Kázání 2021 

KÁZÁNÍ O LÁSCE K PENĚZŮM

31. prosince 2021

Základ kázání: 1 Tm 6,6-16 v Českém ekumenickém překladu

   Milé sestry, milí bratři, milí všichni, se kterými se tu setkávám v posledních hodinách Roku Páně 2021,

    v dnešní malé večerní pobožnosti jste byli pozváni ke slyšení několika biblických vět, které vyslovují, domnívám se, nestárnoucí pokyny ohledně toho, jak žít svůj život zde na zemi šťastně; co považovat za důležité, co za zbytné, co za úplně nejdůležitější. Vidíme, že i řada novějších přísloví, postřehů a průpovídek o umění života nějak obměňuje myšlenkový poklad zanechaný křesťanstvu v První epištole Timoteově. Postřehy novozákonního textu o roli peněz v životě, o určitém duchovním riziku, které zacházení s penězi doprovází a nemůže se od peněz a peněžního bohatství odlepit. Kořenem všeho (...) zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení (1 Tm 6,10). Písmo svaté se tu nezabývá sněním a konstruováním nějaké pozemské společnosti zbavené peněz, osvobozené od peněz, společnosti řekněme spravované podle principů komunistické utopie. Experiment se zrušením peněz se prakticky nikdy a nikde nepovedl a povést nemůže - pokud by se snad peníze zrušily, nerovnosti mezi lidmi by se akorát převáděly na jiné měřítko bohatství, než jsou peníze: na jiné drahé kovy, na nemovitosti, na pozemky, na obrazy, na klenoty, na kožešiny, na potraviny... Dlužno říci, že První epištola Timoteovi staví problém v širších souvislostech, nejen jako nějaký nezdravý vztah k jakýmsi bankovkám a číslům a úsporám, ale přímo jako problém chtivosti, nezvládnutého bažení po dalším a dalším rozmnožováním majetku: podle řeckého originálu je zlem a kořenem zla filargyria, to znamená úplně přesně láska ke stříbru, ale se zvláštním zřetelem na stříbro (tehdejších starověkých) peněz, platidel. Svatý Jeroným přeloží později do latinské Bible, tzv. Vulgáty, tento verš: radix enim omnium malorum est cupiditas - čili tady se už převádí porozumění na jakoukoli chtivost po rozkoši, jakoukoli cupiditas, na jakékoli bažení.

    Problém zdravého vztahu k penězům a k bohatnutí je odvěký. Je zřejmé, že nějaký majetek potřebujeme, že se z usilování o majetek těžko můžeme vyvázat. Takováto otázka stojí před každým, kdo už se zkrátka narodil do tohoto světa. Potřebuje se jíst, pít, bydlet a topit. Potřebuje se našetřit něco na stáří, něco odkázat potomkům. Popřípadě podpořit ještě něco dobrého v tomto světě, někomu nebo něčemu pomoci. Na druhou stranu se v tomto získávání peněz a majetku snadno ztratíme: hodně nám tyto věci leží na srdci, zaměstnávají a ubírají náš vnitřní klid a pokoj, také představují nemalé pokušení pro duši. Na získávání majetku a péče o majetek se odjakživa lepily určité nemorální a povážlivé postupy a nejednou i zlodějny a zločiny. Z peněz a peněžního bohatství, které snad mají sloužit jako prostředek k dosažení něčeho vyššího, se celkem snadno stává zásadní nebo jediný smysl všeho usilování. Zároveň si První epištola Timoteovi všímá toho, že ne všechno se dá za peníze koupit a ne všechno peníze vyřeší: Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. (6,7) Neboli, řečeno jazykem přísloví, "rubáš nemá kapsy". Smrt je zkrátka za horizontem jakéhokoli bohatství, nevyhne se chudému ani bohatému. Za další, není v moci žádného majetku nikomu beze všeho zajistit štěstí a duševní pohodu, nezajistí mu ani lásku blízkých, ani možnost podívat se do sebe ráno do zrcadla beze studu. Připomeňme tu slova samotného Ježíše: "Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?" (Mt 16,26) Nemáme tudíž spustt ze zřetele naši podstatu, naši duši - ta je hlavní, oč zde běží: naše duše už v tomto životě, naše duše a její nesmrtelnost. Peníze mohou v jakémsi smyslu posloužit naší duši, anebo jí také mohou dosti uškodit. To záleží na duchovní a morální zralosti duše. Každopádně nečiňme naše peněžní rozhodnutí bezmyšlenkovitě, pudově, nezanedbávejme při každém našem zacházení s penězi klást (si) etické otázky, otázky po smyslu, otázky, do jaké míry jsou naše rozhodnutí prospěšná nám, naší duši a také druhým. Zlehčování těchto otázek se nám nemusí vyplatit, můžeme tu přehlédnout něco velmi důležitého a na toto přehlédnutí můžeme - třeba později - doplatit.

    Otázky vztahu k majetku a pečování o majetek, o kterých věty První epištoly Timoteovi tak naléhavě hovoří, zároveň biblický text začleňuje do celkového řádu blaženého života, do celkové "péče o duši", jak tuto rovinu života nazývali staří Řekové a zvláště Sókratés s Platónem: Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost, řekne se nám tu, slovy epištoly (1 Tm 6,11). Toto jsou hodnoty, které pozvou do vašeho života blaženost spolehlivěji než jakékoli peníze! A pokud peníze máte, pokud netrpíte tak docela nedostatkem, hleďte je použít, v zájmu vlastního štěstí a v zájmu vlastní blaženosti právě ve prospěch těchto hodnot, těchto ukazatelů: ve jménu spravedlnosti, ve jménu zbožnosti, ve jménu lásky a víry, ve prospěch toho, co před očima vaší víry a před očima vaší lásky obstojí. Nebo nám říká epištola: Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi byl povolán... (6,12) Popřípadě: Vyzývám tě před Bohem, který dává všemu život, a Kristem Ježíšem, který vydal svědectví svým dobrým vyznáním před Pontiem Pilátem, abys bez poskvrny a výtky plnil své poslání až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. (6,13-14) Zde se tedy klade na stůl téma zásadnější než majetek, téma hlubší a více přesahující, totiž téma hlubšího životního poznání a pochopení, téma prožití života tak, aby dárce života, Bůh, byl způsobem našeho žití ctěn a vážen, rovněž téma křesťanské a kristovské ryzosti našeho života, otázka všednodenního následování Krista. Otázky peněz a majetku nechť hrají ve světle tohoto usilování roli pomocnou, ryze služebnou: náležité užívání peněz, takové užívání peněz, které nám má přinést dobro, se nemůže obejít bez otázek po dobru, bez orientace k  dobrému Božímu. Hleď, píše První epištola Timoteova, abys bez poskvrny a výtky plnil své poslání až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Jeho příchod zjeví v určený čas požehnaný a jediný Vládce, Král králů a Pán pánů. On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc. (6,14-16)

   Sestry a bratři, milí přítomní, milí naslouchající, až se budete uvnitř sebe loučit s uplynulým rokem 2021, až budete vzpomínat a bilancovat, položte si také otázku, jak jste si stáli ve vztahu k Bohu, do jaké míry se vám dařilo žít a bojovat "dobrý boj víry". A dobrý boj víry se nepřestává bojovat nyní a teď, bude třeba jej bojovat i v rtoce příštím, v roce, který už bude končit číslicí 22. Buďte silní k tomu účtovat v tomto bilancování vašich bojů víry opravdově, nepředpojatě, autenticky. Amen.

KÁZÁNÍ O STÁŘÍ A MLÁDÍ

25. prosince 2021 (Boží hod vánoční)

   Milé sestry, milí bratři, jedním z všudypřítomných problémů moderních společností bývají generační rozdíly, generační rozpory, generační změna. Jedná se o tu běžnou a všem nám dostupnou záležitost, že starší mezi vámi mají odlišnou zkušenost a odlišný názor na řadu věcí než někdo, komu je například trochu přes čtyřicet - což mohu být například já. Avšak od těchto mých postojů a mých náhledů na svět se zase z jakýchsi důvodů odlišují názory těch, kterým je třeba dvacet nebo ještě méně. Jedná se asi hlavně o názory na společnost, na to, jakým způsobem by se měla společnost vyvíjet, jaké věci by ve společnosti měly platit anebo naopak být už považované za zastaralé a za odbyté. Stejně tak se generačně liší názory na otázky vkusu, na to, jaká hudba se dá poslouchat a jaká nudí, jaké knížky stojí za čtení a jaké znamenají ztrátu času (rád bych se mýlil, ale domnívám se, že mladá generace čte velmi málo). Různé generace se také odlišují a i v dřívějších dobách odlišovaly v tom, co se patří říkat a projevovat na veřejnosti a co spíše nechat do skrytosti soukromí. Generační různosti dobře vidíme třeba i v tom, jaké postoje k všemožným okolním nebo vzdáleným národům zaujímají osoby věkově různé - podle toho, jak kráčejí dějiny, jak živá a určující je pro generační paměť například druhá světová válka a otřásající nebo nadějné vnímání tu Němců, tu Rusů, Američanů anebo Francouzů; tuto optiku pak samozřejmě proměňuje další události, okupace v osmašedesátém, revoluce v devětaosmdesátém, nebo další události a komplikace novější doby. To, že se podle svého věku rozličně stavíme k různým událostem, k politikům nebo k různým tématům, by nemělo nikoho udivovat, odvíjí se to od různosti zkušeností a nezkušeností přiměřených určitému věku. Ne vždy mají staří automaticky více pravdy než mladší. Někdo má dlouholetou zkušenost, jiný zase přímost a statečnost. Karel Čapek ve své povídce z cyklu Apokryfy, "O úpadku doby", naznačuje, že s těmito otázkami generačního konfliktu a generační obměny zápasil už pravěk. A nejednou bývá citován starobylý hieroglyfický nápis na egyptské pyramidě z doby dávno před Kristem, který říká, že mladí neposlouchají a nectí úsudek starších a svět, jak jsme ho znali, jistojistě brzy skončí.

   Simeon držící novorozeně Ježíška v náruči je námětem jednoho z nejznámějších obrazů českého barokního mistra Petra Jana Brandla. Vidíme na tomto výtvarném díle bělovlasého a bělovousého starce ve věku ne snad Ježíšova dědečka, ale přinejmenším pradědečka. A na obrazu se mezi starým zbožným prorokem a miminkem vede jakýsi bezeslovný dialog, vyslovuje se mezi starcem a dítětem v Duchu svatém cosi spikleneckého, tajuplného a diskrétního: "Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení." Vidíme jak na tomto Brandlově obrazu, deponovaném v pražské Národní galerii, ale už v samotném biblickém příběhu z Evangelia podle sepsání Lukášova, neobyčejnou osobní blízkost několikadenního Ježíše a starého Simeona, blízkost, ve které vlastně vůbec věkový rozdíl nehraje roli - spíše tu nacházíme situaci, kdy stařec nad hrobem schýlený říká v duchu: "Chlapče zlatý, věci, o kterých jsme my celý život snili, ty dozajista dokážeš." Francouzský angažovaný intelektuál Jean-Paul Sartre v roce 1968 napsal, že to nejvíce smysluplné, co mohou otcové udělat, je akceptovat sny svých synů a poskytnout v jejich uskutečňování prostředky a podporu.

    Vidíme, že nad někým, kdo se pokouší mít vhled do Božích hloubek, přestávají mít moc veškerá omezení daná věkem, pohlavím, dobou, dozajista i národem, rasou, vrstvou nebo kastou. Ve výjevu jedinečné blízkosti právě narozenému Ježíši, kterou oba tito velmi staří lidé projevují, i Simeon, i Anna, se ukazuje univerzalita evangelia, povznesenost poselství evangelia nad všechna pozemská a generační omezení. Kdo je zakotven v Boží blízkosti, ten nebývá generačně omezený, ten zůstává a bude vždycky mladým a svěžím, vždycky moderním a vždycky dnešním. Amen.

VÁNOČNÍ KÁZÁNÍ O BETLÉMSKÉ RADOSTI

24. prosince 2021 

Základ kázání: Lk 2,1-20 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: 2 Kor 5,16b-21 v překladu prof. Františka Žilky a Ř 15,1-13 v překladu Jeruzalémské Bible)

   Milé sestry, milí bratři, se kterými se setkáváme zde ve votickém společenství Církve československé husitské, milí všichni přítomní bez rozdílu vyznání, víry a přesvědčení,

   záležitosti, které si církve připomínají a které slaví ve vánočním čase, tyto záležitosti jsou i pro církve samotné obtížně pochopitelné a proto tedy obtížně vyložitelné druhým, světu. Je tu ve hře nedostatečnost lidského jazyka, kterým se sice můžeme nějak dorozumět v situacích běžného každodenního života - a ani tehdy ne vždy úspěšně a ne vždy bez zabloudění - , obtížněji ale svými slovy hmatáme po hlubších vrstvách světa, života, pravdy. Na jednoduchých věcech se domluvíme snadno: když druhému povíme "přines", "odnes", "zaplať", "půjč mi" nebo "prodej", druhý zpravidla ví, o čem je řeč a může snadno zareagovat, ať už souhlasem nebo nesouhlasem. Ale už mnohem obtížněji se komunikuje o naději, o lásce, o smutku, o rozčarování. Často se stýská, a myslím, že právem, jak málo se o všemožných hlubších záležitostech dokážeme bavit i v našich rodinách. Osoby dospělého a zralého věku, ženy i muži, mívají překvapivé dluhy ve sdělování svých pocitů, ve vyjevování toho, co chtějí a co nechtějí, v kultivovaném projevování svých přání, ve schopnosti domluvit se na mnoha důležitých tématech bez zbytečných konfliktů a vlastně vůbec srozumitelně a přiléhavě. Malá schopnost mluvit s druhými o tom, co sami považujeme za důležité, bývá doprovázena a někdy dokonce předbíhaná malou schopností a ochotou druhého slyšet, druhému porozumět. Naše časté selhávání ve věcech každodenního života a ve srozumění se s okolím pak tím spíše doprovází nedostatečná možnost vyslovovat nějaké velké naděje a velké pravdy, co se základů života týče, nedostatečnost myslet na naději překračující život i smrt, nedostatečná schopnost nebo síla vnímat vnímat pravdy překračující pouhou každodennost a mluvit o nich.

    Jak řečeno, není toto dáno jenom naší osobní nedostatečností, ale samou nedostatečností jazyka, slov, samým tajemstvím a mystériem velkých věcí, velkých pravd, velkých Božích záležitostí. A v tomto srážení se s nemožností vyslovit ještě rádi přijmeme zavděk tím, co pro nás v této věci může udělat umění velkých tvůrců, umělecké vyjádření: nevšední film, báseň, socha, malířské plátno, klasický román nebo architektonický skvost. A i když se nemusí jednat o veliké umělecké dílo chráněné organizací UNESCO anebo zabezpečované v trezorech, i když může běžet jenom o dílo lidové a po svém způsobu kostrbaté, jako třeba dřevěný Betlém, přesto nám i takovýto výjev vytvořený šikovnýma rukama přiblíží mnohé z toho, co naše slova nevypoví. I podobné znázornění přístupné očím nám ukazuje mnohé z toho, co jen tak vyslovit nelze a dostat naše pochopení o něco dál. Toho byla pamětliva už církev ve středověku, která poroučela biblické náměty výtvarně znázorňovat uvnitř katedrál a tak je zpřístupnit i těm, kdo si Bibli přečíst nedovedou (a to byla ve středověku většina návštěvníků bohoslužeb): církev podobná výtvarná znázorňování všeho druhu nazývala biblia pauperum, Biblí chudých. Všichni jsme v nějakém smyslu chudými, bohatství každého někde končí, i ten nejmajetnější si valné množství toho, po čem touží, musí odepřít. Chci proto pozvat každého z vás, bez rozdílu víry, věku, životní zkušenosti ke krátkému společnému rozjímání o Betlému, o betlémském výjevu, který samozřejmě poněkud robustně ukazuje to, o čem hovoří odstavce z biblického Evangelia podle sepsání Lukášova.

    Milí návštěvníci vánočních bohoslužeb, bez ohledu na to, že každý obraz, každý výjev, každý podobný projev jako Betlém má nějaké své významové centrum, věnujme nejprve pozornost tomu, čeho je na betlémském zpodobení vždycky nejvíce: hemžení a spěchání těch, kteří do Betléma přicházejí. Hemžení figurek všeho druhu, všemožných barev, všemožných povolání, často pastýřů přivádějících Ježíškovi a Svaté rodině nebo přinášejících s sebou do Betléma též svědectví o svém pastýřském povolání - ovečky, kozy a kozlíky. Toto přicházení zástupů k Betlému, to je vlastně zrcadlo nás samotných: toto jsme koneckonců my. Pestrost jejich oblečení, barev, věku, rozdílnost toho, co přinášejí ve svých rukou, tohle vše chce vyjadřovat přístupnost narození Ježíše Krista komukoliv - nikdo není vyloučen, nikdo nezůstává nepozván. Tuto rozmanitost zástupů spěchajících do Betléma nakonec poznáváte i v koledách. Jeden nese dudy, druhý basu, třetí housle a čtvrtý píšťalu; jeden daruje právě narozenému Ježíši beránka, se kterým si může hrát, další mléko, jiný zvířecí kůže pro zabalení a zahřátí, chudí, kteří nemají k darování nic, aspoň zazpívají. A dokonce i zvířata, vůl a oslík, se se starají o to, aby bylo novorozenému mrňátku dobře, zahřívají ho svým dechem. Veškerá tato pestrost zástupů promlouvá k nám a promlouvá o nás: symbolizuje se tu různost našeho stavu, různost našeho věku, povolání, našich rozmanitých rolí v životě a ve světě, naše rozdílné finanční příjmy, nepochybně také různost a rozličnost našeho vyznání a přesvědčení, rozmanitost toho, co si o Ježíši vlastně myslíme a jak k němu přistupujeme; nám všem je potřebí "dobré vůle", jak o nich nad celým tím naším hemžením a spěcháním vyzpěvují andělé nebeští (Lk 2,14). Na betlémských výjevech, v souladu s biblickým líčením, převažují mezi těmito hemžícími se lidičkami pastýři - což bylo samozřejmě v biblických dobách povolání neidylické, drsné, málo prestižní, okrajové. Inu, biblické a křesťanské poselství skutečně myslí v prvé řadě na ty málo vážené z hlediska našeho světa, na ty chudé a vyobcované; i dospělý Ježíš toto neopomíná zdůrazňovat. Nikdo však není vylučován, pokud nechce stranou stát on sám. Dokonce u kolébky Ježíšovy najdeme tři královské postavy, zde hostující, které přišly od východu - ony jsou zdaleka nejenom geograficky, ale i kulturně. Přicházejí z oblastí docela jiných náboženských poměrů, ze zemí, kde se hodně dá na astrologii a na sledování úkazů nebeských; jistá hvězda, kometa putující po obloze, dokonce tuto trojici přivedla přes všechny možné cestovní překážky a úklady místní královské veličiny Heroda Velikého až sem, do judského Betléma. Tvůrci dřevěných lidových Betlémů zpodobňovali tyto tři krále s veškerými cizokrajnými zvláštnostmi včetně oblékání, jednoho z králů, Baltazara, dokonce jako osobu černé pleti - tímto vším se snaží poselství Betléma podtrhnout univerzalitu evangelia Ježíšova a samozřejmě podtrhnout také zpozdilost a nepřijatelnost rasismu. Ježíš ležící v jesličkách a koneckonců celé Ježíšovo učení, které tu bude, až Ježíš dospěje, je zkrátka přístupné a otevřené všem, všem, všem - ať je jejich předchozí a nakonec i současný život jakýkoliv. Ať se zabývají poklízením bobků po ovcích a kozičkách někde v kopcích u Betléma nebo počestnými měšťanskými živnostmi nebo kralováním či hvězdopravectvím někde daleko východně odtud. Ať už jsou oblečení do kozí kůže, do pořádného pláště nebo do turbanu.

    A kvůli čemu v Betlémě všechno to hemžení nastalo, vážení přítomní? Nejvyšší čas promluvit o Svaté rodině. Ta se tísní kdesi v chatrném přístřeší nalepeném na hostinec u cesty, motorest, po řecku pandocheion, ve kterém prý nebylo už místo. Bible uvádí, že se ta událost odehrála během sčítání lidu organizovaném místodržícím Quiriniem z příkazu císaře Augusta, kdy se musel Josef s celou svou rodinou jaksi registrovat ve své rodné lokalitě, v Betlémě. Nu, ani Svatá rodina se nemůže vyhnout byrokracii - a vůbec, ve vnějškovém smyslu vládě tohoto světa a zákonů tohoto světa. A ačkoli se jedná o dítě, které má vlastně dva tatínky, Josefa i samotného Boha, ani tak se mu už na samém začátku jeho pozemské pouti nevyhnou ústrky, necitelnost okolí ani nepohodlí: místo hotelu na něj už při narození zbude akorát profukující stáj. Mimochodem, v emauzském klášteře v Praze je dochována středověká nástěnná malba, jak Ježíš spí v kolébce, Marie si na pohovce čte knihu, zatímco Josef starostlivě vaří Ježíškovi kaši: toto je vpravdě slovo pro naši moderní dobu...! Celý ten zázrak Narození Páně nám chce ukázat Boží vztah ke stvořenému světu: i ve chlívku, i ve stáji je Bůh, i tam se lze setkat s Bohem, i na takových odlehlých a špinavých místech světa se mohou dít jedinečné věci a zázraky daleko větší než v čistých palácích. Pěstujme tedy svou vnímavost i pro to, co se odehrává v přístěncích, chlévech, stájích, mimo viditelná a honosná místa, protože se tam někdy odehrají události velevýznamné, dokonce takové, které i život paláců, náměstí a radnic dalekosáhle přeměňují.

    Nezapomeňme ale ještě na přítomnost andělů nebeských: těch křídlatých nesmrtelných bytostí, které reprezentují přítomnost Boží v tomto světě, bdí nad naší dobrou vůlí, vyzpěvují nám k tomu z nebe a posílají nás tam, kde se Boží milost a Boží láska ukazují obzvláště zřetelně. Co je třeba, to je neplašit tato křídlatá Boží stvoření, nezarmucovat je, naslouchat jejich hlasu a jejich zpěvu. A biblický text z Lukášova evangelia nás diskrétně upozorní, že Vánocemi by to skončit nemělo, milí přítomní. Varuje nás ten text, abychom vánoční tajemství nechali odeznít a vrátili se do odcizené a zpotvořené každodenní skutečnosti neproměněni: Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. (Lk 2,20) V takovéto oslavě a chvále Boha, v takovéto radosti za nevšední zázraky života bychom tedy měli prožít i potomní čas, i čas, který není vánoční, i čas zbylých dní v roce a ve všech příštích rocích. Amen.

POHŘEBNÍ KÁZÁNÍ ZA SESTRU LYDII CIKHARTOVOU

6. prosince 2021

Základ kázání: Ř 8,38-39

    Vážená a milá rodino zesnulé sestry Lydie Cikhartové, vážení a milí truchlící pozůstalí, milé sestry a milí bratři, kteří jste se setkávali se zvěčnělou sestrou Cikhartovou v Církvi československé husitské, v miličínském a votickém společenství naší církve, milí účastníci tohoto pohřebního obřadu, kteří jste i jiného náboženského přesvědčení nebo jste bez vyznání, vážení a milí všichni zde přítomní, dámy a pánové, všichni vy, kteří jste se s paní Lydií Cikhartovou na rozličné způsoby setkávali,

    shromáždili jsme se tu, ve votickém Husově sboru, abychom se s Lydií Cikhartovou na konci jejích pozemských dní rozloučili. Abychom si připomněli její život, abychom poděkovali za její život a za vše, čím nás všemožná setkání se sestrou Lydií Cikhartovou obdarovalo. Můžeme tu také sdílet víru sestry Lydie Cikhartové v život věčný, víru, kterou žila sestra Cikhartová s naší církví a v naší církvi. Sestra Cikhartová byla přesvědčena, že smrt těla představuje jenom dveře kamsi jinam, do věčného světla Boží lásky a nezkreslené Boží přítomnosti.

    Není pro mě snadné vést tento pohřeb, milí přítomní. Spíše než jako farář a kazatel se tu cítím jako jeden z pozůstalých. Sestra Lydie Cikhartová byla nesmírně důležitou, nezaměnitelnou osobností našeho církevního společenství, oporou svým bratřím i sestrám, jejichž starosti sdílela a se kterými se o svůj duchovní život činným milosrdenstvím rozdělovala. Společně jsme častokrát hovořili jak o náboženských otázkách, tak i o všedních záležitostech, o našich rodinách, o problémech hýbajících světem i českou společností. Sestra Cikhartová měla blízko i k mé rodině a má rodina měla blízko k ní, všichni jsme věděli, že se v ní setkáváme s nevšedně laskavou bytostí.

    Sestra Lydie Cikhartová zesnula v pondělí 29. listopadu ve věku 86 let. Pokusím se vyznačit základní obrysy jejího pozemského života, jak jsem se o jejím životě dozvěděl zejména od ní samotné. Lydie Cikhartová se narodila ještě v závěrečných letech tzv. První republiky. Byla miličínskou rodačkou, a zde v Miličíně také prožila téměř všechna léta svého pozemského života. Do dětství a do dobře představitelných reálií venkova zasáhla výrazným způsobem válečná zkušenost. Lydie Cikhartová mi nezapomenutelným způsobem vyprávěla o svém prožívání druhé světové války, v době, kdy jí bylo pět až deset roků. Hovořila o všudypřítomné tísni, úzkosti rodičů a rodinných příslušníků o sebe navzájem, strach, který zachvátil ve válečných letech městečko Miličín. Vzpomínala, jak nejednoduché pro ni bylo v dětství chápat důvody této úzkosti jejího dospělého okolí, obavy z toho, co si okupanti na obyvatele dobyté země a každé obce zvlášť vymyslí, jaké škody a jaké ztráty z jejich zcela neovlivnitelného jednání do konkrétních životů a rodin promluví. Toto je vypjatá zkušenost zvláště těch, kdo prožili nemalou část svých životů ve dvacátém století a vůbec všech, kdo žijí v moderní době: do snahy žít svůj každodenní život, věnovat se bazálním záležitostem - rodině, práci, obživě, výchově potomků, péči o dům, drobným radostem se sousedy a přáteli, do této snahy žít nerušeně svou každodennost průběžně vpadají "velké dějiny", často ničivě, a dalekosáhle do života jednotlivců i rodin promlouvají, aniž se dá s těmito velkými dějinami z venkovských chalup cokoliv zmoci. To jsou ta, jak to pojmenoval spisovatel Vladislav Vančura, pole orná a pole válečná: neustálá snaha, leckdy zoufalá a leckdy nezdařená snaha ochránit své políčko od toho, aby se stalo polem, na kterém se odehrává zkáza, dějinné a společenské konflikty.

    Sestra Lydie Cikhartová se stala učitelkou, po několika nemnoho letech své rané učitelské praxe strávené mimo Miličín, v jižnějších Čechách, na Jindřichohradecku, se do Miličína opět vrátila, aby profesně spojila svůj život s miličínskou školou. Provdala se zde a s celou rodinou žila nadále výhradně v Miličíně. Zde byla učitelkou, posléze se stala ředitelkou. V průběhu mého farářského působení v tomto kraji se mi vícekrát stalo, že jsem se setkal s někým, kdo býval žákem nebo kolegyní Lydie Cikhartové na miličínské škole: vzpomínána byla s bezvýhradním vděkem, jako osoba hodná, empatická, nenamyšlená, pomáhající a starostlivá. Sestra Lydie Cikhartová měla dvě děti a vnučku Andulku, ovdověla již někdy před zhruba patnácti lety.

    Se sestrou Cikhartovou jsme častokrát hovořili o tom, jak vyladit vlastní odpovědnost za to, co je naše, co nám bylo svěřeno s nutností nechat svět běžet jeho vlastním během, i kdyby pošetilým, nerozumným, neodpovědným. Sestře Cikhartové dělaly starosti surovost a necitelnost tohoto světa, často nechápala, proč jsou na sebe lidé tolik agresivní a sprostí, nechápala, co to agresorům přináší za smysl, chovat se bezostyšně a proč raději neinvestují něco svých sil do vytváření světa, ve kterém se lze dovolat porozumění. Myslím, že ji lze charakterizovat někoho, kdo daleko spíše mosty stavěl než boural. Sestru Cikhartovou trápily generační konflikty a neporozumění tolik přítomné v tomto světě, ačkoli ne v její vlastní, vysoce funkční a šťastné rodině. Protože byla učitelka, chápala tento problém obzvláště ostře. Je zajímavé, jak právě Lydie Cikhartová sama si tento problém generační, sociální a vztahové necitlivosti současného světa připouštěla a smutnila nad ním, a přitom se jí dařilo všemožné generační bariéry s nesmírným zdarem překonávat. V naší církvi byla oblíbena i osobami středního a mladšího věku pro svou srdečnost, můj desetiletý syn měl pro sestru Cikhartovou obzvláštní slabost, považoval ji za jakousi svého druhu moudrou a kouzelnou babičku a kdykoli slyšel, že si se sestrou Cikhartovou telefonujeme, hleděl ji pozdravovat. Chtěl bych na tomto místě vyzdvihnout ještě jednu vlastnost sestry Lydie Cikhartové, které jsem si velmi cenil - a sice toho, jak se ujímala opuštěných zvířat, starala se o ně, jaké pěkné vztahy ke zvířatům ve svém okolí měla, protože věděla, že i pes nebo kočička jsou tvory Božími.

    Milí přítomní, milá rodino zesnulé, milé sestry a bratři, dámy a pánové, patří se ještě nějak vyslovit nebo alespoň naznačit ze zvěstování Ježíše Krista vycházející učení o smrti a nesmrtelnosti, o smrti těla a duchovním životě věčném. Toto učení sdílela, vyznávala a biblicky promýšlela také sestra Lydie Cikhartová. V Písmu svatém, se o překonání smrti a o věčném životě nesmrtelném poměrně hodně mluví. To by ale nemělo zastřít, do jaké míry se jedná o záležitosti vymykající se slovu, nevyslovitelné. Venku za dveřmi kostela se o tomto křesťanském učení o překonání smrti traduje všechno možné: jako by byl nějaký život pozemský a život dejme tomu nebeský a smrtí skončil ten život pozemský a duše se vznese k Bohu. Považuji za potřebné tyto představy jaksi prohloubit. To, co vyplývá z Ježíšova učení, stejně jako z biblického učení apoštola Pavla, autora několika důležitých knih novozákonních, nám říká toto: Milý křesťane, milý člověče, pokud chceš, můžeš žít už tento život pozemský jako život věčný. Věčnost začíná - třeba dnes. Ježíš chodí se svými učedníky, "apoštoly", v širším okolí města Jeruzaléma a zvěstuje tam království Boží. A toto království nezačne nutně až někdy jednou, na konci dějin, nebo třeba po skončení našeho života, ve chvíli smrti těla. Toto království Boží můžete jednoduše pozvat do vaší duše a žít ho již dnes. Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: 'Hle, je tu' nebo 'je tam'! Vždyť království Boží je mezi vámi! (Lk 17,20-21). Toto království Boží je prosté jako zrno, řekne na jiném místě Ježíš. A žít v království Boží je tak prosté, že se s touto prostou cestou většina lidí tohoto světa mine. Pokud žijete království Boží ve své duši, pokud jste součástí Božího království, pak už vlastně žijete ve věčnosti. Ač jste součástí tohoto světa, jeho křehkých a nalomených vztahů, jste zároveň součástí věčnosti, Boží věčnosti. Žijete své všední starosti, povolání, rodinné konstelace, své zápasy, své úzkosti, svá ztroskotání - ale pokud jste pozvali do své duše království Boží míru a pokoje, jsou vaše životy už na zemi součástí věčnosti, už jsou životy věčnými. A smrt těla, odumření toho křehkého a přírodního na nás, neruší tento život věčný, naopak životu věčnému pomáhá k naplnění. Naše nesmrtelnost nezačíná po smrti; nesmrtelný, smrtí nezničitelný život žijeme už nyní a tady v tomto světě. A v Boží náruči, v živé Boží věčnosti plné světla a lásky, bude tento náš dovršen, zcelen, disharmonie a bolesti pozemského našeho existování se stanou v Boží věčnosti usmířenými a v životě věčném a vzkříšeném jich nebude více.

    Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé, ani mocnosti, ani přítomnost, ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu, apoštol, svědek a mučedník Kristův Pavel v prvním století (Ř 8,38-39). Toto je ujištění, které také má své místo zde, na křižovatce, na které se loučíme my živí se zesnulou sestrou Lydií Cikhartovou - a kde se loučí také ona s námi, dosud žijícími a zápasícími na tomto světě. Tam, kde dotlouklo srdce sestry Lydie Cikhartové, se její odměnou stává sám ten, který smrt zbavil její tíže, jejího ostnu: Ježíš Kristus, Syn Boží. Ten, který smrt na nejbolestivější možný způsob, na kříži přijal, aby zároveň smrt porazil a zjevil lidstvu Vzkříšení. Do ruky tohoto Syna Božího Ježíše Krista tedy poroučíme sestru Lydii Cikhartovou s důvěrou a s díkem za její uzavřený a naplněný pozemský život. Do jeho ruky také poroučíme truchlící rodinu a prosíme ho za ochranu i pro nás živé.

KÁZÁNÍ K POČÁTKU ADVENTU

28. listopadu 2021

Základ kázání: Lk 3,1-20 z Českého ekumenického překladu (Další liturgická čtení: Iz 40,1-8 v překladu Bible kralické a 1 Pt 1,4-25 v překladu Jeruzalémské Bible)

   Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, čím jiným započít adventní zamyšlení než osobností a zvěstí Jana Křtitele, této vpravdě adventní postavy? Advent, což v latině znamená "příchod", dnes chápeme jako přípravný čas na Vánoce: takto se chápe většinou i v církvi. Čas ke zklidnění, ke ztišení, šupky rychle nakoupit dárky, neuroticky se mačkat v obchodech, frontách, na tržnicích, aby se pak vyšetřilo alespoň pár svátečních dní ke pokud možno nerušenému spolubytí s rodinou, u vánočního stromečku, u vánočních zpěvů, snad i u vánočních zvyků, co já vím... A neměl bych zapomenout ani na vánoční program všemožných nahlas zapnutých médií. Toto je dimenze Vánoc inspirovaná volně křesťanstvím, v zásadě ovšem dimenze sekulární. Podobnou dimenzi adventu a Vánoc prozatím ponechme stranou.

    Advent znamená tedy v latině "příchod". Čí příchod se tu myslí? Příchod Spasitele; a sice několikerý příchod. Jeden příchod Spasitele už my křesťané vzpomínáme jako na událost minulou, jejíž dosah sice žijeme i dnes, ale zakotvena je ta událost před dvěma tisíci lety. Tehdy se narodil v Betlémě na seně Ježíš Nazaretský, který, když vyrostl, zvěstoval a hlásal spasitelnou nauku, spásný způsob života - otevření se Božímu království a konání soucitu a milosrdenství druhým. Zároveň však čeká křesťan ještě na druhý příchod Kristův, na ten, se kterým se setkává na konci života těla, během setkání s věčností v celé její kráse. Jedná se o naplňování slov, které recitujeme ve Velkém vyznání víry:"Věříme v Boha jednoho, Ducha věčného a Tvůrce všeho, Otce Ježíše Krista i Otce našeho, jenž od věčnosti vládne královstvím duší našich". A také běží v adventu o očekávání posledních věcí a konečného vítězství Božího, zjednodušeně řečeno jde o očekávání Posledního soudu. Máme se v adventním čase více než jindy otevřít myšlence, že Bůh vstupuje do našich životů, že podivuhodnými a ne vždy všem srozumitelnými cestami navštěvuje své Stvoření, prodlévá v tomto svém Stvoření, ve světě, jakýmsi způsobem, smíme ho tu nalézat, otevřít své duše Božímu navštívení.

    S poselstvím nějakého podobného typu přišel už biblický prorok Jan Křtitel. A proto můžeme směle chápat Jana Křtitele, podle Lukášova evangelia dokonce vzdáleného příbuzného Ježíše Krista, jako proroka a zvěstovatele Adventu. O Janovi, hebrejsky Jenochanánovi, zvaném také Křtitel, se dozvídáme z biblického vyprávění, ale i z popisu dobového židovského historika Josepha Flavia, následující. Jeho veřejná činnost byla provázena asketickým a v čemsi extrémním způsobem života: Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel, píše Evangelium podle Marka (Mk 1,6). Podobné originální způsoby doprovázely často život starozákonních proroků: projevovali se tito proroci čímsi, co se dobovým normám nápadně vymykalo. Takže Jan žil v divočině, osaměle, oblékal se a živil tím, co takřikajíc převzal z dlaně Boží, a tím dával najevo naprostou nezávislost na okolní společnosti a úplnou oddanost Bohu a Božímu úradku. Žil někde u řeky Jordánu, ne tedy na poušti v pravém slova smyslu, ale dozajista v pustině, a tam kázal nutnost pokání. Hrozil své současnosti, svým současníkům, přísným Božím soudem, pokud nezmění svůj způsob života, pokud se náročněji než doposud neotevřou vládě Boží nad svou duší. "Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem?" (Lk 3,7) Tady vidíme tu Janovu nezávislost na okolní společnosti v plné polní: naprosto se společnosti netouží zavděčit, netouží nikoho přemlouvat, žádat, napomínat: je si jistý silou svého poselství, neobává se metat svým současníkům do očí až snad hrubosti ("plemeno zmijí"), ovšem všechny tyto obraty, všechno podobné výstřední chování je dalekosáhle souhlasné s podobným "Božím bláznovstvím" jiných dřívějších a dávných proroků, s různými jejich gesty, až bychom mohli říci happeningem: židovská kultura na podobnou výstřednost a tvrdohlavost proroků byla takříkajíc navyklá, i to od proroků nějakým způsobem očekávala. Jan chodí oblečený do velbloudí srsti - to rozhodně nemohlo být moc reprezentativní a ani příliš pohodlné oblečení. Kůže musela být stažená z nějakého scíplého velblouda a Jan v ní zřejmě působil v chladnějším počasí poněkud medvídkovsky; v teplejším počasí tedy patrně nosil tuto velbloudí kůži ovázanou okolo boků, stejně tak i při své mokré práci u řeky Jordánu, kdy stál ve vodě a křtil ty, kteří se rozhodli nechat se pokřtít, ponořením na okamžik pod hladinu. Takto bývá Jan Křtitel i znázorňován v sochařském a malířském umění, například uvnitř kostela v blízkém Jankově, který je sv. Janu Křtiteli také zasvěcen. Píše se v Bibli také, že se živil medem divokých včel a kobylkami - vidíme zde u Jana a jeho stravovacích návycích snahu o naprostou nezávislost na společnosti, nejí chleba, ale dokonce zřejmě ani maso, žije skutečně z darů okolní ne moc hojné přírody a z dlaně Boží. Celá tato přísná askeze Janovi umožňuje naprostou nezávislost na okolní společnosti, jak jsme i slyšeli v přečtené pasáži Písma. Jan se s okolím nikterak nemaže, nazývá současnou společnost "plemenem zmijí" (Lk 3,7) a neváhá si to později rozházet i s králem Herodem II., což ho nakonec stojí život.

    Poslyšme nyní poselství Jana Křtitele, jak ho tento prorok Jan zvěstoval u jordánských břehů. Je to poselství apokalyptické. Jan věří v brzkou velkou, převelikou změnu světa a změnu poměrů: nic nebude jako dřív, všechno bude jinak, a v této změně, v tomto obratu zahlédá Jan Křtitel přísný Boží soud. "Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné" (Lk 3,5) "Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně." (Lk 3,9), pomocí těchto a podobných metafor Jan vyhlašuje velký a brzký obrat světa, vše bude brzy velice jinak. V evangeliu se dochovalo ještě jedno Janovo podobné krásné přirovnání: Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným. (3,17) Lopatou je tu myšlena takřečená věječka: dřevěná lopata se sítem, která prosívá zrní ve stodole a zbavuje ho zbytků plevele. "A každý tvor uzří spasení Boží," řekne k tomu ještě Jan (3,7) Tohle vše je také adventní téma, milí přátelé v Kristu: je to připomínka konečného Božího příchodu (neboli adventu) do našich životů, konečného Božího vítězství nad tím všedním, křehkým, zpuchřelým a hříšným v nás. Tímto Božím definitivním adventem v našich životech bude smrt těla a přechod naší duše do života věčného, do Božího duchovního království. Boží království ale nepřichází nebo nemělo by přicházet do našich životů až smrtí a umíráním, Boží království nechť se uskutečňuje už zde a tady. Křesťanská církev chápe Janovo proroctví tak, že tento zásadní obrat světa, rytmu světa, poměrů ve světě byl dokonán brzy nato přicházejícím Ježíšem, jeho evangeliem, jeho poselstvím, jeho ukřižováním, jeho zvěstí o Bohu a o vzkříšení.

    Je-li tomu tak, jak říká Jan Křtitel, je-li jeho proroctví pravé a věrohodné, nabízí se přirozeně otázka: "Co tedy za těchto okolností dělat?" Zástupy se Jana ptaly: "Co jen máme dělat?" (Lk 3,10) Uvěření Janově zvěsti o brzkém příchodu velkých divuplných událostí, velkého příchodu Boha do světa, má zjevně své naprosto praktické důsledky a plody, je s tím spojeno všednodenní jednání, změna chování, změna způsobu života. Zatímco změna života Jana Křtitele a jeho služba Bohu byla nade všecko radikální - odchod do pustiny, obléknutí se do kůže chcíplého velblouda, jezení medu divokých včel a kobylek, byl to obrat do krajní askeze až divousovství. Po posluchačích svého prorokování však Jan nic podobného a podobně nemožného nežádá. Jde jen o to, aby se posluchači, poměrně hojné množství posluchačů, ke kterým Jan Křtitel promlouval na břehu řeky Jordánu, aby se pokusili o jakýsi obrat ve svých životech, možná ani ne přímo obrat, ale o jakýsi nový život, obnovený život, zachráněný z dosavadních upadlých a odcizených poměrů, o život vedený poněkud jinak než doposud. Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak, říká tu Jan (3,11). Dlužno říci, že tato Janova výzva má poněkud jinou roli ve starověké společnosti než dnes - tehdy neexistovalo a nefungovalo běžné danění, sociální stát, legislativně organizovaná péče o chudé; starost o chudé se realizovala jenom jako individuální dobročinnost, značně omezená a neúčinná. Neznamená to dnes, že máme půlku šatníku rozdat bezdomovci, ale rozhodně nemáme být asociální a neempatičtí, rozhodně máme prokazovat soucit, milosrdenství a podporu svému okolí a potřebným, podle pomoci, která je náležitá a na jakou stačíme.

    Jana Křtitele oslovují i vykonavatelé různých poměrně problematických povolání - vojáci a celníci. Jejich práce zásadně pracuje s vymáháním a s agresí, vojáci asi také většinou věří v něco docela jiného než v židovské ortodoxní náboženství. I oni považují ale za potřebné změnit svůj dosavadní život, žít souladněji s Bohem. A ptají se Jana, jak to mají udělat. Ti jsou v tomto příběhu za všechny, kteří se domnívají, že jejich povolání pravděpodobně nemá šanci činit mnoho dobra, někomu prospět, jsou zde za ty z našich současníků, kteří vidí, jak je jejich povolání a zaměstnání samo o sobě problematické, sporné, třeba na peníze a zisky nutně zaměřené nebo někoho jiného uvádějící do nemalých problémů. A i těmto vojákům a celníkům a všem ostatním zvěstuje Jan Křtitel, že je možné zde obstát, zde neztratit tvář a chovat se plus mínus morálně. Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: "Mistře, co máme dělat?" On jim řekl: "Nevymáhejte víc, než máte nařízeno." Tázali se ho i vojáci: "A co máme dělat my?" Řekl jim: "Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem." (3,12-14) Všichni, kteří Janovu proroctví a jeho výzvě k obratu srdce uvěřili, se posléze nechali pokřtít - vstoupili do vod řeky Jordánu, aby se nechali Janem na chvíli ponořit: symbol rozhodnutí pro nový život, pro pohřbení starého upadlého života do hrobu, který symbolizuje zde voda, zároveň však voda omývá tento náš život a z jejího omytí povstává život obnovený, nový a lepší, mravně náročnější. Amen.

KÁZÁNÍ O KARLU ČAPKOVI 

14. listopadu 2021

Základ kázání: Mt 7,1-5 (Další liturgická čtení: Jo 4 a Fm 7-20 - vše v Českém ekumenickém překladu)

    Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, v církvi, ale zejména venku ve světě, za vraty kostelů, v českém veřejném prostoru, se častěji v tomto podzimním období připomínají všemožné dějinné události a souvislosti. Vznik Československé republiky 28. října, dvojí výročí 17. listopadu, spojené s pražskými vysokoškolskými studenty, ale například také památný den válečných veteránů, který i naše církev připomněla v předvečer 11. listopadu bohoslužbami. Otevírá to otázky po dynamice dějin, po rozporuplných výsledcích setkávání a utkávání dobra se zlem, kdy nejenom dobro podpořit vlastními silami, ale dokonce ho zahlédnout nebývá snadné.

    Dosah událostí jako vznik Československa v roce 1918, zavření českých univerzit nacistickými okupanty v roce 1939, svržení systému vedoucí úlohy komunistické strany v roce 1989 - všechny tyto události jsou dalekosáhlé, rozličně se vepsaly do životů současníků i potomků. V souladu s duchem evangelia se však ve svých kázáních častěji vyslovuji také proti jejich přeceňování. Všechny události tohoto světa, ať znamenají co znamenají, pomíjejí: co váží dějinná vítězství nebo dějinné prohry proti nepomíjející Boží věčnosti? Zejména tuto Boží věčnost máme vyhlížet a máme ji zvát do svých životů. Historickou epochu, ve které strávíme svůj pozemský život, si tak docela vybrat nemůžeme, i když ji můžeme nějak zkoušet kultivovat a možná i měnit. Ale ať to s našimi pozemskými životy dopadne jak chce, zejména svůj vztah k Boží věčnosti chtějme vyhrát, zejména v Boží věčnosti chtějme najít zakotvení, východisko i útěchu.

    Bývá to spíše dílo velkých spisovatelů než velkých státníků, které může prohloubit naši vnímavost pro věci věčnosti. Spisovatel Karel Čapek měl být jistě zřetelněji připomínán během nedávného výročí vzniku Československé republiky: nejenom prezident Masaryk, ale i občan jeho státu přece vytváří bilanci meziválečného Československa. Tím spíše, když si tento prezident Masaryk a spisovatel Čapek byli dalekosáhle nablízku, jeden druhého pozorně sledovali a vážili si sebe navzájem. Plodem jejich setkávání se také staly Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem, ve kterých se o prezidentovi Masarykovi a jeho náboženských názorech dozvíme mnoho podnětného.

