KÁZÁNÍ 2022

(všechna kázání proslovil farář Marek Feigl)


KÁZÁNÍ O OBRÁCENÍ ŽIVOTA (BOHOSLUŽBA NA ROZLOUČENÍ SE STARÝM ROKEM) 

31. prosince 2022



Základ kázání: Sk 16,23-34 v Českém ekumenickém překladu


  • Když je (Pavla a Silase) důkladně zbičovali, zavřeli je do vězení a žalářníkovi poručili, aby je dobře hlídal. 
  • On je podle toho rozkazu zavřel do nejbezpečnější cely a pro jistotu jim dal nohy do klády. 
  • Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali. 
  • Tu náhle nastalo veliké zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů. Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta. 
  • Když se žalářník probudil a uviděl, že jsou všechny dveře vězení otevřené, vytasil meč a chtěl se zabít, protože myslel, že mu vězňové uprchli. 
  • Ale Pavel hlasitě vykřikl: "Nedělej to! Jsme tu všichni!" 
  • Tu žalářník rozkázal, aby mu přinesli světlo, vběhl dovnitř a pln strachu padl před Pavlem a Silasem na kolena. 
  • Pak je vyvedl ven a řekl: "Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?"
  • Oni mu řekli: "Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě." 
  • A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží. 
  • Ještě v tu noční chvíli se jich ujal, očistil jim rány a hned se dal se všemi svými lidmi pokřtít. 
  • Pak je zavedl do svého domu, pozval je ke stolu a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha.  (Sk 16,23-34) 

  •    Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, 

       vězeňská historka zanechaná ve Skutcích apoštolů dobře ladí s počínající silvestrovskou atmosférou - pokud chce někdo oslavit přelom roku starého a nového v kostele, nemám pro něho příběh vhodnější nad tento. Vy, kteří prožijete poslední hodiny roku ještě letošního a první hodiny roku 2023 v blízkosti televize, tu jistě potkáte, už po tolikáté, menšíkovský skeč Bohouš, Pretty Woman, Čokoládu s Juliette Binocheovou nebo nějaké podobné silvestrovské stálice. Církev by v tomto čase podle mého mínění měla vysílat, nebo pardon, zvěstovat příběh o žalářníkovi v řeckém městě Filipách, o žalářníkovi, který se tak nějak pracovně setkal s apoštolem Pavlem a jeho pobočníkem Silasem a co z toho všechno mohlo vzejít.

       Biblický novozákonní spis Skutky apoštolské včetně tohoto krátkého děje sepsal evangelista Lukáš jakožto volné pokračování evangelia. Po Kristově vzkříšení vzniká postupně církev Kristova - nejprve v Jeruzalémě a brzy také v dalších městech a místech. Autor Skutků apoštolských Lukáš sleduje šíření Kristova učení, teď už ne přímo samotným Ježíšem, ale jeho apoštoly, v oblasti východního Středozemí, zdaleka už ne jenom v Jeruzalémě, ale teď už v dosti rozsáhlé oblasti Římské říše. Kniha Skutků apoštolských líčí, poměrně triumfalisticky, jak zvěst o Kristu začíná zajímat mohutný a rozšiřující se okruh jak židů, tak i různých řecky mluvících takřečených pohanů. Velmi významnou roli při propagaci Kristova evangelia přiznává Lukáš ve svých Skutcích apoštolských zvláště apoštolu Pavlovi. Pavel sám nepatřil pravda mezi prvních dvanáct Ježíšových apoštolů, ale v širším smyslu apoštolem (to znamená řecky "poslem") evangelia rozhodně byl, a dosahem svého díla apoštolem nad jiné významným. Je pikantní, a dnes to stojí za obzvláštní zdůraznění, že vzdělanec Pavel byl původně rozhodným odpůrcem Kristova evangelia a nepřítelem křesťanů. V jistou chvíli však v této věci zásadně změnil postoj, "obrátil se"; vyměnil tradice židovských otců, o jejichž smysluplnosti byl zprvu přesvědčen, za následování Krista. Tuto novou cestu života a víry tehdy zvěstoval v řecky mluvícím Středozemí. Skutky apoštolské popisují, jak v mnohých řeckých městech uspěl, ale málokdy bez překážek. Leckdy byl tupen a ohrožován, řekli bychom "zdola", davovým násilím slovním i fyzickým ze strany nesouhlasících židů i Řeků. Několikrát se Pavel setká i s diskriminací ze strany představitelů měst a jejich justice (velká města v tehdejší realitě požívala značné mocenské nezávislosti). Nakonec Pavel zakouší diskriminaci přímo ze strany římského státu, což vede až k jeho poslednímu velkému uvěznění v Římě a nakonec k mučednické smrti (toto vyústění však Lukášova biblická kniha Skutků apoštolských už nesleduje).

       V řeckém městě Filipách, kam přichází Pavel se svým přítelem Silasem (který v biblických knihách vystupuje také s latinizovanou podobou svého jména, jako Silvanus - 1 Pt 5,12), se na Pavlovi i tomto Silasovi po počátečních misijních úspěších vyřádí pronásledování pohanských městských úřadů jen což. Hrozí jim davové násilí a soudcové z města vycházejí těmto násilným Pavlovým nepřátelům vstříc. Nechají Pavla se Silasem zbičovat (což byl trest zajedno fyzicky trýznivý, zadruhé společensky potupný) a ihned z místa výkonu tohoto tělesného trestu kážou odvést Pavla se Silasem do městského vězení. Při dnešní příležitosti bohoslužby rozloučení se starým rokem a zároveň vyhlížení roku nového, vyhlížení jak nadějným, tak vyhlížení starostlivým, se patří zdůraznit Pavlovu a Silasovu nezkroušenost a nezlomenost. Žalářník je podle rozkazu zavřel do nejbezpečnější cely a pro jistotu jim dal nohy do klády. (Sk 16,23) A apoštol Pavel se Silasem i v této zlověstné, deprimující situaci neztrácejí duchovní stabilitu, ba ani radost, ani za těchto okolností nezapomínají na vděk Bohu: Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali (16,24). Dodávají odvahu sobě i druhým, modlí se, dokonce i v půlnočním čase.

       Právem se vám, vážené sestry a vážení bratři, na celém tomto biblickém odstavci zdály některé věci v určitém nesouladu s dnes běžnými představami o vězeňství. Mnohé se asi vysvětlí, když vezmeme v úvahu, jakou pozici mají městské vězení a žalářník v tehdejším antickém systému spravování společnosti. Vězení bylo městské, sloužilo k vykonávání městské spravedlnosti. Delikventi, podezřelí a jiní zadržení tu pobývali na příkaz městských orgánů. Žalářník, požívající důvěry města, dostával na vedení žaláře z města prostředky a bylo hodně na jeho vlastním uvážení, jak tyto příjmy použije a jak se popasuje s úkoly nutně vyplývajícími z jeho povolání - šlo zvláště o zabezpečení vězňů i jejich výživu. Na tom se dalo leccos vydělat, pokud v tom žalářník uměl chodit, nebo také prodělat, když byl méně šikovný. Vězni, pokud patřili k zámožnějším nebo rodinami podporovaným, si mohli připlatit ke skrovnému vězeňskému standardu lepší jídlo a zřejmě také vlídnější zacházení. Odpovědnost žalářníka spočívala v tom, aby vězňové neutekli a pokud možno ani nestrádali a neumřeli, zvláště předtím, než zasedne řádný soud.

       Z daných souvislostí se dá lépe pochopit na první pohled snad přehnaná reakce žalářníka poté, co jakýmsi zázračným zásahem Boží moci jsou Pavel a Silas vysvobozeni z okovů a otevře se jim možnost úniku. Když se žalářník probudil a uviděl, že jsou všechny dveře vězení otevřené, vytasil meč a chtěl se zabít, protože myslel, že mu vězňové uprchli. Ale Pavel hlasitě vykřikl: "Nedělej to! Jsme tu všichni!" (Sk 16,27-28) Autonomie žalářníkova postavení byla veliká, ale právě tak masivní byla také jeho odpovědnost za uvězněné. A útěk obviněných z vazby by představoval v takových poměrech natolik ohavné oplétačky pro žalářníka, že si pak tyto konce raději ani nepředstavovat a žalářník ve chvíli obrovského stresu uvažoval o sebevraždě. Ovšem Pavel se Silasem nemíní za tuto cenu utíkat a zázrak, kterého jsou účastni, pojímají hlavně jako demonstraci podivuhodné Boží moci a toho, že Bůh zůstává se svými věrnými, i kdyby v kdovíjak prekérních zkouškách. Osvobození a pouhá možnost úniku pro apoštola Pavla váží více než skutečný útěk. Stejně tak jim je vítané to, jak se Bůh sám se svou spásnou mocí zjevil a demonstroval se i před tváří těch, kteří nevěří.

       Žalářník Pavla se Silasem vyvedl ven a řekl: "Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?" Oni mu řekli: "Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě." (16,30-31) Žalářník tu, nevědomě, trošičku bere jméno Boží nadarmo, ale Pavel se Silasem to tentokrát přecházejí, nechovají se tu malicherně ani netaktně, strpí, do jaké míry se sráží žalářníkovo převratně nové poznání víry s jeho dosavadním pohanským pohledem na svět, a představí mu Boha Hospodina jako pána a vládce našich životů, stejně jako jeho Syna Ježíše Krista, ve jménu kterého snášejí radostně všechny patálie a perzekuce. Žalářník toto nové poznání Boha radostně přijímá a jak čteme ve Skutcích apoštolských: Ještě v tu noční chvíli se jich ujal, očistil jim rány a hned se dal se všemi svými lidmi pokřtít. Pak je zavedl do svého domu, pozval je ke stolu a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha. (16,33-34) Pavel se Silasem nevyužijí svého zázračného osvobození k tomu, aby prchali nocí přes hory a doly a nechali za sebou nešťastného žalářníka trpět místo nich. Raději stráví hodiny s žalářníkem a jeho rodinou v družné radosti, krátce jej poučí o Bohu (16,32) a pak ho pokřtí. V kontrastu s novější praxí různých církví, kdy dospělý zájemce o křest musí měsíce i roky chodit na přípravu k faráři, svolují Pavel a Silas ke křtu uvěřivšího žalářníka ihned, na místě, když je jeho uvěření v Boha evidentně mocné a hluboké. Východ slunce zastihne Pavla a Silase v žalářníkově domě, v radostné pospolitosti. Kristovo stádo je nyní o jednu rodinu následovníků rozrostlejší - a Pavel se Silasem následujícího dne stejně vyváznou, zcela legálním úředním postupem. Takto prý, skrze obráceného žalářníka a jeho rodinu dychtivou evangelia vznikl církevní sbor ve městě Filipách, kterému později Pavel ještě napsal láskyplnou a radostnou Epištolu Filipským, jíž nacházíme na jiných stránkách biblického Nového zákona.

       Milé sestry, milí bratři, milí přítomní - každý zakyslý žalářník se může jedné noci stát ovečkou Boží. Tvrdá krusta všech možných nevlídnosti, přísnosti a profesních deformací se může rozbít, pokud Bůh zavolá. I služebník odcizených poměrů a pořádků může učinit svou duši a svůj život lepším, když se setká se světlem Boží přítomnosti dostatečně názorně. Zkusme i my stát v příštím roce v Božím světle a světlu Boží přítomnosti a lásky nebránit, popřípadě Boží přítomnost žít, ztělesňovat a ukazovat ji druhým. Žijme v radosti své víry a nenechme se v tomto zahanbit dávným žalářníkem z Filip. Amen.









    KÁZÁNÍ NA BOŽÍ HOD VÁNOČNÍ 

    25. prosince 2022 


    Základ kázání: Ga 4,3-9 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Žd 1,1-6 v překladu Jeruzalémské Bible a Lk 2,1-20 v překladu Bible Kralické)


  • Tak i my, když jsme byli nedospělí, byli jsme otroky vesmírných mocí. 
  • Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, 
  • aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.
  • Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. 
  • A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic. 
  • Dříve jste však neznali Boha a byli jste otroky bohů, kteří ve skutečnosti bohy nejsou. 
  • Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno: byli jste od Boha poznáni. Jak to, že se zase navracíte k těm bezmocným a ubohým mocnostem a chcete se jim dát znovu do otroctví? (Ga 4,3-9)  

  •    Milé sestry, milí bratři, milí návštěvníci a hosté našich bohoslužeb,

       křesťanské poselství Vánoc je zejména v současnosti mimořádně zranitelné vůči povrchnímu neporozumění a minutí se s ním, zůstává bezbranné a nahé před vyšeptalou banalizací a také před komerčním zneužíváním. Ale také pro nás kazatele a stejně tak i pro ty, kteří svolí ve vánočním čase slyšet něco o evangeliu Kristovu, představují Vánoce zvláštní úskalí: celá ta vánoční idyla, dítě Boží v jesličkách, které "Marie matka kolíbá / vůl a osel zahřívá", právě pro svou krásu a harmoničnost dosti úporně brání povědět o Kristovu evangeliu něco hlubšího - jak nevěřícím, tak věřícím. Pro mnohé, a týká se to i kněží, se celý ten betlémský radostný mumraj stane do značné míry samoúčelem. Kromě pozvání ke všeobecné plesající radosti, nad kterou andělé vyzpěvují "sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle" (Lk 2,14) a která se rozpačitým způsobem prolíná s moderními Vánocemi jakožto svátky jezení, mlsání a filmových pohádek, se už v těchto kontextech zdaleka ne vždy daří přesvědčivě vystihnout něco ryze křesťanského nebo přesněji kristovského. Nedaří se tu vyslovit něco určitějšího o Kristově cestě, o jeho životní nauce, o jeho vykupitelském díle.

       Beru si při pokusu splnit tento naléhavý úkol na pomoc biblický odkaz apoštola Pavla. Pavel nic netušil o svátku a liturgii Vánoc - ani nemohl, protože v původní církvi nebylo po slavení Vánoc nejenom v našem slova smyslu, ale v žádném slova smyslu ani památky; cosi jako Vánoce začíná církev vytvářet ne dříve než ve století čtvrtém. V době, kdy Pavel žil a misijně v řeckém světě působil, ještě nevznikla ani evangelia Lukášovo a Matoušovo se zprávou o narození dítěte v Betlémě. Navzdory tomu zanechal Pavel ve svých dopisech později začleněných do biblického Nového zákona několik myšlenek a poetických hymnů, které se ukazují ve vánočním čase zvláště následováníhodné - a zvláště pro náročnější křesťany, kteří nechtějí líně ulpět na pouhé kolekci kulturních symbolů, jaké nám v novověku splývají s Vánocemi a kteří se zajímají o to, co hlubšího z příchodu Spasitele a Vykupitele Ježíše Krista vyplývá a k jaké cestě jednání a žití nás příchod Vykupitele za námi do našeho světa chce zvát. Jeden z podobně laděných textů nacházím ve čtvrté kapitole Pavlovy Epištoly Galatským: skutečně jde o verše, které se dají nazvat čímsi na způsob vánočního evangelia podle apoštola Pavla. Název listu Galatským neodkazuje, na rozdíl od ostatních Pavlových dopisů, na žádné město: Galata není městem, ale celou oblastí v severní části dnešního Turecka. Tento kraj byl v helénském starověku živoucí a frekventovanou civilizací, jako všechny regiony okolo byl součástí Římské říše, jako ve všech regionech okolo tu dominoval řecký vliv jazykový i kulturní.

       Po značně polemicky vyhrocených odstavcích zaměřených proti kontaminování Kristova evangelia se starobylými židovskými tradicemi přináší apoštol Pavel uprostřed Listu Galatským následující myšlenky: I my, když jsme byli nedospělí, byli jsme otroky vesmírných mocí. Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. (Ga 4,3-5) Tento motiv vykoupení jste pravděpodobně zaznamenali během slavení Večeře Páně, kdy se v liturgické modlitbě vzdává díky Kristu za to, že nás vyvedl z bloudění, hříchu a odloučení od Boha a pozval nás do života nového věčného, do života otevíraného a vedeného z moci Božího evangelia. Také v písňovém pokladu naší církve jsou tyto motivy hojně k potkání, ne jenom v písních pro čas vánoční. Za všechny možné příklady konkretizuji tyto zvěstné formulace odkazem na píseň číslo 213 kancionálu, kdy ve druhé sloce písně složené bratrem Janem Augustou, mučedníkem Jednoty bratrské ze šestnáctého století znějí následující slova: Navštívils nás bídné / sluhy ve vězení / převzal z lásky divné / naše odsouzení. / Z bohatého skladu / nebeského hradu / hojné neseš zboží, / štědrý Synu Boží. / Vítej, Králi náš! - I v jiných písních a také biblických věroučných formulacích nacházíme tuto hru výrazného protikladu temnoty a světla, beznaděje a naděje. Naději spočinutí duše v Bohu předchází marasmus bloudění bez naděje a bez pravdivosti, úzkost před drtivostí přírody, smrti, agresí a děsivostí života. Toto je z hlediska zvěsti apoštola Pavla situace jak našeho individuálního života před pravým přijetím Krista a rozhodnutí Krista následovat (chválením Boha a službou bližnímu), ale je to rovněž situace dějinná, týká se národů před příchodem Krista a také ještě pohanů pozdější doby a dneška, pohanů jakožto těch, kteří Kristovo evangelium nechtěli nebo neuměli přijmout a zůstávají prozatím odhodlaní obejít se ve svém způsobu existence bez Krista. Apoštol Pavel tu zjevně nedělá valného rozdílu mezi pohany svého věku a zbožnými židy Starého zákona (Staré smlouvy), kteří dle Pavla také žijí daleko od Boha, Bůh je jim vzdálený, nesrozumitelný, nedostupný a oni žijí v otrocké služebné distancovanosti od tohoto Boha, v žádném extra přátelském souladu s Ním. Ani jedna z těchto náboženských platforem, ani pohanství, ani židovství, neposkytuje podle výkladu Pavlova vykoupení, neřeší bloudění člověka a jeho otroctví a pověrečnou hrůzu před "vesmírnými mocnostmi", před kosmickými silami (doslova "kosmickými elementy", Ga 4,3). Bohové pohanského světa představují jenom matný odlesk či symbolizaci této mnohosti mocí a sil hmotného stvořeného vesmíru: těmto slepým, temným silám pohanský a vůbec křesťanstvím nepolíbený člověk otročí a nedokáže se vysvobodit ze své podřízenosti těmto silám. Pavel apoštol oslovuje (kolektivně) Galaťany a skrze ně všechny bývalé pohany: Dříve jste však neznali Boha a byli jste otroky bohů, kteří ve skutečnosti bohy nejsou. (Ga 4,8) Aby bylo lépe patrné, jak to apoštol Pavel míní, v jakém smyslu spatřuje život zejména pohana, ale i zákonického a Krista nepřijímajícího žida jako život upadlý a plný strachu a zotročení vesmírnými mocnostmi, připadá mi vhodné poukázat ještě jednou na včerejší četbu Erbenovy balady "Štědrý den". Přestože se děj balady, děj samozřejmě legendární, odehrává v nějaké nedávno minulé době předcházející Erbenovo básnění, zjevně tedy počátkem devatenáctého století nebo nejvýš ve století osmnáctém kdesi na českém venkově, přesto tu pod chabě držícím a oprýskávajícím nátěrem lidového katolicismu brzy zahlédneme zřetelné stopy pohanského, magického myšlení. Nebezpečí úpadku lidské existence do archaické pověrčivosti zůstává přítomné neustále, i v křesťanské civilizaci, jako setrvale přítomná možnost vedení života. A tak vidíme v Erbenově baladě, jak o svaté vánoční noci bývá obdarováno všechno živé ve stavení, lidé i zvířata, určenými zvykovými pokrmy: ...hospodáři štědrovku, / kravám po výslužce; / kohoutovi česneku, / hrachu jeho družce... Kohout sameček bývá podělen česnekem, aby česnek povzbudil jeho plodivou sílu a chuť dělat slepicím hojnost kuřátek, slepice dostává hodně kuliček hrachu právě proto, aby těch kuřat bylo mnoho. Dokonce, jak jsme slyšeli, i nejenom lidé a zvířata, ale i ovocnému stromoví dostane kosti od večeře, tyto kosti se zakopou do blízkosti kořenů stromu, aby kořeny převzaly sílu snědeného dobytčete, ukazuje se tu prastaré mytické pochopení vztahu smrti a života, život roste a košatí z mrtvého, mrtvé umírá, aby sílu předalo jinému živému organismu a takto přecházelo přes práh smrti do žití jiného, je tu nahlížen nekonečný a neumírající cyklus života, ovšem života odosobněného. A stejně tak vězí nevědomé dívky Marie a Hana z Erbenova "Štědrého dne" duchovně v zajetí vesmírných mocností tím, že předpokládají předurčenost všech základních životních dějů, předurčenost ženicha a svatby i předurčenost brzké smrti - a tuto předurčenost lze jenom magickými praktikami u hladiny jezera pouze odkrýt, nikoli změnit, pouze akceptovat a ne vlastními možnostmi vytvářet. I Pavel v úzkostech volá na Galaťany (4,9): Jak to, že se zase navracíte k těm bezmocným a ubohým mocnostem a chcete se jim dát znovu do otroctví?

       Pro bloudící a tápající lidstvo, pohanské a koneckonců také židovské, Bůh, jak praví Pavel v epištole, poslal ve stanovený čas svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny (Ga 4,4-5). Tímto Synem Božím byl Ježíš narozený z Marie v městě Betlémě. Narozený jako dítě pozemských rodičů, narozený stejně jako všichni ostatní v bídě tělesnosti, odžil si tu s námi naši lidskou bídu, v tomto pozemském a tělesném hemžení, podrobený také jako žid Zákonu (totiž židovskému zákonu Mojžíšovu - Tóře, všem těm nespočetným příkazům a zákazům židovského rituálního života). Dokonce je Ježíš podroben ohavné smrti, ohavnější, než jaká potká skoro každého z nás, totiž smrti na kříži - zůstává však zároveň účasten nového řádu, řádu Vzkříšení.

       Jádrem Pavlovy zvěsti, kterou můžeme docela klidně nazvat zvěstí vánoční, z Epištoly Galatským je toto: nový život odemčený Kristem, tímto "Synem Božím narozeným z ženy" (Ga 4,4), je životem vedeným v živé a jasné Boží přítomnosti a blízkosti - takové blízkosti, jaká nebyla v žádných dřívějších a není v žádných jiných myslitelných náboženských soustavách dostupná. Je to nový život ne v nějaké vzdálenosti od Boha a ve vydanosti temnotám kosmu a přírody. Křesťan není otrokem Božím, není ani nezletilým a nedospělým dítětem Božím, které musí šoupat nohama v koutě a poslouchat (jako je tomu z Pavlovy perspektivy ve víře židovské). Jsme tu evangeliem zváni do života nového, života dospělých Božích synů (a dcer, samozřejmě, že také dcer!): Jste z Kristova zrození přijati za syny, říká apoštol Pavel. A protože jste synové, a dcery, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic. (Ga 4,5-7) Vzniká tedy nová smlouva, nový zákon, který zakládá jedinečnou blízkost, přímo symbiózu věřících žen a mužů s Bohem, vztah Boha jako otce a nás, kteří chceme být nablízku Bohu jakožto otci (pro kterého tu dokonce Pavel používá aramejské slovo - Abba, Otec, tatínek). Pavel se na věřících razantně dožaduje, ať nepromarní tuto blízkost Boží, toto otcovství Boží a ať nepropadnou odcizenému životu v otročení všemožných model a mocí, o které lze hojně v tomto životě zakopávat a které především skutečným Bohem a skutečnými bohy ani nejsou (4,8). Amen.









    VÁNOČNÍ KÁZÁNÍ : DÍTĚ V BETLÉMĚ, DÍTĚ V NÁS 

    24. prosince 2022 


      Základ kázání: Lk 18,15-17 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgické čtení: Lk 2,1-20 v překladu prof. Františka Žilky, dále recitace K. J. Erben: Štědrý den)


  • Přinášeli mu i nemluvňátka, aby se jich dotýkal. Když to učedníci viděli, zakazovali jim to. 
  • Ježíš si je zavolal k sobě a řekl: "Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. 
  • Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde."  (Lk 18,15-17)

  •    Milé sestry a milí bratři, milí hosté našich vánočních bohoslužeb, dámy a pánové, vážení přítomní,

        těžko popřít, že Vánoce bývají zásadním způsobem spojené s dětstvím a dětskostí. Před chvílí jsme se zvedli od vánočních stromečků, které jsme vystrojili zejména kvůli svým dětem; a pokud přece jenom ne kvůli svým dětem, pokud žijete v domácnosti bez dětí a zároveň s vánočním stromečkem, tedy jste tento stromeček zdobili zřejmě proto, abyste si vy sami zpřítomnili to, co jste v čas vánoc prožívali jako děti. Také nadělování dárků o Vánocích, zvyk, který ovšem není nikterak starý, cílí hlavně na děti; zejména dětem se těmito obdarováními chce dělat radost. Mnoho společného s dětskými hrami mají i štědrovečerní lidové zvyky. Ty už pravděpodobně nejsou součástí slavení Vánoc v dnešní době, ještě poměrně nedávno však součástí Vánoc byly, zvláště na venkově. Tím nemám na mysli vánoční magii tolik ambiciózní a ve svých možných důsledcích i tragickou, s jakou jsme se setkali v Erbenově baladě "Štědrý večer"z cyklu Kytice. Myslím spíše na určitou pověrečnou hravost spojenou s rozkrajováním jablek a nacházením hvězdičky nebo křížku uvnitř, myslím na malé loďky se svíčkou plující na hladině vody v hrnci nebo v díži, na házení střevícem za sebe. Samotného by mě zajímalo, takříkajíc z odborných a profesních důvodů, jestli se ještě dnes tyto zvyky v nějaké míře vyskytují, ale samotného mě dnes udivuje, že v době mého vlastního dětství, prožitém v komunistických osmdesátých letech, se nejednalo o nic neobvyklého. Také v těchto magických lidových rituálech a pověrách se zpřítomňuje aspekt hravosti.

