se někdo narodí jako Přemyslovec, jako předpokládaný dědičný vladař určité země, tak, ať už je toto dědictví radostí nebo spouští, tak má zkrátka koukat, aby i v této své podivné situaci byl, aby příležitost prosadit do světa něco dobra využil naplno. Když už tedy okolnosti učinily Václava z rodu Přemyslovců vladařem, aniž o tom tento Václav měl mnoho možností rozhodnout, co pak může být v takové situaci více chvályhodného, více zbožného než své jedinečné možnosti využít pro evangelium. Nepovyšovat se nad ostatní, nežít zhýrale, nezneužívat moci, nevládnout agresivně, neorganizovat války a vojenská tažení - spíše naopak, pojmout své vládnutí jako službu celku, jako službu slabým a trpícím zvlášť. Zkusit chvíli orat nebo pěstovat vinici, navštívit sem tam nějakého nemocného a trpícího, vykoupit otroka, myslet zásadně i při všem vládnutí velkými pozemskými statky na Hospodina. Tohle je, domnívám se, smysl díla svatého knížete Václava i pro nás, kteří nevládneme nad zeměmi ani královstvími ani nad velkými statky - zajímavější než různé nacionální, kmenové a vlastenecké důrazy, které zastírají, že přece i členové ostatních národů jsou našimi bratry a našemi sestrami. Využijme své příležitosti, své skrovné i větší příležitosti, které nám přistály v tomto životě do klína, využijme je, pokud to lze, pro věc dobra, ve jménu Božího evangelia - moudře, altruisticky, pro ostatní, pro trpící, pro hodnoty, které se neprosadí samy od sebe, ale potřebují našeho zastání. Příběh o svatém Václavu nás má naučit, že takovýmto spravováním svěřených statků v Božím jménu a ve jménu soucitu s milosrdnými a trpícími dospějeme k hlubší životní moudrosti, k většímu naplnění, k většímu vnitřnímu štěstí, nemluvě o tom, kolik dobra toto naše ohleduplné jednání přinese světu a druhým. Amen.

KÁZÁNÍ O OBCOVÁNÍ SVATÝCH

20. září 2020

Základ kázání: Zjevení Janovo 11,15-19 (Další liturgická čtení: Ko 3,8-17; Mt 20,27-40 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři!

   Takzvané Apoštolské vyznání víry, starobylé shrnutí křesťanské věrouky ze čtvrtého století, ze kterého vychází církve a všechna další vyznání víry dodnes, obsahuje kromě jiného tyto zvláštní verše: "Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění..." Jsme pozváni věřit a vyznávat svatou církev obecnou a také svatých obcování. Jak se této víry    máme zhostit, jak ta slova chápat?

    Svatá církev obecná... Obecná či všeobecná je překladem z řeckého slova: katholiké, katolická. Jak s těmito slovy smířit mnohost a ekumenickou pestrost církví? Co je to "svatých obcování"? Jaké obcování? Toto staročeské slovo má více významů a některé z nich jsou trochu na pováženou... Jak obcují svatí? A kteří svatí? Jsou svatí či světci právě jenom ty středověké a zpola legendární postavy, které svatořečil (kanonizoval) ve Vatikánu papež a které v minulých staletí mívaly své sochy málem na každé návsi, málem na každém rozcestí, skoro pod každou lípou? To asi ne, to určitě ne - vždyť svatí a svatost může být podle mnoha biblických ujištění záležitostí nikoli nemnohých, ale naopak mnohých - dá se říci, že nás všech! "Buďte svatí, jako i já jsem svatý," říká Bůh (Lv 11,44). "Církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým," píše například adresu do první epištoly poslané Korintským (1 Kor 1,2) apoštol Pavel. Slyšeli jsme něco podobného i ve slovech prvního biblického čtení: Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost... (Ko 3,12) - Svatí: to jsou tedy pro Pavla všichni ti upracovaní tátové od rodin a vdovy a otrokyně a otroci, kteří věří v Krista a shromažďují se v křesťanském sboru v Korintu, Kolosách nebo jiných řeckých městech.

    Několik přečtených veršů ze Zjevení Janova má ke slovům o svaté církvi obecné a svatých obcování jistě co říci. S knihou Zjevení Janova se ovšem musí zacházet opatrně, to víme. Je to úplně poslední kniha Bible, najdeme jí na posledních biblických stránkách - a hovoří o "věcech posledních". Zpracovává vizi jistého křesťana Jana z prvního století, ve které se zvláštním způsobem prolíná tehdejší Janova současnost, blízká i vzdálená budoucnost a také okolnosti Posledního soudu, konce dějin. Kniha Zjevení Janova ujišťuje čtenáře o konečném vítězství Boha i křesťanského lidu nad zlem a nepřátelstvím - právě za okolností, kdy se zlo rozmáhá, zdánlivě bere vše a soužení i zkoušek církve Kristovy je tolik, že nejde dohlédnout jejich konce. Zjevení Janovo je kniha složitá a zneužitelná. V dějinách církve jí až příliš rádi četli různí sektáři, nedočkavci, rebelové a chtěli tu nacházet jakýsi "jízdní řád spásy", přesný harmonogram událostí, které brzy nastanou. A protože Zjevení Janovo je plné mystických číselných symbolů, pokoušeli se tito nedočkaví čtenáři Zjevení vyložit, odkrýt, kdy přesně přijde Poslední soud a kdo přesně bude spasen a kdo zatracen, a jak bude toto spasení i zatracení do všech podrobností vypadat. V tom se ale tito naivní čtenáři, mezi které patří i Svědkové Jehovovi, mýlili. Ježíš sám totiž před podobnými falešnými závěry varuje: "Ten den nezná nikdo, ani Syn, jenom Otec v nebesích." (Mk 13,32)

    Zatroubil sedmý anděl v nebi - a ozvaly se mocné hlasy v nebi: "Vlády nad světem se ujal náš Pán a jeho Mesiáš a bude kralovat na věky věků." (Zj 11,15). To, co je "svatých obcování", máme v této biblické výpovědi ukázáno jako na dlani: mocné hlasy v nebeském prostoru, sborový zpěv nebo výkřik mnoha, nespočetně mnoha hlasů. V nebi je slyšet radostné volání víry těch, kteří přemohli smrt, jejich údělem je nesmrtelnost v náruči Boží a v blízkosti Mesiáše Ježíše. Toto sjednocení svatých a věřících v lásce k Pánu nebude už zničeno žádnými průšvihy života, žádnými nápory zla, nepřátel, ani dějin.

    Poté nám Zjevení Janovo představí další obraz: "Čtyřiadvacet starců sedících na svých trůnech před Bohem padlo na kolena." (Zj 11,16) Těchto čtyřiadvacet starců se už ve vidění Janově předtím několikrát mihne. Mají určitě krásné, zářivě bílé vlasy a dlouhé vousy praotců. A biblický text přímo říká, že tito stařešinové jsou "oděni bělostným rouchem, na hlavách [mají] koruny ze zlata" (Zj 4,4). Každý z nich drží "loutnu a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla" (5,8), okolo nich stojí množství andělů (5,11). Tito starci, kteří s vizionářem Janem, autorem knihy Zjevení Janova, také občas prohodí pár slov - během času, ve kterém je Janovi dána jeho nebeská a kosmická vize posledních věcí. Můžeme je chápat snad jako nejvyšší anděly, jako nebeské dvořanstvo, jako nejbližší družinu věrných samotného Pána Boha. Proč jich je čtyřiadvacet? Proč ne deset anebo třeba tisíc šest set šestnáct? Čísly se to, jak známo, v knize Zjevení Janova jen hemží a tato čísla provokují otázky: co znamenají, co jejich symbolika chce vyjádřit... A možná tu ani jediná možná odpověď neexistuje, možná je cílem těchto složitých číselných her přemýšlení samo, rozjímání, jakási mystická, Boží hravost... Mě po dlouhém přemýšlení napadla následující odpověď: Pro autora knihy Zjevení, pro Jana, který byl řecky píšícím Židem, hrálo očividně velkou úlohu dvanáct kmenů izraelských; víra, že těchto dvanáct kmenů izraelských patří k sobě navzájem, že se je podaří znovu sjednotit. A když tady, v kruhu okolo zářícího Božího trůnu sedí na svých vlastních trůnech čtyřiadvacet starců v bílých rouchách, kterým byla propůjčena vlastně andělská hodnost - čtyřiadvacet je dvojnásobek dvanáctky, dvanácti apoštolů i dvanácti kmenů Izraele... Dvanáct starců okolo Božího trůnu tu je za Židy, dvanáct, stejný počet, určitě za pohany, za nežidovské národy. Jejich počet je vyrovnaný, mezi těmito andělskými starci okolo trůnu Boha živého je naprostý soulad, naprostá rovnost, dokonalá láska. A tak se tu vlastně počtem 24 starců tajuplně naznačuje, že mezi Židy a "pohany", tak zvanými pohany už není žádný rozdíl, rozkol, nenávist, ale láska a sjednocení v Pánu Bohu a jeho zabitém a vzkříšeném Beránkovi, Ježíši Kristu.

    Dobrořečíme tobě, Pane Bože všemohoucí, který jsi a kterýs byl, že ses chopil veliké moci, která ti náleží, a ujal ses vlády. (Zj 11,17) - Pán Bůh, který je a který byl, to jsou častá slova o Bohu ve Zjevení Janově. Také se tu velmi podobně říkává, že Bůh je "alfa i ómega", "první a poslední", "počátek i konec" (Zj 1,8; 1,17; 2,8; 4,8; 21,6 aj.). Smysl těchto slov je dejme tomu jasný - velikost Boží, absolutnost Pána Boha, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného... Ale až na samém konci dějin, až na konci věků se Pán Bůh ujme své vlády ve vší úplnosti. Prozatím, dokud tu jsou lidé, potlačil Bůh svou všemocnost, aby nebránil lidské svobodě, svobodě člověka konat dobro i dělat zlo. Na konci věků, až skončí dějiny a tento svět, ale Boží moc promluví naplno a pro žádné lidské konání, ať už dobré nebo zlé, ale vždycky chatrné už nezbude žádné místo. Zůstane tu jen vzájemná láska Boha a jeho lidu.

    Rozzuřily se národy, aby přišel hněv tvůj; čas, abys soudil mrtvé, odměnil své služebníky proroky a všechny, kdo jsou svatí a mají úctu ke tvému jménu, malé i velké; abys zahubil ty, kdo hubili zemi. (Zj 11,18) - Vyjádření Apoštolského vyznání víry o svaté církvi obecné a svatých obcování právě zde, ve verši osmnáctém, nachází svůj jedinečný základ. Také pozvání pro nás všechny: i my jsme povoláni ke svatosti a k této lásce Boha a jeho svatých, k tomuto andělskému koncertu v nebi, ke společenství s Bohem, které je silnější než všechny průšvihy lidského života, než všechny kolapsy historie lidstva, než všechny přírodní pohromy a katastrofy. Společenství svatých znamená jedinečné vítězství lásky Boží, opětované ne několika svatými vyvolenými, ne pouze ctihodnými proroky minulosti, ale nespočetnými zástupy svatých. Je jich mnoho a mnoho: všichni ti, kteří mají úctu ke jménu Božímu, malí i velcí. Malí i velcí - to znamená: rozhodně velké osobnosti křesťanských dějin, mučedníci, nevšední svědkové víry. Ale také bezejmenní a lidmi dávno pozapomenutí malí světci, prostí, věrní lidé, vy, vaši blízcí, vaši drazí zesnulí, vaši předkové i praotcové a pramatky - my všichni můžeme a máme patřit do tohoto souzvuku, do tohoto rajského nebeského koncertu Boží lásky a milosti. Nebe je větší než všechny rozdíly, které mezi sebou děláme tady na zemi: rozdíly povah, temperamentů, církevní příslušnosti, dokonce i rozdíly časů a staletí do kterých jsme se bez vlastní vůle a vlastního výběru narodili, i smrt v mladém, dětském nebo stařeckém věku tu na věčnosti nehraje roli. A nepatří sem nejspíš zdaleka jenom ti, kteří pravidelně a náležitě chodili do kostela a vyznávali tradiční křesťanské učení: čtěme pozorně Písmo a vezměme vážně, jak laskavý je Ježíš Kristus i k těm, kteří činí ve světě dobro, i když jeho samotného nepoznali (Mt 25,37-40; srov. též Lk 10,33nn.!). I k těm se on sám slibuje přiznat před svým Božím Otcem a pozvat je k věčné blaženosti. Bůh je Bohem velkých i malých a maličkých - vše bude před jeho tváří zhodnoceno tak, jak to opravdu váží a nic nebude ztraceno, nic nebylo nadarmo...

    A nejenom, že nikdo z Božích svatých, velkých ani malých, nebude ztracen! Píše se ve verši devatenáctém, posledním z biblických veršů, které se staly základem dnešního kázání: Tu se otevřel Boží chrám v nebesích, a bylo v něm vidět schránu jeho smlouvy... Nejenom, že nikdo z věrného Božího lidu nevypadne z láskyplné Boží náruče. Také se v Boží náruči máme setkat se všemi nám drahými věcmi, symboly, dokonce i se ztracenou či zmizelou schránou smlouvy Hospodinovy, dřevěnou posvátnou truhlicí, kterou lid izraelský s lásku a úctou nosil po egyptské poušti, bojoval o ní s Filištíny a nakonec o ní přišel během dobytí Jeruzaléma Babylóňany roku 586 př. Kr. Nepochybně shořela při tehdejším zničení jeruzalémského chrámu dobyvateli. Biblický text Zjevení Janova nás vlastně ujišťuje: ani žádná skleněná kulička, která se dítěti skutálí do kanálu, není v Božích očích ztracena. Ani žádný z maňásků, panenek, medvídků, o které jsme kdysi srdceryvně jako děti přišli - ztratily se nám, ukradly nám je nějaké zlé děti, pozbyly jsme jich vlastní neopatrností..., i tyto nám tolik drahé ztráty jsou ztrátami jen po lidsku: v Boží náruči se s nimi zase smíme setkat. Co teprve tolik důležitá hračka, hračka všech hraček, jakou byla pro Boží lid schrána Boží smlouvy! Izraelci si ve svém smutku po zničené schráně smlouvy vytvořili později legendu, že schránu smlouvy včas vzal a ukryl prorok Jeremjáš (2 Mak 2,4-8); nalezena bude až v den Posledního soudu. Společně s jinými studenty bohosloví jsme kdysi pro vánoční večírek vymysleli a divadelně předvedli jinou legendu, recesní, méně uctivou: O tom, že před dobytím Jeruzaléma schránu smlouvy vzal a zakopal kamsi do země starý sklerotický velekněz. Pro svůj pokročilý věk ale zapomněl přesné místo úkrytu a tak v naší nezbedné studentské scéně ubozí Izraelci po válce vláčejí nebohého starce po lesích okolo Jeruzaléma, nervózně na něho křičí - "tak si už konečně vzpomeň, dědku, kopeme tady už dvacátý den," a šedivý velekněz breptá: "Já vážně nevím, pánové, bylo to tady nebo támhle - zapomněl jsem...". Situaci musel rozřešit anděl, který chlácholí Izraelce, že to koneckonců půjde i bez schrány smlouvy, že jsou pro víru podstatnější záležitosti než ona, tím spíše, že se schrána zjeví v Boží slávě posledního dne lidstva. Ať už to je se ztracenými statky, hračkami a dokonce i ztracenými schránami jak chce, ať už je nám ztratí z očí osud, náhoda, nehoda, cizí nebo naše vlastní hloupost - vize věcí posledních, jak nám o ní vypravuje Zjevení Janovo, zachycuje obcování svatých ve světle Boží lásky i se vším, co od nás bylo bolestně odloučeno. Bůh, věřící v Krista, křesťané, naši drazí zesnulí, dávná pokolení, celé lidstvo proměněné Kristem vzkříšeným, i symboly, nám drahé předměty, ovšem proměněné, božsky oduševnělé - toto vše je přislíbeno v souzvuku obcování svatých, tehdy, až "nebe i země pominou" (Zj 21,1) a "smrti již nebude, ani žalu, ani nářku ani bolesti už nebude" (Zj 21,4). Amen!

KÁZÁNÍ O VEČEŘI PÁNĚ

30. srpna 2020

Základ kázání: 1 Kor 11,17-26 (Další čtení: Jr 31,31-34; Mk 14,22-26 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb,

    Večeře Páně v církvi Kristově se neodehrávala vždy stejným způsobem, rozumění této svátosti i její vysluhování podléhalo mnohým proměnám. Dnešní její pojetí není vůbec tak samozřejmé a odvěké, jak by se mohlo zdát. Dnes je Večeře Páně obvykle součástí nedělní bohoslužebné liturgie; koná se v kostele, nebo v modlitebně. Méně častější, ale dovolené a možné je i její vysluhování v soukromí, ve vašich domovech, v nemocničních prostorách, ve kterých duchovní navštěvuje nemocného. Shromažďujeme se například dnes v kostele, patřičně slavnostně naladěni, poté, co jsme vykonali určitou vnitřní přípravu, pokání a modlitbu; byly tu - nebo budou - recitovány biblické verše vztahující se k Večeři Páně. Má také Večeře Páně nějaké, řekněme předsedající, duchovního, faráře, doprovázeného při této příležitosti jedním laikem - ti tuto večeři spolupořádají, poslouží vám pokrmem, totiž chlebem a vínem; hlavním, kdo ji pořádá a kdo k ní zve, je Kristus. Ale víte sami, pokud jste někdy z ekumenických důvodů nebo z pouhé zvědavosti, navštívili někdy jiná církevní společenství, kde se Večeře Páně vysluhovala, že i v těchto jiných církvích jsou u Večeře Páně přítomny jakési odlišnosti. Někde můžete dostat třeba skutečnou kostičku chleba namísto hostie, jinde se více klečí, více zvoní, více zpívá anebo se recituje jiná liturgie, jinde dostávají pokrm Večeře Páně i přítomné děti, dokonce i malé děti, jinde naopak nedostávají děti... Různé církve i jinak rozumějí tomu, jak a v jakém smyslu je s námi při této večeři přítomný Kristus, jakým způsobem Kristovu přítomnost při Večeří Páně zakoušíme, v jakém smyslu je Kristus Boží Syn naším hostitelem při tomto večeření.

    Už vícekrát jsem tu hovořil o duchu prvotní církve, ve světle novozákonních svědectví - a tu jsme viděli, že to byla v mnoha ohledech jiná církev a její život se v mnohém odlišoval od našeho společenství. Svým rovnostářským, neformálním duchem, také tím, že její setkávání nebyla ve všem ohledu takto slavnostní, tolik liturgická jako naše bohoslužby. Když bychom se na to podívali nezaujatě, tedy způsob, jakým se první křesťané například v Korintu setkávali, se spíše podobal pravidelným schůzím votického vlastivědného spolku, kterých se účastníme i já s bratrem předsedou Šustrem, se sestrou Blažkovou a s jinými místními patrioty, v romantické sklepní klubovně, a každý se na činnosti tohoto spolku podílíme způsobem, jakým dovedeme. Prvotní církevní společenství, ačkoli je samozřejmě zajímalo místo vlastivědy evangelium a spása z Kristova kříže a jeho vzkříšení, byli tomuto způsobu setkávání značně blízko, v dobrém i v tom problematičtějším ohledu. Přečetl jsem před chvílí z Pavlova dopisu psaného do Korintu, kde vedle nám celkem povědomých, univerzálně znějících slov o daru a smyslu Večeře Páně nacházíme ohlas hemžení a konfliktů, které znějí dosti zvláštně a jaksepatří pohoršlivě. "Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně: každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije. Což nemáte své domácnosti, kde byste jedli a pili? Či snad pohrdáte církví Boží a chcete zahanbit ty, kteří nic nemají? Co vám mám říci? Mám vás snad pochválit? Za to vás nechválím!" (1 Kor 11,20-22) Hleďme, hleďme!, Pavel tu kárá korintskou církev za nesvornost při Večeři Páně, za nedůstojné pojetí Večeře Páně, kdy se někdo při této Večeři Páně přežírá a jiný opíjí. Jakpak to asi dokázali, ti Korintští!? Čteme v epištole, že někteří zámožnější křesťané se svým způsobem na ty nemajetné vytahují, "zahanbují" je tím, jaké pamlsky a jakou luxusní šmakuládu si na Večeři Páně nosí a tam ji před očima všech zkonzumují. Což asi způsobuje mnoho zlé krve a odcizuje to Večeři Páně původnímu smyslu. Na každý pád vidíme, že se Večeře Páně odehrávala už v prvním století v docela jiných reáliích než dnes, nebo mohla odehrávat. Bývala často součástí ne nějaké oficiální bohoslužby, ale církevního programu zvaného "hody lásky" (agapai), společného stolování se vším, co ke společnému jezení patří, to znamená s určitou mírou zábavy, rozpustilosti a labužnického umění. Na tyto společné hody si každý v Korintu přinesl ve vlastním domě připravené jídlo a na této spolkové nebo klubové hostině prvotních křesťanů tyto vlastní pokrmy snědli. Přinést lepší nebo horší pokrm (pro sebe) na tyto hody lásky byla samozřejmě statusová záležitost, podobně jako přijet do kostela na bohoslužby lepším nebo luxusním autem, či naopak nějakou otřískanou plechovkou. Večeře Páně pak byla součástí tohoto církevního hodovního programu, snad ve formě úvodního zahájení, a pak už se rozproudila volná zábava doprovázená krmením a pitím vína a také v nějaké míře opíjením, jak dosvědčuje První epištola Korintským. Apoštol Pavel ovšem toto pojetí společného setkávání při Večeři Páně odmítá a snaží se upomenout korintské křesťany na jiný, původní a vznešenější smysl církevního slavení Večeře Páně.

    Co je ten původní smysl Večeře Páně? Pavel nám k tomu sdělí toto: "Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal ( - všimněme si, že Pavel odvozuje ustanovení Večeře od Krista, nepovažuje ho za nějakou dohodu církví, ne za zvyk, ne za ritus, ale za něco, na čem záleželo samotnému Ježíši Kristu výslovně - ) Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: " Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku." Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku." Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde." (1 Kor 11,26-29) - Připomíná se tu, Korintským i nám, že Kristus ustanovil Večeři Páně během své poslední večeře s apoštoly (neboli "tu noc, kdy byl zrazen", řekne Pavel), několik chvil před ukřižováním a se zřejmým odkazem na oběť kříže. Tělo a krev Páně, tělo, které bylo zabíjeno za hradbami Jeruzaléma na kříži, se obětuje už teď, při večeři s těmi, kdo v Krista jakkoli nedokonale a polovičatě věří - s apoštoly, s učedníky. Kristus zvěstuje, že mezi svými, ve své církvi, zůstane stále přítomen, až do konce světa - tak jako nás v našem každodenním životě provází chleba a víno, poměrně běžné, takřka nejběžnější pokrmy. Kristus se tu připodobňuje ke chlebu a vínu, ne však k chlebu a vodě, těm úplně nejobyčejnějším jídlům. Snad tu má být řečeno, že Kristova ducha máme nalézt nejenom ve své nutnosti, ale i ve své radosti, v troše svátečnosti, ačkoli ne přímo luxusu. Víno je dostupné všem, nakonec i bezdomovci v jeho krabičáku, což ale přesto neznamená, že není něčím poněkud radostným, je to v jistém smyslu přece jenom nadstandard. Tak jako se strava obětuje pro náš život, pro naše přežití, jako se nám k tomuto účelu dává, tak i Kristus se v tomto míře dává do služby našemu žití a přežití, takto ukazuje, co pro nás Boží přítomnost v jeho obětování znamená: dává nám život, nový život, je naší obživou. Tak, jako chleba a víno, tyto nejobyčejnější a přesto nesamozřejmé pokrmy, tu jsou pro hodné i pro nehodné, jsou tu pro všechny, chleba a víno si nevyberou, kdo je bude jíst a pít - stejně tak se Kristus obětuje za dobré i zlé, za ty, kdo věří dobře i za ty, kdo věří málo nebo špatně nebo svou vyslovovanou víru nedoprovázejí odpovídajícím dobrým a soucitným jednáním ve světě. Dále nám apoštol Pavel připomene, že Večeře Páně souvisí se smlouvou, s novou smlouvou - která nějak doplňuje anebo nahrazuje smlouvu starou, smlouvu uzavřenou mezi Hospodinem a židovským vůdcem Mojžíšem na hoře Sínaj při prchání egyptskou pouští. Dar této nové smlouvy ostatně prorokuje i Jeremjáš. Ten zvěstuje, že Mojžíšova smlouva plná různých těžko splnitelných příkazů, zákazů a rituálů bude přeformátovaná na smlouvu novou, daleko přímočařejší, zjednodušenou a zároveň univerzální, kdy se Hospodinovým lidem stanou nejenom židé, nejenom jeden výlučný národ, ale všichni. A Hospodin bude mezi tímto svým univerzálním lidem přítomen v jedinečné blízkosti, bez prostředníků, bez papežů a bez učitelů: "Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: 'Poznávejte Hospodina!' Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat." (Jr 31,34) Tato nová smlouva, nová blízkost Boží, to je právě přítomnost Boží v evangeliu a ve společenství trpících, hřešících a věřících bližních ve Večeři Páně. A konečně budiž řečeno tolik, že přistupováním k Večeři Páně, účastí na společenství Večeře Páně vyslovujeme společně víru v Boží věčnost, ve věčnost nebo chcete-li nesmrtelnost našich životů, víru, že konečný příchod Páně ve slávě promění tento svět v něco daleko lepšího, kde již nebude pláče ani bolesti ani smrti, ale jen intenzivní Boží přítomnosti a lásky. Tolik biblická slova Pavlova: "Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde." (11,26). Amen.

KÁZÁNÍ O MÁŘÍ MAGDALÉNĚ
23. srpna 2020

Základ kázání: Lk 7,31-50 (Další čtení: Jo 2; Jk 4,5-6; 10-15 - vše z Českého ekumenického překladu)

Milé sestry, bratři a milí účastníci našich bohoslužebných shromáždění,

    Ježíš Kristus se během svého působení stával často terčem různých pomluv špitaných za jeho zády, ale nejednou byl s kritikou a pohoršením také napřímo konfrontovaný. Jedna z těchto výčitek z Ježíšova okolí mířila na Ježíšovu údajnou zálibu v hostinách a pitkách. Ježíš se zjevně nezříkal těchto radostí života, neodmítal pozvání na večeře od různých zámožnějších představitelů židovské veřejné sféry, kteří chtěli Ježíše blíže poznat a byli zvědaví na jeho osobnost i na jeho učení. Další rozpaky si Ježíš vykoledoval kvůli společnosti, kterou se obklopoval - možná vlastním promyšleným výběrem, možná také laskavostí a neochotou zahnat od sebe ty, kteří měli velmi špatnou pověst. Ježíšovu pozici ve společnosti i jeho přijetí veřejným míněním komplikovala blízkost takových elementů, jako byli celníci, zjevní hříšníci, různí muži s pochroumanou minulostí a s maléry na krku, také prostitutky, dále pak různí polopohané a lidé pochybné nejenom pověsti, ale také víry. Spory a podivení probouzelo také samozřejmě obsah Ježíšova učení, jeho evangelium, jeho údajný nerespekt k dědictví předků, ke standardním židovským tradicím. (Které, jak už je to u tradic obvyklé, nebyly žádnými odvěkými záležitostmi, ale naopak ustanovení poměrně nedávného data, všechny tyto rituály a snahy o rituální čistotu, jak je třeba farizeové praktikovali a od ostatních také vyžadovali.) Zkrátka, Ježíšovo společenské postavení nebylo jednoduché, určitě si nepředstavujme, že měl všechny dveře předem otevřené a že před Ježíšovou dobrotou a božským charismatem každé koleno na potkání pokleklo. "Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno - a říkáte: 'Je posedlý.' Přišel Syn člověka, jí a pije - a říkáte: 'Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!'" (Lk 7,34-35) - Když nyní spatřujeme i českou společnost plnou otravných a nenávistných pomluv, nevstřícnosti, zlovolnosti a intrikánství, společnost, ve které se přímo radostně soutěží v ničení talentů, schopností a životů těch, kteří se zdejší smečce vymykají, když pohlédneme na českou společnost v mnoha svých projevech tolik hnusnou, že by ji snad i peklo muselo vydávit samým hnusem, tu se podívejme do Bible: předobraz podobných jevů a zjevů vidíme už před dvěma tisíci lety. Potkáváme v evangeliích spleť pomluv, jízlivosti, zavilosti a podrazáctví, které Ježíše Nazaretského provázejí na každém kroku a nakonec ho přece uštvou, přivedou ho na kříž. Jedná se o společenskou atmosféru, ve které si vykoledujete nenávist, ať už jste asketa nebo tzv. žijete naplno, ať už zastáváte jakékoli stanovisko v čemkoli, nikdy se nemůžete mnohým zavděčit a vždycky se dozvíte od mnohých důležitých, co všechno děláte naprosto špatně. Jak na pasáži z Lukášova evangelia vidíme, naprosto se tedy nejedná o pouhou pokaženou současnost, s touto záležitostí byl konfrontovaný už i Ježíš z Nazareta.

    Na jedné hostině, kterou pořádal ve svém domě farizeus Šimon a pozval na ni také Ježíše, došlo k následující situaci. Objevila se najednou na hostině nepozvaná žena špatné pověsti, prostitutka, ne proto, aby se najedla pečínek z hodovního stolu, ale proto, aby vyjádřila svou velkou víru a lásku směřovanou na Ježíše. "Přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem." (Lk 7,37-38) Milí přítomní, nacházíme se nyní ve starověkém Orientu plném slunce a vášně - jiný kraj, jiný mrav: Nemějme jednajícím postavám za zlé daleko vyšší míru emocionality: zdají se jistě někomu podobné projevy poněkud hysterácké, ale právě toto byla běžná úroveň každodenního života těchto Orientálců starověku. Jedná se o čas, kdy - ať nám to zní sympaticky anebo nepříjemně - lidé jeden před druhým neskrývali tak jako my své emoce. Projevování slz třeba i u mužů bylo ve starověku úplně běžné. Když někdo někomu v tehdejší každodennosti cokoli slibuje, v jakékoli obyčejné nebo obchodní záležitosti, zapřísahá se s obrovskou vervou, i sám styl mluvení, i samo projevování gest bylo tehdy dosti přehnané a dosti patetické z našeho chladného středoevropského hlediska, připomínalo to všechno o dost více poezii nebo divadlo... O tomto svědčí jak biblické texty, tak i celá antická literatura, vznešená i nízká.

Ta žena hříšnice, kterou by snad měla být Marie z Magdaly, Máří Magdaléna, chce přes svůj nezdařený život i přes své společenské ztroskotání, přes všeobecné opovrhování, vyjádřit úctu k Ježíši, k Ježíšově učení, stejně jako lítost nad svým nezdařeným životem, nad svou hříšností. V očích hostitele, farizeje Šimona, zde Ježíš neobstál. Kdyby byl podle Šimonova farizejského pochopení Ježíš obdařen skutečnou božskou moudrostí, musel by přece poznat, s kým má co do činění - a nemravnou ženu má od sebe v první řadě vyhnat a ne přijímat její gesta úcty.

    Ježíšovo jednání s hříšnicí, říkejme jí tedy společně s církevní tradicí Máří Magdaléna, jednání plné soucitu a milosrdenství, ovšem nevychází z toho, že tuto osobu nezná, ale právě proto, že ji zná, že zná její cenu. Jak to na jiném místě vypíchne evangelium: "Ježíš (...) všechny lidi znal; nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku." (J 2,24-25) Ježíš přijme toto nevšední obdarování Máří Magdalénou, přijme její vyjádření úcty, i její pohnutí a otřesení nad svým životem, a vyhlásí jí odpuštění hříchů. Vytkne předtím dokonce svému hostiteli Šimonovi neupřímnost, nepřímo vytkne i Šimonovu farizejskému okolí tvrdost srdce, nemilosrdenství, nedostatek reflexe a sebereflexe a ve velké vřelosti se pak s Marií Magdalénou loučí, s radostnou, evangelickou zvěstí, že jí jsou odpuštěny hříchy - samým Bohem odpuštěné.

    Milé sestry a milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb, chci kázat vlastně především o Šimonovi farizeovi, o těch ostatních pohoršených účastnících hostiny v Šimonově domě, o nechápajících a mravně nadřazených svědcích této události. Jsou samozřejmě dvě zcela zvláštní osobnosti v tomto biblickém ději: Ježíš Kristus a žena hříšnice Máří Magdaléna - dvě osobnosti z mnoha důvodů nevšední; Ježíš celým svým formátem a jedinečným vztahem k Bohu Otci, dále Máří Magdaléna pak obrovským zájmem o odpuštění i o změnu svého života, samozřejmě také svým řemeslem, které je podle známého přísloví řemeslo úplně nejstarší na světě a přece je to řemeslo tolik pohoršující, tolik sporné. Zajímá mě teď přednostně Šimon farizeus: ten je nejblíže jakémusi běžnému, obyčejnému způsobu života a obyčejnému uvažování, zároveň i obyčejné morálce. Šimon farizeus a ti jemu podobní, kteří se k hostině nachomýtli, asi tedy Šimonovi známí a kolegové a souvěrci, součásti stejné názorové bubliny jako Šimon sám. Tito farizeové se tu od Ježíše dozvídají, že svým pohrdáním prostitutkou a prostitutčinými emocemi jsou v neprávu, Ježíš jejich domnělou morální nadřazenost odmítá a prostitutky se zastane.

Samozřejmě tu jde o sílu víry a lásky té Magdalény, o ryzost její víry v Boží přítomnost. Jde o Máří Magdaléninu pokoru - jak se snad dá říci v křesťanském prostředí tím tolik zneužívaným slovem. O sílu její sebereflexe: ona si připouští velice ostře, jak si stojí její přítomný život, jak to není žádná sláva. Hledá Boží milosrdenství a předpokládá, že Božího milosrdenství potřebuje. Proti tomu farizeus Šimon může postavit jen hrdost na svou slušnost, na svůj morální kredit. Ježíšovi je toto málo: to mnohem vyšší a zajímavější, Boží království, se v našich životech rozhostí tehdy, když nespoléháme na svůj morální kredit, když nebereme sebe a svou cenu zase tolik vážně, když si připustíme, že potřebujeme ne sebe a svou výtečnost, ale že potřebujeme především Boha a Boží blízkost. - Další věcí je, že tato žena hříšnice Maří Magdaléna, ať už si myslíme o jejím způsobu obživy všechno možné, rozhodně není odlišný druh, rozhodně není nikdo o tolik jiný než farizeové a o tolik jiný než všichni ostatní. Vidíme tu velké démonizování sexuality a prostituce, spoustu pohoršení, které ale zabraňuje potkávat řadu dalších nepříjemných otázek, jaké nás mohou zasáhnout. Například to, že prostituce přece není zdaleka jen problémem té jediné Máří Magdalény, ale také přece těch pánů, kteří ji navštěvují! A že je problémem a ostudou také celé společnosti založené na nedostatku zdrojů a na nerovnosti, že se tu někdo musí podobným drsným povoláním živit. Mezi těmi platícími zákazníky Máří Magdalény mohou být docela klidně i někteří z těch, kteří se nyní nad její osobou pohoršují a ofrňují. Ale i kdyby ne, i kdybychom vzali vážně vysoký mravní kredit členů farizejské náboženské obrody v Ježíšově době, farizeů, a připustili bychom, že by takto třeba většinově nejednali: Jak si někdo, kdo se pohoršuje nad věřící prostitutkou přítomnou na hostině u Šimona, jak si někdo takový může být jistý, že v jeho osobním životě je všechno úplně v pořádku? Skutečně je tu někdo "bez viny" a mohl by "hodit kamenem" (jak říká jiné místo z evangelia týkající se cizoložství, J 8,7)? A i kdyby přesto ano: pohleďme na náš běžný život, mimo sexuální oblast: copak i tam neděláme různé trapné kompromisy? Nechováme se my v našem vydělávání peněz, prodávání, kupování, získávání statků, nechováme se tu i my leckdy nedůstojně? Neprodáváme se někdy i my, trochu jinak než prostitutka Magdaléna, ale zároveň i trochu podobně? Tím, že si vyděláváme nebo někdy jsme si vydělávali věcmi, ve které jsme nevěřili, o jejichž smyslu a třeba i o jejich etickém rozměru jsme měli pochyby, i když jsme poslouchali nadřízené, kteří byli pěknými darebáky a chtěli po nás různé neetické postupy? Nemá zjevné rozměry prostituce i politika, obchod, kultura, poskytování všemožných zhusta zbytečných a třeba i pro planetu škodlivých služeb? Není trochu zvláštní ohrnovat nos nad prostitucí ve společnosti, ve které jsou těmi nejbohatšími a nejúspěšnějšími tolik problematické, tolik prostitutské figury? Obstál by mezi těmi nejvlivnějšími v české i světové společnosti někdo, kdo se v nějakém ohledu nevěnuje prostituci a nevyniká prostitucí? A my všichni se, sestry a bratři, podílíme na životě společnosti, ve kterých denně někdo prodává svou důstojnost, prodává svou duši, ve které je denně a na potkání někdo zneužíván, ve které je někdo nucen pro peníze říkat s úsměvem věci, kterým za mák nevěří; tuto společnost každodenně používáme a udržujeme ji svou loajalitou. Tato prostitutka Máří Magdaléna tudíž není naším opakem: něco podobného děláme mnozí a leckdo společensky oceňovaný to dělá ve velkém. Tato Máří Magdaléna jsme my sami. Amen.

KÁZÁNÍ O CÍRKEVNÍM SPOLČOVÁNÍ

16. srpna 2020

Základ kázání: 1 Te 5,1-11 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Zj 3,7-22 a Mk 3,13-19 v překladu Jeruzalémské Bible)

Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužebných setkání,

    četli jsme v epištole Pavlově psané Tesalonickým: "Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě. Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví." (1 Te 5,5-6). A slyšeli jsme při té příležitosti i několik dalších Pavlových vyjádření, která říkala křesťanům počáteční doby, co to vlastně znamená být křesťany a co znamená shromažďovat se společně v církvi Kristově. Některá Pavlova slova zní i trochu krkolomně, potřebují výkladu: "Ti, kdo spí, spí v noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci." (1 Te 5,7) - pročpak v noci? Nejenomže každý z nás si občas zdřímne i v noci, i přes den, ale také jsme všichni potkali někoho, kdo s opíjením vůbec nepovažoval za potřebné počkat na stmívání a na noc, ale docela klidně se opíjel třeba už přes poledne a dělal si tím ostudu dosytosti. Nu, uvidíme ještě, co Pavlova metafora o temnotě noci a jasnosti denního světla znamená. Na každý pád zajímavě tato slova Pavlova z První epištoly Tesalonickým hovoří i do situace křesťanů současnosti, ukazují se tu některé rozdíly mezi starověkými křesťany a námi, ale zrovna tak i různé podobnosti. I my, členové církve dnešní doby jsme dnes stále následovníky a žáky Pavla, tohoto mimořádně významného biblického svědka a učitele křesťanské víry.

    Víme, že Bible není kniha, ale spíše knihovna: sbírka několik desítek různých starobylých spisů svázaná dodatečně církví do jednoho velikého a tlustého souboru nazývaného Bible. Vlastně tedy jde o dvě zvláštní sbírky, dva tzv. zákony, Starý zákon a zákon Nový. A První epištola Tesalonický, na kterou se tu nyní káže, je, prosím pěkně, sestry a bratři, tím úplně nejdříve vzniklým spisem celého Nového zákona. Napsaná Pavlem někdy okolo roku 50 po Kristu, možná i o několik roků dříve pro společenství křesťanů v řeckém městě Thessaloniké. Pokud byste tuto epištolu chtěli číst v nějaké starší Bibli, třeba v překladu Bible Kralické, najdete ji tu pod názvem První epištola Soluňským; ano, jedná se o totéž veliké a významné město, odkud daleko později, v roce 863, přišli na Velkou Moravu učení bratři Cyril a Metoděj. V tom pozdějším čase už se jednalo o druhé největší město Byzantské říše. V prvním století, kdy do Thessaloniké, česky do Soluni přišel apoštol Pavel zvěstovat Krista a kdy později, po svém odchodu do dalších řeckých oblastí, napsal tuto První epištolu Tesalonickým, ještě město tuto zásadní roli nemělo. I tak se ale jednalo o významné obchodní centrum s přístavem.

    Navzdory pestrému životu ve městě a v přístavu je zřejmé, milé sestry a milí bratři, že společenství křesťanů tady v Thessaloniké, které oslovil apoštol Pavel, bylo nevelké a čítalo nanejvýš několik desítek osob. Především se jednalo o církevní společenství dosti neformální ve srovnání s běžnými představami o církvi, spíše o občanský spolek. Něco jako občanský spolek na podporu Kristova učení a rozšiřování Kristova učení, na společnou podporu života v Kristově duchu. Nemůže být vůbec řeči o tom, že by se v takovéto křesťanské obci odlišoval někdo jako dnešní farář třeba svým oděvem nebo formálním vzděláním. Většina těchto členů církve, mužů i žen, byli nízkého společenského postavení, nezřídka to byli otroci. Právě tímto rovnostářským přístupem, kdy členové církve nedělali rozdíl mezi svobodným a otrokem, ostatně ani mezi mužem a ženou, všichni se snažili brát druhého stejně vážně, právě tímto rovnostářstvím bylo už ve starověku křesťanství v řeckém světě proslulé - proslulé negativně i pozitivně. Otrokům jejich páni zpravidla nebránili v účasti na křesťanském církevním životě, naopak je motivovali, ať se za ně a za jejich záležitosti u toho svého Krista modlí - říkávali si, že u čím více různých božstev budou jejich obchodní a rodinné záležitosti pojištěny, tím lépe. Pokud přilákala církev k účasti i někoho trochu zámožnějšího, kdo vlastnil barák, tento majitel domu zpravidla půjčoval část svého domu, nějaký pokoj nebo sál, právě ke společným církevním setkáním. Z toho si ale také dovedeme udělat představu, jak nevelkými společenstvími první církevní sbory byly: počítaly se na desítky členů, určitě nešlo o nějaká masová shromáždění. Právě jak hovořil Ježíš k těm, kdo mu naslouchali: "Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království." (Lk 12,32). Pořádaly se dobrovolné sbírky, jejich výtěžek se pak rozděloval nemocným, potřebným, vdovám, těm členům společenství, kteří byli v naléhavé nouzi. Tento svého druhu sociální systém, tato charita byla ve starověku jedním z hlavních smyslů křesťanského společenství. Členové se všemožně podporovali, podpírali ve věření v Krista a následování Krista jeden druhého, snažili se osvědčit vzájemnou lásku ve světě cizím, nepřátelském, ve světě, který tehdy preferoval jiná náboženství a jiné kulty, řecké a římské. Vzpomeňme na přečtená slova Pavlova adresovaná Tesalonickým: "Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte." (5,11) Někdo by docela klidně mohl říct, že ti původní křesťané vlastně byli svého druhu sektou: malým, živým, dosti vyhraněným společenstvím, značně se odlišujícím od svého okolí.

    Jenomže, milí přítomní: sekta, život sekty je spojený s mnohými povážlivými znaky mocenské manipulace, zneužívání moci, vymývání mozků. Celé Pavlovo připomenutí v První epištole Tesalonickým jde ovšem zcela proti tomuto duchu nátlaku a manipulace. Naopak Pavel zdůrazňuje na několika místech epištoly, jak mu záleží na (dnes bychom řekli) transparentnosti evangelia i církevního života. "Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést. (...) Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku - Bůh je svědek!" (2,3; 5) "Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti," (4,13) nebo i v jiné epištole, Druhé Korinťanům: "Nic jsem vám nezatajil, Korinťané, naše srdce se vám otevřelo" (2 Kor 6,11). To neustálé zdůrazňování, že vše na křesťanském životě je veřejně přístupné, nic se tu neděje tajně, stejně tak i během bohoslužeb jsou v naší modlitebně neustále otevřené dveře z ulice, kterými se dá svobodně vcházet a vycházet, nikdo není vyloučen, nikomu není zamezováno v odchodu, každý se může účastnit, nebo nemusí. Všichni nechť vidí, v dobách apoštola Pavla, že se tu neděje nic protistátního, nic nezákonného, nic společensky nepřijatelného. V pasáži, o kterou se dnes kazatelsky opírám, z páté kapitoly epištoly, si Pavel vypomůže metaforou dne a noci, jejich kontrastem. Vše, co se koná v církevním shromáždění, v životě církve, to nechť se odehrává v duchu a znamení dne, nikoli noci. "Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě. Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví. Ti, kdo spí, spí v noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci. My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblečme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu." (5,5-8). Křesťané se zkrátka, jak vyhlašuje apoštol Pavel, zříkají temnot, jejich život náleží ve světle a koná se ve světle - vše je tu přehledné, rovné, nikde žádná zákeřnost, nikde temnota, dvojakost. Noční temnota přikryje a přikrývá spoustu děsů, můr, nepřístojností, také zločinů - mysleme na opravdovou antickou temnotu, bez elektřiny, bez pouličních lamp, černočernou tmu, kdy po západu slunce opravdu nevidíte na konec své vlastní ruky. Křesťanská existence se však odehrává na světle, ve světle - jednak ve světle milosti Boží a spásy z Krista, ale také ve světle přístupném všem okolo, v míru dne, střízlivosti, střízlivé víry a střízlivých otázek. O střízlivost všeho druhu jde v křesťanském životě zejména, jak se tu dozvíme. Nejen ve střízlivosti od opíjení a od chlípnosti, ale i ve střízlivém vedení našeho smrtelného života: každý den může být den poslední - buďme tedy střízlivě nezávislí na všem, co nám svět nabízí, a ve vší střízlivosti připraveni i opustit naše smrtelné tělo a vejít do věčnosti.

    Sestry a bratři, tak jako dávné ženy a dávní mužové tesaloničtí, tak i my dnes, nebo naši současníci v jiných církevních sborech a jiných církevních společenstvích se setkáváme v jakési různosti. Sešli jsme se na našich bohoslužbách z rozličných důvodů, s rozdílnými otázkami, přáními, s různými životními okolnostmi, s mnoha různými názory, s rozdílným rodinným zakotvením, s různými finančními příjmy, s různými vnitřními strachy a bolestmi. Máte právo být přijímaní v církvi se všemi vašemi různostmi a odlišnostmi. Všechny vaše zásadní potřeby a obavy mají v církvi Kristově své místo: ať už vás trápí zlý stav světa, nemoc a odchod vašich blízkých, necitelnost, se kterou se setkáváte při obstarávání živobytí, neporozumění s vašimi rodiči, dětmi, jinými příbuznými. Všechny tyto vaše obavy mají být v církvi nějakým způsobem postaveny do "denního světla", alespoň pro vás, pro vaše rozumění, pro vaši duši. Ať je váš osobní, rodinný, sociální život naplněný čímkoli, třeba i nezdarem, bolestí, pochybností, cizostí, Kristus přišel na svět za každým z vás, aby vás z tohoto světa bez Boha vysvobodil, abyste jasněji a zřejměji žili s Bohem. "Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním." (5,9-10) Dokonce i co je za těmito velkými slovy, velkými přísliby, chápeme každý poněkud jinak, po svém, stejně jako to chápali každý po svém a někdo téměř vůbec ze starého tesalonického církevního sboru založeného a povzbuzovaného apoštolem Pavlem. Ke každému z nás mluví Bůh po svém, poznání Božích cest každého z nás se postupem našich životů mění, vyvíjí, načas se třeba i zatemňuje, aby nás pak zase rozjasnilo toto poznání Boha a Boží přítomnosti, jak k těmto zápasům odkazuje Pavlova metafora nočních temnot vystřídané nakonec jasností ranního světla. Nad všemi našimi komplikovanými životy, tak jako nad komplikovanými a zpola pohanskými životy dávných tesalonických církevníků, se klene věčnost Boží, zakusitelná přes všechny disonance jak v tomto našem životě, tak i v posmrtném Božím přijetí. Amen.