    Chci na tomto místě dnes hovořit o Karlu Čapkovi a jeho umělecké schopnosti sloužit věci evangelia, milé sestry a milí bratři. Velcí umělci toto dovedou, na rozdíl od komerčních pisálků. Nejenom že nám vypravují nějaké příběhy, krásným jazykem a důmyslnými prostředky, ale ještě navíc nám je vypravují tak, že vynikne jejich složitost, nejednoznačnost. Vybízejí nás tyto příběhy uvědomit si, že se k nim dá přistupovat rozličnými způsoby. Kdo z těch postav, jaké potkáváme v příběhu nebo v románu, má vlastně pravdu? Co když nějakou svou pravdu mají všichni - a zároveň nikdo z nás nemá pravdu úplnou? Můžeme vůbec mít v tomto životě celou pravdu? Jak si můžeme být jisti věcmi, které konáme, a jejich správností? Vždyť nemáme vlastně v našem životě mnoho jistoty, vždyť vlastně často nebo pořád bloudíme! A tato skepse ke světu i k našim silám a k naší schopnosti poznat pravdu, ta by nás měla vést k soucitu a milosrdenství vůči druhým, ke snaze o pochopení druhého, k střízlivosti vůči souzení a odsuzování druhého. Nesuďte, abyste nebyli souzeni, je psáno již v evangeliu (Mt 7,1). Jak to, že říkáš svému bratru: 'Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka' - a hle, trám ve tvém vlastním oku nevidíš? (Mt 7,4) Čapkovy knihy stojí ve zvláště důvěrném vztahu k těmto naučením Kristovým. Máme pochopit relativitu a pomíjivost všech pozemských měřítek a pravd, a tato pomíjivost pravd a soudů nechť v nás probouzí snahu o pochopení, v nějaké míře i o pochopení hříšníků, zločinců a nehodných. Literatura má jiný úkol než policie a justice, a k tomuto úkolu patří i možnost nahlédnout do duše zlých, do vlivů, zážitků, bolestí a traumat, které přispěly k rozhodnutí pro jejich zlé jednání.

    Víra Karla Čapka, náboženský rozměr jeho tvoření vůbec není záležitostí nekomplikovanou. Čapek vyrůstal v rodině ateistického lékaře v Podkrkonoší, v Malých Svatoňovicích. Popisuje svého otce později jako rozšafného a obětavého muže, který však zamítal víru v existenci čehokoli mimo horizont vědy a materiálna. Čapek zrál v době obrovské kulturní krize církví, které nebyly většinou schopné podávat věrohodné odpovědi na pociťované palčivé problémy doby a degenerovaly naopak v nesrozumitelná, manipulativní monstra konající své vyprázdněné rituály. V této atmosféře cynického hnití církve katolické ostatně působil také mladý nespokojený kněz Karel Farský, později zakladatel naší církve a Čapkův o málo starší současník. Karel Čapek i se svým bratrem Josefem se ve svém mládí dalekosáhle obrátili k církevnímu křesťanství zády a považovali za produktivnější orientovat se nejprve, v bláznivých studentských časech, na anarchismus a na filosofii Nietzscheho, později pak na jakýsi vzpurný humanismus bez Boha. Svědectví o této fázi společného myšlení a psaní bratří Čapků představuje třeba divadelní hry Loupežník, Adam Stvořitel,nebo románová Továrna na Absolutno. Ale společné publikování obou bratří se brzy po první světové válce rozdělilo, byť nikoliv nepřátelsky, a jedním z důvodů kromě uměleckých byla i určitá proměna světonázoru Karla Čapka. V korespondenci s Čapkovou dlouholetou známostí a na konci života také manželkou, herečkou Olgou Scheinpflugovou, čteme například zajímavé a dosti intimní svědectví Čapkova náboženského hledání. Vyznává, že v Boha opět začíná věřit a k Bohu se modlit, přestože, dlužno říci, se vždy bude jednat o Boha poněkud vzdáleného církevní interpretaci, jen volně spojeného s Kristovým zvěstováním zachyceným v Bibli. Čapkův vztah k Bohu byl nedogmatický, snad i mimobiblický, ale zcela jistě niterný a prohlubující se.

    Pravděpodobně si bez větších potíží vzpomenete sami na nějaké z knih Karla Čapka, ve kterých hraje výraznou roli Bůh - co víc, ve kterých tento Bůh dokonce sám vystupuje. V povídce "Poslední soud", součásti souboru Povídky z jedné kapsy, se objevuje Bůh jako nikoli soudce, ale pouze svědek při soudu s hříšným zločincem a vrahem Kuglerem. Bůh tu vystupuje jako dobrý stařec, který zná všechny tajnosti duše každého, i tohoto gangstera Kuglera, zná jeho dětství, ústrky, kterým byl v dětství vystaven i jeho beznadějný dětský pláč pro ztracenou hračku. Nemůže proto soudit, protože všechno zná a všechno chápe: od souzení tu jsou leda pozemští soudci. Bůh vystupuje jako moudrý a mlčenlivý vozka v románu Krakatit, ve kterém pozoruhodný vynález zničí válečnickou civilizaci. Tento Bůh   přestrojený za vozku dává zoufalému vynálezci krakatitu ing. Prokopovi útěchu, rozhřešení, ale i napomenutí a vyzývá ho k větší pokoře, k zamítnutí touhy být velkým, vládnoucím a titánským. Ale i v jiných textech se neustále Boží moc a Boží blízkost hledá, spočinutí duše v Božím míru a pokoji, přítomnost Boží v pozoruhodném i rozpolceném světě. V důvtipných Apokryfech Čapek nesmírně inspirativně vykládá i biblická témata, pád Sodomy, Kristovo chození po světě, jeho odsouzení Pilátem Pontským. Způsobem, nad jakým by možná nejeden křesťanský teolog pozvedl obočí, vždy však způsobem inspirativním. I v pozdních a posledních románech Karla Čapka cítíme silnou poptávku po Bohu, který by nás orientoval v tomto světě i ve snášení sebe samých a našich nedokonalostí, nemluvě o hledání dobra a dobrého, Božího východiska z těchto rozporů: o tom si přečtete jak v Čapkových knihách Hordubal, Obyčejný život, Život a dílo skladatele Foltýna, ale do jisté míry se tyto otázky naznačují i v jeho dětských pohádkách, publicistice, novinářské činnosti, cestopisech a všemožných smíšených žánrech. Karel Čapek představuje náboženského tvůrce, náboženského spisovatele, jakkoli to nemusí být při zběžném pohledu na tohoto laskavého, humorného a světáckého tvůrce hned zřejmé.

    Číst Čapkovy knihy, slyšet Čapkův hlas, trhat veškeré plody jeho osobnosti nás učiní lepšími: také lepšími křesťany. Svět, ve kterém je Čapek čten a je mu nasloucháno, by byl dozajista lepší než svět, ve kterém je Čapek obcházen a ignorován. Jeho knihy zůstávají čtením i pro dnešní dobu, ať už pro křesťany nebo pro nevěřící. Je tu při díle jedinečná kultura vnímavosti pro bližní, pro svět okolo nás, pro naši pomíjivou, přesto však překrásnou současnost. Neobyčejná vnímavost pro obyčejnost jakožto Boží nesamozřejmý dar, vnímavost pro bolest a smutek druhých, jejichž kříž máme i my pomáhat nést. Pro život v této naší české kotlince je dosti příznačné, že Karel Čapek, tento sociálně vnímavý liberál a demokrat se smutnýma očima, tolik bezbranný, tolik chápající druhého, takový znalec všemožných zákoutí duší svých bližních, byl brutálně ukřičen a uštván po pádu První republiky svými spoluobčany, kdy oběma bratřím Čapkům chodilo pět kilo vulgárních a anonymních dopisů denně a kdy Karla Čapka doslova zlomily události Mnichovské dohody a nebývalý vzestup hrubosti a extremismu. Zemřel na vánoční svátky roku 1938. A brzy nato, hned první či druhý den německé okupace Československa, se k Čapkovi domů dostavilo gestapo Čapka zatknout. "Vy hledáte Karla Čapka? Ale ten už je přece mrtvý," odpověděla udiveně vdova a poprvé si uvědomila, jak tato slova znějí vlastně útěšně. Gestapo odcházelo rozmrzelé z toho, jaké světlo tato jejich včasná neinformovanost vrhá na proslulý německý úřední pořádek. Čapkův demokratismus, jeho svatá bezbrannost, humánní starost o bližního, nemluvě o vynikající kvalitě umění jeho knih patří i do bohoslužeb, milé sestry a milí bratři. Připomínáme si Čapka jako jakéhosi prvorepublikového světce, ale právě jako nositele hodnot evangelia, Ježíšova ducha a Ježíšova milosrdenství v jeho literárním díle. Amen.

KÁZÁNÍ O JEDNOM NEZBYTNÉM

7. listopadu 2021

Základ kázání: Kol 2,12-23 (Další liturgická čtení: Jr 45; Lk 10,37-42 - vše v Českém ekumenickém překladu) 

KÁZÁNÍ O ŽIVOTĚ VĚČNÉM

31. října 2021

Základ kázání: Lk 20,27-40 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Zj 21,1-7 v Českém ekumenickém překladu a 2 Kor 5,1-11 v překladu Bible Kralické)

   Milé sestry a milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb,

   v Písmu se o překonání smrti a o věčném životě nesmrtelném poměrně hodně mluví. To by ale nemělo zastřít, do jaké míry se jedná o záležitosti vymykající se slovu, nevyslovitelné. Evangelium zachycuje rozpravu Ježíše Krista o vzkříšení, rozpravu s takzvanými saduceji. Kdo byli ti saduceové, to hned řekneme. Nacházím v této zvěsti evangelia určitou odpověď na otázky, které často zaměstnávají nás, členy církve, stejně jako ty, kteří křesťany nejsou a do kostelů nepřicházejí: a to je tázání, co se stane po smrti s našimi pozemskými vztahy, s naší vazbou na blízké. Samozřejmě je tu živě přítomna i otázka po tom, co má být po smrti, jak si blíže představit onen zaslíbený život věčný: a tu je jasné - tento život věčný, toto překonání smrti těla nejde dost dobře popsat slovy, které používáme všichni a opisujeme jimi běžné situace našeho života. Skutečnost života věčného jde nanejvýš naznačit, s neustálým vědomím omezenosti naší řeči: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují, napsal nebo spíše zazpíval v prvním dopisu Korintským apoštol Pavel (1 Kor 2,9). Kdykoli se budeme nějak, jakkoliv, vyrovnávat s myšlenkou života věčného, s myšlenkou vzkříšení a věčnosti v živé přítomnosti Boží, mějme neustále na paměti nevyslovitelnost těchto věcí - a vymykají se i našim smyslům, vymykají se tomu, co známe z každodenního života zde na zemi.

    Za Ježíšem přicházejí saduceové, jedna určitá skupina jeho protivníků a ptají se ho na vzkříšení z mrtvých. Ptají se Ježíše pomocí určitého pedagogického příkladu - nepravděpodobným sice, ale představitelným. Vypravují mu o ženě sedmi mužů. Dokonce tedy o ženě sedmi bratrů. O ženě, která se sedmkrát provdala a všechny své manžely postupně oplakala. O saducejích nám Lukášovo evangelium vysvětlí hned, že popírají vzkříšení (Lk 20,27), že se neznají k víře ve vzkříšení a v tomto názorovém zakotvení s Ježíšem také polemizují. Saduceové představovali v době Ježíšově a už dlouho předtím poměrně ucelený proud židovského náboženského života. Jejich podivně znějící název znamená vlastně "sádokovci": pojmenování odvozují od dávného Sádoka, v pořadí prvního velekněze Šalomounova chrámu. Jednalo se o zajištěnou vrstvu kněží a kněžského aparátu chrámu v Jeruzalémě. Představujme si je jako společenskou elitu, kněžskou kastu, která z taktických důvodů spolupracuje s Římany, ale takřka nekomunikuje s nižšími společenskými vrstvami, na které se naopak obrací skupina farizeů. Saduceové měli zájem na konzervativně doslovném výkladu židovských Písem a nebyli přístupni víře ve vzkříšení, na rozdíl od farizeů, také na rozdíl od Ježíše. Pro náš svět živých z tohoto příběhu podržme také onu všední myšlenku, že s názorovými protivníky má smysl se setkávat, i se s nimi má smysl utkávat: je to lepší než nezúčastněné obcházení se obloukem, nezajímání se o myšlenky a o víru druhých.

    Saduceové zkouší předložit Ježíšovi jakýsi příklad ze života, podle saducejského mínění tento příklad ze života ukazuje absurditu víry vzkříšení. Má to být příklad ze života, ale dlužno povědět, že se našemu životu moc nepodobá, důležitou roli tu hrají poměry starověkého židovství a problém takzvaného levirátního sňatku. Jedná se o určitý starověký model rodinného práva, doložený i z jiných komunit než židovské, zachovávání tohoto levirátního práva bylo pro přežití rodiny v nelítostných poměrech starověku důležité. Pokud žena ovdoví, což se věru stávalo často, měl původně povinnost, později spíše už jenom právo vzít si ji okamžitě bratr zesnulého (byl-li takový) a pokusit se zplodit zesnulému právně legitimního syna. Samozřejmě tu roli hrála nutnost zajistit pokračování rodu a také základní živobytí této jinak nezajištěné vdově - rozhodně tu neběželo o nějakou lásku, srozumění, jak se dnes říká, "chemii". Saduceové nabídli jakýsi modelový příklad ženy, kterou takto postupně pojalo za manželku sedm bratrů, každý po čase zemřel, syna nikdo nezplodil, žena všechny své muže přežila. Ten příklad je asi absurdní, když odmyslíme, nakolik se podobá zlověstné pohádce o Modrovousovi, který své manželky po svatební noci přímo a bez okolků zabíjel a vystřídal těch manželek také mnoho. Nicméně není ta hádanka saduceů namířená na Ježíše samoúčelná. Zažít sedm manželství za život, to je zkrátka příliš mnoho na to, aby se už dalo zorientovat v tom, kdo byl kdo, koho ta žena mohla mít ze svých manželů raději a nejraději. Představíme-li si někoho, kdo zažil za život třeba jenom dvě manželství (takových žen a mužů bude v našem okolí jistě dostatek), dá se tu poměrně jasně říct, který z těchto vztahů byl vydařenější. Říkala mi třeba jedna stará paní: "Můj první muž mě bil a prochlastal všechny peníze, s ním se mi žilo špatně, zato můj druhý muž měl zlaté srdce a pěkně se o mě i o děti staral, akorát brzy umřel." Tady je asi dost zřejmé, s kým se dotyčná cítí být spjatá, jakému z manželů by ráda v nějakém smyslu náležela i přes práh života a smrti. Když ale ta žena z vypravování saduceů měla mužů sedm a byli to všechno bratři, bylo by takové upřednostnění jednoho z nich dosti nesnadné. Té ženě už jejích sedm manželství pochopitelně v nějakém smyslu splývá. Jedna současná slovenská spisovatelka říká: "Když se pokoušíš říct pravdu, tak ji přežeň." Podobnou do absurdity dotaženou groteskou (nebo tedy spíše hořkou groteskou, protože se týká umírání a ovdovění), se tedy zřejmě máme dozvědět něco důležitého o vzkříšení a o životě věčném ve věčné Boží náruči. To jistě není tak špatný nápad, zkoušet vyslovit toto nevyslovitelné a nevypověditelné jakousi absurdní zkratkou, skečem, parabolou.

    Protože tady se, jak Ježíš hned zareaguje, poučíme o tom, že si slávu života věčného často máme tendenci představovat ještě pořád příliš v zajetí tohoto světa. Kristus nám tu zvěstuje... na prvním místě to, že život věčný je právě mimo všechny dimenze slov a představivosti. Ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají. Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími. (Lk 20,35-36) Kristus tady zvěstuje, naznačuje slávu a radost života věčného. Zdůrazněme ještě jednou, že se jedná o ideu nemožnou k vypovězení slovy, zásadně překračující všechny naše představy. Různé obrazy křesťanského výtvarného umění se pokoušejí po staletí nějak zpodobnit krásu a slávu života v nebi - zavítejte třeba k našim katolickým sousedům do jejich barokního chrámu svatého Františka anebo svatého Václava, když už ne do evropských galerií výtvarného umění a podobných obrazů tak uvidíte jen což. Ale i v jiném liturgickém čtení dnešních bohoslužeb, ze Zjevení Janova se křesťanský mystik Jan pokouší slovy vystihnout nevyslovitelnou dimenzi věčné Boží říše - říkejme jí klidně nebe, nebesa: A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. (...) A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, všecko tvořím nové." A řekl: "Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá." A dodal: "Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. (Zj 21,1; 3-6)

    V úryvku z evangelia, v evangelijní debatě mezi saduceji a Ježíšem, na kterou se tu nyní káže, si povšimněme, prosím, jednoho rysu, který je tu nejvyšší čas už také zmínit: život věčný, život ve věčné Boží náruči znamená také zrušení a překonání všech pozemských pout, všech pozemských závazků. Židovské pojetí manželství, jak jsme se s ním setkali v textu z Lukášova evangelia, ukazuje ovšem silný rys majetnické a právní etiky, ovšemže tedy etiky, která je blízká nejenom židovství, ale všech dávnějších zejména zemědělských společností, ve kterých život nebyl žádné peříčko. Starobylé ustanovení levirátního sňatku, to znamená jakéhosi závazku sourozence převzít vdovu za manželku a zplodit legitimního dědice zesnulému, toto ustanovení mělo samozřejmě lásku nebo autentický vztah mezi snoubenci a manželi až na posledním místě; důležitou roli tu hrál smluvní aspekt rodinného práva. A když smluvní strana zemřela, když žena ovdověla, akcentoval starověk zejména jakési právní následky a důsledky této situace spíše než důsledky snad citové: žena je právně volná, pro případný další sňatek, pokud ovšem nebožtík nemá sourozence nebo dokonce tolik sourozenců, jako se to přihodilo té ženě z příběhů předloženého saduceji, této ženě sedmi bratří.

    Nepatřilo by se pochopit Ježíšovo naučení tak, že po smrti, v Boží věčné říši plné světla a radosti, se odloučíme od našich milých blízkých. Takové říši věčnosti by něco zásadního muselo přece chybět... Po smrti odumřou leda naše závazky vůči tomuto světu, naše pozemské smlouvy, naše pozemské dluhy. Láska, která není jen právně zakotvená, ale má hlubokou a autentickou povahu, přece smrt neruší a nemůže zrušit. Znamená-li láska k někomu naši nejhlubší dimenzi, naši existenční hloubku, bude tato láska, toto pouto naší součástí i tam, na druhém břehu, v životě věčném: Lidé budoucího věku jsou podle Ježíše rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení (Lk 20,36). Tedy rozhodně ne o samotě, ale v jakémsi mystickém, duchovním společenství. V radostném, nesmrtelném souvisení a setkávání všeho dobrého a všech. Před Bohem jsou všichni živí, dozajista představují součást tohoto Života s velkým Ž, věčného života, ti, kteří Bohem byli v život povoláni. A nenechme stranou ani Ježíšova další slova: Že mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Hospodina 'Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým'. On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi. (20,37-38) To už opouštíme i perspektivu vztahů, rodinných, partnerských a manželských vztahů, jejich možnému překonání smrti - a slyšíme od Ježíše zvěst, která je ještě univerzálnější: život věčný znamená překonání času, překonání dějin, překonání historické minulosti - to všechno znamená součást pozemských závazků, života zde na zemi v celé jeho nedokonalosti a nekráse. V Boží náruči pozemské dějiny se všemi svými zly nejsou již, přestaly být, neboť věčnost v Božích rukou již je a nepomine. Tak i přečtená slova Zjevení Janova (21,3-4): Příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo. Amen.

KÁZÁNÍ O ARCHANDĚLOVI, SATANOVI A VÍTĚZSTVÍ NAD ZLEM

24. října 2021

Základ kázání: Ju 9 (Další čtení: Da 12 a Mt 10,26-31 - vše v Českém ekumenickém překladu)

   Sestry a bratři, milí přítomní,

    je pravděpodobné, že na slova devátého verše Epištoly Judovy se za tolik staletí křesťanské tradice kázalo snad jen několikrát. Sám kratičký List Judův se dnes málo čte, málo promýšlí. Jedno z nejznámějších kázání Mistra Jana z Husi v Betlémské kapli je sice vystavěno na slovech ze závěru tohoto biblického spisu - ale vy, milovaní, budujte svůj život na přesvaté víře, modlete se v Duchu svatém, uchovejte se v lásce Boží a očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k věčnému životu... (Ju 20-21). Jinak se ale v hlavním tématu Judovy epištoly, kterým je odsouzení falešných apoštolů, kritika pochybných a polovičatých hlasatelů evangelia z prvního století, poněkud obtížně hledá aktuálnost. Nesnadno se v něm hledá také zvěst evangelia: styl dopisu Judova se zdál být po staletí i vnímavým čtenářům Písma příliš židovský, příliš důrazně orientovaný na Starý zákon, nacházeli v něm příliš málo Krista. Reformátor Martin Luther, který tolik udělal pro nové rozumění Bibli, byl na Epištolu Judovu dosti rozmrzelý. Kromě jiných důvodů právě kvůli devátému verši, který rozvíjí mé dnešní kazatelské zamyšlení: A přece sám archanděl Michael, když se přel s ďáblem o Mojžíšovo tělo, neosmělil se vynést nad ním zatracující soud, ale řekl: Potrestej tě Hospodin. (Ju 9)

    Martina Luthera tu zlobila jedna věc. - V biblických starozákonních knihách se o zápasu archanděla Michaela s ďáblem nic neříká. Ze závěru Páté knihy Mojžíšovy se dozvídáme jen tolik, že Hospodin po mnohaletém putování izraelského lidu na poušti nechal stařičkého Mojžíše vystoupit z Moábských stepí na horu jménem Nébó, odkud bylo vidět zaslíbenou zemi a také město Jericho. Tady, na dosah od zaslíbené země, Mojžíš zemřel. A Pátá kniha Mojžíšova ještě říká: Mojžíšovi bylo sto dvacet let, když umřel. Zrak mu nepohasl a svěžest ho neopustila. - Pochovali ho v údolí v moábské zemi naproti Bét-peóru. Nikdo až dodnes nezná jeho hrob. (Dt 34,7; Dt 34,6) Ve starozákonním vypravování se ovšem žádný ďábel s andělem nehandrkují o Mojžíšovo tělo. Luther věděl, že tento příběh pochází z apokryfního spisu s názvem Nanebevzetí Mojžíšovo, vzniklého v prvním století před Kristem a nepřijatého do biblického kánonu. Vadilo mu tedy, že Epištola Judova tuto epizodu do Bible přes hranice uznaného kánonu vlastně vpašovala.

    Já sám ale nechci rozjímat na devátý verš Listu Judova jen proto, že bývá společně s celou epištolou tolik opomíjený a že sám tento verš je tolik riskantní. Přiznám se, že velkolepý, záhadný obraz, vize zápasu archanděla se satanem o tělo Mojžíšovo pro mě měl zvláštní přitažlivost od první chvíle, kdy jsem se pokoušel sám číst Bibli. Nedala mi spát vizuální, barokní pestrost toho verše, ale i samotný smysl toho obrazu; důvod, proč si archanděl Michael s ďáblem vjeli tak zprudka do vlasů. A proč se důvodem a vítěznou cenou tohoto boje má stát Mojžíšova mrtvola. Ne Mojžíšova duše, ale jeho tělo - všimněme si!

    A také jsem si říkal: proč archanděl Michael, zřejmý vítěz celé té strkanice, to ďáblovi nedal sežrat s větším gustem? Proč mu nenamlel víc, proč ho nedorazil, když na to sílu a moc měl? Proč místo toho, aby ďábla zašlapal do země, řekl: "Potrestej tě Hospodin?" Nestálo za to ušetřit Pánu Bohu práci s tím pekelným neřádem? A hlavně: nestálo za to ušetřit nám, lidem, práci s ďáblem, s odolávání jeho pokušením, s bolestí a zlem, které ďábel způsobuje? Proč odkládat potrestání ďáblovo, možná až na konec všech věků? Proč pisatel Epištoly Judovy z prvního století vlastně chápe postoj archanděla Michaela jako tolik příkladný? Co si počít s pokorou a zdrženlivostí archanděla Michaela?

    Především řekněme, že ze samotného Nanebevzetí Mojžíšova, starobylé židovské literární památky z předkřesťanské doby, se toho mnoho o zápasu o Mojžíšovo tělo mnoho dozvědět nemůžeme. Z tohoto mystického textu se dochovala do dnešní doby jen část, ve které epizoda o zápasu archanděla Michaela s Luciferem schází. Nevíme o tomto ději více, než nám Juda ve své epištole říká. A Juda nám zanechává vlastně jenom zmínku. Sám píše prvním křesťanům z Palestiny, těm, kteří zřejmě dobře znali vyprávění, na které Juda naráží. My ho už neznáme, protože se ztratilo snad ještě na konci starověku. Nebylo křesťanskou církví ani židovskými elitami uznáno, nebylo opisováno a proto upadlo do zapomenutí. Ale možná, že o takových příbězích nebo spíše pověstech se o to lépe přemýšlí, o to lépe provokují naší zvědavost.

    Poněkud záhadná, před lidskými očima skrytá smrt, která je daleko spíše než pozemskou a lidskou smrtí uchvácením do Boží náruče - to je úděl nejedné postavy Starého zákona. Mojžíš, zakladatel židovského náboženství, je pouze jednou z nich. Mohli bychom vzpomenout na Henocha, muže výjimečné svatosti, který podle slov Písma "chodil s Bohem (...) a nebylo ho, neboť ho Bůh vzal". (Gn 5,24) Bůh Henocha nenechal zemřít běžnou smrtí, ale zaživa ho vzal k sobě do nebe. Podobně mysticky skončil pozemský život proroka Elijáše - byl vzat na Hospodinově ohnivém voze do nebe: [Elijáš a jeho žák Elíša šli a rozmlouvali.] A hle, ohnivý vůz s ohnivými koni je od sebe odloučil a Elijáš vystupoval ve vichru do nebe. Elíša to viděl a vykřikl: "Můj otče! Můj otče! Vozataji Izraele!" A pak už ho neviděl. I uchopil své roucho a roztrhl je na dva kusy. Pak zdvihl Elijášův plášť, který z něho spadl, vrátil se a postavil se na břehu Jordánu. (2 Kr 2,11-13) - A také tajemná smrt Mojžíšova, jehož tělo spočívá neznámo kde, přestože byl hoden takové úcty izraelského národa, provokovala k podobnému pochopení. Mojžíš byl vzat k Bohu, na nebe, a Bůh ho přijal k sobě v těle - věřila pozdější židovská tradice.

    Proč ve vizi Nanebevzetí Mojžíšova ďábel doráží na Mojžíšovo mrtvé tělo a tahají se o ně s archandělem Michaelem, na to není snadné odpovědět. Jeden výklad, zřejmě rabínský nebo rabínskými hádkami inspirovaný, říká: Ďábel vznesl nárok na Mojžíšovu mrtvolu proto, že Mojžíš byl přese všechny své uznané zásluhy také hříšník, vrah. Tady je ve hře známý příběh z doby, kdy Mojžíš zabije egyptského dozorce: V oněch dnech, když Mojžíš dospěl, vyšel ke svým bratřím a viděl jejich robotu. Spatřil nějakého Egypťana, jak ubíjí Hebreje, jednoho z jeho bratří. Rozhlédl se na všechny strany, a když viděl, že tam nikdo není, ubil Egypťana a zahrabal do písku. (Ex 2,11-12) Proto se tedy ďábel tolik zajímal o Mojžíšovo tělo. Přiznám se, že pro tento výklad nenacházím mnoho sympatií. Mojžíšova vražda byla celkem zřejmým zabitím v obraně jiného lidského života. Surový otrokář v Egyptě chce umučit bezbranného    otroka a Mojžíš, který se na to nemůže dívat, klepne otrokáře. Mojžíšovi tleskám. Jiné vysvětlení (pěkné!), nabídl ženevský reformátor Jan Kalvín. Uvažoval takto: Hospodin chtěl vhodně ponechat Mojžíšův hrob ve skrytosti, aby se Mojžíšova památka nestala nepravým předmětem uctívání. Ďábel si naopak právě toto přál, proto tolik stál o Mojžíšovo tělo. - Kalvínův důvtip je nepřekonatelný: zdá se nicméně, že se tu až příliš okatě odráží reformátorova zkušenost s dobovým katolickým provozem, s upadlou úctou k poutním místům a ke kultu svatých. Otázka by asi měla zůstat otevřená.

O podrobenostech zápasu archanděla Michaela s ďáblem stejně tak mnoho nevíme - nevíme, jestli trval celou noc tak jako zápas Jákobův s andělem u brodu nebo snad dvanáct set šedesát dní jako zápas Michaela a jeho andělů s drakem ve Zjevení Janově na konci Písma (Zj 12,6-7). Nebo to byl zápas rozprostřený na celou epochu, celý věk? Víme z Epištoly Judovy tolik, že archanděl Michael z podstaty věci nad ďáblem zvítězil. Dobro přemohlo zlo - silou. A potom přichází ten zvláštní moment, kdy archanděl Michael jakožto sumu a výsledek zápasu ďáblovi řekne jenom tři slova: Potrestej tě Hospodin! Představuji si archanděla Michaela ještě notně pocuchaného a uříceného ze zápasu se Satanem, sem tam možná nějaké pírko z křídel polámané, zamazaný a začerněný od pekelné špíny na ďáblových chlupech. A tehdy se archanděl zmůže jen na tato slova, jen toto chce svému poraženému velkolepému a hroznému protivníkovi sdělit. Potrestej tě Hospodin!

    Archanděl, jak věříme, toto neříká ze slabosti a malomyslnosti. Je ve své zdrženlivosti, ve své pokoře před Bohem andělsky velkolepý. Soud nad ďáblem, nad mystériem zla, soud i možné odpuštění ďáblovi patří výhradně Hospodinu. Dotýkáme se tu nejnesnadnějších otázek víry, života i spásy, které už jen vyslovit zůstává zatěžko... Se zlem se má bojovat, zlo se má přemáhat, říká nám List Judův. Archanděl Michael se nezříká zápasu s ďáblem. A nepleťme se - ani Ježíšova laskavá mírnost, ani jeho učení o odpouštění nepředstavuje lhostejnost ke zlu. Ježíš, když nabízí laskavost vůči hříšníkům i vůči těm, kteří ho křižují, když nabízí odpuštění - Ježíš přesto nenechává zlo plavat. Ukazuje, jak zlo přemáhat tak, aniž ho chceme oplácet a způsobovat další. Ukazuje, jak se stavět ke zlu s dostatečně hlubokým zřetelem k Bohu, sub specie aeternitatis (Masaryk), pod zorným úhlem věčnosti. Juda, autor epištoly, si přitom nebere žádné servítky vůči pojmenování zla. Nezavírá oči, aby neviděl a aby toleroval jeho působení. Juda příliš zřetelně spatřuje zlo, které kazí dobré dílo a ohrožuje vše, na čem záleží. Tímto zlem jsou pro Judu arogantní, samozvaní náboženští hlasatelé, falešní posvěcení, plní pýchy a zavádějících myšlenek i problematického vystupování. Juda nesmlčí, že tito lidé křesťanské sbory nezvelebují, ale svou svévolí i nedobrou věroukou je ničí. Falešní, polokřesťanští a čtvrtkřesťanští hlasatelé evangelia jsou se svými soudy o tom, co je dobro a co je zlo rychle hotovi, stýská si Juda. (Vzpomeňme ostatně na hada z ráje, který na rychlé a zaručené rozpoznání dobra od zla naláká důvěřivou Evu; Gn 3,5.) Sám Juda, mající v tom příklad ve slovech archanděla Michaela, odkazuje problém radikálního, původního, satanského zla Bohu Hospodinu samému. Rozpor mezi nelhostejností ke zlu a naší lidskou nemožností se zlem a ďáblem se zásadně vypořádat - tento rozpor je třeba unést, žít, je to náš úděl. Odkázat otázku původu zla ve světě Bohu, to vpravdě neznamená lacinou shovívavost, ale vědomí si vlastních mezí, mezí, které si nakonec dobrovolně uložil také archanděl Michael. A zároveň touha po řešení odvěkého problému zla a bolesti může a má mířit v modlitebním i životním zápase k Bohu. Víra, že problém zla a ďábla má v Božích rukou řešení, se smí opírat o ujištění Ježíše Krista (Mt 10,26): Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Amen!

KÁZÁNÍ NA SVÁTEK DÍKŮVZDÁNÍ ZA ÚRODU

17. října 2021

Základ kázání: 1 Kor 3,3-8 (Další liturgické čtení: Jk 5,7-20 a Mt 16,1-3 - vše v Českém ekumenickém překladu)

   Milé sestry, milí bratři, milí přítomní,

   verše z Prvního listu Korintským, které zazněly v liturgickém čtení, patří k oblíbeným biblickým větám bratra biskupa Tonzara - vícekrát tuto novozákonní formulaci připomínal, když mě připravoval k vysvěcení: Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst. (1 Kor 3,6) Je to Pavlova metafora z oblasti zemědělství, zahradnictví a sadařství, použitá zde k úvaze nad prací v církvi a pro církev - v obecnějším smyslu možná pro jakékoli dílo, které přesahuje život a síly jednotlivce. Zároveň toto Pavlovo přirovnání ukazuje, že Tvůrcem každého díla je venkoncem Bůh: vše přesahující mocnost, kterou si ani nemůže pomyslet že by snad disponoval kdokoliv z nás, mocnost, která je nadřazena veškerému vznikání i zanikání, nevyzpytatelná moudrost, která dává fungovat přírodě, vesmíru i růstu všeho: obilí, ovoce i konání každého díla, do kterého zde investujeme své křehké schopnosti.

    Naučení z oblasti zemědělství se pro církevní práci hodí dobře a biblické knihy tato přirovnání ovšem častěji užívají. Už jen proto, že podobné příklady v době biblického starověku doslova ležely před očima, zemědělstvím se tu zabýval málem každý a každý na zemědělství a pěstitelství zásadním způsobem závisel: ovšem závisel na zemědělství právě té oblasti, v níž bydlel, protože tehdy se samozřejmě nedaly řešit výpadky zásobování tak, že kamióny rychle a z dalekých oblastí dovezou spoustu a spoustu potravin, ze kterých zároveň spousta nakonec dopadne na dno popelnic. S daleko větší úzkostlivostí než dnes se vnímalo, jestli úroda bude dobrá, průměrná nebo špatná, daleko více se vnímala její nesamozřejmost, stejně jako nesamozřejmost a křehkost všech věcí. Dnešní dokonalost nebo téměř dokonalost techniky nám leckdy zastírá tyto souvislosti - až příliš často uvěříme, že je všechno možné dosažitelné, objednatelné, řešitelné teď hned anebo nejpozději do pozítří. Dostupnost všeho nebo aspoň mnohého, znatelně menší míra závislosti na přírodě a na přírodních procesech vede dnes k falešným pocitům nezranitelnosti - v tomto svém každodenním životním pocitu jsme zřetelně jinde než antičtí zemědělci, vesničané, ale i řemeslníci, úředníci a kněží; i když bychom vlastně neměli být, protože zdraví je stejně křehké tehdy jako teď, a o našich úsměvných pocitech zajištěnosti nás může snadno poučit bolest zubu, migréna či nevolnost, rozbité auto, zabouchnuté klíče nebo ztracené brýle.

    Odstavec z Pavlovy první epištoly psané do Korintu ukazuje ještě jeden rozměr práce v zemědělství, ještě jeden rozměr usilování o úrodu, který se sluší při svátku Díkůvzdání za úrodu připomenout: je to pojetí práce jako pokorné spolupráce, absence sobectví, tichá anonymita práce jak na poli, tak i třeba v církvi: Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. (1 Kor 3,5-8) Objevuje se tu časté Pavlovo téma "neprosazování sebe sama do popředí", téma, které Pavlovi leželo na srdci i v jiných zanechaných epištolách. To je ovšem téma, které naprosto nezestaralo: téma vnímavosti k potřebám druhých, k názorům a zkušenostem ostatních, dostatečná dospělost a moudrost, která brání dětinské chuti slíznout veškerou smetanu sám, sama a přisvojit si výsledek práce mnohých. Nás, kteří častěji chodíme do galerií, na výstavy a jinam za uměním, fascinuje, jak se středověcí tvůrci umění nepovažovali zpravidla za nutné ani podepisovat, chtěli zůstat skrytí za svým dílem - a my je dnes už známe jenom pod označením "Mistr vyšebrodského oltáře", "Mistr litoměřického oltáře"... Ve skutečnosti naznačuje krátká úvaha apoštola Pavla o úrodě dokonce nejenom problém jakéhosi duševního vlastnictví, ale dokonce i vlastnictví materiálního, jde přece i o konečné sklízení a asi i zastřechování úrody do vlastních stodol. V práci církevní běží o to, že navazujeme na dílo svých předků a svým potomkům toto dílo nehotové odkazujeme. Například mé vlastní kázání slova Božího není tak docela moje, nemohlo by zaznít a být srozumitelné bez toho, co pro zdejší církevní společenství udělali zvěčnělí bratři faráři Šustr, Bubeník nebo ještě dřívější faráři Regál a Riess a další, nemluvě o samotné blízkosti a inspiraci Boží. Étos nauky apoštola Pavla se snaží vést k práci pro budoucnost, k rozhodnutí nepoměřovat své úsilí dnešním užitkem, ale užitkem budoucím, třeba i takovým, který bude zřetelný našim následovníkům spíše než nám samotným.

    "Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel?," táže se apoštol Pavel řečnicky svých Korinťanů. Kdo je vlastně Apollos, proč tu Pavel má důvody připomínat v epištole onoho Apolla, dokonce vícekrát? Novozákonní kniha Skutků apoštolských takto přibližuje Apolla, tohoto cenného spolupracovníka apoštola Pavla: "Mezitím přišel do Efezu Žid jménem Apollos, původem z Alexandrie, muž vzdělaný a výmluvný, který dovedl přesvědčivě vykládat svaté Písmo. Byl už poučen o cestě Páně, mluvil s velikým nadšením a učil přesně o Ježíšovi (...) Když Apollos přišel do Achaje, z milosti Boží velmi prospěl těm, kteří uvěřili. Ve veřejných rozhovorech překonával židy přesvědčivými důkazy z Písem, že Mesiáš je Ježíš." (Sk 18, 24-25; 27-28) Máme tu před očima osobnost vzdělanou, nevšední, ale v některých rysech zároveň typickou pro časy vznikajících křesťanských církví prvního století - typickou svým nomádstvím. Apollos je žid z Alexandrie, z egyptské země tedy, kde ovšem žilo výrazná a svérázná židovská komunita, řecky hovořící, zámožná a zahrnující i různé učence, z nichž proslulým byl Filón Alexandrijský, komunita, jejíž zbožnost určovaly i různé mystické tendence a vstřícnost k pohanských filosofiím a mystériím. A vidíme, že jmenovaný Apollo, původem žid z Alexandrie, jak nám praví Písmo, se objevuje tu v Efezu, předtím byl v Acháji, najednou ho nacházíme v přístavním městě Korintu po boku apoštola Pavla, kde jeho charisma zaorá do tamějšího církevního společenství natolik hlubokou brázdu, že ho nejeden korintský křesťan považuje za prvořadou osobnost celého společenství. Takto Pavel praví v začátku první epištoly do Korintu, nikoli bez trpkosti: Mezi vámi se říká - já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu (1 Kor 1,12), ačkoli Apollovo vlastní vystupování bylo dozajista naprosto zralé, kolegiální a bez jakýchkoli stavění umělých bariér mezi sebou, Pavlem a jinými zvěstovateli Krista v Korintu. Dost možná mezi Apollem a korintskou církevní obcí vznikly průběžně nějaké konfliktní vztahy, jak by naznačoval verš 1 Kor 16,12. Není vyloučeno, že tento Apollos je také autorem Epištoly Židům, k pochopení obzvláště složité novozákonní knihy, formované ovšem zřejmě právě duchovním světem alexandrijského židovství. Vidíme tu jistý rozměr, stojí za úvahu pro naši víru, ale i pro naše pojetí občanství: Tento Apollos neměl stálý domov nikde, a zároveň ho měl všude, mohl mít domov všude, kde znělo Kristovo evangelium. Vybaven tehdy univerzální řečtinou mohl se svobodně pohybovat po Středozemí a na různých místech, v různých městech a různým lidem být velmi k užitku svým pochopením evangelia a jeho hlásáním. Co záleží na tom, jste-li v Alexandrii, Efezu, Acháji nebo Korintu, všude můžete sloužit Bohu a všude můžete žít v Boží přítomnosti?

    Zkrátka a dobře, milé sestry a milí bratři, milí přítomní - bohoslužebné poděkování za úrodu i za sklizeň nechť pojmenuje hodnoty a kvality, které představují výhodu jak při dobývání úrody, tak i v duchovním životě. Jsou to v obou případech tytéž hodnoty - rozvážnost, pracovitost, trpělivost, vnímavé čekání, neustálé starání se o růst a o zdar, neustálá bdělost tedy, vnímavost pro kontext, pro řád, stejně tak i správný odhad času, času dejme tomu sklizně. Toto všechno potřebujete při sázení, zalévání i sklízení, toto vše potřebujete i v jakýchkoli jiných povoláních, ve většině jiných povoláních, toto se vám bude velmi hodit i během života v církvi, během života ve víře. Mnoho se o tom nahovořil Ježíš, jak jsou všechny tyto pevné charakterové vlastnosti prospěšné víře, a také on se neostýchal inspirovat se při zvěstování Božího království moudrostí přírody, příklady z přírodního a zemědělského koloběhu. Poté, co je úroda sklizena, nastává čas neusnout na vavřínech, chystat další osetí, další "boj o zrno". Ale zároveň se tu otevírá nárok nepropadnout pýše, vnímat nesamozřejmost obdarování, nesamozřejmost podařené sklizně, nesamozřejmost plodů přírody, být za tato obdarování vděčni. Nárok porozumět, kolik věcí v našem životě - a zrovna nejdůležitějších věcí - , přestože do námahy jejich získávání tolik sami ze svých sil vložíme, přesto nemůžeme tak docela ovlivnit - stejně jako vznikání těchto plodů polí, sadů a zahrad, této zeleniny a tohoto ovoce. Amen.

KÁZÁNÍ O ZTRACENÉ OVEČCE

10. října 2021

Základ kázání: Lk 15,1-10 v Českém ekumenickém překladu (Další čtení: Ž 1 v překladu Bible Kralické a 2 Sam 6,12b-23 v překladu Jeruzalémské Bible)

   Sestry a bratři,

   dvojici podobenství - o ztracené ovci a ztraceném penízku - vypravuje v evangeliu Ježíš vlastně proto, aby nabídl smíření. - Smír tu nabízí Ježíš svým odpůrcům - farizeům a zákoníkům, kteří reptají. Tito židovští současníci Ježíše jsou zmateni a znepokojeni, s kým se to učitel z Nazaretu stýká a koho zve ke společným večeřím. A zdá se jim, že tímto chováním Ježíš kompromituje svou osobu i svou nauku.

    Čekalo by se od církevního kazatele, že farizeům a zákoníkům od začátku zahrozí a nenechá na nich nit suchou. Chci je však opět obhajovat, už poněkolikáté; věřím, že je proč, zejména v případě těch prvních, farizeů. Ježíš s nimi často vede velice příkré rozhovory. Jak si můžeme přečíst v evangeliích, nejednou k těmto polemikám dochází na hostinách pořádaných v domě farizeů. Ale ruku na srdce - na tyto večeře musel Ježíše přece pán domu vědomě pozvat. A proč by to takový bohatý farizej dělal, pokud by rozhovor s Ježíšem neviděl jako možný? Nepromlouvá z těchto situací přece jistá, snad překvapivá blízkost farizeů k Ježíšovi? Jejich potřeba se aspoň učitele z Nazaretu na něco zeptat?

    Zákoníci, další z reptalů proti Ježíši, byli představitelé židovského chrámu, kasta kněží, kterou lid z mnoha dobrých důvodů neměl v oblibě. Ale farizeje lidé měli velmi rádi: byli to učenci, kteří širokým vrstvám chtěli co nejvíce usnadnit dodržování židovského Zákona, co více, chtěli je učit lásce k Mojžíšovu Zákonu, lásce k dodržování přikázání. Osobnosti mnoha farizeů byly populární, vážené pro svěžest a zajímavost jejich učení, i pro jejich osobní integritu. A slovo "farizeus" samo v překladu znamená něco jako: "jiný než většina", "čistý", "bezúhonný". Tito mužové, duchovní elita tehdejšího Židovstva, se snažili chovat spravedlivě a ošklivit si nespravedlnost a nespravedlivé - tak, jak je tomu ostatně učil také (Starý) Zákon. Farizea jistě těšilo, pokud mohl souznít se slovy prvního žalmu: Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne v noci. (Ž 1,1-2) Chováme se snad my jinak? Copak my nebýváme hrdí na to, že jsou našimi přáteli slušné osoby, že k sobě domů nezveme vykřičené darebáky a nesolidní existence? Copak nás netěší, pokud se naše děti kamarádí s dětmi hodnými a vyhýbají se těm problémovým?

    A co si takoví počestní farizeové museli myslet o celnících a hříšnících, kteří si u Ježíše podávali dveře? Celník, dnes zcela jistě bezúhonné zaměstnání, znamenal v době Ježíšově něco dosti jiného: výběrčího daní pro nenáviděné římské okupanty. A to nešlo ani o dnešní daně, které nikdo z nás neplatí rád, ale dají se za ně aspoň postavit nemocnice, silnice nebo platit z nich maminkám mateřskou. Celníci pro římské vojsko vybírali docela obyčejné výpalné. Takto nestydatě tedy odírají spoluobčany a pak se ještě odvažují naslouchat učiteli z Nazareta, trochu blíženci, trochu konkurentovi farizejského učeneckého směru. A ostatní hříšníci, kteří vedle Ježíše často usedají k večeři a které tu Písmo uvádí? Jistěže mužové a ženy špatné pověsti, špatné minulosti, z hlediska židovského Zákona a dodržování jeho morálních a rituálních předpisů prostě losoby nevalné. - Můžeme si docela dobře představit, že i tito vykřičení a zlopověstní mají farizejské učence ve veliké úctě, tak jako ostatní židovský lid. A dokud se nesetkali s Ježíšem, nikdy by jim asi na mysl nepřišlo, že by se k nim nějaký prorocký učitel a znalec Zákona snížil. Že by jim prokazoval laskavost a dokonce je zval k sobě a společně s nimi stoloval. Jistý cestovatel po Orientu mi vícekrát vypravoval, jaký projev důvěry znamená ještě na dnešním Blízkém Východě pozvání do cizího domu byť jenom na kávu uvařenou v džezvě - tím spíše společné jídlo. Hostitel za svého hosta i za jeho mravní profil před Bohem bere zodpovědnost, jeho minulý hřích se od této chvíle stává i hostitelovým problémem a jeho poskvrnou. Ježíšovo gesto má tedy jednoznačný význam - identifikuje se s celníky a hříšníky, bere je v ochranu, dělí se s nimi o pokrm. Připadá nám stále ještě podivení farizeů a jejich reptání tolik zvláštní? Provokatérem a narušitelem všech obvyklých pravidel tu je jednoznačně Ježíš. Na něm tedy je, ať obhájí svůj postoj.