       To, že Vánoce představují hotový festival dětství a dětskosti, se v křesťanském pojetí Vánoc zásadně spojuje s obrazem narození Ježíše Krista v Betlémě judském. Jde o výjev, kde se malé dítě ocitá v centrální roli, všechno se váže na toto dítě, všechno se mu podřizuje. Protože známý světec František ve středověku dobře věděl, že si tento děj málokdo na stránkách Bible dokáže přečíst - ve středověku převládala negramotnost a dostat se k četbě biblických textů nebylo ani pro ty, kdo se číst naučili, nic snadného, Bibli vlastně tehdy bylo oficiálně dovoleno číst jenom kněžím a mnichům - z těchto důvodů se svatý František z Assisi podle tradice rozhodl vytvořit výtvarné znázornění Betléma, aby tu centrální role narozeného děťátka Ježíše prezentoval i pro nečtenáře. Vidíme tu malé bezbranné děcko zásadně závislé na péči rodičů, samozřejmě na péči Boží (Bůh tu ostatně vystupuje v případě Ježíše také jako jeden z rodičů). Na péči o dítě Ježíše a na zlepšování jeho životního standardu se tu ovšem rukou společnou a nerozdílnou podílí i domácí zvířata, vůl a oslík, kteří dítě zahřívají svým dechem, dále pastýři, kteří přinášejí dary, stejně tak trojice moudrých králů z východů přinášejí dary opravdu královské, andělé, kteří nad Betlémem vyzpěvují a starají se o všeobecný mír a pokoj; všudypřítomné ovečky se také radují ze Spasitelova narození a přicházejí zvědavě k betlémské chýši. Takováto vizualizace sestavená ze zprávy o narození Ježíše z Evangelia podle Lukáše a z Evangelia podle Matouše, s dítětem Ježíšem v nejzásadnější roli, v našem středoevropském prostoru definuje vánoční čas a tzv. křesťanské tradice Vánoc.

       Ale nedosti na tom. Nejde jen o to, že se zakladatel našeho náboženství musel někde narodit (v porodnici, v nemocnici, ve světnici nebo v prekérní situaci i ve chlívku na seně) a že musel i on projít všemožnými zkouškami dětství. Dětství a dětskost není v křesťanské víře vyřízena zbožnou vánoční připomínkou, že byl Ježíš kdysi dítětem, ještě předtím, než se stal dospělým mužem a zvěstovatelem nové víry a nového způsobu života. I v evangeliu, které káže na judském venkově dospělý Ježíš, běží ve výrazné míře o dětství a o dítě. Ježíšovi během jeho různých veřejných vystoupení, jak jsme v Písmu četli, přinášeli (...) nemluvňátka, aby se jich dotýkal. Když to učedníci viděli, zakazovali jim to. Ale Ježíš si je zavolal k sobě a řekl: "Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde." (Lk 18,15-17) Setkáváme se tu ze strany Ježíše s velkou oslavou dětství a dětskosti, pozoruhodnější o to víc, že ve starověku a ještě velmi dlouho poté vlastně dítě bývalo vnímáno jen jako budoucí dospělý, jako někdo, kdo trpí deficitem dospělosti a v tomto smyslu samozřejmě musí být rodičemi a všemožnými autoritami okolo veden a kárán. Předmoderní civilizace chápaly dítě jako malého dospělého, jehož vlohy se teprve začínají rozvíjet, chápaly děcko jako takový zárodek dospělého života. Dítě vůbec nebylo tématem samo o sobě, nerozvinulo se tehdy nejenom dětské lékařství (pediatrie), ale ani pedagogika. Komenského přínos spočíval, samozřejmě dávno poté, šestnáct století po událostech v Betlémě, v tom, že vůbec ukázal dětství jako specifickou životní etapu, která potřebuje jiné prostředky a jiné způsoby komunikace, než jakých si žádá dospělý život: Komenský hleděl vymést ze školství různé zkreslené a pseudodospělé požadavky kladené na dítě - aby se bezmyšlenkovitě nazpaměť učilo věci, kterým nemůže rozumět, aby odříkávalo latinu, aby sedělo bez hlesu před výkladem učitelovým a podrobovalo se různým násilným fyzickým trestům, kterými ostatně neveselá doba Komenského a před Komenským ve všemožných oblastech života překypovala. Křesťanství ovšem slovy Ježíšovými zachycenými v Lukášova evangelia nově a nepochybně důrazně říká, že dětství má jakousi hodnotu samo o sobě. Dokonce že cosi z dítěte může být dospělému životu vzorem: je to řeč zcela nevídaná! Důraz se úplně obrací - dítě a dětskost v Ježíšově zvěstování mají v podstatě přednost před dospělostí.

       Když zkusíme pochopit situaci, o které píše Lukášovo evangelium, vidíme, že chování těch, kteří za Ježíšem přicházejí se svými dětmi, nepostrádá rysů pověrčivosti a určitého snad i problematického magična. Rodiče Ježíšovi přinášejí svá nemluvňátka, aby se jich dotýkal. (Lk 18,15)Chce se tu po Ježíši, aby na ty děti položil své ruce a chvíli je držel na hlavičce dítěte. Ono to podle tehdejší představivosti mělo lecčemu pomoci, když takový učený a charismatický učitel Ježíš podrží na dítěti své ruce: mělo to zahánět nemoci a neštěstí, mělo to žehnat a prospívat dalšímu životu a vývoji toho děcka. Tohle od Ježíšova gesta rodiče malých dětí často očekávali. Jak se dozvídáme, Ježíšovi učedníci, apoštolové, toto neradi viděli a rodičům se v tomto konání pokoušeli zabraňovat. Tedy i tito rodiče dětí se projevují poněkud dětsky. Ježíš ovšem bere jejich dětské konání a jejich určitou pověrečnost v ochranu, nezlobí se na ně, ale naopak jejich poněkud dětské poptávce vyhovuje. Nejenom v tom, jak Ježíš přijímá děti, ale také v tom, jak přijímá dětinskost jejich rodičů, vidím určitou Ježíšovu rehabilitaci hodnoty dítěte a dětskosti: Ježíš nezavrhuje ani dítě jako takové, ani dětinskost v nás dospělých: nemáme se bát dětskosti uvnitř nás, smíme si dovolit projevovat se dětsky.

       Kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde, řekne ještě nakonec Ježíš (Lk 18,17). Když hovoří Ježíš o "Božím království", o vstoupení do Božího království, bývá tomu i dnes nejednou špatně rozuměno. Boží království tu nevystupuje jako nějaká posmrtná blaženost, nebo rozhodně ne jenom jako posmrtná blaženost. Boží království může být hodnotou už tohoto světa a nejenom "světa onoho". Když zkusíme pozvat Boha do svého života, do tohoto svého života, rozhostí se v nás a okolo nás Boží království. Náš těžký život a každodenní námahu pak prolomí Boží světlo a my budeme patřit Bohu a budeme žít s Bohem, prozatím i uprostřed pozemských zápasů: Toto je Boží království. A když říká Ježíš, že "kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde", nemá tím na mysli, že kdo je dospělého věku, stává se pro víru ztracen. Je tu něco jiného sdělováno: že na to, abychom v tomto království Božím a s tímto královstvím Božím žili, na to je potřeba aktivizovat to dítě v nás, dětskou bezbrannost, čistotu a hravost. V tomto smyslu má dítě v Božím království přednost. Samozřejmě je třeba i toto žití v dětské čistotě nějak kultivovat a prohlubovat, nezaměňovat tuto snahu o následování čisté dětskosti s nějakou hloupou infantilitou, jaká by byla ostatním leda na obtíž. Výtku moderních nenáboženských intelektuálů Freuda, Marxe nebo Nietzscheho, že náboženství vede k nedospělosti, je třeba brát vážně, ne však k zamítnutí celé této Ježíšovy ideje vstoupit jako dítě do Božího království, ale k jejímu prohloubení a zkultivování. Je třeba náš šťastný život nějak vymodelovat, k chvále Boží a k pomoci našim bližním, tak, aby tento život křesťanské víry byl životem zároveň dospělým a zároveň dětským, dětskostí inspirovaný a zároveň naše dospělé úkoly odpovědně naplňující. Nakonec i ten už zmíněný německý filosof Friedrich Nietzsche, který věru nebyl žádným křesťanem, ve spisu Tak pravil Zarathustra stanovil tři stadia naplněného života jakožto stadium soumara, stadium lva a třetí a vrcholné stadium je podle Nietzscheho stadium dítěte. Nejdříve, v počátku svého života, jsme podle Nietzscheho soumary: vlečeme s námahou cizí názory, cizí očekávání, úkoly nám vnucené cizími dospělými. V mládí se staneme nebo můžeme stát lvy - se statečným a strach probouzejícím lvím zařváním se vymezujeme proti všemu, proti všem autoritám a dospělcům, zápasíme se světem a se všemi, nic nepřijímáme bez kritiky. Nakonec však, poštěstí-li se nám, dozrajeme do stadia dítěte: smíření se sebou i se světem, nevinní a hraví, neostýcháme se projevovat sebe, své slabosti, nestydíme se za "dítě v nás", jsme si tolik jistí svou dospělostí, že se nebojíme žít a dávat najevo naše dětské a hravé "já". Blaženost Božího království se neobejde bez inspirace dítětem. Amen.       








    ADVENTNÍ KÁZÁNÍ NA JEŽÍŠOVU "PROMLUVU NA POLI" (I.) 

    18. prosince 2022


       Základ kázání: Lk 6,37-40 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Iz 11,1-10 z překladu Jeruzalémské Bible a Zj 3,7-13 v překladu prof. Františka Žilky)


  • "Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. 
  • Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám." 
  • Řekl jim také podobenství: "Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy? 
  • Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel..." (Lk 6,37-40)

  •    "Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno," říká Ježíš (Lk 6,37). Sestry a bratři, domnívám se, že slova Ježíšova, která dnes zazněla, vhodně promlouvají do času Adventu a blížících se Vánoc. Znamenají tyto věty pozvání k adventnímu a vánočnímu úklidu své duše, k upokojení a k zastavení, zvou k odhodlání nenechat se semlít všedními starostmi tohoto světa a každodennosti, rovněž pozvání prohloubit své životy otevřením se věčnosti. Až nedávno jsem se dozvěděl, že němečtí teologové posledních staletí nazývají dlouhou Ježíšovu promluvu z šesté kapitoly Lukášova evangelia, do které patří i přečtené věty, "promluvou na poli" či "polní řečí" (Feldrede) - ve zřejmém vztahu k Ježíšovu tolik známému Kázání na hoře zapsaném v Evangeliu podle Matouše. Ježíšova takřečená Promluva na poli sdílí ovšem s Kázáním na hoře mnoho shodných myšlenek. Jde o Kristovy etické pokyny, jak vést svůj život, aby náš život chválil Boha a byl i pro nás životem šťastným. Byla prý tato Ježíšova promluva pronesena na jakési rovině: Ježíš sešel s apoštoly dolů a na rovině zůstal stát; a s ním veliký zástup jeho učedníků a veliké množství lidu z celého Judska i z Jeruzaléma, z pobřeží týrského a sidónského. (Lk 6,17) Na rovině či v nížině zazněla dle Písma Ježíšova řeč k poměrně početným naslouchajícím zástupům. Do těchto reálií zřejmě míří řecká slova z Lukášova evangelia "topos pedinos", která stěží označují pole s obilím nebo jinou úrodou (řec. agros), jakou by podobné davy dychtivé slova Ježíšova mohly jedině pošlapat a znehodnotit. Na druhou stranu označení "promluva v poli", "polní řeč" vhodně zdůrazňují určitý bojovný, válečnický aspekt Ježíšovy zde přednesené nauky. Nebojuje se tu ovšem meči, štíty a šípy, a dokonce se ani nebojuje s nějakými zavilými nepřáteli plnými zla zapykanými v brněních za jakýmisi hradbami. Bojuje se prostřednictvím Ježíšových slov se sebou, s vlastní slabostí, ochablostí, vlastní agresí a zaslepeností: zvítězit tu můžeme a máme především nad sebou.

       Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno, říká tu Kristus(Lk 6,37). Tomuto Ježíšovu "etickému návrhu" - vzdejte se souzení a odsuzování - bývá nejednou špatně rozuměno, jakožto údajně Ježíšem požadované slepoty k nepravostem a ke zlu: kdo jsi, hříšný člověče, abys druhému zabraňoval chovat se nevalně?, abys ho moralizoval, abys s jeho pokřiveným jednáním bojoval? Vidíš přece, že tady po tobě Ježíš chce, abys nesoudil!, a pokud se vydáš na cestu sudičů, také tedy budeš odsouzen, a ještě kýmsi vyšším než jenom svými spolulidmi! Nechceš si tu přece rozházet se samotným Pánem Bohem! Tak se raději dívej jinam, když ti okolo tebe tropí nedobré věci, a nesuď! - Za podobný manipulativní konec chtějí vzít Ježíšovo naučení proslovené k zástupům různí vejlupkové, a osobně jsem takové po církvích potkal. Spíše však běží o to vzdát se "odsuzování": toto přenechat Bohu. Těžko můžeme existovat bez souzení ve smyslu nějak věci a děje okolo sebe pozorovat, vyhodnocovat: bez tohoto se v každodenním životě stěží obejdeme. Ale investujme přinejmenším něco svých sil do porozumění druhému, dokonce i pokud koná nedobrotu, a zároveň do přenechání konečného soudu nad jeho jednáním Bohu. Je tu Ježíšovým slovem nahlédnuto, že motivy k hříšnému chování bývají zpravidla spletité, nejednoznačné a že hříšník svým hřešením taktéž trpí. Uvádí druhé do neštěstí proto, že sám zůstává málo šťastný.

       Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám." (6,38) Tady má vlastně svůj kořen jedno velice otřepané rčení, používané i dnes tolik často v pracovních kolektivech zejména ženských, stejně i na různých neformálních sešlostech - "přej a bude ti přáno". To je vlastně jen minimálně pozměněný Ježíšův výrok proslovený tam na placu poblíž měst Týru a Sidónu. Neuvažuje se tu ovšem o nějakém mechanickém záslužnictví, jako že když budeme hodní na druhé a budeme jim hodně důrazně přát alespoň v duchu přát samé dobro, tak i na nás ihned vybafne za rohem nějaké nenadálé štěstí. Ne; tady se nesmýšlí pověrečně a přízemně, nic prvoplánové se tu ani nepřislibuje. Ježíšova výzva nás tu chce povzbudit k - řekněme to trošku ošklivě - k "pozitivnímu myšlení", ale bez křeče, bez vnitřní zakyslosti. Káže se tu altruistické chování: myslet na druhého, dávat mu a přát mu to, co lze nejlepšího. Podobné altruistické chování představuje jeden z nejvýraznějších rysů života z Kristova evangelia: učinit tématem a smyslem života spíše druhého, službu druhým než vlastní sobeckou sebestřednost, ačkoli tolik nám přirozenou. Bojovat s vlastním egoismem a přát druhému dobrou míru natřesenou a vrchovatou, to představuje jeden z důležitých bojů, pro který má smysl burcovat v poli, na válečném poli utkávání se se sebou a se špatným stavem světa... Domnívám se, že i toto je nepochybně adventní a vánoční rozměr dnešního textu z Lukášova evangelia - přát druhému dobré. Bez zášti, ale zato z opravdového srdce dávat druhému, zaměřovat svůj zájem na bližního a na jeho dobro, vykročit od nás samotných, z našeho omezeného egoismu. Ostatně také symbolika vánočních dárků zpřítomňuje tuto snahu centrovat svou pozornost alespoň pro tento sváteční čas na druhého, udělat druhému něco radosti. "Blaženější jest dávati nežli bráti," řekl i svatý František, radostný asketa Boží, středověký mnich a tvůrce prvního dřevěného Betlému.

       A pročpak se tu, milé sestry a milí bratři, používá přirovnání k "míře dobré, natlačené, natřesené, vrchovaté", kam tato metafora míří? Použitá slova zjevně odkazují na nějaké objemové množství a zároveň na dávné časy, kdy neexistovala jednotná soustava měr a vah. Ve starověku a ještě velmi dlouho poté se neobchodovalo ani nepracovalo tak, že by se každý mohl spolehnout na vždycky platný metr, centimetr, kilogram anebo litr. Všechny tyto směny se dělaly do značné míry od oka a pokud se přece vyskytly jakési způsoby učinit množství zboží nebo třeba množství zednického materiálu objektivnějším, lišily se tyto míry podle obcí a krajů a neznamenaly nic zaručeného. Mléko se měřilo na džbánky, jistěže nestejné, obilí na měřice, pozemky na jitra, textil na lokte, pracovní doba od východu do západu slunce. Jistě i vy máte zkušenost, že úplně jiné množství peří se vejde do hrnečku, když je tu natlačené nebo není. Od toho ve starověku sloužilo ostatně smlouvání na trhu: co jste si na trhu vyjednali a vyhádali, to jste také koupili či prodali. A tak se Ježíšovo přirovnání k míře dobré a vrchovaté odvíjí od tehdy běžné obchodní zkušenosti, kterou tu Ježíš nicméně promítá do jednání s druhými, s bližními, i v neobchodních záležitostech. Vyzývá nás tu, ať nejsme ve vztazích a v komunikaci s druhými hamižní, nebereme druhé na hůl, nekoukáme závistivě a svárlivě, dostalo-li se druhému (od života) více než nám, ať prostě existujeme v modu přejícnosti a srdečnosti a nepočítáme druhému každé zrnko navíc, ať druhé také morálně neterorizujeme. Usilujme o radost a nezkalený život v první řadě druhého, bližního, a zdaleka nejenom rodinného bližního či přítele - to je Ježíšova cesta ke štěstí. Bližní není jen rodinný příslušník anebo přítel. Budete-li milovat (jenom) ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci (a zjevní hříšníci) nečiní totéž?, říkal při jiné příležitosti Ježíš (Mt 5,46). A pokud budeme druhému činit radost a přát radost, tento duch, tento řád radosti dopadne nějakým způsobem také na náš život, osvítí radostí a dobrem také atmosféru našeho vlastního žití. Takto chápe učitel Ježíš Kristus naplnění života, cestu k životnímu štěstí. Jistý psychoterapeut, Viktor E. Frankl, který přežil několik koncentračních táborů, v Ježíšově stopě rovněž píše či říká: "Neptej se, co svět může vykonat pro tebe, ptej se spíše, co ty můžeš vykonat pro svět."

       Poslední dnes čtená a rozjímaná myšlenka z Ježíšovy takzvané "polní promluvy" není zprvu příliš čitelnou. Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy? Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel." (Lk 6,39-40) Nám toto zřejmě na první dobrou nedává zrovna velký smysl, protože máme povědomí, že žák občas právě předčí své učitele, a někdy velice zřetelně. Platí to zejména ve zdokonalování se v umění, a nemusíme hned brát zavděk zrovna příkladem Wolfganga Amadea Mozarta. Dlužno povědět, že tento Ježíšův aforismus, pronesený ostatně dávno před vznikem povinné školní docházky, bere v úvahu v tehdejší a vlastně v každé společenské realitě častější zkušenost učení se nějakému řemeslu nebo nějaké srovnatelné, víceméně mechanické zdatnosti; snad také běží o učení se a zdokonalování v obchodnických nebo úřednických dovednostech, dnes se vyloženě nabízí připomenout řízení auta nebo třeba letadla, kde také není prostor pro originalitu... Každopádně ve velké většině povolání, která nestojí na nějaké osobité invenci, to takto chodí, že žák v nejlepším možném případě dosáhne - jednou - schopností svého učitele. Co si s touto metaforou počít v životě víry a v etickém jednání? Podle všeho jde z Ježíšovy strany o jakousi decentní chválu rozvážnosti, fortelnosti a zejména nesebestřednosti. Nechtít za každou jalovou cenu vyniknout, nedrat se do popředí přes mrtvoly, jednoduše řečeno: žít v dimenzi pokory. Ne vyloženě masochistické, zakřiknuté poníženosti, ale chápat prostě, že věci, mezi kterými žijeme a které nám jsou ku prospěchu, že zpravidla nevzešly z naší osobní výtečnosti, ale jsou sdílené mnohými, tichými a nepojmenovanými. Podobně to chodí i v našem všedním etickém jednání, v péči o každodennost. Středověcí tvůrci chrámů a chrámových vybavení také vědomě zůstávali v anonymitě, nechtěli být jmenováni a drát se do popředí, stáli o to svým dílem chválit Boha a nikoli sebe. A Ježíšova úvaha, že "slepý vede slepého" a "oba pak padnou do jámy" podobně kritickým okem posuzuje snahu vést někoho, pošetilou snahu ovládat a poroučet, snahu panovat nad rodinou, nad komunitou nebo v případě vládců nebo králů i nad národem, snahu vládnout druhým právě a jenom proto, že neovládám sám sebe, nerozumím sám sobě, nejsem sám vlastním pánem a nevládnu nad svými neřestmi, špatnými sklony a prchlivostmi. Podobná snaha vést druhé a vládnout nad druhými bez vnitřní dospělosti, snaha poroučet druhým proto, že jsem nešťastný a dezorientovaný, nepřinese řešení ani štěstí jak tomu, kdo chce dominantně vést a svou moc uplatňovat na druhého, ani tomu, kdo je tímto vnitřně nedokonalým a nedospělým "vládcem" veden. Slepý tu vede slepého a oba pak padnou do jámy. - Amen.  








    ADVENTNÍ KÁZÁNÍ O STARÉM A MLADÉM VÍNU 

    11. prosince 2022 



    Základ kázání: Lk 5,36-39 v Českém ekumenickém překladu
    (Další liturgická čtení: Mi 5,1-3; 6-7 v Českém ekumenickém překladu a Sk 17,16-34 v překladu Jeruzalémské Bible)


  • Řekl jim [Ježíš] i podobenství: "Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí. 
  • A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy, samo vyteče a měchy přijdou nazmar. 
  • Nové víno se musí dát do nových měchů.  
  • Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: 'Staré je lepší.'" (Lk 5,36-39)

  •    Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich adventních bohoslužeb, 

       v prvním adventním kázání jsem hovořil o tom, jak se židovští současníci Ježíše Krista často pokoušeli porozumět jeho příchodu a zvěstování jako naplnění tužeb dávných starozákonních proroků. I do všeobecně známých českých koled a vánočních hymnů se občas propisuje toto pojetí: i v nich se zpívá, že o Ježíši prý mluvili proroci už v předcházejících dobách a jak i oni očekávali, že jednou někdo takový přinese svému národu vykoupení. To, jak Ježíš naplňuje starodávná zaslíbení hebrejských proroků, zohledňuji i někteří židovští autoři knih Nového zákona. Zvláště v Evangeliu podle sepsání Matouše se tyto souvislosti Ježíšovy misie se starozákonními souvislostmi hojně sledují: Matouš využívá až poněkud úsměvným způsobem všemožných starozákonních motivů, aby nechal vyniknout Ježíšovo evangelium na pozadí těchto prorockých vizí a symbolů. Už na samém začátku svého evangelia Matouš například uvádí, že samotné Ježíšovo narození v Betlémě naplňuje zaslíbení proroka Micheáše: A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli... (Mi 5,1)

       Není divu, že podobný dialog s hebrejskými tradičními texty vede Ježíšovo okolí a také Ježíš sám. Ježíš přece celý život působí v židovském prostředí, používá jeho jazyk, Ježíšovo náboženské a etické učení používá zároveň všemožné příklady a příběhy známé posluchačům z hebrejských svatých písem. Zvláště židovští zákoníci, takřečení farizeové, měli židovská svatá písma v malíku a aby věděli, co si mají o Ježíšovi a o jeho nauce vůbec myslet, dožadovali se od Ježíše výkladu těchto hebrejských svatých písem, která se v pozdější církvi začala nazývat "Starým zákonem". Ale všechny tyto souvislosti, které byly přirozeně tolik zajímavé v Ježíšově době pro židovskou veřejnost a zejména pro učence a znalce Písem, nutně měly odlišnou závažnost pro nežidovské křesťany. Pro ně byl Ježíšův vztah s dávnějšími židovskými tradicemi spíše postradatelným balastem. Souvislost evangelia Ježíše Krista se starozákonními motivy se může jevit jako podmanivá textová hra, zejména samozřejmě pro židovsky vzdělávaného posluchače nebo čtenáře. Řekům, kterým Krista zvěstoval apoštol Pavel, ostatním pohanům a koneckonců také nám, každopádně nežidům a nanejvýš občasným čtenářům tzv. Starého zákona, postrádá otázka, jakým způsobem Ježíš navazuje na starobylá hebrejská proroctví, životní důležitosti. Snažíme se vnímat Ježíše v jeho velikosti a jedinečnosti. - Sledovat jakousi návaznost evangelia Kristova na všemožné výroky Starého zákona záhy ukáže určitou interpretační nepřesnost a libovůli některých prvních křesťanů: dnes by tyto souvislosti prorockých metafor Starého zákona s Ježíšovým příběhem málokdo považoval za jednoznačné. Římský teolog, později církví svatořečený Jeroným, který se naučil řecky a hebrejsky a přeložil pak Bibli do latiny (jeho překlad nazývaný Vulgáta používá římská církev dodnes), tento Jeroným, velký učenec, ale zároveň osobnost malicherná, hádavá a nesnášenlivá, si vlastním studiem písem brzy povšiml, jak moc se liší starozákonní proroctví od církevních dogmat a jak jsou vlastně tato proroctví poměrně nepočetná. Svatý Jeroným posléze obviňoval židy, agresivně a zcela nepodloženě, že ve starozákonních textech zlovolně zatajili učení o Nejsvětjší Trojici. I na této záležitosti se ukazuje, jak vztah mezi starozákonním proroctvím a Ježíšovým příchodem a působením vůbec není přímočarý.

       Když Ježíš používá pro své posluchače nejprve metaforu záplaty na staré šatstvo, posléze pak metaforu starého a mladého vína a hovoří o záludnosti starých měchů pro uchování vína nového, nejenomže touto úvahou asi potěšil všechny, kdo víno rádi pijí a vyznají se v něm. Ukazuje se v tomto příměru také potíž, jakou máme s tradicemi. "Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí.A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy, samo vyteče a měchy přijdou nazmar." (Lk 5,36-37) Tu se ukazuje, že nejenom staré víno a nové víno, ale zejména staré myšlenky a nové či novátorské myšlenky spolu tak docela nekamarádí. Nejde je bez vážných následků směšovat ani zaměňovat. Starobylé památky a tradice probouzejí úctu: dokonce se zdá, že nám díky svému stáří a díky své mnohostranné prověřenosti nabídnou cosi hlubšího než myšlenky nově vzniklé, nyní čerstvé. I snobství si přijde na své: něco z těch dávných schémat, vzniklých ve zcela jiných poměrech a přetrvávajících skrze proměny věků dodnes, snad zajistí, že i na nás dopadne cosi z jejich archaičnosti a také nás vybaví větší hloubkou a větší závažností, než jaké jsme schopní dodat si ze současných nebo dokonce z našich vlastních zdrojů. Pokušení zakotvit svou vlastní prchavou existenci ve starobylých a široce uznávaných tradicích a v hlasech přicházejících z minulosti může z dobrých důvodů lákat. Vlastní život a současný životní úkol se takto pojímá jako navazování na dílo dávných mrtvých předků a jako věrnost jejich dílu. Z těchto všech příčin se i pro nejednoho z našich současníků jeví vhodným sdílet tradice římskokatolické, pravoslavné, ortodoxně židovské nebo koneckonců i nedlouhou sice, ale přece jenom solidní tradici Církve československé, která později převzala do svého názvu k dávnějším počátkům zaměřené slovo: "husitská".