KÁZÁNÍ O (STRACHU Z) ISLÁMU

9. srpna 2020

Základ kázání: Lk 12,23-32 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Dt 20; 1 J 4,18-5,4 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, milí hosté našich bohoslužeb,

    v dnešním kázání budu hovořit, prosím pěkně, o islámu, o muslimech, o strachu z muslimů. Přiměl mě k tomu zvláště přečtený verš z evangelia: "Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království" (12,32), a zejména to časté biblické "neboj se". Každý čtenář Písma Starého i Nového zákona by měl zastříhat ušima, když uslyší tato biblická slova "neboj se", "nebojte se", protože se nám tu zvěstuje jednak živá přítomnost Boží v našich životech a v naší situaci, ale také výzva, že strach máme potlačovat, se strachem máme zápasit, že ustrašenost a nenávist zplozené ze strachu je třeba překonávat, bojovat s nimi, že strach nemá být posledním a důstojným slovem naší víry. Tím spíše, když si v Písmu přečteme, jak vřelá slova nacházel Ježíš pro různé jedince jiného vyznání, jiné víry (milosrdný Samaritán /Lk 10/, syrofenická žena /Mk 7), římský setník /Mt 8/) a jak přísný byl na různé do sebe zahleděné farizeje, saduceje a zákoníky, domnívající se žít "tradiční způsob života".

    Řekl jsem, že budu hovořit o strachu z muslimů. A tu se hned musím zarazit: jaký strach z muslimů by vlastně někdo mohl mít tady u nás ve Voticích? Potkáváme tu snad nějaké muslimy, nebo v okolních vesnicích? Možná tu někde nějaký opravdu pobývá: mohl by to být třeba nějaký v České republice ordinující soukromý lékař, dejme tomu egyptského nebo jordánského původu. Nebo by to mohl být prodavač kebabu. Na každý pád naše městečko, tak jako i jiná městečka podobné velikosti v Čechách a na Moravě, žádné valné stopy muslimského vlivu nenesou. Nevím tu o žádné mešitě, nikoho tu jaktěživ neprobudil ráno zpěv muezzina, který na minaretu svolává k modlitbám "ve jménu Boha milosrdného a slitovného", nikdo tu nikomu nezakazoval jíst vepřový řízek, nikdo tu nikdy nespáchal teroristický útok a samotného by mě zajímalo, kolik je nás ve Voticích těch, kdo si v životě přečetl aspoň pár stránek starobylé knihy Korán napsané v 7. století v Arábii prorokem Muhammadem.

Tohle všechno je tedy dosti málo na to, kolik nenávisti nebo přinejmenším nedůvěry vůči muslimům je zakořeněno v současné české společnosti, jistěže i ve společnosti votické. Na to, kolik nadávek, posměchu a odporu tu bylo na adresu muslimů napovídáno nebo třeba na internetu napsáno. I ti, kteří nemilují nenávist a nadávky, i ti, kteří tuší, že je na prudké nenávisti proti cizím národům, rasám a náboženstvím něco špatně, připomínají svým postojem Švejka, který xenofobnímu vojákovi Vodičkovi nenávidějícímu a mlátícímu Maďary na potkání namítá, že přece "ne každý Maďar může za to, že je Maďar".

    Není náhodou, sestry a bratři, že právě muslimové, které tu mezi námi vlastně ani nemáme šanci potkat, jsou v naší společnosti tak zaslepeně nenáviděni. Právě proto, že muslimy známe hlavně z různých více nebo méně spolehlivých zpráv a často z různých přifouknutých nebo i zlovolně vymyšlených zvěstí, právě proto je lze snadno v naší roztomilé české společnosti nenávidět - právě proto, že tu ti muslimové pořádně nejsou. Někdo, kdo tu není, někdo, s kým nemáme živou každodenní zkušenost, se snadno změní ve fantóm. Můžeme o někom takovém napovídat sobě i druhým jakékoli strašidelné domněnky, o tom, že nás chce zotročit, uřezat nám hlavy a rozkuchat nás - a ten, z koho máme všechny tyto strachy a bojíme se ho, nám tyto domněnky nevyvrátí; on tu totiž není. Muslimové pro nás nemají tvář a realitu, nemůžeme je tu nikde potkat - a proto se můžeme tak snadno a nebržděně obávat, že jsou schopni snad úplně všeho. Zvěsti o muslimských zvěrstvech a o muslimské nenávisti ke všem, kdo nejsou jako oni, se podobají strašidelným dětským pověstem o černé sanitce, která jezdí po sídlišti a sbírá zlobivé děti a podobným hororům a horůrkům. Myslím, že mnozí Češi čerpají své povědomí o islámu hlavně z proslulé historické filmové romance Angelika a sultán, jiní snad z filmu a knihy Bez dcerky neodejdu. Ale možná, že by ani přítomnost několika muslimských rodin stejně proti tomu nepomohla, protože v české společnosti se vždycky všechno odlišné, vymykající se nenávidí. Vzpomeňme si, jak prezident T. G. Masaryk popisoval strachy svého dětství a svého venkovského prostředí ze židovství a ze židů - říká Masaryk v hovorech s Karlem Čapkem, jak se bál jít okolo židovské čtvrti, aby ho židé nechytili a nevykrvili. Všechny tyto fóbie z islámu ostatně v české společnosti zneužívají jistí politikové, protože vědí, že společná nenávist a společná šikana nějakého objektu nenávisti dobře uspokojí určité skupiny voličů a přinese jim volební hlasy a úspěch.

    Patřím k těm, kdo si myslí, že zaslepená nenávist nepředstavuje hodnotné řešení ničeho. Nenávist k jinověrcům, k cizincům se zřetelně rozchází s duchem evangelia; není to kristovské, nenávidět cizí národy, nenávidět jinak smýšlející. Kromě toho mi není lhostejné, co nenávist přítomná v české společnosti udělá nejenom s muslimy, kteří jsou objektem této nenávisti, ale co udělá také se samotnou českou společností. Vždyť se v té nenávistné špíně nakonec utopíme; špína z nenávisti zaplaví i ty, kteří ji žijí a vyslovují. - Nicméně někdo by jistě mohl říct: nemohou si za to muslimové sami, že jsou tu odmítáni a nenáviděni? Není to ze strany nenávistníků jenom obrana, pochopitelný strach o sebe a o své blízké? Není ten islám na každý pád nějaký divný, odporný? Nejsou tu teroristické útoky v Paříži, v Londýně, zvěrstva takzvaného "Islámského státu", politické režimy nevalné kvality v Íránu a Afghánistánu a leckde jinde? Co zahalování žen, podřízenost žen, co dětské sňatky v různých zemích, co různé kruťácké pasáže Koránu a ustanovení práva šaríja?

    Odpovím na tyto námitky oklikou, která ale nechce být samoúčelnou. Počet muslimů je na světě asi 1.8 miliardy. Z valné většiny si muslimové jenom říkají, tak, jako si mnozí Evropané a Američané říkají křesťané a také to na jejich způsobu života není nijak vidět, nemají žádnou živou víru, nechodí na bohoslužby apod. Prý jen asi 15 procent těch, kteří si v Západní Evropě říkají muslimové, vůbec plní nějaké své náboženské povinnosti, modlí se, docházejí do mešity. Komunity muslimů každopádně najdete v arabských zemích, jinde v Asii, dokonce i na Dálném Východě, v Malajsii a Indonésii. Muslimové žijí v Severní Africe, v jihoevropské Bosně a Albánii, v Turecku, v Paříži i v USA. Kdo by mohl při bližším pohledu na úžasnou různorodost muslimských společností, muslimských zemí a regionů říct, že existuje nějaký jeden jediný islám? Vždyť neexistuje ani žádný muslimský papež nebo přední patriarcha, muslimové se dělí na různé proudy, jsou sunnité, šíité, alawité a mnoho a mnoho dalších religiózních proudů. Vedou mezi sebou také mnohé bratrovražedné války, bohužel. Islám se různě vyvíjel v čase, jiný byl v době proroka Muhammada, jiný v perské říši, jiný v době tureckých nájezdů do Evropy, jiný je v době ropy. Arabská vzdělanost ve středověku daleko předčila tehdejší evropskou, nezapomeňme na velké objevy muslimských učenců v astronomii, lékařství, matematice, filosofii. Nezapomeňme na neobvykle tolerantní a kultivovanou arabskou a perskou společnost v dávných staletích. Není vlastně jeden islám, ale mnoho různých islámů, mnoho různých muslimů. Stejně tak to je i mezi křesťany. Budu citovat slova českého odborníka, který je muslimského vyznání, Petra Pelikána. Ten říká: "Pojem islamismus není podle mě úplně správný. Existuje islám a jsou muslimové. My ale nechceme vědět, co je islám, možná to ani vědět nemůžeme. Když se zeptáte, co je křesťanství, dostanete jinou odpověď od papežence, svědka Jehovova nebo českého bratra. Ve skutečnosti se tedy nezajímáme o islám, ale o to, jak se muslimové projevují. A úplně nejhloupější je, když se do toho pleteme zvenčí a označujeme, co je a co není správný islám." Další věc je tzv. strkání do jednoho pytle - to znamená paušální zaujetí proti nějaké skupině, paušální nenávist. Je takovou dost častou lidskou vlastností (rozšířil se nám tu takový nešvar), že pokud jde o skupinu, kterou máme rádi, tam omlouváme selhání jejích členů s tím, že to je selhání jednotlivců. Pokud jde o skupinu, kterou rádi nemáme, připisujeme tam různé selhání skupinové mentalitě. Dám příklad: když by někdo říkal, že českoslovenští husité jsou sexuálně zhýralí, řekli bychom: "Počkat, počkat! Takoví přece nejsme všichni! To byl jenom nějaký patriarcha a biskup a třeba i dalších pár nehodných jedinců, ale všichni se tak rozhodně nechováme!" Kdyby někdo řekl, že ti českoslovenští husité pěkně kolaborovali s komunistickým režimem, ozvali bychom se: "No jaképak copak!? To jenom patriarcha Novák a pár dalších bratří ještě, ale všichni kněží a laici takoví nebyli, a leckteří si od komunistického režimu také vytrpěli své." Nu a stejným právem připusťme, milí přítomní, že přece zdaleka, zdaleka ne všichni muslimové někde nastražili bombu, schvalovali někde nějaký terorismus, ponižují ženy. V každé větší komunitě, v každém tak velkém celku lidských bytostí, stejně tak i mezi muslimy, kterých je na světě skoro dvě miliardy, nutně najdeme lidi dobré a čestné, průměrné a stejně tak i šupáky a mizery.

    Možná snad i je v muslimské zbožnosti mnohé nesnášenlivé, problematické, mnohé odporující modernímu pokroku, sestry a bratři. Ale považme, nebyli jsme my křesťané také ještě v nedávných dobách takoví? Co nesnášenlivost středověku, ale i baroka a novověku? Co diskriminace a likvidace jinak smýšlejících, osob jiného vyznání, třeba po Bílé hoře v Čechách? Copak spousta nacistů a nacistických zločinců se nepovažovala za dobré luterány, kteří byli pokřtění, konfirmovaní a chodili v neděli do luteránského kostelíčka? Copak nacismus, komunismus a kolonialismus nevznikly v srdci křesťanské civilizace? Co staleté evropské upírání práv ženám, jiným rasám, homosexuálům? Opravdu to bylo tak dávno, že to ani pravda není? Křesťanská civilizace měla jiný rytmus vývoje než muslimská: po mnoha a mnoha zaostalých staletích, barbarství středověku jsme nakonec dospěli k určité moderní dejme tomu toleranci, laskavosti, pozitivního vztahu k vědě, k demokratické diskusi. Vývoj muslimského světa byl ovšem jiný: po nesmírně slibných prvních staletích islámu, zvláště v Arábii a v Persii, upadl postupně muslimský svět do určité netolerance a také zaostalosti, provinčnosti a kdyby nebylo objevu ropy, vůbec by tuto mocenskou roli islám v dnešním světě nejspíš nehrál. Snad i islám dospěje postupně k daleko větší míře osvícenství, tolerance, sekularismu, tak jako se to po mnoha nesnadných peripetiích podařilo (snad) i křesťanství. Kdyby dnes žil protestantský prezident Masaryk, nepochybuji, že by se snažil vést především dialog s nějakým muslimským Masarykem, nějakým reformátorem, osvícencem a učencem tohoto střihu, s nějakým kultivovaným muslimským intelektuálem nebo vědcem, jako je třeba francouzský filosof marockého původu mé generace Abdennour Bidar. V zájmu míru a pokoje si přejme, aby se islám postupně kultivoval, aby se stal osvícenským, sebekritickým, pokojným. Bývala kdysi staletí, byť dávná, že byl islám citelně kultivovanější a pokojnějším než křesťanský Západ. Nikde není psáno, že islám je natrvalo odsouzen k agresivitě. Jako Kristovi následovníci jsme i muslimům povinni elementární snášenlivostí, pokojností srdce, které jediné mohou inspirovat jinověrce k tomu, aby po svém hledal Boha a Boží lásku, nebo se třeba i v hlubší míře nechal oslovit naší cestou, Kristovým evangeliem. Amen!

KÁZÁNÍ O LÁSCE, KTERÁ NEPOMINE

2. srpna 2020

Základ kázání: 1 Kor 13 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: 1 Sa 1,1-23 v Českém ekumenickém překladu; J 13,1-15)

Milé sestry, milí bratři, milí návštěvníci našich bohoslužeb,

    čtení z Pavlovy první epištoly Korintským, čtení o lásce, která nikdy nezanikne, čtení o tom, že zůstává víra, naděje a láska, avšak největší z této trojice je láska - toto čtení, tato biblická pasáž jistě patří k nejznámějším. Dojímá na Pavlových slovech hymnický, vznešený tón, zároveň však téma, které je tolik blízké a zároveň tolik potřebné i mimo kostel a mimo bohoslužby - téma lásky, důležitost lásky, která je větší a silnější než nenávist. Podle dopisu Korintským je láska větší než dar proroctví, je větším darem než znalost všeho možného, dokonce i větším darem než znalost "všech tajemství", říká Pavel (všech mystérií). Je dokonce ještě větší než víra a naděje? Může se toto vůbec vyslovit tady na stupínku u oltáře při bohoslužbách? Usilujeme o nejčistší víru, dejme tomu i o naději, naději v naplnění Božího království, jak ji vyslovujeme v modlitbách i ve vyznání víry - ale nyní se od samotného apoštola Pavla dozvídáme, že nad samou vírou a nadějí triumfuje láska: a dozvídáme se, že dokonce tato živá láska je vlastně důležitá proto, aby naše víra a naděje vůbec byla vírou a nadějí pravou ("kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje" - 1 Kor 13,3).

    Biblická slova o lásce, kterou kdybychom neměli, jsme toliko dunící kov a zvučící zvon (13,1), tato biblická slova si často volí kolegové kazatelé, kněží a faráři pro kázání na svatební obřady. Rádi připomínáním těchto vět z Pavlovy první epištoly psané do Korinta povzbuzují snoubence ke společnému životu a k lásce partnerské a rodinné. Tomu se nelze divit, když vezmeme v úvahu, jak je tento biblický text všeobecně známý, jeden z nejznámějších a jak hluboce může rezonovat u přítomných. Obávám se však, že kazatel, který tuto třináctou kapitolu První epištoly Korintským použije ke svatebnímu kázání, si tuto Pavlovu zvěst nepřečetl v řeckém originálu a nepromyslel dostatečně její zvěst.

    To proto, že láska, o které hovoří apoštol Pavel, není partnerská láska, není vztahová láska, natož romantická láska filmů, divadelních her a kytarových písniček. Pavel, když zde ve třinácté kapitole epištoly do Korintu (První epištoly do Korintu), hovoří o lásce, říká této lásce řeckým slovem agapé. A tady se, prosím pěkně, zdržme, milé sestry a milí bratři. Staří Řekové (a Pavel také psal a uvažoval řecky), staří Řekové měli pro postoj či pro vztah, kterou my nazýváme českým slovem "láska", několik různých výrazů: některé národy rozumí do hloubky věcem lásky a Řekové k nim dozajista patřili. Jeden druh lásky, jednu podobu lásky nazývali slovem erós: láska vášnivá, láska fyzická. Tato láska, erós, zbavuje zpravidla rozumu, vede k určitému blouznění a bláznění, které je ovšem podle starých Řeků v naprostém souladu se smyslem přírody. Ale moudří Řekové věděli nejen o kráse, ale také o nebezpečnosti, riskantnosti této erotické lásky, o jejím sklonu k extrémům, někdy i k sebezničení. Antický filosof Platón uvádí ve svém spisu Faidros, že láska k tělům mladých lidí je svého druhu šílenstvím - a že není od věci chovat se k zamilovanému jako vlastně k nemocnému: je potřeba dávat na takového blouznivě zamilovaného pošetilce pozor, ať si neublíží, nebo ať někomu jinému neublíží.- Pro jiné podoby lásky, pro lásku rodinnou, přátelskou, lásku rodičů k dítěti a dítěte k rodiči, lásku k dědovi, babičce, rodině, používali antičtí Řekové slovo filia (čes. asi nejpřesněji záliba, náklonnost). Filia je zkrátka láska, ve které rozum neusnul, láska do jisté míry všední, praktická, i když také oddaná - ano, nejlepším modelem je tu skutečně láska uvnitř rodiny, nebo láska k těm nemnohým přátelům, kteří jsou nám někým skoro tak blízkým jako rodina. Řecké slovo filia (láska, náklonnost) je součástí mnoha běžně užívaných slov i v našem prostředí - filosofie (láska k moudrosti), nebo třeba frankofil (kdo má rád Francii), amerikanofil (má rád USA), rusofil (někdo, kdo má tuze rád Rusko) - to je zkrátka někdo, kdo má velkou slabost pro nějakou cizí zemi nebo kulturu, náruživě se o ní zajímá, sympatizuje s ní, je shovívavý pro její slabosti, má rád třeba i kuchyni nebo písňovou tvorbu té země, její životní styl, nebo ošklivé slovo "pedofil" pro někoho, kdo má hříšnou náklonnost pro děti, pro tělesnost dětí. Nu a zpět k apoštolovi Pavlovi a jeho biblickém hymnu na lásku, dochovaném ve třinácté kapitole Prvního listu Korintským. Když apoštol píše tady o lásce, která nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy; nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy (1 Kor 13,5-6), když Pavel volá: Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá (13,7), neříká v tomto řecky psaném dopisu do Korinthu lásce ani éros, neříká ani slovo filia, ale říká slovo agapé. Třetí důležité řecké antické slovo vystihující lásku:agapé.A tato právě tato láska-agapé je takto mocná, že je pro apoštola Pavla nejdůležitější ze všeho a přede vším, dokonce důležitější než víra a naděje, důležitější než dary proroctví a důležitější než jakékoli běžné i mimořádné poznání, znalost. Toto slovo agapé bylo předtím, než o ní zvěstoval v antickém světě Nový zákon, dosti zřídka užívané a pravděpodobně bylo i v době apoštola Pavla poměrně nedávno vzniklým slovem. Řeč o této lásce, o agapé, o do lásce jisté míry nadosobní, naprosto nezištné a altruistické, o lásce, která je možná pouze v milujícím Bohu - tento důraz na důležitost lásky (agapé) představuje jeden důležitý dar křesťanské víry evropské a světové civilizaci.

   Je to důraz na důležitost lásky této lásky neerotické, ale lásky bratrské a sesterské, kterou na rozdíl od filia můžeme cítit nejenom k rodinným příslušníkům a nejbližším přátelům, ale také k jiným křesťanům, a koneckonců také k nekřesťanům. Je to láska v Bohu, kdy "sourozeneckou" lásku k druhým pociťujeme a žijeme právě proto, že zakoušíme zřetelné obdarování od Boha, našeho společného Otce. Tato láska k druhým, k našim nedokonalým, zranitelným, zraněným bližním, k našim spolulidem, je postojem křesťana proto, že tento křesťan vlastně na své okolí, na své sestry a bratry směřuje svůj vděk Bohu - my jsme byli Bohem obdarováni, své obdarování a svůj vděk za něj posíláme dál, dáváme ho vám, ostatním. Jak říká Ježíš: "Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte." (Mt 10,8) Do latiny a církevní latiny záhy poté přešlo toto Pavlem využité slovo pro lásku, agapé, jako caritas, odtud také známé slovo "charita" - a přes všechny další souvislosti si tu všimněme alespoň toho, jak tu pojem lásky vstupuje do poměrně už velmi praktických souvislostí. Když někoho milujete křesťanskou láskou, láskou apoštola Pavla, není to žádná láska ze zdvořilé dálky, žádné pouhé pozorování bližního, žádný jen teoretický postoj - ale vezmete na sebe určitou starost o něj a o jeho dobro. Zajímáte se o něho, soucítíte s ním, záleží vám na něm i na hmotných poměrech jeho života - na jeho zdraví a nemoci, na jeho osamocení, na tom, jestli mu nic neschází (tak, jak to se zvláštní trpělivostí činí třeba sestra Bubeníková).

    Dlužno ještě říci, že věty, které až hymnicky zpívá apoštol Pavel o lásce a o síle lásky v První epištole Korintským, nesou silnou a pro nás, čtenáře Bible, pravděpodobně až po pozorné další četbě slyšitelnou pečeť specifického prostředí křesťanského sboru v Korintu - a mnohých potíží a trápení, které s korintskou církevní obcí apoštol Pavel od počátku měl. Představuje v tomto určitou ironii, až určitou nespravedlnost, že mnoho důležitých a nejdůležitějších Pavlových novozákonních dopisů (neboli epištol) vzniklo z korespondence se spíše problémovými církevními společenstvími, s takovými, na které se apoštol Pavel důvodně hněval (to jsou zejména obě epištoly Korintským a poté ještě epištola Galatským), zatímco církevním sborům, které Pavla přijali vlídně a dělali mu kvalitou svého církevního života samou radost, nenapsal pak Pavel epištolu žádnou nebo jim napsal epištoly poněkud méně výrazné (Tesalonickým). V hněvu a úzkosti vznikly ty nejpůsobivější Pavlovy epištoly, tak i zde. Korint byl zajímavým přístavním městem, velkým městem, ve kterém se setkávaly a mísily navzájem všemožné kulturní vlivy, náboženské představy Řecka, Orientu i Egypta, mnohé jazyky a také různé spirituality, často i spiritualita dost divoká. Byl to přece přístav plný obchodníků a kosmopolitů, kteří znaly Asii a severní pobřeží Afriky, zajímali se o různé kulty, kněžské obřady antických chrámů a tak. Tato zvláštní atmosféra končící antiky nemohla zůstat bez vlivu i na křesťanskou obec v Korintu. Ta se stala přes snahu o věrnost evangeliu také v čemsi poněkud kontroverzním prostředím, ve kterém se to hemžilo různými křesťanskými blouznivci, proroky, také prorokyněmi. Křesťané v Korintu se zvláštní naléhavostí poptávali proroctví, zajímali se o fenomén mluvení jazyky prostřednictvím Ducha svatého, nebylo jim cizí vzrušení mystérií, dychtivost po tajemnosti, okultismu a podobně. Oba Pavlovy dopisy Korinťanům jsou vedeny snahou tuto lehce nezdravou atmosféru v korintské církvi znormálnit, učesat, eliminovat z ní různé extrémy a různé šikmé plochy. Právě z tohoto důvodu se ve slavné třinácté kapitole 1. Epištoly Korintským, ve své promluvě o lásce, také vůči mnohému z korintské náboženské praxe jemně, leč důsledně vymezuje. Všimněme si toho: "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon" (13,1) - tu se Pavel snaží chlácholit a upozadit očekávání Korintských spojená s mluvením jazyky, s glosolálií - není snad ani třeba mluvit jazyky, láska, agapé, Boží láska je víc než jazyky dokonce andělské! "Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem"(13,2) - opět stejný tón, sestry a bratři: určitá střízlivá skepse k daru proroctví, rozumění tajemství neboli mystérií, dokonce i vůči víře, vůči síle dogmatiky a doktríny: opět, láska je více než toto všechno. Láska nesobecká, nepomlouvačná, střízlivá, oddaná a činorodá. Zároveň mějme na paměti, že tyto řeči o lásce nejsou od Pavla míněny jako oslava nějaké sladkobolné lásky filmových seriálů nebo románů: jedná se o lásku s otevřenýma očima, o lásku v otcovské náruči Boží, uvědomělou víru, že každý, koho potkáváme v tomto podivném světě, byl nebo mohl by být poslán do naší cesty životem samotným Bohem. Amen.

26. července 2020

Základ kázání: Mk 4,33-41 v Českém ekumenickém překladu (Další čtení: Ž 121 v Českém ekumenickém překladu; Ef 5,1-16 v překladu Jeruzalémské Bible)

Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb,

    v evangeliích čteme o zázračných skutcích Ježíšových, o uzdravování nemocných, dokonce i kříšení mrtvých (vzkříšení zemřelého Lazara), stejně tak i o různých divotvorných činech, které ukazují Ježíšovu velkou moc nad přírodou. Zejména Marek, druhý z evangelistů a autor poněkud lidově kostrbatě stylizovaného Evangelia podle Marka, bývá těmito zázraky velmi zaujat a s potěšením je všechny vypisuje. Věnuje jim snad ještě větší pozornost než samotné Ježíšově nauce. Dnes už ale víme, že Markovo evangelium bylo sepsané jako první ze čtyř biblických evangelií a ostatní evangelisté Matouš, Lukáš i Jan se Markem inspirovali a jeho evangelium zpracovali a přepracovali po svém.

    Evangelium Markovo i evangelia další přinášejí také legendární příběh, který nepatří ani v běžném povědomí o Ježíšovi k příběhům úplně neznámým a zasutým. Ježíš dle tohoto vyprávění nastupuje, doprovázený svými učedníky, do loďky a plaví se od břehu. Předpokládá se tu Genezaretské jezero (jinými názvy Tiberiadské či Galilejské jezero), sladkovodní plocha daleko na sever od Jeruzaléma, v krásné přírodě obklopené horami. Ježíš v okolí tohoto jezera, v zemi Galilejské, dlouhý čas působil a kázal. Z Markova evangelia by vyplývalo, že dokonce valnou většinu času v tomto kraji Galilejském působil; že skoro všechno, co Ježíš udělal a kázal, se odehrávalo tady v Galileji a v blízkosti Genezaretského jezera. A tak není divu, že si jednoho dne Ježíš se svými apoštoly půjčili nebo najali člun, aby se přepravili z jednoho břehu tohoto velkého jezera na druhý. Při podobné plavbě jsou ale zastiženi bouří. I když se tedy nejedná o mořskou bouři, ale jenom bouři na jezeře, jistě mohla být i tak dramatická a ohrožující. Mohlo se jednat třeba o orkán nebo o podobnou mezní situaci. Tady v Čechách nám podobné vodní plochy jako Genezaretské jezero chybí. Ale pokud vím, třeba na Východním Slovensku na Zemplínské Šíravě, což je přehrada ani ne tak údolní jako Orlík, ale daleko širší, připomínající obdélník, tam jsou bouře s velkými vlnami celkem běžné a docházelo tam také k převrácení člunů a utonutí jejich posádek. Zřejmě i bouře na jezeru dokáže být v nějaké míře nebezpečná a ničivá. Do podobné bouře se dostane také loďka, na které cestují Ježíš a apoštolové. Můžeme věřit, že to, co zde zažili, nebyl jenom nějaký běžný rozmar počasí; všichni zúčastnění přece Genezaretské jezero znali. Tohle nebylo jen tak, bouře byla velká a zjevně nebezpečná. Apoštolové bojují se živly, pokoušejí se loďku řídit, pokoušejí se přežít a samozřejmě jsou plní úzkosti z toho, co může nastat. S tímto jejich zběsilým hemžením ale nápadně kontrastuje počínání Ježíšovo. Ježíš během bouře, prosím pěkně, spí! - do nějakých záchranných prací se vůbec nezapojuje, nenechává se vzniklou situací vůbec dezorientovat. Což zřejmě vyvolává jenom vyděšení a nevoli apoštolů: My bojujeme o život, děláme tu, co můžeme, abychom bídně nezahynuli, a on si snad spí! Apoštoly musí i dráždit nepochopitelná absence strachu u Ježíše, jeho evidentní lhostejnost k nebezpečí i Ježíšova neochota nechat se podobnými záležitostmi, jako je špatné počasí a nejistota přežití, nechat se jimi rozházet.

    Učedníci ho probudí a řeknou mu: "Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?" (Mk 4,38) Je tedy zajímavé, že Ježíše už neprobudila sama bouře a zběsilé počínání posádky na loďce; zřejmě spal skutečně spánkem spravedlivých. A Ježíš vstane a bouři utiší, protože je přece Pánem nad všemi živly, protože je s Bohem v natolik jedinečném spojení, že ho poslouchají vítr i bouře a počasí a celá příroda. Vynadá učedníkům, že mají malou víru, že jsou "malověrní" (Mk 4,40), že by přece měli vědět, že "když Bůh s námi, kdo proti nám" a že není nikterak údělem těch, kteří jsou nyní s Ježíšem, aby bídně zahynuli ve vlnách jezera. Považme ještě mytické a trochu pověrečné uvažování lidí dávných staletí, jejich velkou bázeň z přírodních živlů a z temných vln jezera, bázeň, která není tolik prožitkově dostupná nám, kteří žijeme ve světě všemožné techniky a technických vymožeností. Ale ani my nejsme a nejspíš nikdy nebudeme schopní poručiti větru dešti a toto osvícensky vychloubačné komunistické zpívání "poručíme větru dešti" rozhodně zatím vyplněno nebylo. Pro čtenáře Markova evangelia se tu každopádně demonstruje, že Ježíš Kristus je vyslancem a synem Božím, je "pánem nad přírodou", stejně jako se na jiných místech říká, že je Ježíš pánem nad sobotou, že Ježíš uzdravuje a hojí, co je nemocné, zkrátka že v součinnosti s Bohem, jehož je Ježíš Synem, spoluvládne nad Stvořením.

Celý tento obraz poklidně spícího Ježíše na loďce obklopené bouří a na loďce zápasící s vlnami má smysl, milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb, má smysl zvažovat při odpovědi na otázku, co se nám snaží křesťanská zvěst říct, jakým způsobem nás chce potěšit a zorientovat ve světě a v konfliktech a úzkostech našeho života. A tu připusťme, že se jedná o naprosto provokativní obraz, o naprosto skandální podnět evangelia. Z tohoto příběhu o Ježíši spícím na loďce za bouře vyplývá, zdá se mi, obrovský odstup od světa, neochota se věcmi tohoto světa jakýmkoli určitějším způsobem zabývat; zejména nějakou správou tohoto světa. Ukazuje se tu myslím důrazná nepolitičnost křesťanství, značná lhostejnost Kristova evangelia nějaké výměně se světem, s vládci tohoto světa, ale i s těmi, kteří s vládci tohoto světa bojují. Mnozí uvažují v moderní době, jestli má být křesťanské jednání ve světě spíše pravicové nebo spíše levicové - nu, z přečteného se mi zdá vyplývat, že je především zvěst evangelia velice povznesená nad věci tohoto světa a nad vládce a mocnosti tohoto světa. Dokonce i nad starosti a nad konflikty tohoto světa, ať už se týkají společenství nebo jednotlivců a jejich osobních životů. Celý tento obraz Krista spícího na loďce za bouře mě neodbytně vede k myšlence, že evangelium není s vládci tohoto světa, ale není ani s těmi, kdo bojují s vládci tohoto světa - že je úplně stranou podobných napětí a konfliktů. Že bazálním postojem křesťanské zvěsti je schoulit se v nenásilné lhostejnosti opodál a pokusit se starosti tohoto světa vlastně ani neřešit. (Neřešit je jinak než oddanou vírou v Boha.) Ale ani se nenechat starostmi tohoto světa semlít, ani je příliš hrotit, ani se nezabývat nějakým velkým mluvením o nich. Dokonce i za těch okolností, že to jsou opravdu palčivé starosti! Tím, prosím pěkně, nechce být řečeno, že ty starosti nejsou závažné - třeba i jsou závažné... Vyváznout z bouře na jezeru, přežít bouři, to není bagatelní problém! Stejně tak nejsou zanedbatelnými problémy třeba naše finanční situace, naše zisky a ztráty, podmínky našeho života, mír ve světě, cena benzínu, dostupnost lékařského zákroku, spravedlnost vládců. A rada, kterou nám dává Ježíš v tomto svém symbolickém počínání, v této performanci, ta rada zní - prospat to! Neznepokojovat se těmito věcmi: Nechat běsy, hněvy, živly a bouře tohoto světa, ať se vyřádí a vyječí, a s poklidem spát spánkem spravedlivých. To je zcela provokativní nápad - a přitom se rýmuje s mnoha jinými sděleními Ježíše učedníkům, třeba i s těmi, o kterých jsem tu celkem nedávno kázal i já. Připomenu aspoň jednu z těchto útěšných promluv Ježíšových, které navrhují určitou svatou a zbožnou lhostejnost, povznesenost nad každý neklid světa: "Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?" (Mt 6,25-30)

    Ježíš v legendě od Genezaretského jezera utišuje bouři: není třeba se bát bouře, když máte víru, můžete poklidně spát a nemáte se bát poryvů tohoto světa. Toto si tedy odnesme, milé sestry a milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb, z dnešní pasáže Markova evangelia, z obrazu Ježíše poklidně přikrytého houněmi nebo kožemi a spícího na lodi za ukrutné bouře: Je to evangelická výzva neznepokojovat se světem, brát svět a bouře světa zlehka, s věřícím odstupem, nenechat se od světa porážet a srážet na kolena, ale ani nad světem nechtít nějak pyšně vítězit a vládnout nad ním. Zkrátka věřit v Boha, věřit Bohu, žít s Bohem - a pak už jen prodlévat v bezpečném schoulení, ve spánku spravedlivých, v pokoji duše. Jak by řekl Komenský v Labyrintu světa, "navrátit se do příbytku srdce svého" a strach z bouří světa ponechat těm "malověrným", jak o nich mluví Ježíš. Amen.

19. července 2020

Základ kázání: Žd 5,7-9 (Další čtení: Fp 3,7-21; Mt 16,21-26 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb,

Tohle znamení kříže, v církevním prostředí tak notoricky časté, ale nechť právě není jenom pouhým znamením, symbolem. Významné texty biblického Nového zákona, z evangelií i z epištol, nám zvěstují, že celý život křesťana se má odehrávat ve znamení kříže, má být následováním kříže. A to nejenom z nějaké povrchně pojaté vděčnosti Ježíši za jeho mučednickou a spasitelnou smrt: náš život má být následováním kříže - paradoxně právě proto, aby byl hluboký, opravdový, dá se říci šťastný, a také soucitný k druhým. Slyšeli jsme v dnešním čtení z evangelia: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej." (Mt 16,24-25) O kříži, ukřižování, o nesení kříže se v životě křesťana a v životě církve dozajista nejedná jenom o velikonočních pašijích. Celá křesťanská existence je nesením kříže, dnes a denně, celá naše existence má být takovými pašijemi. Následování Krista, ukřižovaného Krista tím, že sami ve svém životě takřečeno vezmeme na sebe svůj kříž, každý svůj vlastní kříž, a následujeme Ježíše, toho ukřižovaného, trpícího. V evangeliu je nám takto řečeno, že kříž není jenom symbol a jedinečný znak smrti zakladatele křesťanství na pahorku Golgotě u dávného Jeruzaléma. Kříž a křížová cesta, to je naše každodennost. Slyšeli jsme slova evangelia, Ježíšovu dochovanou přímou řeč dále: "Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj žvot ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?" (Mt 16,26) To následování kříže, které Ježíš hlásá pro své učedníky, se tedy nemá stát nějakým mluvením o kříži, nějakým znamenáním se kříže v liturgii, ani nějakým tragickým připomenutím něčeho dávného smutného, nezasloužené smrti nevinného. Následování kříže se má stát jakýmsi životním programem pro naši obyčejnou každodennost, pro naše všední dny - a Ježíš vzápětí přiblíží, jakým způsobem: necenit svůj život pozemský, nelpět na něm, ale upřednostňovat druhé před sebou, pobývat na světě nesobecky, vydávat se druhým a pro druhé: tak jako se vydal druhým a pro druhé právě na ten na kříži visící zabíjený Ježíš z Nazareta. Strpět bičování, strpět rány, neproklínat nepřátele, upřednostnit oběť, obětování se za druhé před pomstou a dokonce i před spravedlností.

Pisatel Epištoly Židům zkouší v celé té mizérii, spolu se svými současníky, křesťany ze židů, zahlédnout nějaký nový impuls, paprsek naděje. Židé, kteří zůstali svým vyznáním mojžíšovskými židy bez přijetí Krista, stejně jako židé, kteří Krista přijali, jsou zajedno v tom, že místo zničeného chrámu a místo zaniklé bohoslužby v chrámu bude třeba "vymyslet" něco jiného, něco nezničitelného všemi možnými kalamitami, zlobou nevěřících. A tady svítá autorovi Listu Židům, že tím nezničitelným, tím, co je povznesené nad všechny kolapsy a bankroty současnosti, je něco na první pohled tak křehkého jako Kristus a jeho utrpení. Což takhle kdyby byl Kristus a Kristova cesta pro nás tím, čím byl pro naše předky jeruzalémský chrám? Co kdyby trpící Kristus představoval od nynějška základ naší nové společenské identity? Takto rozmýšlí židovský křesťanský intelektuál, který napsal dochovanou epištolu, v dokonalé akademicky čisté řečtině, epištolu, která je v Bibli dochovaná pod názvem Epištola Židům. Což postavit nový dějinný úděl na přijetí utrpení - zde tedy na přijetí utrpení Kristova, na přijetí něčeho, v čem by oko nevěřícího nevidělo nic přitažlivého, nic k následování, spíš naopak, ale co se nám může stát základem nesmírnému bohatství, nesmírné hloubce života tohoto i života věčného? Právě Kristovo utrpení se má stát tím pověstným "kamenem, který stavitelé zavrhli, ale on se stal kamenem úhelným" (Ž 118,22), jak zní zajímavé zednické a stavařské přirovnání ze žalmů, převzaté pak i do zvěstování prvních křesťanů.

    Utrpení, bolest, bolestné volání není přitažlivé pro nikoho, kdo není masochista. Není vlastně na první dobrou přitažlivé ani pro věřícího křesťana, ani ten se k jeho následování utrpení a bolesti celkem pochopitelně příliš nežene. Neuhnout před utrpením a zahlédnout v utrpení Boha a Boží stopy je jistěže dost náročné a dosti dospělé. Utrpení, bolest, nenaplnění, ubližování od druhých na nás v životě skočí samy od sebe, nevybíráme si je - lze jim však touto cestou Kristovou nějak čelit. Nebo třeba jde o dějinné kalamity a společenské problémy, tak jako potkaly židy v době zkázy Jeruzalémského chrámu. "Ačkoli byl (Kristus) Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy." (8-9) Tedy dosáhnutí dokonalosti, o tom se zde mluví, to se zde přislibuje! Rovněž naděje na věčnou spásy, na překročení utrpení a smrti, naděje na život jiný a nezničitelný všemožnými pozemskými křehkostmi, bolestmi a průšvihy. Tento obraz vítězství, obraz jako z nějakých byzantských, poněkud strnulých a vznešených výjevů, ikon, mozaikových chrámových výjevů - ten nám zanechává k rozvažování text z Epištoly Židům. Vznešené společenství s Bohem, v jedinečné Boží blízkosti, církevní společenství (společenství svatých, řečeno s jinými verši Bible), také soulad nás se sebou samými, jakožto cíl a přístav poté, co jsme snesli a unesli cestu utrpení. Symbol kříže, symbol utrpení nám otevírá tyto hlubší významy - nejedná se jen o dohodnutý symbol křesťanství a křesťanskosti, ale tento kříž, Kristův kříž je v tomto smyslu školou církve trpící a církve vítězné. Každého z vás, milí přítomní, každého z vás trpícího a každého z vás nad trápením života a světa vítězícího. Amen.

KÁZÁNÍ NA PAMÁTKU M. JANA HUSA

5. července 2020

Základ kázání: J 15,9-20 (Další čtení: Sk 2,42-47; 1J 3,14-24 - vše v překladu Jeruzalémské Bible)

Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, milí hosté našich bohoslužeb,

    v těchto dnech si naše církev připomíná památku Mistra Jana Husa. Jak známo, připomínka této osobnosti se naprosto neomezuje jenom na naši církev. Mistr Jan Hus je někým, kdo stojí za připomenutí i médiím, historikům, všem, komu nějak více záleží na české historii. Také tady se dnes bude hovořit o Janu Husovi. - Přestože naše církev přijala do svého názvu slovo "husitská" až mnohem později po svém vzniku, až v nedávných sedmdesátých letech, už zakladatelé církve okolo prvního bratra patriarchy Karla Farského cenili odkaz Jana z Husi velice vysoko a už na samém začátku se úplně rozešli s tehdejším katolickým hodnocením Husa a husitství jako problematického, kacířského proudu středověkých českých dějin. Památku Mistra Jana Husa zavedla naše církev do svého kalendáře od počátku.

    Co si dnes s Mistrem Janem Husem počít, co o něm ještě říci nového, objevného? Jistě ne vším se Mistr Jan vymykal své dávné, pro nás už nesrozumitelné současnosti. Jan Hus, jak známo, byl především středověkým univerzitním učencem, pedagogem, dokonce načas i univerzitním rektorem. Byl to teolog-specialista, zapykaný v mnoha běžných záležitostech tehdejšího církevního a teologického provozu, který je nám dnes už cizí. Mohlo by nás překvapit, kolik ryze dobového, ryze středověkého pojetí ve spisech Husových najdeme - mariánskou úctou počínaje, naukou o církvi, o spáse i o svátostech konče. Ještě cestou na kostnickou hranici zpíval mariánskou píseň "Christi virgo dilectissima". Rozhodně ne vším se Mistr Jan vymykal své době, rozhodně ne vším je moderní. Velkou část toho, co Jan Hus napsal, bychom měli nechat napospas hlavně učeným historikům čtoucím latinsky a jejich ryze vědeckým diskusím.

    To, čím se Mistr Jan své době vymykal, to, čím je přitažlivý a inspirativní i pro nás dnes, je zřejmě následující:

    Mistr Jan Hus byl nespokojen s mechanickou a vyprázdněnou praxí dobové středověkou církví, která církevní provoz proměnila v počítání předepsaných modliteb, v počítání zádušních mší, počítání milodarů, počítání zpovědí a jiných vykonaných svátostí. Byl přesvědčený, že toto býti nemá: církev není obchod, není evidenční středisko, kde je spočteno, kolikrát jste se pokřižovali, kolikrát jste zasedli v kostelní lavici, kolikrát jste přispěli Panně Marii na její kapličku. Víme, že to hlavní, kde se zlomila Husova loajalita k církevnímu provozu, byl prodej odpustků: zaplatíte si svými penězi Boží odpuštění; nebo alespoň část Božího odpuštění - a až se stanete zase solventními, dokoupíte si Božího odpuštění zbytek. Prodej odpustků nám dnes právem připadá jako cynická karikatura evangelia a přímo rouhačné zneužití církevní pastýřské moci. Ale středověká doba to právě takto cítila, právě takovouto podivnou víru či spíše pověrčivost široce sdílela. Mistr Jan Hus přečetl a prožil evangelia hlouběji než jeho současníci: nevěřil, že církev má být takovýmto mechanickým modlitebním mlýnem, takovouto firmou na milodary a na obživu zkaženým kněžím, takovouto obchodní společností na spásu duše. Vyjádřil Mistr Jan velké pochyby o tom, že svátost udělovaná hříšnými kněžími má nějakou platnost, stejně jako svátosti udělené hříšníkovi, který se vůbec nezamýšlí a netouží stát se lepším. Zkráceně řečeno - Mistr Jan Hus chtěl vyhnat z kostelů a z církví mechanickou, počtářskou zbožnost a pozvat do ní ryzost vnitřního smýšlení a přesvědčení, "čistotu srdce". To bylo zcela v souladu s inspirací původního, Ježíšova křesťanství, kde spásu, Boží milosrdenství a Boží odpuštění určitě nelze zobchodovat, ale jde to vše pouze hledat v modlitebním rozhovoru s Bohem a usilovat o to co nejčistším smýšlením a životem.

    Snaha Mistra Jana Husa o autenticitu náboženské a teologické praxe je patrná koneckonců z celé jeho životní dráhy, z vývoje a postupného zrání jeho původního rozhodnutí věnovat se kněžské službě. Přiznával totiž Mistr Jan nejednou, že původním jeho motivem k nastoupení církevní dráhy bylo dobře se zajistit, žít v relativním blahobytu. Postupně si Jan z Husi však uvědomil nečistou motivaci tohoto svého mladistvého rozhodnutí, pochopil, že kněžská služba podléhá vyšším nárokům a má zvěstovat Krista Ukřižovaného a trpícího, který nehledal blahobyt, ale visel z rozhodnutí nehodných lidí na kříži - a ve světle tohoto poznání se Jan z Husi svou původní hamižnost přehodnotil. Navzdory této své službě Kristu Ukřižovanému a přes svou statečnou mučednickou smrt nebyl Jan Hus žádný drsný asketa. Sám si ve svých spisech stěžuje na svou tloušťku a v jednom svém kázání z Betlémské kaple si tak uvěřitelně stěžuje na nemravné prostředí pražských lázní a lazeben, že je jisté, nakolik tato prostředí aspoň někdy v životě musel osobně navštívit. Tyto všechny věci se patří uvést ne proto, že by snad shazovaly nevšední etickou úroveň Husova učení a konání, ale že tyto konflikty je právě činí uvěřitelnými, reálnými. Samotné zpodobení Mistra Jana Husa jako vysokého hubeného oduševnělého vousáče zahleděného do daleka, jak ho znázorňuje pomník na Staroměstském náměstí i výzdoba našich československých husitských modliteben, je určitým omylem, sestry a bratři. Mistr Jan Hus byl spíše malý, tlustý a bezvousý. V roce 1968 vznikal český film, který nikdy nebyl dokončen, ještě před dokončením zmizel v komunistických trezorech. Film se jmenoval Poslední den a zachycoval Husovo čekání v Kostnici na závěrečné slyšení před koncilem i následné upálení. A hlavního hrdinu, Jana Husa, tu hrál, prosím pěkně, tehdy ještě poměrně mladý Rudolf Hrušínský. Tento film včetně volby hereckého obsazení představoval odvážný pokus o reálnější filmové vystižení tragického vyústění života Husova a jeho zbavení různých mýtů, ikon a líbivých zkratek.

    Komunistické dějepisectví určované rudým dědem Zdeňkem Nejedlým z odkazu Mistra Jana Husa akceptovala hlavně Husovu kritiku středověkých poměrů, zejména církevních poměrů a kritiku vykořisťování, protože to bylo jediné, čemu na Janu Husovi a na jeho kazatelské zvěsti dokázala aspoň trochu rozumět. Mistr Jan Hus tu ale rozvíjí podněty evangelia. Neuznává, že by nad obyčejnými věřícími, kteří pracují na poli, v řemeslu, v obchodě nebo v domácnosti, měla panovat nějaká kněžská kasta, která má nárok na zvláštní zacházení a třeba také na výhradní přijímání Těla i Krve Páně, zatímco těm, kteří nebyli vysvěceni, má snad stačit pouze tělo Páně v podobě chleba. V tomto se Jan Hus, ačkoli věrný původním biblickým podnětům, velmi moderně vymkl středověkým předsudkům. Středověk totiž věřil, že část lidstva shora Božím úradkem určena, aby společnost živila, jiná část lidstva určena zase k tomu, aby ve vojsku bojovala a ještě jiná, aby se stala posvěcenou kněžskou vrstvou a za dobro všech se modlila. Jan Hus zpochybnil, že existuje takovéto určení od Boha, které má zásadně ovlivňovat úroveň a kvalitu našeho pozemského života: Všichni se mají podle svých sil, schopnosti a nadání modlit k našemu Bohu nejvyššímu, chválit ho svými slovy i svým každodenním jednáním, podílet se na užitečnosti pro ostatní, pro celek. Kněží nejsou osoby zvláštní kvality, které mají mocí poroučet svému stádu. To, že by snad měl být zrušen nebo zdobrovolněn celibát, že by snad měly být kněžské svěcení a úloha vést bohoslužby svěřeny také ženám - tak daleko, pokud vím, Mistr Jan ani v náznaku nedospěl, v tomto zůstal zapykán ve středověkých názorech o Božím předurčení. Alespoň požadavkem na nerozdělenou účast na Večeři Páně a na přijímání podobojí však Jan Hus pochopil, že se vydělování kněží z obecenství Božího lidu a stavění kněží nad laiky protiví Boží vůli a rovnostářskému duchu evangelia Ježíše Krista.