    Ježíš se pokusí vyložit to, oč mu v jeho konání jde, dvojicí krátkých podobenství či přirovnání - o ztracené ovci a o ztracené minci. Ježíšova řeč v Lukášově evangeliu vzápětí pokračuje velmi známým podobenstvím o návratu ztraceného syna; my ale dnes zůstaneme u prvních dvou replik Ježíšových. Jeho odpověď podobenstvím nepředstavuje v židovském starověku nic neobvyklého: podobenství vyhovovala orientální obrazotvornosti Ježíšových současníků, měla ovšem i hlubší důvody. Znamenala odpovědět na otázku či na výtku opět otázkou. Ježíš chce námitku farizeů a zákoníků zproblematizovat, ukázat problém, který tazatelé nepostřehli anebo ho zametli pod stůl.

    Tak tedy ztracená ovečka, kterou pastýř hledá okolo pastviny... A hledá jí tento pastýř tak odhodlaně, že raději celé ostatní stádo schová na pustém místě; doufá, že tam chvíli vydrží shromážděné a bezpečné i před dravci. Nedá mu spát osud jedné jediné ztracené ovce ze stáda, pátrá po ní, dokud jí nenajde. A když se zatoulaným zvířátkem všechno dobře dopadne, pastýř tuto šťastnou událost jaksepatří prožívá. Radostně se pochlubí všem ostatním vesničanům, kteří přece takové trable znají - vědí, co to je, když se ztratí ovce, protože mají také oni své ovce a mají ponětí, že to se vzpurnou zbloudilou ovcí vůbec nemuselo šťastně dopadnout s takovou samozřejmostí. Pastevec jí přece docela dobře mohl najít pod skálou s přeraženým vazem nebo mohl objevit místo své živé ovce leda neveselé krvavé zbytky hodů dravých zvířat. A tak je přirozené, vykládá Ježíš, že to se svou radostí z nalezené živé ovečky i trochu přehání. Dá si zesláblé a vystrašené zvíře na ramena, do té nejšetrnější a nejpohodlnější polohy. (V současném Orientu prý pasáci zatoulané a nalezené ovci nejednou svážou přední a zadní kopýtka a nesou jí málem jako nákupní tašku; to ale nejsou dobří pastýři jako ten z evangelia!) Může se zdát, že devětadevadesát poslušných ovcí, které se pásly a netoulaly, nenachází v očích pastýře takovou přízeň. Do vesnice musí celé ovčí stádo dorazit po svých, zajisté ne na ramenou pastýře a nikdo kvůli nim netropí takový cirkus: "Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila." (Lk 15,6) To všechno bláznění je, jak se snaží vysvětlit svým posluchačům Ježíš, pochopitelné, omluvitelné, lidské, a stejně tak i božské. Takto přece bývá v nebi radost nad jedním obráceným hříšníkem halasnější než nad devadesáti devíti spravedlivými, prozradí nám Boží Syn. Nárok, který z toho vyplývá pro devadesát devět bezúhonných spravedlivých, kteří pokání nepotřebují, není možná úplně jednoduchý: zdá se, že se stává pravou zkouškou toho, jestli je jejich spravedlnost skutečně velkorysá a hluboká. To, co se po nich žádá, je pochopit tuto privilegovanou roli, která byla - na chvíli - přiznána ovci zatoulané, hříšníkovi a kajícímu celníkovi, a také se radovat radostí velikou, jak to ostatně činí Bůh se svými anděly. Mít na velké božské radosti niternou účast.

    Krátké situační vyprávění o zabloudilé a nalezené ovci Ježíš zdvojí ještě jedním podobenstvím stejného vyznění- o ženské, která postrádá jednu minci, jednu hellénskou drachmu ze svých deseti, s úzkostí vymetá svůj dům, uklízí a přerovnává, dokud ztracený peníz neobjeví. A je i tady jasné, že v záplavě radosti myslí žena právě na tu jednu nezbednou drachmu, která se zakutálela a dala během hledání tolik práce. Devět zbylých mincí, které zůstaly, kde měly, vůbec nemá žena na zřeteli - jenom ta jediná ztracená, o kterou mohla přijít, jí stojí za to, aby burcovala, vyrušila své sousedky a pobízela je, ať s ní sdílí svou radost. Cenu toho, co je okolo nás, si uvědomíme naplno až tehdy, když se něco zkomplikuje, když si uvědomíme, že tyto cenné věci, cenné vztahy, jsou ohroženy a mohou se ztratit nebo mohou zaniknout.

    Celý tento dvojí příběh, zdá se mi, vyjadřuje něco, s čím naše každodenní zkušenost musí hluboce souhlasit: ztracená a po velkém namáhání nalezená věc, natož zatoulané zvířátko, pro nás má v tu chvíli cenu nade vše. Nemůžeme se ho nabažit, protože jsme ho už v duchu oplakali, protože jsme zažili otřásající zkušenost, jaké to je být bez něho. Stejně tak asi není přehnané tvrdit, že obrácení a živá víra někoho, kdo byl dříve nevěřícím, působí v čemsi dráždivějším, více fascinujícím dojmem než neokázalá, prostá, nerozviklaná víra toho, koho naučila ctít Boha už v dětství maminka a jehož víra nepřestala být spolehlivou celý život. - Ale pozor: I na těch devadesát devět spravedlivých, i na devětadevadesát nezatoulaných a přítulných ovcí ale láska Boží myslí. Bůh je Pánem světa, kosmického řádu, ale bláznovská zvěst evangelia ho ukazuje stejně tak jako Pána ztracených, Pána, který podle slov Písma přišel na svět, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Všechny tyto ztracené i dejme tomu spravedlivé chce obejmout Boží radost, chce, aby se ve světle Jeho radosti veselili všichni společně, sděluje naše dvojice podobenství. Nabízí radost Boží a radost jeho andělského dvora jako krásnou možnost, která tu je pro každého - bez ohledu na jeho problematickou minulost zatoulané ovečky, nezaslouženě zachráněnou Kristem, dobrým pastýřem Božím.

    A to, jak pochopí tuto Boží radost nad nalezenou ovcí, jestli ji přijme za svou a začne se touto Boží radostí radovat také anebo kysele a pohrdavě zůstane stát opodál --toto nabízí Kristus "spravedlivým" farizeům a zákoníkům jako úkol. Jako hozenou rukavici. Mohli by se tito znalci židovských svatých Písem rozpomenout, jak nedobře udělala Davidova manželka Míkal, když pohrdla Davidovým radostným a bláznivým tančením před zachráněnou Boží archou a jak se tím zbavila Božího požehnání. (2 Sam 6,21nn.) Zkouškou spravedlivosti a zbožnosti tedy je, jak se z Ježíšova vypravování nevyhnutelně ukazuje, velkorysá pokora pro skutečnost, že Pán Bůh je Pánem také ztracených, hříšných a obtížně nalézaných. A že spravedlivá a zbožná je také radostná laskavost, kterou nemáme šetřit na nikom - zvláště pak na těch, kteří Božího milosrdenství a Božího nalezení nejvíce potřebují. Amen.

KÁZÁNÍ O HOMOSEXUALITĚ

3. října 2021

Základ kázání: Ř 1,18-32 (Další liturgická čtení: Lv 20,9-16 a Mk 2,23-28 - vše v Českém ekumenickém překladu)

    Milé sestry a bratři, milí přítomní,

    pokouším se častěji v tomto společenství vykládat odkaz apoštola Pavla, jeho nevšední a osobitou zvěst o Kristu, jak je zachycena v novozákonních dopisech (tzv. epištolách) sepsaných samotným Pavlem či posmrtně jeho žáky. Toto Pavlovo myšlení, jeho porozumění spáse z Kristova ukřižování a Vzkříšení, zakládalo první církev. Bez Pavlova odkazu by nebylo vznikání ani tisícileté zvěstování církve vůbec myslitelné a podle mého soudu mají Pavlovy texty mnoho co říci i současným věřícím v Krista.

    Některé Pavlovy myšlenky a formulace jsou naopak zcela poplatné jeho době a jeho přirozenému prostředí - vystihují také něco zajímavého z apoštolovy osobnosti i jeho vlastní současnosti, ale dnes už patří spíše do nějakého muzea. Posílat nějaké myšlenky do muzea nechť tu není pochopeno jako výraz neúcty; muzeum neznamená smetiště. V muzeu uschováváme památky, která mají jisté stáří a také svou cenu, někdy dokonce nevyčíslitelnou cenu. Zacházíme s těmito památkami pietně, obracíme se na ně jako na svědectví o jisté dávné době, abychom se o této dávné době mohli lépe poučit. A vlastně můžeme i relativizovat při prohlížení těchto památek naši současnost. Když za vitrínami muzeí potkáváme rytířská brnění, starožitné nádobí, kroje, domácí vybavení, svátostné předměty nebo střepy pravěké keramiky, zjišťujeme, že i dávno zemřelí obyvatelé minulých staletí měli svou zajímavou každodennost i své specifické strategie života i nacházení štěstí v tomto životě. Těžko bychom se dnes ale do těchto starých obleků nebo brnění oblékali a chodili po městě, těžko bychom v chatrných nádobách z předminulých staletí připravovali nedělní oběd v naší kuchyni. Muzeální hodnotu má i Pavlův biblický text proti homosexualitě a může být jen s podivem, že někteří naši fundamentalističtí současníci považují za možné těmito větami z Epištoly Římanům vytvářet nátlak na homosexuální menšinu, vyhrožovat gayům a lesbám jen na základě jejich sexuální orientace pekelnými tresty, omezovat jejich život v církvích či přistupování ke svátostem nebo jim nerealisticky a netaktně doporučovat život v celibátu.

    Věty z počátku Pavlovy Epištoly Římanům představují hlavně svědectví o určitém kulturním šoku, který zakoušel apoštol Pavel při pohledu na rozšířenost a hlavně dostupnost homosexuality v římské i helénské civilizaci. V této civilizaci Pavel misijně působil. Když se podíváme na starověké Středozemí nepředpojatě, vidíme, že vlastně jediní židé se tu vymykají svým rozhořčeným odsuzováním homosexuality: všechny ostatní národy s ní zpravidla nemají žádný problém, široce se tam podobné vztahy vyskytují a praktikují. Židé si zakládají na příkladném rodinném životě a jejich svaté texty podobné výstřelky v sexuální oblasti silně odsuzují a dokonce na tyto aktivity svolávají nejpřísnější tresty: slyšeli jsme ta krvelačná přikázání i v dnešním bohoslužebném čtení ze Třetí knihy Mojžíšovy. Nepředpokládejme však, že oficiální odsuzování homosexuality znamenalo její nepřítomnost v životě židů. Stejně jako ostrá kritika smilstva, nevěry nebo prostituce ve formální židovské morálce neznamená zmizení těchto jevů, ostatně i na stránkách evangelií potkáváme několik prostitutek a všemožné Ježíšovy promluvy o smilstvu (spíše tedy proti smilstvu), které by stěží dávaly smysl, kdyby posluchači a současníci Krista nezakoušeli takto napomínané smilstvo ve svém okolí nebo i ve svých vlastních životech. Akceptování homosexuality u okolních "pohanských" národů však představuje veliké trauma pro Pavlova židovská měřítka etiky i víry.

    Pavel nám nabízí před dvěma tisíci lety následující výklad homosexuálního chování. Nám může znít zvláštně, avšak v apoštolově židovsky ovlivněném okolí tento výklad zřejmě rezonoval (a nezapomeňme, že i ti Římané, římští křesťané, kterým Pavel píše svou epištolu, jsou přinejmenším ve svém jádru židovskou menšinou v Římě, společenstvím synagógy). Pavlův výklad zní, že homosexuální zvrácenost je trestem za pohanský životní styl, trestem za odmítnutí Hospodina. Ne že homosexuální chování je hříšné jednání, po kterém má přijít trest - zde na zemi nebo trest Boží. Pro Pavla už znamená sama homosexualita trest, je pro něj důsledkem životního chaosu a bloudění pohanských pronárodů. Kdyby oni znali Hospodina tak příkladně, jako jej poznal židovský vyvolený národ, nemusela by se jim stávat tak bizarní a pošetilá věc jako náklonnost ke stejnému pohlaví: "Jejich ženy (to znamená ženy pohanů) zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti, a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost." (Ř 1,26-27) Ano, Pavel chápe homosexualitu jako degradaci, jako spadnutí pod svou přirozenou úroveň. Podobně chápe Pavlova židovská výchova jako nedůstojné chování i modlářství: (Pohané) tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů (Ř 1,22-23) Zde samozřejmě hraje roli odkaz na druhé z přikázání starozákonního Desatera: Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit (Ex 20,3-4). V Epištole Římanům se tyto motivy slévají do paušalizující kritiky pohanství, přesněji řečeno jakéhokoli nežidovského náboženství. Pavel si nepoloží ani otázku, jestli většina pohanů má vůbec možnost volby - co když nevyznávají židovský monoteismus jednoduše proto, že o něm nikdy nemohli slyšet? - a pracuje s konstrukcí, že pohané se pro své pohanství rozhodli zcela vědomě, vedeni svou zatvrzelostí. Mohli prý Hospodina poznat z jeho díla, z řádu jeho Stvoření, ale toto poznání dle Pavla pohané zavrhli, z důvodu své mravní zvrácenosti. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, uvažuje Pavel, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě (Ř 1,19-21).

    Protože ale pohané Boha svobodně a zlovolně odmítli, podle Pavla, přihodilo se jim, jako spravedlivá odplata za tento hřích, že muži pak u nich planou žádostivosti k jiným mužům a ženy zase žádostivostí k jiným ženám. Odmítnout Boha znamená uvést svůj život do chaosu, do bloudění, do neštěstí (srov. Ř 1,29-32). To není nikterak hloupá myšlenka, určitě má něco do sebe. Jako projev tohoto pošetilého nešťastného pohanství nebo neznabožství však Pavel dosti zavádějícím způsobem odsoudil kromě jiného také homosexuální vztahy. V tomto Pavlově uvažování dodnes vězí kořeny různých zpozdilých postojů amerického evangelikálního křesťanství, ale i různých mimocírkevních příznivců diskriminace homosexuálů. Ti se totiž domnívají, že takový homosexuál volí toto své chování čistě ze znuděnosti nebo přesycenosti obvykle dostupnými požitky. Že takový homosexuál zkrátka a dobře roupama neví coby a proto se uchyluje k nestandardnímu, zpovykanému pohlavnímu chování.

    Apoštol Pavel, stejně jako židé i jiní jeho současníci v prvním století nemohl mnoho vědět o medicíně, o psychologii, psychiatrii a sexuologii. Nemějme proto Pavlovi za zlé jeho dobově podmíněné úvahy o tom, jak to s homosexuálním chováním a vztahem homosexuality k Bohu je; pronikavost Pavlova zvěstování spočívá v něčem jiném než ve vztahu k vědeckému poznání dobovému i současnému. Lékařská věda moderní doby konstatovala a doložila, že homosexuál nemá ve svém chování možnost volby, často uvědomováním si této své odlišnosti trpí, zvláště v mladém věku a trápí se také tím, co jeho emocím a způsobu života řeknou rodina a okolí. Nemáme právo homosexuálovi ubližovat ještě tím, že budeme bezmyšlenkovitě opakovat dva tisíce let starý výklad apoštola Pavla, jak je tu zájem o stejné pohlaví projevem špatného poznání Boha a lehkomyslně dovozovat, že pokud se homosexuálův vztah k Bohu zlepší, s radostí bude žít heterosexuálním způsobem života. Vědy o člověku včetně medicíny se tohoto výkladu zřekly už před řadou desetiletí, v roce 1990 lékaři homosexualitu po dlouhodobých interních diskusích vyškrtli z mezinárodního seznamu chorob, aby zároveň zamítli myšlenku nějaké změnitelnosti této vrozené sexuální orientace. Z hlediska medicíny už nelze homosexualitu definovat ani jako "úchylku", pouze jako menšinovou orientaci, de facto vkusovou záležitost - ne snad závažnější, než když někdo má rád čočku nebo nesnáší čočku. Novější přírodní věda navíc doložila, že homosexualitu nelze pokládát ani za nějaký postoj takzvaně "odporující přírodě", protože se podařilo v přírodě pozorovat různé projevy homosexuality u savců i ptáků. Dokonce takto vědci vícekrát doložili, že dvojice samečků nebo dvojice samiček odchovaly i osiřelé mládě.

    Nevšední zvěstující texty sv. Pavla neumenšuje, že Pavel podléhal v některých svých vyjádřeních různým dobovým omezením. I ty představují zajímavou památku křesťanského myšlení. Starožitné památky se však nejenom že nehodí k všednodennímu použití v našich časech; dejme si také pozor, ať se o jejich rohy a ostny nezraňují ti, kteří kráčejí v jejich blízkosti. Amen.

KÁZÁNÍ O POZEMSKÉM VLÁDNUTÍ A KRÁLOVSTVÍ BOŽÍM

26. září 2021

Základ kázání: Lk 13,31-33 (Další liturgická čtení: 1 Sa 8,5b-20 a Ř 13,1-7 - vše v Českém ekumenickém překladu)

    Situace by nám každopádně mohla být povědomá. Máme tu před sebou obyvatele jakési země, státního útvaru, společenství, jmenuje se shodou okolností Ježíš - a tento obyvatel vyjadřuje hluboké pohrdání osobností svého vládce. Dokonce s určitým dosti oprávněným předpokladem, že se vládce o tomto despektu svého poddaného dozví, nepůjde tedy o pouhý výkřik do tmy. Důvodem tohoto hlubokého pohrdání, až i výsměchu, nejsou ovšem obvyklé důvody, které dnes vedou občana k negativním postojům k jeho státníkům. Není tomu tak, že by se Ježíš s Herodem II. zásadně neshodoval v pohledu na nějaké přijaté zákony, na výši daní, na vztahy k zahraničním mocnostem, popřípadě by se otřásal hnusem, když vidí krále blábolit v médiích nebo v otázkách Václava Moravce. Ježíš se dozvídá od farizejských strejců jakousi zvěst, možná fámu, možná holou pravdu: "Rychle odtud odejdi, protože Herodes tě chce zabít." (Lk 13,31) To ovšem posouvá situaci dosti daleko od našich současných reálií, ne však třeba ruských nebo běloruských. Ježíšovi je řečeno, že ho vladař chce zabít. A jedná se o téhož vládce, který nechal popravit Ježíšova předchůdce Jana Křtitele - nezní to zkrátka planě, tato výhrůžná možnost: Herodes tě chce zabít. - Tak daleko naše potíže s vládnoucími ovšem nesahají, nezabíjejí nás, nepopravují, takové věci se tu už před dlouhými lety přestaly dělat. Ježíšův peprný výrok představuje jediné místo evangelia, kde se Ježíš adresně a personálně vyjadřuje ke světskému vládnutí své doby. A i když se z učení Ježíšova zachyceného v evangeliu horko těžko několik motivů k otázkám politického jednání snad spíchnout dá, rozhodně je tu Kristovo vyjadřování více než úsporné. V evangeliu běží, ve stručnosti, o zvěstování Božího království z pozice jakéhosi věřícího anarchismu, značně nepolitického: Vládce nesvrhávat, nedělat proti nim žádné bunty ani revoluční převraty, ale rovněž tyto vládce nebrat příliš vážně a nepouštět si je moc do své niternosti, do svého duševního klidu a míru. Království, které má Ježíš na zřeteli, je právě to království Boží, ne pozemské. Tomuto království Božímu navrhuje být loajální především, spíše než nějakému státu, nějaké říši, nějaké pozemské ideologii. Některé Kristovy výroky mohou být chápány jako v určitém smyslu vzpurné, zaměřené proti vladařům jako takovým: "Ale běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům." (Lk 6,24-26) Stejně tak, když si přečteme jízlivé podobenství o boháči a Lazarovi, ve kterém se nemilosrdný boháč dostane posléze do pekla, zatímco Lazar do nebe (Lk 16,19-31), můžeme si zde všimnout, když budeme číst Bibli pozorně, že tento zlý boháč se každý den obléká do purpurového šatu (16,19) - ten ovšem představoval symbol a výsadu vladařů. Některá Ježíšova vyjádření tedy v určité míře protivládní jsou. Všechny tyto souvislosti se ale nesnadno překládají do naší doby, kdy je společnost spravována výrazně jiným způsobem než ve starověku. A ti, kdo vládnou, se k moci dostávají jinak, rozhodně ne od narození, rozhodně ne doživotně, rozhodně ne bez zásadních omezení jejich moci. Povolání vládnoucích se dnes už daleko spíše než dříve podobá působení úředníků, nanejvýš vysoce postavených úředníků, mnohem více než panovnickým suverénům starověku či středověku.

    Sestry a bratři, milí přítomní - jistý evangelický farář starší generace a signatář Charty 77, Miloš Rejchrt, nám jednou řekl: "Úkolem křesťanství je ukázat, že vládnutí nepředstavuje nejdůležitější lidskou aktivitu." Skutečně, znamená vládnutí nebo vztah k vládnutí a k vládcům to hlavní, dle čeho počítáme svůj životní úspěch? Možná právě naopak: to nejzásadnější v našich životech se bez vládnutí a ovládání docela dobře obejde. Vztahy láskyplné, partnerské, rodina, něha, umění, zajímavé povolání, hloubka všemožných zážitků a prožitků, práce na sobě, zdokonalování se, nebo jen tak spokojená zahálka či spánek spravedlivých - vidíte přece, jak bohatými a zajímavými jsou sféry života, které se obejdou bez jakéhokoli vztahu k politické skutečnosti, k vládnutí a k vládcům v jakémkoli smyslu. Hodnoty víry, blízký a modlitební vztah k Bohu, radost království Božího - to jsou rovněž statky, jaké vám snad žádný pozemský vládce, král, premiér ani prezident nevezme. Království Boží můžete zakoušet, ať už bačuje na Hradčanech nebo ve Strakově akademii kdokoliv a jakákoli nehodná či hříšná figura v nejvyšší státní pozici vám tuto radost království Božího nevezme. Apoštolové prvního století vyzývali naléhavě církevní společenství nikoli ke vzpouře proti pozemským mocnostem, ale pokoušeli se vymodelovat pro církev jakýsi jiný postoj k moci a k vládnutí: tento postoj se zakládal na upřímné občanské loajalitě, na snaze o nekonfliktní chování církve v obci plus zároveň až na jakési jogínské lhostejnosti vůči pozemským vládcům. Takový postoj formuluje apoštol Pavel ve třinácté kapitole Listu Římanům, ze které jsme v dnešní liturgii už četli, ale rovněž v novozákonní První epištole Petrově nacházíme podobná pastýřská doporučení (1 Pt 2,11-21). Církev Kristova není od toho, aby vladaře a císaře svrhávala, ale aby se chovala bezúhonně, zákonně, platila daně a hleděla se zalíbit daleko, daleko většímu Pánu, než je pozemský císař. Dodržování zákonů, bezúhonnost - to všechno ostatně děláme kvůli sobě, pro vlastní blaho, ne pro Babišovy krásné oči. Konáme tak proto, že žít v bezprávné společnosti je daleko méně zábavné a daleko méně bezpečné než žít ve stavu práva. Vztahy k pozemské moci pak apoštolové požadují ve vší slušnosti vlastně minimalizovat: Platit řádně daně, dodržovat zákony a zákonnost a žít co nejvíce uvolněn pro Boží království v nás a mezi námi. Za dnešních poměrů je ještě více než v čase apoštolů dlužno zdůraznit, že tato střízlivá křesťanská loajalita patří státu a systému, ne osobě vládce, ne nějakému konkrétnímu lídrovi. Profesor Václav Bělohradský to vyjádřil replikou, že rozumné je v demokracii být "prorežimní, ne však provládní". Loajalita křesťana v demokracii by neměla patřit tomu kterému lídrovi, ale prostě demokratickým pravidům: pravidlům střídání vlád, střídání politických stran u moci, pravidlům pokojného soužití a férové dělby moci.

    Také Ježíš v naznačené situaci z evangelia zvěstuje nám a dejme tomu i těm protivným farizeům, že vládnutí, vladaři a také vladařské úklady nepředstavují to podstatné, co je třeba sledovat. Tím spíše, když je vladařem někdo tak málo úctyhodný jako Herodés Antipas, ta liška, jak ho nazve Ježíš. "Hle, já vyháním démony a uzdravuji dnes i zítra, a třetího dne dojdu svého cíle. Avšak dnes, zítra i pozítří musím jít svou cestou, neboť není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém." (13,32-33) Kristus mávne rukou nad Herodovými ubohými úklady, neukazuje žádný strach před Herodem a vlastně ani žádný valný zájem o něho. Kristus nežije Herodem ani nějakými podobnými figurkami, ale Božím královstvím, řádem Božího království, vykoupením, cestou kříže a cestou Vzkříšení. Ke sdílení Božího království, k cestě kříže a Vzkříšení jste ovšem zváni i vy, milé sestry a milí bratři, ačkoli žádnou uřvanou kampaní, ale v tichu a v radosti, v kráčení po úzké stezce a vstoupením úzkou branou (Mt 7,13-14), jak o tom Ježíš hovořil ve svém Kázání na hoře. Amen.

KÁZÁNÍ O ČTYŘECH JEZDCÍCH Z APOKALYPSY

19. září 2021

Základ kázání: Zjevení Janovo 6,1-8 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Ez 1,4-14 v Jeruzalémské Bibli a Lk 21,36 v překladu Bible Kralické)

  Milí věřící, rád bych s vámi dnes hovořil o jednom výjevu, který se nachází na posledních stránkách Bible, a sice o obrazu čtyř jezdců z Apokalypsy.

V obrazu čtyř jezdců z Apokalypsy jsme si mohli všimnout, jak tyto čtyři koně a čtyři na nich rajtující jezdce zkázy nějakým způsobem povolávají a zdálky manažují jakési "čtyři bytosti". Neustále se o nich v tomto biblickém výjevu hovoří, tyto jakési čtyři bytosti opakovaně vstupují do dění. Dokonce každá z nich povolává jednoho jezdce, jako by patřil každý z těchto hrůzných jezdců do její stáje. Abychom se orientovali v našem výjevu ze Zjevení Janova, je třeba se vrátit o několik odstavců napřed. Nalezneme místo, kde se o této nerozlučné čtveřici, dokonce o jakémsi slovy těžko popsatelném hybridu čtyř bytostí píše následující: Uprostřed kolem trůnu (Božího) čtyři živé bytosti plné očí zpředu i zezadu: První podobná lvu, druhá býku, třetí měla tvář člověka, čtvrtá byla podobná letícímu orlu. Všechny čtyři bytosti jedna jako druhá měly po šesti křídlech a plno očí hledících ven i dovnitř. A bez ustání dnem i nocí volají: "Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází." A kdykoli ty bytosti vzdají čest, slávu a díky tomu, který sedí na trůnu a je živ na věky věků. (Zj 4,6-9) Hraje tu značnou roli číslovka čtyři - čtveřice nadzemských bytostí tu vysílá do světa čtveřici jezdců - zjevně číslovka dokonalosti, ucelenosti, číslovka čtyř světových stran, popřípadě čtyř stran prostoru naivního antického pozorovatele: doprava-doleva-nahoru-dolů. V pozdější obraznosti církve byly tyto čtyři podivné fantasmatické postavy ztotožňovány se čtveřicí evangelistů: Matouš, Marek, Lukáš a Jan a tito čtyři evangelisté se pak v náboženském umění symbolizovaly právě těmi symboly, které nesou i nadpozemské bytosti s knihy Zjevení Janova: k Matoušovi bývá přiřazována lidská či andělská tvář, k Markovi lev, k Lukášovi býk a k evangelistovi Janovi orel. Zde pouze podržme v paměti, že ve vizionářském obrazu čtyř apokalyptických jezdců se všechny ty představované hrůzy a katastrofy konají nejen s vědomím, ale přímo v režii oněch čtyř božských postav u trůnu Božího, a ty v knize Zjevení Janova evidentně symbolizují svaté a dobré síly oddané Hospodinu. Máme tedy chápat hrůzy, které se tu líčí, jako takové, které se rozhodně nedějí mimo vládu Boží, proti vůli Boží - právě naopak.

    Dílo hrůzy a zkázy, které po sobě zanechává jízda černého koně z Apokalypsy, to tedy opravdu žasnu, jak moderní obraz se tu povedlo knize Zjevení Janovo vylíčit. Hle, kůň černý, a jezdec měl v ruce váhy. A z kruhu těch čtyř bytostí jsem slyšel hlas: "Za denní mzdu jen mírka pšenice, za denní mzdu tři mírky ječmene. Olej a víno však nech!" (6,5-6) Prožitek všeobecného zdražování, všeobecného nedostatku, velkého strachu o základní živobytí, prožitek zničující hospodářské nestability a zhroucení. Tyto zážitky s určitým mrzutým zdražováním obživy sami dnes máme. Zde se však jedná o hospodářské zhroucení, ve kterém běží o otázky zachování samého života a o přežití. Toto zhroucení nejzákladnějších pilířů hospodářství občas znají i moderní společnosti, často nastávají právě nedlouho po nějakém válečném běsnění, které podkope základní stabilitu říší a zemí. Například meziválečné Německo zažilo úplné zhroucení měny, německé marky, úspor, které si kdekdo schraňoval celý život. Uvádí se příklad jedné německé paní, která přišla roku 1924 v Berlíně do kavárny, přečetla si, že káva stojí devět milionů marek a objednala si ji. Když za hodinu odcházela a chtěla platit, dozvěděla se, že už je potřeba zaplatit ne devět, ale dvanáct milionů marek, protože pohyby na burze zapříčinily jenom během té jedné hodiny, kterou si pochutnávala na kávě, další devalvování měny. Ovšem už starodávné zemědělské společnosti znaly tato hrůzná období sesypání nejzákladnějších společenských jistot: rozhodně nepřišly na svět až s peněžními trhy, s kapitalismem a investováním. Právě společnost, kde se většina živila zemědělstvím, navíc ještě zemědělstvím primitivním, právě tato archaická společnost bývala obzvláště zranitelná vůči rozmarům počasí, neúrodě, samozřejmě také vůči válčení a plenění. - Jak porozumět tomu hlasu, který se ozval z kruhu těch čtyř bytostí: "Za denní mzdu jen mírka pšenice, za denní mzdu tři mírky ječmene. Olej a víno však nech!" - ?Rád bych sebe i vás lépe zorientoval, kolik přesně byla ta mírka (řec. orig.: choinix), převedeno třeba na litry, ale tyto hodnoty bývaly v biblickém starověku značně proměnlivé a krajově odlišné: z kontextu vyplývá, že to bylo opravdu málo, ta "mírka", že za denní mzdu jste si mohli opatřit jenom trochu obilí, jenom množství, které stěží mohlo stačit k uživení rodiny. Olej a víno však nech - doslovně "olej a víno neporaňuj", "olej a víno nepokřivuj": mám za to, že olej s vínem zastupují v tomto vizionářském obrazu právě nikoli základní obživu, ale luxus. Modeluje se tu tedy situace, že základní potraviny nejsou k sehnání anebo jsou drahé. Chleba, respektive obilí na chleba je vzácný, ale vína a olejů se tyto poklesy cen, kvality, obchodní krize nedotýkají. Mám za to, že tu lze postřehnout obraz naprostého společenského rozvratu, rozpadu národů na zcela nesolidární izolované vrstvy, kdy chudí přicházejí o to nepatrné málo, které jim ještě zbývá, zatímco bohatí hodují a tancují, v podobném duchu, v jakém prý pověděla královna Marie Antoinetta o poměrech v podzámčí: "Když nemají chleba, ať jedí koláče!" Stav hospodářského rozpadu se tedy stává zřídlem nebývalého cynismu a otrlosti, moc se to neliší od válečného běsnění, ostatně právě takový rozpad hodnot ekonomických a společenských pomáhá eskalovat nebývalou nenávist, frustraci a politický extremismus. Nakonec nacismus ani bolševismus neměly jiné než právě tyto počátky.

    Čtvrtý jezdec vyjede do světa na koni, jehož zbarvení je zde v Českém ekumenickém překladu uváděno jako "sinavý", v jiných překladech je to kůň bledý či zelený, zkrátka smrťácká vyzáblá kobyla budící hrůzu, a možná pro vás nebude bez zajímavosti, že v řeckém znění Bible se uvádí tento kůň sinavý slovy "hippos chlóros". A hle, kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním. Těm jezdcům byla dána moc, aby čtvrtinu země zhubili mečem, hladem, morem a dravými šelmami. (6,8) Zde zase nese jezdec zkázy jiné bědy a jiné katastrofy, zčásti přináší to, co tu už bylo, válčení a genocidu, hlad a bídu. Nové jsou ty nemoci a taky šelmy. Prožitek strachu z šelem pro nás moderní Středoevropany nezní příliš realisticky, nejčastější zdejší šelma bývá avizována na vratech cedulí s nápisem: "Pozor, zlý pes!" V antice však drzost šelem a to, jakým způsobem se šelmy odvažovaly přibližovat se k osídlení, symbolizovaly rozklad společnosti: když na zříceninách dávného města vyjí vlci, je jasné, že z bývalé slávy města je ámen. Hladoví vlci řádí v zimě okolo vesnic, nepohrdnou lidskou kýtou, starozákonní žalmy používají symbolu kance ničícího vinice. Naproti tomu symbol moru nám zní zrovna v této době nepříjemně povědomě, je to civilizační zhouba všemožných neléčitelných epidemií, živelná katastrofa, která zároveň silně obnažuje, jak společnost špatně funguje a jak je ve svých projevech brutální.

    K čemu nám celý tento biblický obraz čtyř jezdců z Apokalypsy je, milé sestry a milý bratři, co nás má naučit, co nás má nechat zakusit? Kromě toho, že se s ním jde opakovaně setkat v dějinách umění?Apokalyptické zjevení, jehož malou součástí je tato vize čtyř koní a čtyř jezdců rozsévajících zkázu po světě, toto apokalyptické zjevení bylo křesťanskému svědkovi Janovi dáno během jednoho dne na mořském pobřeží ostrova Patmos, jak se dozvíme v počátcích knihy Zjevení Janovo. Různí sektáři toto zjevení dříve chápali jako věštbu nějakých budoucích věcí, avšak s vyprávěním nekorespondují události reálné historie světa a zřetelně se tato vize odehrává mimo svět, za světem, v jakési imaginární nebo mystické dimenzi. Máme, vedeni těmito obrazy, jakýmsi klidně řekněme terapeutickým způsobem prožít a "odžít" naléhavost zla, máme tu prožít a zároveň zmuchlat do kuličky a zahodit naše úzkosti ze světa, z nebezpečí, ze zla dějin, politiky, válek, útlaku, epidemií a tak dál. A zároveň máme ve vnitřním zpracování těchto témat, obrazů a vizí postoupit dál a přimknout se k tomu Jedinému, který stojí nade všemi rejdy a běsy světa, stranou hrůz a úzkostí - k Bohu. Boha najdeme za všemi těmito zkouškami a hrůzami, poučeni těmito zkouškami a hrůzami, ze světa, z dějin, schoulení, jak říká Komenský v Labyrintu světa, schoulení do tichého příbytku srdce svého, kde už na nás čeká a kde se s námi může setkat Bůh, spolehlivěji než ve světě a ve všech hrůzách a bojích světa. Amen.

KÁZÁNÍ O ÚZKÉ CESTĚ

12. září 2021

Základ kázání: Mt 7,7-14 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Př 8,12-21 v Českém ekumenickém překladu a Jk 3,4-13 v Žilkově překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb

    slyšeli jsme, jak nám tu jen tak mezi řečí pověděl náš Spasitel a Vykupitel, že prý jsme zlí. "Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí..." (Mt 7,11) Takhle nějak to mělo zaznít během obsáhlé promluvy Ježíše k zástupům, proslovené kdesi na kopci v judské Galileji. Naši povahu vnímá Ježíš jako nedobrou, a nic na tom nemění ani to, že na nás snad zůstává i něco k pochválení, něco inspirativního. Ježíš si všímá, že aspoň smysl pro rodinné hodnoty máme zakořeněný, nebo mnozí z nás jej zakořeněný mají, dovedeme se prý chovat ke svým dětem starostlivě a soucitně: "Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu?" (Mt 7,9-10) Máme se naší zkušeností rodinných vztahů podle Ježíše také poučit a prohloubit tímto poznáním naši zbožnost: tak, jako starostlivě sledujeme prospěšnost pro naše děti, takto se Bůh prý i k nám vztahuje, takto je dle Ježíše Bůh naším starostlivým Otcem na nebesích, jehož jméno se má posvětit a chléb náš vezdejší nám tento Otec dává dnes.

    Setkáváme se tu ovšem se značně tvrdým, neiluzívním pohledem na lidskost. Kristovo učení na tomto místě vyjadřuje nemalé pochybnosti o naší vznešenosti, o naší schopnosti konat dobro, dobře spravovat svět, dobře spravovat své vlastní životy, o naší schopnosti poznávat pravdu a chtít pravdu. Což jsou koneckonců také tóny podobné liturgii pokání, jak se s ní setkáváme v bohoslužbách naší církve, na začátku bohoslužebného shromáždění. ("My však často nedbáme svých povinností a svévolnými činy rušíme zdar tvého tvoření, tobě k necti, bližním svým i sobě na škodu a hanbu.") Novozákonní křesťanství lze považovat za učení, které nechce tonout v iluzích o lidské povaze, nepředpokládá, že jsme nějací zázrakové, vnímá naše ustavičné sklony ke zlému, naši chatrnost, kolísavost a pořádnou porci nerozumu a chtivosti v nás. Ukazuje se tu značně skeptický přístup evangelia k člověku, v určitém napětí k osvícenství, v určitém napětí k marxismu, dokonce i v určitém napětí k optimistickému a měšťanskému křesťanství osmnáctého a devatenáctého století. Individuální život každého z nás, ale i společnost a civilizaci jako takovou spatřuje evangelium jako plnou zlých a temných sil, plnou nástrah, konfliktů, špatných skutků, ubližování a zločinů, plnou hříšnosti. To, co naše životy činí lepšími, nemá co do činění s přirozenými silami lidí, ale s Božím pozváním do jeho království, do království Božího, které   ovšem můžeme žít nejenom po smrti těla, ale už nyní a tady. Království Boží je (nebo může být) mezi námi, říká Ježíš (Lk 17,21).

    Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, má dnešní promluva se opírá o několik vět z Kristova takzvaného Kázání na hoře. Jak je zachyceno v několika kapitolách Evangelia podle Matouše, působí toto Kázání na hoře jako výklad plný různých přirovnání, příkladů ze života, různých provokací, paradoxů, stejně jako polemik s Mojžíšovým Zákonem a polemik s mnoha normálními životními postoji, stejně tak i s hodnotou takřečeného selského rozumu. Ústředním motivem Kristova Kázání na hoře je Boží království, které nekraluje někde daleko v nebi, ale máme mu dopomoci být v nás, v našem nitru i mezi námi, v našem světě, v našem okolí. Žít svůj pozemský život v Božím království a v plnosti Božího království nám má dopomoci k blaženosti. A pomocí různých zvláštních, někdy i dosti ironických podnětů, pomocí i dosti ostrých a zarážejících komentářů nám chce Kristus pomoci, abychom jaksi zastavili svou duši, své spěchání a obstarávání ve světě, abychom nechali být náš dosavadní život a nahlíželi tento svět jinak než dříve. Abychom pozvali do svého života království Boží, abychom žili v atmosféře království Božího a aby náš život uvnitř Božího království byl zvoucí i pro druhé, pro ostatní. Samo království Boží je vlastně dosti potměšilé slovo či sousloví: království Boží znamená více než všechna pozemská království, vládne i nade všemi krály tohoto světa, je zároveň všude a nikde: zcela nepolitická instituce, toto království Boží, bez královských úředníků, vojáků, bez daní a bez hraničních kontrol a závor, bez erbů a bez praporů. Máme se přičinit o toto království Boží mezi námi, v atmosféře radosti a vnitřní nezávislosti, která dýchá z každé věty Kristova Kázání na hoře.

    Přinejmenším dva obrazy z dnešního evangelického čtení se chci pokusit vyložit určitěji, protože snad lépe ukáží, v čem je ten vtip Božího království: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. (Mt 7,7-8) (Na jedněch farních dveřích jsem kdysi viděl nápis: Kdo tluče, tomu bude natlučeno.) Ježíš nás tu chce pozvat, jak těmto veršům rozumím, ke sdílení důvěrného, úzkého vztahu s Bohem. Nebát se k Bohu přistupovat, nebát se Bohu otevřít, nezdržovat se nějakým kultickým jednáním, nějakým v židovství běžným očišťováním se, nějakou návštěvou chrámu, kde teprve co nejslavnostněji předneseme Bohu své prosby. Důležité je, že to, co tu pod širým nebem na čerstvém povětří hor Ježíš zvěstuje, představuje jakýsi návrh, jak žít naše všední dny, jak prožívat a překonávat naše běžné i drtivé starosti, jaké zakoušíme v tomto světě. Není to nějaká liturgie, co se tu zvěstuje, není to nějaký rituál nebo snad klášterní, od světa odtržená zbožnost. Boží království znamená způsob, jak chápat svůj život jako život s Bohem, jak se nehroutit ze starostí a hrozeb, která na nás všemožně doléhají, ale z Boha a Boží blízkosti čerpat svou sílu, dokonce svou veselost. Kristus nás zve, ať se neostýcháme utíkat se k Bohu, modlit se k Bohu, sdílet v modlitebním rozhovoru i zápase s Bohem všechno, co jen lze, všechno, co nás tíží a trápí. - Takzvaná súfijská mystika islámu zachovala už z desátého století vypravování o muslimském učenci, který se procházel po lukách za městem a slyšel tak pak obyčejného a možná i trochu slabomyslného pasáka, jak se modlí těmito slovy: "Můj Bože, můj Alláhu, tolik moc tě miluji! Každému pasu jeho stáda za peníze, ale kdybys ty po mně chtěl, abych ti pásl tvé stádo, od tebe bych za to žádné peníze nevzal a s radostí bych tvoje stáda pásl zadarmo." Učenec k tomu pastýři přišel a osopil se na něho: "Hlupáku, takhle se nemodli!" A naučil ho předpisové a důstojné modlitby. Jenomže pasák těmto učencovým modlitbám nebyl schopen porozumět, brzy je zapomněl a protože mu učenec za jeho staré modlitby vyhuboval, nemodlil se raději vůbec. Ale pak se v noci zjevil učenci ve snu Bůh a přísně ho pokáral: "Vstaň, běž za tím nešťastným pasáčkem a řekni mu, že se má modlit tak jako se modlil dříve, ze srdce a pravdivě. Každý stačí na jiné modlitby!" - Vidíme z tohoto tisíc let starého vyprávění arabských súfijů, že i oni dokázali pochopit osobitě téma upřímného, bezelstného vztahu k Bohu, téma Kristových slov o nebojácném tlučení na Boží dveře, téma prošení Boha a nalézání jeho blízkosti a jeho vůle.

    Snad nám toto zní až jako prostopravdy, protože křesťanské náboženství od samého začátku vyzývalo k intimnímu a mystickému vztahu duše k Bohu, přímočařeji než jiná náboženství včetně judaismu Ježíšovy doby a učilo tento vztah duše k Bohu po staletí a po tisíciletí pěstovat. A právě v určité průzračné prostotě, v kouzlu jednoduchosti spočívají vlastně mnohé požadavky biblického Ježíšova Kázání na hoře. Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. (Mt 7,13-14) Když jsem byl nedávno dotazován kýmsi mimo církev, jak rozumím těmto novozákonním veršům, tomuto Kristovu přirovnání či příkladu, musel jsem přiznat, že na první dobrou mi ta slova znějí jako varování lékařů před obezitou. Prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby - tato slova Ježíše Krista by dozajista měla zburcovat všechny tlouštíky a přimět je ke zdravější a střízlivější životosprávě, k vstoupení na tu úzkou cestu, která vede k životu a ke vcházení do úzké brány, aby se tam ovšem takový zavalitý jedlík vůbec vešel! Spíše by ale Ježíšovo evangelické naučení korespondovalo se zkušeností chodce po ulici, nebo snad ještě lépe poutníka po lesních cestách a stezkách. Vidíme tu například zdůraznění nutnosti jakéhosi zamyšlení, do jaké míry nějaké bezmyšlenkovité zvyky a způsoby společnosti okolo nás, do jaké míry je široce souhlasný běh tohoto světa opřen o poznání velkých pravd, do jaké míry nepředstavuje jenom jakýsi bludný automatismus, který neskýtá žádný hlubší smysl. Do jaké míry vůbec znamenají obvyklosti světa okolo nás nějaký prospěšný argument. A do jaké míry představuje nějaký argument, natož pak důvod ke smutku neúspěšnost či malá úspěšnost v tomto světě. Evangelium o přítomnosti Božího království mezi námi a v nás zve k hledání malých a úzkých stezek, zve nebát se chodit napříč, oklikou, chodit málo prošlapanými cestičkami. Kristovo evangelium učí podezírat velké, široké a rušné cesty, podezírat je, že nikam nevedou nebo dokonce že vedou k záhubě. Vy, Kristovy následovníci, se nebojte cest malých, málo nápadných, odlehlých a tichých, protože samo evangelium znamená takové kráčení napříč, v utišení, a žádná stezka života a světa není tak zarostlá a odlehlá, aby nebylo možné na ni potkávat živého Boha. Amen.

KÁZÁNÍ O NOVÉM ZÁKONU

5. září 2021

Základ kázání: 2 Pt 3,15-18 (Další liturgická čtení: 1 Kor 12,12-27 a J 2,18-25 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, milí hosté našich bohoslužeb,

    minule jsem kázal o Bibli. Ne na nějaký jednotlivý námět z Bible, dokonce jsem i samo zvěstování Bible odsunul do pozadí, protože mi připadalo pro jednou důležité hovořit o tom, jak Bible vznikala, jak bývaly biblické texty tradované, jak byla židovskou i křesťanskou komunitou Bible svázána a stala se pravidlem víry a inspirací pro synagógu i pro kostel. Připadalo mi důležité hovořit o tom, že "Bible nespadla z nebe", jak zní i titul pěkné knížky jednoho holandského teologa. Kázal jsem poslední neděli o vzniku takzvaného Starého zákona - nikoliv knihy, ale přímo knihovny, sbírky nemalého množství různých starobylých spisů židovství z doby před Kristovým narozením. Nyní chci kázat, jak vznikal a jak se stal součástí Bible zákon takzvaný Nový: kde se vzal a jak se v rané církvi prosadil právě v té podobě, ve které ho i my nyní můžeme v Bibli číst.

