Kázání 2019
(kázání vypracoval farář Marek Feigl)
ÚTĚCHA KAZATELE
31. prosince 2019
Základ kázání: Lk 8,4-8 v Českém ekumenickém překladu (Další čtení: Kaz 11 a 1 Pt 3,8-18 v překladu Bible Jeruzalémské)
Milé sestry, milí bratři, milí hosté,
Ježíš Kristus při svých promluvách k posluchačům řekl několik různých podobenství - malých příběhů nebo příkladů ze života, ve kterých se řeší nějaké dilema týkající se víry. A z těchto podobenství je velká část zřetelně inspirovaná rolnickým způsobem života, reáliemi venkova. Můžeme si z těchto Ježíšových přirovnání udělat představu, v jakém prostředí se převážně pohyboval, kdo mu naslouchal, co bylo každodenní starostí jeho publika. Z evangelií můžeme vidět, že přes určité vztahy k hlavnímu městu regionu, k Jeruzalému, se Ježíš s apoštoly pohybují převážně na venkově severně od Jeruzaléma, zpravidla v Galileji. Naslouchá mu hlavně obyvatelstvo pracující v zemědělství, což ostatně ve starověkých civilizacích byla vždycky většina a zejména ti méně privilegovaní a méně zámožní.
Podobenství o dobré setbě, které jsme uslyšeli, předpokládá palestinský způsob osévání polí. Vydá se ráno rolník na své pozemky, zrní nese v nějakém šátku zavěšeném na svůj oděv, popřípadě v hliněné nádobě. Základní a převažující setbou a potravinou byly samozřejmě obiloviny. Zemědělec rozhazuje ručně setbu na pole, prochází pole a hází zrna okolo sebe. Potom se vrátí domů pro pluh a teprve dodatečně semena zaorá.
Ježíšovo podobenství zdůrazňuje riziko obdělávání půdy, nezaručenost, bez které ale zároveň nejde tuto rolnickou práci vlastně vůbec dělat. Už jenom nutnost nechat po sklizni část úrody jako osivo napříště, možná dokonce třetinu výnosu, je dosti tíživá. A při setbě také, jak jsme viděli, nedopadne část osiva úplně nejlépe. Při rozsévání dost dobře nejde kontrolovat, jestli každé jedno zrno dopadne na správnou jakost půdy. To by práci neuměrně zdržovalo, prodražovalo, bylo by to zkrátka nesmyslné. Vždycky při rozsévání ve starověku nastane nějaká míra chybovosti, počítá s ní každý, kdo se vydá s osivem na pole a očekává po své práci nějakou úrodu.
Ježíš v pozdějších partiích evangelia sám pak přiblíží, co chtěl svým podobenstvím říci (Lk 8,11-14): Toto podobenství znamená: Semenem je Boží slovo. Podél cesty - to jsou ti, kteří uslyší, ale pak přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni. Na skále - to jsou ti, kteří s radostí přijímají slovo, když je uslyší; protože v nich však nezakořenilo, věří jen nějaký čas a v čas pokušení odpadají. Semeno padlé do trní jsou ti, kteří uslyší, ale potom je starosti, majetek a rozkoše života dusí, takže nepřinesou úrodu. Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo, zachovávají je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu.
K tomu není mnoho co dodat: zvěstování Božího království, to, co činí Ježíš mezi svými posluchači, ne vždycky vede k úspěchu. Ne vždy a všude bývá setba úspěšná. Občas však přinese takový užitek a tolik cenného, že to bohatě vyváží všechen nezdar. Dobrou úrodou se stávají ti, kdo pevně uvěřili, překážky je nezviklaly a jejich víra koná dobro všude, kam přijdou.
Od šestnáctého století, od protestantské reformace, se ve spisech Martina Luthera, Hanse Bullingera a dalších velkých teologů prosazuje výklad podobenství o rozsévači, který tito otcové reformátoři nazývají: Útěcha kazatelů. Ježíšovo slovo o rolníkovi rozhazujícím zrní, aby zakořenilo a neslo později úrodu - to je přece obraz kazatele, faráře!, říkají tito znalci Písma. Tak jako tento oráč, také kněží rozhazují plnými hrstmi zvěstování Slova Božího, jak nejlépe dovedou, jak jsou pro to vzděláni a disponováni a Bohem požehnáni. Jedná se o práci, která chce takříkajíc celého člověka. Kazatel, farář se má rozdělit se svou obcí o vše, co dovede, sám o sebe, být se svými věřícími v dobrém i ve zlém. A jistěže je v tomto počínání také předem zřejmé, že nepřijdou jenom úspěchy - vždycky se u každého kazatele Slova Božího setkáte s nějakou omezeností schopností, s nějakou mírou chybovosti, s mnoha silami vyplýtvanými k něčemu nakonec nadarmo, s určitou mírou přehlédnutí toho, co mělo být zahlédnuto a lépe pochopeno už dříve... Koneckonců také mezi těmi, kteří přicházejí do kostelů a do církevních sborů slyšet zvěstování evangelia, také ne pro každého může udělat farář dost, ne každý je v takové životní situaci, aby se nechal evangeliem podstatněji proměnit a růst ze Slova Božího. Některé zrno (padlo) podél cesty, bylo pošlapáno a ptáci je sezobali. Jiné padlo na skálu, vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu. Jiné padlo doprostřed trní; trní rostlo s ním a udusilo je. Kazatel se nemá tedy nechat odrazovat neúspěchy a ztrátami a zdánlivými neúspěchy, protože mu Písmo přislibuje, že aspoň některé ze zrn, které rozsévá na pole, se ujmou a ponesou mnohonásobný užitek. Stonásobný užitek dokonce, napíše tu evangelista Lukáš. V tomto ohledu cítím, že podobenství Ježíšovo promlouvá do mé osobní situace, sestry a bratři, do mé situace nového faráře zde ve Voticích. I já opakovaně v této době myslím na rozsévače zrna na poli, který něco zrna vhodí na špatnou a něco na dobrou půdu, i já se nechávám potěšit Ježíšovým slovem o tom, že tato námaha nebude nadarmo a snad jednou ponese časem určitý užitek.