    A pak je tu samozřejmě to, co i mužům a ženám daleko za hranicemi naší církve, dokonce i za hranicemi křesťanské víry na Mistru Janu Husovi imponuje asi především: jeho osobní statečnost, jeho odvážný postoj rebela a disidenta, kterému je přednější to, aby obstál před Bohem a svým svědomím než aby se bez problémů zařadil do mocenských poměrů. Věřme, milí přítomní, že Mistr Jan Hus během svého života nevyhledával konflikt za každou cenu, netoužil mít zbytečné problémy, netoužil po mučednictví a po smrti. Přesto byl celý život založen takovým způsobem, že mu záviselo více na principiálních záležitostech, na věrnosti svému přesvědčení než na vlastním pohodlí, vlastním životě. Setkáváme se s těmito disidenty i v nedávné době - jsou to například chartisté Václav Havel a profesor Jan Patočka, jsou to bojovník proti rasismu Martin Luther King, je to těch sedm Rusů, tzv. sedm statečných, kteří v srpnu 1968 protestovali na moskevském Rudém náměstí proti okupaci Československa s transparentem "Za naši a vaši svobodu" - schválně jmenuji tyto typy, protože tihle všichni měli na vybranou, zvolili si riziko konfliktu s bezohlednou mocí, dali přednost perzekuci před klidným životem. Je to etická úroveň, která nese zřetelnou inspiraci samotným Kristovým příkladem přijetí ponížení a smrti na kříži, takto tomu bylo zejména v případě křesťanského vyznavače Jana Husa - i když třeba pro sekulární moderní intelektuály, kteří čelili diskriminaci, by asi hrál roli i antický příklad moudrého Sókrata, který vytýkal Athéňanům nedostatky jejich společnosti a byl odsouzen k vypití číše bolehlavu... Mistr Jan Hus tedy podobným kristovským způsobem zcela dobrovolně a ve svobodném souznění s problémy, které si tím vykoleduje, přijímá riziko vyplývající z toho, že bude církev ostře kritizovat pro její upadlou praxi, že hodí prelátům na hlavu jejich prodej odpustků i cizopasný život vyššího kléru. Tresty se stupňují, klatba stíhá klatbu, vyhnanství z Prahy následují různé další exkomunikace... Mistr Jan by svůj život téměř jistě uchoval, kdyby nevyčníval, kdyby se podřídil zpupné moci. Srovnejme z dopisem, který Jan Hus napsal do Čech několik málo týdnů před smrtí: "Jeden teolog mi řekl, že vše je pro mne dobré a dovoleno, jen když se podrobím koncilu, a dodal: Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak jest. Odpověděl jsem mu: I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustit bez odporu svědomí." Tolik Mistr Jan Hus v květnu 1415 z vězení v Gottliebenu. Úroveň Mistra Jana byla taková, že pro něj byla smrt na hranici méně hrozná než žít ve stavu, kdy by musel říkat absurdity nadiktované mu cynickou mocí, kdy by musel říkat tedy, že má toliko jedno oko, třebaže má dvě, kdyby se musel před mocí a perzekucí ponižovat absurdními rituály poslušnosti a žít v tomto modu poddanství a mentálního zotročení. Pro některé nemnohé mezi námi je milejší zemřít než pokleknout před mocí; raději zemřít vestoje než žít vkleče. Amen.

KÁZÁNÍ O NESMRTELNOSTI

21. června 2020

Základ kázání: 1 Tm 6,16 (Další čtení: Kaz 12,1-8, 11, 13-14; Mt 11,25-30 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí přítomní,

    rád bych k vám při dnešní příležitosti promluvil o nesmrtelnosti; nebo ještě lépe, o životě věčném. Chtěl bych také v kazatelském rozhovoru s vámi přijít nějak na kloub alespoň něčemu z toho, co o těchto záležitostech společně vyslovujeme při bohoslužbách ve Velkém vyznání víry: "Věříme v život věčný, Dobra, Pravdy a Krásy, tak jako jsme přesvědčeni o smrti zla i zlých." Snad mě k tomuto přemýšlení přimělo také nedávné pohřební rozloučení se sestrou Miladou Weberovou. A domnívám se, že uvažování a tázání se po životě věčném, po Boží blízkosti, která je silnější než smrt - že tyto otázky bývají pro věřícího křesťana z nejdůležitějších. Že právě ty jsou středobodem života v církvi. Hledáme přece v kostele a v Písmu svatém zralost víry, která nás odnaučí našemu prvoplánovému strachu ze smrti. Hledáme v náboženské zkušenosti, například tady ve společenství Církve československé husitské to, co je silnější než smrt, co nás poučí o omezenosti smrti; co nás poučí o tom, jak smrt překonat a jak žít už zde na zemi v radosti z jejího překonání. A neběží přece jenom o naši smrt, o vyrovnávání se s vlastní konečností. Problémem je přece stejně tak i smrt druhých, třeba smrt našich milovaných blízkých. Křesťanovo pobývání v církvi, celé jeho věření, celá jeho životní orientace je naplněna jakýmsi předpokladem, že smrt neznamená poslední a definitivní slovo našich životů. Dokonce jak řekl o smrti mladý německý teolog Dietrich Bonhoeffer popravovaný nacisty: "To není konec, to je začátek."

    Podobným způsobem, s velkou a odevzdanou nikoli vírou, ale přímo jistotou hovoří o překonání smrti a o nesmrtelnosti duše apoštol Pavel, sám ohrožovaný na životě kvůli evangeliu a nakonec kvůli němu odsouzen k smrti římskou mocí - slyšeli jsme ta slova už v úvodu do dnešních bohoslužeb: "Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: 'Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?' (1 Kor 15,53-55) - Autor První epištoly Timotheovi, které jsou sice sepsané v pavlovském duchu, ale vznikly delší čas po Pavlově smrti, tento předpoklad pochopitelně vztahuje na Boha jakožto dárce a záruku tohoto věčného života: "(Bůh) jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc..." (1 Tm 6,16)

   My, kteří jsme formováni v užším i širším slova smyslu křesťanskými tradicemi, které v Evropě koneckonců vstupují dnes i do uvažování těch, kteří nevěří, si skoro můžeme říkat - je něco důležitější než život věčný, nesmrtelnost? Když vstupujeme na hřbitovy, nějakým způsobem uvažujeme o tom, že tohle snad není konec všeho, úplný konec našich blízkých a předpokládaný konec náš. Okolo nesmrtelnosti či hledání nesmrtelnosti se točí různé pohádky, mýty a báje ve všech možných civilizací. Hledání byliny nesmrtelnosti, její nalezení, ale potom také ztracení je hlavní zápletkou nejstaršího písemně dochované vyprávění lidstva, Eposu o Gilgamešovi. V různých pohádkách od Karla Jaromíra Erbena se hledá či nějak vybojovává tu živá voda, tu jablko, které sníte a omládnete. Podobné tomu je i u indiánských legend.

    Pochopme ale zároveň, že mnohé duchovně dosti vyspělé civilizace, například orientální, se bez našeho evropského uvažování o nesmrtelnosti dobře obejdou. Je tomu tak zvláště ve starém Orientu - v učení Buddhy, ve starých čínských filosofiích. Jako by orientální mudrcové usilovali ani ne tak o nesmrtelnost, jako spíše o nějaké "dobré vyvanutí" života, o jeho rozpuštění ve vesmíru - život není pro Asiaty zpravidla něčím, co stojí za nějaké pokračování donekonečna. Ale také v klasické české literatuře nacházíme pozoruhodnou kritiku myšlenky ani ne tak nesmrtelnosti jako spíše dlouhověkosti, v díle Karla Čapka, totiž v jeho divadelní hře Věc Makropulos. V tomto trochu detektivním případu se dostaneme na stopu osudové ženě, operní pěvkyni, o které se nakonec ukáže, že je jí skutečně skoro 400 let, přestože je stále fyzicky krásná. Je dcerou řeckého alchymisty na dvoře Rudolfa II., řeckého lékaře Makropulose. Tento alchymista objevil po dlouhé práci v laboratoři elixír dlouhověkosti a vyzkoušel ho na své dceři, ta proto žije tak dlouho. Přes svou krásu ale není v tomto životě ani trochu šťastná. Tolik věcí v životě viděla, tolikrát slyšela vyznání lásky, zakoušela tolik z lidských přetvářek, komedií a lží, že je vším lidským už jen velmi, velmi unavená. Karel Čapek tu naznačuje, že spíše máme sledovat jiné záležitosti než dlouhověkost; říká tu, že kvalita života se počítá na jiné úspěchy, než jak tu jsme dlouho - spíše na hloubku a pravdivost života, dejme tomu i na užitek pro druhé - než na počet prožitých let. I čtyřsetletý život může být absurdní, naopak i smrt ve třiceti letech může za určitých okolností završit bohatý, šťastný život.

    Milé sestry, milí bratři, milí přítomní: zcela jistě se za své případné úvahy a za svou víru v nesmrtelnost duše nestyďte - kde jinde už byste měli nalézt pochopení než v křesťanské církvi: a nejenom pochopení, ale i souznění. Orientace v otázce překonání smrti a jistoty nesmrtelnosti se obvykle v našem životě nějak vyvíjí. Jak řekl v Teologickém traktátu Czesław Miłosz Jedná se o otázky, ke kterým věda nemůže mnoho co říct, nemůže je podpořit ani vyvrátit. Věda je ve všech ohledech skrz naskrz "demokratická", abych tak řekl: zabývá se realitou vnějšího světa a tím, co je viditelné, vykazatelné a prokazatelné pro všechny. K vaší vnitřní jistotě, nebo naopak nejistotě, nedokáže ale věda mnoho podstatného říci, toto není ani její úkol. S nadějí v nesmrtelnost se musíte, milí přítomní, popasovat každý z vás uvnitř sebe a v modlitebním zápasu před Bohem.

    Ano, ten Bůh, který "jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle"; ten Bůh, kterého "nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět," jemuž "patří čest a věčná moc", jak o něm hovoří naše čtení z První epištoly Timotheovy - tento Bůh sem velmi patří, do tohoto hledání nesmrtelnosti, milí návštěvníci bohoslužeb. Jakékoli jiné hledání nesmrtelnosti, nebo raději řekněme "věčnosti", by bez tohoto Boha, v jehož rukou je nesmrtelnost, znamenala pravděpodobně křečovité, krátkodeché řešení-neřešení. Otázku nesmrtelnosti a života věčného spojme s blízkostí Boha, který je věčný. Jsme-li Bohu nablízku, žijeme-li život na dlani Boží, v Boží náruči, nemůže tato blízkost Boží propadnout do tmy, nemůže přestat být. Ve většině československých husitských modlitebních sálů a svatyň (Votice v tomto patří k nemnohým výjimkám), se nachází kolumbárium, vitrína s urnami zemřelých členů církve, a nejenom členů církve. Přiznám se, že tato přítomnost popela zemřelých v našich chrámových prostorách, mi odjakživa připadala pozoruhodná a inspirativní a trochu jsem litoval, že v tomto Husově sboru podobná záležitost není, na rozdíl třeba od Vlašimi. Vystihuje totiž jedno velké tajemství církve, totiž společnou přítomnost živých a zemřelých, v tomto smyslu společenství svatých, jak o něm hovoří biblické spisy, a zároveň relativitu smrti překonanou společenstvím s Bohem, darem Božím.

    V mém vlastním životě nebyla víra v nesmrtelnost duše a věčný život s Bohem vždy jasná, milé sestry a milí bratři - zvláště v době, kdy jsem byl ještě mladý a telecí. Když se televizní moderátorka ptala v rozhovoru starého katolického kazatele pátera Jiřího Reinsberga, tehdy už silně nemocného rakovinou, do jaké míry se vyrovnává s konečností a s blízkostí smrti, šibalsky se páter Reinsberg usmál a řekl jí: "Paní, já jdu za lepším!" To, že smrtí nic podstatného nekončí, že smrt je jen dveřmi za něčím lepším, to jsem si já sám hluboce ujasnil v době, kdy jsem kdysi před mnohými lety pracoval po jistý čas v jednom moravském domově pro seniory - přímo v provozu, uprostřed veškeré hrůzy stáří, v zápachu, bolesti, nemoci a utrpení. Byl jsem přítomen přímo v okamžiku jejich odchodu u některých klientů a způsobem, který nejde moc vystihnout jazykem a který je velmi osobní a nesdělitelný, jsem pochopil, že smrt je právě jenom těmi dveřmi do věčného světla, do věčné Boží náruči, za životem věčným a nepoměrně lepším, než je život tento, život vezdejší, život pozemský. Má vlastní jistota života věčného nevznikla nějakou abstraktní poptávkou po věčnosti, nevznikla z hrůzy, že tento život končí - ale vznikla z důvěrného setkání s přecházením na onen břeh, do věčnosti Boží.

    Přesto na závěr kázání chci ještě ztratit několik málo slov o bolesti života tady na zemi - je tak veliká a tak nepochopitelná, že právě v Bohu, který "je nesmrtelný a přebývá ve světle", v Bohu, jemuž "patří čest a věčná moc" může nalézt jakési řešení.Pomysleme na všechna zla smrti, jaké náš život a tato země viděla. Pomysleme na předčasně a nevinně zmařené životy; na smrt v mladém věku; na smrt dítěte; na smrt umučených obětí nepěkných politických režimů; na mrtvé, kteří byli utraceni v plynových komorách jenom proto, že někdo z jejich předků byl žid. Pomysleme na všechna odloučení spojená se smrtí, na bolest pozůstalých. Trvat na tom, že smrt je konec, by znamenalo porážku víry v elementární dobro. Jak řekl německý židovský filosof Max Horkheimer, věřit, že smrt je definitivní, by znamenalo "dát za pravdu katovi proti jeho oběti". Pokud jde o otázky života, smrti a života věčného a nesmrtelného, velké vyznání víry nás zde chce oslovit nejenom svou výpovědí, že "věříme v život věčný, Dobra, Pravdy a Krásy, tak jako jsme přesvědčeni o smrti zla i zlých", ale také slovy o věčné moci Ducha Božího: "Věříme v Ducha Božího, jenž od věčnosti do věčnosti vše oživuje". Amen.

KÁZÁNÍ O ODPUŠTĚNÍ A O POSLUŠNOSTI POZEMSKÉ MOCI

14. června 2020

Základ kázání Ř 12,14-13,7; další čtení 2 Kor 11,23b-33 a Lk 23,32-34; 39-43 - vše v Českém ekumenickém překladu

Milé sestry, milí bratři,

    apoštol Pavel zasvěcuje křesťanskou obec v Římě - a také nás - do myšlenek neoplácení zlého, odpouštění nepřátelům, žehnání těm, kteří nás pronásledují. Jedná se nepochybně o ty nejtěžší morální požadavky z nejtěžších. V křesťanské církevní praxi se o nich celkem často mluví, také ti, kteří nejsou věřící, vědí, že nějaké podobné věci křesťanské církve hlásají. Tématu laskavého vztahu k našim nepřátelům se dotýkáme v mnoha bohoslužebných modlitbách. Například hned v úvodu liturgie žádáme Boha o odpuštění našich hříchů a snažíme se v tichém zamyšlení smířit se s všemožnými našimi ubližovateli. Setkáváme se s tímto Kristovým požadavkem na mnoha biblických místech, ale dotýkáme se tohoto tématu přece pokaždé, když se modlíme Kristovu modlitbu "Otče náš": "odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům" (Mt 6,12).

    Všichni ale víme, že se jedná nejenom o obtížné a do značné míry také nepochopitelné požadavky. Naše sebeláska a sebeúcta je tu jenom jednou překážkou vedle několika dalších. Napadá nás třeba, do jaké míry je odpouštění hříchů hříšníkům nevýchovné. Jakpak by vypadal svět, kdyby se v něm zlehka a samozřejmě promíjela provinění? Kdyby ubližovatel, hříšník a zločinec se mohl spolehnout na to, že jeho oběť stojí o čistý vztah s Bohem a proto mu jeho provinění smázne? Pravděpodobně by musel jásat, jak se mu usnadňuje další darebácká činnost páchaná na křesťanech. Zřejmě by tato morální nauka úplně ohrozila svět tak, aby se v něm dalo žít. Relativizovala by zločin a trest, hřích, provinění i pokání, jakékoli odstrašující a odplácející rozměry trestání. Nemysleme tu třeba hned na světskou spravedlnost, na soudy, policii a žalář za různé zločiny a poškozování majetku a zdraví druhých. Můžeme si i představit, jak by fungovalo, kdybychom se neozvali proti bezpráví páchaném v běžném, každodenním životě, kdybychom promíjeli jen tak bez dalšího křivdy, podvody a oklamávání na nás spáchané. "Odpuštění je jen bezúročnou půjčkou na další kudlu do zad," řekl jeden muž, který si ve vztazích se ženami vytrpěl své.

    V církevním prostředí existuje podle mého dosti povážlivá atmosféra nátlaku na odpouštění, a sice na to, aby odpouštěli svým nepřátelům druzí. Snadno se odpouštějí věci, které se nestaly nám, ale staly se někomu jinému. Je snadné a také morálně laciné doporučovat druhému, ať odpustí těm, kteří se na něm provinili. My neneseme to břímě, kterého se na našem bližním dopustili nevděčné děti, nehodný, surový či sprostý partner, despotičtí rodiče, psychopatičtí šéfové nebo falešná pomlouvačná kamarádka. Nemluvme druhým do intimity jejich odpouštění, do rytmu tohoto odpouštění, do jejich prožívání křivd a bolesti. Existují přece i věci odpustitelné velmi těžko, i neodpustitelné. Na Hoře pamatování v Jeruzalému stojí památník Jad Vašem, který připomíná oběti vyhlazování židů za nacismu - a na vchodu do této budovy je nápis těchto slov: "Neodpustíme a nezapomeneme!" A tímto chci přivést opět tuto úvahu k veršům z Listu Římanům apoštola Pavla: odpouštějme zejména našim viníkům, když už; nestavme se na stráž odpouštění těch ostatních, nezasahujme jim do jejich odpouštění, popřípadě neodpouštění, protože nám do toho zase tolik není.

    Slova Pavlova znějí na druhé a další přečtení pravděpodobně o dost realističtěji. Už jen tón apoštolova psaní - značně neautoritativní, jako by tu apoštol spíše přemítal nahlas než poroučel a přikazoval nebo dokonce jenom radil. Nenacházíme tu žádné moralizování, žádné tepání druhých, vás, že odpouštíte přestoupení svým bližním málo, pomalu anebo špatně. Apoštol se na nás obrací s úvahou, jak dospět k vnitřnímu klidu, k pokoji Kristovu: mělo by se to zdařit tím, že ze sebe zkusíme setřást naléhavost a sílu zla, kterou nám způsobili druzí. Jestli tomu rozumím správně, Pavel výrazně hovoří o "těch, kdo nás pronásledují", tedy ne ani tak o konkrétních osobních, zavilých nepřátelích, o těch, kterým jde přímo o individuální zášť a nenávist - spíše o pronásledovatelích ve smyslu politickém. O těch, kdo zásadním způsobem nemají rádi naši víru (ať už třeba z pohanského hlediska v Pavlově době nebo z ateistického hlediska v nedávných komunistických časech nebo třeba v době husitů toto slovo mohlo platit o pronásledovatelích kalicha, papežencích). O těch, kteří by proti nám osobně snad ani nic zásadního neměli, kdyby je tak moc neprovokovala naše náboženská volba, naše cesta víry. Pronásledují spíše víru než nás: nás jen potud, že jsme se do jejich negace a nenávisti Kristovy víry jaksi připletli, jakožto její zastánci, věřící. Pavel nám v tomto ohledu připomíná, že jsme odpovědni za čistotu víry právě tím, že v našem chování vůči pronásledovatelům tohoto druhu absentuje nenávist, že se zříkáme nenávisti. Používat nenávist a "tvrdé bojové prostředky" je v rozporu s obsahem víry v Krista, nenávist k nepřátelům Krista zpochybňuje.

    Problém odpouštění a promíjení z křesťanského hlediska, jak připomíná apoštol, také zve do složitého vztahu mezi agresorem a jeho obětí Boha samého a soud Boží. "Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: 'Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.'" (Ř 12,19) Zlo nebývá řešitelné, nebo určitě nebývá uspokojivě řešitelné tady na zemi a pozemskými prostředky. Zločin obvykle žádný trest nesmaže. Nevinné oběti zlých režimů nevzkřísíme, nevrátíme jim mnohá léta života, které mohli prožít. A tak je to koneckonců také s menším zlem: mezi lidmi se staly mnohé škody, které nejsou žádnými našimi prostředky odčinitelné. Zlo ve výchově, v týrání nebo nelásce vůči dětem, zlo vůči bezbranným, nespočetné a nesmazatelné křivdy. Zla různých tvrdostí a neférovostí vůči lidmi, páchaná ve slepé nenávisti, zlo, které žádné prostředky tohoto světa nemohou trestat ani napravit, a přesto není toto zlo méně závažné. Závažnost zla podle mého nejhlubšího přesvědčení nejsou vůbec uspokojivě řešitelná v ateistickém pojetí světa, bez odkazu na Boha, který ke zlu má také zde na zemi i na onom světě říci své.

    O pronásledovatelích, o našich neosobních, ale možná také osobních nepřátelích, nacházíme v Epištole Římanům myšlenky o oplácení zla dobrem. O účinném čelení nenávisti pomocí bratrské laskavosti. "Svolávejte dobro na ty, kdo vás pronásledují, dobro a ne zlo," jak píše Pavel. A domnívám se, že úvahy apoštola o laskavé vstřícnosti vůči pronásledovatelům, dokonce v Pavlově době vůči mocným pronásledovatelům, vůči římské říši, která křesťany pronásleduje, vězní a někdy také hází lvům, znamenají Pavlovu aplikaci těchto morálních požadavků do oblasti politické etiky. "Každý ať se podřizuje vládní moci... Je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, ale I pro svědomí; proto také platíte daň." (Ř 13,1; 5-6) Nedá se toto Pavlovo slovo o podřizování se často nevalné světské moci pochopit jinak než z pohledu na Krista, který byl bez viny přibit na kříž, podroben trýznivé smrti od zlých a hříšných. Apoštol Pavel tu dejme tomu říká římským křesťanům: Když už jste přijali Kristovu oběť a jeho vykoupení, buďte takoví frajeři, že se i k nepřátelské státní moci, která vás pronásleduje, budete chovat s laskavostí nikoli nucenou a předstíranou, ale opravdovou. Když Kristus zvládl snášet římské hřeby na rukou a nohou, vy ostatní snášejte od moci aspoň tu trochu násilí nesrovnatelně menšího druhu. Uvažování Pavlovo by zde mohlo připomínat muzikál Výtečníci, který napsali v šedesátých letech Richard Pogoda společně se zesnulým ministrem kultury Pavlem Dostálem. Toto jevištní dílko vypravuje o vzpurných žácích, kteří se rozhodnou provokovat své pedagogy tím, že se začnou všichni pilně učit a vysluhovat si tím samé jedničky. Pokládejte tedy moc státu za moc laskavou a otcovskou, říká apoštol svým čtenářům, chovejte se k moci římské říše co nejlaskavěji a nejloajálněji, trumfněte v loajalitě a občanské horlivosti všechny ostatní Římany - a násilná, nekřesťanská a anti-křesťanská povaha státní moci se tím zlomí. Svou občanskou spolehlivostí tedy nasypete řežavé uhlí na hlavu toho státu, který se klaní cizím bohům, je dalek spravedlnosti a nedá vám pokoje, dokonce vás posílá pro poslušnost Bohu a jeho Synu Ježíši Kristu do vyhnanství a třeba na popraviště. "Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti," cituje zde Pavel Přísloví Šalomounova (Ř 12,20; srov. Př 25,21-22). Proto tedy gesto pokory a dokonce také velkomyslného akceptování, se kterým se podle Pavla máme potkávat se svými nepřáteli a pronásledovateli. Jedná se o cosi ne úplně vzdáleného gándhíovské cestě nenásilí. Mám za to, že jedině tímto směrem je možné pochopit a přijmout Pavlovu etiku vztahu vůči státní moci, aniž se zároveň stane apologií cynismu a programové slepoty vůči sporným projevům státní moci. Pavel věří, zdá se, že pokud budeme dokonce i s pohanskou státní mocí hrát hru, že ona je spravedlivá, nebo že snad jednou může být spravedlivá, obnaží se, složí své zbraně před naší křesťanskou laskavostí a stane se časem opravdu spravedlivou nebo přinejmenším o mnoho spravedlivější. A nedá se říci při pohledu na následující zrezivění římského pohanského impéria a na přistoupení Říma na smír s křesťanstvím během několika málo staletí, nedá se říci, že to měl apoštol Pavel v jistém smyslu domyšlenější, než se zdá, že jeho akceptace pronásledovatelů a nepřátelských mocností viděla dál, než by se z té pasivní laskavosti a vědomé bezbrannosti nejprve zdálo? Když ale vezmeme v úvahu, z jakých drsných zápasů Pavlova etika loajality vůči státu vychází (vzpomeňme na Pavlův výčet, kolikrát byl vězněn, bičován a soudně popotahován, 2 Kor 11,23nn. - nemluvě o tom, že nakonec popraven stětím), musíme uznat, že Pavlova tvrdost a náročnost na sebe i na své křesťanské respondenty v Římě je skutečně na hraně, na ostří nože. Snad i vznešený stoický filosof Seneca, který si s filosofickým klidem v lázni otevře žíly, aby unikl Neronovu pronásledování, vychází ve srovnání s Pavlovým nárokem téměř jako šmudla. - - - Amen.

KÁZÁNÍ O PANNÁCH MOUDRÝCH A PANNÁCH POŠETILÝCH

7. června 2020

Základ kázání: Mt 25,1-13 (Další liturgická čtení: Joz 2; Ef 5,15-21 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí všichni návštěvníci našich bohoslužeb,

    základem kázání se stalo Kristovo podobenství o družičkách, neboli ve starší české literatuře a v Bibli Kralické naučení o pannách moudrých a pannách pošetilých. Toto podobenství je častým námětem evropského malířství a umění, už jenom proto, že kontrast skupiny postav mladých žen, ze kterých některé se tváří šťastně a jiné zdrceně, představuje pro malířské znázornění vděčné téma. Podobenství o pěti pannách moudrých a pěti pannách pošetilých, nerozumných, však nepředstavuje úplně to nejsnadnější z Kristových podobenství. Jsou nám přinejmenším trochu odlehlé různé detaily tohoto příběhu, který moc nekoresponduje s našimi podmínkami - u nás, v našich poměrech, zkrátka svatební veselí děláme jinak. A také: co si v životě víry počít s bdělostí - jak a v čem být bdělí?

    Než se pokusíme vyjít tomuto Ježíšovu vyprávění naproti a pochopit jeho významy, patří se povědět, proč Ježíš vůbec tak často vypravuje podobné příběhy, podobná podobenství - která nám jsou v evangeliích dochovaná.

    Z Ježíšovy strany není vyprávění podobenství žádná zvláštnost, milé sestry a milí bratři. Právě naopak - můžeme docela klidně říci, že se jednalo v Ježíšově prostředí o běžnou, obvyklou a široce přijímanou formu, jakou chce nějaký prorok nebo náboženský myslitel předložit své myšlenky širšímu společenství. Židovská kultura je odnepaměti silně zaměřená na vyprávění příběhů, různých podobenství a minipodobenství, také různých anekdot. Zaujetí příběhem ostatně židovství sdílí s celým Předním Orientem. Když si ostatně otevřete také Starý zákon, jste přímo zahlceni různými podobenstvím takového druhu; stejně tak i židovský Talmud, vzniklý ještě asi dvě století po evangeliích. Některé náměty příběhů obíhaly dokonce přes hranice kultur a civilizací - například překvapivě podobné věci, jaké říká Ježíš v jiném svém podobenství (o boháči a chudém Lazarovi), najdeme vepsané v hrobce jedné egyptské pyramidy.

    Možná si řeknete - nezamotává to ten Ježíš svými podobenstvími? Nebylo by jednodušší, kdyby přímo řekl, v čem jeho nauka následování Božího království spočívá: dělejte tohle, nedělejte tamto, varujte se těchto věcí a mějte rádi ty, kteří konají támhleto - ? Není to spíš znejistění, pokud jsme vystaveni podobným podobenstvím?

    Ale i zde, v podobenství o deseti svatebních družičkách, přece Ježíš na konci toho příběhu nabízí určité jednoznačnější shrnutí: "Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu." (Mt 25,13) Tohle si tedy máme alespoň z Kristova podobenství o družičkách odnést: jedná se o duchovní bdělost.

    Koneckonců v evangeliích je podobných jednoznačnějších etických požadavků skutečně dost: "Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne," (Mt 5,37); "Miluj svého bližního jako sám sebe" (Mk 12,31) - to jsou jen dvě namátkou vybrané z mnoha dalších, ke kterým nás Ježíš Kristus vyzývá. Nu a právě proto, aby celé toto Ježíšovo prorocké učení bylo také nasvíceno z jiné perspektivy, prokládá svou nauku různými příběhovými pasážemi. Stejně jako nedělní oběd, který by neměl být jednotvárný, ale měl by hrát více kontrastními chutěmi a barvami, stejně tak i morální nauka nemůže být vedena jenom nějakým "musíš, máš a nesmíš". Vyložit něco pomocí příběhu, to přece často i dnes dělají pedagogové, dělávají to politikové, dělávají to rodiče svým dětem. Když třeba nějaký státník řekne, že musíme pomáhat hasit sousedův hořící dům, aby nezačal hořet i náš vlastní, víme dosti dobře, že mluví přece o nakažlivosti nějakého nadosobního zla, které musí být vykořeněno dříve, než se nás samotných začne týkat a začne nás stravovat. Nebo i čínský komunistický vůdce Mao Ce-Tung, povězme rovnou, že totalitární vrah s desítkami milionů mrtvých na svědomí, vydal za své vlády Maovu rudou knížku, kterou u sebe musel povinně nosit každý občan Číny - a v této rudé knížce se nacházela právě jenom podobná politicky úderná podobenství a přirovnání. Mě z Maovy rudé knížky pochopitelně nejvíce oslovuje věta: "Je jedno, zda je kočka černá nebo bílá, hlavně když chytá myši." Je to krátké a dobře zapamatovatelné slovo; zde vidíte sílu metafory takřka v přímém přenosu.

    Když Ježíš rozehraje před svými posluchači, přátelskými i nevraživými, nějaký dilematický příběh o království Boží, nějaké podobenství, dává prostor naší představivosti. Můžeme se tu ztotožnit s nějakými postavami, můžeme pociťovat odpor zase k jednajícím postavám jiným. Nebo tušíme, že příběh se vypráví v nějaké míře o nás, o našich nedostatcích; zastydíme se a pokoušíme se v čase budoucím o napravení. Nebo se jednoduše necháme zaujmout tím, jak podobenství více nebo méně zdařile vypráví z dramatu víry něco, co jsme netušili. Nebo se podobenstvím necháme dokonce šokovat, pohoršit. Vyprovokovat k nějaké nedůvěře, k otázkám, k rozhořčení. Pro tuto mnohoznačnost bývalo vyprávění podobenství výhodné pro různé učitele, proroky, rabíny. Svou víceznačností říkala podobenství také to, že nejednoznačný je sám svět, svět víry, že často není snadné ukázat v životě a ve světě, co je a co není pravda, také že pravdu má často více stran než jedna.

    Delší dobu jsem, milí přítomní, nebyl schopen pochopit základní role podobenství, k kterém vám nyní kážu - podobenství o deseti družičkách, podobenství o pannách moudrých a pannách pošetilých. Deset mladých žen je pověřeno čekáním na ženicha, který se ale opozdil. Mají s sebou lampy a některé, ty prozíravé, se vybavily dokonce olejem do zásoby; některé ovšem tuto věc se zásobou oleje pro lampy nedomyslely a to se jim vymstilo. Také jsem se někdy v životě ženil, u jiných svateb jsem byl přítomen v nejrůznějších postavení, ale to, co vypravuje Ježíš v Matoušově evangeliu, prostě dosti málo odpovídá všem mým zkušenostem se svatbami. Německý teolog a profesor Nového zákona Joachim Jeremias říká, že Ježíšovo podobenství předpokládá svatební zvyklosti a folklór, které nám už dnes nemohou být ve všech podrobnostech ani dostupné - na to se příliš týkají Orientu před dvěma tisíci lety. Nebylo mi zřejmé, proč na ženicha čeká deset ženských, jakkoli se jedná o družičky. Je ve hře nějaký potenciální výběr nevěsty z těchto deseti družiček? Nebo je snad ve hře nějaká orientální polygamie, mnohoženství? Ne, milí přítomní, skutečně se jedná o svatební družičky, o svatební průvod - ty mladé ženy jsou, abych tak řekl, najaté brigádnice, hostesky, něco jako nosičky lampiónů ve svatebním průvodu. Mají za úkol vítat ženicha z daleka, stát se součástí slavobrány a slavnostního uvítání.

    Uprostřed noci "se rozlehl křik: 'Ženich je tu, jděte mu naproti!" Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly ty pošetilé rozumným: 'Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!' Ale rozumné odpověděly: 'Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!'" (Mt 25,6-9) Zajímavý je, myslím, určitý pragmatismus jednání panen prozíravých, který tu Ježíš schvaluje. Ony se nerozdělí, nemohou se rozdělit s těmi pannami hloupými, samy mají málo. Vypadá to, že altruismus evangelia má své meze: nemohu myslet na svého bližního a pomáhat mu způsobem, kterým bych sám sebe ohrozil - způsobem, který by nepomohl ani jemu, ale mně by uškodil. Nemůže jít zřejmě ochota darovat almužnu tak daleko, že by ztroskotal obdarovaný i dárce. Naopak ve starověké realitě by těžko mohl koho překvapit návrh družiček rozumných těm druhým, kteří olej do svých svítilen nemají, aby šli uprostřed noci nakoupit nový. Takhle se to za starověku běžně dělávalo - neexistovala pevná otvírací doba obchodů, všechno stálo na zájmu, poptávce a domluvě. Mohli jste se snadno uprostřed noci dobouchat na dveře domu někoho, kdo přes den prodával všemožné zboží, také svítící olej do lamp, aby vám své zboží prodal třeba i v noci, rozespalý, rozmrzelý a s patřičnou noční přirážkou.

    Jenomže svým vzdálením se z místa, na kterém co nevidět vypuknou oslavy a svatební veselí, pět nerozumných družiček definitivně celou záležitost propase. Ženich je vzápětí zde, s celým svým průvodem, a zváni dále jsou jenom ty družičky a majitelky lampiónů, které zůstaly na místě. Těch pět pošetilých, které nemyslely dost zodpovědně na všechny potíže a všechna nebezpečenství, svou brigádu i svůj zajímavý výdělek promarnily a zbyla jim tak nanejvýš ostuda. Ztracený čas, ztracený olej do svítidel, ztracená kariéra účastnice svatebního personálu. Přijaty byly jenom ty, které byly dostatečně obezřetné, odpovědné, které věci dostatečně zrale domyslely.

    Pokud se k tomuto Ježíšově podobenství z tohoto kazatelského stupínku mohu vyslovit já, sestry a bratři: spatřuji tu, tak jako i v jiných Ježíšových podobenstvích, velkou kritiku krátkodobého nadšení, kritiku prudkých, omračujících projevů víry, které ale rychle ztratí dech. Kritiku velkolepých předsevzetí, která nejsou opřená o reálné podmínky a brzy upadnou do zapomenutí. Na konci minulého roku jsem tu kázal na téma podobenství o oráči rozhazujícím zrní po poli, ovšem naučení podobného smyslu skutečně Ježíš proslovuje více. Říká se nám tu, že cesta víry je dlouhá a trnitá - a co vyžaduje rozhodně, je vytrvalost. Slyšeli jsme i v jiném dnešním liturgickém čtení pár slov z Epištoly Efezským: "Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně." (Ef 5,15-17) Opatrnost, střízlivost, vytrvalost, nepodceňování potíží tedy v životě víry stejně jako v životě praktickém vůbec nejsou na škodu. Je to masarykovská "drobná práce", tato víra v Boží království a v království Kristovo. Nevyniká smělými kousky, ale rozvahou. Cesta víry nepostrádá řadu drobných, provozních přešlapů, různé nedotaženosti - jistě i ty moudré družičky byly při příchodu očekávaného ženicha rozespalé! - ale je této víře vlastní dlouhodechost, trpělivost, moudrost ve volbě prostředků, které vedou k naplnění. Amen!

KÁZÁNÍ SVATODUŠNÍ

31. května 2020

Základ kázání: Ř 8,5-17 (Další čtení: 2 Kor 5,16-21; J 16,4b-16 - vše v překladu Fr. Žilky)

Sestry a bratři,

setkáváme se o neděli Svatodušní, významném církevním svátku, který rok co rok spadá do přelomu května a června, v závislosti na Velikonocích, vždycky padesát dní po Velikonocích. Svatodušní svátky bývají v některých evropských zemích i důvodem k několikadennímu svátečnímu času a školnímu volnu. Například dálnice z Německa a Rakouska bývaly v minulých letech na začátku i konci svatodušních svátků výrazně zacpanější než jindy; je to tedy jistě nevšední svátek! Úlohou církve je svatého Ducha slavit, úlohou kazatele je o Duchu svatém hovořit.

Zesnulý evangelický farář Kabíček říkával nám mladším teologům, že by měli o Duchu svatém mluvit při bohoslužbách daleko častěji a rozhodně ne jenom během jedněch bohoslužeb na konci jara a na začátku léta. Připouštěl zároveň, že se jedná o nesnadný úkol: Duch svatý prý často bývá kazateli nedoceňován - a nejenom kazateli, také celou církví. O Duchu svatém či o Duchu Božím kázat, to prý není jenom tak.

Duch svatý, sestry a bratři, s křesťany, s křesťanskými církvemi zůstává i tehdy a právě tehdy, kdy Ježíš Kristus byl od nás svým ukřižováním a vzkříšením vzdálen. Byl oslaven, vzat do blízkosti a do náruči věčného Boha Otce. "Nyní již neznáme Krista po stránce tělesné," řekne apoštol Pavel (2 Kor 5,16). "Nyní již neznáme Krista podle těla." (Tamtéž, Bible Kralická) Co to znamená, že nyní neznáme Krista po stránce tělesné, tělesným způsobem (řec. kata sarka): neznáme Krista jako našeho současníka, nemůžeme ho potkat v těle, nemůžeme s ním hovořit a zeptat se ho na cokoli, nemůžeme mu být tělesným způsobem nablízku. Tělesným způsobem, naším běžným způsobem známe třeba naše rodinné příslušníky, našeho předsedu náboženské obce, znáte mě, znáte bratra biskupa, známe tělesným způsobem třeba profesora Tomáše Halíka nebo papeže nebo prezidenta Spojených států Trumpa - tito všichni jsou našimi současníky, můžeme se s nimi alespoň nějak zprostředkovaně setkat, vstupovat s nimi do nějakých vztahů, interakcí, můžeme se nějak podílet na jejich konání, nebo jiní naši současníci to mohou. Ježíše Krista my ale už neznáme podle těla. Ježíš Kristus se tělesným způsobem zjevil a působil a pracoval v prvním století. Podle těla se s ním setkávali apoštolové, a pak jeho přímí posluchači, ať už přátelští anebo nepřátelští. Tělesným způsobem se s Ježíšem setkával Pilát a farizeové a zákoníci a římští vojáci, kteří nad ním vykonali ortel smrti ukřižováním.

My však už ale neznáme Ježíše Krista podle těla, tělesným způsobem (2 Kor 5,16), napíše apoštol Pavel svým věřícím posluchačům ještě v prvním století. Ačkoli Pavel zvěstuje víru velice krátkou dobu po Kristově působení, ještě v průběhu v prvního století, v tomto je přece ve stejném postavení jako my - nebo my jsme ve stejném postavení jako on, Pavel a jeho Římané a Korinťané: "My už Krista tělesným způsobem neznáme." My už Ježíše Krista nepotkáváme v jeho tělesnosti, nevidíme ho naším tělesným zrakem, neslyšíme ho našima tělesnýma ušima, nemůžeme se s ním účastnit hostiny v domě farizeů ani slyšet ho vyprávět různá podobenství a poučení někde v palestinské zemi u Galilejského jezera. S Ježíšem Kristem se můžeme, my církevníci 21. století, setkat prostřednictvím Ducha svatého, v Duchu svatém. Naše víra v Krista, to, že jsme přijali Krista, jeho etiku, jeho vykoupení, jeho naději ukřižování a vzkříšení, společenství Večeře Páně - to všechno je zásadně založeno Duchem svatým. V Duchu svatém byla zažehnuta a je dále nesena a povzbuzována víra v Ježíše Krista, jedině silou Ducha svatého je neseno jeho působení v nás, kteří jsme přišli později. My již neznáme Krista podle těla, tělesným způsobem, protože nám byla upřena Kristova historická současnost. V 21. století nemůžeme znát Krista podle těla, stejně jako toto poznání podle těla bylo odepřeno Ježíšovu téměř současníkovi, apoštolu Pavlovi z Tarsu. Naše společenství s Kristem vytváří Duch svatý. (Zakladatelé naší církve, bratr patriarcha Karel Farský a tvůrci vyznání naší církve dávali přednost hovořit z dobrých důvodů o Duchu Božím.) V Duchu svatém jsme slyšeli o víře a v Duchu svatém víru evangelia přijímáme.

Čas Ducha svatého v církvi přichází tehdy a zejména tehdy, když je od nás Ježíš Kristus tělesným způsobem vzat. V Janově evangeliu se dozvídáme, že Ducha svatého předává Ježíš své obci, svým následovníkům - tak nějak místo sebe, jako svého zástupce, který ovšem bude s Bohem i s Ježíšovou naukou v dokonalé shodě a bude tu působit i tehdy, když mezi námi už Ježíš Kristus v těle přítomen nebude. I tehdy, když Ježíše už tělesným způsobem poznávat nebudeme. Tohoto Ducha svatého nazývá Ježíš v této své promluvě k učedníkům "Přímluvcem", popřípadě "Utěšitelem (řec. paraklétos). "Mám vám ještě mnoho co říci, ale vy byste to nyní nesnesli. Až však přijde on, Duch pravdy, uvede vás celé do pravdy." (J 16,13) - "Jest vám prospěšno, abych odešel. Kdybych neodešel, Přímluvce by k vám jistě nepřišel. Jestliže však půjdu, pošlu jej k vám. Až přijde, usvědčí svět z hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu..." (J 16,7-8) Celé křesťanství, jak známo, nás učí tělo nepřeceňovat, také s tělem a tělesností bojovat, rozhodně se u nás nemá to podstatné odvíjet z těla a tělesné stránky věcí. A stejně tak je to i zde, v tomto případě: Není třeba se rmoutit, že Ježíše už nemůžeme potkávat "po stránce tělesné", že nejsme "podle těla" jeho současníky; na těle to přece nezávisí, nemá záviset! Buďme vděčni za Boží blízkost a Kristovu přítomnost mezi námi v nezničitelném duchovním společenství, v Duchu svatém. Duch svatý zakládá naše společenství s Kristem přes dva tisíce let, rovněž zakládá naše pouto s církví v jiných dobách, na jiných kontinentech, v jiných zápasech a jiných požehnáních a obdarováních, než jaké zakoušíme my, a přesto ve společenství s nimi.

Apoštol Pavel z Tarsu potom v Epištole Římanům dlouze hovoří o tom, jak se přítomnost Ducha svatého, Ducha Božího mezi námi projevuje. Podle čeho zdravá církev dobře pozná, že je inspirována svatým Duchem: Samozřejmě že se to pozná "po ovoci". Církevní společenství křesťanů a přítomnost Ducha svatého mezi námi se projevuje podle Pavla tak, jak jsme slyšeli v liturgickém čtení: "Lidé oddaní tělesnosti mají na mysli věci tělesné, lidé oddaní Duchu mají na mysli věci duchovní. Smýšlení tělesné směřuje k smrti, smýšlení duchovní k životu a k pokoji (...) Je-li Kristus ve vás, tělesnost je mrtva skrze hřích, duch však je životem skrze spravedlnost. Sídlí-li ve vás Duch toho, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, učiní živými i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás sídlí." (Ř 8,5-6; 10-11) Dozvídáme se tedy, že pokud je Duch svatý s námi, nežijeme tělem a z těla, ale jsme součástí vyšších dějů, řekněme klidně: vyšších světů. Boží věčnosti, nikoli světa tělesného s jeho omezeností, nedokonalostí, také smrtelností. Řekové a stejně tak i řecky píšící a řecky se vyjadřující apoštol Pavel, když mluví ve svých textech v různých souvislostech o těle, když používá slovo "tělo", užívá dva různé pojmy - sóma a sarx. To první slovo, "sóma", hovoří o těle neutrálně, dá se říci nevinně - když si čtete třeba lékařské zprávy z vašich vyšetření, jistě jste tam někdy našli výraz "somatické projevy" - tělesné projevy, příznaky. Tohle slovo pro tělo (sóma) je prostě naše fyzická stránka, to, čím jsme si viditelní, abych tak řekl. Když například říká apoštol Pavel, že věřící křesťané představují "tělo Kristovo", používá tento výraz "sóma" (Christú). Ale ve všech liturgických čteních, se kterými jsme se dnes při bohoslužbách setkali, když mluví Pavel o tělu, tělesnosti, popřípadě i o poznávání Krista po tělesné stránce, užije to druhé slovo: sarx - také se překládá v Bibli jako "tělo", snad by se mělo ale říci o něco přesněji "maso" nebo takhle nějak... Tělo ve smyslu "sarx" je ta hříšná tělesnost, nikoli neutrální - je to naše vnitřní chtivost, zaslepenost, omezenost, spojená s naším tělesným bažením, s naším egoismem a sobectvím a v tomto ohledu se jedná vlastně i o naši nejen tělesnou, ale hlavně duševní nedokonalost, porušenost - vykoupenou ovšem Kristovou cestou a přítomností Ducha svatého mezi námi a v nás.

Ano, takto nám to apoštol Pavel zvěstuje. Přítomnost Ducha svatého překonává naši tělesnost, překoná toho egoistického sobce v nás a zve nás do jiného a lepšího způsobu existování. Pokud je v našich životech Duch svatý přítomen, nežijeme tedy ze sebe a z vlastních (skrz naskrz omezených) sil, ale žijeme z Boží blízkosti. Žijeme mnohem méně sobecky, více otevřeni druhým, více naslouchající druhým, méně se bojící utrpení. Také je plodem Ducha Božího, že poznáváme, nakolik nejsme podrobeni smrti, že jsme pozváni k naději překonání smrti, k věčnosti. Plodem Ducha Božího je, že se modlíme a celý náš život se odehrává v dimenzi modlitby - to si dovoluji připomenout i v souvislosti s minulými bohoslužbami a s posledním kázáním o Modlitbě Páně... Pavel nám řekne, že z moci Ducha Božího jsme "nepřijali ducha otroctví, abychom se zase báli, nýbrž přijali jsme ducha synovství, jehož mocí voláme, Abba, Otče" (Ř 8,15) Bůh je nám tedy otcem, zní to dnes už dost archaicky, Pavel říká ovšem "Abba", tedy Bůh je svým věřícím přímo tatínkem a není na křesťanech, aby se jej báli, ale aby se v jeho přítomnosti cítili blízcí a přijati.

To vše jsou tedy dary Ducha svatého a popřípadě svědectví přítomnosti Ducha svatého, Ducha Božího mezi námi, milí přítomní, milí bratři a milé sestry. Duch bratrství a sesterství, pokojnost, laskavost, vnímání Boha jako blízkého nám otce, tatíčka, nežití z těla, ze sobectví a z egoismu, svornost, otevřenost vůči druhým, věřící jistota nesmrtelnosti. V této dimenzi se má odehrávat a snad i odehrává život církve, život autenticky věřících následovníků Kristových, snad i život náš a také těch, kteří nás do Boží slávy již předešli a život jejich těla již skončil. Život vedený inspirací Ducha svatého není nějakým plněním zákazů, příkazů, omezení nebo bobříků, ale živou a láskyplnou dimenzí existence v Božím Duchu. Amen!