    Když jsem byl malý, setkal jsem se s pohádkou Boženy Němcové Noční stráž. Jedná se o jednu z nejstrašidelnějších pohádek od Němcové. Zde se v jednom momentu objevuje záležitost, kterou chci zmínit, protože se tématu Bible a vztahu k Bibli týká, tuto záležitost jsem od prvního setkání s touto pohádkou nezapomněl. V pohádce Noční stráž se chudý kantor dostává do závislosti na lakotném mlynáři, zároveň kmotru svého dítěte, nenachází způsob, jak mu vrátit vypůjčené pytle mouky. Mlynář nakonec přijde s překvapivou nabídkou: nejenomže se zříká dluhu a odepisuje ho, dokonce kantorovi v nouzi nabízí ještě mnoho dalších pytlů mouky, bez jakékoli návratnosti, a chce za to jediné. Příslib, aby kantor po jeho smrti tři noci držel stráž u jeho těla v umrlčí komoře a potom na hřbitově. Kantor nevěří vlastním uším, že se jeho nesplatitelné závazky promíjejí jenom pro tuto podle něho zcela symbolickou službičku; jde však o to, že mlynář dobře ví, proč toto od svého dlužníka kantora žádá. Je to totiž velký gauner, ten mlynář, jeho život je obtížen hříchy a podvody a po jeho úmrtí se o mlynářovu duši budou, jak sám předpokládá, silně zajímat pekelné mocnosti. Složité téma hříchu a posmrtné odplaty nechme stranou, z pohádky teď přečtu několik vět, na které jsem od dětství nikdy nezapomněl: "(Kantor) šel (poté, co se dozvěděl o úmrtí mlynáře) do mlýna. - Paní mlynářka, celá ztrápená, uvedla ho hned do komory, kde nebožtík v bílé plachtě zaobalen ležel; u nohou a u hlavy hořely svíce. Pan kantor vzal bibli, kterou mu paní kmotra přichystala, sedl ke stolu a četl. Pro posilněnou stál také na stolku džbánek piva, z něhož si chvílemi připíjel..." (B. Němcová: Princezna se zlatou hvězdou na čele, Albatros 1975, str. 128) A takto kantor četl Bibli a pil pivečko až do půlnoci a asi celou noc (přerušenou akorát půlnoční událostí, kdy se nebožtík zvedl z prkna a otázal se kantora: "Jste tu, pane kmotře?") Od mé četby této pohádky jsem nezapomněl na tu krátkou momentku, na ten obraz temné noční komory ve mlýně, se svícemi a s nebožtíkem na marách, ve které se ale nachází stolek s Biblí a se džbánem piva. Bible a pivo tu vytvářejí prostor k usebrání, k duchovnímu schoulení pro nebojácného kantora, k tomu, aby se v noci nenudil, aby neupadl do spánku, také samozřejmě jako protiklad temnoty a zlých mocností. Tento obraz z pohádek Boženy Němcové mě od dětství jaksi ubezpečuje, že kniha Bible představuje nebo může představovat prostor, do kterého je možné se zachumlat, skrýt se v něm a zapomenout na potřebu spánku i na tísnivé okolní souvislosti, nalézt v něm jakési elementární útulno a ochranu před tmou i zlem, klidně i s tím džbánkem piva hned vedle Bible.

    Milé sestry a milí bratři, takzvaný Nový zákon, popřípadě Nová smlouva představuje vlastně jenom menší část obrovského svazku náboženské literatury zvané Bible, svazku, kterému věnuje v nějaké míře zásadní pozornost hned několik náboženství. A samozřejmě mu věnují nějakou pozornost i přemýšlející mužové a ženy bez vyznání, protože jakési povědomí o biblických textech se v naší společnosti stále ještě předpokládá. Tato menší část biblické sbírky věroučných spisů zvaná Nový zákon ovšem tvoří specifický základ a poklad naší křesťanské identity. To podstatné křesťanské se nachází zde a právě zde, v Novém zákonu. Nový zákon jakožto takto pojmenovaný svazek, jakožto uzavřená sbírka 27 rozličných zvěstných textů o Ježíši Kristu, se začal vytvářet až od třetího století, spíše ještě ve staletích pozdějších. Alespoň část těchto spisů vznikla už nedlouho po Kristově působení, už tedy ve století prvním. Ale rodily se tyto různé novozákonní knihy postupně, do značné míry nezávisle na sobě, na různých místech Římské říše. Všechny se vztahovaly k Ježíši Kristu, to je pravda - přesto každá z těchto knih po svém. A hlavně jednotlivé církevní sbory znaly nebo zohledňovaly jen některé z těchto novozákonních spisů, nemluvě o tom, že zvěstování Ježíše Krista, jeho ukřižování a vzkříšení se odehrávalo v první řadě ústně, kázáním a osobním svědectvím. Později bylo zvěstování a učení o Ježíši Kristu a o následování Ježíše Krista zachycováno písemně, vznikalo později mnoho raně křesťanských spisů rozdílné hodnoty a ty problematičtější se pak do novozákonního kánonu ani nedostaly, nazýváme je apokryfy nebo je prostě řadíme do mimobiblické raně křesťanské literatury. V pozdějších staletích, kdy se uvnitř církve vedla o hodnotě a inspirovanosti těchto spisů čilá a dlouhodobá diskuse, byl nakonec stanoven kánon těchto 27 spisů a spisků, který jsme si zvykli nazývat Novým zákonem a kterému také církev předřadila ještě daleko objemnější soubor starožidovských textů, který označila jako Starý zákon (osudové to rozhodnutí!). Vznikl obrovský celek zvaný křesťanstvem Bible, celek nesnadný k přečtení už jen pro jeho neúměrnou délku, natož pro jeho nesnadný obsah, který se sám musí stát předmětem výkladu. Avšak tím specificky křesťanským, tím Jedním Nutným (a nejnutnějším) pro církev Kristovu je tento Nový zákon či Nová smlouva, toto evangelium o Ježíši Kristu.

   Jedná se, jak už tedy řečeno, v tomto biblickém Novém zákonu o sbírku sedmadvaceti spisů různých forem: nejprve čtyři evangelia (Matouš, Marek, Lukáš, Jan), která píší o působení Ježíše Krista a zachycují jeho učení. Dále v Novém zákoně všemožné epištoly neboli dopisy významných křesťanských osobností prvním církevním obcím - mezi těmito epištolami zaujímají zvláštní místo epištoly Pavlovy. A k tomu ještě dva jiné novozákonní spisy, totiž Skutky apoštolské o postupném vznikání církve a strašidelné i nadějné Zjevení Janovo prorokující v úžasné vizi konec světa a divy zvítězivší nebeské Boží říše. Novozákonní spisy vznikaly postupně, dosti nezávisle na sobě, v různých částech helénského Středomoří, postupně krystalizovaly v docela určitě jiném časovém pořadí než v tom, jak je máme seřazené v dnešní Bibli. V církvi jsou známější, zejména mezi laiky, evangelia, zatímco epištoly Pavlovy i jiné zůstávají poněkud v jejich stínu, jako by se jednalo o jakýsi nahodilý přídavek k evangeliím. Ve skutečnosti to bylo právě působení apoštola Pavla a jeho několika dopisů, které měly zásadní a zakládající vliv na vznikající církev. Tyto epištoly Pavlovy ostatně vznikly dříve než čtveřice evangelií a jejich zvěst se stala určující pro první křesťanské sbory. Úplně nejdříve vzniklou knihou biblického Nového zákona byla Pavlova První epištola Tesalonickým, napsaná pravděpodobně roku 50 po Kristu; v ní Pavel prostými a vřelými slovy oslovuje církevní společenství v řeckém městě Thessaloniké. Pokusil jsem se i ve svém zdejším kazatelském působení toto opomíjení apoštola Pavla poněkud umenšit a chtěl jsem se přiblížit v bohoslužbách poklad tohoto Pavlova zvěstování, poměrně často jsem zde na verše z Pavlových epištol kázal. Je zajímavé, že apoštol Pavel v podstatě opomíjí Ježíšovu morální nauku nebo ji přinejmenším ve svých epištolách vůbec neřeší. Pavel chápe Ježíše jako de facto zrušení židovského náboženství, jako ukončení platnosti mojžíšovského Zákona a otevření dveří do svobody Božího království, do vzkříšení mého/tvého života, už život, který zde na zemi v Kristu žijeme, JE životem věčným, nesmrtelností. Zvěstuje Ježíše Krista jako Spasitele, který zrušil veškerá zotročující určení starého lidství (ať už židovské nebo pohanské) a který se stal prvotinou Vzkříšení (1 Kor 15,20).

    Úplně závěrečné verše z Druhé epištoly Petrovy ukazují, že novozákonní náměty nevznikaly v izolaci, ale někteří jejich autoři mezi sebou už v prvním a druhém století čile komunikovali a měli nemalou snahu vystupovat souladně a svorně: "...ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse, jak vám napsal i náš milý bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána. Mluvil tak o tom ve všech svých listech. Některá místa jsou v nich těžko srozumitelná a neučení a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě..." (2 Pt 3,15-16) Novozákonní kánon není nudně monotematický, ale dynamicky hovoří různými hlasy, často harmonicky, leckdy však s rozdílným nasvícením, rozdílnými důrazy, rozdílnými lze říci barvami a rozdílnými styly. Neočekávejme od Písma Nového zákona jednoznačně vyznívající odpovědi. Právě v barevnosti a mnohoznačnosti novozákonního kánonu spočívá to hlavní pozvání: evangelium nás má povzbudit, jak o věcech ve světě a za tímto světem přemýšlet, jak k nim pomaloučku polehoučku přistupovat, jak si velké pravdy vnitřně osvojovat. Některá místa v listech našeho bratra Pavla jsou těžko srozumitelná, poznamenává k církevním čtenářům pisatel Druhé epištoly Petrovy. Pokud je text Nového zákona někomu nebo i nám obtížně srozumitelný, jedná se o zcela normální a předvídatelný stav, nikoliv o nedostatečnost víry či myšlenkových schopností čtenáře Písma. Jednotné vyznění tohoto vícehlasu Nového zákona a evangelia má zaručovat prostá jedinost Ježíše Krista: Ježíš Kristus je tím jediným, oč má běžet v církevním učení a zvěstování. Nic více snad není zapotřebí, a všechno ostatní v církvi a v životě víry má souviset s jediností, prostotou a bezbranností Božího Syna Krista Ježíše. Jenom na Kristu Ježíši nechť záleží - a vše ostatní v církevním životě a provozu nechť vyplývá z Ježíše Krista a z evangelia. Amen.

KÁZÁNÍ O STARÉM ZÁKONU

29. srpna 2021

Základ kázání: Lk 4,14-30 (Další liturgická čtení: Ž 119,92-102; Ga 2,15-21 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, milí hosté našich bohoslužeb,

    jakpak je to vlastně s Biblí? Kdy vznikala, jak vznikala? Proč se z této tlusté, složité a nepochybně starobylé knihy v kostelech tolik čte, proč hraje Bible takovou roli v životě církví? Je Bible něco, co třeba držel v ruce už Ježíš Nazaretský, řídili se podle Bible už staří židé, nebo prvotní křesťané? Nebo byla sepsána až někdy později? A jak byla vlastně sepsaná, jakým způsobem byla Bohem inspirovaná? Možná je škoda, že se na tyto otázky stydíme častěji nebo důsledněji ptát - třeba farářů, biskupů, bohoslovců. Nevíme leckdy, co si o vzniku a o závaznosti Bible pro náš život myslet, a je i obtížné, přes různá kázání, porozumět sdělení Písma svatého. Za to všechno vůbec není zapotřebí se hanbit, milé sestry a milí bratři. A biblické spisy zdaleka nejsou obtížné jenom pro vás čtenáře a naslouchající, ony skutečně nejsou snadné k rozumění ani pro církevní profesionály. Těžko to může být jinak u textů, které jsou staré dva tisíce let nebo i více, které pocházejí z dosti odlišného civilizačního okruhu než náš.

    Bývají to otázky, které jsou občas pokládány, a měly by být pokládány ještě častěji. Chci se s nimi vyrovnat hned ve dvou kázáních. Dnes chci výrazněji mluvit o takzvaném zákonu Starém či Staré smlouvě, první velké části Bible, příště promluvím o zákonu Novém.

    V četbě evangelia podle Lukáše dnes přišla na přetřes situace, kdy Ježíš navštívil synagógu a vyučoval tam. Znamená to, že Ježíš byl tehdy nejméně třicetiletým mužem, jinak by mu v synagóze vůbec nebylo dáváno slovo ani prostor k vyučování. Předpokládá se tu už Ježíšova jakási předchozí pověst znalce a učitele Zákona. Toto neformální Ježíšovo vystoupení, které přibližuje evangelista Lukáš, se odehrálo v určité části synagogální bohoslužby, jaká byla k podobným inspirovaným vystoupením někoho z přítomných přímo určena. Ježíš tu, jak jsme slyšeli, přečetl pasáž z proroctví Izaiášova a následovala pak jakási rozprava o přečteném, rozprava, která zde skončila dost rozpačitě, velkým pobouřením návštěvníků synagoógy a vedla až k jakémusi lynčování nebo pokusu o lynčování Ježíše. Vidíme z tohoto výjevu každopádně, snad nás to ani moc nepřekvapí, že tehdejším židům velice na jejich svatých textech záleželo. Nemuselo dopadnout dobře, když se někdo pustil do jakéhosi příliš odvážného nebo příliš nezvyklého výkladu, který podle mínění přítomných hraničil s rouháním. Nicméně, slyšeli jsme, že Ježíšovi podali Knihu proroka Izajáše - synagogální sluha mu podal svitek jenom této knihy Izajášovy, která se těšila v judaismu veliké úctě. Z řady svitků, které v nazaretské synagóze měli, se během té soboty četl a vykládal Izajáš. Rozhodně Ježíšovi nepodal bohoslužebný personál Bibli jako celek, ani Starý zákon - jednoduše z toho důvodu, že ani tento Starý zákon ještě ve svém celku v Ježíšových časech neexistoval. Ten oddíl Písma, kterému říkáme my křesťané Starý zákon, byl ve svém celku ustanoven až někdy po roce 90, dlouhá desetiletí po ukřižování Ježíšově, v atmosféře různých rabínských rozprav. Během těchto léta trvajících učených rozprav se mezi židovskými zákoníky dohodlo, ne bez určitých konfliktů a namáhavě hledaných principů, jaké knihy a svitky jsou pro náboženský život židů důležité: Patero knih Mojžíšových, potom proroctví a další spisy. Hebrejská Bible měla také jiné pořadí, jiné uspořádání těchto svatých knih. Celé tyto rabínské rozpravy o tom, co považovat za svatá písma židovství, se odehrávaly ve stínu obrovské národní katastrofy, kterou bylo zboření jeruzalémského chrámu Římany roku 70 po nezdařeném povstání a zahynutí a zotročení části Židů v povstaleckých střetech. Dosavadní chrámový život Židů zůstal zničený a bylo potřeba vymyslet něco jiného. Od té doby bylo za ten hlavní chrám a osu židovského náboženství považován právě tento veliký soubor svatých textů, který my nazýváme Starým zákonem a židé ho nazývají Tenach, což je slovo sestrojené ze tří písmen, T, N, CH (K) - T jako Tóra, Zákon, N jako návím, proroci, CH jako chetúvím, ketúvím, spisy.

    I když je tedy Starý zákon nějakým způsobem respektován dvěma náboženstvími, židovstvím i křesťanstvím, a ve volné míře se o jeho zvěst opírá také islám, neznamená to, že je sdělení těchto náboženských textů také shodně rozuměno. Křesťanská církev pozdějších staletí předsunula Starý zákon před evangelium, jako jakousi předehru. Jako něco, co se pak doříkává a naplňuje v zákonu Novém. Záležitosti, okolo kterých se točí naše křesťanská víra, stanovila církevní tradice v pátém století a později, jsou už nějak prorokované v tomto Starém židovském zákoně, v textech výrazně starších, než jsou evangelia. Vidíme však, že sami židé to takto nechápou. Oni čtou přece odedávna svá svatá písma, svůj Tenach, svůj tzv. Starý zákon, ten však nevidí doplněný nebo naplněný v křesťanském zákonu Novém. Ten jejich zákon, jejich Starý zákon, si stačí sám o sobě, bez Ježíše Krista a bez novozákonních epištol. A samozřejmě už ten název, milé sestry a bratři. Žádný zbožný žid by nemohl přijmout, že jeho svatým textům my říkáme právě Starý zákon. Když označujeme něco za staré, je to prostě přes svou úctyhodnost nějak zastaralé, neobstojí to již v plné platnosti, musí to být nějak nahrazeno nebo alespoň doplněno nějakým ještě zákonem Novým. A i když si křesťané mívají ve zvyku myslet, že příchod Ježíšův a evangelium zvěstovali proroci už v zákoně Starém, stojí asi za to zohlednit, že zbožní židé si obvykle nic takového nemyslí. Celý tento spor o Ježíše a o Zákon vedl k nanejvýš tragickým civilizačním důsledkům: k diskriminaci a démonizaci židů, jejich pronásledování křesťany, k jejich uzavírání do ghett, k jejich vraždění v pogromech a nakonec v předcházejícím století k holocaustu a k Osvětimi. Ačkoli křesťanským církvím, domnívám se, nejde připsat přímou odpovědnost za nacistické tzv. konečné řešení židovské otázky, za ono neslýchané a děsivé vyhlazování, přesto v této záležitosti nejsou církve tak docela nevinně, protože nesou odpovědnost za předchozí atmosféru zásadní nevraživosti vůči židům. Většina nacistických zločinců prošla přinejmenším v dětství a mládí církevním vyučováním, luteránským nebo katolickým. Všechny tyto děsuplné souvislosti by nás aspoň nyní měly vést ke zvýšenému respektu k židovskému vnímání, k důvodům, proč oni chápou svůj Zákon, podle křesťanů starý, jako postačující. Domnívám se, že křesťané by měli hlouběji pochopit, že setkání Starého a Nového zákona v jednom knižním svazku není něčím bezproblémovým, že k sobě tyto dva zákony nepatří tak docela samozřejmě, že si tu prvotní křesťané starobylá Písma židů přisvojili, protože je nějak specificky přečetli a pochopili - je však možné přečíst a pochopit tato Písma i jinak, například tak, jak se dodnes chápe v židovských synagógách, čili bez Ježíše Krista. Mám za to, že židovství a křesťanství znamenají vlastně dvě dosti rozdílná, dvě samostatná náboženství a nic na tom nemění ani skutečnost, že první křesťané se o starobylé židovské texty rádi opírali, vykládali na jejich slovech záležitosti, které pro ně samotné byly důležité, protože také nemalá část z nich byla původně věřícími židy či stáli v nějakém smyslu blízko židovského náboženství.

    Jinou věcí je také určitá myšlenková odlehlost a sama starobylost židovských svatých písem, tak řečeného Starého zákona, která komplikuje rozumění. Jedná se o soubor knih starých hodně přes dva tisíce roků, o starobylou památku, o poněkud exotickou starožitnost, kterou není snadné dnes již pochopit bez velké míry vnímavosti k jejímu stáří, také bez školeného průvodce, například faráře, nebo bez učených knih. Potíže činí dnešním čtenářům různé agresivní, surové a válečnicky znějící pasáže židovských svatých Písem, kmenová a pouštní mentalita mnohých vyprávění obsažených ve Starém zákoně, různé vyvražďující a bohatýrské historky, kdy třeba Židé táhnou po překonání egyptské pouště do Země zaslíbené a na Hospodinův příkaz likvidují všemožná města "jako klatá", vyvražďují tu s Hospodinovým schválením ženy, děti, starce a pobírají majetek těchto měst jako válečnou kořist. Stejně tak nacházíme i v přikázáních dochovaných v knihách Mojžíšových různé dosti barbarské pokyny, kterak vylučovat ze společenství a vyhlazovat různé porušovatele. Dlužno říci, že tato problematická vrstva Starého zákona, a vlastně i celý Starý zákon, naráží na otázku své historicity. Všechny ty bezpříkladně surové věci, které se píší v legendách Starého zákona, stalo se to vůbec někdy? Byla to pravda? Archeologie Izraele je nejenom nepotvrzuje, ale dokonce potvrzuje jejich opak. Podlehistorického bádání se tyto svaté války v časech praotců prakticky s jistotou v dávné zemi judské a izraelské nevedly, naopak nálezy svědčí o pokojné koexistenci všemožných kulturních vlivů, různých kultů, náboženství a způsobů života, židovského, kenaanejského, edómského, moábského i mnoha a mnoha dalších. Z hlavních postav Starého zákona může dějepisectví potvrdit snad jenom existenci krále Davida, ale i ten byl údajně lokálním vladařem, jehož sláva je v legendách Starého zákona daleko nadceňována. Historicky nelze doložit ani Abraháma, ani Mojžíše, ani Davidova syna Šalomouna. Až mezi pozdějšími panovníky se sem tam chytáme čehosi historicky reálného. Tím spíše není možné trvat na historické existenci Adama a Evy. Starý zákon, dlužno ještě říci, ani nevznikal postupně - tyto legendy, vypravování, proroctví a náboženské básně krystalizovaly postupně, zahrnovaly všemožné vrstvy, vznikaly v kolektivní a lidové tvorbě po celé první tisíciletí před Kristem. Je to zvláštní a zajímavé náboženství, toto židovství. To, co zůstává na křesťanství však to hlavní a podstatné, je velký syn židovského národa Ježíš řečený Kristus, jeho nauka, jeho ukřižování a vzkříšení. Je samozřejmě jasné, proč Ježíš, když zvěstoval svou nauku, ji činil pro své současníky přístupnou a pochopitelnou na příkladech ze starší židovské zbožnosti, ze starých židovských tradic. Židovská Ježíšova současnost pomocí těchto paralel Ježíšovu učení mohla snáze rozumět. Ke křesťanskému zvěstování však patří trvat na jedinosti a jedinečnosti evangelia, Kristova vykoupení skrze následování kříže, skrze království Boží a skrze vzkříšení. Amen.

KÁZÁNÍ O ZRADĚ

22. srpna 2021

Základ kázání: Mt 26,69-75 v Českém ekumenickém překladu (Další čtení: Ř 6,3-11 v překladu prof. Františka Žilky a 2 Kor 4,14-18 v překladu Jeruzalémské Bible

Milé sestry, milí bratři,

   patří se připomenout, že ke zralosti křesťanského života patří také umění prohrávat, umění unést porážku. Vítězit chce v tomto světě každý, prohrávat jenom masochista. "Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý", jmenuje se jeden československý film Juraje Jakubiska (1992). - Následování Krista neboli křesťanství to ale má hozené jinak. Chce nás zavést k poznání, že vyhrát není všechno. Že v tomto světě jde vyhrát jen docela málo; samé nedůležité věci, nebo nikoli nejdůležitější věci. A že být poražen s Kristem snad možná má větší hloubku, větší cenu, znamená v Božích očích více než zvítězit v jiných bojích, jiných závodech, pod jiným praporem.

    Text evangelia ukazuje apoštola Petra, který nedokáže unést tento nesnadný nárok víry a s hrůzou zapírá a prchá. Můžeme tu vzpomenout na dilema, které zakoušeli věřící během různých protikřesťanských diktatur - buď se výslovně přihlásit ke Kristu a riskovat mnohé potíže, možná i ztrátu zdraví, svobody, života a blízkých, nebo se ke Kristu alespoň navenek nehlásit, tajit a třeba i zapřít své přesvědčení a zachránit přinejmenším některé své dosavadní možnosti. Pokládá se tu otázka, začt stojí víra, ke které se nedokážeme výslovně přiznat nepřátelským kolemjdoucím. Také zač stojí víra, která neobstojí v riziku nepřátelství a odporu. "Kristus nám za škody stojí", zpívá se v písni "Kdož sú Boží bojovníci" - mělo by tomu tak zřejmě být, ale pod nátlakem a tlakem shledává sám Petr, apoštol, o kterém Pán přece řekne, že je "skála, na které postaví svou církev" (Mt 16,18), že mu takový prohrávající, spoutaný a zbičovaný Kristus právě za žádné velké škody nestojí. A vyhodnotí si obrat osudu Ježíšova jako výzvu, ať se od takového neúspěšného mesiáše, potupeného a poplivaného, raději co nejvíce vzdálí a ať smaže jakoukoli stopu vztahu mezi sebou a Kristem. Nikdo přece nechce upadnout do nemilosti státní, vojenské nebo třeba velekněžské moci, nikdo nechce být na straně zjevně poraženého, to by přece bylo absurdní, chtít porážku a nechtít vítězství, prospěch, úspěch a prosperitu.

   Petr pro Ježíše a Ježíšovo poselství mnohé udělal. Krista následoval, opustil své rybářské sítě, vzdálil se kvůli doprovázení Ježíše od rodinného i obecního života. "Hle, my jsme opustili, co bylo naše, a šli jsme za tebou," připomene jednou Petr Ježíšovi (Lk 18,28). Leccos tedy pro Ježíše obětoval, na Ježíšově věci participoval, byla i jeho věcí. Vsadil na Ježíše a pak viděl Ježíše zjevně prohrávat. Když se na Ježíše v Getsemanské zahradě začali sápat vojáci chrámové stráže a Ježíš se místo nějakých vysvobozujících zázraků a znamení nechal neokázale spoutat a odvést bez odporu, viděl tu Petr celkem právem ztroskotávat i svůj vlastní život, svůj vlastní projekt, jak mu dosud rozuměl. Šokovaně, nevěřícně, ale snad i s určitou zbytkovou nadějí, že to přece jenom "není všechno", že ještě nějaké překvapivé rozuzlení z Ježíšova zatčení dodatečně vyplyne, se Petr z povzdálí rozhodl sledovat další Ježíšův osud.

    Dynamika událostí Petra dovede na nádvoří před palác kněží, kde zasedají velekněz a další kněží jeruzalémského chrámu a projednávají, jak s Ježíšem naložit. Dobové židovské právní spisy (k jejichž výkladu a aplikaci tu byli učenci-zákoníci), by Ježíšův případ zařazovaly pod ustanovení o "rebelujícím učenci" - vzpurném kazateli, který se odmítá podřídit autoritám a odmítá s představiteli obce i předpisově komunikovat, zodpovídat se ze svého učení a vyložit ho korektně (tak později zachyceno v Talmudu). Takové rebelující učence zpravidla stihl rozsudek vypovězení do nějaké odlehlé oblasti daleko od Jeruzaléma.

    Podle všeho Petr žádné přesnější představy o tom, co by mělo nastat, nemá. Měli bychom tu vidět muže na nejvyšší míru otřeseného, stresovaného, zlomeného, bezradného. Celé naše nehrdinské, málo impozantní lidství, ochablost, zbabělost, nepřipravenost k čemukoli velkému, jaká je každému z nás tolik povědomá - to je právě apoštol Petr před palácem velekněží v jeruzalémském chrámovém komplexu. A byla i zima ten večer! Evangelista Lukáš jde ještě do větších detailů než Matouš v líčení těchto událostí; řekne, že si Petr přisedl ke služebnictvu, které se na nádvoří hřálo u ohně.

    Jako cizí osoba a navíc podezřelého, nervózního chování na sebe Petr brzy upoutal více pozornosti, než by si jistě přál. Nezapomeňme, když čteme evangelia, že se všechny tyto události neodehrávají zdaleka v nějakém anonymním, metropolitním prostředí. Jeruzalém měl v dobách Ježíše stěží více než 60 tisíc obyvatel a protože jsem sám vyrůstal v podobně velkém (okresním) městě, mohu potvrdit, že brzy v takovém prostředí opravdu kdekoho znáte přinejmenším od vidění. Rozhodně si nepředstavujme nějakou pražskou nebo třeba londýnskou rušnost, ačkoli šlo o Jeruzalém, hlavní a posvátné město židovství. A jak se v evangeliu dozvídáme, chrámový personál hravě pochopil, že Petr není "našinec", také z jeho přízvuku: "Jistě i ty jsi z nich, vždyť i tvé nářečí tě prozrazuje!" (Mt 26,73) Šlo tedy popravdě spíše o přízvuk než o nářečí, o dialekt - o přízvuk galilejský, venkovský původ Petra šlo poznat okamžitě. Ježíš byl pověstný tím, že působil snad i většinu svého veřejného vystupování v Galileji, v oblasti asi sto kilometrů severně od Jeruzaléma a že také ti, kteří jsou mu nejblíže, jsou Galilejci. Jakmile se Petr pustil do vysvětlování, ihned byl každému jeho galilejský původ zřejmý, nemluvě o jeho podezřelém zevnějšku, chování a ustrašenosti. Samozřejmě si proto sluhové, služky a ozbrojenci mohli hravě spočítat, že Petr má co do činění s Ježíšem vyslýchaným právě kněžskou radou uvnitř paláce.

    To, zač opravdu stojíme, se pozná nejlépe tehdy, když se ocitneme v nějaké velmi obtížné situaci, v takové, ve které běží o život. Někdy se stane, že ten, kdo působí jako bojácný, nenápadný občánek, překvapí všechny a třeba i sebe velkým hrdinstvím. Ti, kteří pracovali například v protinacistickém odboji, v ilegalitě, žili také předtím nejednou jako úplně průměrní muži a ženy, jejichž životy byly plné kompromisů. Ale když šlo do tuhého, rozhodli se neplout s proudem a zmohli se na velké hrdinství a riskování života a nejednou i na obětování života. Jiní požívají velké úcty okolí, vypadají a chovají se tak, že to probouzí respekt, ale v silné, mezní situaci se ukáže, že všechen jejich předchozí život byl jenom pózou - a když mají zariskovat, zradí, zapřou, ukážou se jako ti nejobyčejnější konformisté, přímo žalostní zbabělci. Mnohé zrale působící osoby v našem okolí, o jejichž charakteru si z běžné každodennosti myslíme to nejlepší, mohou mluvit jenom o štěstí, pokud jim nikdy podobná životní událost nezaklepe na rameno; nejsou-li přepadeni nějakou silnou, smrtící situací, ve které mají vydat účet, ve které mají obstát, i kdyby měli zaplatit velkou cenu za záležitosti a hodnoty, kterých se dovolávají. Pokud máme tuto morálku "mezní situace" vzít vážně, posuzovat osobnost podle toho, jak obstála v riskantních situacích, lze říci, že Petr tu očividně neobstál, selhal. Nevyznal svou víru, zachoval se v rozporu s tím, jak do té doby žil. Máme tu tedy příběh zrady, mravního selhání, které je ovšem hříšně snadné posuzovat pro nás, kteří jsme měli to štěstí, že jsme se narodili ve šťastnějších dobách a podobné zásadní výzvy, ve kterých půjde o mnoho a o sám život, nás dosud minuly.

    Přesto myslím, že tento výklad evangelia ještě neříká všechno. Nejde jen o příběh zapření, slovní zrady, o popření víry ve Spasitele. Celé to Petrovo jednání u ohňů na nádvoří a v jednání s oprsklým a agresivním služebnickým personálem je příběhem ani ne tak prosté slabosti, neochoty jednat v souladu s vyznáním víry. Je to příběh ZTRÁTY víry. Petr neriskuje svůj život - protože už nevěří; víru ztratil. Poražený, trpící mesiáš mu není mesiášem. To není ten mesiáš, ve kterého dříve věřil a kterého následoval. Za takovým mesiášstvím se přece nehnal, kvůli němu se nevzdaloval od rodiny, rodné vesnice, svého povolání, své dosavadní každodennosti. Petr na Ježíše sázel tehdy, když věřil, že je mesiášem vítězným, králem slávy. Protože se z událostí po Poslední večeři ukazuje, že tomu tak zjevně není, mesiáš je poražený, poplivaný, zbičovaný a brzy ho klidně popraví nebo jinak potrestají. V tomhle ztroskotaném podniku Petr jet nechce - trpící a zajatý Ježíš Kristus není ten, kterému uvěřil. Nejvyšší čas popřít svou souvislost s tímto poraženým mesiášem, dost možná falešným, a vzdálit se ve zdraví pryč.

    Sestry a bratři, následování Ježíše a jeho učení není cestou za velkými, omračujícími vítězstvími. Nepočetnost křesťanů v tomto světě, vzácnost darů víry, svět, který je ovládán docela jinými zákony a docela jinými vítězstvími než Kristovými, osamocenost a utrpení - právě tím je v našem pozemském životě, v tomto světě těla, přírody a mezilidských konfliktů život víry v Ježíše Krista. Nehledejme vítězství, neprahněme po vítězství. Nebuďme překvapeni tím, že nevítězíme, že nevítězí ani hodnoty, kterým věříme. Určující tu asi může být jenom vztah ke kříži, k tomu Ukřižovanému - který neměl nic jiného než svou nahotu, potupu, dušení a umírání žízní na kříži. Nic nemít, být tupen a prohrát je to jediné, co může křesťanství tomu, kdo ho bere vážně, dát. Chcete-li vyhrát, vsaďte si na mnoho a mnoho jiných firem, politických stran a projektů ve světě, nikdo vám nedá tolik, co vám ony mohou slíbit. My následujeme Krista Ukřižovaného, trpícího. Amen.

Milé sestry, milí bratři, milí přítomní,

   apoštol Pavel v nesmírně jednoduchém, šokujícím způsobem stručném a úderném sloganu píše církvi do Korintu o tom, co je základním pravidlem víry. Jedná se o jedinou věc, o jedno nejnutnější, o jedno nezbytné - a všechno ostatní na křesťanově věření, na jeho naději i na jeho životě se odvozuje od této klíčové zvěsti: My kážeme Krista ukřižovaného. (1 Kor 1,23) Toto je jádro křesťanství, to je to hlavní, co liší křesťana od jinak věřícího: křesťan se účastní kázání Krista ukřižovaného, a svým vlastním způsobem života, i kdyby nebyl nikterak nadaný výmluvností, potom tohoto Krista ukřižovaného káže a zvěstuje dál, dalším, světu i bližním. To, co by nás, církev, mělo definovat, je to, že se v nějakém smyslu zajímáme o Krista ukřižovaného.

    Pavel toto Korintským píše - a zároveň se vymezuje proti dvěma jiným cestám, dvěma jiným příslibům blaženosti a spásy: proti cestě židovské a proti cestě řecké. Jedná se o dvě cesty, se kterými měla počáteční církev výraznou zkušenost. Takřka každý křesťan prvotní církve, také křesťan v Korintu znal tyto hodnotové systémy a tyto přísliby spásy z vlastní minulosti, vlastního předchozího života. Buďto byl křesťan z Římské říše Žid anebo Řek, v tomto smyslu se ho Pavlova úvaha týkala - týkala se jeho minulosti a zasahovala ji. Sám Pavel byl vlastně obojí - Žid i Řek, Žid svým původem a vzděláním, Řek pak svým dalším vzděláním a svou životní zkušeností; koneckonců své epištoly zapsal Pavel také v řečtině, zdaleka nejrozšířenějším jazyku regionu, ve kterém i Pavel hlásal evangelium. A Židé v době Ježíšově a Pavlově nežili zdaleka, zdaleka jenom v Judské zemi, v oblasti dnešního státu Izrael, ale naopak jich naprostá většina žila v diaspoře, mimo judské území. Židé vytvářeli ve všemožných přístavních i vnitrozemských městech velmi početnou, nepřehlédnutelnou menšinu, menšinu pilnou, přičinlivou a s výrazně se odlišujícím náboženským životem. Odhaduje se, že v době, kdy Ježíš byl ukřižován, snad devět z deseti židů žilo takto mimo judské území, od Egypta po Sýrii, Malou Asii (dnešní Turecko), po centrální Řecké a istrijské oblasti, až do samotné metropole Říma. A hlavně, milí přítomní: nemysleme, že ti, které apoštol Pavel denně při své misijní práci potkával, byli prostě a přímočaře buď jenom Židy nebo jenom Řeky - obvyklé spíš bylo různé spektrum trochu židovství a trochu řectví, ani u samotného Pavla tomu koneckonců jinak nebylo. Prvními Pavlovými posluchači a sloupy Pavlových prvních církevních sborů se stali ti, kdo byli biblickou řečtinou označovaní jako fobúmenoi, popřípadě sebomenoi, po našem bychom řekli zhruba "bohabojní", "Boha respektující". To byli Řekové sympatizující s židovským náboženstvím, kteří dokonce docházeli do židovských synagóg a naslouchali tam bohoslužbě, ale neudělali přitom ten zásadní krok, že by snad přímo konvertovali k židovství, že by přijali obřízku a začali dodržovat tu spoustu a spoustu omezujících přikázání, o dodržování soboty a dodržování rituálů a nejedení vepřového i nejedení všeho možného dalšího. Mnozí tito "bohabojní", kteří chodili na kukačku do řeckých synagóg, potom našli řešení svého identitárního problému s pohanstvím i židovstvím právě v křesťanství, jak ho misijně zvěstoval apoštol Pavel. Když tedy v epištole psané pro Korinťany Pavel zdůrazňuje, co je křesťanství a křesťanská církev - káže Krista ukřižovaného - a naznačí, v čem toto křesťanství na to jde jinak než židovství nebo řectví, vyznačuje tímto cestu, která představuje hluboké životní téma pro korintské čtenáře a představuje palčivé téma také pro samotného Pavla. Všude kolem jsou Řekové a židé, i Pavel a ostatní něčím z toho dříve byli a vlastně tím stále jsou, někdy byli obojím najednou. Přijetí Krista však, říká Pavel, nezapuzuje řeckou, židovskou nebo nějakou snad jinou identitu, neznamená přísně vzato radikální zamítnutí nějaké životní historie, nějakých kořenů, původu, tradic - Pavel píše: Ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost (1,24). Přijetím Kristovy ceny jste zkrátka, ať už původně židé nebo pohané nebo cokoliv jiného, jste zváni do království Božího, ve kterém všechny tyto přehrady, všechny tyto identity, rodové a národnostní původy a minulosti mnoho neplatí. Jste zváni do království Božího, ve kterém jste bez ohledu na svou bývalost prostě a jednoduše Kristovi. Ukazuje se tu zcela univerzální rozměr křesťanské zvěsti. Ne náhodou napsal o apoštolu Pavlovi francouzský akademik Alain Badiou nedávno knihu, ve které ukázal, že Pavel je první osobností v dějinách, která dokázala myslet lidstvo jako celek a vyložit nějaký světonázor jako něco, co zve ke sdílení všechny civilizace a všechny národy bez rozdílu.

    Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného, píše Pavel Korintským. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. (1 Kor 1,22-24) Potíž, která vyvstává s Kristem ukřižovaným, spočívá třeba také v tom, že se tu odvozuje dar blaženého života a dar spásy od něčeho tak protismyslného jako od Krista ukřižovaného. Řecké slovo Kristus je totéž co hebrejský výraz "mesiáš": Kristus ukřižovaný - to zní jako "vítěz poražený", "král potupený", "vladař vyhnaný a zadupaný do země". Koho tímto jde pozvat k věření a k následování? Zní to zcela absurdně a pro úspěšnost v tomto světa nepoužitelně. Na toto nejde vlastně nikoho normálního, nikoho hledícího si vlastních přirozených zájmů nalákat: kdo by chtěl následovat někoho poraženého, někoho vyobcovaného za hradby a tam na kříži oficiální vládní mocí umučeného? Apoštol Pavel to sám považuje za absurditu, za podivnost a střelenost velmi těžko vysvětlitelnou současnému světu - proto Pavel nazývá evangelium bláznovskou zvěstí: Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.Je psáno: 'Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.' (Tady apoštol Pavel cituje starozákonní proroctví Izajášovo, Iz 29,14.) Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. (1,18-21) Evangelium Ježíše Krista považuje apoštol Pavel za recept, který je odsouzen v tomto světě k neporozumění, k pohoršení pro mnohé, dokonce snad pro většinu světa. Koliduje toto evangelium s přirozenou snahou lidí po vítězství, po satisfakci, pravděpodobně to dokonce protiřečí touze světa po rozumnosti a srozumitelnosti. Kristus, Mesiáš, Spasitel zabitý ukřižováním, nejpotupnější smrtí, nepůsobí ovšem srozumitelně, uchopitelně ani vítězně. Není to vůbec nějaká tupost světa, tupost ostatních, nekřesťanů, že zvěst o Ježíši Kristu neberou, nerozumí jí. Pavel ukazuje, že toto tajemství evangelia není přístupné dokonce ani někomu takovému, kdo vynaložil všechny možné síly k intelektuálnímu přemýšlení - toto přemýšlení Pavel klasifikuje jako moudrost tohoto světa (1,22). Evangelium Kristovo nelze pochopit prostředky tohoto světa, ale lze tuto víru ve spásu Kristova kříže najít, pokud k ní Bůh sám pozve. Bůh sám je zde tím zvoucím - a ty, které Bůh ve svém těžko vyzpytatelném úradku k žití a sdílení evangelia pozve, ty lze považovat za "vyvolené", napíše Korintským apoštol Pavel (1,24), za posvěcené. To, že k tajemství spásy z evangelia ukřižovaného Ježíše Krista se nelze přiblížit prostředky tohoto světa, platilo v čase Pavlovy komunikace s církví Korinťanů v prvním století, stejně jako to platí teď. Apoštol Pavel tu zamítá cestu židovského vyhlížení zázračných znamení i řecké moudrosti - přesnější by bylo hovořit o řecké filosofii, o filosofickém myšlení a zdůvodňování. Dnes by mohl apoštol Pavel důrazněji promluvit o vědě, o technice, nebo naopak o ezoterice a duchařině novější doby - jako o cestách, o kterých si lze myslet všemožné, ale nejde od nich očekávat přiblížení se cestě Kristově (cestě ukřižovaného Krista).

    Připadá mi zajímavé, jak tu žid Pavel definuje ve zkratce židovskou náboženskou cestu: Židé žádají zázračná znamení... (1,22). Když čtu svatá Písma židovství, takzvaný Starý zákon - nevšiml bych si tedy, že to hlavní, oč tu běží, mají být zázračná znamení. Spíše snad smlouva mezi Bohem a jeho lidem, odychylování se izraelského lidu od této smlouvy a její další a další obnovování odpouštěním Božím - samozřejmě také "mocné skutky Hospodinovy", které on koná se svým lidem (řečí Starého zákona nifláót Adonaj). Pavel líčí cestu židovství až jako jakési zázračnictví: v něco podobného vskutku z jistého pohledu degenerovalo židovské náboženství v dobách na přelomu letopočtu. Pavel tu každopádně odlišuje Kristovu cestu od bohatství židovských tradic, stejně jako od rozmanitého myšlenkového aparátu řecké filosofie a definuje ho šokující zkratkou: My kážeme Krista ukřižovaného (1,23). Ukřižování Krista není zde jenom nějakým symbolem, ale napomíná také křesťanstvo ke konkrétní životní praxi, k "ukřižovanému životu", abych tak řekl; k životu pokornému, do jisté míry asketickému, nepodceňujícímu utrpení a hlavně vnímavému pro utrpení druhého. Taktéž zve Kristův kříž na životní cestu altruistickou, k druhému ohleduplnou, pro bližní se obětující. Celá tato prostota a jedinost Kristova kříže nemá být ani v kázání církve směšována s cestami řecké moudrosti, ale ani s cestou jinak jistě pozoruhodných židovských, starozákonních vyprávění, zvěstí, proroctví a naučení. Posláním církve je zvěstovat Krista ukřižovaného, ukazuje apoštol Pavel, to je její jediné nezbytné (Unum necessarium, Lk 10,37), to je podstatou církevního kázání a církevního spolčování. Amen.

Milé sestry, milí bratři, milí přítomní,

   kdo není proti vám, je pro vás (Lk 9,49) - toto je slovo Ježíšovo pronesené ke znepokojeným učedníkům, kteří se dožadují jakési církevní firemní kultury, toho, aby církev vystupovala jednotně a aby mluvila jedním hlasem. Kristovo naučení chci teď využít ke kazatelskému zamyšlení o vztazích mezi církvemi navzájem, o jejich souladu i konfliktech, o ekumenických souvislostech mezi církvemi.

    Dobré vztahy mezi církvemi, ale také ekumenická setkávání představitelů církví při různých příležitostech, slavnostech, při všemožných mediálních panelech a v neposlední řadě také při ekumenických bohoslužbách, tyto dobré vztahy mezi církvemi určitě nepředstavují nějaký odlehlý problém pouhých teologů nebo snad církevních špiček. Ekumenický soulad nebo naopak nesoulad se samozřejmě nahlíží v různých zemích rozličným způsobem. Jiné to bývá v krajinách, ve kterých bývá nějaké náboženské vyznání naprosto převažující nebo téměř jednomyslně přijímané, jiné naopak v oblastech, ve kterých žije a působí církevních společenství více. Ale existují v dnešní době dnes už vůbec místa, ve kterých náboženský ráz určuje jeden dominantní náboženský směr? Podle všeho pestrost náboženských vyznání, stejně jako možnost žít bez jakéhokoli vyznání dnes bývá dostupná už skoro všude a snad jen na úrovni jednotlivých vesniček by se snad možná dalo říci, že tomu tak ještě není. V Čechách a na Moravě se s jakousi pluralitou církví, věrouk a vyznání můžeme také setkat snad na jakémkoli místě, a třeba i uvnitř jednotlivých rodin. V našem městečku je mi známo působení dvou církví - jednou z nich je kromě římských katolíků církev naše - , ale vím i o jednotlivých našich spoluobčanech, kteří vyznávají ještě jinou křesťanskou víru a na bohoslužby třeba dojíždějí do bližších nebo i vzdálenějších měst okolo. Když se ostatně projdeme po Voticích, nacházíme tu stopy ještě po jiném, dokonce i mimokřesťanském náboženství, totiž po židovství: můžeme si tu u potoka Bystrého prohlédnout židovský hřbitov plný starobylých náhrobků a symbolů, můžeme se nedaleko náměstí projít po prostorách zaniklé židovské čtvrti, kde se nyní v parčíku nachází také pomník zdejších občanů, kteří se za druhé světové války stali takřka všichni oběťmi nacistických rasových zákonů a vyhlazování.