Ale připadá mi, sestry a bratři, vážení účastníci bohoslužeb, že toto podobenství o rolníkovi rozsévajícím zrní a doufajícím v dobrou nebo přinejmenším v částečně dobrou úrodu má ještě jiné, ještě univerzálnější významy. Netýká se zajisté jenom kazatele a faráře při hlásání Božího Slova. Týká se vás všech, nás všech, kteří se v tento poslední den roku loučíme s rokem starým a vyhlížíme rok příští, kéž by lepší než ten uplynulý. Také my se v našich každodenních životech i mimo neděli o leccos pokoušíme, snažíme se založit nějakou dobrou úrodu, obětujeme svůj čas, své prostředky, své vnitřní síly a svou trpělivost pro budoucnost, která je nezaručená. Nevíme, jestli se naše záměry povedou, jestli se naše práce zhodnotí, jestli úrodu neponičí vichry a zlé podnebí anebo jestli jsme vůbec setbu provedli náležitě. Uzavíráme každý pro sebe rok 2019, zamýšlíme se nad tím, co jsme sklidili, vděčně děkujeme Bohu za to dobré, co nás letos potkalo, protože všechny tyto dobré věci nejsou samozřejmé, mohly nás minout, nemusely by být. Trpce myslíme na nezdary a polovičatosti a ztráty, které nás v uplynulém roce potkaly a které stejně jako zisky a štěstí spoluutvářely tento prožitý rok každého z nás. Nový, zatím ještě nezačatý a nenapsaný rok vyhlížejme s odvahou a s vírou v Boží blízkost. Mějme odvahu začínat své záměry, zasévat setbu, udělat pro sázení to nejlepší, nač naše síly stačí a doufejme a modleme se, aby z našich záměrů i začátků povstávalo dobré. Amen!
OHLÉDNI SE V HNĚVU
25. prosince 2019
Základ
kázání: Fm 8-21 v překladu Bible Jeruzalémské (Další čtení: Ř 15,7-13 v
překladu Bible Jeruzalémské a J 1,1-5 v Českém ekumenickém překladu)
Milé sestry, milí bratři, milí vánoční hosté našich bohoslužeb, milí věřící i milí nevěřící,
vánoční čas je sváteční, radostnou dobou, která vybízí ke konání věcí dobrých, k umlknutí sporů a rozporů, k prokazování dobra bližnímu - známému i neznámému, vybízí k nevšední laskavosti. Takto je zapsán Štědrý den a Boží hod vánoční do naší společnosti. Ten, jehož sobectví a ukřičenost nepřestane nebo se aspoň nezmírní během Vánoc, bývá svým okolím i v současnosti oceňován velice nízko. Snad má tento ohled na bližního a snaha konat milosrdenství a obdarovávat druhého, skutečně křesťanský původ. Evangelia ukazují Ježíšovo narození jako zvláštní Boží dar lidem, dar, který není samozřejmý a o kterém je představitelné, že by darován třeba ani nebyl. A na tuto radost z narození Spasitele reagují ihned pastýři a zástupy tím, že přinášejí dárky, že Svatou rodinu s novorozenětem Ježíšem v Betlémě obdarovávají. Z mnoha pohádek a uměleckých počinů, které ukazují proměnu tvrdého lidského srdce pod vlivem vánoční poetiky v cosi lepšího, vyzvedněme aspoň v anglosaském světě velmi známou Vánoční koledu od Charlese Dickense, románovou klasiku z doby viktoriánské, mnohokrát zfilmovanou, ve které necitelný a lakotný Ebenezer Scrooge právě díky oslovení krásou Vánoc dospěje k rozhodnutí stát se někým mnohem lepším.
Také v epištole Filemonovi, druhém čtení dnešních bohoslužeb, nacházíme vánoční motivy: dar, žádost o dar, darování něčeho nevšedního. Snahu, abychom překročili svůj stín, abychom smíření s druhými spočinuli ve společné radosti Boží. Epištola Filemonovi je nejkratší epištolou Pavla a jedna z nejkratších biblických knih - četli jsme z nich třináct veršů a to je, milí přátelé, velká část tohoto novozákonního spisu, o mnoho více už toho od Pavla pro Filemona napsáno není. Ještě jednou přibližme událost, o kterou v Listu Filemonovi běží, převyprávějme děj vlastními slovy. Zatímco apoštol Pavel sedí pro šíření evangelia ve vězení, z domu jeho známého, pana Filemona, zámožného křesťana v Řecku, ilegálně uprchl otrok Onezimos (jeho jméno či přezdívka znamená "užitečný"). Pravděpodobně za sebou Onezimos po svém útěku zanechal nějakou majetkovou škodu, něco poškodil, pokud ne přímo ukradl. Svým útěkem z otroctví pak spáchal závažný trestný čin proti římským zákonům, je tedy ohrožen trestem předání na těžké galeje nebo smrtí ukřižováním. V této prekérní situaci vyhledá Onezimos v domácím vězení Pavla, který tu je podroben dlouhému soudnímu procesu, slouží mu a nechá se od něho pokřtít, stane se křesťanem. Pavel se rozhodne zprostředkovat mezi Filemonem a Onezimem smíření, urovnat tento závažný konflikt, zachránit Onezima před pánovým hněvem a před dosahem platných zákonů.
Tato situace, milí účastníci dnešních bohoslužeb, nepřipomíná společenskou realitu, ve které se vy a já pohybujeme. Otroky, pokud vím, nevlastníme ani neprodáváme. Přesto by nám i tak mělo být čitelné jádro pudla, klíčové rysy tohoto konfliktu: někdo něco vyvedl, jiný je žádán o velkorysost, o prominutí. O to, aby zatnul zuby a nehleděl na škodu či ponížení a aby upřednostnil milosrdenství před přísností zákona nebo svých zákonných nároků. Aby přijal provinilého s laskavostí, ne jako viníka, ale jako bratra. Všichni tři, kteří se tu v oné ožehavé záležitosti setkávají, apoštol Pavel, otrok Onezimos i otrokář Filemon, všichni tři jsou křesťany.