       Ježíšovo slovo o nové záplatě na staré šatstvo a o mladém vínu, které by nemělo přijít do starých měchů, míří i na omezení tradicí a na nepostačivost tradičních forem života. Nové události a nová zkušenost se ne vždy dá naroubovat na to, co se převzalo od předků, na tradice, které se zhusta přenášejí bezmyšlenkovitě a pouhou setrvačností. V neposlední řadě tu Ježíš hájí své evangelium o přicházení království Božího. Ježíšovo evangelium není jakýmsi povlovným navazováním na minulé tradice a na náboženské směry dřívějška: Ježíš nemůže a nechce na tyto minulostí nám odkázané tradice a postoje ohleduplně navázat, přináší něco příliš nového, dožaduje se značně razantního "nového počátku" a odsunutí, až možná odmrštění toho, co otcům, praotcům, ale ještě i současníkům připadá schůdné. Ježíš přichází, obrazně řečeno, s novým vínem a nemůže toto nové mladé víno, jakoby svatomartinské, stáčet do starých měchů, protože jinak by přišly vniveč jak staré měchy, tak do nich vlité mladé a ještě příliš živé víno. Ukazuje toto Ježíšovo zvěstující slovo, jak si jím přinášené evangelium hledá své vlastní vyjádření, nové cesty, nové formy existence a nemůže tak docela zaručit věrnost zvykům, tradicím a minulosti, ať už slavné, báječné a bohatýrské nebo třeba minulosti rozporné. Na staré oblečení nemá zjevně smysl přišívat záplatu z nového obleku, podobné počínání je zcela nerozumné. Pokud je starý oblek příliš děravý, prodřený a nefunkční nebo i směšný, nemá význam ho vyspravovat a navíc ještě tak, že podobnému provizornímu vyspravování padne za oběť nový oděv. Děravý starý oblek nechť je poručen molům a myším, nový ať je nepoškozován, nelátán a nošen.

       Antické společnosti byly ještě mnohem konzervativnější, než si dnes dovedeme představit; každý pokus o inovaci a o prolomení chápaly tyto starověké společnosti zpravidla velmi podezíravě a nerozpakovaly se všemožným reformátorům komplikovat život seč to šlo nebo je i o život připravovat - jak se to ostatně přihodilo mezi jinými i Ježíši Nazaretskému. Společnost starověku daleko silněji závisela na důrazné poslušnosti tradici, zvyku, setrvačnému životu komunity, která se musela neustále v zájmu své stability ubezpečovat, jak je údajně její společenský étos starobylý, prastarý, pokud přímo nefunguje "odjakživa". Dnes jsme na různé novoty a na všemožná dráždivá civilizační překvapení více připravováni, snad také proto, že při naší uspěchanosti a povrchnosti máme tendence přehlížet to samozřejmé a neměnné či téměř neměnné - na lidské povaze, na běhu světa, na prekérnosti našich životů ve světě. Ježíš přišel do své doby a společnosti a ohlásil jí nový počátek skrze Boží království, tak jako i Bůh v závěru Apokalypsy Janovy z nebe říká: "Hle, vše tvořím nové!" (Zj 21,5). Jako osobnost takto komplikující a bořící tradice své židovské komunity si Ježíš koledoval o drsnou konfrontaci s těmi, kdo zde nedokázali přijít na nic lepšího než zůstat loajálními zastánci dosavadních pořádků. Nakonec je však srozumitelné, proč Ježíšovo evangelium brzy začínalo nacházet své následovníky daleko spíše v řeckých a římských oblastech, mezi těmi, kterým náboženská mluva říká poněkud dehonestujícím způsobem "pohané". Právě proto, že tito Řekové a Římané, jejichž zájem o Ježíšovo evangelium podnítil například apoštol Pavel (srov. Sk 17,16-34), nebyli svazováni židovskými tradicemi, které tolik problematizoval Ježíš a sami tito takřečení pohané zůstávali mnohem méně ochotní lpět na svých vlastních tradicích, přikládat jim cenu. Právě absence těchto zatěžujících starožidovských tradic jim svěžeji umožňovala projevit zvídavost pro myšlenku nového počátku, rovněž větší zájem na přijetí nového způsobu existence, na přijetí nového života nikoli ze sebe a z vlastních zdrojů, ale z Krista.

       "Nové víno se musí dát do nových měchů. Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: 'Staré je lepší.'" (Lk 5,38-39) Vidíme nakonec, že i pro to starobylé a tradiční nachází Ježíš slovo milosrdenství: nejedná jako nezralý revolucionář, který vše předcházející zpupně škrtá a odkazuje do "propadliště dějin". Ježíš připouští impozantnost a příjemnost tradičního: Kdo se napije starého (vína), nechce nové; řekne: 'Staré je lepší.' Jenomže i staré víno bylo kdysi mladým a novým vínem - nevzniklo přece jako víno uleželé, dávného ročníku. Kdybychom nezůstali elementárně otevření vznikání nového a čerstvého, nemohli bychom se nikdy těšit ze starého a spolehlivého. Důsledným trváním pouze na starém a osvědčeném by společnost přestala být elementárně životaschopná, nebo by snad degenerovala do nějakých úplně přírodních a mytických životních podmínek. Amen.  











    ADVENTNÍ KÁZÁNÍ O TRPÍCÍCH ZÁSTUPECH

    (věnováno památce Františka Bílka)

    4. prosince 2022


    Základ kázání: Mk 8,1-3 (Další čtení: Iz 9,1; 5-6 a Ef 2,1-10) - vše v Českém ekumenickém překladu


  • Když s ním v těch dnech opět byl velký zástup a neměli co jíst, Ježíš si zavolal učedníky a řekl jim:
  • "Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. 
  • Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka."  (Mk 8,1-3)                                                     

  •    Milé sestry, milí bratři, vážení a milí účastníci našich bohoslužeb, 

       je adventní čas, z latinského adventus - příchod. Přichází vánoční období, za několik týdnů budou vánoční oslavy přítomné v našich rodinách i v církvi. Čas adventu má být pro duši křesťana časem, kdy se připravuje na připomenutí příchodu Spasitele, na narození Ježíše Krista, který nám, jak věříme, přinesl spasení.

       Vyložit poselství Adventu, popřípadě poukázat na jeho tajemství nám vhodně usnadňuje symbolika světla. Nejenom Vánoce, ale už adventní období je plné světelné symboliky. Zapálená svíce, zapálené jedna až čtyři světla adventního věnce, o Vánocích pak mnoho světel, světlo betlémské... Ve starozákonní Knize Izajášově čteme proroctví: "Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo." (Iz 9,1). Nebo v prologu k Evangeliu Janovu čteme: "To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila," (J 1,5). Ale milé sestry a milí bratři, na to, abychom pochopili a prožili dar světla, stejně jako nesamozřejmost světla, na to je třeba rozjímat také o temnotě. Mám za to, že adventní čas má být ve zvýšené míře otevřený takovýmto úvahám: má se pokusit o ohlédnutí nad světem plným temnot. Kristovo evangelium vyvádějící z temnot a symbolizované světlem projasňujícím tmu může být snad jedině takto pochopeno. Máme sami sobě porozumět, každý sám sobě, ale i nám jako společnosti, státu, lidstvu, porozumět jako potkávajícím a zakoušejícím bídu. Porozumět nám jako bloudícím, trpícím, hřešícím: jsme Boží stvoření, které klopýtá, trpí, mýlí se, postrádá lásku, pláče a naléhavě potřebuje vykoupení. Toto je jakýsi s dovolením pedagogický smysl adventního času, milí přítomní. Ve čtyřech týdnech a zvláště ve čtyřech po sobě jdoucích nedělích máme přicházet hlouběji na to, kdo jsme, my jednotlivci i celý svět, že potřebujeme Vykupitele a Spasitele, Krista.

       V Písmu nacházíme řadu příběhů, které se týkají, abych tak řekl, lidí adventního času. Jsou to takoví, kteří se nacházejí v duchovní nouzi, ve velké anebo dokonce nejvyšší nouzi, a jejich život potřebuje spásu. Lidmi adventního času jsou třeba všichni ti žebraví, potulní a malomocní, kteří potkávají v evangeliích Ježíše a obracejí se na něho. Jsou nemocní a potřebují uzdravení. Evangelijní vypravování o těchto trpících a zoufalých před Ježíšem ovšem znamená i výzvu pro ty, kteří jsou fyzicky zdravější. Nemoc, zmrzačení, umírání i pro nás, kteří se držíme na nohou a netrpíme malomocenstvím, může symbolizovat nemoc našeho času, nemoc životů nás i našich současníků, nepořádnost našich myšlenek, pocitů, rozkolísanost ve víře. Velký francouzský vědec a křesťan Blaise Pascal kdysi napsal, že nás více popouzí kulhavost myšlení našich bližních než kulhavost tělesná, způsobená zchromlýma nohama. Ten, jehož noha kulhá, totiž zpravidla uznává, že je chromý. Avšak ten, jehož mysl kulhá, jehož smýšlení je nesprávné a hříšné, nevidí a neuzná kulhavost své duše - přitom je tato chromost duše daleko horší, na rozdíl od slabosti a nemoci fyzické je morálně na pováženou, jejím důsledkem je, že nám uniká pravda.

       Pokud čteme evangelia, vidíme tu kromě žebravých, nemocných, malomocných, slepých a hluchých ještě velkou skupinu těch, kteří nestrádají nouzí ani chorobou, naopak, a dokonce jsou situovaní velice nadprůměrně, ale jejich bohatství má určitý osten, který bolí jak jejich okolí, tak i je samotné : jsou to třeba ti různí celníci, různí nekalí obchodníci a šizuňkové, jako třeba celník Matouš zvaný Lévi. Nebo postavou mrňavý, ale zámožný hříšný boháč jménem Zacheus. Tito nestonají, dobře se jim vede, ale sami cítí, že to s jejich životy není vůbec v pořádku, bývá jim ze sebe samotných špatně a leckdy jim je líto, že jejich životy nejsou lepší. Dobře vědí, že jejich okolí má důvod je nesnášet a proklínat. Toto jsou také lidé adventního času - jejich životy čekají, nebo měly by čekat na Spasitele. Bídnost a neutěšenost jejich životů může zachránit jenom přicházení Spasitele, jenom to evangelium "času vánočního".

       A pak ještě na skoro všech stránkách evangelia potkáváme, milé sestry a milí bratři, další společenskou skupinu, říkejme jim s Ježíšovými současníky farizeové, jak si ostatně oni sami říkali - farizeové, hebrejsky perúším neboli čistí, neposkvrnění. Ti žijí s dobrým svědomím, považují své životy za zdařilé, mravně zdařilé, dělají podle svého mínění všechno správně, ale vlastně tímto svým morálním narcismem chybují a nechají si unikat to nejpodstatnější. Takto nám líčí Ježíš v jednom svém podobenství modlícího se farizeje: "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.'" (Lk 18,11-12) Ježíš ve svých promluvách opakovaně kritizuje farizejskou elitu svého okolí a dobového židovstva za jejich postoj vnitřní pýchy a povýšenosti, za nesprávné sebevědomí. Promluvy proti farizeům lze chápat také jako slovo pronesené dovnitř Kristovy církve, jako slovo k těm, kteří se cítí být přirozenou součástí a autoritou společenství, stejně jako byli v Ježíšových časech autoritou a respektovanými duchovními vůdci většinové společnosti právě tito farizeové. Adventní čas a také adventní evangelium upomíná křesťany a dobré křesťany, aby se nezapykali ve své hrdosti na svou slušnost, ve svém sebevědomí, aby byli vnímaví pro své bližní, aby je nesoudili, aby se snažili zahlédnout a potkat Krista právě v životech svých bližních a právě těch nepatrných okolo nás.

       Četli jsme z evangelia následující slova: Když s Ježíšem v těch dnech opět byl velký zástup a neměli co jíst, zavolal si učedníky a řekl jim: "Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka." (Mk 8,1-3) Je to epizoda z příběhu, kdy Ježíš káže, vyučuje a komentuje svou současnost i příchod Božího království na břehu Galilejského jezera - a ukáže se, že dav přítomných, dychtivých slova Božího, je příliš velký, nebude možné ho ničím pohostit ani nakrmit. Není v danou chvíli tolik důležité další pokračování epizody, Kristovo zázračné nakrmení zástupů, lámání chleba, který neubývá a sytí mnohé - koneckonců naznačující tajemství Večeře Páně. Chtěl bych v tuto adventní neděli mezi vámi akcentovat Ježíšova slova, která zde zazněla: "Je mi líto zástupu..." (Mk 8,2); "Lítost mám nad zástupy" v jazyce starého překladu Bible Kralické. Toto Ježíšovo slovo nechť se do nás vepíše, milí přítomní, jako slovo adventní. Je to slovo, které zdůrazňuje hodnotu soucitu, milosrdenství a zájmu o druhé a o svět a zamítá každý sobecký individualismus, každé opovržlivé nezáležení na bolestech světa, na bolesti druhého, na starostech, které svět se sebou má. Docela klidně tato slova můžeme číst jako napomenutí pro politiky, pro vedoucí činitele lidských společenství všeho druhu, pro ty, kterým je svěřená jakákoli moc. Ježíš neopovrhuje zástupy, davy, nevyvyšuje se nad ně, netone v ignoraci nad jejich osudem, nad jejich starostmi, nad jejich nasycením a trápením. Adventní čas je časem naléhavé připomínky, že je nám, zástupům, potřeba spásy, že je nám potřeba podat pomocnou ruku a odpomoci nám od bloudění a od hladovění. Ježíšovi je líto zástupů - nás je Ježíši-Synu Božímu líto, i těch druhých, které my máme vedle sebe, nebo kteří tu nejsou nebo jsou daleko od nás, také těm je Ježíšovi líto, soucítí s nimi. Nemáme se vzdávat soucitu s našimi bližními a s naší současností, i nám má být "líto zástupů", a ne jenom nějak emocionálně líto, ale spíše směrem k činnému soucitu a aktivnímu milosrdenství. Náš svět a zástupy, kterých jsme součástí, jsou hodny lítosti, sděluje nám Ježíš, a zaslouží si dar spásy. Amen.








    ADVENTNÍ KÁZÁNÍ O NAPLNĚNÍ PROROCTVÍ

    27. listopadu 2022 


    Základ kázání: Lk 1,67-80 v překladu dr. Františka Žilky (Další liturgická čtení: Sof 3,14-20 v překladu Bible Kralické a Ř 13,11-14 v překladu Jeruzalémské Bible)


  • (Janův) otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a prorokoval:
  • "Pochválen budiž Pán, Bůh izraelský, protože se sklonil k svému lidu a způsobil mu vykoupení;
  • vyzdvihl nám roh spásy v domě svého služebníka Davida
  • jak slíbil ústy svých svatých proroků od pradávna
  • záchranu od našich nepřátel a od ruky všech, kteří nás nenáviděli,
  • prokázati milosrdenství našich otcům, vzpomenouti na svou svatou smlouvu
  • přísahu, jíž se zapřisáhl našemu otci Abrahamovi,
  • dopřáti nám, abychom bez bázně, z rukou nepřátel jsouce vysvobozeni,
  • jemu sloužili v svatosti a spravedlnosti před ním po všecky své dni.
  • A ty, dítě, budeš nazýváno prorokem Nejvyššího; neboť půjdeš před tváří Páně připravit mu cestu,
  • dát jeho lidu poznání spásy v odpuštění jejich hříchů
  • ze srdečného slitování našeho Boha, s nímž se k nám sklonilo z výsosti slunce vycházející,
  • aby zazářilo těm, kdož sedí ve tmě a ve stínu smrti, a zařídilo naše kroky na cestu pokoje." 
  • Dítě pak rostlo a sílilo na duchu a zůstalo na poušti až do dne, kdy se objevilo před Izraelem. (Lk 1,67-80)
  •    

       Sestry a bratři, milí návštěvníci bohoslužeb, nemůže být dnešní neděli úkolem kazatele nic jiného než pokus vyložit - sám sobě, vám i našim současníkům něco ze smyslu Adventu. Advent znamená latinsky "příchod": jde tedy v adventním čase o příchod Páně, o přicházení spásy Boží a o naše vyhlížení příchodu spásy Boží a čekání na ni; čekání ovšem nikoli prázdné a znuděné. Má běžet o naši způsobnou vnitřní přípravu na přicházení Božího království. O uklízení a uspořádávání našich duší, které nemají uzívaně čekat a hledět na hodinky, až nastane "čas příhodný", ale chystat se na naplnění času. Naše duše má vycházet vstříc Pánu Bohu, jehož sláva přichází v plnosti...

       Poselstvím adventního času, který spěje k Vánocům, je také prožít nesamozřejmost příchodu Spasitele a nesamozřejmost života nového a obnoveného, který žijeme z Krista. Máme zakusit a prohlubovat ve víře - každý sám po svém, církví k tomuto poznání zván, ale nemanipulován - , máme zakusit nesamozřejmost toho, že Spasitel, Vykupitel a obnovitel našich životů přišel. Máme rozjímat, že Spasitel přijít nemusel: jde o tajuplné, lidskou silou a mocí nevynutitelné Boží jednání s námi. Nebo že Spasitel a Vykupitel nemusel přijít nám, pro nás. Celá pokolení tento čas naplnění spásy vyhlížela a tato spása pro ně byla součástí času budoucího: těmito spásu vyhlížejícími pokoleními by zvláště lid židovský, lid Staré smlouvy nebo, pokud chcete, lid Starého zákona. I ve vánočních a adventních písních se častěji setkáme s vyslovením myšlenky, že příchod Kristův byl prorokován židovskými proroky, že byl doufanlivě vyhlížen židovskými pokoleními, zaslíben Bohem vyjevujícím tato zaslíbení ústy svých proroků - nemluvě samozřejmě o temném a neuspokojivém životě pohanů, kterému je rovněž třeba spásy. Židé starozákonního času žili (a žijí vlastně dodnes) ve vědomí, že budoucnost je mnohem důležitější než přítomnost: a že cena přítomnosti spočívá jedině v tom, že směřuje k budoucímu. Židovská existence byla a je vykloněna do budoucnosti. Proto se tedy i v písňovém pokladu církví objevuje motiv zaslíbení Božího příchodu skrze dávné proroky: například i v dnes zpívané adventní písni Hle, přijde Pán, Spasitel náš (č. 204 z kancionálu) zazněly verše: "...přijde slíbený Mesiáš, vstříc mu pospíchejte!", ve druhé sloce této písně pak slova: "ten, jehož ohlašovali / Boží prorokové / po němž tužebně volali / světa národové". Listuji v kancionálu a vidím tyto důrazy obsažené i v dalších písních: (píseň 205) "Jakož o tom proroci svatí zvěstovali / tak jsme s Boží pomocí toho se dočkali"; či v nejznámnější kostelní písni z vánočního času Narodil se Kristus Pán verše "jenž prorokován jest / veselme se, / ten na svět poslán jest / radujme se" (píseň 210), popřípadě barokní latinská píseň, kterou pod číslem 216 máme i v našich zpěvnících: "to jsme všichni lidé hříšní nadějně čekali, co andělé dnes vesele nám tu zvěstovali...". Jde zkrátka o myšlenku, že Kristovo narození a průlom s Ježíšovým vystoupením a působením spojený byl nějak tajuplně zvěstován prorockými postavami Starého zákona - ale jako věc vytoužená, budoucí, která se, jak bylo věřeno, jednou v budoucnu naplní. Pro dávné proroky šlo o sen o budoucnosti, pro křesťany je tato Spása již věcí naplněnou. Smyslem adventního času je, jak pěkně postřehl český filosof a chartista Milan Machovec, aby se na čtyři neděle křesťané do nějaké míry převtělili do starozákonních židů, pro které Mesiáš ještě nepřišel.

       Tyto myšlenky církevního výkladu Kristovy zvěsti, tak i církevních písní ovšem nepostrádají biblického založení. Starý zákon obsahuje lecjaká prorocká vidění průlomové budoucnosti, která jednou konáním Božím přijde a nastolí úplně jiné poměry, jinou epochu, nazvěme ji klidně mesiášskou epochou. Objevujeme ve Starém zákonu všemožné sny a metafory o tom, jak jednou bude líp, o mnoho líp, jak řečeno Hutkovou písničkou "~~ jednou budem dál ~~" a vztahy mezi Bohem a lidmi i mezi lidmi navzájem se budou orientovat podle úplně jiných klíčů než těch pokleslých dnešních. Podobná proroctví se nacházejí zejména ve starozákonní knize Izajáš, ačkoli já pro dnešní starozákonní čtení v mesiášském duchu vybral verše z méně známé a méně čtené prorocké Knihy Sofonjášovy. I židovstí autoři Nového zákona chtějí vícekrát ukázat, jak Kristus naplňuje zaslíbení starých Písem. - Zkraje Lukášova evangelia pak čteme o takovýchto událostech. Anděl ohlásí levitskému knězi Zachariášovi, že i přes stáří své a manželky Alžběty bude konečně obdařen prvním dítětem, synem. A tento syn se stane velkým prorokem před Hospodinem; nepůjde koneckonců o nikoho jiného než o Jana Křtitele žijícího později v poustevnické askezi na břehu Jordánu a křtícího zástupy v očekávání brzkého příchodu ještě jiného proroka, zcela průlomového proroka - pomazaného-mesiáše. Zde jsme tedy z naší perspektivy na samém konci starozákonního judaismu a na prahu křesťanství. Jana Křtitele církevní myšlení chápe jako posledního z proroků starozákonního Boha (srov. Lk 16,16) a tento Jan posléze pokřtí a za Mesiáše uzná Ježíše, který je dokonce dle Lukášova evangelia Janovým příbuzným, bratrancem v užším nebo širším smyslu; v Lukášově evangeliu se totiž dokonce uvádí, že maminka Jana Křtitele jménem Alžběta je s Ježíšovou maminkou Marií "příbuzná", patří do rodiny, ovšem do dost širokého rodinného společenství starobylého orientálního typu. Alžběta s Marií se také na stránkách Lukášova evangelia osobně setkávají (Lk 1,36; 40-43). Tímto předáním štafetového kolíku Božího proroctví, kdy Jan sice svolí pokřtít v Jordánu Ježíše, ale zároveň Jan konstatuje, že sám není hoden tomuto Kristu zavázat řemínek od sandálu (Mk 1,7 par.), začíná v tradičním křesťanském chápání mesiášský věk. Čili starý kněz Zachariáš se v chrámu od anděla Božího dozví, že se mu narodí synáček a z něho vyroste prorok mimořádného významu. Zachariáš se po vyslechnutí této zprávy od anděla netají skepsí, protože předpokládá manželčinu neplodnost a značně pokročilý věk sebe i Alžběty. Anděl Zachariáše za jeho malověrnost ztrestá oněměním, dar řeči se mu prý navrátí, až se všechny andělem oznámené podivuhodnosti vyplní. To se narozením Janovým stane, Zachariáš může konečně zase promluvit a první slova, která pronese, je tedy evangelistou Lukášem uchovaný chvalozpěv s novorozeným Janem Křtitelem v náruči.

       Tento chvalozpěv má všechny obvyklé rysy hebrejské starozákonní majestátní poezie, hlavně žalmové: Pochválen budiž Pán, Bůh izraelský, protože se sklonil k svému lidu a způsobil mu vykoupení; / vyzdvihl nám roh spásy v domě svého služebníka Davida, / jak slíbil ústy svých svatých proroků od pradávna / záchranu od našich nepřátel a od ruky všech, kteří nás nenáviděli, / prokázati milosrdenství našim otcům, vzpomenouti na svou svatou smlouvu, / přísahu, jíž se zapřisáhl našemu otci Abrahamovi... (Lk 1,68-73) Autorem tohoto slavnostního náboženského hymnu je jistěže sám evangelista Lukáš, který ve verších vyslovuje své vlastní teologické pochopení starozákonního proroctví a naplněné spásy. Nepředstavujme si, že snad Lukáš stál u Zachariáše, který držel miminko, Jana Křtitele a podobnou píseň nebo snad báseň improvizovaně recitoval či vyzpěvoval. Jedná se prostě o poetické vyjádření Lukáše evangelisty, vyjádření této hlavní myšlenky: že spása, o které hovořili dávní prorokové jakožto o vzdálené budoucnosti, tato spása je již velmi blízko, a už vlastně započíná, již je tu. Narodilo se nám dítě (Iz 9,5), a z tohoto dítěte se stane, až dospěje, prorok rozpoznávající a vítající samotného mesiáše, prorok "připravující cestu Páně a vyrovnávající mu stezky", řečeno s Izajášem (Iz 40,3). Tradice a posloupnost starozákonních proroků se tímto novorozeňátkem v otcovské náruči kněze Zachariáše uzavírá, naplňuje; narodil se prorok, který sám sice Mesiáš a Vykupitel ještě není, ale už s ním velmi blízko souvisí. Což evangelista Lukáš podtrhuje ještě zprávou o rodové příbuznosti narozeného Jana s Ježíšem Kristem, zprávou o jejich "bratranectví". Ten právě narozený Jan (Křtitel) ohlásí spásu svému lidu dosud nevídaným způsobem.

       Radostný hymnus Zachariášův s dítětem v náruči tedy zpívá o dějinách spásy, o pradávných touhách proroků i Božího lidu po jakémsi novém řádu a nové, ještě intenzivnější a ještě naplněnější Boží blízkosti. Objevují se tu jména praotce Abraháma i bohatýrského krále Davida, do důmyslné básnické koláže se tu splétají a umělecky využívají narážky na různé výroky biblických proroků, na hebrejské žalmy i na mesiášské motivy ze všemožných starozákonních vyprávění. Ve světle těchto dějin spásy šťastný otec novorozencův pojmenovává i brzkou úlohu svého dítěte: A ty, dítě, budeš nazýváno prorokem Nejvyššího; neboť půjdeš před tváří Páně připravit mu cestu, / dát jeho lidu poznání spásy v odpuštění jejich hříchů / ze srdečného slitování našeho Boha (Lk 1,76-78). Zachariáš vyznává, že jeho syn se stane součástí velkolepého příchodu Božího ke svému lidu, a tento příchod Boží se odehraje v takové intenzitě a naléhavosti, jaká tu ještě nebyla. A také se tento příchod Boží, tato návštěva Boží dle Zachariášova hymnického vyznání odehraje v duchu nevídaného odpuštění, slitování a milosrdenství (1,78). Amen.