KÁZÁNÍ O MODLITBĚ

24. května 2020

Základ kázání: Mt 6,5-13 (další čtení Ž 137 a Ř 8,22-28 - vše v Českém ekumenickém překladu)

    Dějiny působení Kristovy radostné zvěsti, evangelia, i v mnoha křesťanech samotných probouzejí rozpaky. Když se podíváme na honosné chrámy ve Vatikánu, na francouzské katedrály i na barokní kostely Hradčan a Malé Strany, při veškerém obdivu nejednoho z jejich návštěvníků napadne otázka: Právě tohle měl na mysli Ježíš z Nazareta, když okolo sebe shromáždil rybáře a vykládal jim své učení na břehu jezera nebo na vysoké hoře? Vidíme pak okolo procházet třeba procesí kardinálů ve zdobených těžkých ornátech, které byly původně obleky vznešených patricijů pozdně římské doby - a napadá nás: není i toto nedorozumění? Nebo neporozumění? Ježíš přece učí, že kdokoli chce být v čele, vepředu, má se tím spíše ponížit a přijmout roli služebníka. (Mk 6,43-44 par.) Neměl by i talár a role kazatele při našich bohoslužebných shromáždění probouzet jisté neodbytné otázky? Můj talár připomíná soudce, ale pochází z tradice středověkých univerzitních učenců, kteří jsou povoláni vykládat Písmo, protože jsou v tomto umění vyučeni a složili také předepsané zkoušky z řečtiny a hebrejštiny. Ježíš ale přece svým učedníkům říká: "Vy si však nedávejte říkat ,Mistře'. Jediný je váš Mistr [samozřejmě Bůh], vy všichni jste bratři." (Mt 23,8) Některá nedorozumění a neporozumění měla ovšem v dějinách křesťanství přímo zločinné důsledky: chování kolonistů v zámoří, kteří zabíjeli kvůli zlatu a stříbru a nechávali domorodce křtít násilím. - Jakpak je to s Modlitbou Páně, začínající slovy "Otče náš, jenž jsi v nebesích"? Dobře, kvůli ní krev asi nikdy netekla, ale je třeba se ptát na toto: není chybou, že se stala pro křesťany tím, čím se stala - totiž rituálem? Pevnou součástí bohoslužeb, velmi častou součástí každé modlitební chvíle? Byla Ježíšem Kristem předána a zadána právě k tomuto účelu? Není opravdu, jak říkával Jiří Reinsberg, v evangeliu psáno: Vy se modlete takto? (Skutečně, v řeckém originálu nacházíme slovo οὕτως, nikoli τάδε.) K nejspornějšímu využití Modlitby Páně pak došlo, zdá se mi, ve skutkařské katolické zbožnosti středověké a barokní, ale v poněkud menší míře bohužel i dnešní. Tehdy se modlitba "Otče náš" proměnila v jakousi pevnou a násobitelnou jednotku zbožnosti, zejména pokání. "Hříšníku, pomodli se padesátkrát Otčenáš a padesátkrát Zdrávas Maria," mohl po staletí slýchávat ten, kdo odcházel ze zpovědnice.

Toto řekněme hned a důrazně: Modlitba Páně není rituálem. Nemá být zvykem, tradicí, modlitební slovní formulí, ke které se utíkáme, když nemáme Pánu Bohu sami co říci. A ještě s uspokojením, že těchto několik vět má potvrzení od samotného Ježíše, z jehož úst nám přece byla předána. Jediné její oprávnění v našich bohoslužbách - ovšem velké oprávnění! - vidím v tom, že se jejím voláním spojujeme před Bohem s ostatními křesťany; s bratry a sestrami ve víře na různých místech, v různých dobách a v jiných církvích. Nesmíme ale ani tak přehlédnout, že nám tu Ježíš nepředal zaříkávadlo, ani křesťanskou vyznavačskou formuli, ani modlitbu, která je ze své podstaty, kvůli svému původu od samotného Ježíše "účinnější" než jakékoli jiné modlitby. Ježíš nám nabídl touto modlitbou cestu: "Vy se modlete takto!" (Mt 6,9a) Vy se modlete v tomto Duchu! A Ducha se držte spíše než slovního pořádku: vždyť "litera zabíjí, ale Duch oživuje", jak je psáno na jiném místě Bible (2 Kor 3,6).

    Čeho je nám zapotřebí - zbavit slova Modlitby Páně jejich bezmyšlenkovité samozřejmosti. Učinit tuto modlitbu nesamozřejmou; myslet na to, co bychom si počali, kdybychom jí neměli, nedostali; nechat se jejími slovy obdarovat a osvěžit... A zde se nám něco ukáže tehdy, když zkusíme objevovat nejenom to, co slova evangelia říkají, ale také proti komu a proti čemu to říkají. Z jakých zápasů a polemik, které vždycky přináší sám život, vyrůstá Ježíšovo učení o modlitbě? Když Ježíš v Kázání na hoře promlouvá o modlitbě a vysloví slova Modlitby Páně "Otče náš",, čemu tady říká NE? Proti čemu se vymezuje?

    Nejprve, jak jsme slyšeli, proti modlitbě pokrytecké: "Když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu." (Mt 6,5) Zasažen je tu jeden ze zvyků Ježíšových současníků farizeů: horlivá modlitba na veřejnosti, před očima druhých. Přitom celá tato součást farizejské zbožnosti původně vůbec nebyla špatným nápadem. Farizeové bývali v prvopočátcích jakýmisi v dobrém slova smyslu lidovými katolíky židovství: oproti chrámovým kněžím, elitě zahleděné do sebe, která ztratila vztah ke světu za chrámovou branou, se pokoušeli tito farizeové vyjít k prostým lidem a lid zaujmout pro novou vroucí zbožnost, pro lásku k Mojžíšovu Zákonu. A s tímto pedagogickým zřetelem stávali na nárožích a hlasitě se modlili. Říkali tím lidem: Hle, jak je krásné modlit se! Modlitba není jen součást velkých chrámových obřadů, ale patří do života, patří i na ulici...! Časem se tento vychovatelský úmysl farizeů jaksi zvrtl a zkazil, stal se sebestředným konáním, jehož cílem bylo získat uznání za projevy hluboké zbožnosti - v tomto smyslu se stala tato religiozita pokrytectvím. Ježíš naproti tomu směřuje modlitbu z ulice do malého "pokojíku". "Zavři za sebou dveře," říká Ježíš, protože "tvůj Otec, Bůh, (...) vidí, co je skryto." (Mt 6,6). Cudnou skrytost v projevech zbožnosti doporučuje evangelium často - i v dobročinnosti (Mt 6,3-4), i v náboženských projevech a gestech (Mt 7,21nn., Lk 6,46).

    Dále se Modlitba Páně, jak se zrodila v rozhovoru Ježíše s učedníky, vymezuje výrazně proti mnohomluvnosti. Ta je tu pochopena nikoli jako pouhá upovídanost, která snad není nejtěžším z lidských hříchů: mnohomluvnost v modlitbě k Bohu je velkým omylem. Těžko věřit, že Boha lze k něčemu přimět množstvím slov, nebo jejich krásou. "Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte," napomíná Ježíš své posluchače (Mt 6,8). To je ostatně jedno z velkých úskalí modlitby, také úskalí mého přítele, o kterém jsem vypravoval na začátku kázání: jak velikost, hloubku a zároveň neskutečnou důvěrnost toho, co chci říci Bohu, obléknout do slov pouhého lidského jazyka? Mnohomluvnost v modlení hřeší tím, že na laskavou a velikou Boží moc nedbá. Nevidí tuto Boží velikost o tolik přesahující lidskou schopnost mluvit. Nevidí také, že před Bohem málo platí sama květomluva vzdělance nebo dobrého rétora, nevidí, že i u neumělé modlitby dítěte je v Boží moci zvážit skutečnou cenu této modlitby... Samotná krátkost a stručnost Modlitby Páně "Otče náš", její prostota jakoby vytesaná z lipového dřeva, její pochopitelnost každému, kdo chápat chce, je tu Ježíšovou pádnou odpovědí. Mají tuto Ježíšovu odpověď slyšet všichni jeho současníci, kteří s orientální ctižádostivostí chtějí Boha přemluvit a umluvit, aby přišel a posloužil jejich lidskosti. Mají tuto Ježíšovu odpověď zaslechnout i ti mezi našimi současníky, jejichž zbožnost se ubírá podobným povážlivým směrem.

    Modlitba Páně říká dále velké NE všem falešným kultickým představám o Božím majestátu a velebnosti. Ježíš, jednorozený Syn Boží, nazývá Boha "Otcem", ale chce přimět také ostatní, aby v Bohu spatřovali Otce. Vytrhuje tím modlitbu z kultična a mystérií chrámu, svícnů, kadidla a kněžských obřadů a zve ji do "malého pokojíku" našeho života a za naše "zavřené dveře" (srov. Mt 6,6). Máme tedy Boha přijímat tam, kam může vstoupit právě Otec - a takto k němu máme v modlitbě přistupovat...

    Čemu protiřečí Modlitba Páně dále, je modlitba sebestředná, sobecká: protiřečí každému "jájínkování". Vůbec tím není řečeno, že modlit se za sebe a za své záležitosti je vždycky špatně. Nakonec, vzpomeňme na Ježíšovo evangelijní vypravování o hříšném celníkovi, který prosí za odpuštění pro sebe a odchází domů z chrámu ospravedlněný (Lk 18,14). Toto ale nemá být jediný a výhradní zřetel našeho přistupování k modlitbě. Vezměme vážně, že nás tu Ježíš nevybízí modlit se: "Otče můj, kterýž jsi v nebesích; chléb můj vezdejší dej mi dnes i zítra; odpusť mi moje viny..." Máte-li se modlit tak, jak vás to učil Ježíš, mějte za to, že před Boha přistupujete s bratrským a sesterským ohledem na celé lidstvo, také na ty, kteří velmi palčivě potřebují Božího odpuštění, o tolik více než vy; také na ty, kteří velmi naléhavě potřebují "chléb náš vezdejší", o tolik více než vy...

    Modlitba Páně zamítá rovněž každé proklínání, každou nenávist. V době, kdy ji Ježíš vyslovil, v tomto jeho modlitba obzvláště zřetelně kráčela proti proudu obvyklé židovské zbožnosti! Modlitební zápas zbožného žida býval velmi silně napřen proti nepřátelům, jak to dosvědčují i mnohé Žalmy. Hromy, blesky a Boží hněv tu modlitebník svolává na svévolníky, na pohany, na okolní národy, na ty, kdo podle žalmisty věří špatně, jednají špatně... Tento motiv prosby o spravedlivý Boží hněv Modlitba Páně nepřipouští. Nenajdeme v ní zbožné toužení, aby Bůh s někým jaksepatří zatočil. Naopak, je tu postaven velký otazník nad naším právem něco takového vyslovit. Stavět před Tebe, můžeme, Hospodine, naše viny, ne naší spravedlnost.

    A budiž dnes nakonec řečeno: Modlitba Páně se ohrazuje také proti všem, kteří mají za to, že modlitba je čistě duchovní a idealistická záležitost; duchovní záležitost v tom smyslu, že se nedotýká našeho pozemského, tělesného, každodenního a umazaného života, všech jeho souvislostí. Třeba i hladu, jídla a trávení - přece "chléb náš vezdejší dej nám dnes" (Mt 6,11, překlad Bible Kralické)! Všechny naše denní starosti, i o to nejvšednější, nejšpinavější, nejnormálnější, nejživočišnější do modlitby patří. I naše běžná lidská úzkost z hladu, z toho, že krajíc našeho chleba vezdejšího bude nedostatečný, nebo jeho příděl bude ohrožený. A to, oč žádáme Pána Boha, našeho Otce, se i jinak má dotýkat našeho života pozemského, praktického, všedního: Odpusť nám (...), jako i my odpouštíme našim viníkům(Mt 6,12). I když Bůh o tolik přesahuje poměry našeho lidského života, přesto nemáme pochopit tento život bez vztahu k Němu. Není jedno, pokud odpouštíme nebo neodpouštíme našim viníkům. Součástí modlitby naprosto nepřestává být i to, co děláme, když vyjdeme po modlitbě ze "svého pokojíka" a vrátíme se k našim běžným záležitostem...Amen!

KÁZÁNÍ O MANŽELSTVÍ

17. května 2020

Základ kázání: 1 Kor 7,1-4; 7-16 (Další čtení 1 Kor 7,25-40; Mk 10,2-12, vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb,

    v Bibli se setkáváme s jednajícím Bohem, Hospodinem, a také s různými lidmi, kteří vystupují jako Boží svědkové. Jednou z významných biblických postav je právě apoštol Pavel - a Bible je kromě jiného také jakýmsi svědectvím a pomníkem jeho bojů a jeho práce pro Krista.

    Je pomníkem, řekl jsem. Pomníky oslavují, zvěčňují něco slavného, nebo někoho slavného - učí úctě k těm osobnostem, které ukazují. Ale také něco zakrývají. Ukazují velkou osobnost, klasika - ale pompou přikrývají jeho lidskost. Jistě by pozorné čtenáře Nového zákona více zajímalo o osobnosti apoštola Pavla, o jeho lidské stránce - nejenom to, co je psáno v Bibli, ale také ještě aspoň něco z toho, co bylo "za tím", nebo "kolem toho". Byl to přece také člověk, ten Pavel! Velký, nevšední člověk, ale jenom člověk. Z jeho epištol leccos uhodneme o jeho jižním temperamentu, o jeho rychlém a prudkém hněvu, ale také o ochotě k podané ruce a k milosrdenství. Ale už nevíme, jestli třeba měl rád ústřice a neošklivila se mu třeba čočka. Nevíme, jak se Pavel bavil, jak odpočíval, když zrovna nepracoval pro církev Páně. A jistě nějak odpočíval: určitě nepočítejme s tím, že Pavel byl asketa či asketický šílenec, který jedl chleba, pil vodu, psal epištoly, modlil se, postil a pak už nic více! Reformátor Jan Kalvín se také v jednom svém dopise svěřuje, že když už má psaní reformovaných spisů a biblických komentářů právě tak dost, jde si rád s přáteli zahrát pétanque (hru podobnou kuželkám). I německý reformátor Martin Luther rád hrál na flétnu, rád pil po hospodách pivo a rád se u piva také docela nevázaně a hrubozrnně bavil. Vždycky zdůrazňoval, že i křesťan a právě pořádný křesťan by se měl umět vyblbnout v malých věcech, aby byl dost silný pro věci podstatné a veliké...

    Nějak podobně to nutně muselo být u apoštola Pavla. Kromě práce pro Krista, kterou můžeme ještě dnes po dvou tisíciletích sledovat v Bibli, měl jistě ještě něco jako svůj život, svou osobnost, své vlastnosti, své lidské zvláštnosti. Bylo by hezké vědět, jaké měl třeba Pavel i lidské nectnosti: Třeba hovořil moc nahlas, nebo v noci chrápal a nedalo se s ním ležet v jednom pokoji, třeba zakopával špinavé ponožky pod postel anebo se mu nezavděčilo skoro žádné ze středozemských vín. Bylo by rozhodně dobře, abychom v apoštolu Pavlovi viděli živého a normálního člověka a ne nadlidské, neživé monstrum. To, co píše apoštol Pavel v První epištole Korintským o ženách, o manželství, o vztahu mezi mužem a ženou, je nutně také jeho osobní vyjádření. Výraz nejenom jeho hluboké víry v Pána, ale také výraz jeho zkušenosti se životem.

    Nevíme zkrátka přesně, jak to bylo s osobním životem apoštola Pavla, ale tolik je zřejmé, že nikdy nezaložil rodinu. Zdá se, že Pavel byl, řečeno dnešními slovy, workholik a asexuál: Člověk pracovitý, pilný jako včelička, dokonale pohlcený prací, často na cestách. Jeho způsob života byl takový, že na žádné vztahy snad neměl čas ani pomyšlení, že osobní život by ho jen zdržoval od toho, co pokládal za podstatné. A vlastně by mu asi osobní a rodinný život hlavně v jeho práci a jeho cestovním způsobu života překážel. Toto musíme vidět zřetelně: nejen Kristus, ale také apoštol Pavel nežili rodinným životem. A katolická církev tuto skutečnost také jaksi přestřelila a využila jí pro ustanovení celibátu všech kněží. Často se věří, že řecké pohanství bylo nevázané a plné sexu, zatímco křesťanství sexem opovrhovalo a mělo o sexu i o vztazích a o manželství nízké mínění. Ve skutečnosti to tak nebylo. Totiž, je pravda, že křesťanství ve svých počátcích bylo docela dosti zaměřené proti sexu i proti manželství. V Bibli je hodně podobně laděných textů a ten, který jsem přečetl před kázáním, patří mezi ně: "Je pro muže lépe, když žije bez ženy. (...)Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak. Svobodným a vdovám pravím, že je pro ně lépe, když zůstanou tak jako já." (1 Kor 7,1; 7,7-8). Ale není pravda, že by tento důraz na bezúhonnost, toto nízké mínění o vztazích a pohlavnosti, názor, že je lépe zůstat sám a bez rodiny - není pravda, že by tento názor přineslo do antického světa až křesťanství a že tím snad vyvolávalo údiv a nelibost pohanského světa, plného bujnosti. Sestry a bratři, v době, kdy Kristus zvěstuje evangelium a kdy Pavel káže Krista v Řecku a na pobřeží Středozemního moře, v té době už bylo Řecko jiné, než bychom mysleli. Antické sochy oslavující nahotu, nevázanost a sexuální rozpustilost - to vše už bylo v časech apoštola Pavla dávno minulostí. Historikové a badatelé uvádějí, že toto nahé a veselé pohanství skončilo někdy ve třetím století před Kristem; a v té době se prý veselý antický svět, který předtím tolik cenil radost, přírodu, nahotu, víno a lásku, v té době se najednou propadl do jakési civilizační deprese. A k tomu, co předtím antika tolik ctila, se obrátila zády. Najednou celý antický svět zalila vlna pesimismu, odvratu od světa, nechuti k tělesnosti, do módy přicházela zdrženlivost až askeze a mnohé filosofie, třeba stoicismus, by o hodnotě manželství, rodiny a lásky řekli něco ještě o dost skeptičtějšího a nepřátelštějšího než apoštol Pavel.

    Křesťanství, které přinášel řeckým pohanům apoštol Pavel, určitě nebylo v těchto otázkách ničím výstředním, nevídaným a neslýchaným. Uvádí se dokonce, že tento odstup od sexu a od manželského života byla naopak věc, která křesťanství v očích přemýšlivých a vzdělaných pohanů pomohla - nikoliv že evangeliu jeho cestu ztížila! Dokonce křesťané a apoštol Pavel svým názorem, že manželský život i rodina přece jenom přese všechno nějakou cenu mají, v tomto ohledu zavírali dveře různým praštěným extremistům, kteří by nejraději celý svět nechali poustevničit a jíst kořínky. Vidíme, že apoštol nezamítá manželství, ale vyjadřuje určité pochybnosti. Dává otevřeně do hry svou vlastní zkušenost: Je pro muže lépe, když žije bez ženy... To je apoštolův soukromý názor, preference, která přímo nezavazuje nikoho mimo Pavla samotného. Sám apoštol takto své slovo Korintským říká. Dodává přece ihned: každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak.(1 Kor 7,7) Nacházíme v apoštolově dopisu do Korintu řadu dalších pokynů, názorů, rad - které, jak vidíme, vůbec nepůsobí sektářsky, ale projevují ducha otevřenosti: "Těm, kteří žijí v manželství, přikazuji - ne já, ale Pán - aby žena od muže neodcházela. Má-li někdo z bratří ženu nevěřící a ona je ochotna s ním zůstat, ať ji neopouští. A má-li žena muže nevěřícího a on je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští. Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté! Chce-li nevěřící odejít, ať odejde. Věřící nejsou v takových případech vázáni. Bůh nás povolal k pokoji." (1 Kor 7,10-15)

    Toto nejsou rady sektářské a nesnášenlivé, ale naopak obezřetné a poučené složitostí života, překvapivě moderní. A také uplatňující jakýsi selský rozum zároveň s pokorou před nevyzpytatelnými cestami Páně: "Víš snad, ženo, zda se ti podaří přivést muže ke spáse? Víš snad, muži, zda se ti podaří přivést ženu ke spáse?" (1 Kor 7,16)- Zároveň v těchto slovech Pavlových nacházíme křesťanský a zároveň vpravdě moderní postoj k rozvodovosti nebo problému rozchodu manželů. Teď si rýpnu: V této záležitosti je naprosto určitě Pavlův náhled bližší československému husitství i protestantismu než katolické morálce. Zachování manželství je vnímáno jednoznačně kladně, jako důležitý úkol. Přesto Pavel s možností rozvodu počítá. Nebo jak zde vidíme, přinejmenším počítá s možností rozvodu z důvodů neslučitelnosti v postoji ke světu, z důvodů rozdílnosti ve víře a náboženství. Že takto Pavel nevnímá případný rozchod manželů jako výhru je ovšem jasné: byl by to rozchod pro lidskou hříšnost, "z tvrdosti lidského srdce" (Mk 10,5), jak se k otázce rozvodů vyjadřoval Ježíš Kristus. Na druhou stranu Pavel celkem zřetelně naznačuje, že i po tak ošemetné a obtížné záležitosti, jakou je rozvod rodičů, běží život dál. A rozhodně Pavel nevybízí k jakékoli diskriminaci rozvedených, k jakémukoli přehlížení a pohrdání rozvedenými, jak se to děje ještě i v dnešní katolické církvi. Tam je nejen rozvod (církevního sňatku) prakticky nedovolenou záležitostí, ale rozvedení věřící jsou například nepřipouštěni k Večeři Páně - a to dokonce i tehdy, když k rozvodu došlo z výlučné vůle toho druhého partnera. I rozvedený nebo rozvedená, který rozvodem velmi trpěl a nepřál si ho, v katolické církvi nemůže přistupovat k Večeři Páně. Pokud jde o to, co jste psali: Je pro muže lépe, když žije bez ženy. Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže. Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži. (1 Kor 7,1-3) - Přece jenom je v těchto slovech apoštola Pavla také nějaká nabídka pro nás, kteří jsme šťastně ženatí nebo vdaní, i pro ty z vás, kteří na to třeba ještě nemáte věk, ale toužíte jednou založit rodinu, i pro ty z vás, kteří jste ovdovělí, ale kdysi jste ve stavu manželském byli... A tu nabídku nacházím v odkazu k jiným Pavlovým slovům, ze závěru této sedmé kapitoly První epištoly Korintským: Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí. Já bych však chtěl, abyste neměli starosti. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen.(1 Kor 7,29-32) - Jinak řečeno: apoštol Pavel vidí, jak je svět nejistý a vratký, plný zla. Každý člověk žije v úzkosti. Ve světě žije člověk v úzkosti; a apoštol Pavel má - oprávněně! - dojem, že v manželství a s rodinou je člověk proti světu ještě bezbrannější, ještě více vystaven úzkosti a tíži světa. Ti, kdo žijí v manželství, mají toto vědět. - Ale zároveň ten, kdo patří Bohu, nemá brát tento svět zase tak úplně vážně; má se radovat ze svého patření Bohu. Ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí. (tamtéž) Neboli - jistotu v tomto světě nemůže zajistit člověku ani manželství, ani majetek, ani veselí. Člověk, ať už je požehnaný vydařenou rodinou nebo ne, má zkrátka podle apoštola Pavla sázet na to jediné věčné, na Boha. Amen!

KÁZÁNÍ O PODŘÍZENÍ SE NUTNÉMU

3. května 2020

Základ kázání: J 21,15-18 v Českém ekumenickém překladu (Další čtení: Nu 22,21-35 v Českém ekumenickém překladu; 1 Pt 5 v překladu Jeruzalémské Bible)

    Velikonoce, nejdůležitější svátky církevního roku, jsme ze známých důvodů v naší církvi slavit společně nemohli. Nemohli ho ve svých chrámových a sborových budovách slavit ani členové jiných církvích v naší zemi. Rád bych se také z tohoto důvodu, při první příležitosti, kdy se spolu můžeme setkat, zaměřil ve svém kázání na jeden obraz specificky spjatý s velikonočním poselstvím: Na výjev vzkříšeného Krista, který v důvěrné rozmluvě s apoštolem Petrem svěřuje tomuto svému apoštolovi církev k opatrování, k pastýřské službě.

    Ale popořádku. Celý rozhovor mezi vzkříšeným Kristem a apoštolem Petrem touto pointou nezačíná. Epizoda se podle vyprávění Janova evangelia odehraje na břehu jezera, které evangelista nazývá Tiberiadským, jindy se nazývá jezero Galilejské a ještě jindy Genezaretské - pod všemi těmito názvy ho v Ježíšově současnosti a také v Bibli nacházíme. Jedná se o sladkovodní jezero výrazně daleko severně od Jeruzaléma, v zemi Galilejské, ze které i Ježíš pocházel a většinu svého zvěstování tam také působil. I apoštolové tu žili a měli tady své rodiny. Evangelista píše, že se tu nedlouho po vzkříšení Páně apoštolové Petr, Tomáš a ještě několik dalších věnovali celou jednu noc rybolovu a nebyli přitom vůbec úspěšní, nechytili vůbec nic. Když už měli nad ránem své zbytečné námahy plné zuby a chystali se všechno vzdát a jít domů bez úlovku, volala na ně od břehu jakási mužská postava, zahalená v šeru, nepoznaná, sebejistým a pevným hlasem, kterému se nebylo dost dobře možné v tu chvíli vzepřít, ať to ještě jedenkráte zkusí, hodit sítě do jezera. Vyjeli tedy na svých rybářských člunech ještě projednou od břehu, spustili sítě - a "Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla. (...) A nikdo z učedníků se (toho neznámého muže) neodvážil zeptat: "Kdo jsi?" Věděli, že je to Pán." (J 21,11-12)

    Po několika hodinách, poté, co jsou ryby vylovené a naložené, se posadí Ježíš s Petrem ke stolu a obědvají (21,15). Janovo evangelium rádo zdůrazňuje tělesnost vzkříšeného Krista, Kristus i po zmrtvýchvstání se může účastnit společného jídla. Následující dialog mezi Ježíšem Kristem a Petrem, jak nám ho evangelium předává, hrál potom veliký význam v dějinách církve; naši katoličtí přátelé v něm spatřují důraz na ustanovení jediné instituční církve (římskokatolické církve samozřejmě), s jedním jediným vůdcem, takzvaným papežem. Zde prý vzkříšený Pán předává Petrovi, údajně prvnímu papeži, svou církev a zmocňuje ho ke zvláštnímu úřadu, k pasení Kristových ovcí. Máme co do činění s důvěrným, láskyplným povídáním, skoro až s něžným štěbetáním, které znají všechny partnerské dvojice, jaké si navzájem projevují lásku, i všichni rodiče dětí a koneckonců také děti rodičů. "Zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?" Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Pas mé beránky!" Zeptal se ho podruhé: "Šimone, synu Janův, miluješ mne?" Odpověděl: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Buď pastýřem mých ovcí!" (21,15-16) Je to důvěrná a něžná řeč lásky, řeč dětská - máš mě rád, skutečně mě máš rád, jako co mě máš rád? Řeč lásky, která právě i někdy přehání (máš mě víc rád než ostatní?)... Ale toto naléhání Ježíšovo na Petra a na jeho vyznání, to má zde dobrý důvod. Celá tato rozmluva po Kristově vzkříšení se přece vztahuje na velikonoční Petrovo zapření! Šimon Petr Ježíše třikrát výslovně zapře, na nádvoří veleknězova paláce, před jeho ukřižováním. Ač mu předhazuje služebnictvo velekněze Kaifáše opak, Petr se tehdy zapřísahá, že Ježíše z Nazareta nikdy neviděl, nezná ho a nepatří k němu. Proto nyní to Ježíšovo naléhání, otázka na Petra - máš-li mě rád, máš mě víc rád než oni, než ti druzí? Nejedná se tedy o nějakou samoúčelnou byť třeba láskyplnou dotěrnost, ale o rituální opakování a dá se říci rituální smývání této nedávné velké Petrovy viny, viny ztráty víry v Krista a zřeknutí se ho. Petr Krista zapřel předtím třikrát, je teď proto opět třikrát, láskyplně, ale naléhavě dotazován, jak to tedy s jejich vztahem a vzájemnou důvěrou nyní stojí.

    Milé sestry, milí bratři, evangelické čtení uzavírají Ježíšova slova k Petrovi: "Amen, amen, pravím tobě: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš." (21,18) - Pravděpodobně nás tato slova Ježíšova chtějí dovést dál než sebelépe míněná moudrost našich rodičů a prarodičů a jejich starostlivost o nás i naši budoucnost. Neběží asi o to nebo jenom o to, že pro mládí jsou všechny cesty otevřené a existuje tu iluze velké svobody dělat si, co si zamanu a vydat se kamkoli, kam mě touhy ponesou. Když zestárneme, uvážeme se do různých závazků a svazků, rodinných, občanských, ekonomických i morálních, připoutáme k sobě lidi a věci, které nejde dost dobře opustit, nemůžeme tedy už v dospělosti jít, kam se nám chce. V pozdějším věku a ve stáří přichází ještě slabost těla, nemoci, vratkost a nezaručenost zdraví a naší fyzické stránky. Ač jsem sám mladší než mnozí z vás, to, že nelze vždycky jít, kam chceme a často musíme jít, kam nechceme, to vím věru už dávno! V první části našeho života jsme tedy utvářeni hlavně svobodou a rozmachem, později spíše nutností, tlakem nezbytností, jsme opásani jinými a vedeni tam, kam chtějí oni. Možná pro někoho perspektiva neveselá, málo útěšná, pesimistická, ačkoli v mládí nevíte, netušíte, že i v závazcích, i v nutnosti, i dejme tomu na dně strastí jde zakusit určitou radost, štěstí, které není dostupné rozlítanému mládí. Chtěl bych tu hlavně zdůraznit, všimnout si, že tento pesimistický soud nad lidským životem a nad nepohodlím našeho života je takto komentovaný samotným Kristem po vzkříšení, z perspektivy naděje vzkříšení. To znamená dvojí: ačkoli je život pozemský tak naplněný starostmi a poslušností tomu, čemu se stěží můžeme vyhnout, obrazně řečeno poslušností těm, kteří nás přepásají a povedou tam, kam nechceme - nezapomínejme na naději vzkříšení: všeho do času, Pán Bůh a život v Bohu navěky. Strasti tohoto života nemají poslední slovo. A také naopak: protože jsme byli spaseni, protože jsme spolu s Kristem vzkříšeni (Kol 2,12; Ř 6,5-8; Ef 5,14), protože je před námi otevřená absolutní perspektiva a život věčný v Boží náruči, právě proto si nepotřebujeme opentlovat iluzemi tento život pozemský, jeho potíže, jeho strasti a nedobroty, jeho bolesti zažité tady a teď. Amen.

KÁZÁNÍ O BOŽÍM SYNOVSTVÍ

26. dubna 2020

Základ kázání: Ga 3,25-28 (Další čtení: Ž 29; J 1,10-18 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři,

    Ježíš Kristus jako Syn Boží - to je základ víry, kterou křesťané vyznávají. Ale že je synem Božím i křesťan, člověk jako my, že bychom snad měli být syny Božími my, kteří spoléháme na Krista, to může znít podivně a nezvykle. Možná i rouhavě. Přesto má toto tvrzení spolehlivý základ v Písmu.

    Snad by se na tomto místě apoštol Pavel nezlobil, kdybych jeho slova velmi jemně opravil nebo rozšířil - takto: jste přece skrze víru syny a dcerami Božími v Kristu. Pavel to tak zajisté myslel, jak si všimne každý, kdo přečetl celou epištolu Galatským. Ostatně tuto malou opravu či úpravu udělal za apoštola Pavla už jiný biblický svědek, evangelista Jan. Hned v prologu na začátku Janova evangelia se přece říká: "Těm pak, kteří [Ježíše Krista] přijali, dal [Bůh] moc stát se Božími dětmi." (J 1,12) A apoštol Pavel sám nakonec spěchá ujistit nás, jak jsme mohli slyšet ještě na konci biblického verše Písma: "Není už rozdíl mezi mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši." (Ga 3,28)

    Být synem Božím, být dcerou Božím, být dítětem Božím. Podle Pavla možnost pro každého a živá skutečnost pro ty, kteří přijali ve víře Krista: pozoruhodná záležitost, která jistě stojí za rozvažování.

    Že bych třeba já byl synem Božím, to ani ve svém životě v církvi zrovna často neslýchám. A nějak zapomínám říkat to svým bližním, svým bratřím i sestrám sám. Toto jednoduše není myšlenka, na kterou bychom byli příliš zvyklí, i když si jí někdy letmo v Novém zákoně přečteme.

    Podle všeho se daleko zřetelněji v církevním prostředí zdůrazňuje bída člověka než jeho sláva - než sláva člověka vyslovená biblickou výpovědí o křesťanu jako synu Božím. Naléhavě a možná až příliš naléhavě se hovoří o lidské hříšnosti, omylnosti a nízkosti. A tato skepse k člověku přitom zdaleka nesměřuje jenom k člověku bez křtu a bez víry, k člověku bez Boha, který bloudí světem zbavený naděje. Dokonce i křesťan, který přijal křtem i vírou své vykoupení skrze kříž Ježíše Krista a měl by být ospravedlněným hříšníkem (to jsou slova reformátora Martina Luthera), i ten je daleko důrazněji učen chápat sebe jako hříšníka než jako ospravedlněného.

    Mám řadu přátel, kteří nejsou křesťany. Řada z nich byla párkrát v životě na bohoslužbách osobně a ještě několik dalších jich slyšeli v neděli v rádiu a v televizi. Nebo sem tam nějaké kázání četli. Není nakonec divu, protože někteří kazatelé a kazatelky požívají stále jistou míru respektu daleko za dveřmi kostela. Když tito mí přátelé slýchají bohoslužby, leckdy si přijdou na své, ale častěji se docela ošívají. Nejenom pro různé prohřešky a dluhy nás kazatelů, pro naše chyby řečnické, chyby ve vystupování. Často se docela diví náladě i těch zdařilejších kázání: právě jejich mimořádné skepsi směrem k člověku. Jeden z mých přátel parodoval základní tón bohoslužeb takto: "My křesťané jsme hrozná verbež před Pánem Bohem, chlup na nás není dobrý, jsme jen cuckové a chuchvalce hříšnosti a na co sáhneme, to pohnojíme. A jedině to, že to o sobě víme a vyznáváme, leda v tom je naše jediná důstojnost." A tento můj přítel mi ještě pověděl: "Vědomí vlastní ceny je pro vás křesťany nejspíš hříšnost, systematická práce na vlastním zdokonalování pak pošetilá iluze. Člověk sám jen šmejd, bez Boží milosti není nic." - Vezměme vážně, bez hněvu, ale i bez křečovitých snah zítra, nejvýše pozítří zásadně proměnit naší tvář, abychom byli pro nevěřící sympatičtější - vezměme vážně, že nás takto přinejmenším někteří vnímaví nekřesťané vidí. Přijměme toto zrcadlo, zajisté ne jediné možné, do kterého se máme koukat, a zkusme tento podnět uchopit biblicky.

    To, že jsme synové Boží, popřípadě dcery Boží: dovedeme o tom mluvit, dovedeme to takto cítit, dovedeme s tímto ujištěním Krista a jeho svědků Pavla a Jana žít? Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši, píše Pavel. Zajímavé, že apoštol Pavel tuto zvěst sděluje adresátům právě svého celkově vzato nejnaštvanějšího, nejrozhněvanějšího dopisu, Listu Galatským...

    Těžko tato slova slyšet jinak než jako ujištění o velké síle a důstojnosti propůjčené člověku. Jako impuls k naději, jako ujištění o důvěrném bratrském společenství mezi Kristem a námi. V tomto smyslu jde také o pobídku ke značnému sebevědomí, pokud zůstává pochopeno správně. Je-li tomu s naším přijetím za Boží "syny" tak, jak říká epištola, jsme přece velmi silní a mocní. "Vše (ve světě) je vaše, vy pak jste Kristovi," říká v podobném duchu požehnání z bohoslužeb ve starobylé irské liturgii.

    Sebevědomí jak v běžném životě, tak i ve víře církevním křesťanům dosti často chybí. Pokud jde o sebevědomí ve víře, míří tato otázka právě k odpovědi, kterou vlastně předem dává List Galatským. Máte se chápat jako Boží synové (dcery) - vy všichni jimi jste skrze víru, a sice v Kristu Ježíši. To říká Pavel Galaťanům, když předtím v několika odstavcích soptí vztekem, koneckonců vztekem z nedostatečného sebevědomí Galatských ve vztahu k Bohu. Tito čerství křesťané stále neumějí být dosti sebevědomí, stýská si vlastně Pavel: pořád se chtějí hrbit pod nějakým zákonem a neumějí si užívat svobody evangelia a radovat se z ní. Sebevědomí ve víře, kdy se člověk pochopí a ve světě chová jako přijatý syn Boží, a dcera Boží, jedná z této síly - toto sebevědomí je dobré... Sebevědomí se stává nepřijatelnou pýchou a arogancí tehdy, když zapomene na svou nesamozřejmost a na své kořeny v Bohu. Sebevědomí syna Božího je možné tehdy, když on ví, že se jím nikoli narodil nebo učinil, ale že byl za syna Božího přijat. Že do synovství Bohem zavolán. Adoptován!

    Pavel tuto nesnadno vyslovitelnou skutečnost znovuzrození hříšného člověka jako syna Božího často opisuje jako obléknutí (Ga 3,27; Ř 13,14): člověk pokřtěný v Krista také Krista a s ním i synovství Boží oblékne. Dostane tento příbuzenský vztah od Boha k obléknutí. Odloží staré hříšné a zašpiněné hadry a přestrojí se do čistého Božího roucha. Když Pavel zvěstuje evangelium, rád tento příměr o oblečení nových šatů používá. Také vzkříšení mrtvých popisuje Pavel tak, že pomíjitelné tělo musí obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost (1 Kor 15,53; 2 Kor 5,2). Chápeme-li tento příměr správně, nemáme se vzdát své lidskosti (lidskost by v Pavlově formulaci o obléknutí znamenala nahým tělem pod šaty), nemáme se zřeknout svých běžných lidských projevů a vlastností, jistě ne těch, které neubližují. Máme ale tuto svou lidskou schránku obléci do nových šatů, Kristem darovaných šatů a vystupovat v nich. Takto se staneme Božími syny jemu podobnými také - je v moci Boha a jeho lásky nás takovými učinit.

    A pointou otázky sebevědomého přijetí Božího synovství darovaného tomu, kdo v Krista uvěřil, je, že tento dar, tato možnost stát se Božím synem anebo Boží dcerou je jednak dostupná každému bez ohledu na jeho minulost, na jeho národnost nebo urozenost, jednak ale je smyslem tohoto přijetí za syny Boží ve křtu jednota křesťanů. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši, výslovně zde říká Pavel (Ga 3,28). Palčivou otázkou působení apoštola Pavla byl fakt, že evangelium o Ježíši Kristu vcelku daleko více zajímá řecké "pohany" než Židy. Rozdílnost kvality života Žida a Řeka, pána a otroka, muže a ženy - a nepodceňujte, prosím, hloubku těchto rozdílů nejenom ve starověku! - má být překonána jednotou v Kristu, společným přijetím synovství Božího, které nám daroval Syn Boží Ježíš Kristus.

    Stojíme dnes (nejenom dnes, ale už pěknou řádku staletí) před otázkou, jak se snáší tato jednota v Kristu s nejednotou a mnohostí církví. Předně nepodlehněme historické naivitě a nepodceňujme rozdíly mezi církevními společenstvími už v době apoštolů. Církve v Jeruzalémě, v Galacii, v Antiochii, v Korintu nebo třeba v Římě byly tolik odlišné svým duchem a věroukou, že by se ti, kteří neinformovaně věří v původní katolicitu prvotní církve, museli docela divit. Existuje-li na tento problém odpověď, spočívá patrně právě ve slovech apoštola Pavla o oblečení nového lidství skrze synovství Boží, stejně jako v Pavlově přesvědčení, že nadále v Kristu není rozdílu mezi lidmi. Evangelium, jak ho vyřizuje apoštol Pavel, nepožaduje "zahození" původního židovství nebo řectví, ani fyzického mužství nebo ženství, ani československého husitství, evangelictví, katolictví nebo třeba humanismu, a podle Pavla ani zahození institucí vlády nebo otroctví: požaduje v prvé řadě zapojení této naší lidské stánky, lidské danosti do jednoty v Kristu. "Jsi povolán jako Žid?" píše jinde Pavel. "Nezatajuj svou obřízku. Jsi povolán jako pohan? Nedávej se obřezat. (...) Byl jsi povolán jako otrok? Netrap se tím. Koho Pán povolal jako otroka, má v Pánu svobodu. Koho povolal jako svobodného, je v poddanství Kristově." (1 Kor 7,18nn.) Chytrému napověz: přijetím Krista jako Spasitele věc společenských rozdílů, třeba mezi starověkou mocí muže a podřízeností ženy, nekončí. Je tu stanoven úkol uspořádat tyto rozdíly kristovsky a kristovsky je také řešit.

    Přijetí Božího synovství a dcerovství, nabídnutého nám Kristovým ukřižováním a vzkříšením, je pro Pavla tím jedním nezbytným (srov. Lk 10,42), od čeho se odvíjí vše ostatní. Jak pokoj v duši, radost a naděje pro život i pro to, co zdejší život přesahuje, jak fundament pro uspořádání našich lidských vztahů a společenství. Také pro patřičné křesťanské sebevědomí, pro sebevědomí každého nás i sebevědomí - pro vážení si svého Božího, jak říká Pavel, synovství... Sebevědomí Božích dcer a synů potřebujeme, abychom měli dost síly kristovsky spravovat a proměňovat svět, ale znamená zároveň důstojné přijetí jedinečného Božího daru. Německý teolog Helmut Gollwitzer toto dobře pochopil, když se modlil takto: "Odpusť nám, že se často tváříme jako slabší, než doopravdy jsme." Amen!

12. dubna 2020

Základ kázání: Zj 1,9-20 v Českém ekumenickém překladu (Další čtení: Da 7,13-15 v překladu Bible Kralické a Mk 16,1-8 v Českém ekumenickém překladu)

    Jan se prochází na písečném pobřeží ostrova Patmos a choulí se před mořským povětřím do svého pláště. Tento Jan je jiným Janem než ostatní mužové toho jména v Bibli. Nesetkáváme se tu s autorem evangelia podle sepsání Janova ani jedním z původních dvanácti "apoštolů" okolo Ježíše, jak chtěla o pisateli knihy Zjevení věřit pozdější církevní tradice. Toto o sobě on sám nikde neříká ani nenaznačuje. Jan, kterého Bible Kralická nazývá velice vhodně "svatým Janem Theologem" a jeho spis pak "Zjevením sv. Jana Theologa", je přemýšlivým a činorodým církevním pracovníkem, spíše židem než Řekem, organizátorem křesťanských sborů v Malé Asii. Ve chvíli, kdy začíná své vyprávění, ho především trápí starosti a obavy o jeho dílo, které musel nuceně opustit, starosti o jeho církevní spolupracovníky, jejichž bratrem se nazývá. Je neklidný kvůli pronásledování církve a proto, že v tyto složité chvíle nemůže nikomu pomoci. Pokud ujišťuje: já, Jan, váš bratr, mám s vámi účast na Ježíšově soužení, utrpení a vytrvalosti (Zj 1,9), jedná se jistě o spoluúčast v modlitbách a myšlenkách. Vztaženo ke složité realitě, ve které se pronásledovaná Kristova církev nachází, jedná se spíše o zbožné a zoufalé Janovo přání. Z několika slov jeho svěřování zjišťujeme, že pobyt na egejském ostrově Patmos neznamenal žádnou rekreační cestu, ale tísnivou záležitost. Já, Jan, (...) dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov Patmos (Zj 1,9), říká o tom on sám. Tato slova představují diskrétní, ale celkem jasnou narážku na to, že Janovo pobývání na odlehlém ostrově je - nedobrovolné. Důvodem je téměř jistě vyhnanství: trest římského státu pro politické, názorové anebo náboženské odpůrce, kteří měli příliš vysoké společenské postavení. Anebo štěstí na příliš mocného přímluvce, aby bylo vhodné je přímo likvidovat. Jan je tu v přikázaném pobytu, v nucené izolaci, ve fešáckém domácím vězení v oblasti, která je z hlediska římské i helénské civilizace beznadějným Vystrkovem. Takové opatření má Janu Theologovi spolehlivě zabránit ve všech jeho aktivitách i ve styku s bratry v Kristu.

    A právě v této velmi složité situaci Jana osloví a vyburcuje vzkříšený Kristus. Přistupuje k Janovi v převratné nebeské a kosmické vizi na mořském břehu, ve vytržení ducha, jak sám Jan řekne (Zj 1,10). Přichází nikoli už jako ponížený a ukřižovaný, ale jako Kristus vítězný, Kristus oslavený, ozářený nevídaným, nezemským světlem, oděný do andělského, nepředstavitelně bílého roucha. Ježíš Kristus ve zcela nadživotních proporcích, Christos Pantokratór (vládce vesmíru). Ten, ke kterému Jan už dávno předtím napřel veškeré životní úsilí a svou práci, tohoto Jana oslovil.

    Církevník a návštěvník bohoslužeb dneška se přes všechny rozdíly podobá spíše Janovi než ženám z evangelia, které během velikonočního nedělního rána přicházely k Ježíšovu hrobu. Tyto dobré ženy, které pro slzy neviděly na cestu, nedoufaly najít nic jiného než mrtvolu Ježíše z Nazareta ve skalní hrobce; mrtvolu laskavého proroka a muže, kterému je možné dát najevo lásku a úctu už jen poslední službou jeho neživému tělu. Jan, vypovězený na ostrov Patmos pro svou víru, naproti tomu ví, že Ježíš žije. Nepočítá, že jeho misijní úsilí, práce pro řecké církevní sbory i problémy, na které si tímto zadělal, by snad měly co do činění s mrtvým Ježíšem. A přesto se tento Jan najednou stává zaskočený setkáním se svým Pánem, s Kristem zcela a nenapravitelně jiným, než jak ho dosud potkával, s jiným Kristem, než s jakým do té chvíle počítal. Skupina žen byla oslněna a zmatena andělem, který jim řekl o vzkříšení Toho, jehož hledaly mrtvého. Za Janem přichází Ježíš Kristus v naléhavé blízkosti a nevídané nádheře, Ježíš Kristus, který o sobě řekne: Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. (Zj 1,17-18) Přichází Kristus, kterému Jan dávno uvěřil, kterému sloužil, pro kterého žil - a stejně přichází v těžko vyslovitelné podobě a moci, navštěvuje Jana v dimenzi vytržení ducha, jak to přiznává také sám Jan. I ženy u hrobu za Jeruzalémem, které nečekaly Vzkříšeného, i Jan, aristokrat a křesťanský svědek, který už dříve ve vzkříšeného Syna Božího složil svou naději, on i ony jsou přemoženi naléhavou přítomností toho, koho takto přicházet přece jenom nečekali.

    Dnešního dne, v Neděli Velikonoční, si připomínáme příběh uplakaných žen, jejichž cesta s vonnými mastmi za tělem Ježíše z Nazareta skončila jinak, než ony předpokládali. Myslíme takto na nesamozřejmost Vzkříšení, na jeho zázračnost. Vzkříšení rozbíjí běžnou a pochopitelnou nevíru a zatvrzelost pozemského rozumu. Setkání se Vzkříšeným Božím Synem, který zavolal, doslova přepadl křesťanského intelektuála Jana na břehu mořském, přináší Janovi i těm, kteří v Krista věří a doufají, zvěst o Bohu jako zcela jiném, větším, propastnějším a podivuhodnějším, než jak byl dokonce i věřícím do té chvíle očekáván. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků, říká Janovi tento vzkříšený, oslavený a kosmický Kristus, Syn Boží. My, kteří Ježíše Nazaretského ve své lidské slabosti příliš často chápeme jako sváteční symbol evropské tradice, jsme tu ujišťováni o Kristově milosrdné moci a převaze nad všemi tradicemi a nad celými dějinami. Jeho přítomnost má moc prolomit a také prolamuje všechny těžkosti a pronásledování, ujišťuje nás zjevení Janovo. My, kteří máme Krista spojeného s morálkou plnou příkazů "nesmíš" a "musíš", příkazů, které až příliš často odrážejí naše lidské poručníkování a naše lidské zájmy, jsme tu stejně jako Jan konfrontováni s Kristem vznešeným, plným světla, milosti, s Kristem rozbíjejícím všechna naše příliš lidská očekávání a všechny naše příliš lidské, snad tradičně křesťanské požadavky. My, kteří se smrti bojíme a které smrt znepokojuje, jsme tu vzkříšeným Kristem ujišťováni, že on sám má klíče od smrti i hrobu. Nasloucháme jeho ujištění, že smrt není mocnější než Boží láska a jeho blízkost. My, kteří pociťujme občas úzkost nad budoucím údělem církví, jsme zde ubezpečováni, že žádná církevní obec nežije sama ze sebe a ze své organizační zdatnosti. Každé církevní společenství vděčí za to, že jeho svícen nezhasl, jenom světlu, které vychází z hvězd v Kristových dlaních, jak to znázorňuje Kristovo zjevení Janu Theologovi na břehu mořském. Těžko tu sebevědomě spoléhat na lidskou organizační šikovnost a protřelost... Kristova slova řečená Janovi také nám naléhavě sdělují: neuzavírejte své životy před Bohem, který je o tolik jiný než všechny vaše lidské představy. Který je o tolik jiný než všechno vaše lidské chtění a počítání, před Bohem, který je propastnější, vesmírnější a nesmírnější a přesto o tolik láskyplnější a blíže stojící vašemu utrpení, než byste snad doufali.