Pisatelé novozákonních spisů v souznění se svou společností zásadě uznávali otroctví. Nepředstavujme si to, sestry a bratři, tak, že by snad ve starověku existovali otroci a otrokářství proto, že by snad lidé byli zlí, nebo více zlí než my. V tehdejších podmínkách technického rozvoje představovalo otrokářství podle všeho nezbytnost: starověk neuměl vytvořit civilizaci bez otrokářství; zřejmě polovina obyvatel římské říše byla otroky a dokonce i poměrně chudé domácnosti otroka či otroky měly. Bylo to hlavně proto, že tehdejší společnost žila naprosto zásadně ze zemědělství: všechno, co se ve starověku podařilo kulturního, všechny daně, městské a dvorní kultury, samozřejmě i potravinová soběstačnost, to všechno bylo možné jen proto, že naprostá většina obyvatel fungovala v zemědělství a že zemědělství bylo schopné vytvářet, aspoň v časech úrody, určité ekonomické přebytky. Ale svobodní rolníci by byli drazí, pouze s nimi se tolik zemědělské půdy obdělávat nedalo. Antická civilizace bez otroků fungovat nemohla, měla na otroctví stejnou závislost, jako má naše současná ekonomika na ropě. A ačkoli s otroctvím starověká společnost nedokázala nic praktického zmoci, přesto i tehdy nacházíme v Bibli a také mezi pohanskými autory uvědomění, do jaké míry je otroctví nedůstojné a nepatřičné, do jaké míry ponižuje zotročeného i otrokáře. Například slavný filosof na římském dvoře Seneca, sám majitel rozsáhlých statků ve Střední Itálii a mnoha a mnoha otroků, napsal: "Jsou to otroci? Ne, lidé! Otroci? Ne, naši spolubydlící! Otroci? Ne, přátelé níže postavení!" Jiný filosof a známý požitkář Petronius, říká: "Také otroci jsou lidé, byli odkojeni stejným mateřským mlékem jako my, i když jim zlý osud přichystal horší postavení." O otroctví ve starém Římě máme dnes také některé přemrštěné představy - postavení většiny z nich bylo vcelku snesitelné. Na válečném loďstvu nebo v kamenolomech pracovala jen malá část z nich, zpravidla šlo o zajaté válečníky. Otrok jinak mohl disponovat peněžním majetkem, vzdělávat se, pracovat jako pedagog, lékař, filosof. Mohl mít partnerské vztahy s jinými otrokyněmi a plodit děti. Mohl nastřádat tolik majetku, že se mohl z otroctví po zhruba sedmi letech vyplatit. Po smrti pána bývalo téměř pravidlem, že jeho otroky propustili dědicové na svobodu. Otroci se mohli volně pohybovat po městech a vlastně to byli právě oni, kdo zakládali první křesťanské sbory ve Středozemí, pod vlivem Pavla a jiných kazatelů evangelia v prvním století. Z takovýchto poměrů prchal Onezimos, aby se potom setkal se soudně stíhaným apoštolem Pavlem.
Z celého této napjaté biblické události, z konfrontace mezi apoštolem Pavlem, otrokem Onezimem a adresátem listu Filemonem zahlédněme pro naši současnost přinejmenším tolik, že vstřícnost a ochota slevit ze své pozice, ze své pravdy, je vždycky dosti vzácným zbožím. Bylo tomu tak v antickém Řecku na počátku křesťanské církve, je tomu tak dnes, bylo tomu tak v každé epoše, v každém státním zřízení. Zkusme se o tyto nesamozřejmosti aspoň čas od času pokoušet, i když nejsme v roli otroka a otrokáře a apoštola, kteří vyjednávají o podmínkách návratu a vyhnutí se postihu, trestu smrti pro uprchlíka. Zkusme o tuto empatii k druhému i o kompromis a smíření s druhými usilovat, vnímavost vůči nesnázím bližního je evidentně dosti biblickou hodnotou, jak čteme zde v Pavlově epištole Filemonovi. V našich rodinách, v našem okolí nepochybně vstupujeme nebo jsme tento rok vstoupili do řady situací, ve kterých dává smysl zkoušet zahlédnout konflikt očima druhého, očima jiného. Když čtu náš biblický text, vzpomenu si často na název jedné britské divadelní hry ze šedesátých let - jmenuje se Ohlédni se v hněvu (John Osborne). Zkusme aspoň na chvíli pochopit naše příbuzné, vaše vnuky, naše děti, rodiče, prarodiče, kolegyně a nadřízené, zkusme přečíst aspoň na chvíli svět jejich očima. Snad se vyplatí i to, když otrok zkusí přečíst svět očima svého pána, odhlédne na chvíli od nerovnosti jejich postavení - pracuje ve svém rozumění své situaci také s hlediskem toho druhého a s dalšími hledisky. Česko hluboce rozdělené a nenávidějící se i v občanském životě, neschopnost zemanovců, antizemanovců, babišovců, antibabišovců, pirátů i dalších pochopit se navzájem, vzít v potaz jedinečnou zkušenost bližního a s určitou laskavostí s jinakostí druhého pracovat, respektovat ji - tedy i tato občanská rozpolcenost je svědectvím určitého minutí se s duchem evangelia. Bez respektu k jinakosti druhého, k jeho nesení vlastního kříže, se atmosféra v naší společnosti těžko pohne k něčemu významně lepšímu a do našich duší se těžko nastěhuje mír a pokoj.
Dlužím vám ještě odpověď, jak tedy dopadl ten těžký, zapykaný děj mezi
otrokem Onezimem a jeho pánem Filemonem, do kterého vstoupil uvězněný
Pavel. Prakticky s jistotou můžeme říci, že se Onezimos s Pavlovým
doporučujícím dopisem vrátil, Filemon jeho návrat akceptoval bez
potrestání a nadále si otrok a pán byli společně bratry v Kristu. Už
jenom to, že se v Bibli epištola pro Filemona v této podobě vůbec
dochovala a vstoupila do kánonu, dosvědčuje dobré vyústění příběhu,
právě takové, jaké si Pavel přál. Podle méně spolehlivých legend raného
křesťanství se později stal Onezimos dokonce biskupem církve v Efezu.
Ale jak jsme řekli, otroctví znamenalo systémový problém starověkého
Říma a ojedinělé omilostnění jednoho Onezima otrokářem na tom stěží
mohlo něco valného změnit. Nejspíš pak Filemon napsal všem otrokům na
všech svých panstvích a zemědělských usedlostech oběžník: "Vážení a milí
otroci, Onezimos byl omilostněn, ale každý další, kdo se opováží
uprchnout, bude v souladu se zákonem ukřižován. S veškerou úctou,
podepsán Filemon". A tohle budiž poslední závěr našeho bohoslužebného
zamyšlení. Skoro každé konání dobra, skoro každé milosrdenství nutně
dosáhne jen nedostatečného, dílčího výsledku, změní věci jenom o krok
nebo spíš o pár milimetrů. I když usilujeme o dobro a hodně pro ně obětujeme,
i tak se v tomto světě pohne jenom málo, nic zásadního se tu nezmění.
Něco se snad změní v našem nejbližším okolí, ale ne v celém světě. Každé
konání dobra, každá vstřícnost zůstane nutně jenom torzem, fragmentem,
vede jenom k velmi omezenému a dílčímu výsledku. To nás ale nezbavuje
pobídky se o toto milosrdné jednání otevřené vůči těžkostem bližního
neustále znovu pokoušet. Lepší zapálit malé světlo než nadávat na tmu. Amen!