    KÁZÁNÍ O NOVÉM JERUZALÉMU 

    20. listopadu 2022 (Slavnost Krista Krále) 


    Základ kázání: Zj 21 (Další liturgická čtení: Ez 47,1-14 a J 6,14-15 - vše v Českém ekumenickém překladu)


  • A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. 
  • A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. 
  • A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, 
  • a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo."
  • Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, všecko tvořím nové." A řekl: "Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá." 
  • A dodal: "Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.
  • Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem. 
  • Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt. 
  • A přistoupil jeden ze sedmi andělů, kteří měli těch sedm nádob a v nich připraveno sedm posledních pohrom, a řekl mi: "Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu."
  • Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, 
  • zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál. 
  • Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele.  
  • Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány na západ.
  • A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových.  
  • Ten, který se mnou mluvil, měl zlatou míru, aby změřil město i jeho brány a hradby.
  • Město je vystaveno do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil to město, a bylo to dvanáct tisíc měr. Jeho délka, šířka i výška jsou stejné. 
  • Změřil i hradbu, a bylo to sto čtyřicet čtyři loket lidskou mírou, kterou použil anděl. 
  • Hradby jsou postaveny z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál. 
  • Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, 
  •  pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst.
  • A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z průzračného křišťálu. 
  • Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. 
  • To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.
  • Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu. 
  • Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude. 
  • V něm se shromáždí sláva i čest národů. 
  • A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života. (Zj 21)

  •   Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, připomíná to dětskou hru, co se dočítáme skoro na konci poslední z biblických knih, knihy Apokalypsy Janovy: vizualizuje se tu nadpozemsky, pohádkově krásné město, takové město, jaké v našem světě není k vidění a jehož dokonalost přesahuje všechnu běžnou představivost. Tím městem je Nový Jeruzalém, metafora nebeské dokonalosti a života věčného v Bohu.

       Podobný hravý aspekt, do kterého se ale promítají určité hlubší souvislosti a ideály, známe z pohádky zapsané bratry Grimmy na začátku devatenáctého století během jejich putování po německém venkově, totiž z Perníkové chaloupky. Dvě děti zabloudilé v nočním lese, doma žijící zjevně v chudobě a v nikterak podporujícím prostředí, objeví nevídaný objekt: "Uprostřed paseky stála podivná chaloupka: zdi měla cukrové, dveře z marcipánu, střechu z perníku a komín z cukrkandlu. Vedl k ní chodníček z cukrových špalíčků. U čokoládového holubníku seděli cukroví holoubci. Celá chaloupka voněla vábněji než deset cukrářských krámů." (verze Fr. Hrubína, in: Špalíček veršů a pohádek). Nejedná se tu o město ideálů, pouze o jedno osamocené stavení ideálů: běží tu samozřejmě o to, že jak ony pohádkové děti, Mařenka s Jeníčkem, tak i vypravěči a posluchači pohádky bývali dost nuzní, žili v bídě, jedli málo a špatně, a právě z jejich hladu vznikl tento hravý ideál, chalupa postavená z nevídaných sladkostí. Když je pro vás výhrou kůrka chleba a trocha zelí, hrajete si se svou bídou vyprávěními o domečku z cukrkandlu a marcipánu, do jisté míry se tím své bídě i smějete.

     Vize svatého města Nového Jeruzaléma, jak je zapsaná v biblickém Zjevení Janově (Apokalypse), si v podobném stylu hraje se smyslovou nádherou sídla, zde ovšem velikého města, metropole, zároveň však vězí za touto fantazií ještě mnohé bohoslovecky závažné významy. Autor Apokalypsy tu důmyslně rozvíjí starozákonní motivy mesiášského Božího věku na konci dějin, známé z proroctví Ezechielova a Izajášova. Nebeský Jeruzalém není postaven na nějakém staveništi, kde se musí předlouho namáhat držkatí zedníci se svými zednickými lžícemi, v rámusu, mezi hromadami písku, cihel, bláta. Nebeský postaven vznikne tak, že sestupuje z nebe, spojuje nebeské a pozemské, je to Jeruzalém zároveň nebeský a zároveň pozemský. Bariéry mezi světem věčným a světem tímto padly, Jeruzalém nový se zpřítomňuje jak v božské dokonalosti, tak i v největší možné pozemské kráse a konkrétnosti; nový Jeruzalém sestupuje od Boha z nebe, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha (Zj 21,2). Najednou je tu, Božím jednáním. Viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo, řekne o tom vizionář Jan (Zj 21,1). Je to nový Jeruzalém jakožto metropole úplně jiného světa, než byl dosud, nového světa, hlavní město Boží věčné říše. Moře už vůbec není, Bůh ho zrušil: moře starověk chápal samozřejmě jako problematický a nepřátelský živel, který civilizaci vůbec k ničemu není, přináší akorát námahu, starosti, vodu, která se nedá pít. K překonání vzdáleností je třeba lodí, které čelí mnoha těžkostem a ztroskotávají za bouří. Ruší se nejen moře, ale i všechna pozemskost: potíže, které máme s tlakem přírody, s namáhavým získáváním obživy, se zdravím, nemocemi a smrtelností, všechna bolest pozemského způsobu života se rovněž ruší a rozpouští se: v nebeském Jeruzalémě se žije věčně, šťastně, bez námahy, bez lopoty, bez válek, bez pozemských konfliktů, bez hříchu a hříšnosti. Těm, kdo tu smějí žít, v tomto věčném Jeruzalémě, Bůh setře každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." (21,4)

       Ti, kteří sní o chaloupce z perníku a podobných šmakulád, si podobnou vidinu malují zpravidla proto, že sami bydlí podvyživení v chatrči s roztrhanou doškovou střechou. V době, kdy vzniká a je ranou církví čteno toto Zjevení Janovo, zůstává v živé paměti Židů i křesťanů vycházejících ze židovství ještě dobytí a úplné zničení Jeruzaléma až do základů římskými vojsky. V roce 66 vypuklo v Jeruzalémě povstání proti římské okupaci a tato ozbrojená revolta zachvátila potom celé Judsko. Římané likvidovali povstání ztuha a několik let, a když se jim podařilo nad vzbouřenci zvítězit, úděsným způsobem obyvatelstvo masakrovali trestnými výpravami, popravami ukřižováním a hromadným prodáváním celých komunit do otroctví. Z Jeruzaléma se stala hromada sutin a přestože se postupně, i v době vzniku Apokalypsy Janovy, začínal Jeruzalém z katastrofy vzpamatovávat a vyrůstalo tu nové osídlení, jeruzalémský chrám nikdy obnoven už být nemohl, zbyla z něho jenom známá Zeď nářků. I do poetického líčení nebeského Nového Jeruzaléma z novozákonního Zjevení Janova tedy pronikla inspirace vyhlazením Jeruzaléma několik desetiletí předtím, které tolik traumatizovala křesťany několika generací, nemluvě o židech.

       Nový Jeruzalém představuje především město, kde v jedinečné symbióze žijí Bůh a jeho věrný lid. Vnějšková nádhera tohoto svatého města vyjevuje nádheru Boží majestátu. Že jsou hradby města postavené z ryzího zlata, jaspisu, safíru, chalcedonu, smaragdu, topasu... a brány města z perel (Zj 21,18-21), to ovšem symbolizuje hojnost budoucího věku: žádné hmotné bohatství není bohatší než bohatství budoucího věku Nového Jeruzaléma; v Novém Božím Jeruzalému nikdo nezná hlad, chudobu a nedostatek. Ještě důležitější je tu vidina konce vší pozemské bolesti a všeho utrpení: Bůh stvořil nové nebe a novou zemi, předchozí příroda již není, ruší se. Nebudou tady v nehynoucí Boží věčnosti a přítomnosti mít místo žádná omezení a úskoky přírody, nenastane zde střídání noci a dne (21,23), ale všeobecná a nepřestávající radost, vše bude zalévat svým světlem nikoli slunce nebo aspoň měsíc, ale nad všechna slunce jasnější světlo živé slávy Boží (21,23; 25). Smrt nebude, jak jsme slyšeli, nářek nebude, ani žal, Bůh osobně setře každou slzu z očí, usmíří tedy a nahradí všechna utrpení věku časného a pozemského. Setkávají se v moci a slávě Božího města Jeruzaléma nebeského všemožné oběti válek, různí trpící, umučení, zemřelé děti, obnovují se přervané vztahy, vazby, ruší se odloučení a stesk. Bůh zde ruší a konečným způsobem řeší všemožné dějinné rány, společenské rozpory, které se zdály po staletí bezvýchodné - například rozptýlení židovstva. V Janově vidině se zpřítomňuje sjednocení dvanácti kmenů izraelských: ve městě se nachází dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány na západ. (Zj 21,12-13) Králové a pozemští vládci se ruší rovněž - mizí zde veškeré pozemské vládnutí, všechna mocenská hierarchii, jakékoli dělení společnosti na ovládající a ovládané: národy budou žít ve světle slávy Boha a také Božího Beránka Ježíše Krista; králové světa mu odevzdají svou slávu. (21,24). Žádné zlo nemůže proniknout do svatého Nového Jeruzaléma: Nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života. (21,27; též 21,8)

       Co považuji snad za nejvíce hodné zamyšlení z celého proroctví Nového Jeruzaléma, je nepřítomnost chrámu v tomto svatém městě. Přestože byl chrám pro starověké židy tak enormně důležitý, znamenal pro ně srdce jejich duchovního, ale i státního života a zánik chrámu je tolik bolel, zjišťujeme, že ani ve svatém Novém Jeruzalému se s ním nepočítá. Není obnoven, není totiž vůbec zapotřebí: Chrám jsem v něm (v tomto nebeském Jeruzalému) nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek (21,22). Pozoruhodné tedy! Nejenom že se ruší králování pozemských králů a panování pozemských států a všechny pozemské moci a poměry a legislativy. Ruší se chrám, ruší se kněžský aparát, ruší se bohoslužby, ruší se všechen církevní provoz: Toto vše chápe totiž kniha Zjevení Janova jako provizorní záležitosti tohoto času, vhodné jenom k tomu, aby pro tento pozemský svět ukazovala vzdáleného Boha, hovořila o jeho příslibech. Církev a kněžstvo odkazuje k něčemu budoucímu, nyní zatím ještě nepřítomnému. V říši nebeské Boží věčnosti, symbolizované Janovým proroctvím nového města Jeruzaléma sestoupivšího z nebe, ale bude Bůh tak moc, tak intenzivně s námi a vedle nás, že chrám by tu byl zcela nadbytečným. Není třeba se chodit na něco ptát nebo něco sdílet s kněžími a s církví, když se na všechno můžete zeptat tváří v tvář samotného Pána Boha a všechno sdílet s Ním.

       Janova vize blaženého nebeského Nového Jeruzaléma staví na motivech převzatých z proroků Izajáše a Ezechiele; i tam se objevuje přenádherný nový Jeruzalém na konci věků, i tam si spolu hrají a mazlí se spolu lev s kůzletem jakožto výraz věčného míru a pokoje v celém veškerenstvu. Zároveň pak stojí Janův obraz Nového Jeruzaléma u kořene všech možných moderních vizualizací ráje, leckdy vizualizací značně rizikových, které se staly součástí radikálně osvícenské a ultralevicové utopie. I komunistická legendární "beztřídní společnost" se zrušením peněz i vší práce, beztřídní společnost, která zároveň dospěla k nevídané míře vědeckého ovládnutí přírody, s pradávnými obrazy Zjevení Janova do nějaké míry souvisí. Zde, u Marxe a zejména Lenina a jeho následovníků, se však jedná o úpadkovější variaci na Janovo proroctví. Povšimněme si, že na rozdíl od těchto divokých osvícenských a moderních vizí nemůže být v Janově Apokalypse příchod věčné blaženosti jakkoli ovlivňován, jakkoli manažován lidmi a lidskými aparáty: Nový Jeruzalém sestupuje v Janově Zjevení z nebe, od Boha, pouhým Božím skutkem, Božím činem, "pod Boží taktovkou". Ani nápad, že by snad ráj mohly uskutečnit lidstvo, nebo snad odhodlaná, semknutá a všeho schopná část lidstva - jakási Strana, která zároveň při uskutečňování svého ideálu nelituje obětí, používá násilné, policejní a justiční prostředky vyšponované do nevídaného revolučního teroru. Amen.      







    KÁZÁNÍ O (NE)VDĚKU 

    13. listopadu 2022 


    Základ kázání: Lk 17,11-19 v Českém ekumenickém překladu  (Další liturgická čtení: 2 Kr 5,1-3; 9-17 v překladu Jeruzalémské Bible a Jk 4,13-17 v Žilkově překladu)


  • Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. 
  • Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál 
  • a hlasitě volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" 
  • Když je uviděl, řekl jim: "Jděte a ukažte se kněžím!" A když tam šli, byli očištěni. 
  • Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; 
  • padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. 
  • Nato Ježíš řekl: "Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? 
  • Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?" 
  • Řekl mu: "Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila."  (Lk 17,11-19)

  •    Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb, dnešní věty z evangelia jsou značně obrazově bohaté, barvité, avšak jde o obraznost zároveň dosti pochmurnou. Naříkání nemocných, jejich bolest, práchnivé a zohavené ruce prosebně natahované za Ježíšem zakoušíme z Lukášova evangelia v otřásající naléhavosti.

       Ježíš pěšky putuje napříč Samařím a Galileou. Samozřejmě necestuje osamoceně, ale s doprovodem přinejmenším některých apoštolů nebo jiných přívrženců, a tento moment děje nepřehlédněme: odehrává se během cesty, pod širým nebem, a tato nestálost působení se stává podstatným momentem Ježíšova zvěstování. Takřka vždycky Ježíš někam putuje, zdrží se někde jenom určitý omezený čas. Je to opak působení, kdy se narodíte nebo usadíte v jakési obci a tam žijete roky a další a další desetiletí, prohlubující své vztahy k místu a místním usedlíkům, kteří si na vás čím dál důvěrněji zvykají a čím dál určitěji vás berou za "svého", za součást zdejší komunity. Naproti tomu Ježíš nikde nezapustí kořeny a vše, co o jeho učení říkají evangelia, se odehrává na pozadí putování judskou krajinou, někdy v různých nahodilých domácnostech, často pod širým nebem. Ve chvíli, kdy se odehrává evangelistou Lukášem tradovaná událost - uzdravení deseti malomocných - Ježíš jde dokonce do Jeruzaléma: Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou(Lk 17,11), a tento cíl cesty rámuje celou tuto legendu o uzdravení deseti malomocných do pašijového ladění. Ježíš se blíží k Jeruzalému, tam ho zbičují, poplivou, odsoudí a ukřižují, Ježíš tento mučednický konec své životní pouti předpokládá, neuhýbá mu ovšem, jde mu v ústrety, a během svého blížení se k Jeruzalému ještě zakusí setkání různého druhu. V danou chvíli Ježíš "prochází Samařskem a Galileou", píše Bible. Samaří s Galileou představují oblasti severně od Jeruzaléma, a patří se říci, že v tehdejším židovském náboženském pojetí, viděno optikou jeruzalémských kněží a elit, se jednalo o oblasti nábožensky dosti nekvalitní. Kdykoli přišla v Jeruzalémě řeč na Samaří a Galileu, přezíravost a pohrdání by se daly krájet. Platilo to zejména pro Samaří, hebrejsky Šomrón, které už tehdy mělo status v podstatě tak nepravověrné oblasti, že tu snad o souvislosti s židovským náboženstvím nemohlo být ani řeči: Židé a Samařané se navzájem považovali za nevěřící, odpadlíky a takřka na potkání se nenáviděli. Galilea na tom byla o málo lépe; zde šlo o kraj také severním směrem situovaný od Jeruzaléma, se silným vlivem řečtiny i helénské kultury. Šlo také o kraj pozoruhodně krásné přírody, kde okolo Galilejského jezera vystupují strmé svahy, jaké by nám mohly připomínat České středohoří. Zdejší obyvatelstvo bylo svou vzdáleností odříznuté od ortodoxního židovství jeruzalémského centra, hemžilo se to tu různými heretiky, proroky a blouznivci. Koneckonců jednalo se také o krajinu, ve které se nejčastěji zdržoval Ježíš a žila tu i jeho rodina: kněží i Pilát Pontský ještě během ukřižování přezdívali Ježíšovi "Galilejský", "ten Galilejský", což byl projev despektu: Galilea znamenala pro jeruzalémskou metropoli takový nábožensky neuvědomělý Vidlákov. Pokud tedy Lukášovo vypravování o uzdravení malomocných zmíní, že se tak stalo během putování Ježíše přes Samaří a Galileu do Jeruzaléma, nastoluje se i v tomto symbolika Ježíše vykupujícího a rány hojícího, Ježíše, Pána, který smiřuje svou diskrétní přítomností rozdělené a rozervané židovstvo v jeden lid, Ježíše scelujícího nakonec i rozdělené a nesmířené lidstvo, Ježíše přicházejícího, aby uzdravil, co je nemocné nebo zraněné (Mt 10,5-6; Mk 2,17; Lk 13,34-35; 15,1-10...), a sice scelujícího židovstvo a lidstvo právě v pašijové cestě, ve znamení oběti na kříži.

       Ježíše tedy u jedné vesnice v této oblasti potká jakási komunita deseti malomocných: jedná se o deset malomocných výhradně mužů, jak se dozvíme v řeckém originálu (deka leproi andres, Lk 17,12). Ti byli v důsledku své nemoci odloučeni od všech zdravých, nikdo zdravý se jich ve vlastním zájmu nesměl dotknout: tito nemocní si takříkajíc zbyli navzájem, živili se patrně žebrotou nebo bídným sbíráním nejzákladnější obživy: jakési putovní leprosárium. To, čemu dnešní tropická medicína říká malomocenství (lepra), se nemuselo nutně krýt s tímto starověkým malomocenstvím - podle všeho nazýval starověk "leprou" různé nemoci, které se zběžně projevovaly napadením pokožky. Mohlo jít stejně tak dobře o lupénku, ekzém nebo rakovinu kůže. Starověk chápal malomocenství jako Boží trest, ten, kdo trpěl malomocenstvím, takto dopadl podle úvahy starověkých židů jistě z dobrých důvodů; Bůh dobře ví, zač nemocného trestá... Postižený malomocenstvím trpěl tedy nejenom samotnou nemocí a odpudivým znetvořením, ale také odloučením od společnosti, vyhnáním mimo obydlí a obce, trpěl rovněž zdrcujícím morálním odsudkem okolí. Samo české slovo malomocenství mimochodem odkazuje na poškození hmatu, které choroba způsobuje.

       Tato desítka nemocných, zohyzděných a sociálně zcela vyloučených, na které už v tomto životě nečeká nic pěkného, přichází tedy Ježíšovi naproti, oblečená do špinavých cárů, možná i cinkající zvonečky, kterými bývali nuceně vybavováni malomocní, aby většinová společnost už zdálky slyšela, kdy má před nimi utíkat. Vztahují své vředovité ruce k Ježíši a křičí: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!"(Lk 17,13). Nezní to jako zcela jednoznačná prosba o uzdravení, o zbavení nemoci, spíš jako výraz nejzazšího zoufalství - jistěže tu nějaká naděje ve vyléčení zůstává přítomna... Pravděpodobně tito malomocní vědí, že prorok a učitel Ježíš leckoho už dříve uzdravil z vážných nemocí. Ježíšova zázračná uzdravování uvádějí všechna evangelia v tak masivní míře, že pověst podivuhodného léčitele nebylo dost dobře možné od tehdejšího Ježíšova působení odpárat. Na druhou stranu zase vidíme, když čteme evangelia, že Ježíš nepovažuje schopnost uzdravování z vážných i beznadějných nemocí za vrchol svého poslání; spíše se pokouší tyto věci utajovat a čtenář evangelia začíná posléze chápat, že celé to uzdravování nemocných a kříšení mrtvých zejména symbolizuje moc a možnost Božího království. Zoufalí i doufající se přibližují zohavení malomocní k Ježíšovi a jeho apoštolskému doprovodu a prosí o soucit.

       Ježíš je zbaví jejich děsivého údělu výzvou, která není bez zajímavosti: "Jděte a ukažte se kněžím!" (17,14) Žádný léčebný prostředek tu není ve hře, žádný dotek nebo vztahování rukou, žádné omytí tekoucí vodou v potoce nebo v řece. Od Ježíše zazněl pokyn "jít a ukázat se kněžím", což je přikazováno malomocným i v tradičních pokynech Třetí knihy Mojžíšovy zvané Leviticus - nu a kde jsou kněží? Nikde jinde než v Jeruzalémě, totiž v chrámu, to znamená desítky kilometrů odtud, od vesničky v Galileji nebo Samaří. Už jenom tím, že v relevanci tohoto Ježíšova pokynu uvěří, tím, že se na cestu do Jeruzaléma ke kněžím doopravdy vydají, tím, že berou Ježíšovo slovo vážně jakožto spásné slovo a očekávají jeho naplnění, už jen tímto rozhodnutím víry každý ze skupinky deseti malomocných ukazuje, že je hoden přijmout zachránění a uzdravení, tímto se každý z nich otevírá Božímu vykupitelskému konání. K tomu i spásné slovo Ježíšovo nesené tu evangeliem: "Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila." (17,19): Víra není pasivní, má zejména svou aktivní stránku. Přijetí Božího spásného činu neznamená ani tak nějaké pasivní sklonění jako spíše odhodlané rozhodnutí celé bytosti a konsekventní jednání. Není zřejmé, kdy, v jaké fázi své nikterak krátké a nikterak bez námahy podnikané cesty do Jeruzaléma za kněžími zpozorovala ona desítka doufajících malomocných své uzdravení - jestli hned za humny nebo o pořádných pár vesnic dále nebo někde na dohled Jeruzaléma. Rituální setkání většiny z nich s kněžími a jejich prohlášení v chrámu za očištěné příběh předpokládá.

       Byl však tento děj vyprávěn evangelistou Lukášem kvůli něčemu jinému, vážené sestry a milí bratři. Jedná se v první řadě nikoli o líčení medicínsky nevyložitelného zázraku, ale je to legenda o vděčnosti a hlavně o nevděku, příběh o nesamozřejmosti darů Božích a o nesamozřejmosti vděku. Z deseti uzdravených (evangelium řekne: "očištěných", Lk 17,14; 17) jeden z nich jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. (Lk 17,15-16) Nedokončil ani pouť do Jeruzaléma do chrámu, ke které byl vybídnutý Ježíšem, nebo rozhodně před ní upřednostnil vrácení se k Ježíši a vděčné poklonění se Božímu království přítomnému v Ježíšově konání. Ostatních devět takto neučinilo, považovali religiózní rozměr svého nenadálého uzdravení či očištění patrně za vyřešený očišťujícím rituálem ve vzdáleném chrámu jeruzalémském; vztah k Ježíši z jejich života vymizel. Jedině tento Samařan, Samaritán, ostatně v očích židovského veřejného mínění považovaný za cizince a jinověrce, uchopil adekvátním způsobem Boží dar uzdravení i Ježíšovo pozvání ke sdílení Božího království ve víře. Zůstává rozhodnutý žít životem novým v dimenzi vděčnosti, žít ze zdrojů Božího království, jak je Ježíš zvěstoval. Porozuměl nesamozřejmosti života, nesamozřejmosti zdraví, nesamozřejmosti Božího obdarování.

       Devět z deseti bývalých malomocných, zachráněných Ježíšem společně s tímto Samaritánem, devět z deseti vytažených z podobné Satanovy výhně jako tento vděčný uzdravený Samařan, nezareagovalo náležitě: dar uzdravení se s nimi v podstatě nepotkal, neproměnil jejich život, nepřivedl je k pravému díkůvzdání. Příběh ukazuje nejenom ochablost a absurditu lidské povahy, neschopnost vděku, ukazuje nedostupnost života v pravdě pro většinu společnosti. Prezentuje také, jak vachrlaté to je s naplňováním Kristova pozvání k Božímu království pro starobylý židovský Lid Smlouvy. Za Ježíšem se vrátil jediný uzdravený z deseti, a to ještě ani nebyl opravdový Žid, byl to Samařan. Poselství Lukášova evangelia posléze ukazuje, že pozvání k radostnému životu z Božího království je třeba nabídnout nejen Židům, ale také ostatním, takřečeným pohanům - zvěstovat spásu z Božího království všem, učinit ji univerzální nabídkou pro celé lidstvo. Amen.   









    KÁZÁNÍ O BOJI A VĚČNOSTI 

    6. listopadu 2022 


    Základ kázání: Ef 6,10-20 (Další liturgická čtení: Tt 2,11-14 a J 17,1-11 - v Českém ekumenickém překladu)


  • A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. 
  • Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. 
  • Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. 
  • Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. 
  • Stůjte tedy 'opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, 
  • obuti k pohotové službě evangeliu pokoje' 
  • a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. 
  • Přijměte také 'přilbu spasení' a 'meč Ducha, jímž je slovo Boží'.
  • V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne, 
  • aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím. Tak budu moci směle oznamovat tajemství evangelia, 
  • jehož jsem vyslancem i v okovech, a svobodně je zvěstovat, jak je mi uloženo.  (Ef 6,10-20)

  •    Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, Epištola Efezským nám předává ve svém závěru několik "rad do života", stylizovaných tak, jako by apoštol Pavel napomínal na rozloučenou své věrné křesťanské společenství ve městě Efezu. Věty tohoto starověkého dopisu psaného církvi do Efezu vyzývají adresáty, aby dále prošlapávali cestu apoštola Pavla, aby se jejich další život nezpronevěřoval duchu Pavlova učení a aby samozřejmě všichni zůstávali dalekosáhle ve shodě s evangeliem Ježíše Krista, aby žili z Krista. Epištola Efezským nicméně nepředstavuje v přísném slova smyslu text psaný samotným apoštolem Pavlem: hledí zachovávat Pavlovu osobitou bohosloveckou stopu, ale také Pavlovu památku; sepsal tento List Efezským až několik desetiletí po Pavlově smrti nějaký Pavlův žák, pokud ne dokonce skupina žáků.