    Není divu, že setkání se Vzkříšeným a živým Pánem, o tolik vyvracejícím naše lidské představy a lidské víry o něm, natolik přesahujícím navyklé křesťanské symboly, dokonce i běžné církevní, církevnické a křesťansko-společenské smýšlení, působí tolik omračujícím způsobem, že Jan se po tomto zahlédnutí a pochopení Boží velikosti kácí jako mrtvý (Zj 1,17). Jeho život tu dospěl na samou hranici toho, co vůbec může unést - je zřejmé, že setkání s živým Bohem je propastné a v první chvíli hrozné. Takto rozbitým se stane i dosavadní život proroka Izajáše, když v chrámu zakouší vidění živého Boha. Izajáš v takové chvíli volá: "Běda mi, jsem ztracen. / Jsem člověk nečistých rtů / a mezi lidem nečistých rtů bydlím, / a spatřil jsem na vlastní oči Krále, / Hospodina zástupů." (Iz 6,4) Také jiný z židovských proroků, Ezechiel, vzpomíná, že při své nebeské vizi a při slyšení hlasu Božího padl na tvář. (Ez 1,28). Setkání s Božím Synem v jeho slávě nepostrádá úzkosti, děsu, zpochybnění celého dosavadního života. Je však potřeba propastné rozpětí Boží přítomnosti unést, jak ukazuje Jan na ostrově Patmu: Boží Syn ve své slávě a nesrovnatelnosti s čímkoli, co ve své každodennosti potkáváme, vystupuje po prvním omračujícím dojmu jako ten nejbližší a nejlaskavější a zmocňuje Jana k tomu, aby své setkání s propastností hloubek Božích vyjádřil nakonec velmi lidským, pro Jana obvyklým pracovním postupem. Napiš tedy, co jsi viděl (Zj 1,19), říká se tu Janovi shůry z nebes. Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím. Pokračuj ve své obvyklé práci, Jene. Bůh poslouží svým záměrům tvým stylistickým a organizačním uměním, Jene. Nevolá tě k popření toho, co jsi, čím jsi byl celý svůj dosavadní život, ale volá tě k jeho naplnění. Zjevení Spasitele Ježíše Krista vzkříšeného neškrtá celé tvé minulé jednání, tvou práci. Nezve tě, abys utekl od svého dosavadního života, od svých závazků a přátel a bratří na poušť, do jeskyně a do nejednání. Naopak: Jednej! Dělej to, co dovedeš nejlépe, Jene, piš a burcuj a oponuj pohanské moci a povzbuzuj své křesťanské sbory v Efezu, Smyrně, Pergamu a Thyatirách... Čiň však to vše, co dovedeš, v mém jménu a v hlubokém ujištění o mé blízkosti a lásce, říká zde Janovi vzkříšený a živý Kristus.

    A světské mocnosti, které Jana pronásledují a vyhánějí od těch, na kterých mu záleží, pohanská říše, která Jana Theologa nuceně odloučila od jeho obětavé práce a přikazuje mu pobyt na ospalém ostrově v Egejském moři, aby ukázala, že s ní nejsou žerty a aby zchladila Janovu horlivost pro Pána a aby ho přivedla ke konformní a poslušné rozumnosti - tato moc nakonec ukázala jen svou směšnost a bezvýznamnost. Nestala se ani hrozivým nepřítelem, kterého je třeba brát vážně: křesťanský svědek Jan vidí, že žádné strachy ani starosti ve světě nezabrání Boží lásce a moci vzkříšeného Krista přijít k nám a navštívit a naplnit naše životy. Úklady světské moci a agresivity tu ukázaly jen o to zřetelněji Boží panství nad našimi jednotlivými životy, nad našimi úzkostmi, nad dějinami i nad kosmickými a přírodními živly: to vše přezáří světlo a láska vzkříšeného Božího Syna stojícího uprostřed jeho svícnů, uprostřed jeho církví. Amen!

KÁZÁNÍ NA VELKÝ PÁTEK

10. dubna 2020

Základ kázání: Mt 27,35-44 (Další čtení: Ž 22,2-22; Ř 5,6-11 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí všichni, kteří alespoň zdálky toužíte po bohoslužbách o nejdůležitějším svátku církevního roku!

    Úkolem kazatele je v takovéto chvíli pokusit se vyslovit, co to znamená, že Ježíš Kristus zemřel na kříži za nás. Že byl ukřižován pro naše hříchy.

    Kdysi jsem v odborné historické knize četl o jednom mnichovi a kazateli, který působil na konci 17. století kdesi u Chrudimi. Byl to františkán. Z dnešního hlediska nám jeho způsoby mohou připadat naprosto přemrštěné - barokní doba však taková byla. A hlavně taková byla barokní doba v Čechách. Všude žila spousta tajných nekatolíků, českých bratří, obdivovatelů husitů i Jana Žižky a kvůli jejich přesvědčování bylo třeba přehánět a hrát trochu divadlo; baroko na velká gesta slyšelo. Nuže, tento františkánský kazatel kázal vždycky opásaný řetězem a chřestil jím, aby vyvolal dojem blízkosti pekla. A když prý tento chlapík kázal na Velký pátek o Ukřižování, líčil utrpení Ježíšovo a jeho rány tak drsně a naturalisticky, že slabší povahy omdlévaly a musely být odnášeny z kostela na čerstvý vzduch, aby přišly k sobě. To se týkalo hlavně žen. - Při tomto kázání se nicméně stalo, že nakonec přímo na kazatelně omdlel i kazatel sám. Několik silnějších věřících přiskočilo, omdlelého františkána popadlo a doslova jako koberec ho vynášelo z kostela, aby na čerstvém vzduchu přišel k sobě. Tento kazatel byl zesláblý tvrdým půstem a askezí a také v tu chvíli nevydržel všechno... Nicméně když byl takto nesen z kostela, probral se prý ještě    během nesení a ještě při vynášení ven začal silným hlasem zase pokračovat stejně dramaticky v kázání o utrpení Kristově, tam, kde před chvílí kvůli mdlobě přestal.

    Když jsem o této drobné historické události četl poprvé, bylo mi asi tak patnáct let a celá ta záležitost mi připadala směšná, až trochu švejkovská. Čím jsem ale starší, tím více tomuto mnichovi a kazateli rozumím. Upřímně řečeno, když chcete trochu pochopit Kristovo ukřižování, přijdete na to, že ono to opravdu je drsná záležitost, na omdlení. Okolo kříže Kristova se točí život křesťana a naše liturgie. Apoštol Pavel říká: "My kážeme Krista ukřižovaného." (1 Kor 1,23) Kříž Ježíše Krista - pořád o něm mluvíme, pořád se ho dovoláváme. Ale pokud máme vyslovit, co se na kříži na Golgotě odehrálo, jsou vlastně mdloby a nevolnost, které zakoušeli Chrudimáci v sedmnáctém století při kázání onoho františkána, celkem přirozenou reakcí.

    Jeden významný starý církevní pracovník, laik, nám kdysi řekl: "Poprava ukřižováním je něco tak nevýslovně odporného, že Římané, kteří tento způsob smrti vymysleli, by si za to zasloužili nebýt nikdy považováni za civilizované národy." Ve skutečnosti tento sadistický způsob popravy vymysleli Kartáginci, národ z dnešního Tuniska, později Římany dobytý a zotročený. Římané tento zvyk od nich pouze převzali a dále ho rozšířili a proslavili. To je ale jenom takový detail. Smrt ukřižováním, jak známo, byla poprava vyhrazená v Římě původně pro otroky. Ale jak se římské panství začalo rozmáhat a říše římská se stávala čím dál větší i mocnější, ukřižování začalo být vyhrazeno všem poddaným římských kolonií. Kam bota římského vojáka došlápla, tam se křižovalo. Obyvatelům římských kolonií, i židům, začalo být vyhrazen tento krutý druh popravy; také tím se jim dávalo od Římanů najevo: Jste jen naši otroci! - Smrt ukřižováním byla smrt pomalá a bolestivá, třeba i několikadenní. Hlavním zlem na ní nebyly rány na rukou a nohou. Smrt vznikala vlastně pomalým ochrnutím a udušením. Ukřižovanec nemohl na kříži pořádně dýchat - zahynul kvůli svému visení, kvůli nedostatku rovnováhy, kvůli náporu na dýchací svalstvo, který svislá poloha vyvolávala. Římští kronikáři starověku popisují, jak zajatci přibití na kříž umírali v žáru slunce, v žízni, obsypáni hmyzem a pološílení. Ježíšovo visení na kříži trvalo vlastně jen několik hodin: víme přece z Písma, že odpoledne byl už Ježíš mrtev, nejdříve ze všech třech ukřižovaných toho dne na Golgotě. Ostatním dvěma odsouzencům musely být zlomeny kosti a jejich smrt tak byla milosrdně urychlena.

    Nehovořím tu o strašných mukách, které způsobovalo ukřižování, samoúčelně. Dnes, na Velký Pátek, totiž máme rozjímat, že tak ošklivé smrti byl podroben Ježíš Nazaretský, dokonale spravedlivá a bezúhonná bytost, Boží Syn. Mystérium kříže na Golgotě nám chce říci: Ty, milý člověče, milý hříšníku, umřeš většinou v posteli, starý, věkovitý, "stár a syt dnů", jak tomu říká Starý zákon. Ježíš zemřel ohavnější smrtí, než si kdokoli z nás může jenom představit; natož ji prožít. Zemřel v mladém věku asi třiatřiceti let; v hanbě, ponížení, bití a opovržení. Mystérium kříže říká: Nikdo si takovéto umírání nezasloužil méně než ten milosrdný a mírný učitel pokoje a lásky - a přece byl na Golgotu vyvlečen a ukřižován právě on. Co víc, on tuto mučednickou smrt přijal, byl s ní předem srozuměn, šel jí vstříc. Cesta do Jeruzaléma, na kterou se na závěr své pozemské pouti Ježíš vydal, byla předem zamýšlena jako svědectví jeruzalémským velekněžím, předem byla zamýšlena jako svědectví bolesti a smrti. To, co vyznáváme v církevních vyznáních víry, to tu opět v příběhu evangelia nacházíme: Ježíš Kristus přijal smrt na kříži pokorně, nám na svědectví, a také za nás.

    Budiž. I my, českoslovenští husitští křesťané, si poctivě přiznejme, že pro nás není vůbec snadné pochopit Ukřižování na Golgotě, i když to přitom tvoří základní vyznání naší víry. Ukřižování je příliš velká, příliš propastná záležitost. Máme dnes navíc příliš malou zkušenost s mučednictvím, s perzekucí a se smrtí, s obětováním života - tyto zkušenosti a tyto strachy přitom starověk obvykle měl. Mívají je i obyvatelé za nadvlády různých ošklivých vrahounských režimů - za hitlerovského nacismu například. Nepotkáváme dnes už při našich procházkách za město nebo za vesnici kříže s ukřižovanými lidmi nebo se šibenicemi ani plakáty se jmény zastřelených rukojmích. A tak si málokdy a spíše jenom letmo pokládáme otázky po smrti, po smyslu smrti, obětování se ve smrti, po dobrovolně přijaté smrti, která má stvrdit všechno, v co jsme věřili, co jsme hlásali... Ale ve zprávě evangelisty Matouše, která se stala základem dnešního dálkového kázání, ovšem nacházíme také leccos, co aspoň v nějaké míře dobře známe i z našeho života: nacházíme tu bezbrannost (toho, co visí na kříži) a nepochopení, posměch, naprostou brutalitu, odmítnutí soucitu a blízkosti od všech ostatních. Všimněme si ještě jednou, jaká řada drobných ústrků i sprostého výsměchu a ponížení se tu za sebou nachází: Ukřižovali ho a losem si rozdělili jeho šaty;pak se tam posadili a střežili ho. Nad hlavu mu dali nápis o jeho provinění: "To je Ježíš, král Židů." S ním byli ukřižováni dva povstalci, jeden po pravici a druhý po levici. Kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavou a říkali: "Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!" Podobně se mu posmívali i velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: "Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský - ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: 'Jsem Boží Syn!'" Stejně ho tupili i povstalci spolu s ním ukřižovaní. (Mt 27,35-44)

    Ukřižovali ho a losem si rozdělili jeho šaty. (v. 35) - Z kříže, kdy rány ukrutně bolí, žízeň je převeliká, ještě musí odsouzenec sledovat, jak si jeho katové dělí všechno, co po něm ještě zbylo - i jeho košili.

    Nad hlavu mu dali nápis o jeho provinění: "To je Ježíš, král Židů." (v. 37) - Další posměch. Tentokrát jak posměch odsouzenci, tak i židovskému národu. Takhle zatočíme s vašimi králi skutečnými i domnělými, říká tato arogantní cedulka na kříži. Jediným vašim králem, miláčkové zlatí, je římský císař, to laskavě vezměte na vědomí!

    S ním byli ukřižováni dva povstalci, jeden po pravici a druhý po levici. (v. 38) - Když sledoval vykonstruované komunistické procesy v padesátých letech známý francouzský spisovatel Albert Camus, připomněl tehdy i ukřižování Ježíše mezi lotry: "Jak vidíme, směšování spravedlivých a zločinců není ničím novým."

    Kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavou a říkali: "Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!" (v. 39-40) - Urážky a posměšky, kdy odsouzenec na kříži má potíže vůbec se nadechnout a bolestí nezešílet. Okolo procházejí lidé, obyčejní, slušní lidé, kteří učiteli Ježíši projevovali jistě za jeho života a působení patřičný respekt. Teď už nemusejí a mohou se proto s chutí vysmát tomu nepraktickému idealistovi, který dohasíná na kříži.

    Podobně se mu posmívali i velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: "Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský - ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: 'Jsem Boží Syn!'" (v. 41-43) - Zde se nám o velikonočním mystériu, o Tajemství kříže, říká něco hodně důležitého. "Ať sestoupí z kříže", říkají jeruzalémští velekněží. V kontextu evangelijních zázraků a uzdravování slepých a malomocných by Ježíš takovou věc koneckonců udělat mohl. Když někdo uzdravuje nemocné, vzkřísil Lazara i dceru Jairovu z mrtvých, když se někdo prochází po rozbouřené hladině jezera, kýho výra, proč nesestoupí z kříže!? Dovedeme si představit to nádherné zděšení pyšných velekněží, když Ježíš s klidem sestoupí z kříže a řekne: "Tak tady mě máte, pánové! Ještě něco?" K mystériu Ukřižování patří, že Ježíš se tohoto zázraku, tohoto zázračného kousku zřekl a svolil, aby se arogantní a krutí posměváčci v tu chvíli cítili vítězně a on aby vypadal jako zdeptaný a poražený.

    Spoustu lidí, spoustu situací z pašijí na Golgotě ve svých životech potkáváme. Tito arogantní, bezcitní a nehodní lidé, kteří křižují Krista a radostně tleskají tomu divadlu, se podobají těm, které známe a potkáváme: v zaměstnání, na úřadech, v politice, v obchodě, v rodině. A co si připouštíme samozřejmě neradi - i jejich vlastnosti a postoje u sebe nacházíme. Že se neposmíváme a nerouháme Božímu Synu a Spasiteli světa? Inu, oni toto nepochopili, ti posměváčci. Nepochopili to a pochopit to ani nemohli. Pro ně byl ten chlapík, co dohasínal na kříži, prostě nikdo. Zkrachovalec, bezmocný nešťastník, kterému to nic nestojí, vysmát se a pošklebovat se mu a pak z Golgoty odejít po svých, domů za rodinou. Nikdy jsme nezažili v nějaké situaci podobnou pýchu, podobné opojení mocí? Těžko na tom trvat. Ježíš Kristus na sobě nechal na Golgotě vyřádit tu nejhorší a nejbědnější lidskost.

    Ježíš Kristus byl za nás ukřižován, za naše hříchy, říká tajemství naší víry, věroučná vyznání převztatá z formulací apoštola Pavla a jeho novozákonních listů. Toto tajemství je hluboké, nevyčerpatelné, nevyslovitelné. Něco málo z tohoto tajemství možná vypovíme, když to zkusíme říci jinak: Ježíš Kristus byl s námi ukřižován. Vystavil se stejnému a ještě mnohem, mnohem většímu ponížení, bolesti, křivdám a zlobě, jaké denně ve svých životech zažíváme. Jaké zažíváme v zaměstnání, v osobních vztazích, v širších rodinách, prostřednictvím našich zlých bližních, ve strachu z nedostatku anebo třeba z exekutorů. Boží Syn Ježíš Kristus se všemu zlu, kterého se dá dočkat od lidí, dobrovolně na kříži vystavil. Čelil posměchu, čelil lidské sprostotě. Také s těmi, kdo se mu posmívali a tupili, on byl ukřižován. Svým křížem symbolicky říkal: ti, kdo pyšně ubližují druhým, ti velekněží a posměváčci na Golgotě, jsou také v hloubi duše nešťastní. Jako všichni arogantní posměváčci okolo nás - oni nejsou šťastní... Na Golgotě vypadají jako vítězové, zatímco Ježíš jako poražený a zneuctěný. Odpovědí Boží na zavilou lidskou zlobu je však Vzkříšení.

Amen!

ANDĚL S ĎÁBLEM NAD MOJŽÍŠOVÝM TĚLEM

5. dubna 2020

Základ kázání: Ju 9 (Další čtení: Da 12; Mt 26,45-46)

Přátelé v Kristu,

    je pravděpodobné, že na slova devátého verše Epištoly Judovy se za tolik staletí křesťanské tradice kázalo snad jen několikrát. Sám kratičký List Judův se dnes málo čte, málo promýšlí. Jedno z nejznámějších kázání Mistra Jana z Husi v Betlémské kapli je sice vystavěno na slovech ze závěru tohoto biblického spisu - "Ale vy, milovaní, budujte svůj život na přesvaté víře, modlete se v Duchu svatém, uchovejte se v lásce Boží a očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k věčnému životu..." (Ju 20-21). Jinak se ale v hlavním tématu Judovy epištoly, kterým je odsouzení falešných apoštolů, kritika pochybných a polovičatých hlasatelů evangelia z prvního století, poněkud obtížně hledá aktuálnost. Nesnadno se v něm hledá také zvěst evangelia: styl dopisu Judova se zdál být po staletí i vnímavým čtenářům Písma příliš židovský, příliš důrazně orientovaný na Starý zákon, nacházeli v něm příliš málo Krista. Reformátor Martin Luther, který tolik udělal pro nové rozumění Bibli, byl na Epištolu Judovu dosti rozmrzelý. Kromě jiných důvodů právě kvůli devátému verši, který rozvíjí mé dnešní kazatelské zamyšlení: A přece sám archanděl Michael, když se přel s ďáblem o Mojžíšovo tělo, neosmělil se vynést nad ním zatracující soud, ale řekl: Potrestej tě Hospodin.

    Martina Luthera tu zlobila jedna věc. - V biblických starozákonních knihách se o zápasu archanděla Michaela s ďáblem nic neříká. Ze závěru Páté knihy Mojžíšovy se dozvídáme jen tolik, že Hospodin po mnohaletém putování izraelského lidu na poušti nechal stařičkého Mojžíše vystoupit z Moábských stepí na horu jménem Nébó, odkud bylo vidět zaslíbenou zemi a také město Jericho. Tady, na dosah od zaslíbené země, Mojžíš zemřel. A Pátá kniha Mojžíšova ještě říká: Mojžíšovi bylo sto dvacet let, když umřel. Zrak mu nepohasl a svěžest ho neopustila. - Pochovali ho v údolí v moábské zemi naproti Bét-peóru. Nikdo až dodnes nezná jeho hrob. (Dt 34,7; Dt 34,6) Ve starozákonním vypravování se ovšem žádný ďábel s andělem nehandrkují o Mojžíšovo tělo. Luther věděl, že tento příběh pochází z apokryfního spisu s názvem Nanebevzetí Mojžíšovo, vzniklého v prvním století před Kristem a nepřijatého do biblického kánonu. Vadilo mu tedy, že Epištola Judova tuto epizodu do Bible přes hranice uznaného kánonu vlastně vpašovala.

    Já sám ale nechci rozjímat na devátý verš Listu Judova jen proto, že bývá společně s celou epištolou tolik opomíjený a že sám tento verš je tolik riskantní. Přiznám se, že velkolepý, záhadný obraz, vize zápasu archanděla se satanem o tělo Mojžíšovo pro mě měl zvláštní přitažlivost od první chvíle, kdy jsem se pokoušel sám číst Bibli. Nedala mi spát vizuální, barokní pestrost toho verše, ale i samotný smysl toho obrazu; důvod, proč si archanděl Michael s ďáblem vjeli tak zprudka do vlasů. A proč se důvodem a vítěznou cenou tohoto boje má stát Mojžíšova mrtvola. Ne Mojžíšova duše, ale jeho tělo - všimněme si!

    A také jsem si říkal: proč archanděl Michael, zřejmý vítěz celé té strkanice, to ďáblovi nedal sežrat s větším gustem? Proč mu nenamlel víc, proč ho nedorazil, když na to sílu a moc měl? Proč místo toho, aby ďábla zašlapal do země, řekl: "Potrestej tě Hospodin?" Nestálo za to ušetřit Pánu Bohu práci s tím pekelným neřádem? A hlavně: nestálo za to ušetřit nám, lidem, práci s ďáblem, s odolávání jeho pokušením, s bolestí a zlem, které ďábel způsobuje? Proč odkládat potrestání ďáblovo, možná až na konec všech věků? Proč pisatel Epištoly Judovy z prvního století vlastně chápe postoj archanděla Michaela jako tolik příkladný? Co si počít s pokorou a zdrženlivostí archanděla Michaela?

    Především řekněme, že ze samotného Nanebevzetí Mojžíšova, starobylé židovské literární památky z předkřesťanské doby, se toho mnoho o zápasu o Mojžíšovo tělo mnoho dozvědět nemůžeme. Z tohoto mystického textu se dochovala do dnešní doby jen část, ve které epizoda o zápasu archanděla Michaela s Luciferem schází. Nevíme o tomto ději více, než nám Juda ve své epištole říká. A Juda nám zanechává vlastně jenom zmínku. Sám píše prvním křesťanům z Palestiny, těm, kteří zřejmě dobře znali vyprávění, na které Juda naráží. My ho už neznáme, protože se ztratilo snad ještě na konci starověku. Nebylo křesťanskou církví ani židovskými elitami uznáno, nebylo opisováno a proto upadlo do zapomenutí. Ale možná, že o takových příbězích nebo spíše pověstech se o to lépe přemýšlí, o to lépe provokují naší zvědavost.

  Poněkud záhadná, před lidskými očima skrytá smrt, která je daleko spíše než pozemskou a lidskou smrtí uchvácením do Boží náruče - to je úděl nejedné postavy Starého zákona. Mojžíš, zakladatel židovského náboženství, je pouze jednou z nich. Mohli bychom vzpomenout na Henocha, muže výjimečné svatosti, který podle slov Písma "chodil s Bohem (...) a nebylo ho, neboť ho Bůh vzal". (Gn 5,24) Bůh Henocha nenechal zemřít běžnou smrtí, ale zaživa ho vzal k sobě do nebe. Podobně mysticky skončil pozemský život proroka Elijáše - byl vzat na Hospodinově ohnivém voze do nebe: [Elijáš a jeho žák Elíša šli a rozmlouvali.] A hle, ohnivý vůz s ohnivými koni je od sebe odloučil a Elijáš vystupoval ve vichru do nebe. Elíša to viděl a vykřikl: "Můj otče! Můj otče! Vozataji Izraele!" A pak už ho neviděl. I uchopil své roucho a roztrhl je na dva kusy. Pak zdvihl Elijášův plášť, který z něho spadl, vrátil se a postavil se na břehu Jordánu. (2 Kr 2,11-13) - A také tajemná smrt Mojžíšova, jehož tělo spočívá neznámo kde, přestože byl hoden takové úcty izraelského národa, provokovala k podobnému pochopení. Mojžíš byl vzat k Bohu, na nebe, a Bůh ho přijal k sobě v těle - věřila pozdější židovská tradice.

    Proč ve vizi Nanebevzetí Mojžíšova ďábel doráží na Mojžíšovo mrtvé tělo a tahají se o ně s archandělem Michaelem, na to není snadné odpovědět. Jeden výklad, zřejmě rabínský nebo rabínskými hádkami inspirovaný, říká: Ďábel vznesl nárok na Mojžíšovu mrtvolu proto, že Mojžíš byl přese všechny své uznané zásluhy také hříšník, vrah. Tady je ve hře známý příběh z doby, kdy Mojžíš zabije egyptského dozorce: V oněch dnech, když Mojžíš dospěl, vyšel ke svým bratřím a viděl jejich robotu. Spatřil nějakého Egypťana, jak ubíjí Hebreje, jednoho z jeho bratří. Rozhlédl se na všechny strany, a když viděl, že tam nikdo není, ubil Egypťana a zahrabal do písku. (Ex 2,11-12) Proto se tedy ďábel tolik zajímal o Mojžíšovo tělo. Přiznám se, že pro tento výklad nenacházím mnoho sympatií. Mojžíšova vražda byla celkem zřejmým zabitím v obraně jiného lidského života. Surový otrokář v Egyptě chce umučit bezbranného otroka a Mojžíš, který se na to nemůže dívat, klepne otrokáře. Mojžíšovi tleskám. Jiné vysvětlení (pěkné!), nabídl ženevský reformátor Jan Kalvín. Uvažoval takto: Hospodin chtěl vhodně ponechat Mojžíšův hrob ve skrytosti, aby se Mojžíšova památka nestala nepravým předmětem uctívání. Ďábel si naopak právě toto přál, proto tolik stál o Mojžíšovo tělo. - Kalvínův důvtip je nepřekonatelný: zdá se nicméně, že se tu až příliš okatě odráží reformátorova zkušenost s dobovým katolickým provozem, s upadlou úctou k poutním místům a ke kultu svatých. Otázka by asi měla zůstat otevřená.

    O podrobenostech zápasu archanděla Michaela s ďáblem stejně tak mnoho nevíme - nevíme, jestli trval celou noc tak jako zápas Jákobův s andělem u brodu nebo snad dvanáct set šedesát dní jako zápas Michaela a jeho andělů s drakem ve Zjevení Janově na konci Písma (Zj 12,6-7). Nebo to byl zápas rozprostřený na celou epochu, celý věk? Víme z Epištoly Judovy tolik, že archanděl Michael z podstaty věci nad ďáblem zvítězil. Dobro přemohlo zlo - silou. A potom přichází ten zvláštní moment, kdy archanděl Michael jakožto sumu a výsledek zápasu ďáblovi řekne jenom tři slova: Potrestej tě Hospodin! Představuji si archanděla Michaela ještě notně pocuchaného a uříceného ze zápasu se Satanem, sem tam možná nějaké pírko z křídel polámané, zamazaný a začerněný od pekelné špíny na ďáblových chlupech. A tehdy se archanděl zmůže jen na tato slova, jen toto chce svému poraženému velkolepému a hroznému protivníkovi sdělit. Potrestej tě Hospodin!

    Archanděl, jak věříme, toto neříká ze slabosti a malomyslnosti. Je ve své zdrženlivosti, ve své pokoře před Bohem andělsky velkolepý. Není v těchto slovech odpuštění: každý z nás lidí může a má odpouštět svým bližním jejich provinění, i jejich ubližování. Nelze však člověku, aby odpouštěl samému kořenu zla, Satanovi, ďáblovi. Není to ani v andělské, ba ani v archandělské kompetenci. Soud nad ďáblem, nad mystériem zla, soud i možné odpuštění ďáblovi patří výhradně Hospodinu. Dotýkáme se tu nejnesnadnějších otázek víry, života i spásy, které už jen vyslovit zůstává zatěžko... Se zlem se má bojovat, zlo se má přemáhat, říká nám List Judův. Archanděl Michael se nezříká zápasu s ďáblem. A nepleťme se - ani Ježíšova laskavá mírnost, ani jeho učení o odpouštění nepředstavuje lhostejnost ke zlu. Ježíš, když nabízí laskavost vůči hříšníkům i vůči těm, kteří ho křižují, když nabízí odpuštění - Ježíš přesto nenechává zlo plavat. Ukazuje, jak zlo přemáhat tak, aniž ho chceme oplácet a způsobovat další. Ukazuje, jak se stavět ke zlu s dostatečně hlubokým zřetelem k Bohu, sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti. Juda, autor epištoly, si přitom nebere žádné servítky vůči pojmenování zla. Nezavírá oči, aby neviděl a aby toleroval jeho působení. Juda příliš zřetelně spatřuje zlo, které kazí dobré dílo a ohrožuje vše, na čem záleží. Tímto zlem jsou pro Judu arogantní, samozvaní náboženští hlasatelé, falešní posvěcení, plní pýchy a zavádějících myšlenek i problematického vystupování. Juda nesmlčí, že tito lidé křesťanské sbory nezvelebují, ale svou svévolí i nedobrou věroukou je ničí. Falešní, polokřesťanští a čtvrtkřesťanští hlasatelé evangelia jsou se svými soudy o tom, co je dobro a co je zlo rychle hotovi, stýská si Juda. (Vzpomeňme ostatně na hada z ráje, který na rychlé a zaručené rozpoznání dobra od zla naláká důvěřivou Evu; Gn 3,5.) Sám Juda, mající v tom příklad ve slovech archanděla Michaela, odkazuje problém radikálního, původního, satanského zla Bohu Hospodinu samému. Rozpor mezi nelhostejností ke zlu a naší lidskou nemožností se zlem a ďáblem se zásadně vypořádat - tento rozpor je třeba unést, žít, je to náš úděl. Odkázat otázku původu zla ve světě Bohu, to vpravdě neznamená lacinou shovívavost, ale vědomí si vlastních mezí, mezí, které si nakonec dobrovolně uložil také archanděl Michael. A zároveň touha po řešení odvěkého problému zla a bolesti může a má mířit v modlitebním i životním zápase k Bohu. Víra, že problém zla a ďábla má v Božích rukou řešení, se smí opírat o ujištění Ježíše Krista (Mt 10,26): Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Amen!

PO VZORU BEROJSKÝCH

29. března 2020

Základ kázání: Sk 17,1-15 v Českém ekumenickém překladu (Další čtení: 1 Te 5,6-28 v Českém ekumenickém překladu; Mt 10,7-20 v překladu Jeruzalémské Bible)

Dali se cestou, která vede přes města Amfipolis a Apollonii a přišli do Tesaloniky, kde měli Židé synagógu.

Milé sestry a milí bratři,

    od kroniky Skutků apoštolských si nechejme vyprávět o zakládání křesťanského sboru před dvěma tisíci lety. Učedníci a vyznavači Ježíše hlásají po různých koutech Středozemí evangelium. Pro křesťanské náboženství nastává to, co básníkova slova nazývají "časem her a malin nezralých" (Fráňa Šrámek). Ale je to jako s otázkou, jestli je sklenice zpola plná nebo zpola prázdná. Podobně můžeme být i při poslouchání nebo čtení ze Skutků apoštolských na vahách, jestli představuje podobné zvěstování evangelia a budování církevního sboru v cizím městě událostí spíše radostnou nebo složitou, bolestnou, dokonce nebezpečnou, bohatou na ústrky a pronásledování. Je jistě obojím.

    Dovolím si vám nejprve nabídnout k přečtení část příběhu o Pavlově příchodu do dvou řeckých měst, do Tessaloniky a do Beroje, v netradičním překladu bratra Jana Blahoslava z roku 1568. Může vám připomínat překlad Kralické Bible, ale tomu se jenom podobá. Blahoslavův překlad zní ještě starobyleji: A prossedssee Amffipolim a Apollonij, přissli do Tesalonyky kdež byla židowská sskola. Tedy Pawel podlé obyčege swého wssel k nim a po tři Soboty kázal gim zpisem otwjrage a dowodé toho že měl Krystus trpěti, a zmrtwých wstáti: a že ten gest Krystus Gežíš, kteréhož Já zwéstugi wám. (...) Ale zažženi gsauce záwistí Židé nepowolnj a přiwzawsse ksobě nékteré lehkomyslné a zlé lidi shluksse se zbauřili mésto. (...) Bratřj pak hned wnocy wypustili y Pawla y Silu do Berrye. (...) A ti byli vdatnegssj nežli Tesalonytstj kteříž to přigali slowo Božj sevssj chtiwostj nakadž den rozwažugjce pisma takliby ty wécy samy wsobě byly... (Sk 17,1-3; 5; 10-11)

    Ze staročeského překladu Písma tu nečteme jen tak, pro nic za nic. Chtěl jsem, abychom si společně všimli jednoho rozměru příběhu apoštola Pavla v Tesalonice a Beroji a překlad bratra biskupa Blahoslava nám tu výtečně posloužil. Přál jsem si, abychom na chvíli vnímali příběh Písma trochu jako pohádkové, dobrodružné čtení z dávných časů. Jako rozpustilou pověst, která by se třeba dala zahrát na loutkovém divadle, ovšem na starém kočovném loutkovém divadle z dob Matěje Kopeckého. Myslím teď loutkové představení podobné tomu, které by předvedlo Kašpárka, Fausta, Škrholu, Smrtku, Dona Šajna, Krále a Princeznu. Nebo špalíčkové čtení jako za časů, kdy číst dokázal jen jeden člověk v celé světnici a předčítal kratochvilné příběhy a pověsti třeba při draní peří nebo prostě za dlouhých večerů při louči.

    Dávno jsem si všiml, že není zřejmě chybou nacházet v biblické knize Skutků apoštolských sepsaných evangelistou Lukášem i tento tón. Tento svět loutkových pohádek, pověstí, kratochvilných napínavých příběhů čtených v obecní chalupě při svíci anebo louči. Apoštolové Petr, Filip, zvláště ale Pavel tu zakoušejí na pokračování příhody, ve kterých to s nimi i se věcí evangelia někdy vypadá zamotaně, někdy prašpatně, ale nakonec se všechny zapykanosti v dobré obracejí. Nechybí pronásledování, riskantní honičky a útěky, spouštění v koši na provaze z hradeb pod rouškou noci, nechybí uvěznění, zázračná vysvobození, děsivá bouře na moři ani zachránění trosečníci. Apoštol Pavel uštknutý jedovatým hadem; ale i zázračná obrácení zatvrzelých duší k pravdě evangelia. Když se neostýcháme hravě se otevřít pohádkové barevnosti Skutků apoštolským, všimneme si o to lépe toho podstatného v dějích těchto oddílů Písma. Kratochvilně a napínavě vyprávěné příběhy o cestách apoštola Pavla po Římské říši a okolo Středozemního moře možná právě takto naladěnému čtenáři teprve vydají svou vážnou zvěst, učiní ho právě takto lépe otevřeného Božímu Slovu.

    Základem kázání se tedy stal příběh o Pavlově příchodu do dvou řeckých měst, do Thesaloniky a do Beroje - pouhá jedna zápletka z letitých cest apoštola Pavla. A pod pohádkovým, orientálním, dobrodružným stylem si smíme uvědomit jedno: Je to vypravování o zasažení dvou řeckých obcí evangeliem. O zakládání sboru ve velkém přímořském městě Thesalonice (dnešním přístavu Soluni) a ještě zřetelněji o životě požehnaného sboru v nedalekém menším městě, totiž Beroji. V Beroji byli přístupnější než v Tesalonice: přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel. (Sk 17,11) V malé, odlehlejší makedonské Beroji nachází apoštol Pavel krásný, náročný sbor, plný lidí, kterým záleží na jejich synagóze, ale také na pravdě. Za vypravovanými příběhy ze Skutků apoštolských, barvitými, plnými překvapivých zápletek, andělských vysvobození z nejvyšší tísně, plných těžkostí s vladaři i městskými konšely, plných úkladů těch, kteří se vzpírají evangelium, ale i vtipných a komických situací, by nemělo zapadnout to hlavní, co Skutky apoštolské chtějí povědět. Totiž, že největším dobrodružstvím a zároveň největším darem Ducha svatého je život společenství pod Boží milostí, inspirovaný radostí z evangelia.

    Líčení ze Skutků apoštolských chce povědět, jak vypadal před dvěma tisíci lety fungující sbor. I když - výraz "fungující sbor" tu zřejmě není přesný. Fungovat může něco slušně zaběhaného, podnik, anebo záležitost, která už jistou dobu spolehlivě šlape. Nikdo si tehdy už nevzpomene na čas, kdy tento provoz neexistoval anebo nefungoval. Toto ale přece není pravda, pokud jde o křesťanské společenství v Tesalonice a v Beroji. To roste Pavlovi před očima, je nesamozřejmostí, řekněme klidně: zázrakem. Nadšení tesalonických a berojských pro život ve světle evangelia o Ježíši Kristu, ukřižovaném a vzkříšeném, je inspirací Ducha svatého.

    Evangelista Lukáš napsal, jak mnozí z vás vědí, celkem dvě knihy Nového zákona. První z nich je samozřejmě Evangelium podle Lukáše, jehož hlavní postavou se stal přirozeně Ježíš Kristus. A druhý díl, volné pokračování Lukášova evangelia, jsou pak Skutky apoštolské, anebo můžeme říci také - Skutky apoštolů. Ale zatímco hlavním hrdinou Lukášova evangelia je Ježíš Kristus, vyučující pravdě, ukřižovaný a vzkříšený, hlavním hrdinou Skutků apoštolských, dá-li se to tímto způsobem říci, je Duch svatý. Duch svatý účinkuje i v dobrodružném příběhu o Pavlově příchodu do řeckých měst Tesaloniky a Beroje. Duch svatý spíše než Pavel to je, kdo probouzí mezi berojskými víru a nechává dozrát ovoci víry, totiž hlavně vzájemné lásce a laskavé snášenlivosti lidí pod otcovskou rukou Boží.

    Budování křesťanského sboru: Nepřehlédněme, že Pavel s pomocí Ducha svatého nestaví na zelené louce. Vyhledává při své misijní cestě židovské synagógy v řeckých obchodních centrech. I v Tesalonice, i v Beroji takovou synagógu mají a právě na bohoslužbách v synagóze začne Pavel z dobrých důvodů své působení. Epizoda ze Skutků apoštolských zmínila, že pouze procestuje městy Amfipolí a Apollonií, kde žádné synagógy nestojí. Města Amfipolis a Apollonie musejí počkat; Pavel spěchá tam, kde najde synagógu. Jde mu o to vstoupit do prostoru židovské bohoslužby, aby tam mohl hovořit o svém poslání, se svým kázáním radostné zvěsti o příchodu Mesiáše, kterým je vzkříšený Ježíš, Syn Boží. Tímto svým misijním vyučováním Pavel vystoupí v jakémsi těžko popsatelném oddílu bohoslužeb, který v naší církvi přesně v této podobě nemáme. Formátem Pavlova vystoupení je snad něco mezi kázáním, ohláškami a volnou řečnickou improvizací po vzoru londýnského Hyde Parku. Kdo chce něco zásadního sdělit, kdo se cítí inspirován a zároveň splňuje nutné podmínky, totiž je mužem aspoň třicetiletým a vzdělaným v židovském Zákoně, smí při takové příležitosti v synagóze hovořit, ovšemže v návaznosti na židovská svatá Písma, na starozákonní texty. Toto Pavel právě udělá v Tesalonice. Takto promlouvá tři soboty po sobě: za jistého zájmu posluchačů, nikoli všeobecného, ne však zanedbatelného. V srdcích řady Pavlových posluchačů vzklíčí víra v Krista probuzená působením Ducha svatého. Pozornost si Pavel získává asi hlavně v zadní oddělené galerii, kam do synagógy přicházejí nikoli pravověrní Židé, ale jacísi volnější přátelé židovského náboženství z řad Řeků. Řeků, kteří už ctili jediného Boha, a nemálo žen z významných rodin, píše přesně Lukáš, kronikář Skutků apoštolských. (Sk 17,4) To jsou takzvaní "bohabojní" (řecky fobúmenoi nebo sebomenoi). Řekové z okolí synagóg, kteří se účastnili bohoslužeb; nemohli nebo nechtěli být ve všem všudy židy, ale v širším smyslu se také podíleli na víře Izraele. Lidé, kteří si uvědomovali sílu, hloubku a pravdu ukrytou v židovském náboženství, ale nedovedou udělat poslední krok k přijetí židovství: přijmout obřízku a zavázat se tím k dodržování mnoha a mnoha židovských rituálů, například přijímání pouze košer potravin. Přes to všechno cítí pokoru před jediným Bohem židů, Hospodinem, jemu se tito občasní řečtí návštěvníci židovských bohoslužeb cítí odpovědni spíše než pohanským bohům. A právě oni museli pocítit hlas evangelia o Ježíši Kristu jako obzvláště osvobozující. Protože teď jim bylo apoštolem Pavlem zvěstováno také to, že všechno, co jim na židovském kultu bývávalo kamenem úrazu, přestává být nadále důležité. Teď se od Pavla dozvídají, že jediné přikázání, na kterém záleží, zůstává láska k Bohu a k bližnímu, což je vše pečetěno ukřižováním i slavným vzkříšením Ježíše Krista, Syna Božího.

    Dozvědět se z vypravování Skutků apoštolských můžeme leccos pozoruhodného o Pavlových misijních a diplomatických postupech při hlásání Slova Božího. Až úsměv vzbudí mazanost Pavlovy strategie: napře své zvěstné úsilí zvláště na bohaté ženy, prozradí nám opakovaně Lukáš, pisatel Skutků apoštolských. Objevit za tímto jednáním apoštola Pavla můžeme dávné tradiční ponětí o tom, že žena bývá zpravidla zbožnější než muž, zároveň pak zůstává v její moci muže významně ovlivňovat. S tímto předpokladem pracoval i ve svých biblických dopisech Pavel, když se stavěl vlídně k možnosti manželství křesťanské ženy s nevěřícím mužem (1 Kor 7,13-14). A že je "žena od přírody zbožnější než muž", říkával přesně takto prezident Masaryk, když zdůvodňoval svou podporu kazatelské ordinaci žen a modelu ženy-farářky v protestantských církvích. Bohaté ženy mohly mít podle oprávněného Pavlova předpokladu také vliv na společensky ne tolik vysoko postavené ženy, jistě na služebnice, ale i na svobodné chudší ženy, které životní styl těch bohatých odjakživa pozorně sledovaly a čím mohly, tím se od nich pro vlastní každodennost inspirovaly - no, známe toto i z dnešních časů.

    Co mě na dnešním biblickém čtení dojímá ovšem nejsilněji, je víra berojských. Předcházející zastávka Pavlovy cesty, Tesalonika, představuje velké obchodní centrum, velkoměstská metropole řecké Makedonie. Beroa sama je městem méně výrazným, méně se tam toho děje - ale zároveň tu Pavel potkává sbor věřících, který je zapálenější, náročnější, přemýšlivější. Židé v Beroji byli přístupnější než v Tesalonice: přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel (Sk 17,11). Tato role rozumu, uvažování, studia a zvídavého, kritického dotazování působí pozoruhodně. Duch svatý, který probouzí a daruje víru, tu nepůsobí napříč rozumu, ale naopak: pobízí ke zkoumání, ke studiu Písma, k nápaditým, věcným otázkám, řekněme snad dokonce - k intelektuální dychtivosti po pravdě. Inspiruje berojské nikoli k nezdravému věroučnému šílení, ale k uměřené, zbožné přemýšlivosti. A část tohoto menšího berojského společenství se tak může stát s Boží pomocí základem nadějného, slibného společenství křesťanů. Už když jsem poprvé navštívil votické církevní společenství, vzpomněl jsem si tehdy vzdáleně na berojské ze Skutků apoštolských. Na to, že tady v menším sídle Pavel našel věřící společenství ještě o něco inspirativnější a náročnější než ve velkém městském centru. Ale to bychom mohli myslet i na známá prorokova slova: A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými (cit. podle Mt. 2,6). Amen!

NANEBEVZETÍ LAZAROVO

22. března 2020

Základ kázání: Lk 16,19-31 (Další liturgická čtení: Ž 14; Ez 28,1-10, vše v Českém ekumenickém překladu)

Sestry a bratři!

Často se v mé blízkosti v posledním čase mluvilo o podobenství, které jsem právě přečetl. Dokonce i jeden advokát mladší generace, přemýšlivý a kultivovaný muž, který není křesťan, i ten se mě nedávno zvídavě dotazoval, jakpak to bylo s boháčem a Lazarem. Kdekdo cítí, že Ježíšovo podobenství nějak promlouvá do naší situace. Tato poptávka mě přiměla, abych si znovu důkladně přečetl Ježíšovo vypravování, v tento postní čas. Pokusím se nepřeslechnout jak jednotlivé jemné narážky příběhu, tak i jeho celkový smysl a jeho zvěst o spravedlnosti Páně.

Poučen různými rabínskými a talmudickými příběhy, spatřuji v tomto Ježíšově podobenství i různé ironické momenty, notnou dávku sarkasmu. Celé vypravování sleduje dva muže, jejich zacházení se svěřenými hřivnami, s časem, který jim byl vyměřen na této zemi - a potom také jejich "život po životě". Jenom jeden z nich má jméno, a není to jméno ledajaké. Lazar (nebo spisovněji Eleazar) znamená totiž doslovně: "Bůh je pomoc." Boháč naproti tomu žádné jméno nemá. Snad proto, že jeho život je přes všechnu vnější nádheru dosti jednotvárný, jeden den jako jiný, každý den skvostné hodování i luxusní roucho. Dny a roky našeho boháče plynou v tupé spokojenosti a nic nemůže jeho spokojenost zkomplikovat ani zvrtnout. Jeho blahobyt se zdá být zajištěn před každým vratkostí osudu. Obléká na sebe, jak nám dosvědčí také poznámka ekumenického překladu, purpur a kment. Vzhledem k tomu, že obléknutí do purpuru bývá v biblických knihách nápadně spojováno s korunovací panovníka, můžeme v boháči z podobenství tušit krále nebo přinejmenším nějakého knížete. Vypravování takového podobenství na veřejnosti by tak bylo ještě odvážnější, než bychom tedy na první pohled mysleli: prorok kázající toto podobenství by si koledoval o podobné maléry jako někdo, kdo před čtyřiceti lety vykládal prostořeký vtip proti režimu.

Ten anonymní velmož - co dělal vlastně tak špatného, že se po smrti dostal do takových neblahých, nepěkných míst? I když si nemusíme dělat iluze o původu jeho zazobanosti, povšimněme si, že neběží o nějakého lichváře, tuneláře, tyrana služebnictva nebo někoho, kdo používá při získávání svého bohatství nečestných prostředků. Ne. To, co definuje boháčovo špatné počínání, je nejprve život plný prázdných radovánek, ke kterým se navíc strojí do krásných šatů. Dá se říci, že ve svých hostinách a radostech promarnil boháč svůj život, který měl spravovat moudřeji a střízlivěji.

Problematičnost boháčova chování vynikne o to ostřeji, že za vraty jeho paláce sedává chudák a mrzák Lazar. Ten má k bezdomovcům dnešního času dosti daleko. Je to nepochybně chudý invalida, který neměl štěstí a kterému chybí také střecha nad hlavou. Podobenství Lukášova evangelia zobrazuje hořkou realitu starověké Římské říše: žádné pojištění, žádná organizovaná sociální péče, žádný invalidní důchod pro Lazara, který nejspíš ne vlastní vinou živoří za plotem paláce. Dávný antický městský stát by snad ještě vzal Lazarovu nouzi za svou, špinavost a chudobu svého žebráka by občané města vnímali jako svou vlastní ostudu a projevovali by o žebráka jakousi starost. V časech Říma je však už Středozemí příliš velké, příliš globální: leccos můžeš, ale nikoho nezajímáš. Lazar zůstává odkázán jen na milosrdenství mocného jednotlivce, ale právě toto milosrdenství mu boháč z Ježíšova podobenství za celý život ani náznakem neprojeví. Dokonce i psi, pro židovské okolí Ježíše samo sebou nečistá zvířata, projevují zájem a soucit větší než majitel paláce: přibíhají a olizují Lazarovy rány.