KÁZÁNÍ ADVENTNÍ
8. prosince 2019
Základ kázání: Mk 5,1-20 v překladu Bible Jeruzalémské (Další čtení: Mt 16,24-26 v překladu Bible Kralické)
Milé
sestry, milí bratři, milí hosté dnešních bohoslužeb,
nikdy jsem se ještě jako kazatel nevyrovnával s takovou pasáží evangelia, ve které Ježíš zázračně uzdravuje; až teď, až dnes. Ježíš pro mě vždycky byl hlavně učitelem konání dobra, hlasatelem mravnosti, spasitelem od sobectví a zla, které je ve světě a v nás. Nebo někým, kdo nás přesvědčuje, abychom vzali na svá záda svůj kříž, vlastní kříž a následovali tím Ježíšovu cestu bolesti a kříže. Teď tu ale máme legendární příběh, který Bible Kralická nadepisuje "Ďábelník uzdrawen"; jednu z celkem velkého množství evangelijních pasáží, ve kterých Ježíš působí jako do jisté míry zázračný léčitel. Do našich dnešních bohoslužeb patří proto, že je tento příběh velmi adventní. Říká k tomu, oč v Adventu běží, mnohé - skoro všechno.
Období Adventu je v církvi časem čekání a příprav - na Vánoce, na nevšední návštěvu Boží do našich rodin a domovů. Na symbolice tohoto čekání na jeden zvláštní Boží příchod do světa se v předvánočním čase vezou skoro všechny domácnosti v naší zemi, včetně těch nenáboženských. Generální úklid příbytků, slavnostní nedělní obědvání s přibývajícími svíčkami, čím dál důkladnější vánoční výzdoba i idylická hudba, které se oddáváme, ve větší míře setkávání se i se vzdálenějšími členy širší rodiny. Prožíváme čekání, jejichž mají být blízké Vánoce naplněním. A více než v jiný čas můžeme být o Adventu otevřeni prožívání těch, kteří jsou nevěřící, jejichž Spasitel k nim ještě nepřišel anebo oni Spasitele zatím nepoznali.
Epizoda z evangelia o Ježíšově setkání s posedlým v Gerase tu ukazuje bytost, jejíž život je tak zlý, zmařený a rozbitý, jak si jenom můžeme představit. Je to život zcela bez Boha a proto vydaný napospas démonům. Písmo líčí slovy prostými, ale způsobem dobře představitelným chování toho maniaka z oblasti Galilejského jezera (evangelista Marek tu poněkud nepřesně mluví o moři). Chová se ten posedlý šílenecky a destruktivně. Křičí, ve dne a v noci křičí, ubližuje si, zraňuje se. Pravděpodobně pobíhá po světě skoro nebo úplně nahý (evangelista Marek teprve po jeho zázračném uzdravení napíše, že ten dříve posedlý sedí pak u Ježíšových nohou oblečený a choval se pak tiše, 5,15). Jsou známá pozorování lékařů a návštěvníků různých nemocnic pro choromyslné v minulých stoletích; opakovaně tu nacházíme pozorování, jak svérázný smysl pro teplo a zimu mnozí nemocní měli, jakou extrémní otužilost někdy vykazovali a byli schopni při jakémkoli chladu setřást každé oblečení (srov. Michel Foucault: Dějiny šílenství). - Posedlý nemá jméno, nezná se ke svému jménu, sám si říká poněkud schizofrenicky "Pluk" (anebo v jiných překladech Bible "Legie", "protože je nás mnoho", 5,9). Přebývá tento posedlý, jak nám řeknou biblické verše, v hrobech a na horách: samá místa vzdálená Bohu, Bohu protivná, musel si říkat současník této události. Ten bezejmenný posedlý utíkal na odlehlá místa, do samot, tam, kde to podle lidové představivosti obývají právě zlí démoni. Pokud jde o hroby, to je snad jasné i nám, jak to jsou nepříjemná místa. Příběh předpokládá způsob pohřbívání z Předního Orientu ve starověku, jak se s ním pak setkáváme i v Ježíšově vzkříšení. Skalní hroby nebo spíše komplexy skalních hrobů, šachty a různě propadané a propojené chodby, mezi nimi kosti, zpráchnivělá plátna, do kterých se při pohřbech zabalovaly mrtvoly, rozklad, zápach, tma a plíseň - tak v tomto šíleneckém prostředí, v této opravdové "říši stínů smrti" to míval rád ten posedlý muž z evangelia, tento těžký případ. A pokud ne v hrobkách, tedy pobíhal po horách, dozvíme se dále. A věřme tomu, že okolo Galilejského jezera jsou z dnešního turistického hlediska překrásné hory, i když vlastně nevysoké, svým charakterem snad podobné Českému středohoří v Polabí. Hory ale znamenají v biblické představivosti také oblast obávanou, osídlenou bůžky, démony a přízraky. Vzpomeňme na mnoho připomínek ze Starého zákona, jak skupiny Izraelců odpadlých od pevné víry v Hospodina odcházeli do hor, právě do hor, aby tam provozovali své pohanské rituály, aby se tam setkávali s cizími božstvy.
Řekněme krátce, že ten posedlý je drsným, krajním obrazem nás, naší bídy, naší situace, sestry a bratři. On je naším symbolem! I my se často chováme pošetile, zmatečně, jsme druhým na obtíž jako ten posedlý, utíkáme se pak do samot a do našich soukromých běsů, křičí v nás mnohé a protikladné hlasy a motivy, kterých je úplný Pluk, mnoho, mnohost - i když u toho třeba vypadáme elegantněji než tento posedlý z krajiny Gerasenských. O nás, o naší bídě, o naší rozbité víře, o našich démonech hovoří tato epizoda z evangelia: i my a zejména my potřebujeme Boží navštívení, jeho pomoc, Boží příchod neboli Advent.
V zoufalství, hrůze a pobláznění toho vyšinutého muže naproti Ježíši, v jeho křečích křiku, smíchu a sebeubližování se setkáváme s propastným zlem, které neumíme úplně přesně určit, ale hloubku toho zla vidíme i zakoušíme, pokud evangelium čteme. Je to nemoc nebo je to jiná duševní tíseň, co ho tak děsivě trápí? Starověké pochopení připisovalo podobné nestandardní, nemocné chování zlým démonům. Pod vlivem starých perských náboženských představ převzali postupně také židé ten náhled, že nemoc fyzickou i duševní je třeba připsat zlým duchům, běsům, démonům, které léčitel může spoutat, vyhnat, postiženého od nich osvobodit. Tento názor na příčiny zla nemoci i na možnost jejího uzdravení sdílí, zdá se, i Ježíš - ponechme stranou, jestli Ježíš toto uvažování sdílí se svými současníky opravdu anebo jestli používá tento dobově obvyklý způsob řeči zejména proto, aby mu bylo jeho okolím rozuměno. Věda novověku a moderní doby vidí vznik psychózy jiným způsobem, jako určité zlo přírody, jako porouchání tělesných a mentálních procesů. Při setkání s podobnou otřesnou bídou se vlastně tyto otázky po původu zla a bolesti (démoni? Satan? nemoc? vina?) stávají trochu podružnými. Nevím, jak zde ve Voticích, ale například v Praze nebo ve velkých městech jde často poznat špinavé, otrhané a podivně se chovající tzv. bezdomovce. Jejich okolí je tituluje různě - bezďáci, somráci, vágusové a na mnoho jiných způsobů jim říkají. Pokud se někdy pustíte s podobným bližním do rozhovoru, dáte jim třeba padesátikorunu na polívku, za kterou si oni nejednou koupí alkohol, dozvíte se obvykle nějaký příběh, ve kterém je přítomno v nerozlišitelném, nerozlučném sepětí nějaké podobné zoufalství. Opuštění nějakou ženou, rozchod, rozvod, zadlužení, alkoholismus, hráčství nebo drogy - a vidíme tu podobnou zoufalou, dezorientovanou bytost jako onoho ukřičeného posedlého z Gerasy od Galilejského jezera, kterou osvobozuje Ježíš od jeho škaredé minulosti.