       Věty ze závěru tohoto textu stylizovaného jako Pavlovo dopisové zvěstování do Efezu, ve kterém Pavel ovšem podle jiných novozákonních ohlasů kdysi působil, se vyznačují zvláštní náladou, která patří nepopiratelně k závěru církevního roku. Je to nálada "konce času", bezčasí, ale radostného bezčasí, nálada nadějného "konce času". Dialog, který tu vede Epištola Efezským s církevními adresáty, stojí v protikladu k přítomnosti, v protikladu k dějinám, v protikladu k času a časností. Adresáti i pisatel biblického textu se takříkajíc koupou ve věčnosti Boží, radují se v živém zakoušení Boží blízkosti a Boží věčnosti, žijí z Božího království, ačkoli ještě stále cosi pohledávají zde, v tomto světě pozemském. Tento svět pozemský však nad Božími dětmi nemá už žádné moci, nevládne nad nimi. Křesťané živé víry, následovníci apoštola Pavla, v tomto světě pozemském jen tak tiše a zlehka našlapují, prodlévají tu ještě, nacházejí se ještě pořád ve světě a nějaký čas se snad ještě ve světě nacházet budou. Nečerpají však své síly ze světa, ale ze zdrojů Božího království, které je nad světem, mimo svět a svět jeho tichého Božího Ducha zničit nemůže. Takto žijí ti, kdo jsou spasení a vykoupení. Neutíkají od světa, nezříkají se milosrdné služby bloudícímu a trpícímu světu, ale zároveň reprezentují jinou mocnost, než je tento svět, natož tento stát, tyto poměry, tyto pozemské souvislosti a konflikty. Křesťan - nejenom ten z Efezu - žije zde, patří sem, má zde ve světě stále ještě nějaké malé závazky a povinnosti, ovšem doma je v království Božím věčném plném světla. Verše biblického Listu Efezanům nás učí žít v této dvojznačnosti - učí nás žít v patření Bohu a Boží říši, ale ještě stále prodlévat tady, na zemi, v těle, v pozemské tíži, a prodlévat tu přesto s nadějí a zvesela. Začtěme se poněkud důkladněji do těchto vět z šesté kapitoly Epištoly psané do Efezu, nebo aspoň do některých z těchto vět.

       A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. (Ef 6,10-11) - Tu se připomíná věřícím, komu patří, na jakém základě mají svůj život stavět: Boha List Efezským demonstruje jako toho, kdo vás, nás, může vybavit velkou vnitřní silou: a větší silou než co jiného zde v tomto světě, ať už to může být jakkoli vemlouvavé, všudypřítomné či domněle mocné a všemocné. Boží síla nás dovede vysekat i z ďáblových úkladů, ze všemožných nástrah a drtivých ran zla: je dobře patřit svou duší k tomuto řádu Božího království.

       Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát (6,12-13) - Tyto pozoruhodné verše varují před osobně pojímaným nepřátelstvím. Křesťan má své nepřátelství, svou bojovnost zaměřit na zlo samo, na zlé činy, na projevy zla, avšak zároveň osoby konající zlo spíše litovat. Služebníci zla jsou také jeho oběťmi. Na každý pád křesťansky si ošklivit zlo není nic osobního a osoby nenávidějícího. K duchovní zralosti však patří rozpoznávání "mocností a sil", určitých mocností a sil, jako něčeho zlého (srov. 1 J 4,1nn.). Je možné tu vzpomenout slova kardinála Harracha, velké postavy české pobělohorské protireformace 17. století, že dlužno "nenávidět kacířství, ale milovat kacíře; nenávidět hřích, ale milovat hříšníka".

       Stůjte tedy ,opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje' a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. (6,14-16) - Co chtějí sdělit tyto verše, sestry a bratři? I když působí zabarvení těchto biblických vět nejprve tolik militárně, hovoří se tu metaforicky o boji, o zbraních, o různých vychytávkách antického zbrojířského umění (pancíř, štít, opásání beder, bojové obuvi), přesto je třeba neztratit ze zřetele, že život křesťana je povolán k míru. Hlavním "bojovým prostředkem" křesťana je mír a pokoj: jde tu o pacifistické válčení, o nenásilné bojování. A když se do těchto vět Epištoly Efezským začteme pozorněji, vidíme najednou, jak moc je i symbolika této zvěsti zaměřena na obranu spíše než útok, na dobytí, zajetí nebo zotročení nepřátel. Štít víry, pancíř spravedlnosti, pás pravdy, služba evangeliu pokoje - tedy tyto zbraně, jaké vlastně nejsou zbraněmi, mají pomoci odolat nepřátelství "toho Zlého", rozumějme tedy nepřátelství ďábla, Satana. Používáním zbraní ďábla, totiž agresí a vraždící nelítostností, by se vlastně přijala pravidla ďábla ("toho Zlého", řečeno s Listem Efezanům). Pokud ale vsadíme na zbraně pokojného Božího království, můžeme být účastni Božího vítězství. Je zřejmé, že tyto řádky Bible nejsou tak docela nekonkrétní. Dozajista v nich promlouvá také něco z ohlasů na situaci křesťanů v dobách pronásledování římskými úřady a státní mocí, promlouvá tu zkušenost diskriminace, věznění, mučednictví, což byla také zkušenost samotného apoštola Pavla, popraveného stětím před branami Říma někdy kolem roku 63 po Kristu. Ale ani porážky v tomto světě, dokonce ani mučednická smrt naprosto neprotiřečí naději křesťana - připomeňme slova evangelia: A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou (Mt 10,28; Lk 12,4). Nemůžeme dost zdůraznit, že smrt (těla) patří do řádu tohoto světa, ale kdo žije dokonce už svůj život na zemi v království Božím, pro toho smrt těla, ani tělesná smrt jeho blízkých nemůže znamenat konečné slovo. Smrt je pro věřícího prahem, který se na konci pozemského a tělesného života překročí - prahem do Boží věčnosti.

       V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím. Tak budu moci směle oznamovat tajemství evangelia. (6,18-19) - V těchto verších se hovoří o tom, co znamená být součástí církve a církevního společenství, v Efezu nebo kdekoliv jinde. Znamená to být součástí všestranné a angažované podpory bratří a sester, zde zdůrazněno podpory modlitební. Jeden se modlí za druhého a druhý za prvního a všichni za každého, abychom v zápase s potížemi tohoto světa obstáli a víru v Boha prohloubili. Modlitba má být konána v každý čas, zdůrazňuje epištola - dokonce zřejmě v čase nočním stejně jako denním, jak by to naznačovala slova "bděte na modlitbách": o bdění tu tedy jde, o přemáhání ochablosti a únavy... Dlužno říci, že když zde Písmo svaté mluví o modlitbě, o neustávající modlitbě, není třeba si představovat tuto modlitbu nějak vyhroceně rituálně: jako byste si snad měli pokaždé při takové modlitbě kleknout, nejlépe do nějakého posvátného prostoru, pokřižovat se a vkleče se takto modlit ve dne v noci. Jde spíše o modlitební postoj jako takový, o modlitbu jakožto vnitřní rozhovor s Bohem, který můžeme konat úplně kdykoli, žádný okamžik našeho života není takového druhu, že bychom v tomto okamžiku nemohli nějakým způsobem patřit Bohu, uvědomovat si toto patření Bohu a děkovat za něj. Modlit se můžeme docela klidně při krájení cibule, při pečování o naše dítě nebo staré rodiče, při usínání v peřinách nebo naopak při probouzení, při vyčerpávajících zápasech tohoto světa stejně jako naopak při drobných radostech. Modlit se máme v nezanedbatelné míře za druhé, za členy vlastního církevního společenství, za ty, se kterými se zde setkáváme, po jejichž boku spoluzápasíme se zlem, s ohnivými střelami toho Zlého, jak nám řekly předcházející verše. Stylizace Listu Efezským zde výrazně myslí na apoštola Pavla, na pozici všech apoštolů a mluvčích církve, v dnešních souvislostech jistě na kněze a faráře: Modlete se i za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím. Tak budu moci směle oznamovat tajemství evangelia. (6,18-19) Starostí společenství, které se modlí, společenství sester a bratří, je, aby ti mezi nimi, kteří jsou pověřeni službou slova, neboli kázáním, výkladem Kristova učení, obhajobou Kristova učení před světem, aby zde v tomto uspěli a svou službu konali zdatně a náležitě. Aby jim bylo dáno, modlitbami vlastními i modlitbami druhých podepřeno dobré hlásání, dobré zvěstování Božího království. Aby nacházeli pro svou řeč o těchto velkých věcech slova náležitá, přiměřená a přesvědčivá - tak, jak apoštolu Pavlovi se podobná požehnaná slova dařilo nacházet a druhé jimi oslovovat. "Oznamovat tajemství evangelia" je dovednost vymodlená, podepřená poznáním Božím, hlubokým a věrným vztahem k Bohu. Evangelium a hluboká tajemství evangelia nejde nějak "vlastnit", nejde si je suverénně osvojit a přivlastnit. Ten, kdo promlouvá jménem evangelia, o pravdách evangelia, se do evangelia noří vždy znovu, vždy angažuje celek své bytosti, celek svého života. Epištola Efezským vyzývá k vyprošování Božího požehnání pro apoštolské mluvení o pravdách a hlubinách evangelia. Amen.








    KÁZÁNÍ KE SVÁTKU PAMÁTKY ZESNULÝCH 

    30. října 2022 


    Základ kázání: 2 Kor 5,8-11 v překladu Jeruzalémské Bible (Další liturgická čtení: 1 J 2,15-17; 25 v překladu Bible Kralické a J 11,25-26 v překladu dr. Františka Žilky)


  • Jsme tedy plní odvahy a přáli bychom si raději opustit toto tělo a jít bydlet do blízkosti Páně. 
  • Tak tedy, ať už setrváváme v tomto těle, anebo je opustíme, záleží nám na tom, abychom se líbili jemu.
  • My všichni totiž musíme stanout před Kristovým soudem, tak aby každý dostal odplatu za to, co dělal, když byl ve svém těle, buď dobré, anebo zlé.
  • Když tedy známe bázeň před Pánem, snažíme se přesvědčit lidi. Bůh, ten do nás vidí, a doufám, že vy ve svém svědomí do nás vidíte rovněž. (2 Kor 5,8-11)

  •    Milé sestry, milí bratři, milí všichni přítomní a zvláště pak vy, kteří vzpomínáte na své zesnulé,

       i my se v našem společenství připojujeme k duchovnímu rozjímání o těch, kteří z našeho života v nějakém smyslu odešli tělesnou smrtí, ale zároveň v našem životě zůstávají dál. Žijí v nás vzpomínky na ně, ale žije v nás i to, co nás naši zesnulí během svých životů naučili, co nám předali, co jsme vedle nich a společně s nimi zakoušeli. Zároveň, jak se na křesťanské společenství sluší a patří, chceme nějak, každý jistě po svém, ale také všichni společně, nějak hlouběji zakusit náboženskou souvislost spojenou s odchodem, smrtí, zesnutím, životem věčným a nezničitelným, s Božím světlem v umírání i v nesmrtelnosti.

       Kdyby snad i naše moderní a modernistická církev chtěla na svátek spojený se zesnulými, v našich poměrech často po katolicku zvaný Dušičky, kdyby snad církev chtěla na tento svátek zapomenout nebo se mu vyhnout, okolní civilizace a společnost by toto sváteční mystérium ihned spěchala připomenout. Kostel nekostel - stačí jít v těchto dnech okolo hřbitova a vidět, jak se tam kupí květiny, věnce, světýlka i návštěvníci a před hřbitovní branou se obtížně hledá trocha místa k zaparkování. Ani bývalý komunistický režim, který přece sám sebe definoval ateisticky a hleděl přetrhat vztahy s křesťanskou tradicí co možná od podlahy, ani tento režim nevyškrtl Památku zesnulých ze svého kalendáře. V posledních desetiletích se i v našich poměrech objevuje folklór spojený s keltským svátkem zvaným v novější době Halloween, dříve označovaný staroirským slovem Samhain. Zde v Čechách může tato svátečnost působit jako nedávný a nesourodý prvek, se kterým se přece starší generace dříve nesetkávala a který může připisovat silnému současnému vlivu angloamerické kultury. Jedná se ovšem o svátek prastarý, a koneckonců není ani zde tak docela neautentický, když vezmeme v úvahu, že na území dnešních Čech žily už kdysi, před příchodem křesťanství, keltské kmeny. Svátek Halloween, tolik oblíbený dětmi, dává pěkné náměty tím, jak chápe svátek mrtvých jako trochu pochmurný, dosti strašidelný, ale v neposlední řadě nějakým způsobem veselý nebo rozpustilý karneval. Symboly vydlabaných dýní, strašidelných masek a převleků, především všudypřítomných ohňů, světel a světýlek odkazují k jedné noci v roce, kdy se v pohanské obraznosti zvláště důvěrně prolíná svět živých i mrtvých. Pohanské předkřesťanské komunity na různých světadílech znaly tuto svátečnost, toto mystérium záhrobí a nikoli náhodou situovali podobný svátek do času, kdy se podle nich léto lámalo v zimu, vzápětí po svátcích sklizně. Také mexičtí Aztékové v době předkolumbovské připomínali nebo přesněji řečeno prožívali a odžívali tento jeden den, kdy prý mrtví přicházejí ze svého zásvětí na chvíli sem k nám, jen tak, trochu si s námi popovídat - jako za života; tato důvěra v propojení mezi světem živých a zesnulých pak vybízela méně dramaticky truchlit. Na evropské pevnině se pokoušela podobné svátky jakž takž ochočit katolická církev pro své pojetí Svátku všech svatých (prvního listopadu), aniž církev považovala za schůdné a smysluplné vymýtit z těchto pokřtěných pohanských svátků všudypřítomnou symboliku světýlek, svíček, vadnoucích květin; koneckonců i navštěvování náhrobků našich zesnulých v čase Dušiček stále zachovává podobné mysterijní založení. Na konci šestého století si irský mnich sv. Kolumbán hořce stěžuje, jak i jeho klášterní spolubratři, nemluvě o obecném lidu, divoce slaví svátek zesnulých Samhain: "V bezbožných kostýmech a s ďábelsky pomalovanými tvářemi metají kotouly přes oheň, loví z ohně jablka ústy, zpívají nesmyslné zpěvy, pijí až hanba a domnívají se hodovat společně se svými mrtvými. Chválí se snad takto Kristus?" Je to zcela zbytečné, Kolumbánovy výčitky nikdo neposlouchá.

       Základem dnešního kázání je ovšem promýšlení otázky smrti a života věčného skrze věty apoštola Pavla z biblického Druhého listu Korintským. Přehlédli jsme před chvílí, jak bývá chápán vztah říše živých a říše mrtvých v různých kulturách dávných dob i dneška, a tu vidíme, s jakou neobyčejnou střízlivostí apoštol Pavel téma života věčného pojímá. Především tady ani jinde se biblický svědek Pavel neopírá o žádný rej symbolů a rituálů, jak jimi až překypuje připomínka svátku zesnulých až dodnes: a nutně překypovat musí, protože nemalá část všech společností vždycky byla nějak oslovována všemožnými symboly, rituály a smyslově podnětnými folklórními zvyky. Nicméně Pavel, když chce něco říci korintské obci křesťanů o smrti a o tom, co je silnější než smrt, o životě věčném - tu neklade na stůl nic než své vyznání víry, než pár slov o tom, co je pro něj důležité v tomto životě, co je pro něj důležité tváří v tvář smrti a o tom, co jej tímto životem i zvládáním smrti nese: Jsme tedy plní odvahy a přáli bychom si raději opustit toto tělo a jít bydlet do blízkosti Páně. (2 Kor 5,8) (V překladu prof. Františka Žilky: Máme důvěru a volíme raději opustiti domov tělesný a odebrat se do domova u Pána.) Apoštol tu shledává život vezdejší jako chatrný, nedokonalý, a o to více se jeho očekávání orientuje na "onen život", na věčné pobývání v Boží náruči. Je tu přítomno značně nízké cenění života pozemského: rozhodně pro věřícího Pavla nemá cenu sám o sobě, leda jako počátek nebo předsíň věčnosti. Pravdou zůstává, že Pavlův život byl ze svobodného Pavlova rozhodnutí životem dosti asketickým, především životem putujícím a kočujícím, leckdy dokonce prchajícím před všemožnou nepřízní a pronásledováním. Rozhodně životem bez ženy, bez dětí, bez rodinných pout, bez intimních vztahů. Pavel působí v různých vznikajících církevních sborech tehdejšího římského světa, odchází do stále dalších měst a oblastí, čelí ovšem kromě osobní nevůle ze strany okolí také pronásledování a popravování všemožných svých křesťanských známých. Rozhodně nemůžeme Pavla podezírat, že by mu chyběla konfrontace s drsnými i hořkými stránkami života. Rozpory a tragédie života vidí apoštol Pavel zodpovězené až na věčnosti, můžeme si dovolit říci: v nebi, v našem nebeském domově, v Boží náruči, v nadpozemském společenství s Kristem. A toto své upřednostnění života věčného v Bohu před životem tímto vezdejším Pavel nechápe jako projev unavenosti, ochablosti, ale naopak jako projev odvahy, jako projev radostného odhodlání: jsme tedy plní odvahy..., říká přece (5,8). Život vezdejší má jakousi cenu snad kvůli dobrému dílu, které se tu pokoušíme dělat a kvůli vztahům a závazkům, které zde na zemi ještě máme: není tolik důležité, že pro Pavla tyto vztahy nenaplňuje vlastní rodina, ale jeho bratři a sestry v církevním společenství. Každopádně, připomíná Pavel, cokoli si chceme počít v tomto světě, všechno, do čeho se pustíme, máme konat jako službu Bohu a jako chválu Boží: ať už setrváváme v tomto těle, anebo je opustíme, záleží nám na tom, abychom se líbili jemu - totiž Pánu Bohu (5,9).

       Pochvaloval jsem si před chvílí, milí přítomní, jak zůstává Pavlovo vyznání víry v život věčný osobní a střízlivé - nevypomáhá si v zásadě symbolikou nebo rituály. Pavlův život v církvi je životem sdíleného odhodlání a přesvědčení: ukazuje, že pokud máte vyrovnané moudré srdce a hluboký životní vhled do věcí, máte všechno podstatné. Nicméně i tak Pavel vzápětí v psaní Korinťanům použije určité přirovnání, takové do značné míry židovské talmudické, které potom sehrálo v církevním myšlení velmi velkou roli. My všichni totiž musíme stanout před Kristovým soudem, tak aby každý dostal odplatu za to, co dělal, když byl ve svém těle, buď dobré, anebo zlé. (5,10) Tak tedy obraz soudu, Božího soudního slyšení, který nejen církev, ale ještě velké spisovatele moderní doby, Karla Čapka i Franze Kafku, tolik zaměstnával. Oproti velkolepým vizím Posledního soudu, jak je známe z Apokalypsy Janovy a z Michelangelových fresek v Sixtinské kapli, kde jsou kolektivně souzena celá lidská pokolení, je tento Pavlův námět z Druhé epištoly Korintským intimnějšího rázu - jako by se spíš podobal pohovoru s Bohem, jakémusi slyšení na personálním oddělení. Spíš to vypadá na Boží soud s vyloučením veřejnosti, kde jenom Božím očím budeme vyjevovat a přiznávat, co jsme byli v tomto pozemském životě a zač jsme stáli. Chybí tu motiv odsouzení, spíše běží o to, že tehdy, při Kristově "soudním" pohovoru nás nemine skutečné poznání, co náš život zde na zemi vážil a co znamenal, a k tomuto poznání o sobě samotných se budeme na tom jakémsi posmrtném soudu dopracovávat s pomocí a s přispěním Krista: před soudem Kristovým a s Kristem budeme takto poznáni a uznáni! Tento obraz pohovoru s Kristem Soudcem na věčnosti nás ovšem nemá strašit nebo vést k malomyslnosti, ale má mobilizovat to opravdové a dobré z našich životů zde na zemi. Žijme tak, abychom si své jednání zodpověděli jednou před Kristem, abychom mu mohli říci, že jsme dělali to nejlepší a nejodpovědnější, nač naše vezdejší síly stačily; nic méně a nic více.   -   -   -

       Půvab těch nespočetných pohanských i novopohanských světýlkových obřadů i rituálů na přelomu října a listopadu spočívá v tom, že se tu pro jednu noc tajuplně pojímá domácnost, šerá podzimní příroda, hřbitov nebo zápraží s halloweenskou dýní jako určitý most mezi říší mrtvých a říší živých: a tento jakýsi duchovní most mezi tímto životem a na druhé straně "životem po životě" lze během sváteční noci v pohanském mýtu přecházet, setkávat se tu přes práh viditelného světa: živí s mrtvými, mrtví s živými. Apoštol Pavel na to jde ve svém zvěstování jinak: život věčný žijeme už tady na zemi, už tento náš život zde, v bezútěšných poměrech viditelného a hmotného světa, už tento náš život plný kolísání, bolesti i radosti je zároveň životem věčným. Je začátkem a předsíní života věčného, pokoje věčnosti. Na věčnosti bude náš život "zcelen", bude smířen s Bohem a zakoušen ve věčné Boží přítomnosti. Na jiném místě svých biblických epištol, ve známém chvalozpěvu na lásku o tom napíše Pavel ještě těmito slovy: Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. (1 Kor 13,12) Proto také motiv soudného slyšení Kristova: žijme už tento život, aby byl obhajitelný i na věčnosti; a těšme se na věčnost, neboť tam bude dořečeno a usmířeno to, co nás zde v tomto světě trápí, bolí, co nás zde unavuje a pod tíhou čeho zde padáme. Amen.      









    KÁZÁNÍ O PŘÍCHODU KRISTA V POVĚTŘÍ

    23. října 2022 


    Základ kázání: 1 Te 4,13-18 v překladu Jeruzalémské Bible (Další liturgická čtení: Da 12,1-4 v Českém ekumenickém překladu a Mk 13,31-33 v překladu dr. Františka Žilky)


  • Nechceme, bratří, abyste setrvali v nevědomosti o zemřelých; nesmíte se rmoutit jako ti druzí, kteří nemají naději.
  • Věříme-li, že Ježíš zemřel a že vstal z mrtvých, právě tak ty, kteří zesnuli v Ježíši, odvede Bůh s sebou spolu s ním.
  • Máme vám totiž říci o Slovu Páně toto: my živí, kteří tu ještě budeme při příchodu Páně, nepředstihneme zesnulé.
  • Neboť na znamení, jež dá archandělův hlas a Boží polnice, sestoupí z nebe sám Pán a zemřelí, kteří jsou v Kristu, povstanou nejdřív;
  • potom my živí, kteří tu ještě budeme, budeme spolu s nimi uchváceni na oblaka, abychom se v povětří setkali s Pánem. Tak budeme s Pánem vždy.
  • Pomyšlením na to se navzájem těšte. (1 Te 4,13-18)

  •    Milé sestry, milí bratři, milí všichni přítomní,

       někdo, kdo čte Bibli, by v jejích textech neměl předpokládat konečné a závazné závěry hledání biblických svědků i autorů - jako by to, co na stránkách Bible stojí, znamenalo zcela závazné vyjádření zanechané jednou provždy. Ačkoli mají tyto texty velké stáří, tisícileté stáří, představují zároveň slovo proslovené do určité situace Božího lidu. Na osobnosti apoštola Pavla a na jeho v Bibli dochovaných dopisech psaných různým církevním společenstvím není bez zajímavosti sám vývoj Pavlovy víry, duchovní zrání a prohlubování Pavlovo. Četli jsme několik vět z První epištoly Tesalonickým - a tu jsme na samém sledovatelném počátku Pavlova zvěstování. Jedná se o úplně první z dochovaných Pavlových dopisových útvarů, epištol (poněkud archaické slovo "epištola" značí právě dopis) - co více, jedná se o úplně první text celého biblického Nového zákona. Dá se dokonce poměrně přesně datovat, vznikl někdy mezi roky 49 a 51 po Kristu, předpokládá se, že v řeckém městě Korinthu. Tam se Pavel zabýval prací pro tamní církevní společenství, prací ovšem dosti složitou a konfliktní. Máme před sebou tudíž písemné svědectví vzniklé nějakých dvacet roků po působení Ježíše Krista - a zároveň, jak už uvedeno, docela první písemný projev křesťanského písemnictví, zařazený pozdější církví do sbírky nazývané Nový zákon - či snad přesněji "Nová smlouva".

       Stojí za zamyšlení, sestry a bratři, že tento dopisový projev představuje první písemné zvěstování o Kristu, původnější, než jsou evangelia Matoušovo, Markovo, Lukášovo a jiné. Tyto jakési životopisné črty o Ježíši Kristu vznikaly a byly dále církevním podáním neseny až později; když chce Pavel cosi říci křesťanským židům i křesťanským Helénům o Ježíši Kristu, píše své různé dopisy, epištoly. A tento První list Tesalonickým je z nich nejprvnější. Takto Pavel vůbec objevil možnost psát církevní epištoly. V odloučení od tesalonického církevního společenství, Pavel sám pobývající a působící nyní v Korinthu, v církevním sboru jak řečeno poněkud složitém a problémovém, se Pavlovi zastýskalo po svých tesalonických, u kterých pobýval někdy v dřívějších letech. Rozhodl se napsat jim proto dopis - nu, hovořme raději opravdu spíše o epištole, protože s nám známým pojetím dopisu, které píšeme svým příbuzným či známým, nebo jsme dříve psali, toto Pavlovo dopisování nemá tolik společného. Jedná se především o dopis, který je tolik dlouhý, že se skoro podobá menší knížce. Dále je to dopis psaný nikoli jedinému adresátovi nebo třeba nějaké spřátelené rodině, ale jakémusi kolektivu, totiž církevnímu sboru v jednom městě; nikoli kolektivu nespočetnému a nepřehlednému, ale určitě desítkám věřících křesťanů různého věku, povah, povolání, různé zkušenosti a duchovní vyspělosti, a také různé náboženské minulosti. Takže osobního v Pavlových epištolách zase tolik nenajdeme: a rozhodně ne klepy a banality, což, přiznejme, korespondenci naplňuje dodnes ve většině případů. Pavel píše o záležitostech, které je všechny dohromady pálí, vyjadřuje se k ožehavým otázkám a problémům, pociťovaným takto v konkrétní církevní pospolitosti, v tomto případě tedy v řeckém městě Thessaloniké (městě mimochodem velkém, významném, přístavním), ze kterého to není daleko do Bosporské úžiny a do Černého moře, stejně jako k pevnině dnešního Turecka, kterážto oblast se ovšem v antice nazývala Malou Asií a po islámu tu ještě nebylo dávno ani památky. Vzniklo tedy vlastně impozantní bohoslovecké pojednání, zajímavé samozřejmě zdaleka ne jenom pro samotný církevní sbor v Thessaloniké v prvním století, ale i pro pozdější křesťanská pokolení. Toto Pavlovo pojednání je ovšem dialogické - nesené dialogem na dálku, čili dopisem. Uprostřed rozporuplné a v nejednom ohledu i bezútěšné církevní práce v Korinthu píše Pavel jinému křesťanskému společenství, v jehož prostředí mu zřejmě bylo lépe, vztahy tu byly nezkalenější a inspirativnější. Nicméně právě této situaci Pavel vděčí za to, že se vlastně naučil psát epištoly - napoprvé si tuto formu sdělení ozkusil zde, při psaní takzvaného Prvního listu Tesalonickým. Tehdy byl Pavel čtyřicátníkem - i když přihlédneme k antickým měřítkům, ne ještě vyloženě starým mužem. Pavel při té příležitosti zjistil, že se dá komunikovat podobnými velkými dopisovými pojednáními, a později tento způsob psaní ještě přivedl k větší závažnosti a zřetelnosti, koneckonců i k většímu rozsahu; tato První epištola Tesalonickým ještě patří mezi Pavlovými písemnostmi k relativně kratším.