    I v našem dějepisu se nutně s otázkami církevní různosti a různorodosti potkáváme. Jsme součástí země, ve které se dříve v minulosti leccos směroplatného dokázalo říci o náboženské a církevní různosti. Katolická církev tu v různých obdobích vykonávala svou věroučnou dominanci, avšak v jiných obdobích se dařilo tuto její dominanci výrazně komplikovat jiným konfesím. Samozřejmě si nemůžeme představovat, že by časy husitského středověku nějak zásadně hýřily svobodou víry, z dnešního pohledu je jasné, že i husitská epocha měla k toleranci ve víře dosti daleko. Přesto se však podařilo alespoň to, že vznikla a nějakou dobu existovala jako životaschopná i tato husitská věroučná alternativa, dosti odlišná od latinského klerikalismu. A netrvalo dlouho a skutečně tu vzniklo po husitech i nové pojetí církevního společenství, které se zřeklo mocenského nátlaku i každého přinucení ve víře, zcela důsledně opustilo i organizačně vztahy k velké církvi své doby - mám tímto na mysli Jednotu bratrskou, spojenou v neformálním duchu se životem a knihami jihočeského zemana Petra Chelčického, později pak dlouhodobě přítomnou v českém království, v jeho městech i malých vesnických sídlech, až do časů Komenského a pobělohorského konce všech nekatolických vyznání. Celou tuto tematiku si ve zvýšené míře připomínáme také v souvislosti se nedávnými výročími bitvy na Bílé hoře a staroměstské popravy 27 oponentů habsburské moci. Také vznik samotné naší církve před sto lety, původně napřený jenom na reformu římskokatolické církve, i tento vznik naší církve ukazuje potýkání se s tématem jediné církve anebo mnohosti církví, nesamozřejmost naší existence, určitou vachrlatost sousedství vedle jiných forem a způsobů náboženského života.

    Sám nepovažuji církevní nejednotu mezi křesťany za žádnou tragédii, žádné pohoršení. Pohoršení by mohly představovat leda vzájemné církevní konflikty, urážky, útoky, netolerance, náboženské války, ne však prostá různost církevních společenství, liturgií, různost teologických důrazů. Tato různost církví může být přece i obohacující, cesty ke Kristu bývají rozmanité. Právě proto, že sám hledím zachovávat slušné a vstřícné vztahy k jiným církevním cestám a mnohokrát jsem už navštívil bohoslužby všemožných jiných církví, právě proto považuji možnost sloučení církví v jedinou univerzální církev křesťanskou za notnou iluzi, ke které stěží může dojít v tomto světě. Občas se setkáváme s naivním názorem, že od počátku existovala jakási jedna církev, jednotná a svorná, že Kristus založil jednu církev a tak pak existovala po mnoho staletí, dokud ji pozdější nesoulady zcela zbytečně nerozložily. Nemůže být překvapivé, že tyto náhledy častěji rozšiřují autority římskokatolické církve, protože tento obraz vyhovuje jejich sebepojetí; není každopádně tento obraz vůbec reálný. Když čtete Bibli, její novozákonní část, nacházíte tu různé epištoly psané církevním společenstvím do různých oblastí - epištola Korintským, Římanům, Efezským, Tesalonickým, Galatským atd. Tady se, milé sestry a milí bratři, objevuje různost církví v plné parádě. Už v prvním století vznikala církevní společenství vázaná na konkrétní obec, zdola, byly tyto církve naprosto autonomní, ručily samy za sebe, organizovaly samy sebe. Nevidíme tu žádnou hlavu křesťanstva jako takového - žádné papežství, žádnou organizační strukturu, která by tyto nezávislé církve sjednocovala, natož aby je podřizovala jednotlivé centrále. A nadto neměly tyto jednotlivé církve v různých městech a místech Středozemí ani žádnou společnou liturgii, prostě každá tato církevní obec existovala ve starověku na vlastní pěst. Zjišťujeme, že třeba v Korintu, kde působil zpočátku apoštol Pavel (a nebyl tu nijak úspěšný), se rozvíjel takový dost divoký a chaotický církevní život, ve kterém bujely všemožné výstřednosti, jak by nás to snad ani v tak zajímavém přístavním velkoměstě, jakým byl Korint, nemělo překvapovat: blouznivci tu ve společných shromážděních hovořili nesrozumitelnými jazyky, prý inspirovanými z vyšších sfér, hysterické ženštiny prorokovaly svá podivná proroctví a nechyběla tu zřejmě atmosféra extáze až kolektivního šílení. Řeknete možná, že jednotu těchto prvních církevních sborů v jakémsi vyšším smyslu zaručovala jedinost Ježíše Krista, kterého tyto církevní sbory zvěstovaly. Jenomže i tady bylo ve hře dosti různé pochopení Krista, různé pochopení Kristova učení a působení jeho role v Božím plánu se světem: tyto různosti vyplývají dosti zřetelně už ze samotných biblických epištol. Novozákonní spisy teprve pozvolna vznikaly a ještě řadu století nemohlo být řeči o tom, že by snad všechny novozákonní texty byly dostupné všem církvím. Dějiny církve jsou i později dějinami neustálých sjednocování a zanikání větších církevních formací, neustále se objevují mírnější i násilnější snahy o sjednocování, ale vždycky také vznikají další schizmata, další odštěpování. Byzanci ani Římu se nikdy nepovedlo ovládnout všechny církve, na východě po staletí najdeme velké církve koptskou, nestoriánskou, syrskou, arménskou, jeruzalémskou ebionitskou a další a další, nemluvě pak o rozkolu protestantském, který podnítil vznik nespočetných nových církví a také sekt. Jednota církve nikdy v dějinách neznamenala nic reálného, vždycky bylo živlem křesťanství vznikání církví nových a jiných, což není nic divného, uvážíme-li, že bohatství evangelia podněcuje další a nové snahy o osobité pochopení.

    Zdravá mezicírkevní ekumena musí vycházet, domnívám se, z přirozeného sebevědomí jednotlivých církví, z trochy hrdosti každé církve na svůj osobitý vklad, na svou vlastní tradici, na své velké osobnosti i na své velké zápasy. Když tyto vlastnosti církevní společenství má - a nerozhoduje, jak je velká tato církev, jestli je mohutná anebo nepočetná - , může se odvážit otevřít se inspiraci jiné církve. Bez komplexů, bez ustrašenosti, bez agrese, ale s křesťanskou vstřícností. Pravil jsem před už dříve, že církevní rozrůzněnost není na škodu, že špatné jsou jenom konfesijní konflikty, války, řevnivost a nesnášenlivost. Tak tomu žel v historii církví vícekrát bylo. Ale i dnes by byly zlé vztahy mezi církvemi špatnou vizitkou těch, kdo by podobné špatné vztahy udržovali. Když jsme i nevěřícímu světu povinováni běžnou slušností a snášenlivostí, tím spíše bychom měli projevovat vstřícnost vůči těm jiným, kteří jsou také Kristovi, i když po svém - po katolicku, po evangelicku, po adventisticku, pravoslavně nebo kdoví jak ještě jinak to je možné na současném jarmarku církví a svatyň.

    Mladičký apoštol Jan Ježíši z Nazareta řekl: "Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my." Ježíš mu řekl: "Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás." (Lk 9,49-50) Takovéto smýšlení a takovýto duch má panovat i mezi námi, v Kristově církvi. Pokud se setkáváme s někým, kdo uctívá Krista nějak jinak, než jsme zvyklí my, nějak po svém, podle jiného rituálu, podle jiné liturgie, třeba i podle docela jiného pochopení, než jsme zvyklí my - někdo takový nepřestává být Kristův. I když apoštol Pavel napsal v epištole do Říma následující slova v poněkud jiných souvislostech a v trochu jiných zápasech, přesto i pro ekumenický soulad církví připomínám verše, které již zazněly v těchto bohoslužbách: Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít. (...) Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu. Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení. (Ř 14,4; 12-13) Nevyčerpávejme tedy síly, které máme na svůj duchovní pokoj, které máme na pěstování své církevní zbožnosti, nevyčerpávejme je na řevnivost vůči jiným církvím, na zcela zbytečné mezikonfesijní konflikty. Naopak hleďme přijmout i z obdarování jiných církví maximum dobrého pro nás. Amen.

PRÁZDNINOVÉ KÁZÁNÍ

25. července 2021

Základ kázání: Fp 3,7-11 (Další liturgické texty: Jr 9,22-23; J 12,24-26 - vše v Českém ekumenickém překladu)

   Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, apoštol Pavel zanechal ve svém posledním spisu, v epištole napsané církevnímu společenství ve městě Filipách, značně osobní a osobitě podané vyznání víry. Jedná se o věty do té míry svěží a jadrné, že je překladatelé Bible raději ani moc přesně nepřekládají, domnívají se patrně, že by věrnější překlad apoštolu Pavlovi příliš neposloužil; nebo že by snad čtenář Bible obtížně unesl zjištění, jak moc je ta zbožná bichle jménem Bible vynalézavá ve schopnosti nalézt pro kdejakou situaci přiléhavá a třeba i šokující pojmenování, už před tisíciletími. K ožehavostem překladu originálu a sprosťáren v originálu se ovšem ještě dostaneme.

    Nejprve však k otázce osobní víry, popřípadě k otázce Pavlovy osobní víry. Naše chození do kostela, setkávání se při bohoslužbách a společné zpívání a recitování liturgie, to je taková výrazně komunitní záležitost: konáme tyto věci společně, ve společenství. Nacházíme v neděli v kostele naše známé nebo i blízké příbuzné, hovoříme s nimi před bohoslužbami a po bohoslužbách, někdy i docela dlouho, zároveň pak během bohoslužeb vyžadujeme jakousi společnou liturgickou ukázněnost, dodržování důstojných způsobů, jak se na takovéto posvátna se dotýkající konání sluší a patří. To je však jenom jedna rovina zbožnosti a víry. Jiná dimenze víry je naopak osobní, osobitá, je to náš samostatný vztah k Bohu, takový, který se nás samojediných týká, a který se netýká druhých. Vztah k Bohu, ve kterém jsme nezastupitelni druhými a nemůžeme tento vztah k Bohu s druhými sdílet, protože se vlastně ani netýká jazyka, řeči, ani obecenství s druhými. Je to dimenze osobní modlitby, modlitebního zápasu, životního zápasu o Boha, o víru, také zápasu s Bohem. Německý romantický básník Heinrich Heine, jehož verše znají u našich západních sousedů snad všichni školáci, býval zamlada velkým bouřlivákem, milovníkem životních radostí a kamarádem Karla Marxe v pařížském exilu; ateismus Heinemu připadal zamlada rebelský a přitažlivý a hleděl se v životě obejít bez Boha. To se změnilo až ve zralém věku, kdy byl stižen bolestivým onemocněním míchy a postupně se vrátil ke zbožnosti svého dětství - k židovské zbožnosti. S mocnou ironií o svém životním bloudění a o náboženském vyústění svého bloudění píše Heinrich Heine takto: "Dnes jsem už jenom starý, shrbený žid. Po večerech si dopřávám hojné útěchy modlitby, a doporučuji tuto útěchu každému. Pánu Bohu se můžete vybrečet do ucha jen což a jste schopni svěřovat mu věci, které byste neřekli ani vlastní manželce." (Geständnisse - Vyznání, 1854) O dimenzi víry, o svobodě a intimitě víry nerušené druhými, promlouvá také přečtená pasáž Pavlovy Epištoly Filipským.

    Dlužno říci, že tento dopis církevnímu společenství ve městě Filipách na severovýchodě dnešního řeckého státu, u Egejského moře, Pavel posílá ve vypjaté situaci - z epištoly se zřetelně dozvídáme, že se nyní nachází ve vězení. Pavel skončil za katrem několikrát, nevíme přesně, o jaký se jedná vězeňský pobyt: biblisté se kloní k tomu, že šlo spíše o poslední Pavlovo uvěznění vůbec, o domácí věznění v Římě, kdy je Pavel podrobován dvouletému soudnímu procesu a po konci tohoto procesu pak končí také Pavlův život na popravišti za Římem. Riziko smrti doprovázelo už předchozí Pavlova stíhání. Z bytové jednotky, která se v Římě stala úředně přikázanou a střeženou adresou apoštola Pavla a odkud byl doprovázen k občasnému soudnímu slyšení dvojicí vojáků, kteří bydleli v sousedním pokoji - jsou to až kafkovské kulisy! - , tedy posílá Pavel dopis do makedonských Filip, dopis pravděpodobně prohlédnutý úřední kontrolou, a tím dopisem je tato naše biblická Epištola Filipským. V prekérní situaci, v riziku odsouzení k smrti, Pavel oslovuje vřelými slovy církevní společenství ve Filipách, které patrně dříve zakládal anebo spoluzakládal (srov. 1 Te 2,2; Sk 16,12) a píše jim dopis o tom, co je v životě podstatné, až jakýsi svůj testament. Zdůrazňuje tu radost, dokonce i v takovéto nesnadné situaci radost, zdůrazňuje naději, zdůrazňuje Kristovu pokoru a Kristovo ponížení, stejně jako jeho vzkříšení.

    Ale cokoliv mi bylo ziskem, píše v tomto Listu Filipským apoštol Pavel, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic (Fp 3,7-8) To, co pro Pavla mělo jakousi cenu a představovalo důvody k hrdosti, nad tím nyní mávne rukou, je mu to nyní úplně volné. Z kontextu vyplývá, že Pavel takto zvažuje a znevažuje své životní úspěchy, ovšem z doby před uvěřením v Krista. Hovoří o svém skvělém rodu a vychování, o svém znamenitém vzdělání, o svém morálním kreditu a úctě mezi židovskými souvěrci. Toto představuje krásné věci k dosažení v tomto světě: ve srovnání s blízkostí Krista a s následováním Krista to ale Pavel zcela svobodně a upřímně přestal považovat za něco a začal to považovat za bezcenné. Z logiky tohoto světa na tom Pavel stěží vydělal: přivodil si kariérní zlom, mnohé nesnáze, koneckonců píše právě tyto řádky z vězení, kam by se bez práce pro Kristovo evangelium nebyl býval dostal. Přesto má apoštol za to, že ty záležitosti, pro které je obvyklé se v tomto světě snažit a být pak na jejich dosažení hrdý před svými bližními, že tyto záležitosti nestojí, ve srovnání s Boží cestou, za fajfku tabáku. Osobní vyznání Pavlovo nepředstavuje jakýkoli nátlak na to, co máte považovat za důležité a bezcenné vy ostatní; Pavel toliko rekapituluje v jakési radosti, nad kterou nemá blízkost smrti žádné moci, rekapituluje to jediné podstatné, jediné, čeho je třeba, jak říká také Ježíš Kristus snaživé Martě (Lk 10,42). Vyznává tu, ve vězení a zbavený svobody a brzy i pozemské existence, že jedinou prohrou jeho života by bylo minout se s Kristem; vše ostatní mí apoštol za druhořadé. Divím se, divím, milí přítomní, nad některými překlady Písma do češtiny, ze kterých vlastně jedině Kralická Bible v dávných předbělohorských časech se odvážila přeložit Pavlovo osobité a řekl bych i půvabné vyznání víry v Krista v úplnosti. V Českém ekumenickém překladu nacházíme zcela rozmytou formulaci: (Pro Krista) jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic (Fp 3,8), katolický překlad Jeruzalémské Bible interpretuje tentýž verš: Kvůli poznání Krista na vše pohlížím jako na brak, značně podobně profesor Žilka, prvorepublikový novozákoník a biblický překladatel - pro poznání Krista jsem se všeho zřekl a pokládám to za bezcenný brak. A jenom bratři překladatelé Kraličtí Pavlovo řecké vyjádření "kai hégúmai skybala" převedli celkem tak osobitě a věcně správně, jak to Pavel do Filip poslal: všecky věci pokládám škodou býti pro vyvýšenost známosti Jezukrista Pána svého (...) a mám to jako za lejna, podobně i Martin Luther, velký sprosťák před Pánem Bohem, ve svém překladu Bible: "und acht es fur Dreck". Apoštol Pavel ve svém římské vězeňské izolaci, zocelený ve víře i otužilý ve snášení málo vábných reálií, tedy považuje poté, co poznal Krista Ježíše, vše ostatní za nepodstatné doslovně sračky. Tyto jadrnosti jsou součástí nelehké životní cesty Pavlovy, nalezení pokladu spásy. Snad i inspiraci pro nás, ne tolik k zemitému mluvení, ale ke svěžímu vztahu k Bohu a Božímu hlasu, k zachování si na svých cestách životem, koneckonců i na svých cestách za odpočinkem a za letními zážitky, zachovávání toho jediného podstatného, jediného, čeho je třeba, řečeno s Kristem - toho vlastního, svého, nehledaného vztahu k Bohu, kterému, jak připomněl už Heinrich Heine, se můžeme vybrečet do ucha jen což a svěřovat mu věci, které bychom jinak neřekli ani vlastní manželce.

    Beru na sebe podobu Kristovy smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání, napíše ještě Pavel Filipským (3,10-11). Poznání křesťana jinak chápe vztah mezi životem a smrtí, jinak, než bývá obvyklé ve světě mimo církev, kde otázky okolo smrti doprovází často úzkost. Nejenom proto, že u duchovně zralého křesťana vstupuje do konfliktu mezi životem a smrtí ještě naděje ve vzkříšení a na život věčný, ale také proto, že i tento život, zde na zemi, má křesťan prožít tak, že ho vystaví smrti: že napodobuje svým životem Kristovo nesení kříže, Kristovo obětování se - a to ne nutně mučednickou smrtí, která ostatně v našich poměrech nebývá příliš často od okolností vyžadována, ale prostě každodenní, všední službou, obětováním se druhému, žití v ohledu na druhé. Život zde na zemi se má v jakémsi smyslu upírat ke smrti - a proč? ačkoli to zní zvláštně, tak právě proto, aby nebyl promarněn, aby se neminul s tím podstatným. Abychom tento život prožili opravdově, v hloubi. Takto svědčí Pavel ve svém vězení, na prahu smrti, vzpomeňme však i na kratičké přirovnání Kristovo o paradoxním vztahu mezi životem a smrtí: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. (J 12,24) Tento výrok pronese Ježíš Kristus v Janově evangeliu zrovna tehdy, když vzkřísí Lazara, vyvádí ho ze smrti do života. Apoštol Pavel tedy nejenom na konci svého života vyhlíží život věčný, ale rovněž svým čtenářům v církvi Filipské, stále zápasícím v tomto světě, zanechává i naučení: žít i tento život zde na zemi už jako život věčný, jako život povolaný ke vzkříšení. Velký řecký filosof Epikúros učil své následovníky nebát se smrti určitou naukou o nestýkání se života a smrti - od Epikúra pochází známé zamyšlení: "jsme-li my, není smrt; když je smrt, nejsme my". Při vší úctě k Epikúrovi vidíme, že toto nemůže fungovat, protože přítomnosti smrti, naší smrtelnosti a umíráním druhých se nelze ve světě vyhnout a od tématu smrti nelze náš život zde očistit žádnými epikurejskými radostmi. Apoštol Pavel, Kristův velkolepý následovník, v předvečer smrti píše do Filip o jiném vedení života: o životě zde na zemi s Kristem a pochopení smrti tak jako smrti Kristově, čili jako počátku zmrtvýchvstání. Amen.

Základ kázání: Sk 7,44-50 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Iz 66,1-5a v Českém ekumenickém překladu a Mt 24,1-2 v překladu prof. Františka Žilky)

Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb,

    chrám či kostelní prostor nesmírně důvěrně provází život křesťana, tím spíše, pokud se cítí být takový křesťan církevně zakotven. S prožitkem sakrálního prostoru bývá nedělní bohoslužba neodmyslitelně spjata; nejenom proto, že na nás sem do kostela v případě nepřízně počasí neprší ani nesněží, ale setkáváme se tu i s mnoha harmonickými předměty, které chtějí chválit Boha: oltář, sochy, obrazy, svíčka, sympatické příšeří, které přeje duchovnímu ztišení, popřípadě zvuk varhan, květiny, ubrusy, bohoslužebné nádobí, zpěvníky. A to má přitom náš chrámový interiér ještě poměrně skrovného ducha. To když se podíváme do kostelů některých jiných vyznání, najdeme tam podobných cerepetiček daleko více, ovšem jak cenných cerepetiček, s jakou důmyslností a s jakou často uměleckou hodnotou vytvářených! Třeba v barokních kostelech ve Voticích, kolik tam jde vidět i bočních mramorových a dřevěných oltářů, soch z kararského mramoru i drahých olejomaleb - však se na většinu těchto předmětů také vztahuje láskyplná péče sester památkářek a bratří památkářů. Vyzdvihl bych při této příležitosti rovněž interiéry pravoslavných kostelů, za kterými nakonec nemusíme jezdit někam do ruských a bulharských dálek, protože podobný pravoslavný chrám, překrásný, máme i v Karlových Varech nedaleko mého rodného domu. Uvnitř voní kadidlo a nepočítaně svíček, ikony se skoro už nikam nevejdou a hlavně se tu je přítomna nepopsatelně útulná atmosféra příznivá modlitebnímu usebrání. Není pochyb o tom, že kostely, chrámy, modlitebny, kaple a kapličky mají pro církevní křesťanství veliký význam, a téměř vždycky měly. Jejich postavení i vybavení také stálo v dobách vzniku nevídané prostředky, nacházejí se za nimi nespočetné dary a peněžní prostředky.

    Ty, kdo myslí, že duch a krása kostelů či chrámů znamenají to pravé posvěcené křesťanství, může překvapovat, že v Bibli se nachází dosti veršů, jaké tuto úctu Bohu projevovanou skrze stavbu chrámů nějak relativizují, kritizují a jde jejich sdělení klidně nazvat až obrazoboreckým. V novozákonní knize Skutků apoštolských, legendě o vznikání církve po Vzkříšení Kristově, se jedna taková pasáž skeptická k chrámu objevuje - jako součást proslovu křesťanského diakona Štěpána před židovskou veleradou a shromážděním rozhněvaných čumilů. Štěpánova vyznavačská řeč je silně netaktická a stojí Štěpána vzápětí život, protože zdivočelá smečka ji chápe jako osočování všeho, co je jim na víře jejich otců svaté, slyší tu jedno rouhání za druhým. Štěpána jeho soudci nechají vyvléct za hradby města Jeruzaléma a tam ho zlynčovat ukamenováním. Stane se tak vůbec prvním církevním předákem, který násilně ztratil život, po Kristově Vzkříšení a během vznikání církve, katolíci dodnes nazývají (svatého) Štěpána "prvomučedníkem". - Ve svém proslovu před veleradou, proslovu, u kterého není jasné, nakolik je obhajobou a nakolik obžalobou, se Štěpán vyslovuje k židovské biblické minulosti, k velkým zakládajícím činům Božím v dějinách svého lidu. Nevyhne se ani chloubě židovské zbožnosti a identity, totiž jeruzalémskému chrámu. Štěpán tu připomíná: "Naši praotcové měli na poušti stánek svědectví; Bůh přikázal Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který mu ukázal. Tento stánek odevzdali svým synům, a ti jej za Jozue vnesli do země pohanů, které Bůh před nimi zahnal. Tak tomu bylo až do časů Davidových. David nalezl u Boha milost a prosil, aby směl vyhledat místo, kde by přebýval Bůh Jákobův. Ale teprve Šalomoun vystavěl Bohu chrám." (Sk 7,44-47) Hned několik starozákonních uzlových bodů tu vidíme - a spojuje je ve Štěpánově pojetí téma náležité úcty k Bohu, která se projevuje stavbou chrámu k Boží oslavě; projevuje, nebo neprojevuje? Stavbu chrámu předcházel, jak si snad vzpomeneme z biblické četby a jak to uvádí také Štěpán před veleradou, takzvaný stan nebo stánek svědectví. Ten vznikl dle biblického líčení na poušti egyptské v době, kdy židé putovali po čtyřicet let do Země zaslíbené, a vznikl na pokyn Hospodinův oznámený lidu Mojžíšem. Jednalo se o zdobený stan, posvátný prostor nejvyšší úrovně, jaké bylo myslitelné v pouštních podmínkách dosáhnout, a v tomto zdobeném stanu, do kterého nemohl naprosto nikdo vstoupit, ani Mojžíš sám, ani velekněží z rodu Mojžíšova bratra Árona, přebýval dle víry Izraelců výhradně a jedině Bůh Hospodin. Do tohoto takřečeném stanu svědectví nechal Mojžíš zavěsit archu úmluvy - truhlici s kamennými deskami s vyrytými ustanoveními Zákona včetně Desatera, dále Áronovu zázračnou hůl a pak ještě manu, božský sladký jakoby pěnový pokrm, který padal z nebe a nasycoval Boží lid na poušti. Stan svědectví býval opakovaně stavěn, skládán a přesouván společně s putujícími Izraelity. Ačkoli to Štěpán před veleradou přímo neříká, zdá se, že tento námět má přivést nás, posluchače Štěpánova proslovu a čtenáře Nového zákona, k myšlence, že skrovný a putující stánek svědectví měl oproti kamennému chrámu v Jeruzalémě rozhodně něco do sebe, ve své ryzí původnosti. Nestál na místě, putoval, symbolizoval svou nepřístupností jakousi Boží neuchopitelnost a nedostupnost, nemohl být tento stan svědectví tak dobře jako chrámový provoz využitelný a zneužitelný žádnou kněžskou kastou.

    Judský král David později nicméně zatoužil postavit Hospodinu stálý kamenný chrám a Davidův syn Šalomoun toto za použití nejlepších dostupných technik a materiálů uskutečnil, v sídelním městě Jeruzalémě. Stánek svědectví se stal už jen drobnou součástí tohoto nového chrámu. Ne náhodou se do stavby chrámu pustil právě Šalomoun, panovník Písmem kritizovaný za vstřícné vztahy k pohanství, panovník zdatně se pokoušející o přizpůsobení svého království okolnímu světu. Záměr postavit Bohu velkolepý chrám má u Šalomouna dosti evidentní podtext: když mají různé chrámy okolní pohanské říše a národy, ohó!, to by bylo, aby náš národní bůh Hospodin zůstal bez chrámu! A Šalomounův chrám v Jeruzalémě pak byl dle Písma vystaven s velkou a demonstrativní pomocí okolních zemí, Týru a Sidónu a Šalomounova přítele, týrského krále Chírama (1 Kr 5,15-32), stejně tak i za použití jejich materiální pomoci, například zásilky pověstných libanónských cedrů.

   Šalomounův chrám postihlo po několika staletích zničení během dobytí Jeruzaléma a judského království Babylóňany s jejich panovníkem Nebúkadnezarem, v roce 586 před Kristem. Při této příležitosti se také ztratila nebo zanikla archa úmluvy zde uložená. Zboření chrámu nepřáteli znamenalo pro židy obrovské národní a duchovní trauma, ale zároveň jim připomnělo relativitu chrámu, povzbudilo jejich přesvědčení, že chrám pravděpodobně nemůže představovat základ a hlavní osu zbožnosti - osvobodila tedy židy tato ztráta chrámu k poznání, že Bůh je nekončeně větší než všechny chrámy a že tou nejdůležitější chválou Boží je především vroucí víra a zbožný život. Pod dojmem reflexe tohoto zničení Šalomounova chrámu vzniklo i proroctví zachycené ve starozákonní knize Izajáš, citované pak diakonem Štěpánem během jeho slyšení před veleradou: "Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: 'Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?'" (Sk 7,48-50) Zopakovat toto poznání byli nuceni zopakovat nedlouho po Kristově ukřižování a vzkříšení pak židé znovu, poté, co vzal během prudkých bojů při povstání proti Římanům v roce 70 za své i druhý jejich chrám a nebyl pak už nikdy obnoven. Nemluvě ovšem o Ježíšově zvěstování Božího království, o jeho silném důrazu na nechrámovou a mimochrámovou zbožnost, na autenticky zbožný život nikoli ve vazbě na chrám, ale v nejvšednější každodennosti.

    Je to velký požadavek evangelia - nezavírat svou zbožnost, svou víru do chrámu, kostelů a kaplí, nepřeceňovat roli sakrálního prostoru. Stavba k setkávání a k bohoslužbám má jistě svůj smysl - praktický, ale rovněž smysl pro církevní identitu. Pamatujeme to z všemožných dětských knížek, například z foglarovek: jak důležité je pro klučičí partu nalézt pro sebe klubovnu, a také si ji postupně vybavit a vyzdobit v souladu s minulostí a mytologií své party. Návštěvníci našeho chrámu si všímají, a komentují to dosti pozitivně, relativní jednoduchost a prostotu našeho sboru. Jedná se skutečně zejména o sál sloužící setkávání, společnému slavení Boha. Jedná se o kostelní interiér symbolizující, že zvláštním příbytkem Boží nemůže být žádný prostor, ale je jím zejména církevní a modlitební společenství, nebo i duše osamoceného křesťana. V širším smyslu toto uvědomění si chrámu jako pouhého prostředku a nikoli cíle otevírá téma relativity všech křesťanských symbolů, také značné nedůležitosti vzájemných odlišností církví, církevních tradic, církevních identit a vyznání před tváří věčnosti, před tváří věčného a věčně jsoucího Boha. Příbytkem Božím jsou, jak říká Štěpán, celé nebe i celá země. Amen.

Milé sestry a milí bratři, milí účastníci našich bohoslužeb,

    rovnost mezi lidmi, a naopak i nerovnost ve společnosti, to je bez nadsázky téma všudypřítomné, a dokonce vždycky bylo, odjakživa se s ním setkáváme. Jedná se o naši nejběžnější společenskou zkušenost, prosím pěkně: už od dětství zjišťujeme, a bývá nám to rodiči co nejrozhodněji vštěpováno, že lidé nejsou tak docela stejní a nemůžeme se ke každému chovat stejně: očekává se od nás, že rozdílnosti ve společnosti pochopíme a zachováme se podle nich. Jinak se musí mluvit s maminkou, jinak s babičkou, jinak se sourozencem anebo kamarádem ze školy, jinak s učitelem, jinak s úplně cizí paní anebo s prodavačkou v pekařství. Žoviálnost a důvěra, kterých se můžeme dopustit k nějakým rodinným příbuzným anebo k blízkým přátelům, by ovšem byla ve vztahu k panu řidiči autobusu nebo ke starostovi města nevhodná. Dítě má pochopit, že jsme odlišní, obsazujeme ve světě odlišné role a není úplně chytré ani žádoucí tyto role nějak chaoticky směšovat. S pochopením odlišných rolí v našem okolí mají ovšem nejednou potíže i dospělí, vznikají z tohoto všelijaká nedorozumění a často tu bývají pochopitelně při díle různé samy o sobě nejednoznačné situace i všemožné rozpory mezi několika rolemi, které každý z nás nutně zastává.

    Není těžké si všimnout, že spousta důvodů, pro které si nejsme rovni, možná dokonce jejich většina, přistály do světa do značné míry náhodně, rozhodně bez našich valných zásluh. Třeba pomysleme na úctu ke stáří, nebo naopak v nějakém smyslu, v různých profesích a výkonech, nejenom sportovních, preferování mládí. To, jak je kdo z nás starý, jestli se narodil dříve nebo později, to si na každý pád nemůžeme vybrat. Přesto nás tyto odlišnosti dalekosáhle zvýhodňují, nebo naopak znevýhodňují. Někomu, kdo je starší, jsme povinováni úctou, má společensky vzato přednost, na druhou stranu někdo třicetiletý nutně bude dosahovat lepších fyzických výkonů než osmdesátiletý. Stáří nebo mládí ale nepředstavují žádnou přednost charakteru. Dále bohatství a sociální status: Samozřejmě, že peníze se dají v nějaké míře vydělat, zejména dnes. Někomu se však poštěstí se bohatým a urozeným už narodit. Anebo se jde naopak narodit silně společensky znevýhodněným. Když se ale dítě narodí do královské kolébky anebo do nejchudší chatrče za vsí, to přece není zásluha toho královského dítěte nebo vina toho chudého dítěte: kdo z nás si mohl vybrat své rodiče, kdo z nás si mohl zvolit prostředí, dobu, světadíl, ve kterých se narodil, rasu, sexuální orientaci? V kronikách, pohádkách, legendách a koneckonců i biblických příbězích nacházíme všemožné náměty, jak prostý muž nebo prostá žena prokázali více charakterové ryzosti a více moudrosti než vladař nebo boháč. Odvozovat proto cenu člověka od toho, jakou disponuje mocí nebo jak veliké vlastní bohatství, se ukazuje přinejmenším vachrlaté. Ježíše z Nazareta lze považovat v tomto smyslu za jednoho z největších rovnostářů, kteří se vůbec ve světě objevili: neustále zdůrazňuje tuto vnitřní a pouze vnitřní cenu každého, s kým se setkává, vnitřní cenu zcela nezávislou právě na těchto vnějších danostech jako stav, urozenost, zdraví, zastávání funkcí a úřadů anebo úspěšnost ve světě. Petr Chelčický pak patřil v tomto punktu, v otázce rovnosti a v odmítání kristovského posvěcení světské moci, k obzvláště ryzím následovníkům Ježíšovým a právě Chelčického pochopení evangelia můžeme považovat za příkladné.

    První křesťanská církev hleděla v Kristových stopách myšlenku elementární rovnosti a rovnoprávnosti jejích členů zachovat, i když samozřejmě působila ve světě plném zásadních nerovností. I oslovování "bratři", které koneckonců i naše současná církev přijala, míří tímto směrem: nemá být v církvi pánů a sluhů, nadřízených a podřízených, jenom mluvících a jenom naslouchajících - všichni buďme na prvním místě sestrami a bratry, to znamená dětmi společného Otce nebeského. Apoštol Pavel ve své epištole psané Galatským ukazuje jisté základní motivy, ze kterých má být tato základní rovnost mezi křesťany navzájem (a domnívám se, že i základní rovnost mezi všemi), uchopitelnou. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. (Ga 5,24) - Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému (Ga 5,26) - Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe (Ga 6,3). Je jisté, že toto úsilí o bratrskou a sesterskou rovnost je něčím, co se odehrává ve zcela dobrovolné církvi, do které se vstupuje a ve které se pohybujeme dobrovolně, nebo by to tak alespoň mělo být; v časech první církve a apoštola Pavla tomu tak dozajista bylo. V tomto smyslu nemůžeme srovnávat bratrskou, sourozeneckou rovnost v církvi s všemožným usilováním o rovnost v tomto světě, ať už si o rovnosti a nerovnosti ve státu a ve společnosti myslíme cokoliv. Církevní společenství představuje jakousi tichou oázu ani ne tak uprostřed světa jako spíše mimo svět, oázu, ve které by, ať už se svět venku zařídí jakkoliv, ve které by měla panovat zásadní rovnost; alespoň tehdy, pokud církev přečetla a pochopila biblické texty správně - například list apoštola Pavla Galatským: Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony, čteme tu například (Ga 5,24). Myšlenka rovnosti, myšlenka vzájemného neokázalého bratrství a sesterství v církvi, se odvozuje od jakéhosi náležení křesťana Ježíši Kristu, a to Ježíši Kristu nikoli vítěznému, nikoli vládnoucímu a triumfujícímu, ale Ježíši Kristu ukřižovanému. Milí přítomní, pokusím se tuto nesnadnou myšlenku, odvození vzájemné rovnosti a vzájemného bratrství v Ježíši Kristu ukřižovaném, rozvinout, ve stopách Pavlovy epištoly Galatským. Ukřižovaný Kristus, jak známo, neměl nic a byl zbaven všeho: byl zbaven důstojnosti, byl zbaven oděvu, byl zbaven života. Pavel nám tu říká, že máme vnitřně dospět a dozrát také k jakémusi meznímu bodu: máme v zápasu víry dojít k jakémusi zbavení se všeho, a zřeknutí se života v kristovském duchu. A to ne snad nějakým zabitím sebe vlastní rukou, ne nějakým heroickým obětováním se za každou cenu; zapotřebí není ani odcházet do nějakých klášterů nebo pousteven. Zbavení se života v kristovském duchu, jak řekne Pavel, ukřižováním sebe samých se svými vášněmi a sklony, se děje činným pochopením, že náš život nenáleží nám, a vůbec nic, co nás potkává a vůbec nic, co domněle vlastníme, nám vlastně nenáleží; že to není naše, je to Boží, od Boha, Bohem darované, a proto to ani není v opravdovém, upřímném smyslu naše. Máme vnitřně, duchovně dospět ke zbavení se všeho, k nezávislosti na všem, k postoji, které starší čeština může nazvat "nelpěním". A v tomto dospění k vnitřní nezávislosti na všem vnějškovém - na majetku, na moci, na společenských pozicích, na akademických titulech, na vlastnění také, v tomto ukřižování sebe se svými vášněmi a sklony, řečeno s apoštolem Pavlem, v tomto dospění k vnitřní nezávislosti běží samosebou o silný altruistický aspekt, o lásku k bližnímu, o ohled na bližního a o ochotu pro bližního leccos udělat. Vzpomeňme také na slova Farského liturgie Večeře Páně: "(Ježíš při Poslední Večeři) pak i kalich s vínem po večeři vzal, aby zůstavil nám smysl životního utrpení a v srdce vštípil přesvědčení, že se má člověk jeden druhému obětovat a pít z kalicha života sladké i trpké, příjemné i odporné." Pavlova Epištola Galatským také vyslovuje tuto evangelijní zvěst, a sice jako praktický pokyn, jak máme žít, jak se máme obětovat, doslova ukřižovat v Kristově jménu pro bližní: "Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův." (Ga 6,2)

    Rovnost mezi křesťany v církvi Ježíše Krista se tedy děje trochu jiným způsobem než v moderních ideologiích občanské rovnosti, v liberální demokracii a v sociálnědemokratickém myšlení - v dominantních proudech současné Evropy. Tam se rovnost ustavuje tím, že se občanům řekne: "Máte svá práva, svá nezpochybnitelná práva, hleďte jich využívat." Církev Kristova, skrovné společenství stojící tiše a osaměle stranou, skrovné společenství Kristových následovníků zajisté Krista následujících svobodně a dobrovolně, na to jde trochu jinak. V duchu Kristově a v duchu psaní apoštola Pavla Galatským se jim říká: Nemáme vlastně žádná práva, nikdo z nás - jsme nazí, bezbranní, život nám dal Bůh, žijeme toliko z milosti Boží. Toto se týká nejprostších z nás stejně jako těch, kteří stojí v popředí, obrazně řečeno králů i kmánů: všichni jsme stvoření téhož Boha, všichni se rodíme úplně bezmocní, stejným druhem porodu, všichni umíráme. Učení o bratrské a sesterské rovnosti křesťanů nás učí sledovat to nejpodstatnější, Boží přítomnost, vyznávat, že vše, co v životech máme, je Bohem darované a děkovat Bohu za to. A z tohoto étosu chvály Boha se pak u opravdových, zralých křesťanů odvozuje, že všechny světské pocty, všechno bohatství, všechno pohodlí života berou se značným nadhledem, nestaví na tomto nějakou svou důstojnost, nevyžadují uctívání kvůli těmto poněkud podružným věcem, které si stejně do hrobu a do nebe nevezmou. Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe, praví apoštol Pavel (Ga 6,3). Amen.

KÁZÁNÍ O CHUDÉ VDOVĚ

20. června 2021

Základ kázání: Mk 12,41-44 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Rút 1 v Českém ekumenickém překladu a 1 Tm 5,1-16 v překladu Jeruzalémské Bible)

Milé sestry a milí bratři, milí návštěvníci našich bohoslužeb,

   odstavec z evangelia o peněžním příspěvku, který na nádvoří chrámu v Jeruzalémě vložila chudá vdova do chrámové pokladny, předává samozřejmě poselství, které se netýká vůbec jenom vdov, vůbec ne jenom chudých vdov; jde o poselství, které má oslovit všechny bez rozdílu rodinného stavu a bez rozdílu zámožnosti. Jistěže se nejedná o jedno letmé setkání Ježíše a apoštolů s ovdovělou ženou neznámého jména v chrámové předsíni, nejde jen o Ježíšovu vřelou chválu této jedné osoby. Je to příběh o dobročinnosti, o dobročinění, je to chvála zvláštní čistoty duše těch, kteří si utrhují od úst ze svého nepatrného nebo skoro žádného majetku. Je to chvála těch, kteří, jak praví Ježíš, si odřekli nikoli "ze svého nadbytku. ale ze svého nedostatku", těch, kteří podobně jako chudá vdova v Jeruzalémě "dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa", dle slov Ježíšových (Mk 12,44). Přesto mám za to, sestry a bratři, že neuškodí porozhlédnout se trochu, jakou roli hrají vůbec v evangeliu a v životě první církve vdovy a vůbec samé podobné bytosti - ohrožené, bytosti žijící v bolesti, v soužení, živořící na okraji, chudí. Ježíš při všech možných příležitostech hovoří o chudobě a o chudých, hovoří často výslovně k chudým, vesměs velice vřelými, přívětivými slovy. Ježíšovo zvěstování království Božího a útěcha, kterou chudým tohoto světa přináší, jdou dále než nějaké chlácholení, jak chudoba cti netratí. Ježíš Kristus říká chudým, ale i bohatým a všem, kdo mu naslouchají, že chudí jsou obzvláště milými Bohu. Ukazuje, jak chudí spočívají pro svou prostotu a bídu v jedinečné blízkosti Boží, jsou schopni slyšet Boží hlas lépe než bohatí a jejich strádání jim bude ve věčné Boží náruči více než vynahrazeno (slyšeli jsme už v úvodu bohoslužeb: "Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát." Lk 6,20-21) A zrovna tu, v evangelijním příběhu o dvou vdoviných penízcích, které dopadly do jeruzalémské chrámové pokladnice, se setkáváme přímo s konkrétní jednotlivou bytostí, s někým, na kom je možné dobře a s určitou osobní účastí zahlédnout to, o čem Kristus hovoří, je-li řeč o chudobě, chudých, blahoslavených chudých, hladovějících a plačících.

    Na mnohé, co se dá povědět o situaci vdovy ve starověku, v Ježíšově době a v jeho okolí, není zapotřebí žádné zvláštní představivosti. Setkává se tu nepopiratelná citová újma, kterou utrpí ten, kdo přichází o dlouhodobého životního partnera, s neúprosnými sociálními a ekonomickými důsledky úmrtí ochránce, živitele, otce společných dětí. Se situací vdovy, s údělem vdovy se setkáváme v Bibli velice často, avšak genderově nevyváženě: mnohem vzácnější je na stránkách Písma svatého vdovec, muž, který přišel o manželku (prorok Ezechiel například). Není to pravděpodobně způsobené tím, že by se snad ženy dožívaly průměrně vyššího věku a proto pohřbily své manžele spíše než oni je. Vyšší věk dožití žen představuje záležitost až dosti nedávné doby, v biblických časech tomu bývalo právě naopak, ještě v novověku tomu bývalo naopak, kvůli nedostatečné anebo neexistující gynekologické péči. Ukazují se tu citelná nerovnováha mezi společenskými možnostmi ženy a muže ve starobylých společnostech. Žena bez muže se vcelku daleko hůře uživila než muž bez ženy, tím spíše žena v pokročilém věku, vdova bezdětná, což je dosti pravděpodobně také tato vdova házející do chrámové pokladnice peníze v blízkosti Ježíše a apoštolů. Žena mohla hůře než muž provozovat ve starověku různé živnosti, mohla hůře disponovat peněžním jměním, měla zejména výrazně méně fyzické síly než muž, což není už tolik důležité dnes, ale bylo to zásadně důležité tehdy, na fyzické síle stál všední život a běžná obživa o mnoho zásadněji, ve společnosti tak výrazně spočívající na zemědělské práci. Ukazuje se z novozákonních textů všeho druhu, že péče o vdovy, podpora vdovám, která se zakládala jak na rozdělování almužen, tak i na duchovní a modlitební útěše, hrála ve sborech prvotní církve eminentní roli, znamenala tato činnost ve prospěch vdov jeden z hlavních sloupů církevního života. (Setkali jsme se dnes s touto tematikou i v jednom z bohoslužebných čtení, z Prvního listu Timotheovi.) A přitahovala posléze tato církevní praxe k následování nejen vdovy, sirotky a podobné bytosti živořící na okraji a zápasící o přežití, ale i mnohé jiné, kteří považovali podobný étos péče o chudé a zoufalé za étos smysluplný: takto rostla, takto postupně mohutněla první církev, jak můžeme vyčíst ze Skutků apoštolských, z epištol i z dalších historických údajů. Je jisto, že v nestejné pozici se nacházely vdovy obdařené dětmi oproti vdovám bezdětným, které děti buď nikdy neměly anebo jim dítě či děti umřely, což znamenalo záležitost v oněch dobách nikterak výjimečnou. Stejně tak vdovy postarší a zvláště chudobné, jejichž možnost uživit se i možnost znovu se provdat se zmenšovala - to ve staletích a v epoše, kdy žádné důchodové zabezpečení neexistovalo. Právě tyto osamocené vdovy, jejichž životní tragédii ještě zmnožovala nutnost pohřbít vlastní děti nebo vyrovnávání se se svou neplodností, popřípadě se stávaly terčem pomluv různých báječných lidiček, co tak asi Bohu tyto hříšnice provedly, že je trestá nenaplněným mateřstvím - právě tyto vdovy zcela opuštěné všemi se stávaly zvláštně vnímavými pro Ježíšovo evangelium, právě ony byly jistě ve znatelné míře přítomny v zástupech naslouchající Ježíšovým promluvám a braly si k srdci jeho náboženské učení. Jistě právě vdovy byly v hojnější míře i mezi těmi, ke kterým zaznělo Ježíšovo Kázání na hoře. Příklad chudé vdovy bývá v Kristových podobenstvích i v modelových událostech z evangelií výrazně zastoupen, jednou z těchto modelových událostí je Ježíšovo zvláštní setkání s chudou vdovou před pokladnicí uvnitř jeruzalémského chrámu.