Různé divnosti anebo zvláštnosti této epizody Markova evangelia o uzdravení ďábelníka jde na účet toho, že je ten příběh plný vojenské terminologie. Nejenom proto, že si ten posedlý říká sám "Pluk" anebo "Legie", protože v něm schizofrenicky sídlí mnoho duchů, mnoho (různých) hlasů, mnoho démonů. Vyhnání zlých duchů z posedlého je tu líčeno jako vojenská operace svého druhu, jako bitevní utkání mezi armádou zlých duchů a ďáblíků a divotvůrce Ježíše, který je dost mocný, aby je porazil. Nastane jakési setkání dvou nepřátelských jednotek, vyjednávání, nepřátelští duchové skučí: "Ježíši Nazaretský, netrap nás, odejdi!". Potom dojde k vyjednání jakési formy čestného ústupu, kdy démoni Ježíše uprosí, ať jim dovolí vstoupit do stáda vepřů, nečistých zvířat (podle rčení "svůj k svému"), tento pokus o únik se jim ale stane jenom další potupnou porážkou, vepři se utopí. Zrovna vepři, symbol nečistoty, nerespektu k židovskému způsobu života.
Ať se ale v páté kapitole Markova evangelia dočítáme cokoli, ať to celé uzdravování či vymetání zlých démonů působí jakkoli - pro mě, milí účastníci dnešních bohoslužeb, je opravdu nejvíce šokující závěrečná partie toho děje. Ten posedlý tu stojí nebo tedy sedí u Ježíšových nohou uzdraven, čistě oblečený, chová se tiše a rozumně a posléze "prosí Ježíše, aby s ním směl zůstat" (5,18). Ježíš mu to ale nedovoluje a říká mu, ať se vrátí raději domů ke své rodině (má vůbec nějakou rodinu? dejme tomu) a ať jim zvěstuje, jak velké věci pro něho Bůh učinil. Jak tomu rozumět, jak tohle pojmout? Když Ježíš hlásá své učení, tolikrát přece opakuje svým posluchačům: následujte mě, neohlížejte se napravo ani nalevo, nechte mrtvé pohřbívat mrtvé a pojďte za mnou, vezměte svůj kříž na sebe, rozdejte nejraději všechno co máte, ať vás nic nepoutá ke společnosti a jejím starostem a bezstarostně mě následujte... Nu a teď tady máme toho dobrého muže, bývalého posedlého, který snad nyní všechny tyhle náročné požadavky splňuje, jeho vazba na Ježíše je tak bezvýhradná, je tolik oddaně věřící a rozhodnutý Krista následovat - skutečně vzorný ježíšovský učedník, pravý budoucí apoštol! - nu ale všechna tato zbožná předsevzetí najednou nejsou Ježíšem přijata, žádné následování se konat nemá či co! Ježíš touhu uzdraweného ďábelníka z Gerasy odmítá a posílá ho domů, přesně proti duchu jiných svých evangelijních požadavků, že kdo se ohlíží na svůj domov a rodinu, zůstává jaksi dítětem tohoto světa. Jak to celé vyložit? Jak se zorientovat v tomto Ježíšově požadavku?
Zřejmě se tu, bratři a sestry, jedná o cosi na způsob jedné buddhistické moudrosti. Je kdesi v indických rukopisech psáno, že za Buddhou přišli tři společníci, aby se ho společně zeptali na otázku, jestli Bůh existuje. Buddha prvnímu řekl, že Bůh je, druhému, že Bůh není a třetímu z nich vůbec neodpověděl. Buddha byl podle tohoto zlomku natolik moudrý, že dokázal takřka číst myšlenky a vědět, jakého Boha, nebo jak rozdílný způsob Boha každý z nich myslí. A tak Bůh jednoho z těch mudrců je skutečný, druhý mylný a třetí se svou představou Boha nestojí ani za vyjádření. Zřejmě tedy není následování Krista jako následování! Třeba pokus uzdraveného posedlého muže z krajiny Gerasenských následovat Krista nebyl tak hodnotný, nebyl tím nejlepším a nejvznešenějším úkolem, který mohl v danou chvíli vykonat - a Ježíš to věděl. Následovat Ježíše, zůstat s Ježíšem, s osobností Ježíše: nešlo spíše od toho posedlého o jakousi elegantní formu útěku? Útěku od poškozené pověsti, od minulosti do jisté míry stále přítomné, útěku od rodiny, která obtížně snášela šílence v rodině, jeho projevy, společenskou zátěž... Konfrontovat se se starým životem, s bývalou bolestí, bývalou nemocí, unést svůj život ne jako čistý a vydařený, ale jako rozbitý a poškozený, to je vpravdě nesnadný úkol. Do tohoto úkolu Kristus uzdraveného ďábelníka posílá: běž mezi své, mezi ty, které jsi vždycky potkával. Unes mezi nimi svou minulosti, svou rozbitou, ale teď také zázračně obnovenou a očištěnou existenci, svůj nový život, kterému dýchá ale na záda starý život, unes poznání, že není vzorných a nepoškozených životů: všichni jsme poškození, rozbití a bolaví a potřebujeme Boží blízkost. A samozřejmě i toto a právě toto je pravé následování Krista, pravý Advent, pozvání Boha do naší bídy a čekání na něj. Amen!
KOTVA VÍRY
10. listopadu 2019
Základ kázání: 1 Pt 5,9-11 (Další čtení: Jb 19,23-27 a Lk 20,27-40, vše v Českém ekumenickém překladu)
Milé
sestry, milí bratři,
biblické epištoly se v církvi čtou poněkud méně než čtyři evangelia a bývají neprávem pokládané za něco méně důležitého. I epištoly přitom patří do Bible, i ony svědčí o Kristu ukřižovaném. Nacházíme v těchto textech nezměrný poklad víry.