       Jednou z otázek, ke kterým se Pavel v tomto dopisu psaném do Thessaloniké vyjadřoval, byl problém smrti a nesmrtelnosti. Toto jsou pochopitelně záležitosti palčivě pociťované napříč civilizacemi, náboženstvími a kulturami, i nám dnes tyto otázky právem mohou připadat zásadní. V křesťanských počátcích, kdy vznikal Pavlův list, to jest někdy okolo roku 50, v řeckém prostředí, bývala křesťanská odpověď na otázky smrti a překonání smrti ještě spojena s poněkud jinými výzvami, než bychom v církevním shromáždění dneska čekali. Nechceme (...), abyste setrvali v nevědomosti o zemřelých (přesněji asi o zesnulých, doslova o "spících"), píše pro tessalonickou církev apoštol Pavel; nesmíte se rmoutit jako ti druzí, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a že vstal z mrtvých, právě tak ty, kteří zesnuli v Ježíši, odvede Bůh spolu s ním. Máme vám totiž říci o Slovu Páně toto: my živí, kteří tu ještě budeme při příchodu Páně, nepředstihneme zesnulé. (1 Te 4,13-15) Křesťané se setkávají s umíráním cizím i vlastním stejně jako ti druzí, na rozdíl od jiných však prý mají důvod žít v dimenzi naděje spojené s překonáním smrti těla - tak praví Pavel. Tesaloničtí tu jsou napomínáni, aby nepropadali malomyslnosti, takové zoufalství by se dle Pavla míjelo s duchem Kristovy zvěsti. Při pozornějším čtení se ukazuje, že tu tesalonické křesťany přivádí k neklidu ne ani vlastní umírání jako spíše umírání druhých, totiž jiných křesťanů a samosebou příbuzných těchto křesťanských rodin. V počátcích církví bývalo porozumění tomu, co znamená Kristovo překonání smrti, ještě poněkud kolísavé a neustálené. Neujasněné bylo vlastně i chápání toho, co Ježíš Kristus vlastně přináší svým učením o příchodu Božího království. A tomuto zvěstování se mezi určitou částí tesalonické církve, z dnešního hlediska tedy spíše neformálního kristovského kroužku prvního století, rozumělo jako masivnímu konci vlády smrti. Ač nám to dnes může být nesnadné k přijetí, měla přinejmenším část Pavlových následovníků ve městě Thessalonice za to, že smrti již nebude, či přinejmenším nemá být, dokonce ani smrti těla nemá už být. Rozuměli tito náboženští blouznivci evangeliu zprvu tak, že Boží království a Boží soud nad světem přicházejí v masivní míře již nyní, teď, že nastává anebo co nevidět nastane úplně jiný věk, Boží věk a konečné Boží vítězství se vším všudy. Samotné umírání jejich blízkých je mátlo a působilo pohoršení: že umírají druzí, nevěřící, to jim bylo srozumitelno, ale smrt zasahující ty z jejich středu, ty věřící, křesťany v Tessalonice mátla a působila pohoršení.

       Pavel se snažil nezralé představy thessalonických korigovat. Především jim v inspiraci slovem Páně, jak Pavel zdůrazňuje, či ve slovu Páně (1 Te 4,15) nabídnout povzbuzující útěchu: "nesmíte se rmoutit, bratři, jako ti, kdo nemají naději (tamtéž 4,13); my živí, kteří tu ještě budeme při příchodu Páně, nepředejdeme zesnulé" (4,15); "pomyšlením na to se navzájem těšte" (4,18). Pavel, když chce uklidnit kolísající tesalonické a pokouší se zápasit s jejich duchovní nezralostí a otřeseností, je zve ke sdílení jakési nadějné vize konce věků a posledního soudu - tento konec všech věcí však nepřichází ihned!, to zůstává důležité. V tomto světě a v tomto životě je zřejmě potřeba ještě mnohé vykonat. I tak ovšem Pavel v tomto svém úplně prvním a poměrně ještě málo bohoslovecky prohloubeném dopisu přijímá značně bezprostředně, s určitou až snad barokní pompézností líčenou vizi druhého příchodu Páně - jako mnohými nadpozemskými a až meteorologickými divy doprovázenou událost. Pavel zve své thessalonické ke sdílení této naděje, která spočívá v Kristově nadpřirozeném sestoupení do naší každodennosti a doslova vychvácení svých věrných z tíže této každodennosti, z tíže tohoto světa. Na znamení archandělova hlasu a Boží polnice, říká apoštol Pavel, sestoupí z nebe sám Pán a zemřelí, kteří jsou v Kristu, povstanou nejdřív. Potom my živí, kteří tu ještě budeme, budeme spolu s nimi uchváceni na oblaka, abychom se v povětří setkali s Pánem. Tak budeme s Pánem vždy. (4,16-17) V této Pavlově kosmické vizi věcí posledních není nicméně vyslovena žádná myšlenka o tom, co se stane s těmi buď zlými anebo prostě s nevěřícími - s těmi, kdo nezesnuli v Pánu a nežili v Kristu. O nich zde Pavel mlčí a tematizuje pouze konečnou záchranu a konečnou blaženost těch, kteří Kristu už na tomto světě chtěli patřit.

       V příštím kázání, které zazní během bohoslužby na Památku zesnulých, budeme sledovat, milé sestry a milí bratři, jak Pavlovo zvěstování o překonání smrti a vzkříšení později vyzrává. Stárnoucí Pavel přenáší důrazy z vizionářských apokalyptických symbolů Prvního listu Tesalonickým na nezničitelnost života věčného v Bohu. Zatímco čtyřicátník Pavel zprvu považuje za náležité psát do Thessaloniky o nadpozemských průvodních jevech naší spásy v Kristu, o příchodu Kristově z nebe a uchvácení zástupů věřících, živých i vzkříšených mrtvých do povětří (řec. aér), v pozdějších svých věroučných vyjádřeních zdůrazňuje Pavel určitou nedůležitost smrti těla a zároveň nezničitelnost naší duchovní soupatřičnosti s Bohem (1 Kor 15; 2 Kor 4-5; Fp 3). V našem životě podle pozdějších Pavlových náhledů se každodenně setkáváme s Boží blízkostí a podporou a zakoušíme tuto Boží blízkost jako věčnou, zásadně přemáhající konečnost. Amen.    








    KÁZÁNÍ O FÍKOVNÍKU (Díkčinění) 

    16. října 2022


       Základ kázání: Lk 13,6-9 v překladu Jeruzalémské Bible (Další liturgická čtení: Dt 14,22-29 v Českém ekumenickém překladu a Jk 5,7-8 a 10 v překladu dr. Františka Žilky)

  • (Ježíš) říkal ještě toto podobenství: "Jeden muž měl na své vinici zasazený fíkovník. Přišel si pro jeho ovoce a žádné nenašel. 
  • Tu řekl vinaři: "Už po tři roky přicházím pro ovoce na tomhle fíkovníku a nenalézám je. Vysekni ho. Nač tady má vyčerpávat půdu?
  • On mu odpověděl: "Pane, nechej ho ještě tento rok, ať ho okopu a pohnojím.
  • Třeba napříště ovoce ponese... Jinak ho vysekneš." (Lk 13,6-9)  
  •    

       Sestry a bratři, milí přítomní, zjišťoval jsem nějakou dobu, čím si to fíkovník zasloužil, že v evangeliu vícekrát převzal úlohu stromu vrtkavého, na jehož úrodu jako by snad bylo menší spolehnutí než u jiných stromů a užitkových rostlin. Něco jsem se o tom hleděl dočíst, ale ačkoli jsem se poučil o trochu více v otázkách starověkého zemědělství i botanických. na nic bližšího se ni ohledně role fíkovníku v Ježíšova podobenství přijít nepodařilo - ohledně otázky, proč Ježíš použil v podobenství zrovna příklad fíkovníku. Snad pro jeho častou přítomnost všude okolo Ježíše i jeho posluchačů. Fíkovník se už v dávných dobách vyskytoval od Balkánu po celém jižním pásmu Asie až do nejvzdálenějšího Orientu - a právě v oblasti dnešního Izraele a Arabského poloostrova se stal obzvláště rozšířeným a oblíbeným. Samozřejmě existují stovky druhů a odrůd fíkovníku, dokonce i fíkus, který bývá v květináčích častou výbavou českých domácností, představuje jednu takovou odrůdu. Spíše než o okrasu běželo ve starověké výsadbě o sladké plody fíkovníku, o kterých nás ostatně i moderní gastrologie poučí, kolik vítaných živin obsahuje.

       Kristovo podobenství zachycuje pracovní rozmluvu majitele pozemku s jeho zahradníkem. Co si počít s fíkovým stromem, který už tři léta po sobě nepřinesl očekávanou úrodu? K čemu se hodí podobný strom? Nejspíš k ničemu se nehodí, jedině překáží. To je ovšem častější téma Ježíšových promluv - téma smyslu a užitku, pro který zde někdo nebo něco je. Naplnění celkem samozřejmých očekávání se právem předpokládá, ale výsledkem se stane rozčarování, očekávaný výsledek se nedostavuje. Třeba můj oblíbený a často v kázání připomínaný motiv soli z Ježíšova Kázání na hoře: Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.(Mt 5,13) Zde trochu zvláštní motiv soli, která ztratila slanost. Sáhnete po soli, abyste si přisolili jídlo, ale ta sůl nesolí dobře, zvětrala nebo se zkazila - neplní zkrátka svou nejzákladnější funkci. Taková sůl je na vyhození, nedá se s ní k čemukoli smysluplnému počítat, jen ať letí z okna a šlape se po ní venku. Podobně sporný je účel fíkovníku, který nenese žádné plody - a ne jednou, ale opakovaně neplodí, tři léta po sobě. Není k ničemu, jenom kazí půdu, na které by se dala vysadit třeba trocha vinné révy - všimněme si, že fíkový strom z Ježíšova podobenství se nachází uprostřed vinice: Jeden muž měl na své vinici vysazený fíkovník (Lk 13,6). A o tomto fíkovníku říká pán rozladěně říká tomu, kdo o vinici pečuje: "Vysekni ho. Nač tady má vyčerpávat půdu?" (13,7) Zde se vlastně ukazuje, že pokud se od nějaké věci nenadějeme jejího předpokládaného užitku, je nám taková věc nejenomže k ničemu, ale je přímo k zlosti. Vysadí si někdo fíkovník, před mnoha lety, vyhýčká si ho od malé sazenice do košatého stromu, ale najednou fíky kde nic tu nic, a ne jenom jedno nepodařené léto, ale tři sklizně po sobě najdou česáči tento fíkovník bez plodů. Dá se asi čekat, že to tak zůstane už napořád. Čili veškerá péče o strom přišla vniveč, veškerá síla, kterou si fíkovník bere z okolní půdy, se pěstiteli nevyplatí, měl by se zřejmě poohlédnout po pěstování něčeho jiného. Sůl, kterou se nedá jídlo osolit, také nejenom že neplní úlohu, pro kterou byla koupena, ale doma snad jedině překáží.

       Dnes, kdy slavíme podle starého církevního zvyku neděli Díkčinění za úrodu, se patří na podobných Ježíšových metaforách ještě silněji než obvyklo zahlédnout motivy práce, trpělivosti a nesamozřejmého očekávání, které bývají se zemědělskou prací a se sklizní spojené. Tyto náměty zazněly i v dnešním čtení z Epištoly Jakubovy: Buďte trpěliví, bratří (...) Hle, rolník čeká na vzácný plod země, je nad ním trpěliv, až se mu dostane podzimního a jarního deště. Buďte i vy trpělivi, posilněte svá srdce..." (Jk 5,7-8, Žilkův překlad) Patří se dnes rozjímat nad nesamozřejmostí sklizně. Stojí práci, stojí úsilí, stojí také různé materiální zabezpečení - ne vždycky může stačit zalití vinice a fíkovníků deštěm. Další vodu na zálivku musí rolník někde sehnat, namáhavě přinášet, musí svěřené sazenice chránit před škůdci, pečovat o ně, hnojit. Ani tohle všechno nemusí stačit - vše je vydáno napospas nepřízni podnebí, tajuplných přírodních dějů, které jeden rok učiní sklizeň hojnou a příští rok zase hubenou. Ježíš říká podobenství ovšem starověkým posluchačům, živým zhusta z toho, co sami vypěstují. Není tomu tak jako dnes, kdy disponujeme lepšími znalostmi zemědělství a lepší technikou a pokud by přece snad v naší zemi udeřila neúroda jablek, kamióny přivezou z Itálie nebo z podobných končin jablka jiná, snad o trochu dražší, ale každopádně neúrodou jablek ani švestek dnes nikdo podvýživou neumře. Podobenství Ježíšovo se dotýká i nesamozřejmosti darů země - mohou nebýt tak hojné, nebo mohou vůbec nebýt... Díkčinění nechť povzbudí naši vděčnou radost, že je co jíst, je co sklidit, má nám též připomenout, jakou civilizační vymožeností a nesamozřejmostí je vyhnout se smrti hladem; ne všichni vždycky měli to štěstí, že se smrti hladem a nedostatkem vyhnuli, ne všude na planetě Zemi je to stále i dnes možné, vyváznout z hrozivého nedostatku a neúrody.

       Ale podobenství Ježíšovo si bere na paškál nejenom na všemožné děje, se kterými se můžeme setkat v přírodě, na poli, na zahradě nebo na vinici, ale jde mu přednostně o duši, o naši duši. Promlouvá k těm, kteří okolo Ježíše svého času stáli a naslouchali mu, se souhlasem nebo často i nesouhlasně; promlouvá také k těm, kteří v dnešní době z Evangelia Lukášova tuto Ježíšovu glosu čtou a rozjímají o ní. Pro nás a také o nás Ježíš řekl toto podobenství - ne tak moc o fíkovníku na vinici...! Jedná se o varování před prázdným životem: nebýt jako ten fíkovník, od kterého se leccos očekávalo, ale očekávání vyšla naprázdno. "Pomoz mi můj Pane / abych nežil planě / tam kde chceš mne mít" - tak jsme ostatně zpívali v dnešní bohoslužebné písni. Nebuďme a neprožijme své dny jako ten fíkovník bez ovoce, rostoucí nadarmo, druhým pro zlost, jen vyčerpávající a kazící okolní půdu, ale žádné příjemné plody nedávající. Jako sůl z Ježíšovy promluvy pronesené k zástupům na hoře pozbyla svou slanost a nehodí se k ničemu kloudnému, tak jako fíkovník zplaněl a nenese po léta žádné ovoce, tak i život může být prožit naplano, nadarmo, bez čehokoli dobrého a žádoucího. A takový život není k životu, abych tak řekl - jako ten fíkovník bez plodů, který nechť je raději pokácen.

       Ježíšovy výroky zachycené v evangeliích, ať už jde o podobenství nebo Ježíšovy přímé etické výzvy, jsou plné příkladů těch, kteří zanedbali své poslání a prošli životem bez ovoce, naprázdno. Jeden pěkný obrat nacházím i v kázání Ježíšova předchůdce Jana Křtitele na břehu řeky Jordánu: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: 'Náš otec jest Abraham!' Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně." (Lk 3,7-9) Stejný motiv jako později u Ježíše: je třeba nést ovoce, nebýt tu naplano, nezůstat bez ovoce, bez konání dobra. Jan Křtitel tu také razantně tepe důvěru v židovské a jakékoli jiné tradice, spoléhání na zásluhy komunity nebo národa - nesázejte na to, říká svému okolí, že jste děti Abrahámovi, že jste "potomstvo Abrahámovo", že jste součástí jakéhosi vyvoleného národa: musíte aktivně a s námahou naplňovat toto své poslání; takové poslání, takové vyvolení není nic, co se obejde bez činného naplňování. Věřit, že jsem pro cosi Bohem stvořen nebo zrozen a s tímto se nečinně a lhostejně spokojit - takový postoj se právě podobá soli, která ztratila svou slanost a nesolí, nebo fíkovníku, který nenese fíky. - Vinař pracující na vinici říká majiteli pozemku, který je hotov neplodný fíkovník pokácet: "Pane, nech ten fíkovník ještě tento rok, ať ho okopu a pohnojím. Třeba napříště ovoce ponese... Jinak ho vysekneš." (Lk 13,8-9) Toť poukaz na spasitelné poslání Ježíšovo. Vyjednává odklad soudu a odsouzení, přislibuje ještě zvláštní péči stromu, který nenese plody a vyslovuje naději, že bude obnovena plodivá síla stromu a ten se vrátí ke svému pravému poslání. Ježíšova starost a péče má i duši dopomoci, aby nezůstala planou, aby zkypřená a zalitá nesla své ovoce. Amen.  







    KÁZÁNÍ O LASKAVOSTI A VDĚČNOSTI V CÍRKVI 

    9. října 2022 


    Základ kázání: Kol 3,12-17 v překladu Jeruzalémské Bible (Další liturgická čtení: Nu 6,22-27 v Českém ekumenickém překladu a Lk 17,20-27 v Žilkově překladu)

    ¨

  • Proto vy, Boží vyvolení, jeho svatí a jeho milovaní, oblečte srdečný soucit, laskavost, pokoru, mírnost, trpělivost;
  • snášejte jedni druhé a navzájem si odpouštějte, má-li jeden vůči druhému nějaký důvod ke stížnosti; Pán vám odpustil, i vy čiňte totéž.
  • A na to vše oblečte lásku, která váže pouto dokonalosti.
  • Spolu s tím ať ve vašich srdcích vládne Kristův pokoj: to je vskutku cíl povolání, které vás shromáždilo v jednom těle. Žijte zkrátka v díkůčinění. 
  • Ať u vás v hojnosti přebývá Kristovo slovo: ve vší moudrosti se poučujte vzájemným napomínáním. S vděčností zpívejte Bohu z celého svého srdce v žalmech, hymnech a duchovních písních.
  • A cokoli říkáte či děláte, ať se děje vždy ve jménu Pána Ježíše, skrze něhož vzdávejte díky Bohu Otci.  (Kol 3,12-17)

  •    Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, 

       když Ježíš působil jako učitel a kazatel v judské zemi, zvěstoval příchod Božího království. Hovořil o tom, že Boží království není otázkou nějaké brzké či vzdálené budoucnosti, ale přichází teď, přímo už tady je nebo může být - pokud to Božímu království umožníme, tady s námi být. Ježíš hovořil o tom, že Boží království je nebo může být přímo mezi námi (Lk 17,21). Porozumět této zvěsti není úplně jednoduché, například proto, že potřebuje jakési rozumění srdcem, ochotu toto Ježíšovo zvěstování žít a následovat. Ježíšovo okolí, ať apoštolové nebo naslouchající zástupy, si o tomto příchodu Božího království mysleli ledaccos. Rozumění Ježíšovu evangelium mělo různou podobu, průběžně se vyvíjelo a často bylo scestné, v zajetí příliš pozemských představ a příliš přízemních hněvivých lidových vášní. Vidíme při četbě evangelií, jak podléhalo Ježíšovo okolí různým apokalyptickým očekáváním. Ježíš byl podle židovského venkovského nepříliš učesaného a nepříliš učeného povědomí jakýmsi vyslancem Božím, který přišel zdejší svět zničit, jakýmsi dramatickým Božím soudem přišel tento zkažený a zvrácený svět předat ohni a zkáze, zato hodné Bůh vyvýší a zachrání - ti se nemají čeho bát. V představách společnosti Ježíšovy doby, společnosti, kterou cloumaly kromě hluboké zbožnosti také rebelské nálady, hlad i vztek, byli těmi odsouzenými k zavržení zejména pohanští Římané, římský svět, okupující a obtěžující židovskou společnost. Vyvolenou ke spáse pak byla dle těchto představ samozřejmě hlavně židovská komunita, očištěná ovšem od korupce a lumpáren, hlavně od zaprodaných kněží v Jeruzalémě. Toto dosti fanatické pojetí můžeme dobře stopovat při četbě evangelií, neustále se objevuje v rozhovorech všemožných okolostojících s Kristem, neustále se kolem těchto temných představ spásy a zániku tehdejšího světa krouží; zároveň však se vize zániku světa, jak fungoval doposud, zpochybňuje anebo prohlubuje. Vysvítá posléze, že příchod Božího království se děje nenásilněji, duchovněji, než jak to chápe zdivočelý náboženský radikalismus nespokojených zástupů.

       Když Ježíš Kristus zemřel na kříži a byl dle víry učedníků vyvýšen z mrtvých, společenství jeho žáků a příznivců si muselo osvojit myšlenku, že žádný razantní konec světa a majestátní Boží příchod ještě nenastává. V tomto světě je dál nutno nějak být - i když poněkud proměněným způsobem života, křesťanskou existencí. Ti, kteří vyznávají Kristovo evangelium, nechť však nežijí v osamocení; mají žít pospolu, ve společenství, podpořit se a podržet se navzájem. Takto vzniká po Kristově ukřižování a vzkříšení církev. Církev zhusta i my, natož naši současníci bez vyznání chápeme příliš zkameněle: církev, toť kostely, popřípadě plné kostely, církev, toť bohoslužby, kněží, liturgie, církevní procesí, církevní politika a církevní aparáty. První církev však tyto věci neměla a společenství Kristovo, křesťanský sbor neznamenal v zásadě nic jiného než společné setkávání těch, kteří vyznávají Boha a Božího Syna Ježíše Krista; společné setkávání všech těch, z nichž každý touží žít v tomto světě dle Krista, kristovsky. První církev byla společenstvím bezbranným a nahým v tomto světě, avšak zároveň i společenstvím vitálním. V obklopení pohany, nevěřícími, nechápajícími a leckdy i proti církvi útočícími, žilo církevní společenství obráceno do sebe, dovnitř, choulící se do Boží náruče. Velký lékař, ale také teolog a znalec církevních počátků Albert Schweitzer, napsal o situaci prvního křesťanů tato známá slova: "Očekávali království Boží, ale přišla církev." Mám však za to, že zde pro apoštola Pavla a jeho řecky mluvící křesťany prvního století nestál žádný příkrý rozpor: pro ně přicházelo království Boží jakožto církev. Církevní společenství chápalo sebe samo, vzájemnou laskavost, podporu, společnou zbožnost a také solidaritu lépe postavených členů církevních sborů s chudšími jako přinejmenším předsíň Božího království, jako takový "první okus" nebe. Možná si vzpomenete na slova liturgické modlitby, kterou někdy recitujeme při slavení Večeře Páně. Modlíme se tu: "Kéž už nyní (to znamená při slavení Večeře Páně) zakusíme alespoň část radosti budoucího hodu (či hostině) ve tvém království (Bože), které v naději víry vyhlížíme." Zde se vyslovuje víra, která má mnoho společného s tím, jak první křesťané chápali své společné setkávání a svůj vzájemný život v církevním společenství: jako část radosti budoucího spočinutí v Božím království na nebesích. Církev a laskavé, altruistické vztahy uvnitř církve chápali antičtí bratři a sestry v Kristu jako první ochutnávku budoucí radosti nebeské, jako předsíň života v nebi: i pozemský život v církvi, i věčný život v nebesích, obojí se už děje pod milosrdnou a intenzívní rukou Boží.

       Krásné verše z biblické Epištoly Koloským tuto myšlenku vyslovují až s makatelnou živostí: "Proto vy, Boží vyvolení, jeho svatí a jeho milovaní, oblečte srdečný soucit, laskavost, pokoru, mírnost, trpělivost; snášejte jedni druhé a navzájem si odpouštějte, má-li jeden vůči druhému nějaký důvod ke stížnosti; Pán vám odpustil, čiňte i vy totéž. A na to vše oblečte lásku, která váže pouto dokonalosti. Spolu s tím ať ve vašich srdcích vládne Kristův pokoj: to je vskutku cíl povolání, které vás shromáždilo v jednom těle. Žijte zkrátka v díkučinění." (Kol 3,12-15) Těmito slovy líčí Epištola Koloským skutečnou církev - jakožto "obcování svatých", jak by to snad nazvala starší církevní čeština. A nemaluje epištola takto církev jako nějakou ideální vizi, ale považuje podobné požadavky v zásadě za uskutečnitelné; odkazuje nám je jakožto pokyny k praktickému naplňování. Ještě jednou tedy budiž zdůrazněno, že v tomto spočívá dle epištoly definiční znak pravé církve: v tom, že v církvi panují podobné laskavé vztahy, podobná atmosféra. Prvotní církev Kristova neznamená kostel, neznamená oltář, sakrální umění, dogmatiku, katechismus, neznamená biskupa; pokud jde o církev pozdější i dnešní, tyto všemožné církevní projevy nechť nezastírají tu podstatnější věc, že mají být v hloučku Kristově přítomny Kristova laskavost, mírnost, pokora, srdečný soucit (3,12). Těmito postoji se následuje a chválí Kristus, ony jsou tou solí země, o níž Ježíš v Kázání na hoře řekl naslouchajícím: jestliže sůl pozbude chuti, čím bude ona osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven avenku se po ní šlapalo (Mt 5,13). Jestliže není soucitná, laskavá, mírná a trpělivá, není to pak církev a nehodí se pak taková pseudocírkev k ničemu. Je to však laskavá atmosféra církve, zaměřená primárně dovnitř církve; mírnost, pokora a "srdečný soucit" zaměřený adresně na bratry a sestry z církevního společenství. Nelze tu ovšem postavit zeď mezi prostředím církve a prostředím mimo církev, k vnějšímu světu se chovat lhostejně a směrem dovnitř do církve snad s laskavostí a srdečným soucitem. Láska, kterou máme žít uvnitř svých křesťanských sborů, nechť "přetéká" i do našeho jednání s druhými, s nevěřícími. Může být pro ně ostatně také pozváním k víře.