    Milé sestry a milí bratři, dlužno říci, že chrámová jeruzalémská pokladna, u které se příběh z evangelia odehrává, není totéž co nějaká naše nebo v našich poměrech obvyklá kostelní kasička, do jaké po bohoslužbě napadá pár mincí nebo stokorun. Byla to mohutná, obtížně přenosná truhla, svého druhu trezor s otvorem pro vhazování peněžního obnosu anebo i nezpracovaných kousků drahých kovů, či jiných drahocenností. V době Ježíšově, v čase tzv. druhého jeruzalémského chrámu bývala tato kasa s chrámovým pokladem v exteriéru, na tak řečeném Ženském nádvoří, čtvercovém prostoru o velikosti 60x60 metrů. Na tomto nádvoří stál chrámový poklad v mohutné truhlici, k němu přicházeli zbožní dárci a sdělovali nahlas službu konajícím kněžím, kteří stáli u pokladny, jakou částku chrámu věnují. Z toho důvodu také Ježíš a další přítomní mohli vědět, kolik kdo vhazuje a kolik nahlásila jako svůj příspěvek chudá vdova. Žádné koukání se dárcům pod prsty netřeba, všechny tyto dary bývaly takto jednoduše transparentní, darované částky nepodléhaly utajení, naopak byly v podstatě nahlas vyhlášeny. Rovněž je potřeba vědět, že tato chrámová pokladna zásadně překračovala roli nějaké dnešní kostelní truhličky. Spíše se jednalo o permanentní sbírku na všemožné náboženské i z dnešního pohledu spíše nenáboženské potřeby židovského lidu; podobala se tato pokladnice jakési anticky pojímané národní bance. Vícekrát se také přihodilo, že se tento chrámový poklad stal kořistí různých vladařů a dobyvatelů, kteří měli za to, že jim tento chrámový poklad z nějakého důvodu náleží nebo si pro něj představovali jiné a lepší využití než placení chrámového provozu. Když se například v roce 66 po Kristu rozhodl římský prokurátor Gessius Florus, jeden z Pilátových nástupců, uhradit investice do infrastruktury zabavením tohoto chrámového pokladu, právě toho, do kterého chudá vdova přisypala své penízky, vypuklo v judské zemi obrovské protiřímské povstání. Mějme tedy na paměti, že vdova a všichni jí podobní dárci takto darovali své příspěvky poměrně naslepo, bez možnosti přesněji vymezit jejich použití. Dary do pokladny znamenaly v obecné rovině projev loajality k židovskému národnímu kolektivu a k židovskému Bohu Hospodinu.

    Poučení z tohoto biblického příběhu, z tohoto krátkého setkání Krista s vdovou u chrámové pokladny, je dost zřejmé - "amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice; všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa" (Mk 12,43-44). Jedná se o vřelou chválu někoho, kdo sice dává málo, ale přesto zároveň maximum ze svých možností. Nevšímejme si však jenom ekonomických počtů: oddíl z Markova evangelia promlouvá vůbec o etice, o etických vztazích, o ceně dobré vůle ve vztazích a ve světě, o niterné upřímnosti. Někdo vnějškově zcela nenápadný, chudý, tichý, může mít větší vnitřní ryzost než ti, kteří bývají všude vidět a všude slyšet, než ti v našem světě úspěšní. Možná nějaké podobné tiché světce, jako je chudá vdova vhazující dva malé penízky do chrámového daru, běžně potkáváme v našich ulicích, v okolí našich domovů, ale nevšímáme si jich dost, nevidíme dostatečně jejich čistou duši, nevnímáme obtíže jejich životní situace, nevidíme jejich odříkání. Kristus má pro podobnou tichou dobročinnost a tiché milosrdenství slova velikého uznání, veliké chvály - není důležité, čím kdo ohromil druhé, důležitější je, oč se kdo snažil, oč usiluje, co obětuje. Pokud toto malé a vytrvalé usilování, obětavost, skutky milosrdenství, pokud to vše není dostatečně oceňováno světem (a žel málokdy bývají tyto hodnoty oceňovány tímto světem dostatečně), Bůh tedy tyto niterné kvality vidí a oceňuje je. Mají hodnotu v Božím řádu, v Božím království, které je tolik jiné a tolik větší než svět tento. Amen.

KÁZÁNÍ O ZŘEKNUTÍ SE POMSTY A ODPLATY

13. června 2021

Základ kázání: Mt 5,38-48 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Ex 20,1-18 v Českém ekumenickém překladu a Ř 12,14-21 v překladu Fr. Žilky)

Milé sestry, milí bratři, milí přítomní ctitelé učení Kristova,

   bylo tu nyní přečteno pár vět z tzv. Kázání na hoře. Je to velká řeč Ježíše Krista, podaná v páté až sedmé kapitole Evangelia podle sepsání Matoušova. Kdyby se mě někdo zeptal, co považuji na Kristově nauce za to vůbec nejdůležitější, kdyby někdo chtěl vědět, kde je Kristovo náboženství v Bibli představeno opravdu stručně, na několika málo stránkách, ale přitom do zásadních hloubek, nemohl bych odpovědět nic jiného než odkázat na toto Ježíšovo Kázání na hoře.

    Jedná se o proslov, který podle slov Písma pronesl Ježíš před zástupy na jakési hoře, pod širým nebem. Tradice má ponejvíce za to, že se jedná o dnešní Horu Blahoslavenství, nedaleko břehů Genezaretského jezera v Galileji. Nu, žádný horský štít ta Hora Blahoslavenství tedy rozhodně není - nanejvýš malý skalnatý kopec, pahorek. Ježíš se nejčastěji zdržoval právě v této krajině galilejské, právě tam kázal o příchodu Božího království. Není tolik důležité, o jakou horu anebo hůrku ve Svaté zemi se přesně jedná; nepřeslechněme však jemnou symboliku toho, že tu má laskavý čtenář Bible co do činění s kázáním právě "na hoře". Ježíš mohl tato svá ponaučení říkat přece v chrámu jeruzalémském, v nějaké synagóze, nebo v domě místního farizeje na večeři pro pozvané. Pokud tato slova, tato celá delší promluva byla Kristem říkána a slyšena na hoře, rozumějme celé této svobodě setkání a kázání pod širým nebem. Nikde není žádné místo pro zvané, žádné vstupné se zde neplatí, žádná ochranka a ostraha a soukromý pozemek tu nepřipadají v úvahu. Žádná šňůra ohrazující prostory, žádná lóže pro sedící a prostory pro stojící. Neformální, do jisté míry přímo nahodilé kázání, kdokoli může přijít, může vstoupit a slyšet, kdokoli chce odejít v zarputilosti a nesouhlasu s tím, co od Ježíše Krista vyslechl, nechť svobodně odejde. Všichni si jsou na tomto místě rovni co do pohodlí a nepohodlí, ať už přicházíte odkud chcete a máte lepší nebo horší ošacení. Nenaslouchá tu Ježíšovi žádná podmíněná církev, která má členství, rituály, obřady, zvyky: Kristus tady učí bezejmenné zástupy, kohokoli, bez třídění, bez výběru, bez koukání se skrz prsty na kohokoli, bez zřetele na to, jsou-li pokřtěni. Nikdo tu pod širým nebem a na skalnatém terénu nad jezerem není místní a cizí. Kristovým učedníkem zkrátka je každý, kdo tato slova Páně slyší a následuje, koho tyto věci zajímají a hledí jednat podle nich. - Zrovna tak ale vnímáme symboliku hory, která ukazuje na Mojžíše na hoře Sínaji: také Mojžíš vystupoval na horu a snášel z ní nějakou Boží nauku, kdysi dávno. Ježíš, když zvěstuje své království na hoře, nějaké hoře u jezera, v nějaké míře tu navazuje na Mojžíše, má vyslovuje se k Mojžíšovi a deskám s Desaterem a Zákonem přineseným z hory Sínaj, od Hospodina.

    Nemalou část Kázání na hoře se Ježíš vyjadřuje k morálním požadavkům Mojžíšova Zákona a k tradiční židovské náboženské a etické nauce. A činí to způsobem, který je vyhrocený - způsobem, který vlastně naučení židovského Zákona ještě staví na jinou a výrazně náročnější úroveň. Slyšeli jste, že bylo řečeno - já však pravím vám (Mt 5,38; 43; 27). Popřípadě: slyšeli jste, že bylo řečeno otcům - já však pravím vám (5,21; 33). Ne náhodou je Ježíšova velká řeč pronášena na hoře, i v tomto ohledu vidíme symbolický vztah k Mojžíšovu zákonu a Mojžíšovu odkazu. Ježíš zde reviduje Desatero a starobylý Zákon židů, jiným způsobem tyto dřívější náboženské požadavky interpretuje a požaduje pro své následovníky jejich jiné a hlubší naplňování. Přitom i dodržovat samu starozákonní úroveň není přece vůbec snadné. Tyto požadavky mojžíšovského Zákona se pravda dají lépe uchopit pro naši přirozenou, pozemskou logiku: "miluj bližního svého, nenáviď svého nepřítele", "oko za oko, zub za zub" - zní to jaksi srozumitelně, dosti logicky. Jenomže, milé sestry a milí bratři, známe přece ve svém okolí dosti časté případy, kdy se někomu naprosto nedaří milovat dokonce ani bližního svého, dokonce ani své nejbližší. Tolik potomků evidentně nemiluje své rodiče a ubližuje jim, tolik rodičů zjevně nedokáže milovat své děti a ubližují jim, tolik sourozenců, partnerů, příbuzných si jdou tolik nelítostně po krku, že by to snad lépe nedovedl kdejaký nepřítel. Už jen kdyby se lidem dařilo milovat účinně aspoň své bližní, když už tedy musí nenávidět své nepřátele - už jenom tímto by se svět notně zlepšil. A podobně je tomu s dalšími přikázáními Mojžíšova Zákona, o kterých také Ježíš hovoří pro své posluchače shromážděné na vrcholu hory: nezcizoložíš, nebudeš křivě svědčit - kdo toto dnes dokáže dodržovat? A teď pomysleme a přijměme, že Ježíš u těchto samých mojžíšovských příkazů nezůstává. Mojžíšovy příkazy se zásadním způsobem týkají našeho vnějšího konání a jejich porušení jde takto docela dobře určit: cizoložství, kradení, rouhání Bohu, zabití se omezuje na zjevný delikt, na čin, který byl viděn a zanechal důkazy a poškozeného. Jedná se o praktické morální požadavky, jejich naplňování lze sledovat podle toho, co zanechají, popřípadě co seberou nebo zkazí ve vnějším světě. Ježíš ale perspektivu posouvá: zajímá ho lidské konání ne podle toho, jakou stopu anebo jakou škodu zanechají ve světě, nebo ne na prvním místě podle toho. Ježíše zajímá naše nitro, naše smýšlení, čistota našeho smýšlení, naše duše. Zajímá ho, co spočívá uvnitř tebe, ve tvé duši, ví o našich tajných myšlenkách, o našich tajných nenávistech, ví o naší diskrétně před druhými tajené agresivitě a nelásce. A Ježíšovou navrhovanou cestou, jeho zvěstováním pronášeným na hoře u Genezaretského jezera, je péče o duši, péče o čistotu duše, o bezúhonnost našeho nitra. Smýšlet soucitně a milosrdně, žít uvnitř sebe Boží království. Toto je, milé sestry a milí bratři, Ježíšova cesta, jeho morální evangelium. Starejme se o čistotu svého nitra, ukliďme si uvnitř sebe, nemějme uvnitř sebe nepořádek, špínu a zlo. Hleďme mít uvnitř sebe dobro. Když budeme pečovat o svou duši, o své nitro, však ani naše vnější jednání, naše konání, naše skutky nepřijdou zkrátka - to je to slavné Ježíšovo "po ovoci poznáte je" (Mt 7,16-20), výrok, který také zazní, byť o něco později, během Ježíšova Kázání na hoře. Když uklidíme ve svých duších, když chceme mít dobro v našem nitru, nebude pravděpodobně ani naše jednání ve světě, tedy ovoce našeho niterného smýšlení, tak docela k zahození.

    Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. (Mt 5,39-41) K těmto modelovým příkladům, jak se máme chovat ke svým bližním, ale i nebližním, k těm, kteří nás nenávidí, pronásledují a činí nám příkoří, k těm chci kazatelsky povědět následující: Mnohé bude pravděpodobně jasnější, když připustíme, že Ježíšovo království opravdu "není z tohoto světa" (J 18,36). Přesně na těchto morálních požadavcích, krajně nesnadných pro nás, vidíme, jak zásadně se v Kristově nauce počítá s nebeským královstvím - a jak málo vážně se bere vnější svět. Pro nás jsou tyto požadavky na hranici snesitelnosti, protože jsme učeni brát svět příliš vážně. Kdyby nám někdo chtěl dát facku přes tvář nebo sebrat košili, to by se přece muselo nějak řešit! Ono je to skutečně i v zájmu okolí, v zájmu našich bližních: když by nás někdo udeřil nebo nás obral o část šatstva a ono by mu to prošlo, druhý den by samozřejmě dal flákanec zase někomu jinému a pozítří dalšímu - bez trestu, bez odezvy, bez klepnutí přes prsty. Modelovým posluchačem Ježíšových proslovů, nejenom velkého Kázání na hoře, je, jak zjišťujeme vnímavým čtením Bible, "chudý", někdo chudý ("blahoslaveni chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské" - takto zní první věta celého Kázání na hoře; Mt 5,3). Někdo tak moc bezbranný, nemajetný, v podstatě nemající nic jiného než holý život, někdo, kdo nemá majetek, status, vážnost, nemá kde hlavu složit, někdo, komu svět už předtím ublížil tolik, že mu teď už na nějaké facce a na nějakém zabavení košile nesejde. Někdo, kdo už je tak moc na druhé straně, na straně Božího království a ne na straně "tohoto světa", že mu na nějaké té míli nesejde - zůstává povznesený nad to, jestli ho někdo donutí ke službě na jednu míli nebo na míle dvě. Stejně tak i onen Ježíšův požadavek "Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují" (Mt 5,44) - našinec by samozřejmě považoval to, že nás někdo pronásleduje, za těžce neobhajitelný stav věcí. Kristus naznačuje, jak tomu rozumím, že pokud vás někdo pronásleduje, činí vám příkoří, pak vy máte po uronění mnohých slz velkou šanci pochopit, že na tomto světě vlastně ani tolik nezáleží, že je ještě jiný svět, hlubší svět, ve kterém vítězství tohoto světa ničemu neprospějí - jiný svět, ve kterém ani porážka, ani ztráta, ani smrt mnoho neplatí, jiný svět, který je světem věčným, skrytým za světem tímto, je však světem věčným. Evangelium říká tomuto jinému světu, světu nepomíjejícímu, "království nebeské", "království Boží". Německý křesťanský filosof Karl Jaspers napsal, že vítězství nás odcizuje sobě samým, zatímco porážka nás k sobě samým přivádí. Toto komplikované naučení se dobře rýmuje s Kristovým kázáním prosloveným na hoře.

    A jiný německý protestant, už ve století devatenáctém, říšský kancléř von Bismarck, poznamenal, že Kázání na hoře je sice vznešené, ale nedají se podle něho řídit státy. Přesně tak - tímto způsobem se nedají řídit státy. Toto nejsou cesty světských zákonů a světské spravedlnosti, bez kterých se ovšem také nemůžeme obejít. Nauka Kristova Kázání na hoře představuje výzvu, docela klidně řekněme i provokaci, pro "malé stádce" (Lk 12,32) Kristových opravdových následovníků. Je to Ježíšův podnět ne pro tento stát, ne pro tuto společnost, ale pro malou církevní hrstku, pro duši jednoho každého křesťana. Náročný, vyšponovaný požadavek morálního jednání, který může být tolik nadsazen, řekněme klidně přehnán, aby ti, kdo jej slyší, si z celého tohoto nároku vzali k srdci alespoň něco málo, aspoň zlomek, který má jistěže také svou cenu. Amen.

6. června 2021

Základ kázání: Zj 22,6-17; 20-21 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Zj 18 v Českém ekumenickém překladu a Lk 21,9-28 v překladu Jeruzalémské Bible)

   Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb,

   chtěl bych vám v dnešním kázání představit poslední biblickou knihu, Zjevení svatého Jana. Chtěl bych mluvit o jejím složitém, nejednoznačném poselství. Nakolik je to poselství pro dnešní dobu, nakolik je to poselství pro naše životy?

    Zjevení svatého Jana, Janovo zjevení, popřípadě Apokalypsa podle Jana - to je biblický spis nepochybně užitečný ke čtení, plný útěchy, plný fascinujících příběhů a obrazů, ale také plný hrůzy. Slovo "apokalypsa", jak se Zjevení Janovo často nazývá, přešlo i do běžného jazyka a znamená dnes něco úděsného, hororového, zánik světa a civilizace. Slovo převzaté z řečtiny znamenalo původně něco trochu jiného, než to dnes chápeme: znamenalo odhalení; to, co bude odhaleno (na konci věků). Skoro bych to slovo apokalypsa vysvětlil jako nějaké stržení opony zakrývající nějaká zásadní tajemství.

    Pisatel Janovy apokalypsy, jistý Jan, vypráví o tom, jak ho během vyhnanství na ostrově Patmos oslovil Ježíš Kristus a ve fascinujícím vidění, v mystické vizi mu ukázal prostřednictvím andělů velká tajemství světa a spásy. Jan se dozvěděl, jaké hrůzy svět potkávají a později ještě budou potkávat, ale zároveň byl Bohem ujištěn, že všechny tyto bědy, nespravedlnosti a válečná a vyhlazovací běsnění nepředstavují námitku proti konečnému vítězství Božímu, které nastane na konci věků. V otřásající vizi se Jan setkává s utrpením a pronásledováním církve, s mučednictvím Kristových věrných svědků, kteří se zdají být poraženi mocnostmi zla, těmi, kdo se rouhají Bohu a libují si v rozsévání utrpení a záhuby. Bůh však zároveň ujišťuje Jana a církev Kristovu, že jednou veškeré toto utrpení skončí a vykoupení, posmrtný ráj a porážka zla se stanou tou nejživější skutečností. Kristus, jak jsme slyšeli, už na konci celého té složité apokalyptické vize Jana ujišťuje o svoé nepřestávající přítomnosti ve světě, v životě věřících, v životě církve a také svým konečným příchodem a vítězstvím na konci světa: "Hle, přijdu brzo. (...) Kdo křivdí, ať křivdí dál, kdo je pošpiněn, ať zůstane ve špíně - kdo je spravedlivý, ať zůstane spravedlivý, kdo je svatý, ať setrvá ve svatosti. Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal." (Zj 22,7; 11-12) Atmosféru a zvěst Zjevení Janova, tolik se vymykající běžným slovům a běžným pocitům, se v šestnáctém století podařilo jedinečným způsobem vystihnout prostřednictvím série dřevorytů bavorskému umělci Albrechtu Dürerovi.

    Bible obsahuje různé nesnadné i nebezpečné pasáže a dokonce i celé nebezpečné, riskantní spisy: nepochybně k nim patří také Zjevení Janovo, tato poslední kniha celé Bible. Ve zvýšené míře tento spis oslovoval v průběhu církevních dějin různé náboženské extremisty a blouznivce a podněcoval představivost čtenářů ohledně témat jako zavržení, peklo, trest a odplata. Vliv tohoto burcujícího čtení Zjevení Janova sahá snad až do různých moderních ultralevicových totalit odvozených z Marxe. Janovu apokalypsu četli se zvýšenou vnímavostí husitští radikálové, četli ji v průběhu pozdější německé reformace a selských válek různí náboženští rebelové a marginálové, mají ve Zjevení Janově také zvláštní zálibu různé vyhrocené sekty amerického střihu. Zkrátka, sestry a bratři, jedná se o četbu, která nějak oslovovala právě ty, kteří si leccos slibují od konce světa a zálibně se těší na Poslední soud Boží. Ten jim zřejmě má poskytnout nějakou satisfakci a uvrhnout do pekelných plamenů jejich nepřátele, oponenty, posměváčky a ty, kteří zůstali vůči jejich kázání lhostejní. K Janově apokalypse se často rádi utíkali ti, kterým současný svět připadal nanejvýš hrozný a měli za to, že na takové hrůzy se už Pán Bůh dlouho dívat nebude, že tento zkažený svět, který si podle nich zaslouží leda zničení, skutečně zničen bude - brzy, co nevidět, možná už popozítří. A svět je dosti zkažený vždycky, v každé době. Ve všech dobách existují přinejmenším někteří, kteří bývají z dobrých důvodů otřesení ze světa okolo sebe, kteří tímto světem velice trpí. Takové myšlenky i mnohé z nás a našich současníků napadají. Ve všech dobách existovali ti, kterým vyhovoval svět tak, jak běží, kteří se ve světě dovedli zorientovat a třeba i prosperovat: takoví si jistě budou přát, ať konec světa přijde co nejpozději. Ale vždycky zároveň žili a stále žijí ti, kteří svět a stav světa domněle i oprávněně viní za zlo, které se jim děje: za hlad a bídu, za nemoc a smrt jejich blízkých, za arogantní zvůli moci, za zlé věci v jejich rodině, jejich zaměstnání, jejich prožívání, životním a společenském prostředí, za zlé věci v jejich zemi, za různé válečné a ideologické běsnění a vraždění.

    Mysleme na to, že toto Zjevení svatého Jana vzniklo také v silně komplikovaných dobách pro ranou křesťanskou církev, stíhanou palčivými zly. Zkuste pronásledované křesťanské rodině tehdejšího Říma povědět, že svět přece je krásný a docela snesitelný. Až budete ve vězení v řetězech nebo někde ve vyhnanství a vaše děti budou křižovat a házet v cirku lvům, nebudete asi úplně přístupni podobné smířlivosti. A ačkoli se třeba takové věci dnes nedějí nám a máme se v naší části světa řekněme přijatelně (ne všichni!), nejde jen tak bez dalšího mávnout rukou nad tím, že žijeme ve světě, kde se takové věci v minulosti stávaly a stále se leckde na světě stávají. Vezměme v úvahu šílený život utlačovaných zemí, utlačovaných komunit, koncentračních a internačních táborů, pronásledování pro názory, pro víru, pro to, že jste jednoduše součástí nějaké rodiny nebo nějakého etnika. Nezacpávejme si uši před utrpením a bolestí, která se dějí jiným - dost možná se dějí bolesti i někomu, kdo je nám nablízku, kdo bydlí v protějších dveřích, někomu, kdo sedí právě tady v jiné kostelní lavici. Církevní komunita, uprostřed které vznikl poslední spis biblického kánonu, Zjevení Janovo, Apokalypsa Janova, si kladla nanejvýš palčivou otázku - proč je všude zla tolik, proč spravedliví tolik trpí a zlí se často radují, proč vláda zla spokojeně působí a ubývají roky a desetiletí a nic se na tomto triumfu zla venkoncem nemění. Toto jsou přece i naše pocity, naše povzdechy, toto jsou v nějaké míře i otázky naší současnosti.

    Tím, že jsem už dříve zmínil určitý komplikovaný čtenářský ohlas knihy Zjevení Janova v církvi, odvěkou přitažlivost této knihy pro různé radikální elementy v církvi i mimo církev, nechci nikterak zlehčovat základní poselství, útěšnou zvěst této knihy, její pozoruhodné obrazy, symboly a slovní vyjádření. Ale bylo by škoda, abychom přehlédli také určitou vtipnou a zábavnou stránku, prvek parodie přítomný v poslední biblické knize, v knize o posledních věcech a o Posledním soudu. Není to jenom taková zapykaná mystika plná číselných symbolů a zastřených proroctví. Její určitá nečitelnost svádí a vždycky sváděla různé blouznivce a revolucionáře k vyhrožování své současnosti, k posílání současnosti do pekel. Považujme Janovu apokalypsu také za nápaditý a vtipný křesťanský pamflet proti římské pohanské říši v časech patrně císaře Domiciána (kolem 110/115 po Kristu). Církev Kristova se definitivně odloučila od židovství, byla vyhnána ze synagóg, ani křesťané, ani židé, ani římská říše už nechápe křesťanství jako nějakou okrajovou variantu židovské víry, ale jako zcela nové podivné náboženství. Tímto ovšem církev Kristova přichází také o zákonnou ochranu, kterou starověký Řím přiznává židovství, židovským zvykům a rituálům, například osvobození od nutnosti klanět se císaři a přinášet císaři oběti. Pokud to křesťané odmítají dělat, dopadá na ně tvrdá perzekuce a likvidace - a právě v takovéto pohnuté době adresuje vizionář Jan církvi své poselství o soudu a o posledních věcech, poselství předané od Krista. Ze záplavy symbolů, metafor a apokalyptických obrazů, ale také sžíravého ironizování pronásledovatelů a mocností pohanské říše podržme to hlavní poselství, že všeho do času, ale Bůh navěky: "Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec," zní tu Boží hlas (Zj 22,13). "Hle, přijdu brzo." (22,7) »Duch i nevěsta praví: "Přijď!" A kdokoli to slyší, ať řekne: "Přijď!" Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.« (22,17) Řím se v Knize Zjevení přirovnává k nevěstce babylónské, krutý císař k šelmě s číslicí 666, autor nebo autoři textu pranýřují odpadlíky a pronásledovatele, avšak na konci časů, tam, kam panství zla a smrti nedosahuje, čeká na Kristovy následovníky "voda života daná zdarma každému, kdo touží ji pít" a věčná blaženost v nebeském svatém městě, do kterého bude zapovězen vstup všemu zlému. Na tuto vizi nebeského svatého města navazují také slova velkého vyznání víry: "Věříme v život věčný, Dobra, Pravdy a Krásy, tak jako jsme přesvědčeni o smrti zla i zlých".

A tak nepostrádá Kniha Zjevení Janova jak prvky vtipného jinotaje, ale také jakési terapie: křesťanská církev se tu takříkajíc obrací sama na sebe a k sobě, aby pracovala na sobě, na své trpělivosti, aby se každý sám pro sebe a před Bohem zdokonaloval ve své trpělivosti a nenechal se zlem, které je tak hojně přítomné ve světě, znepokojit, otřást a dezorientovat. Kdo křivdí, ať křivdí dál, kdo je pošpiněn, ať zůstane ve špíně - kdo je spravedlivý, ať zůstane spravedlivý, kdo je svatý, ať setrvá ve svatosti. (22,11) Zlo, křivdu, různé bezbožnosti, podvody, ničemnosti a surovosti nedoufejme, že ze světa v zásadní míře odstraníme. Avšak neúčastněme se těchto rejů zla, sami za sebe - a hleďme si toho, co je svaté, svatých Božích věcí. Nenechme se vytáčet a trápit triumfy zla ve vnějším světě, ale sledujme tichou vnitřní cestu, následujme blízkost Boží v našem nitru a našem individuálním životě. Toto je cesta, která vede ke spáse, cesta, které přislibuje Bůh pravdivost: "Hle, přijdu brzo (...) já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec." (22,12-13) Amen.

KŘESTNÍ KÁZÁNÍ : O CHOZENÍ SKRZE VÍRU

30. května 2021

Základ kázání: 2 Kor 4,14-5,7 (Další liturgická čtení: Sk 8,26-40; Lk 3,1-6 a 10-16 - vše v Českém ekumenickém překladu)

   Sestry a bratři, milí všichni přítomní, milá církvi,

   dnešního dne křtíme sympatického mladého muže Josefa, za několik málo týdnů už dvouletého. Při této příležitosti bychom si měli také my, kteří jsme už kdysi dříve pokřtěni byli, připomenout něco ze symboliky křtu. V tomto svém kázání si budu brát ve výrazné míře za svědka apoštola Pavla, důležitého mluvčího křesťanské církve prvního století a autora řady církevních spisů nebo spíše dopisů směřovaných církvi. Apoštol Pavel chápe život křesťana jako cestu, která nikdy nekončí, která nekončí ani smrtí, jako cestu, která vede skrze tento svět a pokračuje na věčnost, do Boží náruči. Za její začátek může být považován křest - poměrně krátký a prostý obřad vykonaný vodou, ve kterém my přítomní deklarujeme křesťanský, kristovský smysl tohoto našeho počínání, vyznáváme, že následujeme hlas a pokyn Boží, jak zazněl v Kristově zvěsti. Naše nesmrtelnost nezačíná po smrti; nesmrtelný, smrtí nezničitelný život žijeme už nyní a tady v tomto světě.

    Za to, co Pavel sděluje Korinťanům, ručí sám sebou. Píše to o Korintských, o sobě samém, o nás, o následovnících Kristových dnes, dvacet století po Ukřižování, o nás - o církvi. Pavel svědčí o tom, že si v našem životě nemáme mnoho dělat z těžkostí, z bolestí, z neporozumění druhých, ani ze zpuchřelosti a neutěšenosti poměrů, ve kterých žijeme. To vše není ničím, co by nás mělo významně znepokojovat - tak to s životem zkrátka je; je to dané a nutno to přijmout. A proto neklesáme na mysli, píše Pavel. I když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme (2 Kor 4,16). V Pavlově řeckém textu je napsáno úplně přesně a doslovně toto: i když náš vnější člověk navenek hyne (umírá), vnitřní člověk se den ze dne obnovuje. Je to hezky řečeno - jako by ten náš vnější a ten náš vnitřní člověk byly skoro dva rozdílní lidé, ani ne moc přátelsky navzájem naladění. Pavel člověka nechápe na tomto místě epištoly jako jednotu ducha a těla, ale vnímá tělo i duši jako dvě dosti nezávislé lidské součásti - dokonce takové, kdy často jedna táhne hot a druhá čehý... A my si zřejmě máme z těchto dvou člověků, vnějšího a vnitřního, vybrat toho, který má větší cenu, větší trvalost a solidarizovat se s ním. Naší cenu podle Pavlova výkladu zajisté tvoří tento náš vnitřní člověk - nepodléhající rozkladu, nikoli smrtelný, nikoli nemocný, nikoli zchátralý, poničený a unavený vším, co může zasáhnout jen našeho "člověka vnějšího". S ním, s tímto naším člověkem vnitřním a nesmrtelným máme táhnout za jeden provaz... Tohoto "vnitřního člověka" se ve významné míře týká křest, k této nové existenci, k novému životu, jsme pozváni křtem.

    Nesmírně zajímavě působí první verš páté kapitoly Pavlovy epištoly: Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama (2 Kor 5,1). Zajímavý je mimo jiné proto, že tu promlouvá zkušenost z občanského povolání apoštola Pavla: byl totiž stanařem, výrobcem stanů. Nepředstavujme si ovšem apoštola Pavla tak úplně jako řemeslníka: to spíše v začátcích, zamlada. Většinu života byl vlastně majitelem dílny na výrobu stanů, soukromníkem v odvětví, které samozřejmě ve starověku ve východním Středomoří mělo svou hodnotu... A tak si projednou stanař Pavel, profesionál ve svém oboru, povzdechne, jakpak že to je s tím naším tělem, naším životem: Málo platné, je při veškerém snažení nedokonalý jako každé lidské dílo, jako třeba ten stan. Jako stan, který nevydrží věčně, musí být neustále látán, opravován a konec našeho života se pak svou rychlostí a náhlostí podobá stržení stanu. Během pár chvil je stan složen a kočovníci putují dál... Ale stanař Pavel právě proto, že ví, jak to se stany chodí, dovede ocenit věčnost stanu nebeského - našeho nebeského příbytku, který na Kristovy věrné čeká. - Zní to podobně, jako kdyby třeba si stárnoucí dejme tomu středověký válečník, nebo dnešní automechanik nebo třeba profesionální automobilový závodník povzdechl o svém těle a o blízkém konci: "Ta moje stará kára, ta moje stará herka toho už mnoho nenajezdí!" Ale až bude stan našeho pozemského života stržen, jak říká apoštol Pavel, až stará herka nebo stará kára našeho těla, našeho "vnějšího člověka", dojezdí - smí náš "vnitřní člověk" přijít do cíle, kterým je skutečnost Kristovy lásky. Tato věčná a nezničitelná Kristova láska, nezničitelná smrtí ani časem, se má stát pravou odměnou po trpělivém a pokorném snášení toho zdejšího rozporuplného života. Vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi, vyznává apoštol Pavel před Korinťany (4,14).

    Pozoruhodné, jakými slovy či slovními obraty Pavel líčí tento náš vstup do slávy Kristovy, jak líčí perspektivu věčnosti: Sténáme zde touhou, abychom byli oděni šatem nebeským. Vždyť jen když jej oblékneme, nebudeme shledáni nazí (2 Kor 5,2). Pavel chce vyslovit cosi, co je běžnými lidskými slovy nevyslovitelné a pomáhá si příměrem o oblečení nebeského šatu. Smrt těla líčí tedy Pavel spíše s důrazem na nabytí něčeho nového než tak, že by hovořil o ztrátě. Všimněme si: smrt Pavel pokládá za zisk! Hovoří poněkud mysticky o (posmrtném) oblečení se šatem nebeským - který má, jistěže, nahradit anebo zakrýt pozbytí toho šatu, který za uchování stejně nestálo. (To znamená těla, onoho našeho stále chátrajícího "vnějšího člověka".) Být oděni šatem nebeským, šatem nepomíjejícím... Ovšem toto přirovnání má Pavel ve zvláštní oblibě a používá ho vícekrát - neujela mu v této pasáži dopisu do Korintu tužka! Pavlova zvěstná slova ukazují to, co všechna slova a všechny pozemské a lidské myšlenky přesahuje, a přesto je to přirovnání jadrné a srozumitelné: Jako by se ten, kdo složil svou naději v Krista, ocitl po skončení pozemského života v jakési nebeské šatně nebo převlékárně, kde mu bude oblečeno nové šatstvo - nepomíjející, krásné, nehynoucí, a hlavně takové, které se nedá koupit, na které nejde uplatnit žádný nárok! To je výzva pro všechny, kteří jsou zvyklí si cokoli v tomto životě objednat nebo poručit, také pro ty, kdo se tady a teď trpce musejí starat a rvát o zachování základních potřeb. Tento šat nebeský, pro který jedině nebudeme shledáni nazí, je nesamozřejmým darem Božím - v této otevřenosti a pokoře tedy máme k jeho zaslíbení přistupovat. Není koupitelný, není objednatelný, není předplacený - stává se ale vykupitelským darem Boha samého.

    Mnozí z nás kazatelů si uvědomují, že o Duchu svatém, o přítomnosti Ducha svatého v jeho církvi se v našich bohoslužbách mluví možná méně, než by se patřilo... Apoštol Pavel ale na výslovné vyznání moci a živé blízkosti Ducha svatého nezapomíná. Tím spíše by připomenutí přítomnosti Božího Ducha svatého by skutečně nemělo scházet v období, které církev nazývá obdobím svatodušním, obdobím souvisejícím se svátkem svatého Ducha, který jsme oslavovali minulou neděli a oslavujeme ho v tomto svatodušním období dále! Ve Druhé epištole Korintským Pavel zmiňuje moc Ducha svatého; Duch svatý je podle Pavla příslibem pro církev, je Boží přítomností v církvi. Závdavek, říká český ekumenický překlad Bible - doslovně takto: Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh. Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána (2 Kor 5,5-6). Takto to napíše Pavel svým Korinťanům. Duch svatý je projev Boží lásky k nám, k církvi Páně - abychom nepropadli dezorientaci, nevíře, zmatku. Tato pokušení musejí přijít, v životě na tomto světě jsou nevyhnutelná: Duch svatý, jak prohlašuje s jistotou Pavel, je však zárukou toho, aby tyto zmatky nad křehkou vírou hříšné církve nikdy natrvalo nezvítězily.

    Zde by se toto kázání skoro patřilo skončit - vyznáním víry v životodárnou a oživující moc Ducha svatého. Ale jistě nebude protismyslné ukončit ho pohlédnutím na vztah Ducha svatého a našeho nedokonalého života zde na zemi, v hříchu, v těle a bolesti - odkud nás ovšem Bůh skrze Ducha svatého utěšuje, že zde nejsme doma, ale pouze na cestě domů - k němu, Bohu našemu. Předčítanou pasáž z Druhé epištoly Korintským totiž Pavel uzavírá veršem, který mi už mnoho let připadá přímo fascinující, nesmírně hluboký a bohatý: Žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. (5,7) Ještě o dost lépe a přesněji nacházíme tato slova přeložená v Bibli Kralické: Nebo skrze víru chodíme, ne skrze vidění. Především to slovo "chodíme" místo "žijeme" - ono to tak vskutku v řeckém originálu Pavlova dopisu stojí. Víra a život ve víře zkrátka není nějaké vegetování, ale cesta, která vede přes všechny překážky a odbočení ke svému cíli - k cíli, kterým je láska Boží a láska Kristova ve své dokonalosti a k našemu společenství v její náruči. (Ve své plnosti je zakusitelná až po smrti.) A podstatné je tu také, že víru, která je sama riskantní, vybojovaná a opírá se o to, co je "neviditelné", spatřuje apoštol jako podstatnou, jako to, co nás vede - zatímco to viditelné a důvěrně nás obklopující by nás samo k ničemu důležitému nedovedlo. Taková víra je vždy přibližná, nedokonalá a přitom je zároveň tím prvním a nejpodstatnějším v životě.

   Amen.

KÁZÁNÍ O SLOVU, KTERÉ BYLO NA POČÁTKU U BOHA

9. května 2021

Základ kázání: J 1,1-14 (Další liturgická čtení: Gn 1; Kol 1,10-20 - vše v Českém ekumenickém překladu)

  Milé sestry, milí bratři, jeden z úplně nejznámějších biblických textů, a přece tolik záhadný. "Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh..." (J 1,1) Zní to jistě velebně, hymnicky. Už jen tou slavnostní a nevyzpytatelnou náladou dozajista patří podobná zaříkávadla do kostela a do liturgie; není nakonec hlavním cílem podobných veršů vytvořit atmosféru mystéria? Nekazíme celou záležitost tím, že se tu vůbec chceme pustit do nějakých kazatelských výkladů a rozkladů? Pokusme se přesto o výklad. Texty, stejně tak i biblické texty vznikaly jistě ne proto, aby se jim nerozumělo, ale snad spíše proto, aby se jim (nějak) rozumělo. Nebo přinejmenším proto, že textu nějak rozuměli ti, kteří ho do té Bible dali: že komunitě první církve promlouval ten text srozumitelně a nanejvýš smysluplně.

    Nápadné je, jak se svým básnickým stylem předmluva k Janovu evangeliu vymyká všemu, co jinak v Janovu evangeliu a vůbec v evangeliích čteme. Máme tu co do činění s jakousi filosofickou spekulativní poezií, která se nějak volně váže k řeckému myšlenkovému světu, ke staletým diskusím antických fousatých filosofů. Takto stylizovaných pasážích tedy v Bibli věru moc nemáme: ještě možná se jim blíží některé obtížné spekulativní pasáže novozákonních dopisů - jednu podobnou, o tom, jak Kristus je obrazem veškerého Božího stvoření, jsme si ostatně už během těchto bohoslužeb četli: On (Kristus) je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. (Kol 1,15-16) Když čteme evangelia, vidíme, že Kristus hovoří se svými posluchači a učedníky všelijakým způsobem, jadrně, morálně angažovaně, vyslovuje všelijaká podobenství a anekdoty, občas adresnou kritiku pokrytců, zákoníků a farizeů, vykládá Mojžíše a proroky. Janovo evangelium líčí také Ježíšovy rozmluvy v důvěrném kruhu dvanácti učedníků, tak řečených apoštolů - a to jsou ovšem promluvy trochu jiného stylu, Ježíš tu téměř filosoficky promlouvá o světlu a tmě, o životě v Bohu, o vztahu Syna a Otce, to znamená o vzájemné důvěrné lásce mezi ním, Ježíšem a nebeským tatínkem Bohem. Prolog Janova evangelia se ovšem i tomuto vymyká. Nezachycuje žádný Ježíšův hovor - Jan, autor evangelia, tu sám hovoří o Bohu a Ježíši, jeho Synu, vyjadřuje tu sám své teologické pochopení Božích věcí a místa Ježíšova v Božím Stvoření (či nad Božím Stvořením).

    Němečtí teologové předpokládají, že evangelista Jan pro svůj hymnus o Božím Slovu nějak využil nebo rozvinul starší aramejskou liturgickou píseň. Aramejština byla řečí Ježíše i Judska a Předního Východu ve starověku a apoštol Jan se s takovouto zbožnou písní mohl setkat v nějakých bratrstvech, která žila až skoro klášterním způsobem života mimo Jeruzalém, v polopouštním prostředí nábožensky opozičních komunit na dohled od Mrtvého moře. Celé Janovo evangelium prozrazuje vztah k tomuto světě esejců či esénů, uchovává v něčem esejský radikalismus, nenávist ke zkorumpované vrstvě kněží okolo jeruzalémského chrámu, horlení proti židovským náboženským elitám, zálibu v protikladu světla a tmy, v protikladu zkaženého Světa a živého Boha. I když bohoslovci posledních staletí se dosti dlouho a urputně domnívali, že Janovo evangelium a myšlenky Janova evangelia nějak zásadněji chtějí promlouvat způsobem, který byl vlastní řeckým pohanským filosofům, dědicům Platóna a Aristotela, nyní vidíme, že ještě o dost důležitější roli tu hraje tato podivná, málo známá a málo prozkoumaná kultura pouštních bratrstev esénů či esejců. To bylo myšlenkové zázemí apoštola Jana a Janova evangelia. A skutečně by to mohla být liturgická, modlitební písnička: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh, To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. (1,1-5)

    Když tedy Jan evangelista napíše zkraje větu: "Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh" (1,1), přirovnává Boha ke Slovu, jak se nám zdá z překladu. Dlužno hned říci, že "Slovo" zdaleka není jen nějaké kouzelné slovíčko lidského jazyka, význam tohoto "slova" je mnohem bohatší. Řecké "logos" znamená nejenom slovo jako takové, ale i rozum, řád, uspořádání, vztah, souvislost. Tolikrát za den používáme slovo "logika", "logický", nebo jako součást názvu různých věd, zvláště medicínských - hematologie, patologie, psychologie, všude se tu setkáváme s řeckým pojmem "logos". Nejedná se tedy jen tak o nějaké slovo, ale jakési slovo, které uspořádává, které dává smysl celku, které systematizuje. A takovéto Slovo-logos také, podle úvodního hymnu z Janova evangelia, také jaksi vane v celém vesmíru, ve světě, v dějinách, životě každého z nás žije toto Boží "Slovo".

    Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh - tak tu se ovšem nabízí pozornému čtenáři otázka: je to Slovo, které bylo na počátku, je to Bůh nebo to je cosi jiného než Bůh? Proč to evangelista Jan motá tak zapykaně? Jak by nám to znělo, když bych třeba teď řekl - "to slovo bylo u Marka Feigla, to slovo bylo Marek Feigl"? Buď jedno, nebo druhé! Evangelista Jan tu chce říci nebo chce nějak básnicky obkroužit, že toto Slovo Boha je Slovo živé, že Bůh sám je Bohem nanejvýš živým, živoucím, že i uvnitř Boha to takříkajíc žije, že Bůh neznamená nějaký mrtvý abstraktní princip, ale živoucí skutečnost plnou věčné a vřelé lásky. Pohanští filosofové často spekulovali o povaze vesmíru; evangelium Janovo se k těmto spekulacím připojuje. Jan tvrdí, že základní princip vesmíru má povahu univerzálního, božského, Slova - a v Bohu je už od počátku přítomen život a láskyplný vztah Boha Otce i Syna. Syn byl u svého božského otce od počátku, odedávna, a pak se jednoho dne zjevil ve světě, přišel do světa, ukázal se v Ježíši Kristu. Ježíš Kristus byl podle výkladu Janova evangelia součástí Boha odedávna, byl božským Slovem, které bylo u Boha a bylo samým Bohem. A jednoho dne se nám i tady na zemi to nejpodstatnější z Boha vyjevilo, a sice v Kristu Ježíši, v příchodu Krista Ježíše. V něm se ukázalo něco, co bylo od počátku od Boha a co bylo samým Bohem.

    Toto věčné Boží Slovo bylo už předtím přítomné ve světě a ve vesmíru, říká Janovo evangelium. Ačkoli si běh světa tohoto podstatného málo všímal, nikdy se toto podstatné, tato diskrétní přítomnost Boží ve světě neztratila: To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. (1,5) Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. (1,10) Výrazně si všímá počátek Janova evangelia role Jana Křtitele jakožto zásadního proroka, který příchod tohoto božského Slova v plnosti a kráse předvídal: Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. (1,8) Teologové nyní tuší, že Janovo evangelium vzniklo v dobách, kdy byl silně nadceňován kult Jana Křtitele, kdy vystoupení Jana Křtitele a jeho křtění v Jordánu a výzva k národnímu pokání vyvolaly značný ohlas. Janovo evangelium s tímto až kultem Jana Křtitele opakovaně decentně polemizuje, zdůrazňuje, že Jan Křtitel sám se vnímal jako prorokující služebník opravdového Mesiáše, jako někdo, kdo tomuto budoucímu a zároveň brzkému mesiáši pouze klestí cestu, sám Jan Křtitel však mesiášem ani vykupitelem není.

    A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (1,14) - Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. (1,12-13) Takže ještě jednou budiž řečeno: v Ježíši Kristu se (před dvěma tisíci lety) podle slov Janova evangelia manifestoval, zjevil sám Bůh ve své plnosti, Božské Slovo, které spočívalo v Bohu odedávna jako "jednorozený syn", jako jediný Syn. Zároveň pak zve k do Boží rodiny i ostatní, všechny stvořené lidi - ty, kteří ho přijali a věří v jeho jméno. Ti se zároveň, jak řečeno zde v Písmu, nerodí jako děti pozemských otců, ale rodí se z Boha. Zkrátka, jejich původ, jejich stav, rasa, národ, jejich historická zakotvenost nehraje v Božím přijetí roli: jedná se o zcela univerzální, nadčasové poselství, o pozvání pro celé lidstvo, pro celé Boží Stvoření. Amen.

HRY O TRŮNY

25. dubna 2021

Základ kázání: Mk 10,35-45 v Českém ekumenickém překladu (Další čtení: Sd 9,1-15 v překladu Jeruzalémské Bible a Fp 2,3-9 v překladu prof. Františka Žilky)

Milé sestry, milí bratři,

   v poslední době se obzvláštním způsobem setkávám s tématem panování jednoho člověka nad druhými, s otázkou moci, velké moci, která je dána jednomu ze společenství nad ostatními. Pravděpodobně i vy tato témata potkáváte, stejně jako já. Když jsem byl například před několika dny na návštěvě u jedné členky našeho společenství, sledovala tato sestra s celou přítomnou rodinou pohřeb britského prince Philippa a přítomní komentovali rodinné souvislosti královské rodiny a vztahy přítomných pozůstalých; musím uznat, že všichni v místnosti o tom znali větší podrobnosti než já. Někteří z mého okolí třeba prožili delší čas v Británii a nejednou mají značnou sympatii pro monarchistické zřízení i monarchistický rituál, pro reprezentativní a zároveň do jisté míry lidovou složku královského zřízení. Královna chodívá na dostihy, zahajuje tuhle nějakou výstavu, navštěvuje domovy pro seniory nebo vojenské jednotky, život královny i jejích synů a vnuků, jejich chování, jejich oblečení bývá národem široce sledováno a komentováno. Působení královny ve veřejném životě se ovšem obejde bez velkých mocenských zásahů, její vliv však zůstává diskrétní a všudypřítomný a na každé cestě odkudkoliv kamkoliv britské královské rodině mávají špalíry obyčejných Britů. Máme tu příklad velké moci a velkého vlivu, kterými disponuje jedna britská rodina už spoustu staletí. Každý z jejích členů je už svým narozením zcela vyčleněn ze základních starostí, které mají ostatní britské rodiny, nikdy nebude trpět nouzí, nikdy nebude muset ve svém životě zápasit o mnohé základní věci, ani o přízeň a náklonnost okolí. Otázky se takříkajíc sypou samy od sebe: je to správné, že je takto jedna rodina privilegovaná, dokonce po staletí privilegovaná, že je vyzdvižena do života až pohádkového? Zaslouží si toto víc než jiné rodiny? Přináší tento rituál královského dvora, života u dvora, královské tituly, příjmy a radovánky, přinášejí něco smysluplného zemi? Odpovědi na tyto otázky se nepochybně budou lišit i v samotné Británii, i tam najdete vřelé ctitele královny a její rodiny, stejně jako různé skeptiky a republikány, které toto divadlo spíše popouzí. Nikdo v Británii ani v jiných evropských monarchiích dnes ale zřejmě nebývá za případně záporný vztah ke svým králům nijak trestán a nemalé části těchto zemí jsou souvislosti jejich královské rodiny docela fuk.