"I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahámovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben." (Lk 16,22) Písmo o pohřbu chudáka nic nepraví: není těžké vidět za úsečností těchto vět smutný konec chudého - jáma pro spodinu na okraji hřbitova, hrob beze jména. Jeho tělo je k nenalezení, ale posmrtný osud o to slavnější: spočine v klínu Abrahámově - tak jako na starověkých hostinách odehrávajících se oproti našim zvyklostem u stolu na zemi, kde se hosté krmí vleže na boku, spočine nejvzácnější host v těsné blízkosti hostitele. Boháč v pořadí Ježíšova vypravování vydechne duši až později, po Lazarovi, protože se může díky své zazobanosti dožít vyššího věku - a je na rozdíl od nešťastného Lazarova konce slavně pohřben. Boháčův pohřeb slavnostní a Lazarův chudinský znamenají poslední tečku za pozemskou existencí jednoho i druhého, poslední slovo, které tento svět připojí k jejich štěstí nebo neštěstí na tomto světě - tak jako slavný francouzský bonmot říká: "Honosné pohřby neslouží k tomu, aby se spustil nebožtík, ale aby se vytáhli pozůstalí." (François de La Rochefoucaul: Maximy)

Na posmrtný osud Lazara i boháče nemají totiž pohřební okolnosti už žádný vliv; na Boží úradky ani na Abraháma, hostitele ponížených a dobrých duší na věčnosti už slavný pohřeb boháčův ani zapomenutí, do kterého upadl po smrti Lazar, nedělají žádný dojem. Po smrti se situace Lazara i boháče úplně obrací. Boháč si v bolestech a v ohni protírá zrak a spatřuje v jakési kosmické dimenzi Lazara poctěného přítomností v náruči Abrahámově: tak blízko, že spolu mohou všichni hovořit - a zároveň v nedosažitelné dálce, odděleni propastí, která ukazuje nezměnitelnost tohoto jejich osudu, nemožnost se setkat. "Abraháme, pošli Lazara, ať ochladí mé rty kapkou vody ze špičky svého prstu," volá boháč na praotce Abraháma (Lk 16,24). Nejeden komentátor tu vidí pokračování boháčova velkopanského postoje, který si odnesl už ze svého života: Lazar jako by snad i ve věčných příbytcích byl prodléval jen proto, aby boháči posluhoval a občerstvoval ho. Ve skutečnosti bohatcovo zoufalé volání působí jiným dojmem: jako jasné vědomí toho, co nastalo, i jako vědomí důvodů, proč to nastalo. Nenacházíme tu žádnou udivenost "jak jsem se mohl já, tak hodný a dobrý človíček, dostat do těchto strašlivých míst"!?!? Boháč by teď špendlíčkem hrabal, aby mu byl dopřán aspoň takový úděl, jaký byl za života na zemi přiřknut Lazarovi. Je ale pozdě.

Mohlo by nás už při počátečních větách Ježíšova podobenství napadnout: Věděl boháč nebo nevěděl, že hned za vraty jeho paláce trpí nouzí otrhanec Lazar? Provinil se sobeckou lhostejností k tomu, co se děje za dveřmi jeho domu, nebo se provinil arogantní lakotou? Zlou posměšnou myšlenkou "ať si ta otrhaná veš tam vzadu u popelnic pojde, když si neumí život zařídit tak šikovně jako já"? Snad oba dva tyto hříchy projevil za svého života v nějaké míře boháč z podobenství - lhostejnost i sprostou, násilnickou necitelnost. Všimněme si přece, že boháč se na pekelném místě nemusí naivně ptát: "Kdopak je, otče Abraháme, ten chlapík, který spočívá na tvém klíně místo mě?" Boháč totiž ihned Lazara poznává, potkává v něm žebráka, který trpěl nouzí několik kroků od jeho hodovní síně, a trpce také vidí, proč byly po smrti rozdány karty právě takto. Vidí teď, že si sebelépe situovaný milionář nekoupí za své paláce a purpurové oděvy věčnost ani Boží přízeň po smrti.

Promluva "otce Abraháma" k boháčovi je svým tónem vlídná, ve svém obsahu však neúprosná. "Vzpomeň si, synu," říká Abrahám (a v originálním textu říká doslovně "mé dítě"!), "vzpomeň si tedy, že tobě se dostalo za života všeho dobrého a Lazarovi všeho zlého." (16,25) Tvrdost, která působí z takového až obchodnicky vyvažovaného pojímání spásy - dařilo-li se ti na zemi zle, bude ti nyní sladce a naopak - tato tvrdost je však v příběhu Ježíšově tvrdostí zaslouženou. Boháč odmítl ve své nadutosti udělat cokoli proto, aby tvrdost pozemských bolestí svého bližního zmírnil. Věřil za života, že to je tak správné, když někteří mají nadbytek a jiní nic než cáry a hlad. Věřil, že "takový je prostě neměnný běh světa". Věřil, že má právo si užívat a rozhazovat svůj majetek, jak se mu zachce - je to přece jeho majetek! Ať se Lazar trochu snaží místo povalování se za plotem, ať si vydělá na svůj palác a na svoje lahůdky k večeři - a nebudou mu pak muset pejskové lízat jeho hnusné vředy! Boháč Lazara neobdaroval ani drobky, ani zbytky, které by spadly z jeho stolu: a nyní ve věčnosti se proto bude muset obejít bez milosrdně podané kapky vody. Nezměnitelnost jeho škaredého posmrtného údělu představuje tvrdou, ale důslednou odpověď na boháčovo pozemské smýšlení: na jeho cynickou důvěru ve věčný běh světa, který se nehodí nějakými pošetilými a marnými skutky zlepšovat. Co je silné, ať prosperuje, co je slabé, ať zahyne, říkal si asi, když každý den pořádal ve svém paláci honosný večírek. Nikdy si nepoložil otázku o samozřejmosti nebo zaslouženosti svého bohatství, nikdy neuvažoval, jestli na tom není něco špatně, když Lazarové trpí nedostatkem. Po smrti je mu podávána štědrá a milosrdná ruka právě tak málo, jako byl ochoten jí zaživa podávat sám.

"Je-li tomu tak, otče Abraháme, pošli tedy za mými pěti bratry odtud z posmrtného života Lazara, aby je varoval a oni se po svém dokonání nemuseli dostat sem za mnou do pekelných muk," volá tedy boháč (16,27-28). Je-tu přece jen v boháčově řeči přítomný prvek jisté neomalenosti, i když neomalenosti způsobené nepředstavitelnou bolestí trápení v pekelném ohni. Pro Lazara, místo aby se těšil z blaženého pobývání v náruči Abrahámově, která mu má vynahradit jeho smutný život na zemi, naplánoval teď otřesený boháč jiný program: má jako strašidlo, jako duch vyburcovat pět boháčových bratrů, zřejmě stejných dárečků jako byl předtím on sám, aby mysleli na zlé konce a napravili se, dokud je čas. Vyvolávání duchů a vyptávání se duší zesnulých mimochodem Mojžíšův zákon ostře odsuzuje (Lv 19,31; 20,6; Dt 18,11). A také Abrahám tuto boháčovu prosbu také odmítá jakožto nepatřičnou. Sázka na to, že nějaký přízrak nebo duch napraví smýšlení někoho zatvrzelého, je pochybná: byl by to přece právě jenom přízrak, duch, strašák; jenom temné a pochybné vidění. Žádný chvályhodný a zaručený zdroj morálního jednání, nic, co by nás živé mělo učit správnému vztahu k Bohu a k bližním. "Mají přece Mojžíše a proroky, ať je poslouchají," ukončuje diskusi přes pekelnou propast otec Abrahám (16,29). Slýchají to v synagógách a kostelech, čtou to v Písmu, měli by to vědět tak jako tak, jak mají zacházet se svým bohatstvím a jak se mají chovat ke svým znevýhodněným Lazarům, říká Abrahám. Toto jim má říci jejich rozumnost a soudnost, ne nějaký otřes z nočního přízraku dávno zemřelého žebravého Lazara, naznačuje Abrahám. Vidění ducha, vidění umrlce na rozdíl od velkolepého zdroje poznání o Bohu, které máme v Písmu, nepředstavuje orientaci v lásce k Bohu ani k druhým. Jistě už mnozí z nás někdy užasli nad některými z našich známých nebo kolegů, u kterých se jejich důvěra v horoskopy, v okultní jevy nebo třeba ve vyvolávání duchů dokáží snoubit s překvapujícím sobectvím a bezcitností.

Kristův příběh o boháči a Lazarovi, s vážným jádrem, ale v nejednom momentu vypravovaný s ironickým tónem, by nás neměl vybízet k nějakým širokodechým úvahám o detailech osudů dobrých i zlých duší po smrti; bylo by příliš odvážné podepírat jím učení o pekelných mukách nebo středověké katolické učení o očistci. Jistě z něho smíme čerpat naději, že smrt nepřerve naději chudého Lazara na to, jak mocnou pomocí je Bůh, naději, že "Bůh pomáhá". Smíme z jeho zvěsti čerpat naději, že "Mojžíš a proroci", zkrátka a dobře Písmo svaté, představuje jistější povzbuzení k činění dobra než všetečné hledání životní orientace v nějakých znameních a zázracích. Úsilí o spásu totiž představuje každodenní namáhavý zápas, celoživotní vytrvalostní běh, při kterém máme své úsilí prozíravě rozložit a plánovat. Tím hlavním není naivní vyhlížení nějakého intenzivního zážitku Boží přítomnosti, jak ho malují adventistické brožurky, ale celoživotní promyšlená starost o osud světa, každodenní jednání ve světě inspirované Kristovým obrazem Božího království. Výzva podobenství o boháči a Lazarovi spočívá v nemarnění času ke změně světa, která nemusí a snad ani nemá být velikášským plánováním dalekosáhlých světových převratů, ale třeba jen drobnou pomocí; vírou, že i drobná pomoc bližnímu vnouzi může znamenat ve svých důsledcích mnoho. Starobylý komentář k Bibli Kralické upozorňuje pod tímto podobenstvím na "kratičkost života lidského, v němž nad časnými věcmi šafáři tolik jsme": pouze správcové tedy, ne nadutí a požitkářští majetníci jako boháč před Lazarem. Podobenství nám ukazuje jako Bohem chtěné a požehnané užívání svého života k tomu, abychom nezůstali sobecky vězet v tom, co je nám dáno, ale užívali to v ohledu na lásku k Bohu i k bližnímu. "V těchto dvou příkazech (tedy v lásce k Bohu i k bližním) je celý zákon a proroci," vyučuje přece na jiném místě evangelií Ježíš (Mt 22,40). Nad chvályhodnou snahou člověka alespoň nedostatečně a po lidsku prospět svému bližnímu tak, jak to ve své nadutosti opomněl učinit boháč z našeho podobenství, se ovšem klene perspektiva víry v konečné vítězství Božího království, víry "v náruč Abrahámovu" pro ponížené a ublížené, jak ji legendárně opisuje ve svém příběhu Kristus, v definitivní posmrtné bytí dobrých a vyvolených v blízkosti Boží, i po životě plném rozporů a nespravedlností. Neodolám, abych své dnešní kázání neuzavřel kratičkou básní švýcarského reformovaného faráře a básníka Kurta Martiho:

to by se tak některým pánům líbilo / kdyby se smrtí zůstalo vše stejné / panství pánů / otroctví otroků / by bylo navždy potvrzeno / ... kdyby na věčnosti / oni zůstali pány v drahém soukromém hrobě / a jejich otroci / zůstali otroky v levných řadových hrobech / přijde zmrtvýchvstání / které bude jiné, zcela jiné, než jsme mysleli / přijde zmrtvýchvstání, které je / povstáním Boha proti pánům / a proti pánu všech pánů: smrti

Amen.

K BOHU NEMOCNÝCH

15. března 2020

Základ kázání: Jk 5,14 v Českém ekumenickém překladu i v překladu Bible Kralické (Další čtení: Iz 53; Mt 8,1-17 - obojí v Českém ekumenickém překladu)

Sestry a bratři, milí přátelé, milí hosté,

    verš Jakubovy epištoly nabízí příležitost zamyslet se v otevřenosti Bohu nad tím, co je to nemoc? Jak se k nemoci své nebo bližního postavit křesťansky, kristovsky? Máme se modlit za nemocného, i za sebe, jsme-li nemocní? Jaká modlitba je zde náležitá?

    A teď, když jsem hned vyslovil jednu ze svých otázek, musím sám sebe chytit za slovo. Stavět se k nemoci křesťansky, kristovsky... Nikde v evangeliu se ale nedočtete, že by Ježíš Kristus někdy býval nemocný a zápasil s nemocí. Zápasil s nemocí druhých, to jistě ano: přistupovali k němu mrzáci, slepci, posedlí, aby je uzdravil, a on to ze své moci opravdu udělal. O žádném Ježíšově stonání z evangelií ale nic vědět nemůžeme. Ježíš pak zemřel ukrutnou a bolavou smrtí na kříži ve věku asi 33 let, ale zabití Vykupitele zaslepenými lidmi nemá zřejmě mnoho společného s nemocí.

    Jedno z nejznámějších starozákonních proroctví o Ježíši Kristu (jakožto Trpícím Služebníku) zní takto:

    Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, / muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, / jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, / tak opovržený, že jsme si ho nevážili. / Byly to však naše nemoci, jež nesl, / naše bolesti, jež na sebe vzal.(Iz 53,3-4a)

Muž plný bolesti, zkoušený nemocemi - takto bylo církví pochopeno utrpení Ježíšovo, jeho bičování, posmívání, poplivání a ukřižování. A ze slov "byly to naše nemoci, jež nesl" vystupoval Ježíš jako zázračný uzdravovatel zástupů nemocných. Kdybychom ale měli izajášovské proroctví chytat za slovo, museli bychom všem poukazům na nemoci, kterými byl zkoušen Trpící Služebník, rozumět v hodně širokém, až symbolickém a básnickém smyslu. Snad jenom proto, že pisatelé čtyř evangelií chtěli vždy a ve všem hned přicházet k jádru věci a vyhnout se podrobnostem, které nepovažovali za podstatné (vyhnout se bulvarizaci? - dá se to takto říci?), snad jen této snaze evangelistů vděčíme za to, že o nemocech a churavostech Ježíše nic nevíme. Nevíme nic ani o jeho běžných dětských nemocech, ani o tom, jak trpělivým býval pacientem. Snad je to škoda. Dítě Ježíš zmítané v peřinkách horečkami, kterému maminka Marie vaří bylinkové odvary a konejší ho a Josef mu aspoň ze dřeva vyřezává koníčka - takový výjev by třeba ještě něco zajímavého dořekl o daru Božího synovství Ježíše Krista a o mystériu Vtělení.

    My ostatní, my všichni se musíme nějak srovnat s tím, že nemoci nejenom těla, ale i duše nás provázejí a doprovázejí. Každý z nás asi někdy měl právě jenom tolik sil, aby se ve zpoceném a smradlavém pyžamu otočil zboku na bok a polkl hořkou medicínu. Snad každému z nás bylo někdy v nemoci tolik zle, že si sotva dokázal představit, že někdy býval zdravý a že ještě někdy zdravý bude. Mnozí z nás byl už někdy nemocní vážně - tak vážně, že uzdravení bylo nejisté a třeba skoro zázrakem. A na nemoci každému z nás umírali předkové, prarodiče, rodiče, přátelé, známí, příbuzní. Ne všichni z nich byli staří: někteří zemřeli, jak se říká, v rozpuku mládí a "mohli tu s námi ještě být". Nemluvě o tom, jaké pohoršení a úzkost vyvolává smrtelná nemoc dítěte, jakým nesnadným oříškem bývá i pro nás věřící. Nemoc zkrátka náš život stále provází a se značnou mírou pravděpodobnosti se také nějaká choroba, ať už jakákoli, stane poslední kapitolou naší pozemské pouti. Tomu se snad vyhnou leda ti z nás, kteří tragicky neustojí nějakou dopravní situaci, utrpí jinou závažnou nehodu nebo - kdoví - zemřou násilnou smrtí, z lidského hříchu či zloby. Můžeme se snad utěšovat značnou dokonalostí dnešní lékařské vědy. Představíme-li si obyčejný život před třemi sty lety, vidíme, jak nesnadné bylo dožít se sedmdesáti let věku. Každou chvíli se chalupník, král i hraběnka mohli stát obětí nemoci, která je z dnešní perspektivy banální. Smrt v produktivním věku byla pravděpodobná, dětská úmrtnost obrovská, dnes stěží představitelná. Na počátku 18. století se prý jen 27 procent žen mohlo dožít klimaktéria. Sedlák potřetí nebo počtvrté ženatý býval běžným jevem, nikoli snad kvůli rozvodovosti, ale jednoduše proto, že několikrát ovdověl. Úsměv vzbuzují tehdejší domácnosti s deseti dětmi. Je však třeba vědět, že z těchto dětí třeba šest zemřelo v dětském věku a část zbývajících rovněž odešla předčasně. Ani možnost dožít se vysokého věku, možnost, kterou nám moderní lékařství zajišťuje lépe než kdy předtím, nepředstavuje dar úplně neproblematický a bezrozporný. To mohou potvrdit všichni, kdo se nějak dostali do blízkosti osob v pokročilém stáří - a na prvním místě by nám to potvrdili, jak si troufám tvrdit ze své práce se seniory, právě tito věkovití.

   Nemoc nás vlezle a důvěrně provází a nakonec náš život zalehne. Definuje naší konečnost, omezenost, křehkost, lidskost. Mnoho na tomto nemění ani zázračná, vysvětlitelná uzdravení, která také někdy nastávají: král Chizkijáš, kterému prorok zvěstuje nečekaný dar vyléčení, chromí a slepí, kterým pomohl Ježíš, obtížně zdůvodnitelná uzdravení, která někteří z vás znají z vlastních životů a rodin: tyto zázraky představují přese všechno spásu jen tady a nyní... Všichni jsme smrtelní a ti, jejichž tělům ulevil od nemoci Ježíš, zemřou později beztak. Ptejme se teď spíše na toto: Když se uzdravíme, umíme pak zhodnotit zkušenost, kterou nám nemoc uštědřila? Nemyslím teď přehnanou hypochondrii: Takový postoj by byl pochybný. Jde spíše o to, jestli dovedeme chápat nesamozřejmost zdraví, dovedeme si ho vážit? Dovedeme vnímat zdraví jako dar, jako pouhý odklad? Umíme vidět svět dostatečně vnímavě z perspektivy toho, komu bylo zdraví odepřeno? Neplatí i tady, že sytý hladovému nevěří? Jistěže jinak vidí a prožívá schodiště v parku čtrnáctiletá Zuzanka, jinak penzistka s holí a jinak vozíčkář. Umí ti z nás, kteří jsou zdraví, mít stále na paměti nesnadnost a nebezpečnost světa, vidět svět z perspektivy slabého? Vyprávěla mi kdysi sympatická ředitelka jednoho domova pro seniory, že komunální a krajští politikové vnímají podobná zařízení jako obtížnou a skoro zbytečnou položku ve svých vizích a kalkulacích -obvykle do té doby, dokud se někdo z jejich blízkých nedostane do situace, že péči tohoto druhu začne potřebovat. Neděláme podobné chyby také? Neuniká nám v lehkostech, s jakou prozatím plyne náš zdravý život, vcítění do obtíží toho, komu život nemocí zhořkl a on trpí?

   Obraz křesťanské praxe, kterou doporučuje Epištola Jakubova, představuje nabídku, jak překlenout všechny tyto rozpory a bolestné otázky. "Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem," říká se tu (Jk 5,14). Co tu čteme, co vidíme? V křesťanské církvi to má podle Jakuba vypadat právě takto: nemocný, také umírající, může pozvat ke své posteli zdravé. A zdraví jsou povinni podat ruku nemocnému, navštívit ho. Jakákoli bariéra mezi jedněmi a druhými nemá v křesťanském společenství místo. Jakub vystupuje v celé své epištole poněkud drsně, jako tvrdý chlap znalý hořkých stránek života a i přes požadavek křesťanské lásky se s nikým a ničím moc nemazlí. Také tady: slova Jakubova působí velmi jednoznačně. Není tu žádné pochopení pro ostych, pro náš jemný nos. Ani pro choulostivé obavy z nákazy. Lože nemocného není ničím vábným, najdeme tu ztrápeného, rozcuchaného, nemytého a neholeného bratra, vedle postele může zapáchat třeba nočník, stolek s nápojem a nádobím pobryndaný... A co má být? Je to skoro jako "Memento mori", lebka na starých zátiších v galeriích: symbol pomíjivosti. Zdraví, kteří jsou voláni k lůžku nemocného, nemají jenom potěšit křesťana v nouzi. Mají si tím spíše uvědomit svou vlastní křehkost a smrtelnost. Ať uvidí a prožijí, že jejich zdraví je nesamozřejmý dar, pouhý odklad nevyhnutelného! Ať jim blízkost nemocného říká - "co jste vy, byl jsem dříve i já - co jsem já, churavý a umírající, to budete brzy vy všichni"!

   Pozoruhodně také působí, kdo jsou v prvé řadě Jakubem vyzýváni k cestě za nemocným: starší církve, všimněme si. Představení celého společenství, sloupové církevní obce. Mužové zkušení, zbožní a dobropověstní, respektovaní pro svou bezúhonnost a pro svůj přínos obci věřících. Čili elita sboru. Právě tyto představené sboru - mezi které Jakub samozřejmě mlčky počítá i kazatele - právě je na prvním místě vyzývá, aby sdíleli s nemocným jeho bolavou tělesnost. Aby nepodlehli omylu, že jejich posláním jsou jen čistotné duchovní a správní záležitosti, popřípadě reprezentace sboru. Návštěva nemocného člena církve, stejně jako starost o sestry a bratry v nouzi (srov. Jk 2,15-18) je tu pochopena jako samozřejmá, nediskutovatelná povinnost špiček církevního společenství. Nejde tu, jak jsme viděli, o pouhou návštěvu nemocného (jak se říká: "přiďte pobejt!"): tato skupina starších sboru má, jak ustanovuje Jakub, modlit se nad nemocným a potírat ho olejem. Verš Jakubovy epištoly zanedlouho inspiroval církev římskokatolickou k ustanovení jedné ze "sedmera svátostí", totiž ke svátosti posledního pomazání, a dospěla až do naší Církve československé husitské, jako svátost útěchy nemocných. Zvyklost, o kterou běželo v dobách vzniku Epištoly Jakubovy, vypadala podle všeho tak, že představitelé sboru nemocnému potírali hruď olejem a vyslovovali modlitby. Všimněme si, jak pokyn Jakubovy epištoly při hlubším pohledu ukazuje, že pomazávání nemocného olejem neznamená ani primitivní a nevědecký pokus o léčbu, ale zároveň ani magický úkon, zaklínání Boha, aby přišel a posloužil našim lidským přáním. Hrudi nemocného se tu přirozeně dotýkají a potírají jí olejem pro blízkost srdce: hebrejština celou tuto část těla - hruď, nitro, srdce pojmenovává jedním slovem kerev. Vnímala se tato krajina těla jako osobní, intimní, zranitelná zóna, jako sídlo cítění a života samého, tak trochu i jako místo, kde přebývá sama duše člověka. Až tak hluboko mají nemocného člena starší sboru doprovázet, až do nitra samé jeho osobnosti ho mají následovat, ulevovat mu olejem, to vše v modlitbě, v otevřenosti vůči Bohu, ve společné vnímavosti vůči Božímu jednání, ve vnímavosti, o kterou nerozdílně usilují jak nemocný, tak i jeho zdraví návštěvníci z čela církevního sboru.

   Jakubův obraz z domácnosti, z příšeří čtyř stěn od postele toho, jehož pozemský život je zkomplikován a ohrožen; obraz blízkosti členů společenství v poněkud rozdílné životní situaci, ve zdraví, nemoci i v umírání, jejichž úsilí je sjednoceno Boží láskou a milosrdenstvím a hledí k příslibu Vzkříšení toho, co je na tomto světě smrtelné - smysl tohoto obrazu epištoly ať inspiruje naší každodenní starost a soucit se vším slabým, nemocným a lidským. Amen.

KÁZÁNÍ O MASARYKOVI

1. března 2020

Základ kázání: Žd 13,7 v překladu Bible Kralické (Další čtení: Ř 15,1-6 v překladu Jeruzalémské Bible a Mt 18,1-7; 10-14 v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb,

    v Epištole Židům v krásném překladu Bible Kralické jsme četli: "Zpomínejte na vůdce své." To samozřejmě v době, kdy nebylo ještě slovo "vůdce" pokažené Velkoněmeckou říší a tím, jak si titul vůdce přivlastnil ten ohavný pán v jejím čele. Od té doby se hodí už asi jenom pro klukovské hry, což je škoda. Vést někoho, vést zástup, vést lid nebo národ, nebo vést církev (na tyto vůdce církve myslí verš Epištoly Židům především) - jde nesnadno oželet tento obraz. Jde-li o vůdce, jedná se zjevně o cestu společenství odněkud někam, o kráčení k cíli. Zástup kráčejících si vybral svého vůdce, protože důvěřuje jeho schopnostem, jeho znalosti cesty. Vůdce musí být pak nadán nejenom schopnostmi, ale také zralostí a odpovědností, aby dovedl zástup skutečně žádoucím směrem, aby věci nepokazil, aby se nestal spíše svůdcem a krysařem.

    Před 170 lety se, sestry a bratři, narodil na Slovácku v Hodoníně profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Zakladatel Československé republiky a její první prezident, politický vůdce, jehož formátu se dnes nikdo z českých politiků této chvíle, vládních ani opozičních, naprosto neblíží. Pozemské říše vznikají a zanikají, jenom sláva Hospodinova je navěky; i Československo už dnes patří minulosti. Masaryk byl ale také hluboce nábožensky založeným intelektuálem, věřícím protestantem, který o náboženské otázce napsal několik knih a právě náboženské souvislosti jeho životní dráhy chci ve svém kázání připomenout především. Tématem kázání má být Bůh a Boží cesty: přesto nás Písmo v Epištole Židům nerozpakuje pozvat, abychom vzpomínali na naše vůdce. Ovšem abychom na ně právě vzpomínali, snad možná tak, jako u ohňů domorodé kmeny vzpomínají na své dávné stařešiny. Abychom těm našim vůdcům přehnaně nelichotili, abychom i jejich nepopiratelné zásluhy pojímali a připomínali střízlivě. Máme na ně, říká Bible, vzpomínat. To znamená jistě o nich mluvit v úctě, ale nezastírat ani jejich omezení, nutné nedokonalosti. Vnímat všechnu složitost jejich vůdcovské odpovědnosti: poučit se z jejich úspěchů i z jejich případných ztroskotání, z jejich chyb. Uvážit, že byli při vykonávání svého úřadu v zajetí odpovědnosti a úkolů, které nám jsou (naštěstí) odepřeny.

    Masaryk pocházel ze zcela chudobných poměrů a první věcí, které si lze při pohledu na jeho cestu životem s údivem povšimnout, je, z jak málo příznivých podmínek se dostal až na vrchol. Rodiče láskyplní, kteří však dovedli stěží číst a psát a u matky stejně jako u otce lze říci, že jejich česká identita nebyla vlastně příliš zřetelná. Otec, panský kočí, lépe než česky dovedl slovensky a maďarsky, maminka zase německy. Rodiče Masaryka byli hodní, prostí lidé, kteří své děti neuchránili řady dobově podmíněných předsudků. Masaryk ve stáří vzpomínal, jaký strach ze židů do něho matka i jeho širší rodina v dětství zasela. Když měl prý někam ve městě dojít a minout přitom židovské obydlí, raději obešel několik dalších bloků, jen aby se židovským domům vyhnul - ze strachu, že ho židé chytí a vykrví. Ale později, vzpomínal Masaryk, "jsme měli školní výlet do Pálavských kopců. Když jsme po obědě v hospodě skotačili a dělali hlouposti, ztratil se nám spolužák Žid na dvůr. Já ze zvědavosti za ním, on se postavil za rozevřené křídlo vrat a tam se tváří ke zdi ukláněl a modlil. Tu jsem se nějak zastyděl," říká Masaryk, "že se Žid modlí, zatímco my si hrajeme. To mi tak nešlo do hlavy, že se modlí stejně vroucně jako my a že nezapomíná na modlitbu ani za hry..." (22) "Panáčku," řekl Masaryk spisovateli Karlu Čapkovi, "kdyže jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře." Mysleme zde na velkou vinu křesťanského antisemitismu a na to, jak snadné bývá nenávistné předsudky získat, aby se jich pak jen nemnohé osobnosti dokázaly celoživotním úsilím zbavovat, nahlédnout jejich neobhajitelnost.

    V dětství původně katolík, za vysokoškolských studií a také pod vlivem svého pozdějšího amerického pobytu Masaryk definitivně našel cestu k protestantismu. Roli v tom jistě sehrálo i setkání a záhy pak manželství s Američankou Charlottou Garrigue, mimořádně emancipovanou, moderní a přitom zbožnou ženou unitářského vyznání. Masaryk se stal po svém návratu z USA členem kalvínské církve. Přestože v osobním životě žil pevný život víry a intenzivně četl Písmo, na životě církve se valným způsobem nepodílel a bohoslužby už v dospělosti navštěvoval jen výjimečně. Manželé Masarykovi byli v kalvínské reformované církvi přijímáni dosti nejednoznačně také proto, že nesouhlasili s dogmatem o Nejsvětější Trojici a o boholidské podstatě Ježíše Krista. Ježíše považovali za vynikajícího náboženského učitele a snažili se sledovat především jeho náročnou etickou nauku. Masaryk pilně četl moderní německou teologickou literaturu, stejně jako rozvíjel podněty řeckých antických filosofů, hlavně Platóna a také evropského osvícenství.

    Dobová svědectví studentů na pražské univerzitě, jejímž pedagogem se stal mladý Masaryk roku 1882, ukazují osobnost značně se vymykající obvyklým českým poměrům. Ukazují nejen Masarykovo nepopiratelné charisma, jeho vzdělání, to, jaký byl přitažlivý muž a výtečný řečník. Masaryka zásadně v tomto ovlivnil jeho americký pobyt a blízkost jeho americké manželky. Přinesl s sebou do českého prostředí velkou míru otevřenosti, ochoty demokraticky diskutovat všelijaká témata, včetně tabuizovaných. Tak, jak tomu bylo zvykem v prostředí jeho nové americké rodiny, ve které se tolerantní otevřenost snoubila s protestantským morálním individualismem. A tak víme, že Masaryk ve svých přednáškách z oblasti sociologie neváhal lehce zkoprnělým studentům vykládat o prostituci jako problému chudoby, o problematice předmanželského života mladých mužů i žen, ale také statečně zpochybňoval různá vlastenecká klišé, na které chtělo jeho okolí slyšet. Masaryk odmítal uznat pravost zfalšovaných, údajně středověkých rukopisů Zelenohorského a Královédvorského, odmítal nenávist k cizím, nečeským národům, odmítal přistoupit na tradiční antisemitskou nenávist a hleděl také vysekat židovského obžalovaného Leopolda Hilsnera z absurdního obvinění z rituální vraždy Anežky Hrůzové v Polné u Jihlavy. Za všechny tyto své aktivity si také vykoledoval značnou šikanu v médiích i ve veřejném prostoru. Pod vlivem své svobodomyslnosti, ale také americké rodinné zkušenosti dospěl k pokrokovým a feministickým názorům, zcela odmítal nerovnoprávnost ženy a muže. "Když mně nebožtík profesor Albert dokazoval," vyprávěl Masaryk Čapkovi, "že se ženy nehodí na medicínu, protože prý jsou na to svalově a nervově slabé, říkal jsem mu: A na ošetřovatelství nejsou slabé? Taková ošetřovatelka musí pacienta opatrovat dnem i nocí, musí ho zdvihat a všemožně se o něho starat - na to musí mít víc síly než vy felčaři, kteří operujete nejdéle hodinu. Tož pak mlčel." (96)

    Masaryk se také stal zanedlouho po svém návratu do Čech poslancem vídeňského sněmu, za mladočechy, s touto stranou se však později rozešel. Dlouholetá osa české politiky, koncepční spor mezi tzv. staročechy a mladočechy, byl tehdy již notně vyčmouchlý a bylo třeba se zhosit dobových témat moderněji. Masaryk společně s Kramářem a Josefem Kaizlem založil v roce 1900 Českou stranu lidovou - pokrokovou, která byla ale známější pod označením realisté. Strana to nebyla zrovna úspěšná: získala ve většinovém volebním systému vždy jen minimální počet poslaneckých křesel. Masaryk kandidoval (a uspěl) za realisty v dosti evangelicky zaměřeném obvodu na Valašsku. Svou volební kampaň pojal Masaryk následovně: pěšky chodil po Valašsku, zastavoval se se všemi, kdo mu chtěli naslouchat (dnes se tomu říká "kontaktní kampaň") a s Biblí v ruce dokazoval a na konkrétních biblických místech citoval, že jeho soupeři klerikálové skutečně pravdu nemají. Masaryka je možné politicky definovat v té době jako svobodomyslného liberála nebo liberálního progresivistu se značně vřelou vazbou na inspiraci křesťanstvím. Později, už jako prezident si pak vybudoval nadstandardní vztahy k sociální demokracii a byl pravděpodobně voličem těchto sociálních demokratů.

    Masaryk nedůvěřoval v pevnost a autenticitu katolické tradice. Namítal, že veškeré katolické zázemí, pouťová zbožnost, religiozita velkých selských rodů nemá žádnou hodnověrnou podstatu, jednalo se podle něj pouze o převzetí zvyklostí bez skutečného vnitřního sdílení. Poznal také Rusko a přes svůj obdiv k ruské klasické literatuře a mnoha běžným Rusům byl zděšen nízkou vzdělanostní i morální úrovní kněží pravoslavné církve. Masaryk později pověděl, že ve znalosti Bible je snad každý německý kostelník lepší než moskevský patriarcha. Nepěstoval žádné všeslovanské iluze a výrazně preferoval západoevropské státy i kultury. Masaryka zajímaly takové formy křesťanství, které by byly svobodné a opírala by se o dobově srozumitelné formy, včetně maximálně svobodné diskuse o věroučných tématech. Pozorně a s porozuměním sledoval Masaryk vznik dělnického a odborového hnutí, ve kterém se pracující setkávali, aby společně racionalizovali svůj boj za zlepšení životních podmínek. Dialog a férové argumentační soupeření Masarykovi vážilo o mnoho více než jakékoli mocenské tlaky a nátlaky. Masarykovi nevadil inteligentní nesouhlas s jeho myšlenkami, naopak o kvalifikovanou diskusi a oponenturu celý život stál a snažil se ji podnítit. Ještě jako prezident si stýskal na bezmyšlenkovitý kult "tatíčka Masaryka" a všímal si, že spíše než obdivovatelé čtou jeho knihy pozorně spíše jeho odpůrci - což byli za První republiky zejména katolíci a marxisté. Už od mládí neměl Masaryk valného mínění k instituci monarchie, stejně jako k uspořádání rakousko-uherské monarchie - jeho modernistickému duchu výrazně více vyhovoval dávno před vznikem Československa model demokratické sekulární republiky (Francie, USA, Švýcarsko).

    I do svého stáří, i jako prezident Československa nepřestával Masaryk intelektuálně pracovat, přemýšlet, i o náboženství. Náboženskou otázku podle svých slov pokládal za ústřední téma svého života. Například v Čapkových Hovorech s Masarykem se ukazuje také prezidentovo velké zaujetí pro otázku nesmrtelnosti duše, nezničitelnosti duše smrtí. Pro Masaryka byla otázka osobní nesmrtelnosti otázkou velmi důležitou, Čapkovi říká, že už jen z tohoto důvodů oblibuje křesťanskou teologii více než třeba různá indická náboženství a učení. "Já chci být po smrti stále já, nechci se rozpustit v nějaké metafyzické kaši," poví starý Masaryk Čapkovi. Na své zesnulé ženě Charlottě obdivoval, s jakou pevnou jistotu přijímala smrt těla a očekávala nesmrtelnost duše, "jako by smrt byla jen dveřmi do nějakého vedlejšího pokoje," říká o tom sám Masaryk. Po smrti své ženy Charlotty pak ještě Masaryk stihl jako prezident navázat několik osobních a intimních vztahů s mnohem mladšími ženami.

    Jen málo jsem mluvil o Masarykovi jakožto prezidentovi, jakožto mocnáři, doufaje, že jsou tyto věci obecněji známé. Chtěl jsem kázat o náboženských inspiracích T. G. Masaryka, o modernosti jeho postřehů, o jeho dlouhodobé a vytrvalé cestě následování evangelia. "Ježíš, ne Caesar!" řekl jednou stručně Masaryk. Domnívám se, že osobnost TGM byla tak nevšední a zajímavá právě tím, čím inspirovala jeho osobnost křesťanská víra. Masaryk si zadal pod vlivem protestantsky pochopeného křesťanství značně vysoké nároky sám na sebe, hleděl je dodržovat, hleděl podle nich žít - to bylo, domnívám se, hlavním tajemstvím jeho charismatické, všeobecně přitažlivé nebo alespoň respektované osobnosti. Amen.

    Sestry a bratři, nesvornost v církevním společenství není samozřejmě ničím novým... Jistě není něčím, co by snad přinesla špatná dnešní doba, něčím, co souvisí s moderním lidským sobectvím. Jsou tyto záležitosti stejně normální jako hádky v rodinách, jako manželské spory. A manželů, kteří se nikdy nehádají, je málo - a nakonec, kdoví, jestli nikdy se nehádat je úplně dobře, jestli to je úplně normální. Je možné hádat se o hlouposti, o špinavé ponožky zakopnuté pod postel, o špatně zavřenou zubní pastu. Ale je možné vést spory i o vážnější věci - o chování dětí, o budoucnosti rodiny, o koupení nového bytu, o rozdílných představách ohledně nakládání s penězi, ale třeba i o alkoholismus nebo nevěru partnera. Některé vážné spory mohou skončit smírem a třeba i láskou ještě silnější a ještě spolehlivější než kdysi; některé rozepře naopak rodinu vážně ohrožují a ta se pod jejich tíhou bohužel rozpadne. Všechny tyto obtíže provázejí soužití rodin od nepaměti, i když je pravda, že v dřívějších staletích byla možnost odejít od rodiny daleko těžší; to ale nebylo proto, že lidé dříve bývali lepší než dnes, ale proto, že fungovat mimo rámec rodiny se dříve skoro nedalo -samy podmínky tehdejšího života, zvláště u chudých lidí, kterých byla většina, to prakticky nedovolovaly.

    Skoro všechno, co jsem teď řekl o sporech, které odjakživa provázejí život v rodině, platí v obecné rovině také o životě v křesťanském sboru. Kdepak problémy dnešní doby, kde si údajně každý prosazuje svou a nechce naslouchat druhému! Apoštol Pavel podává někdy kolem roku 55 po Kristu zprávu o rozporech v korintském církvi. Stačí mu pár slov, aby vykreslil situaci, která je pro nás jistě velmi srozumitelná, jistě velmi dobře představitelná. Pavel píše: Říká se prý mezi vámi, já hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. (1 Kor 1,12) - Situace v Korintě není taková, že by dvě odhodlané poloviny církevního shromáždění stály mezi sebou v nesmiřitelném postoji bez ochoty ustoupit a smířit se. Spíše čteme v epištole svědectví o skupinkaření, o remcání na autority, o jakoby stranickém pojímání církevního života a tím pádem o nejednotě a nesvornosti. Já jsem s Pavlem, on je s Apollem, tamten také není náš, ten je Petrův, bacha na něho!, a tamten se pro změnu hlásí ke Kristu... Toto přece jenom není extrémní rozkol ve sboru, není to žádná "rozvodová atmosféra" v církevním společenství. Je jisté, že poměry třeba u Galaťanů, kterým předtím apoštol Pavel adresoval svou Epištolu Galatským, jsou daleko dramatičtější. - Ale také to není úplně malicherné. Není to nějaký nicotný spor o to, jestli plot před farou bude natřený nazeleno nebo naoranžovo. Nejedná se o žádné malé nedorozumění, kterému by bylo možné se za krátkou dobu zasmát. Ostatně víme, že i malé spory o hlouposti bývají bolestné - v rodině, v církvi, v práci i kdekoli jinde. Tyto spory o malichernosti vyčerpávají často více než vážné a smysluplné zápasy o důležité věci...

    Korintský sbor prožíval a řešil včasech apoštola Pavla několik problémů a toto je první znich: korintští křesťané se hlásí k několika vůdcům, k několika různým apoštolům nebo učitelům - a tím i k různým pojetím, různým důrazům křesťanské víry i kristovského života. Potud v pořádku, to je přirozené - a našemu modernímu demokratickému pojetí by se tato situace měla jevit i bližší a více zdravá než kult jedné vůdčí osobnosti. Zdravá je tato konkurence několika církevních proudů tehdy, když se stala ukázněnou bratrskou růzností, nesenou hlubším vědomím jednoty - právě tak, jako je to u různosti údů a částí jednoho těla. Toto krásné přirovnání z pozdějších partií Pavlovy první epištoly do Korintu jsme slyšeli už v úvodním čtení z Písma (1 Kor 12,12-27). Tělo má různé části a rozmanité funkce, tím však nepřestává být jedním celkem. Zdravé tělo nutně potřebuje vnitřní soulad, musí sledovat jednotnou vůli. Tělo, jehož údy by si dělaly každý, co chce, by bylo bolavé a schizofrenické. Z Pavlova líčení je zřejmé, že v Korintu tato konkurence různých osob a pojetí víry dávno přestaly být jenom výrazem přirozené a zdravé různosti a stala se sobectvím, svárlivostí, nepravým kultem osobností jednotlivých učitelů, nebezpečným a neproduktivním skupinkařením. Pavel pak volá: "Je snad Kristus rozdělen?" (1 Kor 1,13) Zde už nejednota v církevním sboru překročila hranici bratrsky vstřícného jednání.

    Pro atmosféru v korintskékřesťanské obci je o to mrzutější, že celá tato řevnivost vznikla zřetelně proti vůli osobností, kterých se jejich příznivci dovolávají a sami tito učitelé mají jenom omezené možnosti, jak horké hlavy uklidnit. Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu, překřikují se lidé v korintské církvi. Pavel, Apollo, Petr, a pak ještě Kristus: těchto vzorů se tedy v Korintu dovolávají. Pavel z Tarsu, velký apoštol pohanů, korintský sbor přímo založil a ovlivnil ho svým postojem, že Řekové i jiní "pohané" mají, pokud uvěřili v Krista Ukřižovaného, stejnou cenu před Bohem jako židovský národ, lid Smlouvy. Kdopak byl ale Apollo, ke kterému se zase tolik vehementně hlásí jiná skupinka Korintských? Apolla známe i z jiných pasáží Bible. Vystupuje už ve Skutcích apoštolských a naprosto nebyl Pavlovým konkurentem, ale naopak věrným a loajálním spojencem. Víme o něm, že se jednalo o řecky mluvícího Žida z Egypta, o nesmírně bystrého, inteligentního a charismatického teologa a kazatele. Mnozí dokonce myslí, že právě Apollo napsal biblickou Epištolu Židům - k četbě i pochopení ten nejtěžší spis celého Nového zákona. A apoštol Petr, který tolik oslovil zase jiné lidi v korintské církvi? Ten měl na rozdíl od Pavla snad ve větší vážnosti židovství, ale jinak se sotva v něčem podstatném od Pavla odchyloval. Konečně hlas další skupinky - "my se nehlásíme ani k Pavlovi, ani k Apollovi, ani k Petrovi, ale ke Kristu" - by na první pohled mohl působit velmi zbožně, jako hlas vědomý si toho, co je na evangeliu podstatné. To je ale jen zdání: také frakce těch, kteří se údajně obejdou bez Pavla, bez Petra, bez každého lidského prostředníka a odvozují svou důležitost od samotného Krista, vnáší do křesťanské obce v Korintu jenom zmatek. Oni se nedovolávají Krista tím způsobem, že by snad šířili kristovský mír a pokoj, ale trochu sebestředně a chlubivě: Oč je Kristus více než Petr nebo Pavel, o to větší cenu připisují sobě a své vlastní skupinové pravdě. Zapomínají na ježíšovský étos: "Kdo chce být mezi vámi největší, buď mezi vámi služebníkem." (Mt 20,26)

    Rozhádané nebo přinejmenším nevraživé frakce tedy vyzývá apoštol Pavel k jednotě. Nakonec celá První epištola Korintským - nejenom těchto pár veršů, nad kterými se zamýšlíme - , je nesena usilováním o jednotu v církevním společenství. O jednotě se často mluví, v církvi, také různé nepěkné politické systémy se jednotou často zaklínaly a pronásledovaly všechno, co jejich pojetí jednoty mohlo ohrožovat. Smyslem života v církevním společenství je ovšem dobrá jednota, kristovská - taková, která přináší mír, pokoj a lásku, taková, která může trvat a růst, a také inspirovatty, kteří křesťany nejsou... O tuto jednotu má smysl se společně snažit. A tuto jednotu nejde ovšem vybudovat tak, že se potlačí pestrost života samého, že se pohrdne rozmanitostí lidí, rozdílností jejich obdarování, jejich jedinečnými talenty a životními zkušenostmi. Skutečná jednota naší rozmanitost nepopírá, ale naopak z ní žije - a dává našim individualitám teprve tu správnou svébytnost i svobodu. Tato jednota, která není násilnou a hloupou jednotou, ale souzvukem a společným dílem, je možná jen v Ježíši Kristu, který sjednocuje božské a lidské.

    My, kteří jsme tu shromážděni, jsme rozdílného věku, povolání, každý pocházíme z jiné vesnice anebo z jiného města. Jsme muži a jsme ženy. Rozdílně jsme si zařídili své životy. Někteří z nás mají velkou rodinu, jiní žijí osaměle. Někteří znás jsou šikovní na řemeslo, jiní na jazyky nebo na počítače, jiní jsou dobrými matkami, babičkami a dědečky. Někteří jsme součástí velkých rodin dlouhodobě spjatými s církví a jiní jsme do kostela poprvé přišli až jako dospělí. Každý z nás u voleb hlasuje pro jinou politickou stranu. Toto jsou všechno rozmanitosti, které jsou dobré a náležité. Je ale hlavní, abychom ve všem našem rozmanitém konání zůstali bratrsky otevření pro druhého a pro naší vzájemnou jednotu, která respektuje rozdílnost druhého: "Oko nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" Ani hlava nemůže říci nohám: "Nepotřebuji vás!" - Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo." (1 Kor 12,21; 12,20) Všechny drobné i větší rozdíly mezi námi nám budou kdobrému jenom tehdy, když pro nás nepřestane být důležitá hlubší jednota, svornost vtom, co je opravdu důležité: ne rozdíly mezi Petrem, Pavlem, Apollem, ale hlava nás všech - Kristus.

    Pasáž z První epištoly Korintským, která se stala základem mého kázání, obsahuje ještě některé velmi zajímavé věty. Tak zajímavé věty, že by ve skutečnosti celé jedno nedělní kázání mohlo navázat jenom na ně: Děkuji Bohu, říká Pavel, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gaia; tak nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v moje jméno. Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil. Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu. (1 Kor 1,14-17) - Apoštol Pavel nebyl, jak nám říká, poslaný křtít, ale zvěstovat evangelium. Oceňuje, že téměř nikoho nepokřtil, své poslání spatřuje v jiné misii než ve křtu pohanů vodou. Slova zarážející až šokující: jak to ten Pavel myslí? Že by tedy nebyl smysl křesťanského zvěstování v tom, aby všechno lidstvo bylo pokřtěno - obvyklým církevním způsobem? Copak křest vodou není nutnou vstupenkou ke spáse? Záleží snad více v Božím díle spásy na něčem jiném než na samém křtu? - Bylo by pro mě velmi lákavé o těchto výpovědích apoštola Pavla rozvažovat. Ale takový už je život s apoštolem Pavlem: jeho myšlenková odvaha je tak nesmírná, že o každé jeho větě a doslova i polovětě by bylo možné hovořit ne během jediné bohoslužby, ale hned během několika kázání. Nechme tedy zvláštní slova apoštola Pavla zaznít, upozorněme na jejich geniální, temné hloubky - a jednou, dá-li Pán, přijde příležitost říci ktěmto slovům své. Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu... Amen

Základ kázání: Mt 25,31-45 v překladu Českém ekumenickém překladu (Další čtení: Zj 21,1-22 a Jk 2,1-9; 14-20 - vše v Českém ekumenickém překladu)

   Domnívám se, milé sestry, milí bratři, že Ježíšova promluva k učedníkům se tu vyjadřuje s neobyčejnou ostrostí o poslání a smyslu církve a snad ještě ostřeji o poslání nás, jejích pastýřů.