Novozákonní epištoly psali křesťanští svědkové počáteční doby. Apoštol Pavel nebo další pisatelé v těchto listech, které Bible uchovala, oslovují sbory, které buď předtím sami založili anebo je svým působením ovlivňovali. Vykládají v nich církevnímu společenství, jak následovat Krista, jak nacházet Boha ve sboru, v obci, v rodině i v rozporech života. Uvažují také, jak se stavět ke světu mimo církev.
Nic neznamená, že epištoly Nového zákona nepsali očití svědkové Ježíše a jeho putování po Judeji. Ani čtveřici evangelií nepsali ti, kteří byli osobně "při tom", když Ježíš kázal a byl ukřižován. Matouš, Marek a další evangelisté patřili až k následujícím generacím následovníků Ježíše a žili zpravidla daleko od Jeruzaléma. Také epištoly zvěstují evangelium, dobrou zprávu o tom, jak Ježíš svým křížem "zlo světa i smrti přemohl, aby nám získal království Boží věčné" (vyznání naší církve).
Leckdy jsou epištoly dokonce starší a časově bližší Ježíšovu působení než čtyři evangelia. To, pravda, není případ dnešního liturgického čtení. První list Petrův zachycuje tíseň křesťanské církve někdy kolem roku 100 po Kr., v časech římských císařů Vespasiana nebo snad Hadriana. Tehdy už Ježíšův společník Petr dávno nebyl naživu. Petra samého nejde považovat za autora tohoto listu, ale slouží jako vzor víry, jako hrdina víry - a epištolu napsal neznámý autor, který si Petrova odkazu vážil, k jeho poctě. A tento Petr přitom, jak víme, o víru musel hodně zápasit. Leckdy neobstál, selhával a Ježíše také před jeho ukřižováním zapřel. Jeho pevná víra nepředstavovala nic nekomplikovaného ani samozřejmého. Po šíření evangelia mezi židy i pohany podle legendy Petra odsoudily římské úřady k smrti na kříži snad někdy okolo roku 65; na vlastní žádost byl ukřižován hlavou dolů, protože tvrdil, že není hoden zemřít ve stejné pozici jako Kristus.
I my můžeme při naslouchání veršů Petrovy epištoly myslet na pronásledování věřících, na rozsápávání mučedníků v arénách smečkami lvů, na popravování některých prvních křesťanů římskou říší. Také dnešní bohoslužebné čtení připomíná ohrožení a mučednictví: "Vzepřete se ďáblu..., pamatujte, že vaši bratři všude ve světě procházejí utrpením jako vy... Bůh veškeré milosti vás po krátkém utrpení obnoví..." (1Pt 5,9-10). Pokud ale čteme Petrovu epištolu pozorněji a pokud zkoušíme pochopit historickou situaci křesťanských obcí, kterou tento dopis, tento oběžník oslovuje, zjišťujeme, že pravděpodobně žádné vraždění věřících ve velkém za tímto biblickým listem nestojí. Pronásledování křesťanů koneckonců byla v době této epištoly jen občasná a lokální.
Za útěchou a napomínáním Petrovy epištoly předpokládejme mučednictví jiného druhu. Spíše než odsuzování k smrti a likvidaci tu hledejme ústrky křesťanů od nevěřícího, pohanského světa okolo. Tento rys Prvního Petrova listu (otřesenost tím, jaký svět je a zároveň hledání naděje uprostřed nepřejícího světa) je dlužno považovat za jeden z moderních, aktuálních rysů textu. Kdyby tu běželo o zabíjení křesťanských věřících, o jejich házení lvům, mohli bychom poslat náš dnešní biblický text s ulehčením do muzea a uspokojovat se zjevným faktem, že se nám dnes pro naše přesvědčení nemůže nic podstatného stát, že nikdo neusiluje v naší dobré Evropě o život věřících a snad tomu dlouho nebude jinak.
Jenže na církevní sbory v oblasti Malé Asie (1 Pt 1,1), kterým apoštol adresuje slova útěchy, asi hlavně doléhalo nepřátelství, pomluvy, posměch okolí. Také zlá vůle sousedů a spoluobčanů, nechuť naslouchat křesťanům a tolerovat jejich odlišný způsob života, jejich pro okolí nesrozumitelnou hodnotovou orientaci. Předpokládejme tu neporozumění, nechuť pohanů i židů se s křesťany setkávat, uzavírat s nimi obchodní a pracovní vztahy. Nejedná se přímo o hubení, ale o jízlivosti, zlovolnosti, různé malé zákeřnosti. Dnes bychom snad mluvili o diskriminaci, o šikaně. Nepříjemně tímto Petrova epištola koresponduje se zakoušením pokřivené skutečnosti okolo nás, i dnes a nyní; s nelaskavým jednáním ve světě, v zaměstnání, ve školách, s pokaženými vztahy v rodině, se zlobou, nezdvořáctvím, gaunerstvím, které si dnes k sobě dovolují nevěřící i věřící, z důvodů často malicherných nebo prostě proto, že jinak a lépe jednat nedovedou.
Bohu "náleží panství na věky věků" (5,11), vyznává hymnicky autor epištoly - v krásném překladu Bible Kralické "jemuž sláva a císařství na věky věků". Novozákonní obrat, který vám je jistě povědomý třeba i ze závěru modlitby Páně "Otče náš". A přece je v naší pasáži a v celém Prvním listu Petrově nápadný zřetelný pesimismus ve vztahu ke světu. Už jen to naléhavé připomínání ďáblova nepřátelství, nebezpečí ďábla, o kterém nám Petrův list řekne předtím, že "obchází okolo jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil" (5,8).
Ale i připomínání utrpení věřících v našem liturgickém čtení... V První epištole Petrově se vůbec žádné iluze o pozemském světě nepěstují, svět je tu viděn jako zlé a zákeřné místo plné bolesti, a od zakoušení bolesti nás neuchrání vlastně ani víra. V epištole se podle všeho ani nepředpokládá, že by tento cizí a zákeřný svět někdy mohl být celkově vzato křesťanský, že by v něm křesťanství a církve mohly někdy zásadně určovat jeho podobu, natož vládnout. To by ani nebylo popravdě v souladu s následováním Krista tichého a trpícího. Petr, podle katolických legend něco jako první papež, tu církev vůbec nevidí nějak triumfálně, vladařsky. Církev má být pro Petrovy následovníky jakousi lodičkou, zmítanou na vlnách moře, světa, ale přesto s pokornou určitostí kormidlovanou v Kristově jménu. Má být bárkou, na které se věřící schoulí a semknou a nad rozbouřenými mořskými vlnami se pokusí zvítězit, a jistě také společným úsilím zvítězí. Z tohoto loďařského a námořnického vnímání také vznikal symbol víry jako kotvy (přítomný i v biblickém textu, který vykládá dnešní kázání - píše se tu přece: "vzepřete se [ďáblu] zakotveni ve víře", 5,9).