    Bezednou studnici všemožných otázek po moci a panování, otázek po využívání moci a jejím zneužívání, otázek po vztahu svobody a despocie představuje jistá velká země, řekněme spíše říše, na východě Evropy a táhnoucí se dál přes celou Asii. Tato země leží příliš blízko odtud a zasahovala do českých a středoevropských dějin tolikrát, a koneckonců dodnes zasahuje, že se jen málo našich současníků zdrží hodně silných názorů na ni. Sám jsem se rusky nikdy nenaučil, Rusko jsem nikdy nenavštívil, je to však pro mě země mimořádně kvalitní klasické literatury, plné hlubokých etických a náboženských motivů. Stejně tak i země překrásné přírody, výborné hudby (klasické hudby tedy určitě), chutné kuchyně a jistě většinově slušného a srdečného obyvatelstva. Ve zneužívání moci však Rusko vždy dosahovalo a stále dosahuje výkonů, nad kterými se našinci tají dech a neváhalo tyto své despotické modely moci vyvážet do zemí široko daleko. Dávná staletí za cara, bolševismus i post-bolševický a nacionalistický Putinův režim nabízejí obrazy suverénní, nevídané moci jedněch a ryzí bezmoci druhých. Současného vládce Ruska Vladimira Putina, ačkoli on sám nemá žádný královský titul a jeho režim předstírá republikánské kulisy, potkáváme v ruské a globální politice už více než dvacet roků a systémové pojistky, které si zařídil, mu podle všeho zaručují naprostou mocenskou nesesaditelnost a doživotní vládnutí. Na disidenta Alexeje Navalného v současnosti exemplárně dopadla tvrdá pěst Putinova režimu nejenom za to, že se pokoušel vést proti Putinovi vlastní opoziční postup, ale zejména za to, že doložil bezmezný Putinův osobní luxus, tolik kontrastující s ekonomickými nesnázemi významné části Rusů. Setkáváme se tu s do nebe volající asymetrií moci: kde se vzala, jaké má ospravedlnění, jaký má smysl?

    Jako farář si nyní beru na pomoc při zmáhání těchto otázek Bibli, vědom si ovšem toho, že v ní nenajdu přesné a doslovné odpovědi, ale spíše určité náměty, určitého ducha... Tak například před kázáním jsme slyšeli napomenutí, které Ježíš proslovil ke svým dvěma tak trochu mocichtivým apoštolům, k Jakubovi a k Janovi, synům Zebedeovým: "Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé." (Mk 10,42-45) Jistěže knihy svatých Písem vznikly před tisíciletími, kdy se žilo trochu jinak než dnes. To ovšem neznamenalo, že tyto otázky po původu a moci panování jednoho nad druhým nic nevážily. Bylo tomu právě naopak, otázky po moci, despocii, využívání a zneužívání moci vladařů, využívání nebo zneužívání různých typů síly a moci potkáváme i zde v Bibli za každým rohem. I když třeba královskou moc považujeme za něco, co bez problémů fungovalo po celé dávnější časy a co teprve nedávné revoluce svrhly, naprosto tomu tak nebylo. Dávnější časy znaly i jiné typy fungování vlády a státu, než byl panovník sedící na trůně a obklopený dvorem a dvořany, kteří mu pomáhali prosazovat svou moc a jehož synové tuto královskou moc dědili. Staří Římané měli ještě v době nedávno před Kristovým narozením zkušenost s pěti staletími fungování římské republiky, zanikla teprve tehdy, když Gaius Iulius Caesar roku 45 před Kristem prosadil vlastní neomezenou moc a ani po Caesarově zavraždění v římském senátu se už republiku zachránit nepodařilo. V republikánském Římě měl každý z vládnoucích konzulů moc pouze dočasně propůjčenou a legislativně omezenou - a vidíme, že se Řím právě v těchto podmínkách, s absencí králů, velice pěkně rozvíjel: Římská říše získala obrovskou rozlohu, dodnes zajímavý právní základ i umění. V Ježíšově promluvě k apoštolům se ovšem slovo král, království nevyskytují: kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je (42). Ježíš tu problematizuje veškeré nejenom zneužívání moci jednoho člověka nad druhým, ale dokonce jakékoli vládnutí nebo panování vůbec. Zřejmě se tu nepočítá s nějakým svržením pozemských vlád a vladařů, zřejmě je máme nechat být - ale ti, kdo chtějí Ježíšovo slovo slyšet, ti, kdo chtějí dobrovolně následovat náročnou cestu evangelia, ti jsou zavazováni k úplně jinému stylu zacházení s mocí: kdo chce být mezi vámi první, buď služebníkem všech. Následovníci Krista mají vynikat ne tím, že budou shromažďovat mocenské tituly, posty, požitky vyplývající z moci a z bohatství - ale naopak, vstoupí do služeb ostatních, pojmou svou situaci ve světě jako službu druhým a pro druhé. Ježíšovo naučení tu vyplývá šířeji z jeho zvěsti o Božím království: tu se ukazuje, že vykonávání moci, rozkazování, poroučení, ekonomické kořistění, zastrašování a disciplinování druhých nejenom že ubližuje těm, kdo bývají podobnému nátlaku moci vystaveni, ale nedělá šťastnými a Bohu bližšími dokonce ani ty, kteří podobnými mocenskými prostředky disponují. Kristova zvěst o Božím království zve ty, kteří žádnou moc nemají, a kteří nemají ani peníze, ani vliv, ani nemovitosti, aby si nad tímto stavem nestýskali, protože to podstatné je jinde. Zároveň zve ty, kteří všechny podobné záležitosti mají a kteří jich mají třeba i více než okolí, aby na nich nelpěli, aby je považovali ne za své, ale tak nanejvýš za propůjčené, Bohem propůjčené, a aby tento svůj náskok nad ostatními použili ne egocentricky, ne pro rozšíření vlastního panování a pro vlastní oslavu, ale pro službu druhým: Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (45)

    Na motivu pozemských vladařů, krále, královny, prezidenta nebo diktátora lze tento problém moci pochopit snadněji - tento problém moci a panování nad druhými, stejně jako tu lze nějak vyložit v Ježíšových stopách radu vzdát se moci či pojmout svěřenou moc jako službu druhému. Těžší bude pochopit, jak se toto evangelium týká i nás, kteří nejsme králi nebo něčím podobným, nepanujeme nad národy a neplatíme u národů za první, řečeno doslovně s Písmem svatým. V jakém smyslu zasahuje tento problém každého, kdo má trochu moci nad svými bližními - ať už jde o moc rodiče nad dítětem, o moc pedagoga nad žákem, nadřízeného nad podřízeným, majetného nad nemajetným, svěžího třicátníka nad vetchým seniorem: vždyť tu taky vidíme nestejné množství sil, nestejné množství moci, nestejnou zranitelnost a bezbrannost, disproporční vztahy... Bylo řečeno Ježíšem, že nejradostnější způsob, jak zacházet se svěřenou mocí, je se této mocenské převahy vzdát, neužívat (si) moci, nepanovat nad druhými, ale sloužit bližnímu. Slyšeli jsme Ježíšův komentář - "vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé" (10,45). Toto vzdání se moci, sloužení bližnímu, nějakým způsobem následuje Kristovu absolutní oběť na Kříži, za nás, za spásu lidstva. Boží Syn se vzdal sebe, své důstojnosti, svého života a nechal se nehodnými lidmi přibít na kříž. Oč méně zásadní je ve světle této oběti na kříži toliko střízlivě odmítat moc, odmítat pocty, raději sloužit než panovat, a v tomto smyslu následovat oběť Kristovu. Amen.

KÁZÁNÍ O ŽIVOTĚ VE SKRYTOSTI

18. dubna 2021

Základ kázání: Kol 3,1-11 (Další liturgická čtení: Sk 3,13-15; 17-22 a J 16,33-17,3 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí přítomní,

   Vzkříšení nemůže být pro křesťana připomínkou vyhrazenou pouze pro závěr velikonočního času: tajemství vzkříšení a naděje ve vzkříšení je tu provždy, pro všechen čas, třeba i pro tuto chvíli a pro tento den. Epištola Koloským nám napříč dvěma tisíciletími píše o tom, že Vzkříšení neznamená nějakou událost, která se odehrála ve skrytosti ve skalních hrobech za Jeruzalémem, jednou, kdysi; epištola ukazuje, že Vzkříšení se dá žít kdykoliv a kdekoliv: jedná se o událost, která není k nějakému historickému zaznamenání, ke kronikářské zprávě z dávnověku, ale je tu s námi všude, kde se následuje a žije Kristovo evangelium. Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě. (Kol 3,1-4)

    V tomto biblickém slovu se nám říká - no, jednoduše, jak máme žít, jak máme vést svůj život, tady na zemi, dnes a denně až do smrti těla, ale jak máme tento život žít jakožto vzkříšení. Jak máme čas, který je nám vyměřen, zakoušet osvobozeni Kristovým vzkříšením. Znamená to, že snášíme vše, co život přináší, trpíme, jsme slabí, tělesní, mnohdy nemocní a mnohdy smutní, avšak žijeme už z milosti evangelia, z víry ve Vzkříšení a ve věčnost. A toto vzkříšení a tato věčnost nejsou něčím, co nás potká snad někdy, na samém konci... Vzkříšení a věčnost nás, kteří jsme Božími dětmi a Kristovými následovníky, doprovází každý den, jako živá přítomnost: naše duše, duchovní základ nás, přírody i světa, nepomíjí, roste a trvá z Boží živé přítomnosti, dnes, stále a věčně. Zvěst o vzkříšení nemá být jenom zvěstí o tom, že život duše neskončí, že duše je nesmrtelná a zánik těla jí neublíží. Vzkříšení nás již potkalo, je dnes, tady: znamená, že život, který žijeme, je životem věčným a Božím, znamená rozpoznání našeho života jakožto života věčného a daru nám darovaného, pro vždy.

    Milí návštěvníci bohoslužeb, čtení z Epištoly Koloským nám ukazuje tento život křesťana, život někoho, kdo vědomě a vděčně žije ze vzkříšení Kristova, ukazuje nám tento život (náš život) ve zvláštní perspektivě: jako život v tichu, prostotě a ve skrytosti. Jako život, ve kterém snad chybí vzrušení, dobrodružství, jakési prvoplánové a sladké dary života. Není to škoda? Dobrodružství, boj, riziko - nejsou právě ony tím, co dělá život zajímavým? Nejsou už přinejmenším dobrodružné filmy, dobrodružné knížky tím, co máme v dětství tolik rádi - a mnohým z nás to vydrží třeba celý život? Nedoufáme v dětství a v mládí právě v trochu dobrodružství, které zruší nesnesitelný klid obyčejnosti? Možná nám ale je, sestry a bratři, příjemný tento životní pohyb, toto vzrušení, jenom na nějaké úrovni, třeba jenom na povrchu. Není jistě nic moc špatného na touze cestovat, poznávat nové země, nová města, vybrat si zaměstnání, ze kterého třeba kouká také nějaké dobrodružství - a věru naše společnost i takováto povolání přece potřebuje, co bychom si počali bez hasičů a bez záchranářů, bez policajtů, bez řidičů kamionu, bez humanitárních pracovníků na Zanzibaru? Jak jsem ale já sám poznal některé ženy a muže těchto zaměstnání, všiml jsem si, že oni také ve svých neklidných povoláních poptávají spíše mír a pokoj, aby se nic dramatického nedělo, aby je a jejich práci nepotkávalo nic podstatně ohrožujícího. Cena klidu, obyčejného života bez velkého rizika, života pokud možno bez konfliktů, cena klidu a míru je zřejmě něčím, co nám není dáno odjakživa, nemáme pro toto vyklidnění života příliš pochopení v dětství a mládí: nechápeme tehdy, k čemu to je dobré, vést svůj život v poklidu... To až později, unaveni různými zápasy, ze kterých jsme ovšem některé taky citelně prohráli, toužíme po klidu čím dál zřetelněji: připadá nám čím dál více, že klid není vlastně vůbec tak špatný, jak se zdál, není vůbec ničím snadno dostupným a samozřejmým. Zjišťujeme, že klid a klidnost nám vlastně vůbec nemůže dát svět okolo nás, ani útěk na odlehlý venkov nebo na samotu do Šumavy nám klid nepřinese, pokud ten klid nenajdeme uvnitř nás. Klid a mír můžeme najít v sobě, uvnitř sebe, ve své duši, nikde jinde. A to je vlastně ten klid a mír a pokoj, jak nám o nich, sestry a bratři, hovoří verše z Epištoly Koloským: hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. (3,1b-3)

    Nejvíce pokojný a spokojený život se podle tohoto naučení povede těm, kteří málo řeší svět a hemžení ve světě, ale takříkajíc hledí vzhůru, nad tento svět a za tento svět: směřovat k tomu, co je nad námi, říká epištola, a ne k pozemským záležitostem. Toto není slovo řečené k jednotlivci, milí přítomní, ale je to slovo pro církevní společenství. Neznamená to výzvu k odchodu jednoho každého mimo svět, do úplné samoty, ale je to pozvání pro církev, aby žila diskrétně mimo svět, mimo pestré a zbytečné hemžení světa. Aby nevelká křesťanská obec, církevní obec, žila společně z živé víry ve vzkříšení a v Krista Vzkříšeného. Pokud žije křesťan ve skrytosti, pokud "zemřel světu", jak to pozoruhodně epištola pojmenovává, není to přece vyzvání k sobeckému chování. Chce se nám zde říci: žijte ve skrytosti před rámusem světa, před pestrým hemžením, které k ničemu smysluplnému nevede a klid nepřináší, před různými prázdnými dobrodružstvími života nevěřícího. Žijte společně ve skrytosti před světem: se svou církví, se svými rodinami, se svými vztahy, naplňujte tyto své a naše vztahy, avšak naplňujte je tím podstatným, tím Božím. Usilujte tu o jednoduchost a o čistotu: nekomplikujte vaše životy zbytečně tím špinavým ze světa.

    Obraz takového vzkříšeného života křesťana, života vedeného v posvěcení Kristem Vzkříšeným, bude jistě jasnější, když ukážeme jeho opak - život upadlý, život bez Boha. V líčení tohoto upadlého života plného chtivosti, zároveň však bez hlubšího smyslu a bez radosti, hovoří epištola Koloským až nepříjemně konkrétně, jak jsme slyšeli - proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou. Pro takové věci přichází Boží hněv. I vy jste dříve tak žili. Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst. Neobelhávejte jeden druhého, svlečte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. (3,5-10). - I vy jste dříve tak žili, říká se tu v Písmu výslovně (3,7). Epištola je zjevně stylizovaná jako dopis řeckému církevnímu společenství vzniklému původně z pohanů, tepe tu pohanský způsob života, morální a životní bloudění těch, kteří nepoznali Boha. Avšak i jeden každý křesťan znal a zná, dříve jako dnes, zkušenost hříchu, zkušenost nezralého poznání Boha, bloudění životem, které si znovu uvědomujeme třeba také na počátku bohoslužeb, v liturgii pokání. Jako stále přítomnou naději v takovémto životě hřešení a chybování vidí autor epištoly bližší poznání Boha. Máme v sobě upevnit víru v Boží přítomnost a blízkost, posílit vnitřní zdroje své víry a jaksi se "převléknout do čistého": svlečte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. (9-10) Toto přirovnání, toto pojetí rozvíjející obrazy apoštola Pavla (1 Kor 15,45nn.) chápe vzkříšení po smrti těla, ale také vzkříšení už v tomto životě, vzkříšení z bloudění v hříchu, jako přijetí nového šatu (od Boha), přijetí nového života. Nahrazení starého oblečení novým čistým a nahrazení předchozího upatlaného života životem novým, Bohem darovaným, vzkříšeným, v Božím Duchu obnoveným - vyslovuje se tu také něco o našich skrovných, omezených možnostech zdokonalení se: Bez Boží přítomnosti, bez Boží blízkosti obnova našich životů nejde, stával by se pokus obnovit sebe z vlastních sil jenom nahrazením jednoho bloudění a jednoho hřešení jiným.

    A toto obnovení našeho života, toto naše vzkříšení se děje ve jménu zcela univerzálního evangelia Kristova. Milí přítomní, bratři a sestry, je to velká a velmi moderní výzva k boření všech bariér, všech zcela druhořadých hranic. Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech Kristus. (3,11) Řek, žid, obřezaný, barbar, otrok, ne-otrok - všechny tyto protiklady a relativitu těchto protikladů můžeme vést ještě dál, do dneška. Není žádného společenského stavu, žádného národa, žádného pohlaví, žádné historické skupiny, žádného jenom trochu promyšleného ideologického směru, který by měl být zásadně oddělen od Krista Vzkříšeného: všechno a ve všech (je) Kristus. Kdykoli vyznáváme Krista, ať už slovy nahlas nebo v myšlenkách a modlitbách, milí přítomní, mysleme na univerzalitu Kristovy zvěsti, na její nepodmíněnost, na její otevřenost pro každého, pro lidi s rozdílnými životními cestami, rozdílnými hodnotami, majetky, minulostmi, národnostmi, tradicemi, barvou pleti, s rozdílnými zaměstnáními. A nebuďme nějakými samozvanými dveřníky evangelia, dekteří jiným zabraňují vejít - ale naopak, mějme na paměti, že všichni jsou Kristem ke vzkříšení zváni, i odlišní, i nehodní, i jiní, i cizí: všechno a ve všem Kristus. Amen.

KÁZÁNÍ O VZKŘÍŠENÍ

Velikonoční neděle, 4. dubna 2021

Základ kázání: Ř 6,3-11 (Další liturgická čtení: Ez 37,1-14 a Mt 27,62-66; 28,1-15 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé shromáždění, milá církvi,

    bylo by zajímavé přijít blíže na kloub tomu, o čem přemýšlejí ti, kteří přicházejí do kostela na bohoslužbu v neděli velikonoční, ve Svátek Vzkříšení Krista, jaké vznešené myšlenky v nich probouzí dnešní den. Snad se nemýlím, ale domnívám se, že ve věřících křesťanech všeho vyznání, ale i v různých polovičních křesťanech, kteří se od církve drží v povzdálí, nějak zaznívá myšlenka jakési relativizace smrti, potlačení děsivosti smrti, snad i záchrana od smrti, velkého vítězství nad ní. Z velikonoční liturgie je zřejmé, že se dnešní sváteční čas odvozuje od Zmrtvýchvstání Ježíše Krista - zřejmě to tedy má být on, který je pro nás a pro všechno smrtelné a smrtí ohrožené klíčem k vítězství nad smrtí: avšak po jakém způsobu máme Kristovu Vzkříšení rozumět? Některé liturgické formulace říkají, že Kristus je prvotinou vzkříšení (srov. 1 Kor 15,20). Pokud zůstáváme přesvědčeni, že smrtí nic podstatného ani v našem životě a v životě našich blízkých nekončí, že smrt není absolutním koncem všeho, jakým způsobem pochopit vztah naší vlastní nesmrtelnosti, naší naděje ve shledání se zesnulými blízkými, k Zmrtvýchvstání Ježíše Krista před dvěma tisíciletími? Proč se vlastně v Bibli mluví o tolik často a naléhavě o Vzkříšení (anastasis), ale daleko řidčeji o nesmrtelnosti (athanasia)?

    Sestry a bratři, když se svou vírou nějak vztahujeme ke Kristovu vzkříšení a i k našemu vzkříšení, neměli bychom si tuto víru ve vzkříšení Krista a v naše vzkříšení skrze Krista plést se vznešenou myšlenkou nesmrtelnosti duše. Nelze bez dalšího říci, že tu není žádný vztah, že není vůbec žádná souvislost mezi Vzkříšením Krista a osobní nesmrtelností. Avšak řekněme zároveň, že Vzkříšení Ježíše Krista znamená ještě určitou speciálnější, výlučnější zvěst. Myšlenka nesmrtelnosti duše, přežívání duchovního základu jedince po smrti - toto přesvědčení se obejde bez Ježíše Krista, i bez křesťanského náboženství. Nacházíme tuto víru, dokonce jistotu o nesmrtelnosti duše, i jinde než u křesťanů. Různí naši současníci žijí v radostném přesvědčení, že smrt není konec, ale přechod někam jinam, za lepším; že jejich rodinní zesnulí nepřestávají být s nimi a že zesnutí těla není překážkou k posmrtnému shledání se někde jinde, tam, "na druhém břehu". Němčina má pro onen svět krásný básnický výraz "jenseits". Nejhutnější vyslovení této důvěry v nesmrtelnost nacházím u Goetha, který napsal: "Co jednou vzniklo, nemůže nikdy zaniknout." A naši současníci či naši přátelé k tomuto svému přesvědčení o nesmrtelnosti duše vlastně Krista, církev ani kostel nijak zvlášť nepotřebují, jak vidíme - anebo vůbec nepotřebují. A těžko můžeme tuto víru v nesmrtelnost duše považovat za nějak závislou nebo dokonce cizopasnou na křesťanském náboženství, milé sestry a milí bratři. To proto, že nacházíme tuto víru v nesmrtelnost duše i tam, kam křesťanství nevkročilo, a nacházíme víru v osobní nesmrtelnost i dlouho před Ježíšem Kristem. V indiánkách jsme četli, že když indián umírá, věří, že odchází do "věčných lovišť", do království Velkého Ducha. Nebo když je čtyři staletí před Kristem v řeckém městě jménem Athény odsuzován na smrt starý a moudrý filosof Sókratés, protože Athéňané nesnášeli jeho kritiku a jeho filosofické angažování, schyluje se v předvečer jeho smrti k poslední návštěvě hloučku Sókratových žáků ve vězení. Filosof očekává, že mu bude posléze přinesen pohár bolehlavu, který ukončí jeho život; dlužno říci, že Sókratés na rozdíl od Ježíše Krista umírá stár a sytý dnů. Žáci přicházejí za svým mistrem do athénského vězení plačící, avšak jsou překvapení, když je Sókratés vítá zcela vyrovnaně, radostně, protože on sám považuje smrt jenom za přechod do vyšší, duchovní existence, za počátek stavu mnohem krásnějšího, než je tento pozemský život v těle. Tak to můžeme číst ve spisu Faidón, který zanechal Sókratův nejslavnější žák Platón. A dokonce úplně poslední slova, která prosloví Sókratés, než se jeho oči naposledy spokojeně zavřou, znějí: "Kritóne" (to se obrací Sókratés na přítomného mladého Kritóna) "dlužíme Asklépiovi kohouta" (bohu lékařství a uzdravení náleží podle Sókrata oběť kohouta, kohout se obětoval tehdy, když byl někdo po zlé nemoci šťastně uzdraven; Sókratés tudíž sděluje, že tento život považuje za nemoc a smrt za uzdravení z této nemoci, uzdravení, za které si bůh lékařů a ranhojičů Asklépios kohouta dozajista zaslouží). - Fenomenální hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart píše teprve jedenatřicetiletý v dopisu svému otci Leopoldovi: "Smrt, když se na ní blíže podívám, je pravý cíl našeho života, a tak jsem se řadu let seznamoval s touto skutečně nejlepší přítelkyní člověka natolik, že její obraz už pro mě nejen není zdrojem hrůzy, ale poskytuje mi uklidnění a útěchu. A já děkuji svému Bohu za poskytnutí toho daru, nalézt příležitost - rozumíš, co tím myslím - zjištění, že smrt je klíčem našeho pravého štěstí. Kdykoli večer uléhám, myslím na to, že se třeba vůbec nemusím už zítra probudit: avšak toto pomyšlení pro mě není žádným zdrojem hrůzy, ale naopak mocného klidu a míru."

    Mám za to, sestry a bratři, že teď už je možné lépe pochopit, v čem se Vzkříšení Kristovo prolíná s rozšířenou a lze říci odvěkou myšlenkou lidstva na nesmrtelnost duše, ale v čem ji také překračuje, v čem je zvěst o Vzkříšení Krista bohatší, v čem je tento nárok víry jiný než třeba nesmrtelnost Sókratova. Vzkříšení Kristovo není jenom nějaké oznámení o něčem, co nás čeká, až naše tělesná schránka zhasne. Vzkříšený, zmrtvýchvstání Kristovo je zvěst nejen o tom, "co bude po smrti", ale stejně tak i o tomto našem životě zde: Vzkříšení nebudeme žít po smrti, ale smíme ho žít už nyní, v tomto životě. Je pozváním žít i tento život, už jako vzkříšení, jako stvoření Boží vykoupené Kristem. "Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?", píše v dopisu do Říma apoštol Pavel, sám už v očekávání brzké mučednické smrti. "Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání." (Ř 6,3-5) Toto vzkříšení, jak se tu dozvídáme z Písma, od apoštola Pavla, to je nová skutečnost, nové stvoření, a je možné právě pro ty, kdo předtím, jak slyšíme, s Kristem zemřeli, kdo jsou "sjednoceni s Kristem v jeho smrti", v jeho ukřižování. Vzkříšení není škrtnutí smrti, její popření, ale apoštol Pavel tu v epištole Římanům ukazuje zmrtvýchvstání či vzkříšení jako konec jakési cesty, a je pro něj vzkříšení pochopitelné právě jen z této celé cesty. Ty, milý křesťane, ty, milá křesťanko, máš s Kristem jít na kříž, ukřižovat sebe, žít ve znamení kříže. Máme zvolit bolest místo radovánek, utrpení a milosrdenství k bližnímu před svým vlastním zájmem, máme žít v nějakém smyslu asketicky, tak, jako i Kristus visící na kříži byl zbaven všeho, zbaven života, vyvržen a ponížen. Toto či něco podobného je ta Pavlova účast na smrti Kristově. Nejedná se o samoúčelné, masochistické hledání nepohody a utrpení, ale o vydání se druhým a pro druhé. To je smysl kříže, drahé sestry a milí bratři: to, že se jednalo o Kristovu oběť pro druhé, za druhé, ne pro sebe. Kdo tuto cestu kříže zvolí, tak jako Kristus ji zvolil, ten bude posléze vzkříšen: tato cesta kříže vede ke vzkříšení, k životu věčnému, věčně živému. Mystérium Kristovy oběti nám tu zanechává ten podnět, tu pozvánku, že existovat pro druhé, vydávat se utrpení působenému světem, milosrdné konání ve prospěch druhého, bližního, že toto vše je pravá cesta kříže - a je to zároveň cesta Vzkříšení. Pro svět bez víry jsou tragédií bolest, nemilost druhých, vyvržení, utrpení. Pro život víry jde ovšem o nutnou cestu Kristova učedníka nebo učedníka, utrpení není důsledkem nějaké naší neobratnosti, které se chytřejší vyhnou, ale zásadním důsledkem života v pravdě a života ve službě druhému, upřednostnění druhého před sebou.

    Proto také biblická zvěst tolik zásadně trvá na Kristově vzkříšení v těle, na zmrtvýchvstání tělesném. Ne snad že se z Kristovy bytosti vylouplo smrtí na kříži nějaké duchovní jádro a to opustilo zmučenou tělesnou schránku. Šlo prý o vzkříšení totální, o jakési obnovení celku Kristovy bytosti. Toto chce vyslovit poněkud židovsky založená myšlenka Kristova vzkříšení. Tělo, které bylo vzkříšeno, nemá být pochopeno jako tělo fyzikální, hmotné, jako organismus, který jako tělo chápou lékařské vědy, které bylo resuscitováno. To nám řekne už apoštol Pavel (1 Kor 15,46-54), když se pokouší vystihnout toto nesnadné mystérium Vzkříšení: vzkříšené tělo je tělem duchovním, ne naturálním, je toto "tělo" vzkříšeného Krista jinou skutečností než naše smrtelná tělesnost. Vzkříšení Kristovo rovněž neznamená nějakou tomuto světu viditelnou, přesvědčující záležitost, takovou, která by se dala jako nějaké kouzlo prezentovat nevěřícímu a přesvědčit ho. Vzkříšení Kristovo zůstává a až do konce světa zůstane mimo tento svět, mimo dějiny. Zůstává skryté zraku světa, stane se světlem jen tomu maličkému Kristovu stádu, které je skutečnosti Vzkříšení otevřeno vírou. Svět, jak jsme viděli v příběhu evangelia, může tuto událost Kristova vzkříšení dosytosti opentlit bajkami a zamítnout, jak jsme o tom četli už v Matoušovu evangeliu. Velekněží se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze s pokynem: "Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti." Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes. (Mt 28,12-15) Kristovo vzkříšení se odemyká k porozumění a k následování nikoli prostředky světa, nikoli nátlakem, nikoli důkazem, ale pouze klíčem víry, která zůstává darem, posvěcením a milostí Boží. Amen.

KÁZÁNÍ O SVINÍCH A PSECH

Velký pátek, 2. dubna 2021

Základ kázání: 2 Pt 2,22 (Další liturgická čtení: Iz 53,1-9 a Mt 27,27-31; 35-50 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí hosté a návštěvníci našich bohoslužeb,

   je to obrovský festival zla, to, co se odehrálo na Golgotě; podle podání Písma se na tolik hnusu, kolik předvedli všichni ti milí lidičkové během Kristova ukřižování, nemohly ani příroda, ani živly vydržet dívat. Zemi prý zahalila velká tma. (Mt 27,45)

    To, co potkalo Ježíše Krista během posledního dne pozemské pouti, je mystérium nejzazšího představitelného utrpení a ponížení, takto nějak by mělo být křesťanem dnes na Velký Pátek pochopeno. Bible nám podává pašijový příběh, příběh Kristova velikonočního utrpení, jeho mučednické smrti. Můžeme tyto děje číst na stránkách evangelií, i před kázáním jsme biblické odstavce o Kristově křížové cestě a o jeho přibití na kříž slyšeli. Jde se setkat s tímto dějem i v obrazové podobě - v katolických kostelech visí na stěnách výjevy z křížové cesty, v nedalekém Miličíně dokonce můžete procházet v lesní přírodě a pozorovat obrazy Utrpení Páně na dosti velkých obrazech malovaných na kapličkách u cesty. Takových křížových cest je ostatně nejenom v Čechách, ale ve všech katolických oblastech habaděj a konala se okolo nich každým rokem v čase Velikonoc procesí. Bývaly po staletí zvykem dokonce pašijové hry, a stále se tyto pašijové hry konají ve vypjatě katolických oblastech. V křížových cestách, v pašijových hrách, v obrazech, sochách nebo některých hudebních dílech minulosti je nám předložen k duchovnímu prožití celý tento děj na Golgotě, děj, jehož síla stojí na křiklavém střetnutí čistého, bezbranného dobra na jedné straně a bezbřehého zla na straně druhé.

    Ježíš na Golgotě zakouší do dna všechny možné stupně a dimenze zla. Ještě předtím, než okusí zlo smrti, tu vidíme zlo tělesného utrpení, mučení. Božího Syna bičují, nasadí mu trněnou korunu a potom ho dovlečou na pahorek za městem k ukřižování. Prožívá žízeň, zraňování, trýzeň a opuštění. Co však celému Ježíšovu popravování dominuje, co potkáváme v každém okamžiku Kristova velkopátečního příběhu, to je slovy obtížně vyjádřitelná, doslova absolutní lidská zloba, zlo kruté, sadistické, bestiální, ale také úlisné a zbabělé. Ve Druhé epištole Petrově, zasuté a málo čtené novozákonní knize, jsem nalezl jakousi šokující, naturální zkratku pro ono mystérium zla, jaké zápasí Boží Syn na Golgotě. Slyšeli jsme před chvílí tu větu: "Přihodilo se jim to, co říká pravdivé přísloví: Pes se vrátil k vlastnímu vývratku a umytá svině se zase válí v bahništi." (2 Pt 2,22) Milí přítomní, tento soud nad lidskou povahou a nad světem, tato drsná biblická výpověď do rozjímání nad Golgotou a nad Kristovým utrpením na kříži nějakým způsobem patří. Všechny ty brutální a pokřivené huby bičujících římských žoldnéřů, celý ten zbabělý dav, který si nenávistně vyhulákal na Pilátovi Ježíšovo ukřižování, masitý, dobře živený obličej římského místodržícího Piláta Pontského, který si určitě Kristem nenechá sebeméně komplikovat své vladařské pohodlí, potměšilé úklady velekněží, posměváčkové na Golgotě, kteří ukřižovanému strouhají mrkvičku a ve chvíli, kdy se dusí na kříži a lapá po dechu, rozšafně rozprávějí pod křížem: "Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!" Podobně se mu posmívali i velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: "Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský - ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: 'Jsem Boží Syn!'" (Mt 27,40-43) Toto vše, milé sestry, milí bratři, milí návštěvníci našich bohoslužeb, je dimenze nejvyššího zla souvisejícího s lidskou povahou, v době Ježíšově i v době dnešní, zkrátka odnepaměti. Je to sadistické a zbabělé libování si ve zlu, v hříchu, v bezpráví, tato lidská možnost a tato hříšnost provází celé lidské dějiny, jednotlivé lidské životy i životy všech možných lidských komunit stále a pořád. Jako se vrací v tom pozoruhodném verši z Druhé Petrovy epištoly pes k vlastnímu vývratku a umytá svině se válí v bahništi, takto si lidstvo libuje v hříchu a v ustavičném vzájemném ubližování, v šikanování a ubližování bezbrannému dobru, jako to činí všichni ti roztomilí lidé, kteří se nachomýtli ke Spasitelově křížové cestě a k jeho smrti na Golgotě. A pokud si ve zlu lidskost přímo nelibuje, prostě je tento hřích, tato nečistota jakýmsi přirozeným stavem lidstva, nejsme schopni nastavit jiné než tyto blátivé a špinavé poměry, válíme se v nich jako ten vepřík, neschopni vymyslet a žít nějakou důstojnější alternativu. Když recitujeme ve Velkém vyznání víry naší církve slova, že Kristus "od Otce přišel, životem svým zlo světa i smrti přemohl, aby nám získal království Boží věčné", mysleme na to, že toto Ježíšovo přemáhání světa a smrti, toto jeho získávání království Božího pro nás, bylo právě zápasem, mlčenlivým a z jeho strany nenásilným zápasem s touto nízkou zlobou nehodných lidí. Událost Golgoty předvedla propastnost zla a zloby v celé jejich kráse, v celé bezbřehosti.

    Když jsou čteny pašije, nebo když jsou bývaly vesničany po staletí předváděny, když bylo hráno divadelní představení, ve kterém Řím odsuzuje Ježíše Krista k smrti na kříži za nenávistného přitakání davu, mají zde zbožní čtenáři nebo diváci zakusit, jak toto ohromující zlo, se kterým je Ježíš konfrontován, že všichni ti násilníci, zbabělci a špinavci, kteří se tu okolo Umučení Páně mravenčí a posmívají, že toto jsou lidé jako my. A my jsme lidé jako oni. Mezi nimi a námi není takového rozdílu, na jakém by chtěla stavět naše pyšná sebeláska. To, co je tu rozdílné, je jejich situace a naše situace, vnější kulisy. Tato rozdílnost situace však není naší zásluhou. Lidé ve všech časech, vždycky a všude v zásadě hrají těmi kartami, které jim byly rozdány. V civilizovaném 21. století nám už trest smrti zatrhli, bičování se nepoužívá, podobný spektákl, jaký se přihodil Ježíšovi Nazaretskému, se už zažít takto natvrdo nedá - rozhodně ne tady ve Voticích, rozhodně ne v mírném evropském pásmu. To však není osobní zásluha nikoho z nás, a zároveň i násilnost, brutalita starověku neznamenala osobní vinou nikoho pod Golgotou a na Golgotě přítomných. Toto příšerné trestání, a trestání nevinných, jako byl i Ježíš nevinný, toto trestání a zabíjení osobně nevymyslel ani Pilát Pontský, ani velekněz Kaifáš, ani ti dobří židovští lidičkové, kteří se přišli ukřižovanému vychechtat až k patě kříže, ani násilní a okoralí římští důstojníci a vojíni. Tyto karty rozdala těm nehodným postavám z evangelia jejich doba, jejich situace. Nejde v tuto chvíli nevzpomenout na slavný Zimbardův psychologický experiment, který ukazuje na simulaci vězeňských podmínek, kolik zla v nás zůstává skryto jenom proto, že nám toto zlo nedovolí rozvinout především naše okolí, poměry, ve kterých se nacházíme, strach z odezvy a trestu. Zcela běžným bezúhonným občanům stačí "půjčit moc", nabídnout jim beztrestné a ničivé poměry, a mnozí tuto zvrhlou možnost nadšeně využijí. Koncentrační tábory, lynče, pogromy, války, převratné změny poměrů tyto příležitosti nabízely zvrácenému lidství do sytosti. Židovská filosofka Hannah Arendtová napsala po procesu s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem knihu, ve které se zeširoka rozepsala o "banalitě zla", o drobných, postupných krůčcích do páchání nejhoršího myslitelného zla, o cestě zla, ve které hrají hlavní roli slabost, neschopnost oponovat, nedostatek odpovědnosti a představivosti. Milí přítomní, tyto hnusné figurky, které jsme potkali v evangelickém vyprávění o Kristově utrpení, všichni ti Pilátové, Kaifášové, Jidášové, všichni ti počestní jeruzalémští měšťané a zbožní čtenáři Mojžíšovy Tóry, kteří se přišli kouknout na mučivou popravu rabbiho Ježíše na Golgotě - alespoň o Velkém Pátku bychom měli nahlédnout, že ti všichni nám jsou o dost bližší, než bychom rádi připustili. To jsou naši blíženci, naši bratři a sestry, tohle jsou naši spolulidé: rozvíjejí ty samé možnosti, které jsou i našimi možnostmi a pokud zůstáváme od ničivého rozbalení těchto našich hříchů, agresí a sklonů ušetřeny, je to spíš proto, že nám tyto věci žádný Řím, žádný Pilát a žádný Kaifáš nedovolí dělat. To, co Ježíš snáší na Golgotě od svých spolulidí, to jsou naše hříchy, naše možnosti, naše postoje, důsledky našich postojů, je to podobné jednání, jakého se ve své každodennosti dopouštíme. V tomto smyslu prorokoval starozákonní Izajáš o trpícím služebníku, o Kristu: "byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal" (Iz 53,4) "byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost". (53,5)

    Milí návštěvníci těchto velkopátečních bohoslužeb, lidstvo samo z vlastních sil, jednotlivec ze svých vlastních možností, společnost ze svého vlastního zákona nemá mnoho naděje učinit ze sebe něco lepšího než bláto, nelásku, sobectví, konflikt, válku a trýzeň. Druhá Petrova epištola k nám lidem a k lidstvu kráčejícími své dny a roky a staletí v hříchu, hašteření a v Kainově zášti poznamenává: Přihodilo se jim to, co říká pravdivé přísloví: Pes se vrátil k vlastnímu vývratku a umytá svině se zase válí v bahništi. (2 Pt 2,22) Je méně důležité, kde má tento biblický verš, přiznaně citované antické přísloví, svůj původ, jestli nějak konzervuje myšlenku nebo postřeh dávného řeckého (pohanského) filosofa Hérakleita z Efezu, není ani tolik důležité, že v Druhé epištole Petrově uzavírá toto přísloví dlouhou kritiku jakýchsi křesťanských heretiků, jakýchsi nepravých rádoby křesťanských učitelů, jejichž jména a skutečné názory už nám zůstanou navždy skryté. Zvěst epištoly o psech, kteří se prý vracejí k vlastnímu vývratku a o umytých sviních, které hned po omytí nenapadne nic lepšího než se jít válet zase do bahniště, to je zkratka zla, se kterým a proti kterému se zápasí v Kristových velkopátečních bolestech na Golgotě. Reflexe zla lidstva a lidskosti, trpkým a asi i trochu černohumorný biblický postřeh o neschopnosti lidstva vybabrat se ze své blátivosti, přinejmenším neschopnosti vybabrat se z tohoto zla vlastními silami, bez následování toho Krista, který trpí na kříži. Vede-li cesta z bahna ven, pak skrze Krista, který akceptuje cestu bolesti a cestu jak zahrnutou pohrdáním světa, tak posměchem kolemjdoucích, cestu zahrnutou ranami agresorů a vysmátou nevírou či radostí ze zla těch, kteří se škodolibě procházejí okolo Kristova kříže. Amen.

KÁZÁNÍ O UMYTÝCH NOHOU A O SLUŽBĚ DRUHÉMU

Květná neděle, 28. března 2021

Základ kázání: J 13,1-17 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Ex 12,21-28 a 37-42 v Českém ekumenickém překladu; 1 J 2,1-17 v překladu Jeruzalémské Bible)

Milé sestry a milí bratři, milí přítomní,

    Ježíš poměrně často zvěstoval své učení pomocí určitého rituálního jednání. Bylo tomu tak proto, že celá Ježíšova doba a kultura, celá židovská každodennost i svátečnost byly rituály bohatě prosycené, mohli jste rituály potkávat v každé chvíli a na každém kroku. Je tomu tak ještě i u věřících židů současné doby. Na mnoho židovských zvyků rituálního charakteru si snadno vzpomeneme z hlavy. Víme, že židé dodržují sobotní klid, že si vytvářejí u vchodů domů kulaté schránky, takzvané mezuzót, do kterých vkládají svitky posvátných biblických textů a při vcházení i vycházení se této schránky dotknou zlehka dvěma prsty - to proto, aby je zvěst těch uschovaných textů a pomyšlení na Boha provázely na jejich cestách tam venku, mimo domov, stejně jako doma. Vzpomeňme na návštěvu rituální koupele "mikve", vzpomeňme na odmítání vepřového masa, vzpomeňme na tradiční čepičku židů "kipu", která má v židovském pojetí zakrývat nahotu hlavy. Mnoho drobných rituálních gest bylo přítomno a dodnes je přítomno v chování a prožívání tradičních židů: rabín Karol Sidon to jednou vyložil tak, že podobný rituál představuje pro žida malou příležitost, jak se kratičce setkat s Hospodinem. Vidíme na stránkách evangelií neustále nějaké rituály, které považuje za náležité Ježíšovo okolí - neustále se potom židé dotazují Ježíše na jeho vlastní postoj k těmto zvyklostem: Proč jsi uzdravil v době sobotního klidu támhletoho slepce a tamtoho mrzáka, proč si tvoji přátelé (apoštolové), milý Ježíši, odmítají rituálně umýt ruce, proč neponořujete nádobí do vody? Rituální jednání se samozřejmě nachází i mezi jinými národy - když se podíváme k Indům, k muslimům, když vidíme, jak babička Boženy Němcové žehná chléb křížkem dříve, než ho začne krájet - i v naší době, o tolik méně rituální než byla Ježíšova židovská současnost, si na některé rituály potrpíme, počínaje zdvořilostním až lze říci povinným pozdravem "dobrý den", tím, že návštěvě nabídneme kafe nebo bábovku, nebo tím, že na hřbitově my chlapi smekáme čepici. Zkrátka a dobře, to, že Ježíš prezentuje svou zvěst i pomocí různých symbolů a rituálů, pomocí určitého zvláštního rituálního jednání, to je dáno nejenom Ježíšovou výjimečností a výjimečností jeho zvěsti o spáse, ale rovněž tím, že mnohé rituály také Ježíšovo okolí zachovává. Že se právě ve společnosti, které byl Ježíš součástí, rituály široce nosí a respektují. Když Ježíš učiní nějaký podobný rituál, podobné slavnostní, symbolické a náboženské jednání, jako bylo umytí nohou učedníkům během Poslední večeře, je tomu tak proto, že vůbec se tato židovská a vůbec orientální religiozita ráda vyjadřovala různými rituály. V dějinách náboženství je spíše naše doba určitou anomálií, ve které už rituály hrají jenom malou nebo skoro žádnou roli: lidstvo v různých dobách a na různých místech však bralo rituály v zásadě dosti vážně.

    Věty z Evangelia Janova o Ježíšově mytí nohou učedníků a etické naučení, které z tohoto gesta vyplývají, jsou součástí dlouhého líčení Poslední večeře Krista s apoštoly. A to je svou atmosférou událost do té míry mimořádná, slavnostní a závažná, že k podobnému vyjadřování se v rituálech, nemluvě o židovském důrazu na rituály jako takovém, silně vybízí. Vypjatost chvíle je taková, že to bez rituálů dost dobře nejde. Nacházíme se u velikonoční, pesachové večeře, u tradičního večerního hodokvasu židovské tradice, a rituálů je tu už tak přítomno více než dost: celá velikonoční večeře, jak se tehdy koná v domácnosti každého pořádného žida, je nejslavnostnějším večeřením celého roku, přinejmenším jako naše večeře štědrovečerní. Po západu slunce se shromáždí nejlépe oblečení členové rodiny nebo společenství, za dodržování určitých přesných pravidel se v majestátní náladě začnou jíst v přesném pořadí připravené pokrmy. Ten den vám bude dnem pamětním, budete jej slavit jako slavnost Hospodinovu. Budete jej slavit po všechna svá pokolení. To je provždy platné nařízení - těmito slovy zdůrazňuje i Druhá kniha Mojžíšova nepominutelnou důležitost svátku Pesachu a cederové večeře pro identitu židů (Ex 12,14).Závažnou roli hrají pečený beránek, nekvašený chléb a hořké byliny - to vše v návaznosti na noc, během které podle podání prchali zajatí židé z Egypta na poušť a skrze ni do tušené země zaslíbené. Při židovské velikonoční večeři, tehdy i dávno předtím i dnes, se vše odehrává v atmosféře temné a tajuplné události prchání z Egypta, čarovné noci, která očarovala Egypťany a umožnila zajatým židům vedeným Mojžíšem utéci a ještě Egypťany před svým útěkem kolektivně oloupit o zlato a šperky. Tak je legenda dochována v biblické knize Exodus (Ex 12,35-36). Všichni účastníci velikonoční večeře se nacházejí ve svátečním, zamyšleném, doslova ve strnulém naladění a četbou nebo recitováním textů si připomínají podivuhodné činy Hospodinovy a Boží živou přítomnost v tolik komplikovaných dějinách spásy i v dějinách prorockého lidu.