    Každý dobrý duchovní má být jistě oporou svému církevnímu společenství. Má se s ním rozdělit o své nejlepší schopnosti, o své bohoslovecké vzdělání, o svou životní zkušenost toto vše má využít, aby jeho církevnímu sboru bylo dobře. Řekněme to takto jednoduše. Aby jeho sboru bylo dobře: aby byl po všech stránkách co nejlépe zajištěn a opatřen, aby jeho bohoslužby byly řádně a s pokorou vysluhovány, aby biblické hodiny skutečně nabídly všem přítomným lepší vhled do nesnadných biblických textů. Aby z dětí docházejících do nedělní školy, na náboženství i na konfirmaci rostli zralí křesťané a třeba i příští členové rady starších jeho náboženské obce. Aby členové sboru, zvláště pak nemocní a nemohoucí byli navštěvováni a povzbuzováni evangeliem. Aby kostel, dědictví po československých husitských otcích, nespadl, ale byl řádně udržován a opravován. Aby církevní sbor byl všem zapsaným členům církve, vůbec všem, kterých se dotklo evangelium, domovem - prostorem k vlídnému a laskavému přebývání. Aby církevní společenství bylo tím, čím být má - samo sebou, církevním společenstvím, nositelem dobrých tradic, službou i ozdobou svému místu, obci, kraji, zemi... Toto nebo něco dosti podobného je z dobrých důvodů očekáváno od nás, kteří jsme připraveni přijmout pověření k duchovenské službě a působit jako faráři.

    Před chvílí jsme ovšem slyšeli slova Ježíšova z25. kapitoly Evangelia Matoušova - a ta k těmto očekáváním namítají nejedno velké ALE.

    Podání Matoušova evangelia zařazuje tuto Ježíšovu řeč krátce před vypravování o Ježíšových posledních Velikonocích - o Poslední večeři a Ježíšově zatčení a ukřižování. Blízkost smrti na kříži dává i citované promluvě o okolnostech příchodu "Syna člověka" v jeho slávě smrtelnou naléhavost. A tu se v těchto Ježíšových větách dozvídáme, že církev si má dávat na své zabydlení se v sobě, i na to, "aby jí bylo dobře", veliký pozor... Ježíš nabízí obraz toho, co se stane, až skončí Dějiny, obraz věcí posledních, obraz toho, co bude, až po našich pozemských životech i po dějinách světa spadne opona. Tehdy opět přichází Syn člověka i Syn Boží Ježíš Kristus, Pán dějin doprovázený zástupy andělů, aby provedl konečné, poslední oddělení Dobra a Zla. O tomto posledním, konečném rozloučení dobrého a zlého často evangelia v různých podobenstvích a metaforách hovoří: čteme v Ježíšově učení jednouo oddělení pšenice od koukolu, jindy o oddělení světla od tmy, nyní tedy o oddělení ovcí od kozlů. Syn člověka jakožto Pán dějin přichází do svého, do světa, který stvořil a usedne na svůj trůn, říká Písmo. (Mt 25,31). Syn člověka jde v tomto obrazném líčení najisto: není mu třeba se vyptávat, zkoumat, tázat se -jistou a pevnou rukou odděluje ovce od kozlů. A při tomto posledním dělení dobrého a zlého se ukáže, že probíhá podle trochu jiných měřítek než podle častého lidského pojetí toho, co církev je a co by církev být měla. Hlavním kritériem tohoto posledního oddělování, posledního souzení budou, jak ukazuje Ježíšova promluva, jiné věci, než to, jestli je někdo teologicky vzdělaný, jestli je někdo představeným náboženské obce, církevním představitelem jakékoli úrovně, jestli nosí talár, jestli četl tlusté bohoslovecké knihy. Toto je mi jakožto faráři třeba vědět a vzít vážně. Ale to, oč běží ve smyslu tohoto Ježíšova symbolického vypravování, míří nejenom na nás, na klérus. Těm, kdo jsou přijati navěky do otcovské Boží náruče, těm, kterým říká oslavený Kristus na konci dějin: Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa (Mt 25,34), toto říká Ježíš Kristus se zřetelným zdůvodněním. A je to zdůvodnění prosté, jasné, biblické a přesto pro řadu církevníků dosti netradiční a překvapivé. Závěrečné sortýrování ovcí a kozlů v Ježíšově podobenství Posledního soudu pomíjí otázky: jsi evangelíkem, katolíkem, ateistou, buddhistou, muslimem, nebo čím vlastně jsi? Chodil jsi na bohoslužby pravidelně? Byl jsi konfirmovaný, dal jsi své děti konfirmovat? A pokřtít? A co Večeře Páně - účastníš se jí? - Ne. Kristus doprovázený anděly jinak vysvětluje, proč si do své blízkosti vyvolil ty, které si vyvolil: "Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne,byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.'" (Mt 25,35-36) A zde, v podobenství anebo vizi 25. kapitoly Matoušova evangelia se ktomu už o mnoho více neříká. Jak moc se tu po nás vůbec žádá něco jako církevní život? Jak moc tu hraje roli naše církevní příslušnost, naše bohoslužby, obřady, taláry a štoly, církevní dary, do jaké míry se tu z Ježíšovy strany žádá nějaká československá husitská identita, popřípadě nějaká jiná křesťanská identita? Do jaké míry se tu chcedejme tomu po faráři Církve československé husitské, z perspektivy Posledního soudu, při konečném zúčtování před zástupy andělů, aby byl dobrým farářem dbalým svých sborových povinností, který se stará, aby jeho sboru "bylo dobře"? To jsou otázky, které je třeba klást. Po přečtení vět z Matoušova evangeliase zdá, že to zásadní, co má cenu v očích Božího Syna, je činný a účinný soucit. Dát pít žíznivému, dát lepší oblečení tomu, komu je zima, navštívit toho, kdo je ve vězení a snést sním jistou porci společenského opovržení od tak zvaných slušných lidí, kteří by se kněčemu takovému nesnížili - toto jsou ve verších Písma hlavní a vlastně jediné důvody, pro které zve oslavený Boží Syn Ježíš Kristus jisté lidi do tatínkovy nebeské říše.

    Evangelium obsahuje některé ještě o trochu radikálnější pasáže než ta, která tvoří základ mého kázání - věty, které ve své výpovědi zacházejí v čemsi ještě dále: Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského. (...) Mnozí mi řeknou v onen den: 'Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?' A tehdy jim prohlásím: 'Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.' (Mt 7,21-23) V těchto Ježíšových slovech z Kázání na hoře se ukazuje, že uctivě oslovovat Ježíše "Pane, Pane", to znamená spolehnout se na hlasité a zjevné projevy církevnického náboženství, religiozity, nemusí být jen zbytečné a neúčinné. Může to být přímo kontraproduktivní. Spolehnout sena košaté slovní přihlášení ke Kristu, patřičně doprovázené církevní pompou, varhanami, tradiční církevní velebnou řečí, okázalým sebevědomím z důvodů, že jsme morální, slušní lidé a dobří, spolehlivě zajištění křesťané - to vše v této citované promluvě z Matoušova evangelia spíše ještě povzbuzuje Kristův hněv při posledním soudu. Ještě spíše nám tato zbožnost slov, gest a tzv. křesťanské identity uškodí, pokud není doprovázena tím, co Kristus stanovuje jako hlavní závazek křesťana: Hladověl jsem, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. Překvapení zdaru spásy od těch, kteří si tímto svým milosrdným jednáním nečinili nárok na spásu, kteří byli jako milosrdný Samaritán "jati pouhým soucitem" (Lk 10,33) - překvapení těch, kteří pomohli hladovému a trápenému bližnímu snad i bez spekulací a bez docenění toho, jestli se v druhé lidské bytosti snad nesetkávají se samotným Kristem, to je hlavnm výsledkem Posledního soudu, jak ho přislibuje Ježíš metaforickým vypravováním o rozdělení ovcí a kozlů. Nás může překvapovat a povzbudit k dalšímu přemýšlení, proč se Ježích těch, které přijímá do svého království, tak málo ptána jejich církevní příslušnost; na to, jestli znají zpaměti vyznání víry; na důkladnost jejich četby Bible; na jejich docházku do kostela; dokonce i na to, jestli byli vůbec pokřtěni...

    Co si s touto převratnou Kristovou zvěstí o Posledním soudu má počít farář, který chce svou práci dělat co nejlépe? Co z toho vyplývá pro církevní sbor jakožto součást společenství věřících, které je pozváno ke spáse? Co z toho vyplývá pro naši teologii, naši praxi, pro naše shromažďování na bohoslužbách? Domnívám se, že ztoho nevyplývá, že máme naší církev zahodit, rozpustit, opustit. Mám za to, že ve slovech Ježíšových z 25. kapitoly evangelia Matoušova máme zaslechnout slovo o hlavním poslání naší církve a naší církevní každodennost i svátečnost tomu podřídit. Máme svou církevní práci pochopit ne jako spokojený církevní provoz, ale jako společné láskyplné sycení hladových, napájení žíznivých, navštěvování nemocných a vězněných, oblékání polonahých. Církev nemá ukazovat na sebe, už vůbec se nemá její starost vyčerpávat snahou o co nejhlasitější volání "Pane, Pane!", o to, aby toto pobožné volání bylo co nejvíce slyšet ušima, aby bylo co nejvíce monumentální, co nejobřadnější, konané s co největším souladem s vládnoucími poměry, co nejvíce prosperující... Má ukazovat Kristovu tichou tvář na hladových, žíznivých, na nuzných, na těch, kteří jsou na cestách, na ty, kteří potřebují milosrdenství - a setkávat se s Kristem jejich prostřednictvím. Toto po nás, zdá se, Ježíš Kristus sám ve slovech zachovaných v 25. kapitole Matoušova evangelia žádá. Církev se má inspirovat itěmi, kteří takto jednají, dokonce i tehdy, kdyžtoho o Kristu v náboženském slova smyslu jenom nemnoho vědí. Má mít v hluboké úctě ty, kteří cokoliv dobrého učinili jednomu z těchto Kristových nepatrných bratří, protože to učinili samotnému Kristu. (Podle Mt 25,40.) A církev má mít rovněž na paměti, že v nebeské říši Kristově, jak nám o ní bylo pověděno v závěrečných odstavcích Zjevení Janova, není žádný chrám, protože tyto věci na věčnosti pominou (Zj 21,22). V chrámech a chrámovém provozu naprosto tedy není hlavní poslání církve.

   Vážené sestry, vážení bratři, milí účastníci těchto bohoslužeb - jako kazatel, jako farář, jako církevní pracovník, jako pastýř votického sboru bych si přál jít právě touto velmi evangelijní cestou... Amen!

KÁZÁNÍ O PENĚZÍCH

2. února 2020

Základ kázání: Sk 19,23-28 v překladu Jeruzalémské Bible (Další čtení: Iz 44,10-19 a Mt 7,13-14, obojí v překladu Jeruzalémské Bible)

    Milé sestry a milí bratři, není nic překvapivého na tom, že náboženství vždycky mělo určité delikátní vztahy k penězům, k hmotným prostředkům, k ekonomickým příjmům a výhodám.

    Příběh ze Skutků apoštolských, z jejich devatenácté kapitoly, vylíčený překladem Bible Jeruzalémská v obzvláště živých barvách, zní dnešnímu času s jeho náruživostí pro ekonomické souvislosti myslím dosti povědomě. Apoštol Pavel přichází podle tohoto vyprávění do řeckého velkoměsta Efezu, na západě dnešního Turecka, v dohledu od Egejského moře. Pavlovo zvěstování evangelia se tam setkává se značnou úspěšností. Křesťanská misie se stává pro Efezany zajímavou, řady příznivců křesťanského směru rostou. Jenomže náboženské a společenské změny jakéhokoli významnějšího druhu mají obvykle nejenom své vítěze, ale také své poražené. Není těžké vidět, že pokud zaujme ve veřejném mínění obchodního města Efezu nějaké významnější místo ten nový kult, cesta Ježíše Krista, úpadek zřetelně postihne kulty jiné, tradiční. Obavy proto zřetelně pociťují řemeslníci a umělci, napojení i ekonomicky na tyto tradiční kulty a na chrámy dávných pohanských bohů. Hrozí se jak mizení tradic otců, jim blízké zbožnosti, starobylých tradic jejich země, tak i poklesu příjmů. Čím chudší bude chrám a kněžský aparát městské bohyně Artemis Efezské, tím menší budou také zisky z jejich výdělečné činnosti pro chrám. Rozhodnou se to tak nenechat a bojovně a výhrůžně provolávají městské bohyni Artemidě slávu - podobni v tomto bezmyšlenkovému skupinovému řvaní různých demonstrantů nebo příznivců fotbalu: "Veliká je bohyně Artemis!" Žádný ten frustrovaný zlatník, stříbrotepec, kovolitec a obchodník s kultickými a léčebnými předměty tu nevystupuje sám za sebe, ale splynul s davem. A ve skandujícím kolektivu, který huláká po ulicích o slavné bohyni Artemidě, chce zapomenout každý ten řemeslníček na všemožné společenské a ekonomické hrozby, na úzkost z toho, že pokrok nezastavíš. Na zlou předtuchu, že sláva dávné městské bohyně ve střetu s novou naukou o jediném všudypřítomném Bohu Otci a jeho ukřižovaném Synovi Ježíši Kristu dost možná neobstojí. "Mužové, víte, že z této práce máme blahobyt," říká zlatník v přečtené pasáži ze Skutků apoštolských zlatník Démetrios, "a vidíte a slyšíte, že tenhle Pavel přemluvil a svedl mnoho lidí nejen z Efezu, nýbrž skoro z celé provincie. Říká, že bohové udělaní lidskýma rukama nejsou žádní bohové. Je nebezpečí, že nejen náš obor ztratí vážnost, nýbrž i chrám veliké bohyně Artemidy nebude považován za nic, a začne upadat sláva té, kterou uctívá naše provincie i celý svět." (Sk 19,26-27)

   Ti z vás, milé sestry a milí bratři, kteří věnovali nějakou pozornost starým řeckým bájím, třeba už ve škole, nebo kvůli souvislosti těchto námětů s výtvarným uměním, si pravděpodobně vzpomenou na Artemis - bohyni lovu, v řeckém světě zvanou Artemis, v římském Diana. Na mrštnou bohyni s poněkud chlapeckým tělem, s krátkými vlasy přepásanými čelenkou, v loveckém plášti, často znázorňovanou s nějakým jelenem, srnkou nebo s loveckými psy. Dlužno říci, že Artemis Efezská, kvůli které Démetrios a jeho kolegové zlatníci způsobili toto velké srocení proti apoštolu Pavlovi, je jinou bohyní. Artemis Efezská, hlavní městská bohyně v Efezu v době, kdy se tam apoštol Pavel mohl pohybovat, je kult vzniklý určitým postupným vývojem z maloasijského božstva Kybelé - tedy z mateřské bohyně, představované jako ženu vznešených rysů, mladšího středního věku, jako laskavou ženu. Současníci Pavla a Skutků apoštolských už se dávno nenacházejí v mytických řeckých dobách, kdy se vytvářejí nám dodnes známé pověsti o bozích a jejich bojích a půtkách a vztazích ke smrtelníkům. Jsme už v době pokročile helénské a římské, kdy civilizační hodnoty už dávno nenese život venkovských pospolitostí, pastýřů, oráčů anebo malých izolovaných měst. V době Ježíše Krista a apoštola Pavla už kvete ve Středozemí čilý obchodní ruch, velké hemžení kultur, náboženství i jazyků, úžasně pestrá směna všech možných hospodářských a kulturních statků - skoro jako dnešní globalizace. Staré náboženské kulty při všem svém zdání starobylosti se neustále proměňují, bohové putují z jednoho národního náboženství do jiného, neustále se tyto religiózní inspirace obnovují a zkoušejí dát čím dál skeptičtějším a tolerantnějším Helénům i Římanům odpovědi na jejich životní směřování, na jejich existenční úzkosti. Soumrak pohanského náboženství je na přelomu letopočtu už zřetelný. Zbožnost jednotlivých městských kultů, jako byla tradice Artemis Efezské, čím dál méně v množství bohů a filosofických nauk přesvědčuje. Vnímavější současníci poptávají nějaké univerzálnější náboženství. Pro filosofy pozdní antiky začíná být zřejmé, že za množstvím soch bohů, chrámů, mýtů a lidových představ spočívá nějaký monoteistický, jednotný princip vesmíru, jedna univerzální božská mocnost, která se klene nad všemi národy a věky a nad všemi zjednodušujícími regionálními představami o bozích. Do takovéto kulturní nálady vstupuje v řeckých oblastech Středozemí apoštol Pavel se svým učením o jediném Bohu všeho světa viditelného a neviditelného, původně Bohu židů a se zvěstí o vykoupení skrze ukřižování Božího Syna Ježíše Krista. Apoštol Pavel říká všem, kdo ho chtějí slyšet, že toto Kristovo ukřižování a vzkříšení znamená pozvání k následování pro všechny; teď už nejenom pro židy, ale také pro všechny ostatní, třeba pro Řeky nebo Římany, pro všechny ostatní takřečené "pronárody" nebo "pohany".

    Biblický příběh o vztekání zlatníků a řemeslníků v Efezu a o naštvaném stříbrotepci Démétriovi, který čuchá krizi pro své řemeslo a úbytek kšeftů kvůli nové víře - celý ten text je stylizovaný jako ironická taškařice, jako kratochvilné čtení nebo humorné loutkové divadýlko o Škrholovi a loupežnících. Autor Skutků apoštolských, kterým byl evangelista Lukáš, napsal toto pokračování svého evangelia jako nepokrytý výsměch pohanství a modlářství svých řeckých současníků. Celá ta vtipná stylizace v prvních chvílích brání vidět v Démétriovi něco víc než sobeckého a záštiplného zloducha, brání nám s ním aspoň trochu soucítit, zahlédnout, že nám není tak docela vzdálený. "Je nebezpečí, že nejen náš obor ztratí vážnost (...) a začne upadat sláva té, kterou uctívá naše provincie i celý svět." (Sk 19,27) Nu, vidíme tu u Démétria věrnost víře svých otců a dědů, jak ji často u druhých oceňujeme - ne každý je nastavený tak, aby hned hodil dědictví po svých předcích přes palubu a skočil hned po každé náboženské módě a novince, po nějaké nové a obtížně srozumitelné nauce o Bohu a kříži, nesené jakýmsi židovským učencem Pavlem bůhvíodkud. Také je zřejmé, proč Démétrios neskáče nadšením, že nastává krizová doba pro   obživu jeho rodiny, pro jeho ekonomický profit z práce pro Artemis Efezskou, pro Artemidin chrám a kult. Místo aby si hned zadal nějakou kalkulaci, za jakých okolností může třeba jeho dílnu uživit práce pro kult nový, sloužení novým bohům nebo novému Bohu.

   Ostatně totéž přímočaré uvažování, jaké předvedl ve sledovaném příběhu efezský pohan Démétrios, přesvědčení, že i v náboženském věření jde přece o peníze "až v první řadě", přece poměrně hbitě vklouzlo i do chování pozdějších křesťanských církví a záhy je deformovalo. Že podobné jednání nezmizelo a nemohlo ani v křesťanské společnosti zmizet, přece připomíná i název naší církve (husitské). Mistr Jan Hus například takto káže v Betlémské kapli: "Vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě - zaplať, vyzpovídat se - zaplať, chceš poslední pomazání - zaplať, chceš loupit, vraždit - zaplať a bude ti odpuštěno. Ale podle toho, kdyby sám ďábel přišel a zaplatil, vstoupil by na nebesa. A za peníze vydřené takto z křesťanského lidu jen obchody své provozují, lichvy, koně krásné, čeleď nepotřebnou chovají, v kostky hrají a na své kuběny pláště drahé a kožichy věší (...), zatímco Kristus chodil v plátně a bos a neměl střechy, kam by složil svoji hlavu." Notoricky se objevovaly a objevují v církvi, stejně jako v jiných náboženstvích události a souvislosti, které ukazují, jak jde zbožností hlásanou navenek přikrývat ryzí cynismus, obživu nebo přímo luxus pro nějaký ten kněžský aparát, pro různé parazitické kliky, komploty a mafie. Od všech těchto problematických souvislostí zřejmě nejde žádné rozšířenější náboženství úplně sterilizovat. Tam, kde je více lidí pohromadě, vždycky dříve nebo později promluví také starost o finanční toky a vlivy, o snahu kdekoho uživit se, vylepšit svou hmotnou situaci, napakovat se. V prvním biblickém čtení dnešních bohoslužeb z proroka Izajáše, stejně jako ve skeči o pobouření řemeslníků pracujících pro Artemis Efezskou jsme slyšeli z Bible překvapivě radikální, až snad marxistické motivy - o tom, jak je (pohanské) náboženství schopno vykořisťovat ty, kteří mu sedli na lep. Prorok Izajáš se vysmívá dřině kováře, který ve své dílně upocený a umatlaný od sazí vyrábí modlu a té se pak bude sám klanět. Lukáš ve Skutcích apoštolských jízlivě předvádí na scénuřemeslníky, jimž modlářský kult dává dobré výdělky. Proto v Pavlovi a jeho evangeliu o Kristu vidí jejich cech nekalou konkurenci, která jim chce zaříznout slepici nesoucí zlaté vejce. Všechny souvislosti náboženské víry s penězi, s možností obohacování a s penězovody, zřejmě i většina deformací s tím spojené, nejsou v tomto světě pravděpodobně k vyřešení. Ekonomika a výdělečná činnost nepředstavují totiž žádný protiklad duchovního života, kultury, zbožnosti - duchovní život i církev se přece naprosto nevyhýbají a nemohou vyhýbat hmotným souvislostem; naopak, právě v nich se mají nějak osvědčit, v nich nás také mají orientovat, uprostřed nich naší hmotné nouze a našich hmotných potřeb nás má náboženství nějak vést a povzbudit; alespoň to od pořádného náboženství právem čekáme! Nutně tu však bude docházet ke konfliktům a k pokřivenostem podobným těm, jaké zachycují Skutky apoštolské na příběhu zlatníků v Efezu, jaké pranýřuje Mistr Jan Hus, jaké tepe Ježíš Kristus u farizeů, jaké zazlívá v devatenáctém století Karl Marx měšťáckým církvím své doby. Uniknout těmto konfliktním souvislostem, těmto deformacím se podařilo jen nemnohým, velmi na sebe a na svou víru náročným osamělým, těm, kteří slovy Kristovými chtěli a dokázali jít "úzkou cestou" (Mt 7,14). Amen.

PESIMISTICKÉ KÁZÁNÍ

19. ledna 2020

Základ kázání: Mt 6,25-34 v Českém ekumenickém překladu (Další čtení: Gn 3,9-24 a Ř 12,7-21, obojí v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři,

    domnívám se v posledních letech, že evangelium - původní novozákonní křesťanství - možná nepředstavuje nijak optimistický názor na svět. Spíše naopak. Je to náboženství zřetelně pesimistických obrysů. Chápe život jako plný bolesti, jako cestu bohatou na utrpení, na ztráty, na vyrovnávání se zlem, které je takřka všudypřítomné, které nacházíme ve světě i mezi bližními i v sobě samotných. Vždyť i ten hlavní symbol křesťanství, kříž, ke kterému to podle líčení evangelií všechno směřuje, bolest kříže, kterou Spasitel vědomě přijal a neunikl před ní - od takového náboženství bychom stěží mohli očekávat nějakou lacinou útěchu, nějaké levné zastírání zla a bolesti, se kterými se v životě potkáváme.

    Základ mého dnešního bohoslužebného zamyšlení tvoří několik Ježíšových výroků z tzv. Kázání na hoře - čili z dlouhé řeči, kterou dle Matoušova evangelia proslovil Ježíš Kristus před zástupem posluchačů a zájemců pod širým nebem, na nějakém výrazném vrcholu či pahorku. Podle tradice by mělo jít o dnešní Horu Blahoslavenství, která leží daleko na sever od Jeruzaléma v blízkosti Genezaretského jezera. V této řeči se Ježíš dotýká mnoha otázek života a víry. Spousta těch úplně nejznámějších citátů z evangelií, známých ostatně i nevěřícím, pocházejí z tohoto Kázání na hoře. Zde v Kázání na hoře se nachází třeba Ježíšovo proslulé naučení "nesuďte, abyste nebyli souzeni", pochází odtud Modlitba Páně "Otče náš, jenž jsi na nebesích", odtud je věta "blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské", Ježíš tu také řekne to známé přirovnání o někom, kdo vidí třísku v oku bližního svého, ale trám ve vlastním oku nevidí... (Vůbec odpouštění představuje důležitou tematiku celé této velké Ježíšovy promluvy pronesené na hoře.) A v Kázání na hoře se zrovna tak nachází i zvláštní Ježíšova výzva k bezstarostnosti uprostřed bídy tohoto světa, k nadhledu nad tím, co přinese nebo naopak nepřinese den: "Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?" (Mt 6,25)

    Nárok těchto Ježíšových pokynů a pobídek působí ideálně, takřka nedosažitelně. "Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno." (Mt 6,31-33) Málo toto myšlení koresponduje s naší každodenností. Zajímáme se o to, co budeme jíst, co budeme pít, jestli vůbec něco, zajímáme se, kde budeme přespávat, kdo nám poplatí elektřinu a vodu, zejména se právem zajímáme, jestli budou mít co jíst naši milí blízcí, jestli nebude zima těm, kteří jsou na nás a na naše příjmy odkázáni... Zajímáme se o tyto záležitosti a souvislosti, protože jsme bytosti plné tělesných potřeb a nikdo se nás nikdy nezeptal, jestli nám je po chuti tento život tělesných a strádajících bytostí vést, nemáme v tomto na vybranou. Lze si snadno vzpomenout na dávného německého kancléře Bismarcka, hluboce věřícího protestanta, který pravil, že Kázání na hoře je sice vznešené, ale vést státy podle jeho principů bohužel nelze. (V tomto světě skutečně nelze: Ježíšovo království není z tohoto světa, jak prozradil Ježíš Pilátovi Pontskému.)

    Celé toto Ježíšovo vybízení ke svaté bezstarostnosti, k jakémusi životnímu tuláctví, k radostné anarchii věřícího života inspirovaného polními liliemi a ptactvem nebeským, je podle všeho pochopitelné právě z hlediska pesimistického tónu evangelia. Ostatně i to samo řecké slovo "evangelium" - dobrá zpráva, radostná zpráva - evidentně předpokládá nějakou předběžnou zkušenost velké bolesti, zkušenost světa jako temného a ztraceného místa, ze kterého má tedy hlas evangelia přinést nějaké vysvobození, nějakou cestu směrem k čemusi jinému, lepšímu. Mezi velkými náboženstvími ukazuje také asijský buddhismus v tomto svém základním naladění nemalou podobnost s křesťanstvím: buddhismus i křesťanství, dvě nauky v mnohém odlišné, chápou jedna i druhá život na světě jako utrpení, ukazují zajatost života do různých starostí, chtivostí a zaslepeností, ze kterých ale existuje a je schůdná také jakási úzká cesta k vnitřnímu pokoji a k vysvobození.

    Mnohé se stane jasnějším, drahé sestry a drazí bratři, když si uvědomíme, kdo byli vlastně posluchači Ježíše Krista, kdo byli ti, kteří okolo něho stáli na hoře u Genezaretského jezera a poslouchali jeho kázání. Ke komu Ježíš mluví tady i na jiných místech evangelia především. Dobereme se toho buď tak, že opravdu podrobně čteme a analyzujeme texty evangelií, jeho jejich sdělení včetně jemných náznaků - anebo se prostě zajímáme o reálie starověku a života ve staré Palestině Ježíšovy doby, jako dějepisci. Přijdeme posléze na to, že ti, kteří Ježíše obklopovali a hltali jeho slova, byli opravdu ti nejchudší a nejponíženější tohoto světa. Nejdrobnější zemědělci, nádeníci, žebráci a mrzáci. Malomocní. Vdovy a sirotci. O všech těchto mluví Ježíš ve svých promluvách i podobenství, jejich životní strádání, jejich chudobu a zoufalství Ježíš zřetelně předpokládá, když mluví o království Božím. Tyto chudé povzbuzuje Ježíš, k nim je vlídný a laskavý - tak, jako je k boháčům přísný. Mysleme na to, bratři a sestry, že posluchači Ježíšovy řeči k zástupům na hoře žili v chudobě tak drastické, že jí neznají a nežijí ani ti nejméně majetní mezi vámi. Někteří z těch, kteří poslouchají Kristovo kázání, mají opravdu každodenní hlad, trpí skutečnou a celoživotní podvýživou. Není pro ně ničím samozřejmým chleba, tuk, obilí, mléko, ovoce. Zejména v neúrodných letech velmi strádají, jsou i se svými rodinami neustále ohrožovaní rizikem hladu. Jejich přístřeší, jejich bydlení také není ničím zajištěným, za těchto okolností. Je jasné, že smrt jejich rodinných blízkých, zvláště dětí, představuje živou zkušenost těchto palestinských chudých i všech starověkých chudých. Všichni někoho oplakali a pohřbili ve svém životě. V tomto životě zpravidla neprožili a nečeká na ně nic krásného. V románu Zločin a trest od klasika ruské literatury F. M. Dostojevského říká hlavnímu hrdinovi, studentu Raskolnikovovi, v jedné zaplivané moskevské krčmě opilec Marmeladov tato slova: "Nemám kam jít. Víte vy vůbec, mladý pane, co to vlastně je, nemít kam jít?" Ano, milí přítomní: Ti, kteří Ježíše poslouchají, nebo přinejmenším řada z nich opravdu nemají kam jít - v nejsyrovějším významu těch slov.

    A teď si uvědomme, prosím pěkně, že právě těmto chudým a vyvrženým říká Ježíš své radostné a vagabundské povzbuzení, ať zla tohoto světa a dotíravé starosti o nasycení a zajištění neberou tak vážně, jinak by se z toho nejspíš museli zbláznit. " Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich." (Mt 6,28-29) Tuto veselou útěchu, ve které je ovšem přítomné velké pochopení pro jejich bolesti a trápení, odkazuje Ježíš těm, kteří ho chtějí v nějakém smyslu následovat, žít podle jeho evangelia, uprostřed svého palčivého nedostatku. Právě chudí, kteří nic nemají, nic jim nepatří, jsou před nimi otevřené veškeré hrozivosti bídy - právě oni leckdy ukazují zvláštní schopnost radovat se uprostřed bolavosti života ze všeho základního, z toho, co není na prodej. Vzpomeňme na postavu muzikanta ze známé hrané pohádky Obušku, z pytle ven! (i do mě se v dětství nesmazatelně zapsala), na muzikanta hraného Ladislavem Peškem, který uprostřed všudypřítomného hladu, surového ponižování od lakomého hostinského, v nouzi a nedostatku si prozpěvuje: "Já s písničkou jdu jako ptáček / tramtarará tramtará / kdo se nerad usmívá / ten je starej protiva / jó, na světě je přece krásně..." Je to hodně křesťanská postava, ten dobrý chuďas z Obušku, z pytle ven!, i on se v jakémsi smyslu inspiruje krásou polní lilie i bezstarostností ptactva nebeského, jak nabádal zástupy posluchačů Ježíš v Kázání na hoře.

    Když tedy pomyslíme na takového Ježíšova modelového posluchače, jehož den je plný bolesti, ponižování, hladu a skutečné chudoby, jehož život je tak moc plný trápení a pláče, že už ani nemá co ztratit, a kterému Ježíš tady v promluvě o liliích a ptactvu nebeském řekne, že v tomto světě možná ani není co hodnotného získat nebo ztratit - teď nám budou jasnější i jiné důsledky Ježíšova učení a působení. Proto přece ta Ježíšova starost o chudé, proto chudým patří království nebeské - nic nemají, na ničem nelpí a proto jsou obzvláště otevření tolik nesnadno zaslechnutelnému Božímu hlasu! Proto Ježíšovo milosrdenství k hříšníkům, celníkům i prostitutkám - každý na ně plive, nikdo je nemá rád, nikdo jim v tomto světě nic dobrého neprokáže, proto obzvláště oni potřebují Boží milosrdenství a Boží odpuštění a víceméně to o sobě velmi dobře vědí. Proto Ježíšova starost o nemocné, o vyobcované malomocné, o slepé, hluché, kulhavé - oni velmi potřebují Boha, Boží blízkost, Boží pomoc, Ježíšovo laskavé slovo. A tímto modelovým posluchačem se, drazí přítomní, inspirujme i my. V kostele i ve všední den, je-li možná! I když třeba nestrádáme hladem, máme třeba něco našetřeno, máme kde bydlet i co na sebe, i my to všechno považujme za nesamozřejmé, nelpěme na tom, nenechme se těmi všemi starostmi o potravu a oděv a nocleh udusat. Neutopme v těchto starostech svou duši, svou boží jiskru uvnitř nás. Buďme i my, přestože snad něco máme, naladěni na vlnu těch, kteří jsou chudí; buďme chudí duchem, chudí v duchu - takovým bezstarostným podle Ježíše Krista patří království nebeské. Amen!

JUBILEJNÍ KÁZÁNÍ KE STÉMU VÝROČÍ CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ

5. ledna 2020

Základ kázání: 2 Kor 5,7 v překladu Bible Kralické (Další čtení: 1 Kor 3,9-11; 16-17 v Českém ekumenickém překladu a Mt 11,25-30 v překladu Jeruzalémské Bible)

   setkáváme se tu společně při nevšední příležitosti: chceme v dnešních bohoslužbách společně oslavit, střízlivě, s pokorou a s poděkováním Bohu, sté výročí založení naší církve. Budeme společně přemýšlet nad smyslem jejího vzniku, smyslem jejího staletého trvání a nad její možnou inspirací pro naše příští časy i pro příští trvání Božího lidu.

   Naše církev se narodila ve čtvrtek 8. ledna 1920 na shromáždění Klubu reformovaných kněží, dosavadních duchovních církve římskokatolické, na pražském Smíchově, ve smíchovském Národním domě. Její vznik pak byl vyhlášen z kazatelen (z některých kazatelen) v nejbližší neděli, 11. ledna 1920, kdy zároveň zásadní postava tohoto hnutí reformovaných kněží a pozdější patriarcha církve Karel Farský sloužil bohoslužbu podle vlastního liturgického pojetí v Praze na Staroměstském náměstí, v barokním chrámu svatého Mikuláše. - Porod této církve před sto lety nebyl předčasný ani překotný, ani neočekávaný.

   Nedávno předtím, jak známo, vznikla na troskách rozpadlé a válkou poražené rakousko-uherské říše Československá republika. Do jejího čela byl jako prezident postaven nejdůslednější a dlouhodobě nejaktivnější zastánce tohoto projektu, profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Tady vězí určitá paralela s patriarchou církve Farským. Ta spočívá ve skutečnosti, že jak Masaryk, tak i Karel Farský se jako zakladatelé států nebo zakladatelé nových církevních společenství nenarodili, jejich záměr dlouho takový nebyl. Masaryk byl po desetiletí opozičním politikem, který ale předpokládal existenci Rakouska-Uherska a nijak ho nezpochybňoval. Měl dlouho důvody rakouskou říši reformovat, opravovat její zaostalosti a zlořády, ne ji však rozbíjet. Opakovaně se však přesvědčoval, že tato umírněná snaha o reformování země není úspěšná, že rakouský státní systém je příliš prohnilý, příliš nehybný, naprosto neschopný a neochotný se proměnit v cokoli modernějšího. Čeští intelektuálové Masarykova rozhledu začínali být postupně stále rozladěnější, jaký profízlovaný a klerikální blbákov z rakouské říše je a zřejmě napořád bude, kolik cynismu, neefektivnosti a perzekuce tuto monarchii a její každodennost provázejí. Když potom rakouské císařství zapadlo do nesmyslné a otřesné První světové války, jejíž smysl a drastické oběti se staly pro širší české veřejné mínění zcela neobhajitelnými, nebylo už díky Masarykově předvídatelnosti Rakousko dále udržitelné a došlo k definitivnímu rozchodu Čechů s Vídní (a Slováků s Budapeští). Masaryk se bořitelem říše stal z nezbytí, zareagoval na dlouhodobě zcela nerozumné a bezútěšné chování elit rakouské monarchie.

   Ve velmi podobné situaci byl v tomto punktu, milé sestry a milí bratři, také kněz Karel Farský a jeho spolupracovníci. Masaryka zastihl vznik Československa jako vitálního starého profesora. Karel Farský naproti tomu byl stěží čtyřicetiletým katolickým intelektuálem. Jednalo se o osobu velké vnitřní integrity a laskavosti, který se ale nebál dávat své postoje zřetelně najevo a neostýchal se vstupovat do střetů s církevními autoritami. Přesto i on sám sebe chápal ještě nedávno předtím jako loajálního člena a pracovníka katolické církve. Stěží by se nadál, že jeho požadavek na nutné a žádoucí reformy církve povede až k založení církevního společenství úplně jiného.

   Oč tady běželo, sestry a bratři: požadavky, které stály za Karlem Farským a Klubem reformovaných kněží a které poté, co je pražské arcibiskupství ani Vatikán neakceptovaly, vyústily až ve vznik nové církve, naší církve, byly tyto, nebo například tyto: zavedení české řeči do bohoslužeb, nahrazení tehdy dominující liturgické latiny češtinou. Vy, kteří jste někdy měli příležitost a navštívili jste v současnosti nějakou katolickou bohoslužbu, jste si jistě všimli, že tomu tak dnes už není, že po Druhém vatikánském koncilu se latina zásadně upozadila a celá bohoslužba se dnes už i u katolíků vede v národní řeči; před sto lety tomu však nebylo takto a papežské a biskupské struktury se svou příslovečnou arogancí dávaly najevo, že o podobných požadavcích a ústupcích nehodlají naprosto diskutovat. Bratr Karel Farský přeložil v průběhu roku 1919 latinský misál do češtiny a svou interpretaci liturgie v češtině sloužil o vánočních bohoslužbách ve staroměstském chrámu. Podotýkám, že Farský na svém překladu liturgie do češtiny a na tvorbě českého misálu pracoval v mimořádně asketických podmínkách. Opustil svůj plzeňský byt, své dosavadní plzeňské působiště a protože věděl, že v zápasu o příští character církve je zapotřebí fyzicky být přítomen v Praze a své postoje prezentovat a obhajovat, našel si bydlení v pražské nemocnice U milosrdných, dnes Na Františku. Tam se Farský podílel na pastoraci nemocných a obýval nevytápěnou, k ubytování zcela nezpůsobilou místnost, která přes den sloužila jako holírna pacientů. Vzpomeňme občas na to, že československou husitskou liturgii, kterou každou neděli vzdáváme Bohu díky, sestavil bratr Karel Farský v těchto extrémních podmínkách.

   Dalším požadavkem, celkem nepřekvapivým, reformovaných kněží na církevní změny bylo zrušení povinného celibátu kněží. Ustanovení platné v církvi nikoli od počátku, ale až od středověku, popouzelo svou nesnadností a nesmyslností, stejně jako cynismem a poškozováním mravní páteře při jeho tajném obcházení. Pravděpodobně víte, že sám Karel Farský, pozdější první patriarcha naší církve, tento principiální požadavek na právo kněží mít rodinu sám nekonzumoval, či ho konzumovat pro svou brzkou smrt nestihl. Ten sympatický a oduševnělý muž, bratr doktor teologie Karel Farský, jehož portrét známe i z předsálí naší modlitebny, se sám nikdy nestal manželem a otcem, jako by se snad podobně jako apoštol Pavel zasnoubil se svou prací pro církev.

   Ale hlavním impulsem pro nutné reformy katolické církve, které nakonec přivedly v lednu 1920 skupinu několika desítek reformních kněží k vyhlášení nové církve na Vatikánu nezávislé, Církve československé, byla odlišná představa, jak vůbec každodenní křesťanství praktikovat a žít. Šlo o snahu žít moderní a svobodné křesťanství. Nevyhrožovat modernímu lidstvu, nezlořečit společnosti, že odpadla od jakéhosi ideálu triumfující a pochmurné církevní vlády středověku a baroka. O snahu nekonzervovat nějaké prastaré náboženské rituály a prastará církevní dogmata, která se přežila a kterým už nikdo autenticky nevěří. O snahu zříci se moci, nátlaku, násilí a disciplinace církve vůči věřícím i vyššího kléru proti nižšímu, protože tyto prostředky nátlaku a vynucování jsou nedůstojné a církevnímu společenství nepřísluší. O snahu být modernímu člověku nablízku a ku pomoci. O snahu přesvědčovat laskavým slovem, vést zdvořilý a bratrský dialog se svou dobou, se svým okolím, věřícím, jinou věrou věřícím i nevěřícím. Také o snahu přijímat vědu, racionalitu a sekulární státní instituce ne jako konkurenty a jako nepřátele, ale jako partnery, kteří stojí skutečné křesťanské víře k pomoci.

   Takto to, domnívám se, bratr Karel Farský a jeho kolegové reformovaní kněží mysleli. Šlo o požadvky, které skutečně měly dlouhodobého trvání, nešlo o nějaké soukromé domněnky či nápady Farského, ale šlo o požadavky mnoha katolických kněží i laiků, několika generací 19. i počátku 20. století v Čechách i s paralelami v jiných zemích Evropy a světa. Protože římskokatolická církev zareagovala na tyto pohyby a konflikty jako nepružná konzervativní situace, rozhodla se tyto požadavky vymlčet, předstírat, že se nic neděje a že všechno bude jako dříve, popřípadě reformátorům jako už tolikrát ve své historii snažila hrozit a izolovat je, vedla situace v po Novém roce 1920 k ustanovení samostatné a suverénní Církve československé, ke které se brzy přihlásil celý jeden milion věřících z nově vzniklé republiky. (Sám Farský navrhoval původně název Církev českokatolická, ke změně postoje ho přiměl teprve na Smíchově přítomný slovenský polní kurát Albín Krasna, který Farského přesvědčil, že takto v budoucím čase nová církev osloví slovenské věřící. Současný název naší Církve československé husitské pochází až z doby poměrně nedávné, ze sedmdesátých let a je výsledkem snahy vynikajícího teologa profesora Zdeňka Trtíka, děkana teologické fakulty.)

   Milé sestry a milí bratři, za sto let svého trvání zakusila naše církev úspěchy i různá zakopnutí, nesla ovoce Božího požehnání stejně jako lidské hříšnosti. Hned po svém vzniku prošla tzv. pravoslavnou krizí, kdy určitá část duchovních považovala za potřebné spojit tuto novou církev organizačně i duchovně s východním pravoslavím, konkrétně srbským. Došlo k velice řekl bych kultivovanému odchodu těchto k pravoslaví inklinujících kněží a laiků do pravoslavné církve. Za nacistické okupace byl určitý počet duchovních i věřících pronásledován a některé z nich nacistický režim zavraždil. Po nelegitimním uchopení moci komunisty v roce 1948 se církev nechala vmanévrovat do různých nedůstojných kompromisů, zejména v době dlouholetého patriarchátu Miroslava Nováka, který sám byl tajným členem KSČ. Polistopadové období také přineslo naší církvi několik manažerských a sexuálních skandálů. Je tu nějaký úspěch, něco, čím se Církev československá husitská může po sto letech trvání alespoň skromně pochlubit? Je-li tu jaký úspěch, jste jím vy, mile sestry a milý bratři. Váš duchovní život, vaše pevná a v církvi prohlubovaná víra, vaše hledání a nacházení Boha, vaše životní směřování. Je to příběh všech členů církve a jejich složitého i potěšujícího života s Bohem a jeho Synem Ježíšem Kristem, příběh, u kterého církev stála a kterému se pokoušela podle svých skrovných sil sloužit.

   V záhlaví mého kazatelského zamyšlení nad stým výročím Církve československé husitské stojí, milí moji posluchači, krátká poznámka apoštola Pavla z Druhé epištoly Korintským: "Skrze víru chodíme, ne skrze vidění". Velmi krátká, úsečná apoštolova formulace, ale také působivá věroučná výpověď, poměrně těžká k pochopení jak pro učené teology, tak i pro běžné čtenáře Bible. Mám za to, že tato slova vystihují o to, oč běží podstatně ve spiritualitě naší církve československé husitské. Potřebujeme oči, abychom viděli, potřebujeme vidění, smyslové vidění. Abychom ale chodili, abychom nebloudili anebo nestáli na místě, ale chodili - chodili ve smysluplnosti, abychom chodili svůj život k nějakému směru, ke světlu - na to je nám třeba víry. Víra přináší do našeho života orientaci, dělá z něho chození, příběh, děj - ale zároveň bývá tato víra riskantní, nezaručená, plná zápasů a temnoty. A stejně i takováto otřesená víra, stejně takovéto chození temnotami a krizemi je zapotřebí k tomu, aby šlo v našem životě o opravdové chození. A později přijdeme na to, že bez víry není ani vidění skutečným viděním, že i to vidění věcí není tak bezproblémové a zaručené, jak se tváří: jedině posvěcené vírou naše oči vidí smysl a příběh. Amen!

ÚTĚCHA KAZATELE

31. prosince 2019

Základ kázání: Lk 8,4-8 v Českém ekumenickém překladu (Další čtení: Kaz 11 a 1 Pt 3,8-18 v překladu Bible Jeruzalémské)

Milé sestry, milí bratři, milí hosté,

   Ježíš Kristus při svých promluvách k posluchačům řekl několik různých podobenství - malých příběhů nebo příkladů ze života, ve kterých se řeší nějaké dilema týkající se víry. A z těchto podobenství je velká část zřetelně inspirovaná rolnickým způsobem života, reáliemi venkova. Můžeme si z těchto Ježíšových přirovnání udělat představu, v jakém prostředí se převážně pohyboval, kdo mu naslouchal, co bylo každodenní starostí jeho publika. Z evangelií můžeme vidět, že přes určité vztahy k hlavnímu městu regionu, k Jeruzalému, se Ježíš s apoštoly pohybují převážně na venkově severně od Jeruzaléma, zpravidla v Galileji. Naslouchá mu hlavně obyvatelstvo pracující v zemědělství, což ostatně ve starověkých civilizacích byla vždycky většina a zejména ti méně privilegovaní a méně zámožní.

   Podobenství o dobré setbě, které jsme uslyšeli, předpokládá palestinský způsob osévání polí. Vydá se ráno rolník na své pozemky, zrní nese v nějakém šátku zavěšeném na svůj oděv, popřípadě v hliněné nádobě. Základní a převažující setbou a potravinou byly samozřejmě obiloviny. Zemědělec rozhazuje ručně setbu na pole, prochází pole a hází zrna okolo sebe. Potom se vrátí domů pro pluh a teprve dodatečně semena zaorá.

   Ježíšovo podobenství zdůrazňuje riziko obdělávání půdy, nezaručenost, bez které ale zároveň nejde tuto rolnickou práci vlastně vůbec dělat. Už jenom nutnost nechat po sklizni část úrody jako osivo napříště, možná dokonce třetinu výnosu, je dosti tíživá. A při setbě také, jak jsme viděli, nedopadne část osiva úplně nejlépe. Při rozsévání dost dobře nejde kontrolovat, jestli každé jedno zrno dopadne na správnou jakost půdy. To by práci neuměrně zdržovalo, prodražovalo, bylo by to zkrátka nesmyslné. Vždycky při rozsévání ve starověku nastane nějaká míra chybovosti, počítá s ní každý, kdo se vydá s osivem na pole a očekává po své práci nějakou úrodu.

   Ježíš v pozdějších partiích evangelia sám pak přiblíží, co chtěl svým podobenstvím říci (Lk 8,11-14): Toto podobenství znamená: Semenem je Boží slovo. Podél cesty - to jsou ti, kteří uslyší, ale pak přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni. Na skále - to jsou ti, kteří s radostí přijímají slovo, když je uslyší; protože v nich však nezakořenilo, věří jen nějaký čas a v čas pokušení odpadají. Semeno padlé do trní jsou ti, kteří uslyší, ale potom je starosti, majetek a rozkoše života dusí, takže nepřinesou úrodu. Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo, zachovávají je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu.

   K tomu není mnoho co dodat: zvěstování Božího království, to, co činí Ježíš mezi svými posluchači, ne vždycky vede k úspěchu. Ne vždy a všude bývá setba úspěšná. Občas však přinese takový užitek a tolik cenného, že to bohatě vyváží všechen nezdar. Dobrou úrodou se stávají ti, kdo pevně uvěřili, překážky je nezviklaly a jejich víra koná dobro všude, kam přijdou.