První
Petrova epištola má utrpení Ježíše Krista neustále na paměti.
Opakovaně se z jejího výkladu vynořuje příklad tichého
trpícího Krista - jako útěcha třeba pro toho, kdo se potýká
s různými průšvihy, neporozuměními, s chybovostí a cizotou
světa, s nezdary v rodině, ve škole, v zaměstnání, na koho "to
všechno padá". - "Bůh
veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v
Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a
postaví na pevný základ" (5,10).
Když jsem si při přípravě bohoslužeb znovu četl tyto biblické
verše, uviděl jsem najednou, že ta slova, ty věci, které s námi
Bůh podle slibu učiní, jsou převzaté ze stavařiny (bratře
předsedo Šustře!): Bůh obnoví, utvrdí, posílí a postaví na
pevný základ. Rekonstrukce, renovace, pevná, zpevněná a co
nejlepší malta, která se nezačne drolit a doopravdy bude držet a
všechno vydrží. To všechno nás potká podle povzbuzení Petrovy
epištoly "po krátkém utrpení" a vlastně prostřednictvím
tohoto utrpení samého. Utrpení, ačkoli ho nikdo nechce a nehledá,
z nás činí zralejší a soucitnější osobnosti. A ten, kdo málo
trpěl, zůstává dětinský a nedospělý. Slova Písma o "krátkém"
utrpení odkazují pochopitelně také na věčnou naději, na to, co
je mnohem silnější než smrt a také silnější než život tady
na zemi, totiž nesmrtelnost - být v Boží náruči. Být po
smrti pozemské v blízkosti Boží způsobem, který, jak nám řekne
i Ježíš Nazaretský v rozhovoru se saducejskými učenci o ženě
sedmi manželů, je zcela, zcela jiný než všechno, co nám zůstává
představitelné tady na zemi. "Bůh
přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou
všichni živi,"
prohlašuje tu Ježíš(Lk 20,38). "Jemu
náleží panství na věky věků!"
vysloví něco velmi podobného První list Petrův (5,11). Amen!
MILOSRDNÝ SAMARITÁN
13. října 2019
Základ kázání: Lk 10,29-37 v Českém ekumenickém překladu (Další čtení: Př 10,17-23 a Sk 9,1-9 v překladu Jeruzalémské Bible)
Sestry a bratři,
Ježíšovo podobenství končí dosti jednoznačně - slovy "jdi a jednej také tak!" (Lk 10,37). Posluchači toho příběhu jsou tedy naléhavě ujištěni o tom, že se neúčastnili pouhého teoretického rozhovoru nebo pře dvou učenců, znalců Zákona - Ježíše a toho neznámého druhého, který položil své otázky. V podobenství neběží jenom o to podat rozvážnou odpověď na otázku, kdo je můj bližní, ale zachovat se podle této odpovědi i v běžném životě, i v méně dramatických situacích, než je pomáhání přepadeným a těžce zraněným obchodníkům. A dosti jednoznačný je i samotný děj podobenství; zůstává nám celkem zřejmé, co Samaritán udělal a co se očekává od toho, kdo by chtěl i v naší současnosti "jednat také tak".
O čem se ale z podobenství v Lukášově evangeliu dozvídáme dosti málo, je to, proč Samaritán udělal, co udělal: jak přemýšlel, jaké byly jeho důvody.
"Jeden člověk šel zJeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů. Ti jej obrali, zbili a nechali ležet polomrtvého." (10,30) - Stalo se na silnici z velkoměsta do Jericha, což bylo asi tak daleko jako z Benešova do Votic. Jericho samo bylo dosti příjemným místem, ve kterém měli své budovy často právě kněží a levité. Jednalo se vlastně o nové Jericho, stojící v těsné blízkosti toho starého, které v dávných starozákonních dobách dobyl vojevůdce Jozue s izraelským vojskem troubením na trubky, vyplenil ho a jehož obnovení bylo zakázáno velkou kletbou. Po staletích od té události vzniklo Jericho nové, nevelké městečko s krásnými vilami a letohrádky. Ježíš tam také nějaký čas působil a potkal se tu s mrňavým celníkem jménem Zacheus, o kterém evangelium také píše, že byl mimořádným boháčem; byl to ten Zacheus, který se musel kvůli své malé postavě vyšplhat na moruši, aby na Ježíše přes celý zástup obdivovatelů vůbec viděl. Podobní lidé měli v Jerichu svá sídla, kněz a levita z podobenství tedy jistě spěchali domů. Ovšem sama cesta z Jeruzaléma do Jericha byla zlá. Vedla jakousi poloviční pouští, většinu svého putování jste v Ježíšových dobách obcházeli různé rokle, skály a křoviny. Byla to krajina příhodná k tomu, aby se tu právě lupiči mohli věnovat svému kriminálnímu řemeslu. Kdekomu osamocenému se tu mohlo stát, že se s nimi podobně nedobrým způsobem setkal - jako ten neznámý člověk z podobenství. Je to jenom krátké morální podobenství, ne povídka, ne román; neřekne nám více o těchto lupičích, o tom, jaké přesně události a příčiny z nich udělaly zločince a pobudy. I když spáchali ohavné věci, mysleme i na ně na chvíli také jako na oběti poměrů, chudoby, neúrody, zoufalství, zadlužení. Podobných životních pohrom i v těchto starověkých dobách bylo mnoho a tyto poměry pak mohly dostihnout a udolat i kdekoho slušného. Jak se zpívá v písni Voskovce a Wericha: "(...) vy páni jste tím vinni / že bída z lidí vlky činí / že vlky z lesů žene hlad" (píseň "Hej, pane králi" ze hry Balada z hadrů). Každý potřebuje jíst a přežít a i většina loupežníků by raději byla něčím jiným a lepším.
Výsledkem agresivity lupičů je každopádně zbitý, poměrně vážně zraněný člověk, bezmocný, obraný o peněženku, o zavazadla, možná i o část šatstva, o zvíře, které vedl. "Náhodou šel tudy jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně tak se mu vyhnul i levita, když přišel ktomu místu a uviděl ho." (10,32) Situace docela častá dnes a zřejmě i v antice: Neposkytnutí pomoci. Důvody celkem dobře představitelné: nechuť zabývat se nepříjemnou, obtížnou, náročnou situací, která se týká někoho cizího; spěchání za něčím důležitějším; zmatek, zaskočenost, leknutí; možná i strach, že lupiči jsou ještě nedaleko anebo že je to celé nějaká ošklivá lest k oloupení někoho dalšího. Nebo prostě spoléhání na to, že ačkoli my nepomůžeme, jiní snad za chvíli půjdou také kolem a pomohou, a my se nemusíme zastavovat a zdržovat těmito ošemetnými záležitostmi. Ale docela dobře mohlo být při díle jakési nezdravé lpění kněze i levity na rituálech, na Mojžíšově Zákonu, které Ježíš častokrát u svých současníků kritizoval jakožto pokrytectví. Zejména totiž kněží a levité (pomocníci při obřadech, kasta jeruzalémského chrámového personálu) se podle ustanovení Třetí knihy Mojžíšovy neměli dotýkat mrtvol a krve, protože by se takto rituálně znečistili a byli by načas vyloučeni z vykonávání důležitých chrámových rituálů, museli by se pak na nějaký čas, snad i týdny, očišťovat, být v jakési karanténě. To by tedy znamenalo, že i určitá zbožnost, vzorná zbožnost tu ve svých důsledcích ukázala dosti bezbožnou tvář. Mějme to na paměti, že vnějšková zbožnost může vést i k hříšnému chování - a že pravou chválou Boží je pomoc někomu, kdo ji naléhavě potřebuje: solidární, bratrské jednání.