       Epištola Koloským zmiňuje v přečtené pasáži dimenzi odpuštění, které prý se nemáme zdráhat v církvi udělovat jedni druhým: snášejte jedni druhé a navzájem si odpouštějte, má-li jeden vůči druhému nějaký důvod ke stížnosti; Pán vám odpustil, čiňte i vy totéž (Kol 3,13). To, oč epištola křesťanské čtenáře žádá, je nám jistě povědomé; upozorňuji však zároveň, že v řeckém originálu Listu Koloským nacházíme pro zde přeložené slova "odpuštění, odpouštějte" výrazy charisomenoi, echarisato, související se slovem charis, nejsprávněji asi "milost" - a tu vidíme, jak jsme epištolou pozváni k trochu šířeji zaměřenému jednání než k mechanickému promíjení, že nám někdo v církevních prostorách šlápl na nohu nebo nám provedl nějaký prohřešek. Jde tu o jiné odpouštění než to, se kterým se obracíme na Boha v Modlitbě Páně: odpusť nám, jako i my odpouštíme našim viníkům, kde sloveso "afes" míří spíše na nějakou prosbu k věřiteli o prominutí dluhu bez náležitého splacení. Zde v Listu Koloských jsme v církvi zváni ne snad (jenom) k nějakému rezignovanému odpouštění provinění, ale k celkovému zaměření našeho života na milosrdenství a z Boží blízkosti inspirovanou velkorysost. Nepotřebujeme zde nějaké konkrétní opomenutí bližního, opomenutí, kterému pak vycházíme vstříc svým odpuštěním sporného jednání. Étos křesťanské laskavosti nás zve k nastavení našeho života do modu velkorysosti, předběžného milosrdenství k druhým včetně jejich osobních zvláštností, divností, jinakostí. Křesťan je tu vyzván k akceptování bližního svého v jeho jinakosti - s ohledem na Boží milosrdenství: Pán vám odpustil, čiňte i vy totéž (3.13). Bůh vás také akceptuje takové, jací jste, i vy jednejte s těmi, které potkáváte v církvi a koneckonců všude, i vy jednejte podobně, v Božích stopách. Cokoli říkáte či děláte, řekne nám vzápětí epištola, ať se děje vždy ve jménu Pána Ježíše, skrze něhož vzdávejte díky Bohu Otci. (3,17)

       Zpřesňuje se nám zde tedy, že církev znamená společenství žijící zásadně v dimenzi vděčnosti. Jejím základním nastavením je vděčnost Bohu za darované i zaslíbené - a tato vděčnost nechť se z našich srdcí rozlévá směrem ke druhým, zvláště k těm, které potkáváme v církvi. K těm, kteří usilují o totéž, co snad my: žít ve vděčnosti k Bohu a budovat laskavé a milosrdné vztahy vůči církevnímu společenství. A autor epištoly přispěchá s dalšími možnými způsoby žitého milosrdenství a lásky, které doporučuje pro život církve. Nejprve - ve vší moudrosti se poučujte vzájemným napomínáním (3,16). Tady už je při díle církev vyučující, vyučovaná vzájemnou diskusí o nauce, ale i o praktické etice. Církev hledající dobré věření a dobré konání, zkoušející toto dobro s větší určitostí vyslovit a zvát k němu zejména členy společenství, křesťany, ovšem v nějaké míře jistě i nekřesťany. I pro ně a v rozhovoru s nimi je potřeba formulovat pravé učení církve. Další pozvání k možnému následování Krista zaměřuje Epištola Koloským tam, kam míří třeba i liturgie a písňový poklad našich církví: S vděčností zpívejte Bohu z celého svého srdce v žalmech, hymnech a duchovních písních (tamtéž). Je to však prosba nejenom snad o to, aby se při církevním setkávání dobře zpívalo a dobře společně modlilo a vzdávala se Bohu chvála v tradičních církevních hymnech. Běží přednostně o to, aby celý život křesťana, jeho individuální život i církevní život, byly neseny atmosférou vděčnosti Bohu, atmosférou modlitby, díkůvzdání, milosrdenství. Amen.   









    KÁZÁNÍ O VÁCLAVU HAVLOVI 

    2. října 2022 


    Základ kázání: J 12,12-19 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: 1 Par 12,17-19 v překladu Jeruzalémské Bible a 1 Pt 1,19b-25 v překladu dr. Františka Žilky)


  • Druhého dne se dovědělo mnoho poutníků, kteří přišli na svátky, že Ježíš přichází do Jeruzaléma. 
  • Vzali palmové ratolesti, šli ho uvítat a volali: "Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský."   
  • Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno: 
  • 'Neboj se, dcero Siónská, hle, král tvůj přichází, sedě na oslátku.' 
  • Jeho učedníci tomu v té chvíli neporozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, tu se rozpomenuli, že to o něm bylo psáno a že se tak stalo. 
  • Zástup, který s ním byl, když vyvolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých, vydával o tom svědectví. 
  • Proto ho také přišlo uvítat množství lidu, neboť slyšeli, že učinil toto znamení. 
  • Farizeové si řekli: "Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním." (J 12,12-19)
  •    

       Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, chtěl bych k vám nyní promluvit, možná poněkud překvapivě, o Václavu Havlovi, o některých myšlenkách Václava Havla. Trochu to souvisí s výročím Havlova narození, které asi bude v příštích dnech v médiích připomínáno, ovšem asi skromně, protože se nejedná o žádné zaoblené jubileum. Mé kázání se chce vymezit proti různým povrchnostem spojeným s Havlem - proti povrchnímu obdivu i proti povrchní negaci. Už T. G. Masaryk, který podobně jako Havel představoval jakéhosi intelektuála na trůnu, prezidenta celý život píšícího a přemýšlejícího, už Masaryk si v dobách svého prezidentování za první republiky stýskal, že je sice bezmyšlenkovitě oslavován, ale mnohem méně čten. Masaryk si všímal, že daleko více než jeho naivní obdivovatelé a veršotepci čtou jeho knihy spíše myšlenkoví a političtí odpůrci (což byly vzhledem k Masarykovi zejména dvě názorové skupiny, totiž katolíci a marxisté). A Masaryk vítal i toto kritické čtení svých knih a polemiku, pokud ovšem byla nějak vážně míněnou a myšlenkově zakotvenou a nikoli vulgární. Dnes je Václav Havel částí národa povrchně glorifikován, dokonce pojat jako nediskutovatelná a nezpochybnitelná modla; jiná část národa Havla naopak poplivává za všechno možné i nemožné tak, jak se to stěží kdo odvážil činit za Havlova života. Kdo z nich Havla ještě dnes čte? Kdo nad jeho myšlenkami a postoji přemýšlí? Podobné čtení Havla a nepředpojatý vnitřní dialog s jeho odkazem by měl dozajista větší cenu než nějaká naivní chvála. Francouzský spisovatel Camus si do deníku napsal, že "mučedníkům se zpravidla přihodí dvojí: buď jsou zapomenuti nebo zneužiti". A to nakonec platí nejenom pro mučedníky, ale i pro všemožné idealisty zesnulé přirozenou smrtí; platí to v zarmucující míře i o dalším životě Havlova myšlenkového odkazu desetiletí po prezidentově smrti.

       Hovořit z kazatelny o prezidentovi je z několika důvodů trochu choulostivý úkol. Nejedná se v tomto případě o aktuálního prezidenta, dokonce už ani o žijící osobnost se nejedná - běží ovšem, historicky vzato, o události nedávné, jaké všichni nějak pamatujeme. Je přirozené, že podobné události představují ještě v našich myslích "popely žhavé"- nutně tu bude vnímání současníků a pamětníků nestejné, netotožné: názory na takovýmto způsobem exponovanou osobnost nejsou stejné, a ani nemohou být. Vnímání Havla se asi nějak silněji sjednotí nejméně za sto let, až budou mrtvi všichni pamětníci a stěží naživu vnukové těchto pamětníků. Nedávno se vyjádřil známý historik, ironicky, ale trefně, že největším nepřítelem historika bývá pamětník. Různost názorů na nějakého současného anebo nedávného státníka, jehož všichni nějak vnímáme anebo pamatujeme, nemůže být ničím překvapivým. Vyjadřovat se v kostele kazatelsky k nějakému státníkovi navíc musí být vedeno záměrem ukazovat ve vztahu k odkazu státníků cosi Kristovo, nebo kristovského. Přes hlavy státníků a leckdy také proti nim máme komunikovat s evangeliem Ježíše Krista. Vzhledem k Božímu království si máme uvědomovat zejména relativitu pozemských vládců a vlád, jejich kolísavost, chybovost, také dočasnost.

       Někdy se přesto všemožným vrcholným představitelům států podaří naplnit jakýsi vyšší duchovní nárok, než je dostát pravidlům běžné mocenské technologie anebo běžné údržby poměrů. Vidíme dokonce, že ani politikové udržující zemi, kraj nebo obec ku prospěchu celku a bezúhonně nepředstavují vlastně nic samozřejmého, i toto zadání zvládnout vlastně není něčím úplně tuctovým. Občas se přesto objeví - někdy, někde - přemýšlivý státník, kterému se podaří předat své době i dobám pozdějším několik inspirací a podnětů, posunout měřítko výše než na každodenní potřebu či spotřebu. Někdy se podaří takovému státnímu představiteli pozvat část svých spoluobčanů (vždycky jenom část) ke sdílení a hlubšímu zakotvení pokoje, snášenlivosti, k vědomí nesamozřejmosti věcí i k zahlédnutí vyšších než pouze každodenních principů, a udávat v tomto alespoň několik let nebo málo desetiletí tón v celé společnosti. Je zřejmé, že prezidentem, vrcholným státním představitelem se dnes už nikdo nenarodí. Nějakým způsobem si pozdější "filosof na trůně" podobné nároky osvojuje v mládí, přinese prohloubení své životní zkušenosti nějakou oběť, zvítězí nad mnohou nepřízní a pak je v nějaké šťastné chvíli dějin pozván, aby své ideje vtiskl do tváře státu.

       Už narozením roku 1936 se Havlova životní dráha nepříjemně protkávala se společenskými režimy nerozpakujícími se sáhnout po mnohých omezeních a perzekucích. Dítě z velkopodnikatelské rodiny, která byla známá hlavně svým prolnutím s barrandovskými filmovými studii, samozřejmě nemohlo po nastolení komunistického systému z tohoto společenského postavení jakkoli čerpat, naopak. Ztracený rodinný majetek a tzv. velkoburžoazní původ nejenom silně zkomplikoval Havlovo přežívání a vzdělávání v padesátých letech, ale zároveň zmobilizoval určitý Havlův nadhled snažící se žít plně a spokojeně i za těchto komplikovaných okolností, které by jiného tolik sváděly k hořkosti. Pozdější dramatik a prezident ocenil, že byl v mládí vícekrát vržen do situací, kdy musí pozorovat život z pozice poraženého, jakoby ze sklepení. Tyto trpké životní zkušenosti ho prý obohatily jako divadelního umělce i jako duchovní bytost, prozradil později v rozhovorech s novinářem Karlem Hvížďalou. Havlovo divadelní umění chci při této příležitosti zdůraznit, protože nezřídka bývá neznalými a nečtenáři poněkud vyšklebováno. Havlovy absurdní hry ze šedesátých let, z doby, kdy byl vlastně teprve mladým a začínajícím umělcem, brzy prorazily do českého i evropského divadelního provozu - což se týká zejména dramat Zahradní slavnost a Vyrozumění. Havel se tu originálním způsobem začlenil do tehdy vrcholícího stylu tzv. absurdního divadla, spojeného s tehdejší kulturou zvláště francouzskou, v menší míře britskou. Pod slupkou nonsensových řečových her se tu přichází na kloub naší životní bezmyšlenkovitosti, vyprázdněnému vztahu k jazyku i existování. "Absurdní divadlo (...) u nás bylo vlastně divadlem realistickým, protože doba byla ještě absurdnější," řekl Havel později. Chci však vyzvednout ještě Havlovy divadelní hry z doby pozdější, z let osmdesátých, kdy Havel našel svébytný styl a specifickou ironii a promítl je do svých her Largo desolato, Pokoušení, Asanace. Tyto divadelní hry byly Havlem a jeho divadelními přáteli prováděny pochopitelně ve stísněných podmínkách tzv. bytového divadla, to znamená v soukromí disidentů a pro pozvané. Pokud se však záhy dostaly na Západ a dokonce do mimoevropských divadelních prostorů, bylo tomu tak nejen ze solidarity s pronásledovaným literátem a aktivistou, ale i pro jejich svěží uměleckou hodnotu. Například hra Pokoušení se stala variací na Goethova Fausta, ovšem přeneseného jaksi do poměrů normalizační Prahy. Hlavní hrdina, mladý odborník dr. Jindřich Foustka, je sice během své pracovní doby zaměstnancem ústavu vědeckého ateismu, ale v noci podniká zcela v rozporu s tímto zaměřením pokusy s černou magií. Podobnost jména tohoto Jindřicha Foustky se jménem doktora Fausta (Heinricha či Jindřicha Fausta) není samozřejmě náhodná. Tohoto doktora Foustku pokouší estébácký důchodce Fistula, který se prý vyzná v magii a zvláštně mu páchnou nohy, jakoby pekelnou sírou; tento Fistula je samozřejmě podobný, nejen jménem, ďáblovi Mefistofelovi. Doktor Foustka je zamilován do sekretářky Markéty, tak jako jeho předobraz miluje jistou Markétku - atakdál. Zmiňuji zde Havlovu divadelní tvorbu nejenom proto, že i ta je dnes poměrně málo sledována, ale i proto, že Havel v ní dlouhá léta nacházel své hlavní poslání. Vícekrát uváděl, že za normálních okolností, to znamená, kdyby československá společnost nebyla nucena přežívat v komunismu, vychodil by nejspíš francouzské lyceum a stal se pak dramatikem, a ničím jiným než dramatikem. K naplňování úlohy aktivisty a veřejně se angažujícího intelektuála byl Havel dohnán nelhostejností k mnohému bezpráví, které se ve veřejném prostoru dělo. Když byl Havel mladší, bojoval hlavně s perzekucí v oblasti kultury, jeho angažování patřilo spisovatelskému cechu, tematizoval perzekuci režimu málo pohodlných literárních kolegů. Posléze, po nezdaru Pražského jara 1968, kdy byl Havel jako spisovatel a dramatik v českém prostředí cenzurou umlčen, pak začínal pojímat své angažování pro obranu práv a svobod ještě šířeji: to Havlovo zaměření vyústilo nakonec do Charty 77, do podpisové a diskusní platformy, ve které se setkávali obránci lidských práv nejrůznějších myšlenkových směrů, také křesťanů. Za svou práci ve prospěch liberalizace práv v totalitním Československu, v tomto smyslu za zcela svobodné rozhodnutí komplikovat si život vyššími idejemi a zcela dobrovolně čelit perzekuci (místo přizpůsobení se nebo emigrace) strávil Havel celkem 5 let ve vězení.

       Co je tu všechno křesťanského, jakpak se Havlovo žití a konání vztahuje ke křesťanství? Havlovo myšlenkové zakotvení i jeho způsob života se nevázal na církevně zakotvené křesťanství. Přesto můžeme Havla považovat za osobnost blízkou křesťanství, nebo v přátelském vztahu ke křesťanské inspiraci. Už jen ta ochota strpět perzekuci a věznění poukazuje poněkud ke křesťanským vězňům svědomí od samého počátku církve, od starověku. Rovněž Havlova zcela nenásilná, mírumilovná platforma Charty 77, která oponovala moci pouze rozhodným slovem, poukazuje ke křesťanskému idealismu. Dlužno ovšem ještě jednou zdůraznit, že Charta 77 neznamenala výhradní podnik Václava Havla, ale kolektivní projekt. Důležitou roli v českém disentu hrály samizdatově kolující Havlovy úvahy, zejména Moc bezmocných - texty zkoumající přizpůsobení společnosti nátlaku "shora", ale ukazující taky neurózy a komplexy komunistických elit. Represe bývají v Havlově pojetí vždy projevem úzkosti moci, jejího vědomí, že rozhodně není pevná v kramflecích. Moci lze oponovat pokusem o "život v pravdě", život v pravdě představuje luxus, který si nespravedlivá moc dovolit nemůže. - Polistopadové Havlovo přijetí nejvyšší státní funkce, funkce prezidenta, pak samozřejmě nastoluje další sadu otázek. Pomohlo toto prezidentské zapojení zastávaným idejím, nebo je rozředilo? Není koneckonců vládnutí, byť skromné a bez vladařských excesů, není to méně svobodná pozice než nezávislý a kritický hlas opozičního intelektuál.a a disidenta?

       Bez jakéhokoli dalšího komentáře přečtu nakonec tři Havlovy myšlenky, jejichž blízkost křesťanské inspiraci je myslím evidentní. "Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne." (Dálkový výslech) Člověk, který smysl života opravdu plně ztratil, vegetuje a nevadí mu, že jen vegetuje, parazití a nevadí mu, že jen parazití, je zcela zaměstnán problémem své výměny látkové a dál už ho v podstatě nic nezajímá: druzí lidé společnost, svět, bytí - to všechno jsou pro něj jen věci, které lze buď sníst nebo obejít nebo si na nich ustlat." (Dopisy Olze) "Víra s jejím hlubinným předpokladem smyslu má ostatně svůj přirozený protipól v zážitku nicoty; jsou to spojité nádoby a lidský život je vlastně neustálý zápas, který o naši duši tyto dvě mocnosti vedou. Zvítězí-li druhý z nich, pak ovšem mizí toto dramatické napětí, člověk propadá lhostejnosti a kategorie víry a smyslu pak už existují jen jako pozadí, na němž si tenhle jeho pád mohou druzí uvědomit." (tamtéž). Amen.








    KÁZÁNÍ O ROZPOLCENOSTI A HŘÍCHU 

    25. září 2022 


       Základ kázání: Ř 7,15; 7,19-25 (Další liturgická čtení: Ž 51,3-12 a Mt 7,8-11) - vše v Českém ekumenickém překladu

      

  • Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. 
  • (...) Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. 
  • Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. 
  • Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. 
  • Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; 
  • když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.
  • Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? 
  • Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! - A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu. (Ř 7,15; 19-25) 
  •    

       Milé sestry, milí bratři, milí návštěvníci bohoslužeb, jeden by řekl, že Bible je starobylý knižní špalek o orientálních pastevcích a o kozích bobcích - a najednou tu potkáme tolik moderní rozpolcenost, jakou zachycuje apoštol Pavel v Listu Římanům: "nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci" (Ř 7,19); "nepoznávám se ve svých skutcích (ve svých projevech); vždyť nedělám to, co chci, ale to, co nenávidím" (7,15). Dnešní puberťák, ale i dospělý nebo senior by těžko popsal svou každodenní zkušenost se všemožným selháváním a chybováním obyčejněji. Pokud je ovšem vůbec zájem o podobnou sebekritičnost, kterou jen málokdo má rád. Tragické věty apoštola Pavla odkazují na něco, nač bychom raději nemysleli, natož druhým toto svěřovali, totiž na neustálou slabost, ochablost a hříšnost života, koneckonců vlastního života. Zároveň se tu ukazuje téměř nemožnost provinilosti života utéci a proklubat se odtud k životu bezchybnému a bezhříšnému. Francouzský matematik, fyzik a mystik sedmnáctého století Blaise Pascal píše, že hlavní ztroskotání života vězí v tom, že vůbec musíme vylézt z postele. Toto není z Pascalovy strany míněno jako radostná oslava lenošivosti. Právě ve stopách teologie apoštola Pavla se tu naznačuje, jak každý den už našim probuzením začíná cesta, kterou do večera nevyhnutelně vydláždí všemožná provinění, selhání, opomenutí, nevědomost nebo nedostatečná duchapřítomnost ohledně důsledků našeho jednání. "Nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci" - to je náš smolný život ve zkratce: mnohá utrhování na naše blízké a děti, nevlídnost k rodičům, zneužívání rodičovské moci vůči dětem, posměch a necitelnost, které adresujeme svému okolí v domění, že přece proboha o nic nejde, ale jak vlastně víme, že tyto věci druhého zraňují jen lehce a snesitelně? Takových všemožných hříchů našeho světa jde opsat Pavlovými slovy "nečiním dobro, které chci, ale dělám zlo, jaké nechci"! Zneužívání alkoholu nebo různých návykových látek, přehlíživost a ubližování slabšímu, partnerské nevěry, šikany a naschvály, agrese, intriky a pomluvy, zlé chování k okolí, krutost ke zvířatům - tohle je každodenní život zde na světě, toho je svět plný, a vždycky byl: chvilková či hlubší lítost z provinění, ale malá možnost tomuto provinilému životu uniknout. Účastníme se v našem životě mnohého, co nechceme, ale přesto se to ze setrvačnosti, ochablosti, zbabělosti anebo zastřeného poznání děje, také naším přičiněním. Myslím, že i většina toho, co se řeší ve všemožných psychologických poradnách, psychiatrických ordinacích (a málokdy se tam cokoli podstatného vyřeší), se dá shrnout Pavlovými dvě tisíciletí starými slovy z Epištoly Římanům - "nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím". Vědět o zranitelnosti a provinilosti života, o nevyhnutelné přítomnosti zla v životě i ve světě je prvním předpokladem k tomu, abychom svou účast na skutcích temnoty alespoň umenšili: jedině psychopati se nestydí, jedině psychopati nechybují.

       Je zajímavé, kolik křesťanských čtenářů Epištoly Římanům, včetně profesionálů církevního aparátu, různých kněží a kazatelů, vidí zde, v tomto žalozpěvu Pavlovu, výlučně lkaní nad rozpolceností nevěřícího světa. Říkají: takto vypadá životní situace těch, kteří žijí bez Boha. Pokud tedy apoštol Pavel hovoří o tomto zoufalství a o nedostatečné síle vyhnout se konání zla, pokud o tom hovoří v první osobě ("nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci"), chápou to podobní zbožní čtenáři Bible jenom jako takovou Pavlovu povzbuzující pedagogickou solidaritu s nevěřícím světem. Nebo jako určité rozpomenutí Pavlovo na jeho život před poznáním Krista, jako lítost nad Pavlovým dávným životem farizeje, který také nenáviděl Kristovu církev. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? (Ř 7,24) - tento prožitek zlomenosti a životní prohry připisují dnes zejména fundamentalističtí křesťané z USA nevěřícímu světu za dveřmi jejich kostelů a modliteben. Tomu, kdo se hledí obejít bez Krista, prý dříve nebo později zabředne život do podobného zoufalství a prázdnoty, ve které pak pošetilá duše bloudí, nerozumí sama sobě a upadá do odcizení. Už vícekrát citovanými slovy Pavlovými řečeno prý duše nekřesťanova nečiní dobro, které chc(e), nýbrž zlo, které nechc(e); nepoznává se ve svých skutcích. Má to být zkrátka taková ze starověku poslaná kritika světu, který odmítl Boha a který v důsledku tohoto odmítnutí Boha nikde nenachází pokoje. Což vystihuje pěkně i verš britského básníka a grafika Williama Blakea z Písniček nevinnosti, první vydání 1789: "Z houkání sovy u dveří / zní děs těch, kdo nevěří." Zkrátka ten, kdo žije bez Boha, mívá pak úzkost z každého zavrzání dveří a každého zahvízdnutí větru nebo sovy. Nabízí se tu vize světa současnosti, ve kterém málem každý, koho potkáváte, bere antidepresiva nebo léky tlumící úzkosti a fóbie či alespoň prášky na spaní, světa, ve kterém skoro každý chodí k psychiatrovi a pokud nechodí, měl tam ve skutečnosti už dávno být - vize dnešního světa jako z praku...

       Je to dosti narcistní postoj nejednoho z představitelů církevního křesťanství - kochat se zálibně protikladem bídného světa odmítajícího Boha a Boží spásy přítomné prý uvnitř církve. Má pestrá životní zkušenost s církevním křesťanstvím napříč všemožnými vyznáními ovšem podobnou pýchu církevního křesťanství na sebe samotné vůbec nemůže podpořit. Milé sestry a milí bratři, viděl jsem uvnitř církví, zejména uvnitř své bývalé církve českobratrské evangelické už tolik zla a tolik leckdy absurdního a tragikomického hnusu, že by podobnou atmosféru kašírované odpornosti bylo schopné spáchat snad jen málokteré nevěřící společenství; což se tedy týká ani ne tak laiků nebo kostelních babiček, ale přednostně farářů, farářek a řídících církevních představitelů. Ideál, že by snad mohla podobná zbabělá a ničemná církevní realita představovat žádoucí alternativu k nevěřícímu světu, by zakusila v prostředí podobné zkažené církevní reality notnou nakládačku. Pavlova Epištola Římanům nám ostatně naznačí leccos o kořeni mnohé špatnosti a duševní pokřivenosti, které zdomácňují právě v různých na první pohled duchovně náročných komunitách; jde tu totiž o zlo zákonictví. Právě v sedmé kapitole Listu Římanům se k tématu náboženského zákonictví mnohé vyslovuje, i do dnešního liturgického čtení Pavlův výklad o zákonictví a temných důsledcích zákonické zbožnosti pro život jedna myšlenka přezněla: Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. (Ř 7,22-23) Oč zde běží? O to, že pokud chápeme Boha třeba i s velikou úctou jako nějakou velebnou vnější a nám vzdálenou hodnotu, podobně jako Hospodina chápal i židovský starověk jakožto nejvyššího krále na nebesích, nekonečného vládce a soudce nebe i země, pak nemůže s takovouto božskou bytostí odstrkávanou od našeho nitra nahoru na nebesa ani navázat žádný kloudný a blízký vztah. Takováto úcta k Bohu, který je zcela jiný a jinde než my, nás brzy začne leda tížit, zoufalství z nedosažitelnosti podobného Boha a nenaplnitelnosti žádné cesty k němu přivádí leda k prázdnotě a k pokrytectví. Německý filosof Friedrich Nietzsche tu pěkně postřehl obtíže orientálních postojů pokory, tolik přítomných ve starozákonních textech: "Soudce nikdy nebývá a nemůže být přímo milován, dokonce ani kdyby se jednalo o soudce milosrdného." A už Pavel silně skrze Ježíše Krista relativizuje pojetí Boha jakožto soudce. Negativně pak Pavel chápe zákonické židovství své doby, čili cestu k Bohu skrze dodržování impozantního, ale k důslednému dodržování nereálné houštině mojžíšovských starobylých přikázání a rituálů. Takováto židovská zbožnost založená na naplňování náboženského Zákona může dle Pavla vést jenom k pokrytectví a zároveň ke skryté nenávisti vůči přísnému Bohu. - Seriózně vzato, představuje dokonce i toto odcizující farizejské zákonictví ještě citelně poctivější etickou úroveň než všemožné banální a zbabělé zlo bující tolik v prostředí evangelického, katolického nebo letničního kléru.