   Od šestnáctého století, od protestantské reformace, se ve spisech Martina Luthera, Hanse Bullingera a dalších velkých teologů prosazuje výklad podobenství o rozsévači, který tito otcové reformátoři nazývají: Útěcha kazatelů. Ježíšovo slovo o rolníkovi rozhazujícím zrní, aby zakořenilo a neslo později úrodu - to je přece obraz kazatele, faráře!, říkají tito znalci Písma. Tak jako tento oráč, také kněží rozhazují plnými hrstmi zvěstování Slova Božího, jak nejlépe dovedou, jak jsou pro to vzděláni a disponováni a Bohem požehnáni. Jedná se o práci, která chce takříkajíc celého člověka. Kazatel, farář se má rozdělit se svou obcí o vše, co dovede, sám o sebe, být se svými věřícími v dobrém i ve zlém. A jistěže je v tomto počínání také předem zřejmé, že nepřijdou jenom úspěchy - vždycky se u každého kazatele Slova Božího setkáte s nějakou omezeností schopností, s nějakou mírou chybovosti, s mnoha silami vyplýtvanými k něčemu nakonec nadarmo, s určitou mírou přehlédnutí toho, co mělo být zahlédnuto a lépe pochopeno už dříve... Koneckonců také mezi těmi, kteří přicházejí do kostelů a do církevních sborů slyšet zvěstování evangelia, také ne pro každého může udělat farář dost, ne každý je v takové životní situaci, aby se nechal evangeliem podstatněji proměnit a růst ze Slova Božího. Některé zrno (padlo) podél cesty, bylo pošlapáno a ptáci je sezobali. Jiné padlo na skálu, vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu. Jiné padlo doprostřed trní; trní rostlo s ním a udusilo je. Kazatel se nemá tedy nechat odrazovat neúspěchy a ztrátami a zdánlivými neúspěchy, protože mu Písmo přislibuje, že aspoň některé ze zrn, které rozsévá na pole, se ujmou a ponesou mnohonásobný užitek. Stonásobný užitek dokonce, napíše tu evangelista Lukáš. V tomto ohledu cítím, že podobenství Ježíšovo promlouvá do mé osobní situace, sestry a bratři, do mé situace nového faráře zde ve Voticích. I já opakovaně v této době myslím na rozsévače zrna na poli, který něco zrna vhodí na špatnou a něco na dobrou půdu, i já se nechávám potěšit Ježíšovým slovem o tom, že tato námaha nebude nadarmo a snad jednou ponese časem určitý užitek.

   Ale připadá mi, sestry a bratři, vážení účastníci bohoslužeb, že toto podobenství o rolníkovi rozsévajícím zrní a doufajícím v dobrou nebo přinejmenším v částečně dobrou úrodu má ještě jiné, ještě univerzálnější významy. Netýká se zajisté jenom kazatele a faráře při hlásání Božího Slova. Týká se vás všech, nás všech, kteří se v tento poslední den roku loučíme s rokem starým a vyhlížíme rok příští, kéž by lepší než ten uplynulý. Také my se v našich každodenních životech i mimo neděli o leccos pokoušíme, snažíme se založit nějakou dobrou úrodu, obětujeme svůj čas, své prostředky, své vnitřní síly a svou trpělivost pro budoucnost, která je nezaručená. Nevíme, jestli se naše záměry povedou, jestli se naše práce zhodnotí, jestli úrodu neponičí vichry a zlé podnebí anebo jestli jsme vůbec setbu provedli náležitě. Uzavíráme každý pro sebe rok 2019, zamýšlíme se nad tím, co jsme sklidili, vděčně děkujeme Bohu za to dobré, co nás letos potkalo, protože všechny tyto dobré věci nejsou samozřejmé, mohly nás minout, nemusely by být. Trpce myslíme na nezdary a polovičatosti a ztráty, které nás v uplynulém roce potkaly a které stejně jako zisky a štěstí spoluutvářely tento prožitý rok každého z nás. Nový, zatím ještě nezačatý a nenapsaný rok vyhlížejme s odvahou a s vírou v Boží blízkost. Mějme odvahu začínat své záměry, zasévat setbu, udělat pro sázení to nejlepší, nač naše síly stačí a doufejme a modleme se, aby z našich záměrů i začátků povstávalo dobré. Amen!

OHLÉDNI SE V HNĚVU

25. prosince 2019

Základ kázání: Fm 8-21 v překladu Bible Jeruzalémské (Další čtení: Ř 15,7-13 v překladu Bible Jeruzalémské a J 1,1-5 v Českém ekumenickém překladu)

   Milé sestry, milí bratři, milí vánoční hosté našich bohoslužeb, milí věřící i milí nevěřící,

   vánoční čas je sváteční, radostnou dobou, která vybízí ke konání věcí dobrých, k umlknutí sporů a rozporů, k prokazování dobra bližnímu - známému i neznámému, vybízí k nevšední laskavosti. Takto je zapsán Štědrý den a Boží hod vánoční do naší společnosti. Ten, jehož sobectví a ukřičenost nepřestane nebo se aspoň nezmírní během Vánoc, bývá svým okolím i v současnosti oceňován velice nízko. Snad má tento ohled na bližního a snaha konat milosrdenství a obdarovávat druhého, skutečně křesťanský původ. Evangelia ukazují Ježíšovo narození jako zvláštní Boží dar lidem, dar, který není samozřejmý a o kterém je představitelné, že by darován třeba ani nebyl. A na tuto radost z narození Spasitele reagují ihned pastýři a zástupy tím, že přinášejí dárky, že Svatou rodinu s novorozenětem Ježíšem v Betlémě obdarovávají. Z mnoha pohádek a uměleckých počinů, které ukazují proměnu tvrdého lidského srdce pod vlivem vánoční poetiky v cosi lepšího, vyzvedněme aspoň v anglosaském světě velmi známou Vánoční koledu od Charlese Dickense, románovou klasiku z doby viktoriánské, mnohokrát zfilmovanou, ve které necitelný a lakotný Ebenezer Scrooge právě díky oslovení krásou Vánoc dospěje k rozhodnutí stát se někým mnohem lepším.

   Také v epištole Filemonovi, druhém čtení dnešních bohoslužeb, nacházíme vánoční motivy: dar, žádost o dar, darování něčeho nevšedního. Snahu, abychom překročili svůj stín, abychom smíření s druhými spočinuli ve společné radosti Boží. Epištola Filemonovi je nejkratší epištolou Pavla a jedna z nejkratších biblických knih - četli jsme z nich třináct veršů a to je, milí přátelé, velká část tohoto novozákonního spisu, o mnoho více už toho od Pavla pro Filemona napsáno není. Ještě jednou přibližme událost, o kterou v Listu Filemonovi běží, převyprávějme děj vlastními slovy. Zatímco apoštol Pavel sedí pro šíření evangelia ve vězení, z domu jeho známého, pana Filemona, zámožného křesťana v Řecku, ilegálně uprchl otrok Onezimos (jeho jméno či přezdívka znamená "užitečný"). Pravděpodobně za sebou Onezimos po svém útěku zanechal nějakou majetkovou škodu, něco poškodil, pokud ne přímo ukradl. Svým útěkem z otroctví pak spáchal závažný trestný čin proti římským zákonům, je tedy ohrožen trestem předání na těžké galeje nebo smrtí ukřižováním. V této prekérní situaci vyhledá Onezimos v domácím vězení Pavla, který tu je podroben dlouhému soudnímu procesu, slouží mu a nechá se od něho pokřtít, stane se křesťanem. Pavel se rozhodne zprostředkovat mezi Filemonem a Onezimem smíření, urovnat tento závažný konflikt, zachránit Onezima před pánovým hněvem a před dosahem platných zákonů.

   Tato situace, milí účastníci dnešních bohoslužeb, nepřipomíná společenskou realitu, ve které se vy a já pohybujeme. Otroky, pokud vím, nevlastníme ani neprodáváme. Přesto by nám i tak mělo být čitelné jádro pudla, klíčové rysy tohoto konfliktu: někdo něco vyvedl, jiný je žádán o velkorysost, o prominutí. O to, aby zatnul zuby a nehleděl na škodu či ponížení a aby upřednostnil milosrdenství před přísností zákona nebo svých zákonných nároků. Aby přijal provinilého s laskavostí, ne jako viníka, ale jako bratra. Všichni tři, kteří se tu v oné ožehavé záležitosti setkávají, apoštol Pavel, otrok Onezimos i otrokář Filemon, všichni tři jsou křesťany.

   Pisatelé novozákonních spisů v souznění se svou společností zásadě uznávali otroctví. Nepředstavujme si to, sestry a bratři, tak, že by snad ve starověku existovali otroci a otrokářství proto, že by snad lidé byli zlí, nebo více zlí než my. V tehdejších podmínkách technického rozvoje představovalo otrokářství podle všeho nezbytnost: starověk neuměl vytvořit civilizaci bez otrokářství; zřejmě polovina obyvatel římské říše byla otroky a dokonce i poměrně chudé domácnosti otroka či otroky měly. Bylo to hlavně proto, že tehdejší společnost žila naprosto zásadně ze zemědělství: všechno, co se ve starověku podařilo kulturního, všechny daně, městské a dvorní kultury, samozřejmě i potravinová soběstačnost, to všechno bylo možné jen proto, že naprostá většina obyvatel fungovala v zemědělství a že zemědělství bylo schopné vytvářet, aspoň v časech úrody, určité ekonomické přebytky. Ale svobodní rolníci by byli drazí, pouze s nimi se tolik zemědělské půdy obdělávat nedalo. Antická civilizace bez otroků fungovat nemohla, měla na otroctví stejnou závislost, jako má naše současná ekonomika na ropě. A ačkoli s otroctvím starověká společnost nedokázala nic praktického zmoci, přesto i tehdy nacházíme v Bibli a také mezi pohanskými autory uvědomění, do jaké míry je otroctví nedůstojné a nepatřičné, do jaké míry ponižuje zotročeného i otrokáře. Například slavný filosof na římském dvoře Seneca, sám majitel rozsáhlých statků ve Střední Itálii a mnoha a mnoha otroků, napsal: "Jsou to otroci? Ne, lidé! Otroci? Ne, naši spolubydlící! Otroci? Ne, přátelé níže postavení!" Jiný filosof a známý požitkář Petronius, říká: "Také otroci jsou lidé, byli odkojeni stejným mateřským mlékem jako my, i když jim zlý osud přichystal horší postavení." O otroctví ve starém Římě máme dnes také některé přemrštěné představy - postavení většiny z nich bylo vcelku snesitelné. Na válečném loďstvu nebo v kamenolomech pracovala jen malá část z nich, zpravidla šlo o zajaté válečníky. Otrok jinak mohl disponovat peněžním majetkem, vzdělávat se, pracovat jako pedagog, lékař, filosof. Mohl mít partnerské vztahy s jinými otrokyněmi a plodit děti. Mohl nastřádat tolik majetku, že se mohl z otroctví po zhruba sedmi letech vyplatit. Po smrti pána bývalo téměř pravidlem, že jeho otroky propustili dědicové na svobodu. Otroci se mohli volně pohybovat po městech a vlastně to byli právě oni, kdo zakládali první křesťanské sbory ve Středozemí, pod vlivem Pavla a jiných kazatelů evangelia v prvním století. Z takovýchto poměrů prchal Onezimos, aby se potom setkal se soudně stíhaným apoštolem Pavlem.

    Z celého této napjaté biblické události, z konfrontace mezi apoštolem Pavlem, otrokem Onezimem a adresátem listu Filemonem zahlédněme pro naši současnost přinejmenším tolik, že vstřícnost a ochota slevit ze své pozice, ze své pravdy, je vždycky dosti vzácným zbožím. Bylo tomu tak v antickém Řecku na počátku křesťanské církve, je tomu tak dnes, bylo tomu tak v každé epoše, v každém státním zřízení. Zkusme se o tyto nesamozřejmosti aspoň čas od času pokoušet, i když nejsme v roli otroka a otrokáře a apoštola, kteří vyjednávají o podmínkách návratu a vyhnutí se postihu, trestu smrti pro uprchlíka. Zkusme o tuto empatii k druhému i o kompromis a smíření s druhými usilovat, vnímavost vůči nesnázím bližního je evidentně dosti biblickou hodnotou, jak čteme zde v Pavlově epištole Filemonovi. V našich rodinách, v našem okolí nepochybně vstupujeme nebo jsme tento rok vstoupili do řady situací, ve kterých dává smysl zkoušet zahlédnout konflikt očima druhého, očima jiného. Když čtu náš biblický text, vzpomenu si často na název jedné britské divadelní hry ze šedesátých let - jmenuje se Ohlédni se v hněvu (John Osborne). Zkusme aspoň na chvíli pochopit naše příbuzné, vaše vnuky, naše děti, rodiče, prarodiče, kolegyně a nadřízené, zkusme přečíst aspoň na chvíli svět jejich očima. Snad se vyplatí i to, když otrok zkusí přečíst svět očima svého pána, odhlédne na chvíli od nerovnosti jejich postavení - pracuje ve svém rozumění své situaci také s hlediskem toho druhého a s dalšími hledisky. Česko hluboce rozdělené a nenávidějící se i v občanském životě, neschopnost zemanovců, antizemanovců, babišovců, antibabišovců, pirátů i dalších pochopit se navzájem, vzít v potaz jedinečnou zkušenost bližního a s určitou laskavostí s jinakostí druhého pracovat, respektovat ji - tedy i tato občanská rozpolcenost je svědectvím určitého minutí se s duchem evangelia. Bez respektu k jinakosti druhého, k jeho nesení vlastního kříže, se atmosféra v naší společnosti těžko pohne k něčemu významně lepšímu a do našich duší se těžko nastěhuje mír a pokoj.

    Dlužím vám ještě odpověď, jak tedy dopadl ten těžký, zapykaný děj mezi otrokem Onezimem a jeho pánem Filemonem, do kterého vstoupil uvězněný Pavel. Prakticky s jistotou můžeme říci, že se Onezimos s Pavlovým doporučujícím dopisem vrátil, Filemon jeho návrat akceptoval bez potrestání a nadále si otrok a pán byli společně bratry v Kristu. Už jenom to, že se v Bibli epištola pro Filemona v této podobě vůbec dochovala a vstoupila do kánonu, dosvědčuje dobré vyústění příběhu, právě takové, jaké si Pavel přál. Podle méně spolehlivých legend raného křesťanství se později stal Onezimos dokonce biskupem církve v Efezu. Ale jak jsme řekli, otroctví znamenalo systémový problém starověkého Říma a ojedinělé omilostnění jednoho Onezima otrokářem na tom stěží mohlo něco valného změnit. Nejspíš pak Filemon napsal všem otrokům na všech svých panstvích a zemědělských usedlostech oběžník: "Vážení a milí otroci, Onezimos byl omilostněn, ale každý další, kdo se opováží uprchnout, bude v souladu se zákonem ukřižován. S veškerou úctou, podepsán Filemon". A tohle budiž poslední závěr našeho bohoslužebného zamyšlení. Skoro každé konání dobra, skoro každé milosrdenství nutně dosáhne jen nedostatečného, dílčího výsledku, změní věci jenom o krok nebo spíš o pár milimetrů. I když usilujeme o dobro a hodně pro ně obětujeme, i tak se v tomto světě pohne jenom málo, nic zásadního se tu nezmění. Něco se snad změní v našem nejbližším okolí, ale ne v celém světě. Každé konání dobra, každá vstřícnost zůstane nutně jenom torzem, fragmentem, vede jenom k velmi omezenému a dílčímu výsledku. To nás ale nezbavuje pobídky se o toto milosrdné jednání otevřené vůči těžkostem bližního neustále znovu pokoušet. Lepší zapálit malé světlo než nadávat na tmu. Amen!

KÁZÁNÍ ADVENTNÍ

8. prosince 2019

Základ kázání: Mk 5,1-20 v překladu Bible Jeruzalémské (Další čtení: Mt 16,24-26 v překladu Bible Kralické)

Milé sestry, milí bratři, milí hosté dnešních bohoslužeb,

    nikdy jsem se ještě jako kazatel nevyrovnával s takovou pasáží evangelia, ve které Ježíš zázračně uzdravuje; až teď, až dnes. Ježíš pro mě vždycky byl hlavně učitelem konání dobra, hlasatelem mravnosti, spasitelem od sobectví a zla, které je ve světě a v nás. Nebo někým, kdo nás přesvědčuje, abychom vzali na svá záda svůj kříž, vlastní kříž a následovali tím Ježíšovu cestu bolesti a kříže. Teď tu ale máme legendární příběh, který Bible Kralická nadepisuje "Ďábelník uzdrawen"; jednu z celkem velkého množství evangelijních pasáží, ve kterých Ježíš působí jako do jisté míry zázračný léčitel. Do našich dnešních bohoslužeb patří proto, že je tento příběh velmi adventní. Říká k tomu, oč v Adventu běží, mnohé - skoro všechno.

   Období Adventu je v církvi časem čekání a příprav - na Vánoce, na nevšední návštěvu Boží do našich rodin a domovů. Na symbolice tohoto čekání na jeden zvláštní Boží příchod do světa se v předvánočním čase vezou skoro všechny domácnosti v naší zemi, včetně těch nenáboženských. Generální úklid příbytků, slavnostní nedělní obědvání s přibývajícími svíčkami, čím dál důkladnější vánoční výzdoba i idylická hudba, které se oddáváme, ve větší míře setkávání se i se vzdálenějšími členy širší rodiny. Prožíváme čekání, jejichž mají být blízké Vánoce naplněním. A více než v jiný čas můžeme být o Adventu otevřeni prožívání těch, kteří jsou nevěřící, jejichž Spasitel k nim ještě nepřišel anebo oni Spasitele zatím nepoznali.

   Epizoda z evangelia o Ježíšově setkání s posedlým v Gerase tu ukazuje bytost, jejíž život je tak zlý, zmařený a rozbitý, jak si jenom můžeme představit. Je to život zcela bez Boha a proto vydaný napospas démonům. Písmo líčí slovy prostými, ale způsobem dobře představitelným chování toho maniaka z oblasti Galilejského jezera (evangelista Marek tu poněkud nepřesně mluví o moři). Chová se ten posedlý šílenecky a destruktivně. Křičí, ve dne a v noci křičí, ubližuje si, zraňuje se. Pravděpodobně pobíhá po světě skoro nebo úplně nahý (evangelista Marek teprve po jeho zázračném uzdravení napíše, že ten dříve posedlý sedí pak u Ježíšových nohou oblečený a choval se pak tiše, 5,15). Jsou známá pozorování lékařů a návštěvníků různých nemocnic pro choromyslné v minulých stoletích; opakovaně tu nacházíme pozorování, jak svérázný smysl pro teplo a zimu mnozí nemocní měli, jakou extrémní otužilost někdy vykazovali a byli schopni při jakémkoli chladu setřást každé oblečení (srov. Michel Foucault: Dějiny šílenství). - Posedlý nemá jméno, nezná se ke svému jménu, sám si říká poněkud schizofrenicky "Pluk" (anebo v jiných překladech Bible "Legie", "protože je nás mnoho", 5,9). Přebývá tento posedlý, jak nám řeknou biblické verše, v hrobech a na horách: samá místa vzdálená Bohu, Bohu protivná, musel si říkat současník této události. Ten bezejmenný posedlý utíkal na odlehlá místa, do samot, tam, kde to podle lidové představivosti obývají právě zlí démoni. Pokud jde o hroby, to je snad jasné i nám, jak to jsou nepříjemná místa. Příběh předpokládá způsob pohřbívání z Předního Orientu ve starověku, jak se s ním pak setkáváme i v Ježíšově vzkříšení. Skalní hroby nebo spíše komplexy skalních hrobů, šachty a různě propadané a propojené chodby, mezi nimi kosti, zpráchnivělá plátna, do kterých se při pohřbech zabalovaly mrtvoly, rozklad, zápach, tma a plíseň - tak v tomto šíleneckém prostředí, v této opravdové "říši stínů smrti" to míval rád ten posedlý muž z evangelia, tento těžký případ. A pokud ne v hrobkách, tedy pobíhal po horách, dozvíme se dále. A věřme tomu, že okolo Galilejského jezera jsou z dnešního turistického hlediska překrásné hory, i když vlastně nevysoké, svým charakterem snad podobné Českému středohoří v Polabí. Hory ale znamenají v biblické představivosti také oblast obávanou, osídlenou bůžky, démony a přízraky. Vzpomeňme na mnoho připomínek ze Starého zákona, jak skupiny Izraelců odpadlých od pevné víry v Hospodina odcházeli do hor, právě do hor, aby tam provozovali své pohanské rituály, aby se tam setkávali s cizími božstvy.

   Řekněme krátce, že ten posedlý je drsným, krajním obrazem nás, naší bídy, naší situace, sestry a bratři. On je naším symbolem! I my se často chováme pošetile, zmatečně, jsme druhým na obtíž jako ten posedlý, utíkáme se pak do samot a do našich soukromých běsů, křičí v nás mnohé a protikladné hlasy a motivy, kterých je úplný Pluk, mnoho, mnohost - i když u toho třeba vypadáme elegantněji než tento posedlý z krajiny Gerasenských. O nás, o naší bídě, o naší rozbité víře, o našich démonech hovoří tato epizoda z evangelia: i my a zejména my potřebujeme Boží navštívení, jeho pomoc, Boží příchod neboli Advent.

    V zoufalství, hrůze a pobláznění toho vyšinutého muže naproti Ježíši, v jeho křečích křiku, smíchu a sebeubližování se setkáváme s propastným zlem, které neumíme úplně přesně určit, ale hloubku toho zla vidíme i zakoušíme, pokud evangelium čteme. Je to nemoc nebo je to jiná duševní tíseň, co ho tak děsivě trápí? Starověké pochopení připisovalo podobné nestandardní, nemocné chování zlým démonům. Pod vlivem starých perských náboženských představ převzali postupně také židé ten náhled, že nemoc fyzickou i duševní je třeba připsat zlým duchům, běsům, démonům, které léčitel může spoutat, vyhnat, postiženého od nich osvobodit. Tento názor na příčiny zla nemoci i na možnost jejího uzdravení sdílí, zdá se, i Ježíš - ponechme stranou, jestli Ježíš toto uvažování sdílí se svými současníky opravdu anebo jestli používá tento dobově obvyklý způsob řeči zejména proto, aby mu bylo jeho okolím rozuměno. Věda novověku a moderní doby vidí vznik psychózy jiným způsobem, jako určité zlo přírody, jako porouchání tělesných a mentálních procesů. Při setkání s podobnou otřesnou bídou se vlastně tyto otázky po původu zla a bolesti (démoni? Satan? nemoc? vina?) stávají trochu podružnými. Nevím, jak zde ve Voticích, ale například v Praze nebo ve velkých městech jde často poznat špinavé, otrhané a podivně se chovající tzv. bezdomovce. Jejich okolí je tituluje různě - bezďáci, somráci, vágusové a na mnoho jiných způsobů jim říkají. Pokud se někdy pustíte s podobným bližním do rozhovoru, dáte jim třeba padesátikorunu na polívku, za kterou si oni nejednou koupí alkohol, dozvíte se obvykle nějaký příběh, ve kterém je přítomno v nerozlišitelném, nerozlučném sepětí nějaké podobné zoufalství. Opuštění nějakou ženou, rozchod, rozvod, zadlužení, alkoholismus, hráčství nebo drogy - a vidíme tu podobnou zoufalou, dezorientovanou bytost jako onoho ukřičeného posedlého z Gerasy od Galilejského jezera, kterou osvobozuje Ježíš od jeho škaredé minulosti.

    Různé divnosti anebo zvláštnosti této epizody Markova evangelia o uzdravení ďábelníka jde na účet toho, že je ten příběh plný vojenské terminologie. Nejenom proto, že si ten posedlý říká sám "Pluk" anebo "Legie", protože v něm schizofrenicky sídlí mnoho duchů, mnoho (různých) hlasů, mnoho démonů. Vyhnání zlých duchů z posedlého je tu líčeno jako vojenská operace svého druhu, jako bitevní utkání mezi armádou zlých duchů a ďáblíků a divotvůrce Ježíše, který je dost mocný, aby je porazil. Nastane jakési setkání dvou nepřátelských jednotek, vyjednávání, nepřátelští duchové skučí: "Ježíši Nazaretský, netrap nás, odejdi!". Potom dojde k vyjednání jakési formy čestného ústupu, kdy démoni Ježíše uprosí, ať jim dovolí vstoupit do stáda vepřů, nečistých zvířat (podle rčení "svůj k svému"), tento pokus o únik se jim ale stane jenom další potupnou porážkou, vepři se utopí. Zrovna vepři, symbol nečistoty, nerespektu k židovskému způsobu života.

    Ať se ale v páté kapitole Markova evangelia dočítáme cokoli, ať to celé uzdravování či vymetání zlých démonů působí jakkoli - pro mě, milí účastníci dnešních bohoslužeb, je opravdu nejvíce šokující závěrečná partie toho děje. Ten posedlý tu stojí nebo tedy sedí u Ježíšových nohou uzdraven, čistě oblečený, chová se tiše a rozumně a posléze "prosí Ježíše, aby s ním směl zůstat" (5,18). Ježíš mu to ale nedovoluje a říká mu, ať se vrátí raději domů ke své rodině (má vůbec nějakou rodinu? dejme tomu) a ať jim zvěstuje, jak velké věci pro něho Bůh učinil. Jak tomu rozumět, jak tohle pojmout? Když Ježíš hlásá své učení, tolikrát přece opakuje svým posluchačům: následujte mě, neohlížejte se napravo ani nalevo, nechte mrtvé pohřbívat mrtvé a pojďte za mnou, vezměte svůj kříž na sebe, rozdejte nejraději všechno co máte, ať vás nic nepoutá ke společnosti a jejím starostem a bezstarostně mě následujte... Nu a teď tady máme toho dobrého muže, bývalého posedlého, který snad nyní všechny tyhle náročné požadavky splňuje, jeho vazba na Ježíše je tak bezvýhradná, je tolik oddaně věřící a rozhodnutý Krista následovat - skutečně vzorný ježíšovský učedník, pravý budoucí apoštol! - nu ale všechna tato zbožná předsevzetí najednou nejsou Ježíšem přijata, žádné následování se konat nemá či co! Ježíš touhu uzdraweného ďábelníka z Gerasy odmítá a posílá ho domů, přesně proti duchu jiných svých evangelijních požadavků, že kdo se ohlíží na svůj domov a rodinu, zůstává jaksi dítětem tohoto světa. Jak to celé vyložit? Jak se zorientovat v tomto Ježíšově požadavku?

    Zřejmě se tu, bratři a sestry, jedná o cosi na způsob jedné buddhistické moudrosti. Je kdesi v indických rukopisech psáno, že za Buddhou přišli tři společníci, aby se ho společně zeptali na otázku, jestli Bůh existuje. Buddha prvnímu řekl, že Bůh je, druhému, že Bůh není a třetímu z nich vůbec neodpověděl. Buddha byl podle tohoto zlomku natolik moudrý, že dokázal takřka číst myšlenky a vědět, jakého Boha, nebo jak rozdílný způsob Boha každý z nich myslí. A tak Bůh jednoho z těch mudrců je skutečný, druhý mylný a třetí se svou představou Boha nestojí ani za vyjádření. Zřejmě tedy není následování Krista jako následování! Třeba pokus uzdraveného posedlého muže z krajiny Gerasenských následovat Krista nebyl tak hodnotný, nebyl tím nejlepším a nejvznešenějším úkolem, který mohl v danou chvíli vykonat - a Ježíš to věděl. Následovat Ježíše, zůstat s Ježíšem, s osobností Ježíše: nešlo spíše od toho posedlého o jakousi elegantní formu útěku? Útěku od poškozené pověsti, od minulosti do jisté míry stále přítomné, útěku od rodiny, která obtížně snášela šílence v rodině, jeho projevy, společenskou zátěž... Konfrontovat se se starým životem, s bývalou bolestí, bývalou nemocí, unést svůj život ne jako čistý a vydařený, ale jako rozbitý a poškozený, to je vpravdě nesnadný úkol. Do tohoto úkolu Kristus uzdraveného ďábelníka posílá: běž mezi své, mezi ty, které jsi vždycky potkával. Unes mezi nimi svou minulosti, svou rozbitou, ale teď také zázračně obnovenou a očištěnou existenci, svůj nový život, kterému dýchá ale na záda starý život, unes poznání, že není vzorných a nepoškozených životů: všichni jsme poškození, rozbití a bolaví a potřebujeme Boží blízkost. A samozřejmě i toto a právě toto je pravé následování Krista, pravý Advent, pozvání Boha do naší bídy a čekání na něj. Amen!

KOTVA VÍRY

10. listopadu 2019

Základ kázání: 1 Pt 5,9-11 (Další čtení: Jb 19,23-27 a Lk 20,27-40, vše v Českém ekumenickém překladu)

   Milé sestry, milí bratři,

   biblické epištoly se v církvi čtou poněkud méně než čtyři evangelia a bývají neprávem pokládané za něco méně důležitého. I epištoly přitom patří do Bible, i ony svědčí o Kristu ukřižovaném. Nacházíme v těchto textech nezměrný poklad víry.

    Novozákonní epištoly psali křesťanští svědkové počáteční doby. Apoštol Pavel nebo další pisatelé v těchto listech, které Bible uchovala, oslovují sbory, které buď předtím sami založili anebo je svým působením ovlivňovali. Vykládají v nich církevnímu společenství, jak následovat Krista, jak nacházet Boha ve sboru, v obci, v rodině i v rozporech života. Uvažují také, jak se stavět ke světu mimo církev.

   Nic neznamená, že epištoly Nového zákona nepsali očití svědkové Ježíše a jeho putování po Judeji. Ani čtveřici evangelií nepsali ti, kteří byli osobně "při tom", když Ježíš kázal a byl ukřižován. Matouš, Marek a další evangelisté patřili až k následujícím generacím následovníků Ježíše a žili zpravidla daleko od Jeruzaléma. Také epištoly zvěstují evangelium, dobrou zprávu o tom, jak Ježíš svým křížem "zlo světa i smrti přemohl, aby nám získal království Boží věčné" (vyznání naší církve).

    Leckdy jsou epištoly dokonce starší a časově bližší Ježíšovu působení než čtyři evangelia. To, pravda, není případ dnešního liturgického čtení. První list Petrův zachycuje tíseň křesťanské církve někdy kolem roku 100 po Kr., v časech římských císařů Vespasiana nebo snad Hadriana. Tehdy už Ježíšův společník Petr dávno nebyl naživu. Petra samého nejde považovat za autora tohoto listu, ale slouží jako vzor víry, jako hrdina víry - a epištolu napsal neznámý autor, který si Petrova odkazu vážil, k jeho poctě. A tento Petr přitom, jak víme, o víru musel hodně zápasit. Leckdy neobstál, selhával a Ježíše také před jeho ukřižováním zapřel. Jeho pevná víra nepředstavovala nic nekomplikovaného ani samozřejmého. Po šíření evangelia mezi židy i pohany podle legendy Petra odsoudily římské úřady k smrti na kříži snad někdy okolo roku 65; na vlastní žádost byl ukřižován hlavou dolů, protože tvrdil, že není hoden zemřít ve stejné pozici jako Kristus.

   I my můžeme při naslouchání veršů Petrovy epištoly myslet na pronásledování věřících, na rozsápávání mučedníků v arénách smečkami lvů, na popravování některých prvních křesťanů římskou říší. Také dnešní bohoslužebné čtení připomíná ohrožení a mučednictví: "Vzepřete se ďáblu..., pamatujte, že vaši bratři všude ve světě procházejí utrpením jako vy... Bůh veškeré milosti vás po krátkém utrpení obnoví..." (1Pt 5,9-10). Pokud ale čteme Petrovu epištolu pozorněji a pokud zkoušíme pochopit historickou situaci křesťanských obcí, kterou tento dopis, tento oběžník oslovuje, zjišťujeme, že pravděpodobně žádné vraždění věřících ve velkém za tímto biblickým listem nestojí. Pronásledování křesťanů koneckonců byla v době této epištoly jen občasná a lokální.

   Za útěchou a napomínáním Petrovy epištoly předpokládejme mučednictví jiného druhu. Spíše než odsuzování k smrti a likvidaci tu hledejme ústrky křesťanů od nevěřícího, pohanského světa okolo. Tento rys Prvního Petrova listu (otřesenost tím, jaký svět je a zároveň hledání naděje uprostřed nepřejícího světa) je dlužno považovat za jeden z moderních, aktuálních rysů textu. Kdyby tu běželo o zabíjení křesťanských věřících, o jejich házení lvům, mohli bychom poslat náš dnešní biblický text s ulehčením do muzea a uspokojovat se zjevným faktem, že se nám dnes pro naše přesvědčení nemůže nic podstatného stát, že nikdo neusiluje v naší dobré Evropě o život věřících a snad tomu dlouho nebude jinak.

   Jenže na církevní sbory v oblasti Malé Asie (1 Pt 1,1), kterým apoštol adresuje slova útěchy, asi hlavně doléhalo nepřátelství, pomluvy, posměch okolí. Také zlá vůle sousedů a spoluobčanů, nechuť naslouchat křesťanům a tolerovat jejich odlišný způsob života, jejich pro okolí nesrozumitelnou hodnotovou orientaci. Předpokládejme tu neporozumění, nechuť pohanů i židů se s křesťany setkávat, uzavírat s nimi obchodní a pracovní vztahy. Nejedná se přímo o hubení, ale o jízlivosti, zlovolnosti, různé malé zákeřnosti. Dnes bychom snad mluvili o diskriminaci, o šikaně. Nepříjemně tímto Petrova epištola koresponduje se zakoušením pokřivené skutečnosti okolo nás, i dnes a nyní; s nelaskavým jednáním ve světě, v zaměstnání, ve školách, s pokaženými vztahy v rodině, se zlobou, nezdvořáctvím, gaunerstvím, které si dnes k sobě dovolují nevěřící i věřící, z důvodů často malicherných nebo prostě proto, že jinak a lépe jednat nedovedou.

   Bohu "náleží panství na věky věků" (5,11), vyznává hymnicky autor epištoly - v krásném překladu Bible Kralické "jemuž sláva a císařství na věky věků". Novozákonní obrat, který vám je jistě povědomý třeba i ze závěru modlitby Páně "Otče náš". A přece je v naší pasáži a v celém Prvním listu Petrově nápadný zřetelný pesimismus ve vztahu ke světu. Už jen to naléhavé připomínání ďáblova nepřátelství, nebezpečí ďábla, o kterém nám Petrův list řekne předtím, že "obchází okolo jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil" (5,8).

   Ale i připomínání utrpení věřících v našem liturgickém čtení... V První epištole Petrově se vůbec žádné iluze o pozemském světě nepěstují, svět je tu viděn jako zlé a zákeřné místo plné bolesti, a od zakoušení bolesti nás neuchrání vlastně ani víra. V epištole se podle všeho ani nepředpokládá, že by tento cizí a zákeřný svět někdy mohl být celkově vzato křesťanský, že by v něm křesťanství a církve mohly někdy zásadně určovat jeho podobu, natož vládnout. To by ani nebylo popravdě v souladu s následováním Krista tichého a trpícího. Petr, podle katolických legend něco jako první papež, tu církev vůbec nevidí nějak triumfálně, vladařsky. Církev má být pro Petrovy následovníky jakousi lodičkou, zmítanou na vlnách moře, světa, ale přesto s pokornou určitostí kormidlovanou v Kristově jménu. Má být bárkou, na které se věřící schoulí a semknou a nad rozbouřenými mořskými vlnami se pokusí zvítězit, a jistě také společným úsilím zvítězí. Z tohoto loďařského a námořnického vnímání také vznikal symbol víry jako kotvy (přítomný i v biblickém textu, který vykládá dnešní kázání - píše se tu přece: "vzepřete se [ďáblu] zakotveni ve víře", 5,9).

   První Petrova epištola má utrpení Ježíše Krista neustále na paměti. Opakovaně se z jejího výkladu vynořuje příklad tichého trpícího Krista - jako útěcha třeba pro toho, kdo se potýká s různými průšvihy, neporozuměními, s chybovostí a cizotou světa, s nezdary v rodině, ve škole, v zaměstnání, na koho "to všechno padá". - "Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ" (5,10). Když jsem si při přípravě bohoslužeb znovu četl tyto biblické verše, uviděl jsem najednou, že ta slova, ty věci, které s námi Bůh podle slibu učiní, jsou převzaté ze stavařiny (bratře předsedo Šustře!): Bůh obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Rekonstrukce, renovace, pevná, zpevněná a co nejlepší malta, která se nezačne drolit a doopravdy bude držet a všechno vydrží. To všechno nás potká podle povzbuzení Petrovy epištoly "po krátkém utrpení" a vlastně prostřednictvím tohoto utrpení samého. Utrpení, ačkoli ho nikdo nechce a nehledá, z nás činí zralejší a soucitnější osobnosti. A ten, kdo málo trpěl, zůstává dětinský a nedospělý. Slova Písma o "krátkém" utrpení odkazují pochopitelně také na věčnou naději, na to, co je mnohem silnější než smrt a také silnější než život tady na zemi, totiž nesmrtelnost - být v Boží náruči. Být po smrti pozemské v blízkosti Boží způsobem, který, jak nám řekne i Ježíš Nazaretský v rozhovoru se saducejskými učenci o ženě sedmi manželů, je zcela, zcela jiný než všechno, co nám zůstává představitelné tady na zemi. "Bůh přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi," prohlašuje tu Ježíš (Lk 20,38). "Jemu náleží panství na věky věků!" vysloví něco velmi podobného První list Petrův (5,11). Amen!

MILOSRDNÝ SAMARITÁN

13. října 2019

Základ kázání: Lk 10,29-37 v Českém ekumenickém překladu (Další čtení: Př 10,17-23 a Sk 9,1-9 v překladu Jeruzalémské Bible)

Sestry a bratři,

    Ježíšovo podobenství končí dosti jednoznačně - slovy "jdi a jednej také tak!" (Lk 10,37). Posluchači toho příběhu jsou tedy naléhavě ujištěni o tom, že se neúčastnili pouhého teoretického rozhovoru nebo pře dvou učenců, znalců Zákona - Ježíše a toho neznámého druhého, který položil své otázky. V podobenství neběží jenom o to podat rozvážnou odpověď na otázku, kdo je můj bližní, ale zachovat se podle této odpovědi i v běžném životě, i v méně dramatických situacích, než je pomáhání přepadeným a těžce zraněným obchodníkům. A dosti jednoznačný je i samotný děj podobenství; zůstává nám celkem zřejmé, co Samaritán udělal a co se očekává od toho, kdo by chtěl i v naší současnosti "jednat také tak".

    O čem se ale z podobenství v Lukášově evangeliu dozvídáme dosti málo, je to, proč Samaritán udělal, co udělal: jak přemýšlel, jaké byly jeho důvody.

    "Jeden člověk šel zJeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů. Ti jej obrali, zbili a nechali ležet polomrtvého." (10,30) - Stalo se na silnici z velkoměsta do Jericha, což bylo asi tak daleko jako z Benešova do Votic. Jericho samo bylo dosti příjemným místem, ve kterém měli své budovy často právě kněží a levité. Jednalo se vlastně o nové Jericho, stojící v těsné blízkosti toho starého, které v dávných starozákonních dobách dobyl vojevůdce Jozue s izraelským vojskem troubením na trubky, vyplenil ho a jehož obnovení bylo zakázáno velkou kletbou. Po staletích od té události vzniklo Jericho nové, nevelké městečko s krásnými vilami a letohrádky. Ježíš tam také nějaký čas působil a potkal se tu s mrňavým celníkem jménem Zacheus, o kterém evangelium také píše, že byl mimořádným boháčem; byl to ten Zacheus, který se musel kvůli své malé postavě vyšplhat na moruši, aby na Ježíše přes celý zástup obdivovatelů vůbec viděl. Podobní lidé měli v Jerichu svá sídla, kněz a levita z podobenství tedy jistě spěchali domů. Ovšem sama cesta z Jeruzaléma do Jericha byla zlá. Vedla jakousi poloviční pouští, většinu svého putování jste v Ježíšových dobách obcházeli různé rokle, skály a křoviny. Byla to krajina příhodná k tomu, aby se tu právě lupiči mohli věnovat svému kriminálnímu řemeslu. Kdekomu osamocenému se tu mohlo stát, že se s nimi podobně nedobrým způsobem setkal - jako ten neznámý člověk z podobenství. Je to jenom krátké morální podobenství, ne povídka, ne román; neřekne nám více o těchto lupičích, o tom,  jaké přesně události a příčiny z nich udělaly zločince a pobudy. I když spáchali ohavné věci, mysleme i na ně na chvíli také jako na oběti poměrů, chudoby, neúrody, zoufalství, zadlužení. Podobných životních pohrom i v těchto starověkých dobách bylo mnoho a tyto poměry pak mohly dostihnout a udolat i kdekoho slušného. Jak se zpívá v písni Voskovce a Wericha: "(...) vy páni jste tím vinni / že bída z lidí vlky činí / že vlky z lesů žene hlad" (píseň "Hej, pane králi" ze hry Balada z hadrů). Každý potřebuje jíst a přežít a i většina loupežníků by raději byla něčím jiným a lepším.

    Výsledkem agresivity lupičů je každopádně zbitý, poměrně vážně zraněný člověk, bezmocný, obraný o peněženku, o zavazadla, možná i o část šatstva, o zvíře, které vedl. "Náhodou šel tudy jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně tak se mu vyhnul i levita, když přišel ktomu místu a uviděl ho." (10,32) Situace docela častá dnes a zřejmě i v antice: Neposkytnutí pomoci. Důvody celkem dobře představitelné: nechuť zabývat se nepříjemnou, obtížnou, náročnou situací, která se týká někoho cizího; spěchání za něčím důležitějším; zmatek, zaskočenost, leknutí; možná i strach, že lupiči jsou ještě nedaleko anebo že je to celé nějaká ošklivá lest k oloupení někoho dalšího. Nebo prostě spoléhání na to, že ačkoli my nepomůžeme, jiní snad za chvíli půjdou také kolem a pomohou, a my se nemusíme zastavovat a zdržovat těmito ošemetnými záležitostmi. Ale docela dobře mohlo být při díle jakési nezdravé lpění kněze i levity na rituálech, na Mojžíšově Zákonu, které Ježíš častokrát u svých současníků kritizoval jakožto pokrytectví. Zejména totiž kněží a levité (pomocníci při obřadech, kasta jeruzalémského chrámového personálu) se podle ustanovení Třetí knihy Mojžíšovy neměli dotýkat mrtvol a krve, protože by se takto rituálně znečistili a byli by načas vyloučeni z vykonávání důležitých chrámových rituálů, museli by se pak na nějaký čas, snad i týdny, očišťovat, být v jakési karanténě. To by tedy znamenalo, že i určitá zbožnost, vzorná zbožnost tu ve svých důsledcích ukázala dosti bezbožnou tvář. Mějme to na paměti, že vnějšková zbožnost může vést i k hříšnému chování - a že pravou chválou Boží je pomoc někomu, kdo ji naléhavě potřebuje: solidární, bratrské jednání.

    Už před chvílí jsem pověděl, že Ježíšovo podobenství o Samaritánovi je zajímavé nejenom tím, co říká, ale i určitou nedořečeností, otevřeností. Málo se tu dozvídáme, proč vlastně tento Samaritán udělal, co udělal. A možná ta úspornost ve vypravování o důvodech jeho činu není žádným hloupým nedopatřením, nějakou hloupou stručností, ale je tím prázdným prostorem jaksi zvláštně důležitá. "Když jeden Samařan na své cestě přišel ktomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem." (10,33) Bible Kralická překládá: Jat pouhýmsoucitem. Čili nechal se pokecat od cizí krve, hrábl do cizí rány, obětoval nikterak laciné olej, víno a textilie k ovázání ran, pokračoval ve své péči i v hostinci a ještě dal nějaké peníze jako zálohu hotelovému personálu. A to všechno prý ze soucitu, jat pouhým soucitem (řecký originál esplagchnisthé působí hodně naturálně a silně: doslova "sáhlo mu něco do vnitřností, zatřáslo to s jeho vnitřnostmi").

    Třeba byl ten Samaritán někým, kdo pomáhal potřebným, kudy chodil. Možná ale překvapil svým jednáním sám sebe; chtěl bych věřit, že tomu tak bylo. Mohlo jít docela klidně o obchodnického pragmatika a bručouna, jehož rodinný život nestál za mnoho a naposledy komusi pomohl předloni. Ale jednou se prostě na něco, co potkal, už nemohl dívat, nemohl to tak nechat a vydal se pro jednou někam jinam, jinými cestami, než to pro něho bylo obvyklé. Místo aby šel dál jako kněz a levita, rozhodl se dalekosáhle cizímu člověku pomoci. Ježíšovo podobenství je zajímavé tím, že těmto představám otevírá prostor. Samaritán se na zlo, na které narazil, už nemohl dívat, nedalo mu to a musel zasáhnout. Když, sestry a bratři, setkáváme s historickými příběhy různých statečných odbojářů a konspirátorů třeba proti nacismu za druhé světové války, když potkáváme jejich pomníčky a pamětní desky na domech a sledujeme dobrodružné filmy o jejich práci v ilegalitě - mysleme na to, že oni to většinou nebyli lidé, kteří měli nějakou jasnou a zdůvodněnou představu, jak má vypadat svět. Byli si jenom jisti, že TAKHLE NE, že tomu, co se děje, musí podle svých slov říci ne. Odbojář proti zlému režimu je vyostřeným příkladem takového Samaritána, ve kterém se pohnou city a zatřesou se jeho vnitřnosti a rozhodne se napravovat a umenšovat zlo, kterého je všude okolo plno. Zla je však na světě tolik, že se Samaritán neuplatní jenom za výjimečných historických situací; je zapotřebí každodenně.

    Zdá se mi možné číst biblické podobenství o Samaritánovi jako vypravování o změně smýšlení, o změně, kterou přináší život na cestách, o změně, kterou přináší cesta života; snad i příběh o tom, co stará církevní řeč nazývá "obrácením". Před chvílí jsme slyšeli ještě jiné biblické čtení, ze Skutků apoštolskjých - o Šavlovi z Tarsu, který se také nacházel na cestě z Jeruzaléma a setkal se tu s něčím, a výsledkem bylo jeho obrácení. Takové obrácení, konverze, která z Šavla udělá Pavla, je ovšem výjimečnou záležitostí v životě a poměrně vzácnou i v dějinách světa i v dějinách křesťanské víry. Výrazná a vyhraněná osobnost, Šavel, bystře uvažující intelektuál a zároveň důsledný nepřítel Krista a křesťanů, je osloven samotným Pánem, způsobem velkolepým, nesrovnatelným, mimosvětským. Od té chvíle nemůže být nic v jeho životě jako dříve - cesta do Damašku se sice uskuteční, ale původní záměr tohoto cestování se rozpadne: Šavel přijel pronásledovat křesťany, ale sám se křesťanem stane, zcela změní své smýšlení nebo spíše, je proměněn. - Samaritán v podobenství se nesetká s Pánem tak velkolepým, mysteriózním způsobem: v tomto je jeho příběh "malý", přece jenom má rozměry každodennosti. Není tu při díle zásadní a okamžitá proměna víry, základů života. Jeden obchodníček někomu pomůže, ošetří neznámého, soucitně se o něho postará, projeví svou nelhostejnost. Ať už byl předtím kýmkoli, ať byl jeho všední život předtím jakýkoli, třeba i upadlý, nescházely v něm životní problémy, malé lži a obchodnické manýry - tento skutek na cestě z Jeruzaléma do Jericha musel vést jeho život někam nenapravitelně jinam; a nedozněl ani tehdy, co se zraněný pocestný uzdravil, co se při zpáteční cestě od hospodského dozvěděl, že ten porubaný a přepadený chlapík se předevčírem uzdravil a šťastně a po svých opustil zájezdní hostinec. I v tomto skutku milosrdenství se Samaritán setkal s tváří Boží, tak jako Saul nebo chcete-li Šavel, pozdějším jménem Pavel. A v dnešní době náboženské netolerance stojí také za povšimnutí, že Ježíš učinil hlavním hrdinou svého podobenství Samaritána, v podstatě jinověrce, ačkoli Ježíšovo okolí Samaritány pohrdalo, lidé je nenáviděli a pokud možno se s nimi stýkali co nejméně...