Už před chvílí jsem pověděl, že Ježíšovo podobenství o Samaritánovi je zajímavé nejenom tím, co říká, ale i určitou nedořečeností, otevřeností. Málo se tu dozvídáme, proč vlastně tento Samaritán udělal, co udělal. A možná ta úspornost ve vypravování o důvodech jeho činu není žádným hloupým nedopatřením, nějakou hloupou stručností, ale je tím prázdným prostorem jaksi zvláštně důležitá. "Když jeden Samařan na své cestě přišel ktomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem." (10,33) Bible Kralická překládá: Jat pouhýmsoucitem. Čili nechal se pokecat od cizí krve, hrábl do cizí rány, obětoval nikterak laciné olej, víno a textilie k ovázání ran, pokračoval ve své péči i v hostinci a ještě dal nějaké peníze jako zálohu hotelovému personálu. A to všechno prý ze soucitu, jat pouhým soucitem (řecký originál esplagchnisthé působí hodně naturálně a silně: doslova "sáhlo mu něco do vnitřností, zatřáslo to s jeho vnitřnostmi").
Třeba byl ten Samaritán někým, kdo pomáhal potřebným, kudy chodil. Možná ale překvapil svým jednáním sám sebe; chtěl bych věřit, že tomu tak bylo. Mohlo jít docela klidně o obchodnického pragmatika a bručouna, jehož rodinný život nestál za mnoho a naposledy komusi pomohl předloni. Ale jednou se prostě na něco, co potkal, už nemohl dívat, nemohl to tak nechat a vydal se pro jednou někam jinam, jinými cestami, než to pro něho bylo obvyklé. Místo aby šel dál jako kněz a levita, rozhodl se dalekosáhle cizímu člověku pomoci. Ježíšovo podobenství je zajímavé tím, že těmto představám otevírá prostor. Samaritán se na zlo, na které narazil, už nemohl dívat, nedalo mu to a musel zasáhnout. Když, sestry a bratři, setkáváme s historickými příběhy různých statečných odbojářů a konspirátorů třeba proti nacismu za druhé světové války, když potkáváme jejich pomníčky a pamětní desky na domech a sledujeme dobrodružné filmy o jejich práci v ilegalitě - mysleme na to, že oni to většinou nebyli lidé, kteří měli nějakou jasnou a zdůvodněnou představu, jak má vypadat svět. Byli si jenom jisti, že TAKHLE NE, že tomu, co se děje, musí podle svých slov říci ne. Odbojář proti zlému režimu je vyostřeným příkladem takového Samaritána, ve kterém se pohnou city a zatřesou se jeho vnitřnosti a rozhodne se napravovat a umenšovat zlo, kterého je všude okolo plno. Zla je však na světě tolik, že se Samaritán neuplatní jenom za výjimečných historických situací; je zapotřebí každodenně.
Zdá
se mi možné
číst
biblické podobenství o Samaritánovi jako vypravování o změně
smýšlení,
o změně,
kterou přináší
život
na cestách,
o změně,
kterou přináší
cesta života;
snad i příběh
o tom, co stará
církevní
řeč
nazývá
"obrácením". Před
chvílí
jsme
slyšeli ještě jiné biblické čtení, ze Skutků apoštolskjých
- o Šavlovi z Tarsu, který se také nacházel na cestě
z Jeruzaléma a setkal se tu s něčím,
a výsledkem bylo jeho obrácení. Takové obrácení, konverze,
která z Šavla udělá
Pavla, je ovšem
výjimečnou
záležitostí
v životě
a poměrně
vzácnou
i v dějinách
světa
i v dějinách
křesťanské
víry.
Výrazná
a vyhraněná
osobnost, Šavel,
bystře
uvažující
intelektuál
a zároveň
důsledný
nepřítel
Krista a křesťanů,
je osloven samotným
Pánem,
způsobem
velkolepým,
nesrovnatelným, mimosvětským.
Od té
chvíle
nemůže
být
nic v jeho životě
jako dříve
- cesta do Damašku se sice uskuteční,
ale původní
záměr
tohoto cestování se rozpadne: Šavel přijel
pronásledovat
křesťany,
ale sám
se křesťanem
stane, zcela změní
své
smýšlení
nebo spíše,
je proměněn.
- Samaritán v podobenství se nesetká s Pánem tak
velkolepým, mysteriózním způsobem:
v tomto je jeho příběh
"malý", přece
jenom má rozměry
každodennosti.
Není
tu při
díle
zásadní
a okamžitá
proměna
víry,
základů
života.
Jeden obchodníček
někomu
pomůže,
ošetří
neznámého,
soucitně
se o něho
postará,
projeví
svou nelhostejnost. Ať
už
byl předtím
kýmkoli,
ať
byl jeho všední
život
předtím
jakýkoli,
třeba
i upadlý,
nescházely
v něm
životní
problémy,
malé
lži
a obchodnické
manýry
- tento skutek na cestě
z Jeruzaléma do Jericha musel vést jeho život
někam
nenapravitelně
jinam; a nedozněl
ani tehdy, co se zraněný
pocestný
uzdravil, co se při
zpáteční
cestě
od hospodského
dozvěděl,
že
ten porubaný
a přepadený
chlapík
se předevčírem
uzdravil a šťastně
a po svých opustil zájezdní hostinec. I v tomto skutku
milosrdenství se Samaritán setkal s tváří
Boží,
tak jako Saul nebo chcete-li Šavel, pozdějším
jménem
Pavel. A v dnešní době
náboženské
netolerance stojí
také
za povšimnutí, že
Ježíš
učinil
hlavním
hrdinou svého podobenství Samaritána, v podstatě
jinověrce,
ačkoli
Ježíšovo
okolí Samaritány pohrdalo, lidé je nenáviděli
a pokud možno
se s nimi stýkali co nejméně...