    V této atmosféře se, milé sestry a milí bratři, odehrává i poslední večeření Ježíše Krista s apoštoly, také s nehodným apoštolem Jidášem Iškariotským. Vše je samozřejmě rámováno nejenom tradičním hávem židovských velikonoc, ale zejména úzkostí z loučení. Ježíš opakovaně zdůrazňuje, že to je večeře Poslední, že bude velice brzy vydán do rukou zlým a jimi bude vyvržen, zahanben, zbaven důstojnosti a zabit. Apoštolové celé toto loučení, celé Ježíšovo kráčení ke smrti na Golgotě chápou nedostatečně, ukazuje Písmo. Jsou zarmouceni, zmateni, nevědí, co si s touto tíživou blízkostí smrti jejich učitele počít, jak moc se jedná o symbolické mluvení, jak mu rozumět. Nevědí přesně, jak moc je nebezpečí mučednické smrti reálné, stejně jako naznačované téma zrady někoho blízkého, zrady přítomného, ale nahlas nejmenovaného Jidáše. - A v tuto sváteční chvíli Ježíš udělá následující, čteme v Písmu: Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán. (J 13,3-5) Ježíš tu, na rozloučenou, před svým odcházením k ukřižování na Golgotu, prezentuje tímto rituálním jednáním, tímto mystériem, jaké vztahy máme my, kteří se ke Kristově cestě hlásíme, zde na zemi k sobě navzájem zachovávat. Jistě vám neuniklo, milí přítomní, že tento rituál doslovným způsobem konají také římští papežové na Zelený čtvrtek, když pokleknou a omyjí nohy několika římským žebrákům; současný papež František omývá nohy migrantům z Blízkého Východu, v nich on vidí trpící a vyvržené, v nich on nachází Kristovu tvář. Toto Ježíšovo rituální jednání je do té míry jednoznačné, že myslím není na místě otázka, jak je toto mystérium zamýšleno, co nám sděluje. Sám Kristus o říká hned na místě následující: "Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte." (J 13,14-17) To jsou jasná slova, sdělení nepřipouští žádnou relativizaci, etické poselství je pravda obtížné k vykonání a k následování, přesto zřetelné. Jediné tajemství tohoto konání může být v nacházení těch správných prostředků a způsobů, kterým máme druhým sloužit. Jeden druhému máme sloužit a sloužit máme především těm slabším, chudým, trpícím, těm "nejmenším mezi námi". Toto náročné jednání - chovat se ne s panskou zvůlí, ale se služebnou pokorou, s tichostí srdce, k druhému, k údělu bližního, je Kristem zdůrazňováno vícekrát. Zde je na gestu umytí nohou rituálně ukázáno, avšak i jinde v Písmu Ježíš říká třeba následující slova: "Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech." (Mk 10,43-44 par.)

    Apoštol Petr, známý svou horlivostí a prudkostí, jak jsme slyšeli, nejdříve odmítá, aby mu Ježíš takto posloužil umytím nohou. Když Ježíš Kristus oponuje, že toho skutečně je třeba, že s ním jinak Petr prý nebude mít podíl (13,8), v souladu se svou cholerickou povahou říká Petr: Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu! (13,9) A slyšeli jsme pak Kristovu odpověď: Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čisti, ale ne všichni. (13,10) Otázka: Jak to Kristus myslel, co nám tím sděluje, když tajemně hovoří v této situaci rituálního umývání nohou Petrových - "Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý"? Další slova: "I vy jste čisti, ale ne všichni", tato slova dozajista míří na nevěřícího a zradivšího Jidáše, který se nachází ve stavu těžkého duchovního zmatku, ve stavu zrady a nejvážnějšího myslitelného konfliktu s evangeliem lásky a pravdy. Ale ten Ježíšův komentář kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý - co toto je? Domnívám se, že nám tu Kristus říká, že ti, kdo jsou jeho, apoštolové, věřící, následovníci, že už jenom tímto činným rozhodnutím Krista následovat jsou v zásadě, celkově vzato, bez hříchu, jsou očištěni od hříchu, jsou celkově vzato čisti. Nepotřebují než nohy umýt - to znamená, jsou již vykoupeni, potřebují nikoli zásadní obnovu své bytosti, ale pouze již jen obvyklou každodenní očistu, pouhou běžnou údržbu... Je to zvěst o základním, jednoznačném vykoupení z hříchu, ze tmy a z bloudění, zvěst týkající se všech, kteří jsou Kristovy Boží děti. Jejich hřích už je omyt, potřebují už jen v menší míře vracet se ke svému očišťování, jak to naznačí rituál dílčího omývání. Jak jsme si přečetli v První epištole Janově, která byla součástí dnešních liturgických čtení: "Zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa." (1 J 2.1-2). Amen.

KÁZÁNÍ O VYLITÉ MASTI

21. března 2021

Základ kázání: Mk 14,1-9 (Další liturgická čtení: Mal 3,16-18; 1 Te 3 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Milé sestry, milí bratři, milí přítomní,

   tento přečtený příběh z Markova evangelia je velice zřetelně, výslovně ovlivněný atmosférou před Velikonocemi a brzkým, Ježíšem samým prý očekávaným zavržením a zabitím. Okolo Ježíše a do značné míry za jeho zády dochází k jakémusi stahování smyčky, k různému zlověstnému hemžení na vyšších místech. Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by se Ježíše lstí zmocnili a zabili ho a přemýšlejí, jak to zaonačit, ať se to nemusí stát při svátečním shromáždění, aby se lid nevzbouřil (Mk 14,1-2). Ježíš působí a vyučuje zcela veřejně, buď pod širým nebem nebo v domech sympatizantů. Je potřeba Ježíše zajmout nějakým pokoutním způsobem, diskrétně, tam, kde Ježíše zastihnou bez větší podpory jeho přívrženců. Jak jistě víte (je to zřejmé z dalšího líčení evangelia), v této věci pomohl podle podání evangelia velekněžím jeden z dvanácti nejbližších Ježíšových apoštolů, Jidáš Iškariotský. Ten přislíbil zařídit situaci, jaká bude pro podobné záměry chrámového aparátu a Ježíšových zatvrzelých odpůrců mezi kněžími příhodná.

    Ve stejné době, kdy k tomuto velkému intrikování a zabijáckému hemžení na vyšších místech dochází, se Ježíš Kristus účastní jedné z posledních společenských večeří svého života, možná dokonce k poslední události tohoto druhu vůbec - protože takřečenou Poslední večeři Páně pobyl Vykupitel jenom se svým nejbližším přátelským okruhem, s dvanáctkou apoštolů. V tomto okamžiku je ovšem Ježíš pozván na večeři k cizímu. Dozvídáme se z vypravování evangelia, že hostitelem se nyní stal jakýsi blíže neznámý muž Šimon přezdívaný Malomocný a večeření se odehrálo v obci zvané Betánie. Šimon Malomocný, vzhledem k tomu, že je v líčení Markova evangelia upřesňován blíže, jménem a přezdívkou, mohl patřit k nám sice již skrytým, ale v okruhu prvotních křesťanů potkávaným a pamatovaným osobnostem. Jinak by nemělo patrně smyslu připomínat jeho jméno. Mohlo se jednat o příznivce Ježíše Krista, jehož následování Krista přetrvalo i události na Golgotě a nebylo jenom situační, Šimon se patrně stal součástí nějakého okruhu Kristových následovníků po Vzkříšení, vplynul do okruhu prvotní církve. Byl vybaven vlastním domem, to by ho řadilo k zámožnějším kristovcům, mohl rovněž pořádat večeře a větší setkání pro pozvané. A nebyl vybaven jenom vlastním domem, byl vybaven také podivnou přezdívkou "Malomocný": ta by ale měla odkazovat spíše na jeho dřívější uzdravení z nemoci nazývané dobově malomocenství, spíše než na nějakou hanlivou nadávku. Vidíme přece už jenom na verších evangelia, že tu Šimon Malomocný nevystupuje jako nějaká izolovaná nemocná troska, které se všichni straní, ale jako zámožný majitel domu v Betánii, pořadatel a garant slavnostní večeře v sídle, na kterou se nachází mezi pozvanými nebo dokonce jako hlavní pozvaný také Ježíš. Betánii si představujme jako vesnici nedaleko za jeruzalémskými hradbami, asi tři kilometry od nich, vícekrát se s touto Betánií na stránkách evangelií setkáváme.

    Jednou z účastnic hodování u Šimona Malomocného byla také zde jménem neuvedená žena, podle podání Janova evangelia však byla nositelkou častého jména Marie. Jednalo se údajně o sestru Marty a Lazara, se kterými se i jinde v evangeliu setkáváme; vyznačovala se podle všeho tato Marie velkou zbožností, hlubokou oddaností Ježíši a zároveň také určitou okolí popouzející nepraktičností, nebo možná ostentativním přehlížením přízemních zájmů a souvislostí. Marie dle podání přišla k Ježíši, když on seděl u stolu, s keramickou nádobou naplněnou nardovým olejem. Tuto nádobu nad hlavou Ježíšovou rozbila, rozklepla nádobku jako vajíčko a vylila mu, na znamení úcty, všechen nardový olej lahodné vůně na hlavu. Slyšeli jsme, že se potom někteří přítomní účastníci hostiny vztekají, za jak vysoký obnos by se dala tato nádoba oleje zpeněžit, kdyby prý nebyla - ach, tak zbůhdarma - vyplýtvaná zde na místě. Jsme tu samosebou poněkud odděleni jinou dobou, jinou kulturou, zvyky společnosti se po tisíciletí proměnily: zdá se mi však, že dodnes na Blízkém Východě, jistě i kvůli podnebí bohatém na slunce a vedra, zůstalo něco z této fascinace vůněmi, kosmetikou, vonnými mastmi. Mějme na paměti, že podobná vzácnost, nádoba s nardovým olejem, představovala kosmeticky, ale i hospodářsky oceňovaný artikl - mohli jste nardový olej používat na vlastní zkrášlení, na ovonění se po troškách, mnoho let, nebo jste to mohli považovat za výhodně uložené finanční prostředky, popřípadě směnitelné ve starověku za jiné zajímavé zboží, nebo za "aspoň tři sta denárů" (Mk 14,5). Podobný nardový olej, tekutina čirá a bezbarvá, ovšem podmanivé vůně, se vlastně vůbec nepěstoval na území Palestiny ani jejího okolí. Jednalo se o komoditu dováženou z velkých dálek, z oblasti dnešní Střední Asie. Kolik týdnů nebo měsíců to trvalo obchodním karavanám, než podobné zboží dopravilo z podhůří Himalájí na trhy do Středozemí, kolik velbloudů se tímto namáhalo! Žena Marie ovšem na památné večeři v domě Šimona Malomocného přišla s nádobkou tohoto vzácného nardového oleje k Ježíšovi, rozkřápla mu tuto nádobku nad hlavou a nechala kanout olej na Ježíšovy vlasy a vousy.

    Lze tu dlouze zavzpomínat na starozákonní symboliku pomazání, milé sestry a milí bratři, výraz rituálního uznání králů a kněží, ovšem i v obecnějším slova smyslu výraz bohatství, blahobytu a dobré nálady. Zazněl tu už na počátku bohoslužby žalm 133: "Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha." (Ž 133,1-2) Hebrejsky se řekne pomazat (na krále), pomazat olejem m-š-ch, pomazaný olejem je "mašíach", odtud slovo "mesiáš" - pomazaný vladař a vládce, vykupitel přinášející spásu, záchranu. Je zřejmé, že kromě jiného dobrodiní tu ona Marie, majitelka nádobky nardové masti, uznává Ježíšovu velkou, nevšední moc, považuje ho prorocky za očekávaného Mesiáše. Velice krátký čas, před Velikonocemi, tímto symbolickým gestem ta žena demonstrovala, že Ježíše považuje za vykupitelskou osobnost zásadní velikosti, za Vykupitele a Spasitele celého Izraele a kdoví, jestli jenom Izraele.

    Toto velké, nevšední a asi do běžných způsobů nezařaditelné gesto ctitelky v domě Šimona Malomocného v Betanii vzbudilo, jak jsme si přečetli v evangeliu, více než rozporuplné reakce. Někteří se hněvali: "Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým." A osopili se na ni. (Mk 14,4-5) Naštěstí jenom někteří; podle Janova evangelia takhle obzvláště hlasitě halasil Jidáš Iškariotský, pokladník mezi dvanácti apoštoly. Nacházíme tu předobraz všemožných nejenom chamtivců, ale doslova i dnešních všemožných manažerů, projevujících málo smyslu pro všechno, co nejde spočítat a zpeněžit. Nedělejme si iluze o upřímnosti této kritiky, o to, že nebýt gesta Mariina, už už by tihle horlivci popadli nard a hleděli ho prodávat a peníze rozdávat chudým. Jedná se o klasické sočení, nekonstruktivní jedovatost; tolik peněz pro chudé by se za ten olej dalo udržit, bylo bývalo by se, skoro jako to kapánek přisprostlé české úsloví o rybách a rybnících a o tom, jak by nemusely být rybníky, pokud by nebyly ryby...

    Ježíš Kristus se ženy Marie zastane. S určitou dobrotivou ironií se prorocky odvolává na svou brzkou mučednickou smrt - "Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále. Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu." (Mk 14,7-8) Stejně mě za chvíli pohřbíte, pokud jde o finanční stránku věci, berte to tak, že to je na mou mrtvolu, aspoň ji nebudete muset strojit k pohřbu podruhé... Ježíš rovněž pro všechny vnímavější zde nepopírá své mesiášství, přijímá tento rituál, toto tajuplné gesto - "ano, jsem Mesiáš, jsem Vykupitel Izraele, dejme tomu". Tato souvislost nechť je silněji promýšlena i námi právě v tomto dnešním předvelikonočním čase. Zároveň tu vidím velký Ježíšův důraz na čistotu smýšlení. Existují různá pojetí morálky a mravnosti. Zhruba řečeno se liší podle toho, jestli kladou důraz na to, co je uvnitř nás, na naše pohnutky, na naši dobrou vůli - nebo na naše praktické jednání, na dosah našich činů. Jeden z typů etiky by se více ohlížel na to, za kolik denárů se nardový olej mohl prodat a peníze by se mohly dát chudým; druhý typ etiky by hleděl zase na to, jestli to Marie myslela dobře nebo nedobře, co bylo v jejím srdci. A tu vidíme, že se Ježíš výrazně blíží k tomuto niternému pojetí mravní hodnoty. Později, v 18. století, řekl velký německý filosof Immanuel Kant, že jediné, co v tomto podivném a kostrbatém světě něco váží, je právě a jedině dobrá vůle, ta je hlavním základem dobra: to, když někdo s jakýmkoli vnějším úspěchem prostě chce dobro. Přesto nemusíme škrtat i hodnotu vnějšího jednání, to je to biblické "po ovoci poznáte je" (Mt 7,16). I tady, v domě Šimona Malomocného, nám přece Ježíš řekne: Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře. (Mk 14,7) Ale zároveň velmi zdůrazní hodnotu smýšlení, hodnotu toho, co je světu skryto, ale co má realitu v duši, v srdci těch, kdo jsou okolo nás. Hodnotu toho, co je uspěchaným a povrchním očím (většiny) skryto, avšak co by skryto být právě nemělo, toho důležitého, co je uvnitř nás. Janovo evangelium připomene to, co by mohlo zaznít i zde, při posuzování Marie s nádobkou nardového oleje v domě Šimonově: "Ježíš (...) všechny lidi znal; nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku." (J 2,24-25). Amen.

KÁZÁNÍ PROTI ANTISEMITISMU

14. března 2021

Základ kázání: Sk 7,39-42; 51-60 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Ex 32,1-10 v Českém ekumenickém překladu a Mt 27,20-25 v překladu prof. Františka Žilky)

Milé sestry, milí bratři,

    součástí dnešní bohoslužebné liturgie se stalo několik biblických textů, které výrazně utvářely stereotypy protižidovské nenávisti uvnitř křesťanské církve. Tato zášť a nelaskavost k židům představuje velký hřích církve a celé křesťanské civilizace, a také z tohoto důvodu se patří o této dávné vině církve nyní, v postním čase, mluvit. Antisemité všech časů se mohli dovolávat - a také to zhusta dělali - různých biblických odstavců, ze kterých promlouvala kritika židovského národa jakožto pokolení údajně notoricky zatrvrzelého, nevěřícího a nevěrného, zásadním způsobem odmítajícího poslouchat Hospodina a odmítajícího chodit po Božích cestách. Z agresivního zahrocení různých těchto textů Starého i Nového zákona čerpala protižidovská nenávist od počátků církve svou inspiraci, a ta byla dokonce mnohokrát motivována zcela zištně: pomáhala křesťanům nenávidět židy "s dobrým svědomím", pronásledovat je jakožto údajné nepřátele Božího odnepaměti, a pomáhala těmto křesťanským antisemitům také cítit se v právu při útocích na židovské čtvrti starých měst, při útocích na židovský majetek, při loupežích a rabováních, které v naší civilizaci posléze začalo označovat ruské slovo pogrom, pogromy. Židé iritovali po celý středověk a dále v novověku své křesťanské sousedy svou jinou a cizí vírou, z hlediska křesťanů tedy spíše nevírou. Pro zcela většinovou křesťanskou církev působilo dojmem fascinujícím a hrůzu nahánějícím, do jaké míry společenství židovské synagógy setrvávalo přes veškerý nátlak na víře svých otců. Křesťanská církev, pozemské mocnosti i křesťanská lůza mohly na židovskou komunitu nevybíravě tlačit jak chtěli, přesvědčovat je o výhodách věření v Krista a evangelium, motivovat je lákáním na výhody života v majoritě, odstrašovat je naopak nenávistí, nevůlí, perzekucemi a občas i likvidačními útoky, oněmi pogromy, vyhánět je z místa na místo (pravděpodobně nejvážnější epizodou tohoto druhu byl výnos španělského krále z roku 1492, kterým se židé celého Španělska vyzývají do šesti měsíců buď k přestoupení na křesťanství anebo k odchodu ze země). Všechny podobné, cynicky řečeno, dějinné výzvy ale nepřiměli židovské společenství "staré Smlouvy" k poddání se nátlaku - odpadli jednotlivci, možná dokonce rodiny a rody, rozhodně však nedošlo k zániku judaismu. Nevítaní židé se zkrátka v takové chvíli sebrali a odešli do jiných zemích, aby tam nejednou bohatli a prosperovali ještě více než předtím. Toto také provokovalo křesťanskou církev jen což - to, jak se při svém bohatnutí židovské komunity dokázaly "obejít bez Krista". Ukazuje se tu koneckonců směšnost, neplodnost nenávisti: křesťanská moc zakazovala židům provozovat řemesla i zemědělství, všechny standardní způsoby obživy, aby židům opovržlivě ponechala toliko možnost obchodovat, sem tam snad provozování lékařství a věd. Ukázalo se nicméně, že židé bravurně dokázali proměnit prvotní nevýhodu v evoluční výhodu: dokázali v obchodování, investování a půjčování peněz dosáhnout vynikajících výsledků. Protože žily židovské komunity v permanentním ohrožení, žádného dne nemohly být jisty, že zítra nebudou muset prchat s ranečky a zachraňovat holé životy, upřednostňovaly z těchto důvodů bohatství uschované přímo do peněz nebo nanejvýš do šperků, kožešin, drahých kovů, rozhodně spíše do movitého než nemovitého majetku, zkrátka a dobře do věcí, které se daly rychle popadnout a vzít. Křesťanská etika středověku toto nechápala, daleko spíše ji zajímalo rozvíjení zemědělství a sídel: moderní peněžnictví a bankovnictví má však z popsaných pohnutých příčin počátek právě u židů obývajících po staletí izolovaná ghetta.

    Jen krátce zmiňme děsivé vyvrcholení staleté a tisícileté protižidovské nenávisti v události zvané v naší kultuře nejčastěji "holocaust", pro kterou židovská reflexe používá označení (podle mě vhodnější) "šoa". Zatímco řecké slovo "holokaust" odkazuje na zápalnou oběť bohům, tzv. celopal, hebrejské označení "šoa" podtrhává hrůznou, nevýslovnou absurditu těchto dějů, znamená zánik či úplné, bezdůvodné a zlovolné zničení. Reálie holocaustu či šoa jsou ovšem ve své nevýslovné otřesnosti dostatečně známé, a budiž řečeno, rozhodně nevznikly bez souvislosti s mnohasetletou nenávistí církve vůči židům. V naší spřátelené rodině se ještě vlastně docela nedávno, v sedmdesátých letech, odehrála bizarní situace, kdy mládenec na Valašsku přivedl do své katolické rodiny židovskou dívku, svou pozdější manželku, židovskou dívku, která nikdy nevstoupila do synagógy a žádné specifické židovské rituály nikdy nedodržovala - a první, k čemu došlo, bylo osopení se zbožné katolické maminky onoho chasníka: "Vy jste nám ukřižovali našeho Pána Ježíše Krista!" Nu, podobné bezbožné hlouposti byly také syceny selektivní četbou Bible, možná spíše určitou biblickou nevzdělaností nebo nedovzdělaností, a v naší liturgické četbě jsme se z dobrých důvodů zastavili právě u těch nejožehavějších, nejvíce riskantních textů Písma, abychom se s touto zátěží, s tímto možným zneužitím biblického odkazu zkusili alespoň do nějaké míry vyrovnat.

    Například sedmá kapitola biblického spisu Skutky apoštolů, zachycuje tragickou událost z doby rané, vlastně dokonce nejranější, prvotní církve: je nám tu prezentován příběh dá se říci lynče svatého muže jménem Štěpán. Tato zlá epizoda se odehrála už v prvních letech po Vzkříšení Kristově - a církev později nazvala Štěpána svým prvním mučedníkem, prvomučedníkem. Štěpán byl aktivistou církve křesťanů, konkrétně diakonem: Skutky apoštolů uvádějí, že patřil k důvěryhodným představeným jeruzalémské církve, který byl pověřený řekli bychom sociální prací. Měli tito diakoni, ke kterým patřil Štěpán, rozdělovat spravedlivě a náležitě finanční dary, ve prospěch vdov a sirotků. Štěpán však se stal obětí jakéhosi živelného výbuchu nenávisti - nařčen z neúcty k víře předků, byl dovlečen před židovskou veleradu, tam pak pronese proslov na obhajobu Krista a Kristova odkazu. Tento proslov ovšem vzbudí mezi jeruzalémským lidem různého společenského stavu tak obrovské, zaslepené rozhořčení, že je Štěpán vyvlečen davem za město a tam zavražděn ukamenováním. Umírá, jak jsme v Písmu přečetli, oslaven Bohem a přijat do jeho věčného království na nebesích: (Štěpán) plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží a řekl: "Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží." (Sk 7,55-56)

    V okamžicích předcházejících jeho zabití pronesl podle biblického podání Štěpán před svými soudci dlouhou řeč, která představuje jakési velké zpětné ohlédnutí za dějinami prorockého lidu. Štěpán se vyjadřuje k mocným skutkům Hospodinovým, k různým podivuhodným způsobům a cestám, kterými Bůh navštěvuje svůj vyvolený lid, židovský lid. Štěpán konstatuje, že odpovědí Lidu Smlouvy na tyto mocné divy Hospodinova bývá ponejvíce nevíra a zatvrzelost. Ovšem všude zde hovoří Štěpán jako žid k jiným židům. My, čtenáři Písma, musíme vést v patrnosti, že jsme na těchto stránkách součástí drsné vnitrožidovské polemiky. Štěpán nehovoří ke svým židovským souvěrcům zvnějšku, ale jako jeden z nich. Trochu podobný žánr, jako když si Čech stereotypně stýská na údajné nebo skutečné neduhy českého národa, na údajně ryze české švejkování, srabství, kradení a nevážení si ničeho vyššího. Takže když se Štěpán ve své velké a přiznejme i dosti nediplomatické vyznavačské řeči opírá do jaksi notorické, všudypřítomné židovské nevíry a tvrdosti srdce, dovoluje si tyto konfliktní polemiky především jako žid mezi židy. Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. (Sk 7,51-52) Obviňuje Štěpán své soudce a své odpůrce, že mají "pohanské srdce a uši" (přesněji řečeno "neobřezané srdce a neobřezané uši"), říká jim zcela jednoznačně, že jsou "špatnými židy" - tím, že odmítají a pronásledují proroky svého lidu, tím, že odmítli také Krista. Nenávistný mýtus křesťanského lidu mnoha staletích o tom, že židé zabili Božího Syna Ježíše ovšem přehlíží nejenom tu dosti podstatnou okolnost, že zodpovědnost za Kristovo ukřižování a sám výkon tohoto ukřižování měli na svých bedrech římská okupační moc a římská armáda, ale rovněž ten trapně jednoduchý fakt, že sám Ježíš byl židem. Není protismyslné nenávidět židy, když zakladatel našeho náboženství byl také židem, ačkoli dosti nekonformním židem, a výklad svého učení, jak ho nacházíme v Bibli, postavil na rozvíjení židovského náboženského odkazu (starozákonního odkazu)? Prvorozený Syn Boží a náš bratr Ježíš Kristus byl podle těla a podle svého jazyka, společenského života a podle své kultury židem. Antisemitská nenávist k židům, jak v devatenáctém století velmi přiléhavě poznamenal francouzský katolický spisovatel Léon Bloy, je proto přímo "nenávistí proti Duchu svatému" (srov. Mk 3,28-29 par.).

    Milé sestry a milí bratři, řekne-li vám někdo, že nenávist k jiným, jinak věřícím nebo podle našeho mínění "nevěřícím", že nenávist k lidem jiných hodnot, jiného způsobu života, jiného smýšlení je správná, že nenávidět máme kvůli nějakému vyššímu dobru, nenechme se lákadlem nenávisti vést. Kristus žádným nenávistníkem nebyl a jeho učení nestojí na nenávisti, ale na vznešeném duchu míru, nenásilí a činění dobra dokonce i těm, kteří nás nenávidí. Antisemitská nenávist je snad už mrtvá, snad jenom pár pomatených pacientů je dnes schopno hrát kartou paušální nenávisti vůči židům - odstrašilo od antisemitismu křesťanskou a evropskou civilizaci ovšem hlavně bezpříkladné, ostudné násilí Druhé světové války a likvidace mnoha milionů osob tzv. židovského původu ve vyhlazovacích táborech. Nenávist však z lidského pokolení nezmizela, a nemizí, jenom se převléká. Každý den vám někdo, kdo neporozuměl odkazu Ježíše Krista, řekne, že je dobře nenávidět ty, kteří jsou tak nějak jiní - věří jinak, řeší svůj život jinak, smýšlí jinak, hlásí se k jiným hodnotám. Ve jménu Kristově, nevydávejte se na tyto cesty nenávisti k druhým, k jiným. Ti, kdo se vědomě nebo nevědomě míjí s duchem evangelia, nám řeknou, že je dobře nenávidět tu muslimy, tu Rusy, tu Němce, tu levičáky, tu jiné církve, jiné rasy, sexuální menšiny anebo prostě jiné společenské vrstvy. Nikdo z nenávistníků vyjma těch nejhloupějších nepřizná, že ho prostě srdečně baví a těší nenávidět. Řeknou raději, proč je taková nenávist dobrá, proč si ji ti druzí svými úchylnými vírami, názory, představami o životě, svou jinakostí údajně zaslouží. Peklo Osvětimi je extrémním příkladem nenávisti, symbolem toho, čeho jsme my lidé schopni a jak daleko jsme schopni zajít, když úporně nenávidíme. A tento extrém, toto zlo nespadlo z nebe, ale předcházely mu mnohé malé nenávisti, malé plivance a malé kopance, všemožné malé nadávky a malé diskriminace. Nenechme jakoukoli kulturu nenávisti žít uvnitř nás a z nás, nedopusťme, aby se zlo a nenávist ve světě zabydlovalo s naší pomocí, i kdyby drobnou, a skrze nás. Amen.

KÁZÁNÍ O PUTOVÁNÍ DO EMAUZ

 14. února 2021

Základ kázání: Lk 24,13-35 v Českém ekumenickém překladu (text byl rozdělen do tří liturgických čtení)

Milé sestry, milí bratři,

    mohl bych teď nechat biblický příběh o putování do Emauz ještě opatrně doznívat a nechat ho ještě nějakou dobu v příšeří a nejednoznačnosti. Ale na začátku kázání rovnou řeknu, zásadní zkratkou, "o čem" toto vyprávění z Lukášova evangelia tedy je: o dvou naprosto základních křesťanských tématech. V tomto příběhu se k nám mluví jednak o vzniku církve, je tu zásadní vystižení smyslu toho, proč a jak vůbec vznikla před dvěma tisíciletími církev (jejíž součástí jsme také my). Za další pak se tu vyslovuje zásadní zvěst o Večeři Páně. Vznik církve a slavení společné Večeře Páně - to je to, oč běží v této legendě z Lukášova evangelia.

    Je několik málo dní po Kristově ukřižování v Jeruzalémě a dva muži putují z Jeruzaléma do vesnice Emauzy, západně od Jeruzaléma. Bible říká: Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. (Lk 24,13) - Tak, dozvídáme se, že ti dva poutníci jsou "dva z nich": dva z Ježíšových přívrženců, posluchačů, učedníků. Vrací se z Jeruzaléma, kde slavili velikonoční svátky, do Emauz, tam jsou zjevně doma, cestují tehdy zdaleka nejrozšířenějším dopravním prostředkem, totiž pěšky. Jsou pouze dva, k definici církevního společenství to vlastně stačí. ("Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich." Mt 18,20) Nejprve jsou dva, po chvíli tři, třetím je Ježíš - máme tu před sebou zajímavé rozehrání toho tolik důležitého evangelijního a liturgického motivu, Kristova zaslíbení, že církev ve své plnosti a v Kristově přítomnosti stačí už jen taková, kde jsou pouzí dva, pokud se shromáždili v Kristově jménu. To se tedy určitě o těch dvou bezejmenných cestujících z Jeruzaléma do Emauz říci dá, že jsou shromážděni v Kristově jménu: mluví spolu jen o Ježíšovi, myslí jen na něj, na jeho ukřižování, jsou z ukřižování upřímně zarmouceni.

    Milí přítomní, právě tady se vyslovuje něco důležitého o církvi, o těch, kteří církev tvoří, o křesťanech. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: "O čem to spolu cestou rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku. (Lk 24,15-17) Něco brání jejich očím, píše biblický text, aby ho poznali. Jejich víra je zkrátka nalomená, nedokonalá, plná pochybností a nezavršeného poznání. Nechybí těm dvěma dobrá vůle věřit, touží věřit, jsou si v nějakém smyslu vědomi toho, co hovořili dávní proroci - přesto jim musí (vzkříšený a zatím jimi ještě nepoznaný) Ježíš říci: "Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. (25-27) - Ačkoli oba dva ti muži putující do Emauz nemají možná dokonalou a ucelenou víru, lze při pohledu na ně říci, že mají lásku k Ježíši - lásku, na které podle známých slov apoštola Pavla záleží dokonce ještě více než na víře. Nejenom že jsou silně otřeseni a zarmouceni jeruzalémským ukřižováním Ježíše, na kterého předtím v nějaké míře spoléhali, ale zrovna tak je vábí tento nepoznaný vzkříšený Ježíš Kristus, jeho blízkost, jeho imponující kouzlo osobnosti a jeho poznání, jak se jim ho snaží vyložit, vábí ty dva emauzské jeho rozumění Božím věcem a slovům dávných proroků. Nevědí, že to je Ježíš, vzkříšený Ježíš, ale setkávají se i v tomto neznámém nepoznaném kolemjdoucím s Ježíšovým duchem, s něčím Božím. Pozorně mu naslouchají, jsou otevřeni jeho slovům, a nedosti na tom - nechtějí se s ním rozloučit a zvou ho po příchodů do Emauz dál, do svých domovů. Chtějí být nadále s ním, chtějí, aby pokračoval ve svém neodolatelném výkladu, chtějí, aby jim tento podivuhodný neznámý zůstal nablízku. Přestože nevidí zvítězivší Boží království tito dva emauzští poutníci, přestože je jejich víra omezená, relativní (což je u světa i u křesťanů zcela normální), přesto toto pozvání neznámého kolemjdoucího domů představuje čin víry. Symbolicky jde samozřejmě o výzvu pro každého z křesťanů pozvat Krista, ačkoli je velký, nepochopitelný a často pro nás skrytý v temnotách, pozvat vzkříšeného Krista do svých domovů a také "do domu srdce svého", jak říká Komenský v Labyrintu světa.

    Oni ho začali přemlouvat: "Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje." Vešel tedy a zůstal s nimi. (24,29) "Zůstaň s námi, je večer, už se připozdívá," toto je také symbolika křesťanské víry, tato momentka, tato nálada, tato situace. Je večer, den se schyluje - to je, zdá se, odkaz na naší existenční úzkost, na náš strach z opuštěnosti, na prázdnotu světa a života bez Boží přítomnosti, prosba: "Zůstaň s námi, projasni naši úzkost, nezanechávej nás nám samotným, nezanechávej nás bez naděje..." Toto je náš svět současnosti, kde také vinou naší nedokonalé víry a nedověry nenacházíme Boha příliš často, bývá nám skryt v temnotách, ze kterých se na okamžik Boží světlo vynořuje a zase nadlouho mizí v temnotách, v našich temnotách. Zaplašit temnotu, zaplašit samotu - to zde v emauzském příběhu stojí za pozváním neznámého Božího muže domů, za prolomením obvyklých hranic, prolomení nedůvěřivosti, otevření se naději, že blízkost druhého nám přinese více Boží blízkosti, a sice pozvání zjevně k přespání, ale také předtím na jídlo, na večeři.

    Patří se tu nyní zamyslet se nad symbolikou Večeře Páně, jak je podána v tomto biblickém vyprávění z večerních Emauz. Není tu vůbec nijak říkáno, že se jedná o nějakou rituální nebo snad kostelní záležitost, o něco liturgického - spíše naopak. Koná se v domácnosti, v chudobné světnici venkovského stavení, je to všednodenní večerní jídlo, neliturgické společenství dvou nebo tří v Krista věřících. Zásadním způsobem tuto chvíli vytváří společenství, ono nepočetné shromáždění - těch, kterým v nějaké míře běží o Krista a o Kristovu věc, o Boží království mezi námi a v nás. Víra těch, kdo se tu shromáždili k večeření, je, jak jsme již předtím viděli, nedokonalá, rozkolísaná, relativní, ale přesto má ta víra dobrý, láskyplný základ. A k tomu, aby Večeře Páně byla tím, čím být má, k tomu je třeba Kristovy přítomnosti: ta zde je. Kristus je tu spoluúčasten, u tohoto společenství při večeři, je tím, pro kterého a kvůli kterému se toto večeření odehrává, a je zde přítomen. Dva emauzští křesťané zde Krista původně nepoznávají nebo nevidí, ale teď, v tomto okamžiku, v onom neznámém druhém vzkříšeného poznají, zahlédnou. - Symbolika Večeře Páně a víry je v tomto biblickém příběhu z Emauz dovedena k dokonalosti. Poutníci do Emauz - už vlastně ten fakt, že putují, že kráčejí, vystihuje situaci naší víry. Jsme Kristem zastiženi, osloveni na naší všední cestě životem, během našeho životního putování. Oslovení Kristem není z nás, je Kristovo. Kristus přichází k nám, on nás pozná jako své a osloví, ne my jeho - my ho svýma nedokonalýma očima a svým nedokonalým poznáním víry zprvu nevidíme a nerozeznáme. Dále běží o to, že tento Kristus nás oslovuje (a také při Večeři Páně je přítomen) ne jako my, z masa a kostí, ne v těle, ale jako vzkříšený. Přichází k nám jako Kristus vzkříšený, z nadpozemské, duchovní dimenze, přesto reálně, přesto blízko jako nikdo jiný. Pokrm k večeři, jak jsme slyšeli v Lukášově evangeliu, s těmi dvěma emauzskými venkovany ani nejí: Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. (30-31) Ve chvíli jezení se vzdálí. Ježíš je v okamžiku večeření plně svými věrnými rozpoznán, ale právě jako Kristus vzkříšený a náležející plně božské duchovní dimenzi, jako plně patřící Božímu království. Večeře s Pánem naplňuje emauzské učedníky Kristovy radostí, nadějí, vybavuje je k činné věřící činné službě. Oni poté běží do Jeruzaléma, apoštolům a Kristovu společenství svědčí o svém setkání se vzkříšeným a vyjadřují také svou soupatřičnost s touto širší Kristovou obcí věrných, rozumějme: s celou církví. (Tak jako i my jsme během našeho nepočetného setkávání při liturgii Večeře Páně součástí mnohem širší církve Kristovy.) A konečně, výraz vyznání a poznání, které proslovili tito emauzští a který je zanechán v evangeliu. "Řekli si spolu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" (32) Vroucí srdce, živý vztah ke Kristu a k Bohu v Kristu jako základní, definiční znak křesťana - křesťan je tím, komu hoří srdce z Krista. Je tím, komu hoří srdce, když mu Kristus otevírá Písma, rozumění Písmům. Amen.

KÁZÁNÍ O VYTRVALOSTI

31. ledna 2021

Základ kázání: 2 Tm 2,3-13 v Českém ekumenickém překladu (Další čtení: 1 Pt 1,3-13 v překladu Jeruzalémské Bible; Lk 14,28-32 v překladu prof. Žilky)

Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich nedělních bohoslužeb,

   jedním z velkých biblických témat je vytrvalost, důležitost vytrvalosti. Přímo nebo nepřímo, výslovně i oklikou se o vytrvalosti a o nutnosti být vytrvalými píše v biblických textech jen což. Jedná se samozřejmě o téma, které má i ve světských záležitostech, i v našich běžných životech mimo kostel svou důležitost. Těžko bychom například i dnes hledali nějaké zaměstnání, ve kterém by vytrvalost nehrála jakousi roli. Je tu běžná, všem věkům dostupná zkušenost, že naše usilování a jakékoli usilování jednak nemůže být nikdy úplně zaručené, vždycky je tu zdárný výsledek riskantní a nesamozřejmý, především však tento výsledek každé práce nepřijde ihned, bývá zpravidla dlouhodobý. Rovněž se musíme spoustu dovedností naučit a leckdy se musíme tyto dovednosti učit mnoho let, ať už je to jednoduše umění počítat, správně mluvit, ovládat různé pracovní nástroje a pracovní postupy, ať už je to umění dohovořit se cizím jazykem, hrát na housle nebo jezdit na bruslích. A známe to samozřejmě každý z vlastního povolání, každý ze svého života: jedná se o ono umění trpělivého života, ke kterému patří nezešílení z každého neúspěchu, nevzdávání se, opakované vstávání po různých pádech a karambolech, sebeovládání, o nevztekání se, když věci jdou jinak, než jsme si představovali, když se ukazuje, že k dosažení cíle bude zapotřebí o mnoho více času, než se na začátku zdálo. A samozřejmě běží o trpělivost, trpělivou otevřenost pro získávání nových zkušeností, pro práci na sobě, pro získávání nadhledu, pro toleranci k malým chybám, i vlastním chybám a důrazu spíše na dlouhodobé, hlubší cíle.

    Bez podobné trpělivosti se neobejdeme nejenom v našem praktickém životě, ale také v životě víry. Zde platí vlastně totéž. A všímali si toho, jak je hodnota trpělivosti důležitá a nezastupitelná, už lidé dávných dob, vlastně lidé všech dob. Všímali si toho i bibličtí svědkové, i oni zdůrazňovali hodnotu trpělivosti pro zbožný a věřící život. O trpělivosti na mnoha místech hovoří Ježíš, o trpělivosti píše také neznámý autor Druhé epištoly Timoteovi. A aby celý ten výklad o trpělivosti byl pro všechny lépe uchopitelný a lépe představitelný, Ježíš i jiní bibličtí učitelé neváhají podepřít svou nauku o trpělivosti příklady ze světských povolání, ve kterých je trpělivost nutné osvědčovat obzvláště. Ten, kdo nám před dvěma tisíciletími sepsal Druhou epištolu Timoteovi, ne náhodou uvádí různá taková povolání, a sice povolání vojáka, povolání zemědělce a také usilování antického sportovce-atleta. Píše v Druhé epištole Timoteovi: "Snášej se mnou všechno zlé jako řádný voják Krista Ježíše. Kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života; chce obstát před tím, kdo mu velí. A kdo závodí, nedostane cenu, nezávodí-li podle pravidel. Také rolník musí nejprve těžce pracovat, než sklidí úrodu." (2 Tm 2,3-6) Příklad rolníka se stává v této souvislosti obzvláště vděčným, častěji tento příměr použili různí novozákonní pisatelé, na mnoha biblických místech se s metaforou rolníka, pěstitele setkáme. Nemohlo tomu snad ani být jinak v dávné antické civilizaci, ve které zásadní roli hrálo zemědělství a naprostá většina obyvatelstva se jím živila, a nejenom sami sebe starověcí zemědělci živili, živili také celou ostatní tuto civilizaci, ve které města představovala jenom jakousi ozdobu a rozhodně značně menšinovou záležitost. - Příklad s rolnickou prací osvětluje hodnotu trpělivosti: nejedná se o úsilí, které by neslo své plody hned teď anebo za chvíli. Zasadíte na jaře, sklízíte po létě - ať už obilí, ovoce nebo třeba mák. A to, že sklidíte, ještě není tak docela zaručené, když sejete: ani kolik sklidíte, ani jak dobře sklidíte. Jste-li takovým antickým zemědělcem, na jaře při setbě nevíte, jestli na podzim vůbec udržíte svůj životní standard, jestli snad zbohatnete nebo zchudnete nebo se dostanete na hranici smrti vyhladověním. To všechno závisí na nevyzpytatelných silách přírody, na něčem, co starověký zemědělec nemůže dost dobře ovlivnit. Práce sedláka se neobejde bez pokory, bez čekání, bez jakési snahy "spolupracovat s přírodou", bez vnímavosti pro celek. Jaká to skvělá příležitost vyložit hodnotu trpělivosti v křesťanském životě, už pro Ježíše a jeho brzké následovníky! Také zde se hodně čeká, musí se hodně zkoušet, hodně myslet na celkové souvislosti, prokazovat značnou vnímavost pro přírodu, musí se zde myslet a jednat dlouhodobě, sledovat dlouhodobé cíle. Tyto schopnosti máme osvědčovat také ve vztahu k Bohu a k bližním, během naší cesty životem a do života věčného.

    Křesťanství a církevní křesťanství bylo, alespoň ve své počáteční fázi, v prvotní církvi, učením značně zdůrazňujícím pokoj a mír. Evangelium představovalo způsob života velice pacifistický, neagresivní, v běžném mezilidském styku i ve společenském životě opravdu zásadně neoblibujícím války a válčení; válkám se křesťané prvních dob hleděli hlavně vyhnout, ne v nich vítězit. Tím zajímavější však je, že i vojenský život a armádní disciplína i tak inspirovaly jak Ježíše Krista, tak i třeba zde neznámého teologa někdy po roce 100 po Kristu v epištole Timoteovi k určitému zamyšlení nad podobností mezi údělem vojáka na jedné straně a prohlubováním křesťanského života na straně druhé: "Snášej se mnou všechno zlé jako řádný voják Krista Ježíše. Kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života; chce obstát před tím, kdo mu velí." (2 Tm 2,3-4) Je to příměr, který je vlastně ještě dnes povědomý zejména mužům středního a staršího věku, kteří museli v časech svého mládí zpravidla strávit nedobrovolně rok nebo dva v kasárnách při službě v armádě. Na rozdíl od této zkušenosti, která promlouvala v nějakém smyslu také do vašich rodin a stává se námětem historek vyprávěných u rodinného stolu, věty z Druhé epištoly Timoteovi zjevně pracují s příkladem muže, který se k vojenské službě nechal najmout dobrovolně - tento příklad je ostatně lepší pro uvažování nad slastmi a strastmi křesťanského života, dnes jsme všichni křesťany, stejně jako vojáky dobrovolně. Autor druhé epištoly psané pro Timotea se tu inspiruje na vojenském životě, jak čteme - nutnou otužilostí, "zmužilostí", nezměkčilým rozhodnutím snášet všemožné nepohodlí, všemožné překážky ("snášej se mnou všechno zlé jako řádný voják Krista Ježíše"). Stejně tak je náš biblický svědek zaujat určitou askezí života vojáka, nezapleteností života vojáka do běžných životních vztahů a pokušení, jeho určitým odvratem od světa ve prospěch vojenského drilu, ve prospěch armádní kázně ("kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života; chce obstát před tím, kdo mu velí"). Neboli, říká tato poetická metafora - hleďme se snažit ne před světem, ne před druhými, ale před naším hlavním "vojenským velitelem", před Pánem Ježíšem Kristem. V evangeliu podle Lukáše, ze kterého bylo během dnešních bohoslužeb čteno rovněž, používá Ježíš metaforu o armádě trochu jiným způsobem, všímá si jiných věcí: "Má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru." (Lk 14,31-32) Tady Ježíš Kristus podtrhuje důraz na obezřetnost, na vědomí si vlastních sil a také vlastních slabých míst - nemáme se pouštět v životě do takových podniků a do takových konfliktů, na které nemáme a pokud nám takové hrozí, evidentně se máme pokoušet o kompromis. Toto je ovšem etické, náboženské naučení - jakpak ho uchopit, kazatelsky a křesťansky? Neriskovat svou víru, pečovat o svou víru, nevystavovat svou víru bláhovým pokušením; vyvarovat se v životě takových konfliktů a takových zklamání, která by otřásla naší křesťanskou stabilitou, naší duchovní formou. - Vidíme tedy, jak podobné vojácké postřehy a přirovnání, ať už jsou armáda, válka a válečné děsy a běsy závažným problémem pro křesťanskou zvěst, jak podobné příklady z armádního života poskytují vděčnou látku k poučení o Božím království a o moudrém vedení křesťanského života.

    Autor Druhé epištoly Timoteovi připojuje pak ke svému etickému výkladu o vytrvalosti, inspirovaným vojenstvím, rolnictvím i antickou atletikou ("kdo závodí, nedostane cenu, nezávodí-li podle pravidel" 2 Tm 2,5) jakousi liturgickou kratičkou báseň, pravděpodobně spíše liturgickou píseň, zpěv, který dokonce asi ani nesložil sám, ale mohl být čtenářům epištoly všeobecně známý: "Věrohodné je to slovo: Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít. Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout. Zapřeme-li ho, i on nás zapře. Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe." (2 Tm 2,11-13) Tato poezie, tento hymnus nechť uzavře naše kazatelské přemýšlení o vytrvalosti a o roli vytrvalosti v křesťanské každodennosti. Vytrvalost zde není jednostranná, není to jenom naše usilování o něco, není to jen náš běh a náš zápas: je nám Bohem a Kristovým zvěstováním běženo naproti. Boží vytrvalost je daleko větší, daleko pevnější a spolehlivější než naše vlastní. Naše snažení, naše trpělivé a vytrvalé usilování je zásadně neseno Boží blízkostí a Boží vytrvalou podporou - jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. Amen.