       Apoštol Pavel tu odmítá Mojžíšův Zákon jako cestu, která nám nemůže zajistit ani skutečný klid duše, ani soulad s Bohem - právě proto, že tu je Bůh nahlížen jako něco vůči nám vnějšího, odloučeného, zcela vzdáleného. A dožaduje se Pavel naléhavě kráčení po cestě jiné, po cestě Kristově, intenzivní a dramatické, jak se zjevila v Kristově kříži na Golgotě a v proměnění Vzkříšení. To je ostatně cesta, která se obejde bez rituálu, bez zákonictví, jde o cestu niterného duchovního osvobození od moci vnějšího nebo hmotného světa. Pavlovy věty o zoufalé rozpolcenosti našich životů nakonec směřují ke Kristově naději jako jediné možnosti vykoupení z toho stavu, kdy po nějakém dobru sice toužíme, ovšem reálie našeho života tento ideál popírají, neřkuli hanobí a utápějí naši představu dobra v banálním zlu. "Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!" volá nakonec Pavel apoštol (Ř 7,25). Kvůli tomuto radikálnímu a zároveň zdůvodněnému Pavlovu rozloučení se s celou mnohasetletou židovskou ortodoxní tradicí, která byla koneckonců také ještě tradicí Pavlovy rodiny a jeho farizejského vzdělávání, nazval Pavla někdejší pražský rabín dr. Gustav Sicher "geniálním odpůrcem Tóry". Amen.   







    KÁZÁNÍ O NENÁSILÍ A O ČTENÍ EVANGELIÍ LVEM NIKOLAJEVIČEM TOLSTÝM 

    18. září 2022


    Základ kázání: Mt 5,38-48 v překladu prof. Františka Žilky (Dále čtení z knihy L. N. Tostého "Spása ve vás")


  • Slyšeli jste, že bylo řečeno: "Oko za oko, zub za zub."
  • Ale já vám pravím: Neodpírejte zlému, nýbrž, udeří-li tě kdo na pravou tvář, nastav mu i druhou, 
  • a chce-li se kdo s tebou souditi a vzíti ti košili, nech mu i plášť,
  • a nutí-li tě kdo na jednu míli, jdi s ním dvě.
  • Tomu, kdo tě prosí, dej, a neodvracej se od toho, kdo si od tebe chce vypůjčiti.
  • Slyšeli jste, že bylo řečeno: "Miluj svého bližního a nenáviď svého nepřítele."
  • Ale já vám pravím: "Milujte své nepřátele a modlete se za své pronásledovatele;
  • tak se stanete syny svého Otce v nebesích, neboť on svému slunci dává vycházeti na zlé i na dobré a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé. 
  • Milujete-li totiž jenom ty, kteří milují vás, jaká jest vaše odplata? Což nečiní totéž i celníci?
  • A pozdravujete-li jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což nečiní totéž také pohané?
  • Buďte tedy dokonalí, jako jest dokonalý váš nebeský Otec." (Mt 5,38-48)

  •    Milí přítomní, myšlenky křesťanského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého o nenásilí si zaslouží, aby se připomínaly i v prostředí církevních bohoslužeb - a nejen z pouhé piety, nejen z pouhého kulturní ohleduplnosti, ale jako zajímavá možnost pro dnešní dobu sužovanou válečným běsněním. I když se jedná o spisovatele tolik známého, slavného a připomínaného, je škoda, že nebyl čten poněkud méně povrchně a nebyly zřejmě jeho humánní ideje brané příliš vážně. Pokud by byl zejména svými ruskými krajany Tolstoj skutečně pozorně čten, dozajista by to vypadalo v Rusku i v jeho okolí poněkud jinak, než jak to vypadá.

       Tolstoj zemřel ve vysokém věku roku 1910, jakmile odešel, přišla první světová válka. Těžko polemizovat o hodnotě jeho románů: stále jsou považované za poklad světové literatury, stále jsou překládané do všemožných jazyků, neustále se také objevují další a další zfilmování, včetně hollywoodských. Zvláště Anna Karenina existuje ve větším množství filmových znázornění. Budu jmenovat další romány, jistě jsme někdy v životě do některých nahlédli: Vojna a mír; Dětství, chlapectví, jinošství; Vzkříšení; v tomto svém posledním románu, jehož název sám už ukazuje na křesťanskou inspiraci, ukazuje Tolstoj nutnost vnitřní proměny smýšlení, stejně jako dosah odpovědnosti za zničené životy druhých. Šlechtic Něchljudov zasedá ve volném času v soudním dvoru jako soudce z lidu; jednoho dne soudí prostitutku obviněnou ze zločinu - obviněnou neprávem, jak se posléze ukazuje. A Něchljudov v ní poznává služebnou, kterou kdysi v mládí zneužil a těhotnou opustil, uvědomuje si, že pouze jeho přičiněním se dostala Maslovová tam, kde nyní je, na lavici obžalovaných. Něchljudov si uvědomí svou špatnost a snaží se o nápravu a o proměnu života svého i jejího. - Velmi důležitá je Tolstého povídka Kreutzerova sonáta, která představuje velkou kritiku instituce rodiny a manželství. Dlužno říci, že Tolstoj byl jako spisovatel úspěšný, zámožný, vznikala v Rusku a brzy i na mezinárodním základě velká čtenářská obec zajímající se o jeho literaturu. Tolstoj byl vpravdě celebritou. Když vyšla kontroverzní Kreutzerova sonáta, uvádí se, že i v Paříži a v Londýně spolu úplně obyčejní "lidé práce" - hoteloví poslíčci, kočí dostavníků i posluhovačky, začínali běžně rozhovor slovy: "Už jste četl Kreutzerovu sonátu?". Když ve svých 82 letech Tolstoj utekl z domova od neutuchajících sporů s manželkou Sofií, doprovázen pouze svým slovenským lékařem Makoveckým, rozstonal se po několikadenním bláznivém putování po ruském venkově a na smrt nemocen ulehl v pokojíku železničáře na opuštěné stanici Astapovo, kdesi v nekončících ruských stepích. Když se o konci života velkého Tolstého dozvěděl světový tisk, sjela se do vyjeveného Astapova, ve kterém nikdy nikdo neviděl cizince, doslova hejna novinářů, bombardovaných z jejich domovských redakcí v Evropě i Americe úpěnlivými žádostmi: "Telegrafujte nové informace o skonu Tolstého, za každou cenu! Řekněte si za své informace a zpravodajství jakoukoli, zdůrazněno, jakoukoli částku, a dostanete ji!"

       Já však chci hovořit o Tolstého křesťanskosti. Je to zvláštní typ křesťanskosti a naši ortodoxní bratři a sestry by snad ani nesouhlasili s tím, abychom považovali Tostého za křesaňského spisovatele. To proto, že Tolstoj stál celý svůj produktivní život a ve stáří pak ještě ostřeji ve sporu s církví a realitou církví: to samozřejmě v Tolstého prostředí znamenalo zejména ruskou pravoslavnou církev, avšak Tolstého nemilosrdný kritický duch se zaměřoval i na jiné velké evropské církve. Tolstoj neuznával některá standardní církevní dogmata, například učení o Svaté Trojici. Vytkl sám dvě hlavní věci, které zazlívá svým současným církvím a přes které pro něj dnešním jazykem řečeno "nejede vlak", takovýmto způsobem: Zaprvé prý považuje za hlavní pohoršení církevního života v rozdělení církví na mnohé a nespočetné. Samotná roztříštěnost křesťanstva do svárlivých konfesí, které se dokonce v historii neostýchaly navzájem pobíjet, byla pro Tolstého vážným argumentem proti každé mocné církvi, znevažovalo podle něj církevní rozdělení samotného Krista. Zadruhé pak se Tolstoj nikdy nesmířil se zapojeností církve do armády, do státní trestající moci, do válečnictví. Žehnání zbraním znamenalo pro Tolstého nejvyšší rouhání, příkrý rozpor s duchem Kristova nenásilí.

       Lev Nikolajevič Tolstoj dospěl k prohloubenému vztahu k evangeliu Kristovu až ve své životní zralosti, také na základě svých trpkých životních rozporů, které sám netajil, ale provinile uznával. Mladý a chytrý šlechtic Tolstoj byl nadán velkou smyslností, která ho přiváděla do vztahových konfliktů, do mnoha povrchních pletek se ženami. Tyto pletky náruživě vyhledával, zároveň se však za ně styděl a kál. Ani jeho literární práce mu kýžený klid duše nepřinášela. Psal rychle a dobře, hojně čten, vydáván a nakladateli placen, avšak toužil čím dál častěji po něčem vyšším, než je "pouhá literatura". Sám svůj literární talent spíše než co jiného nenáviděl. Více ho naplňovalo založení vzorové reformní školy pro rolníky v Jasné Poljaně, učení sadaření, jakési více či méně promyšlené pokusy povznést život rolníků a chudých. Své mučivé životní rozpory a touhu po ideálu nakonec skloubil s vlastní originální a angažovanou četbou biblického Nového zákona a psaním esejů o pravém rozumění evangeliu Ježíšovu, očištěného od všelikého zneužití a zatemnění. Prohloubenou četbou evangelií dospěl Tolstoj k pochopení Ježíše jakožto učitele soucitu, milosrdenství a prostého způsobu života, k pochopení Ježíše jakožto příteli chudých a trpících. Využívání a zneužívání křesťanských náboženských idejí státem, zvláště pak ruským carismem, v Tolstém vzbuzovalo zlobu. Tolstoj ukazoval na nenásilnou povahu Ježíšova učení, na jeho nauku o přijetí utrpení a ponížení, nauku, která se obrací zády ke všem mocenským instrumentům státu. Rozuměl Kristu jakožto nositeli lásky, která odmítá každou moc, každé mocenské donucování: k šíření svého učení nepoužívá armádu, četnictvo, natož válečnickou mašinérii. Tolstoj konsekventně odmítal oprávněnost trestu smrti, ale přičinil společně s Kristem veliký otazník nad jakékoli trestání, jakýkoliv nátlak nebo útlak. Chápal Krista jako osobnost v mnohém podobnou Buddhovi, hlasateli soucitu a neubližování, a to vůči všem živým tvorům: také se Tolstoj dlouhodobě pokoušel o vegetariánské stravování. Tostoj co nejrozhodněji odmítal všemožné konfliktní a agresivní ideje, jako nacionalismus, vlastenectví, carismus a královskou moc, chápal tyto postoje jako plné nenávistnosti a násilí, těhotné válkami a ničením. Nezbývá než litovat, jak málo si Tolstého současnost přes všechno až bulvární uctívání osoby Lva Nikolajeviče Tolstého všímala těchto vysokých nároků Tolstého díla a života a že se ruská i evropská civilizace rozhodla vydat se úplně opačnou cestou. Strašná bilance světových válek a ideologických totalit ukazuje oprávněnost pokud ne všech Tolstého myšlenek na toto téma, tak dozajista tohoto směru uvažování. Tolstoj se stal nositelem myšlenek jakéhosi svatého anarchismu, snahy postavit svůj život toliko na evangeliu a nespoléhat na moc státu. Ukazoval, že křesťan má útlak strpět, nikoli sám vytvářet. V tomto Tolstoj přečetl biblická evangelia pozorně a navázal tím na autentické myšlenky Ježíše i apoštola Pavla: nesnadným zůstává úkol po faktické stránce se s mocí států a světského zákona v křesťanském životě vyrovnat. Převažující názor bohosloví je, že Kristovou naukou o neodporování zlému se má cítit zavázán především jednotlivý křesťan spíše než stát. Křesťan si má zůstat vědom, že Ježíš po nás chce jakýsi mnohem vyšší duchovní nárok než chovat se jenom slušně a bezúhonně ve smyslu platných zákonů: tento nárok si však křesťan stanovuje, aby ho plnil on sám, individuálně, popřípadě v církevním blíženectví se svými bratry a sestrami. Stát těmito nároky zřejmě zavázat nejde, ani to není proveditelné - avšak křesťan má svůj život pokoje, mírumilovnosti, nenásilí a také neodporování zlému pochopit i jako výzvu pro svět, má tímto postojem okolní svět kultivovat, ačkoli ho zjevně nikdy nezkultivuje jako celek. Má přijmout za svůj křesťanský nárok na vedení vlastního života a svou křesťanskou odpovědnost za svět pochopit v duchu Ježíšova výroku z Kázání na hoře: Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.(Mt 5,13) Z tohoto Ježíšova příměru také vyplývá, že skutrečně křesťansky dokáží žít jen nemnozí, tak jako i soli v jídle je jenom špetka. Nejde chtít po celém jídle, aby bylo plné soli, nejde chtít po celém světě, aby se naplnil po okraj samými křesťany.

       Tyto Tolstého důrazy, toto jeho čtení a následování evangelia se podobá jednomu našemu českému křesťanovi, kterého dokonce máme zde mezi námi - zeman Petr Chelčický, který psal v patnáctém století na svém jihočeském statku v podobném duchu své knihy; jeho reliéf vidíme tu. Tolstoj své myšlenky rozpracoval nezávisle na tomto svém pozoruhodném předchůdci z českého středověku, nečetl samozřejmě česky a nemohl znát do té míry speciální záležitost, jakou byl i pro ruského vzdělance jeho doby Chelčického odkaz. Ve stáří byl ale na Chelčického spisy Tolstoj upozorněn, právě svým slovenským lékařem Makoveckým, který mu sdělil, že by u Chelčického jistě našel mnoho podobného, oč se sám Tolstoj ve svých spisech pokouší. Makovecký Tolstému z Chelčického knih četl, překládal do ruštiny a Tolstoj byl nadšen a svou blízkost Chelčického uznal. - Díky tomu, že Tolstého stejně jako Dostojevského uznával i Lenin jako mistrné spisovatele, nemohly být ani v nejtvrdších komunistických časech Tolstého spisy cenzurovány, přes dosti zjevný nesoulad Tolstého křesťanských a humanistických idejí s komunistickou realitou. A takto tomu bývalo s Tolstého texty a jeho odkazem vlastně vždycky: Tolstoj sám býval oslavován, ale pokud šlo o jeho náročné etické myšlenky, svět raději dělal, že moc neví, oč zde běží a díval se jinam. A tak je tomu i dnes, kdy představuje násilná a bezbožná povaha ruského Putinova režimu leda výsměch Tolstého myšlenkám a jeho ježíšovské inspiraci. Tolstého křesťanský pacifismus se zkrátka stal, řečeno slovy Kristova Kázání na hoře, úzkou cestou a úzkou branou, po které málokdo kráčí a málokdo ji nalézá (srov. Mt 7,13-14). Amen.  







    KÁZÁNÍ O NESOUZENÍ 

    11. září 2022 


    Základ kázání: Lk 12,13-15 (Další bohoslužebná čtení: Př 25,2; 6-12; 16-22 a 1 Kor 6,1-11) - vše v Českém ekumenickém překladu


  • Někdo ze zástupu Ježíše požádal: "Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví." 
  • Ježíš mu odpověděl: "Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?" 
  • A řekl jim: "Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má." (Lk 12,13-15)
  •    


       Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, 

       opírám se ve svých kázáních během tohoto léta ve velké míře o myšlenky z Lukášova evangelia. Pokouším se na jejich základě promýšlet a vám kazatelsky zvěstovat, jaký vztah Ježíš udržuje ke světu okolo sebe a jaký postoj ke světu učí tímto vytvářet také nás. A všímám si tu, jakou míru odstupu od světa Ježíš často zachovává. Jeví se mi toto jako důležité téma - dnes, v současnosti, kdy se se světem děje zřejmě cosi divného, dnes, kdy život ve světě bývá dosti náročný, vede mnohé k trápení, úzkosti a k obavám. Ježíš Lukášova evangelia nastoluje opakovaně otázku, jak se máme ke světu okolo chovat, jaký postoj ke světu máme zaujmout, jak se hlavně světem nenechat trápit, semlít, uvádět v zoufalství... V ideálním případě by bylo dobře světu také něco předat, pomoci světu (anebo aspoň některým našim bližním) konáním dobra, milosrdenstvím, službou. Jak to však udělat, abychom sloužili dobře, aby nás svět nepohltil, abychom ve světě nezabloudili?

       Biblické texty, zejména ovšem novozákonní, nepojímají svět příliš přátelsky. To nás možná udiví, tato nemalá míra příkrosti evangelia vůči světu - když vezmeme v úvahu, že svět Bůh stvořil a ve svém Synu Ježíši Kristu svět také spasil: Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. (J 3,17) I když je tedy tento svět, svět vcelku (mohli bychom přeložit spíše vesmír nebo veškerenstvo), i když je Bohem spasen a vykoupen, ani tak nemizí ve zvěsti biblického Nového zákona značné napětí mezi světem a Bohem. Jsou navzájem v klinči, svět nepřestává projevovat vůči Bohu nepřátelství a cizost, naopak žít v souladu s Bohem a takříkajíc na Boží dlani znamená udržovat od světa odstup, nezbaštit světu veškerý jeho lesk a všemožná jeho pokušení... Čili ať je to s Boží spásou světa jakkoliv, ať už Bůh světu spásu nabízí a dává, pro nás malé křesťánky vedoucí své životy tady na zemi, životy do značné míry bezmocné, se v evangeliu nastoluje etika a estetika života v zásadě tak, že se světem máme hledět moc nezkompromitovat a neušpinit. Samozřejmě můžeme, ba dokonce máme konat všemožné dobro. Ne proto, abychom si dobrými skutky vysloužili Boží pochválení (to by bylo kapku nedospělé), ale aby se naše radost z Boží blízkosti jaksi posílala dál, laskavým jednáním s ostatními nebo chcete-li, se světem - jak při jiné příležitosti Ježíš prohlásil: Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte (Mt 10,8). Především se však nechtějme ve světě prosadit, ani jako jednotlivci, ani skupinově, jakožto církevní společenství. Nechtějme svět vést, netoužeme ve světě a pro svět vládnout. Ono by nám to, jak nás učí zvěst evangelia, ani štěstí, ani pokoj v duši nepřineslo. Naše vztahy ke světu nechť se vyčerpávají všední službou: pomoci někomu, kdo trpí, utěšit toho, kdo se rmoutí, zvednout plačícímu dítěti spadlý dudlík, navštívit toho, kdo je sláb a opuštěný, nakrmit hladové zvíře nebo obvázat mu zraněnou packu. Ke světu však evangelium křesťanovi doporučuje zachovávat nemalý odstup, nic od světa neočekávat, nevstupovat se světem do různých neblahých kompromisů ani zájmových koalic. Stojíme-li o pokoj duše, máme se ptát sebe ne na to, co nám svět může dát, ale co my můžeme dát druhým, čím jim máme sílu být a sloužit.

       Přihlédněme podrobněji k malému rozhovoru popsanému v Lukášově evangeliu. Ježíš se nachází na nějakém volném prostranství, dokončí zřejmě delší svou řeč, a tu Ježíše žádá jeden z přítomných naslouchajících, aby se Ježíš angažoval v jeho rodinné při: "Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví." (Lk 12,13) Jak máme toto vyzvání pochopit? Určitě také jako projev respektu k Ježíšovým učitelským a komunikačním schopnostem, také k jeho vysokému mravnímu kreditu. Ježíš působí do té míry charismaticky, je mu okolím v tak velké míře nasloucháno, že si od jeho vyjednávacích a morálně apelativních schopností onen neznámý posluchač mnohé slibuje. Vidí tu, že Ježíš je schopen proměňovat srdce těch, kdo mu naslouchají, že je také schopen velmi přesvědčivě nábožensky a eticky argumentovat. - Dále ovšem postřehněme, že ten mládenec, který žádá Ježíše, aby intervenoval v jeho rodinném sporu, není ochoten postavit tuto svou žádost nestranným způsobem. Už předem má jasno, co je správné dělat, je si jist, že pravda je na jeho straně. On nepopíše situaci nestranně a vlastně ani jinak, neřekne "já si myslím, že mi část dědictví byla upřena z těch a těch důvodů, zatímco můj bratr si z důvodů za á, za bé, za cé myslí, že mu dědictví právem náleží", ani ten muž neříká, co si myslí o věci okolní rodina.    Třeba má dotyčný právo cítit se nespravedlivě ukrácen, třeba nemá - znepokojuje ovšem, s jakou sebejistotou staví vlastní porozumění situaci, vlastní představu o právu, o svém právu, do popředí.

    Ježíšova odezva na tuto výzvu ovšem není právě vstřícná. "Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?", odpovídá Ježíš (Lk 12,14). Zaujme zde i důrazné oslovení "člověče" (anthrópe) - toto není jenom nějaká dnešní slovní vycpávka, ale určité zdůraznění, i emocionálně trochu vyšroubované ("člověče!", "chlape!", to znamená zamysli se zhloubky, zgruntu nad celou touto situací; zmobilizuj to podstatné, co v tobě vězí!). "...kdo mě ustanovil nad vámi soudcem?" Napadlo by nás, dnešní křesťany - kdo jiný by už měl a mohl být soudcem nad těmito i všelijakými dalšími věcmi než Boží Syn? Neustanovil ho snad soudcem jeho Otec na nebesích, Bůh nás všech? Musíme si rovněž uvědomit, že v době Ježíšově neexistuje nějaký profesionalizovaný stav soudců a soudkyň, kteří vychodili právnickou fakultu, odpracovali si někde čekatelství nebo koncipientství a oblékají nyní taláry a soudí proto, že je jmenoval jakýsi prezident... Tehdy se soudci stávali muži vyvolení k souzení svou výraznou společenskou autoritou, uznávaní pro svůj úsudek ve své obci. Leckdy býval někdo soudcem provolán jen pro určitý ojedinělý soudní případ, vše se opíralo o uznání a o pověst, kterou měl dotyčný soudce či budoucí soudce ve svém bydlišti. Není nic nemožného, aby byl Ježíš v této věci dědictví snad neprávem zadrženého jedním sourozencem, aby byl soudcem učiněn a uznán. Ježíš však nechce, nebo má nějaké důvody neusilovat o to, soudcem být. Soudcem nebo rozhodčím - překládá biblický text, rozhodčí samozřejmě jako arbitr, rozsuzovatel, expert, nikoli ve smyslu dnešního sportování. Ježíš se necítí zde být soudcem, ani kandidátem na soudce, a má pro znesvářené strany koneckonců nejenom v této kauze, ale i ve všech možných kauzách, následující úvahu: "Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má." (Lk 12,15) Náš život není zajištěn majetkem ani vlastněním, jakýmkoli vlastněním. Abych to řekl trochu vzletně - máme se snažit spíše být než mít. Svou existenci nemáme odvozovat od vlastnění a majetku, ale od své duše, od naší nesmrtelné duše, která je neukradnutelná a nevyvlastnitelná, dokonce i všemožnými křivdami a nespravedlnostmi světa.

       "Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem?" říkám si často i já, když jsem jakožto duchovní občas vyzýván, abych se vyjádřil a třeba i šířeji angažoval pro všemožné věci tohoto světa: ať už se týkají mezilidských konfliktů nebo záležitostí v zemi. A tak bývám už léta z různých stran ponoukán, abych se hlasitě vyjádřil proti Babišovi nebo třeba za Babiše, za současnou vládu anebo zase proti ní, za obranu České televize nebo naopak za její privatizování či co vlastně - já, který Českou televizi vidím pár minut v roce někde na návštěvě příbuzných anebo v restauraci... Farář by měl, ve stopách Ježíšových, povědět v takové situaci - "kdo mě ustanovil nad vámi nebo nad těmito věcmi soudcem?" Vždyť přece když duchovní odepře zastávat v takovéto věci nějaký stranický nebo "stranný" názor, nezůstává přece ani tak svět ve vzduchoprázdnu! Hned přispěchají přemnozí, kteří se v těchto záležitostech cítí být k souzení povolaní, a třeba jimi i jsou. Záležitosti právem či neprávem zadržovaného dědictví vždycky nějací soudci mohou vyřešit, zvláště pak dnes. K otázkám dobrého či špatného vládnutí v zemi, k otázkám korupce nebo konkrétního dosahu rozličných státních rozhodnutích tu jsou všemožní žurnalisté, experti, právní znalci a mužové a ženy dobropověstní. Život v jakékoli komunitě menší i větší svádí ovšem k zaujatým postojům, k míchání se do rozmanitých situací a interakcí, svádí k názorům na všelicos. Z těchto pobídek i pokušení však vzniká typická drbavá atmosféra na vesnici i v maloměstě nebo ohlušující množství tisíců a miliónů různých hlučných, avšak neseriózních a nekvalitních názorů na všechno možné i nemožné: názorů, na kterých nic životaschopného postavit nelze. Staří Řekové měli v antice slovíčko "epoché": vyjadřuje nespěchání s úsudkem, zdržení se úsudku, pozorování světa bez jakéhosi závěru, zvláště pak závěru ukvapeného. A tu se ukazuje, že počkat s názorem, nevyjádřit názor, i když je názor dosti přímočaře okolím dotazován, neznamená žádnou lenost, ale naopak určité zralé úsilí, duševní a duchovní ukázněnost, až bychom skoro řekli: umění. Této tzv. epoché je nám dnes v pokřiku ulice dosti zapotřebí; epoché vyjadřuje i Ježíš slovy: "Člověče, anthrópe, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?" Ti, kteří jsou se svými názory na leccos okolo a se svým souzením rychle hotovi, jsou zde demaskováni jako málo myšlenkově ukáznění - měli by raději počkat, pouze hledět, vsadit na myšlenkovou otevřenost a na nespěchání se závěry, aťsi vyžadovanými tímto světem. Pokud už křesťanský duchovní jakožto Ježíšův následovník by měl ke sporům a rozporům tohoto světa cokoli říct, tak nejspíše to, že nad všemi spory, rozepřemi a konflikty tohoto světa spočívá něco ještě mnohem vyššího, Boží království, kde být a prodlévat je mnohem důležitější než vyhrát jakékoli zápasy tohoto světa. Četli jsme dnes, jak na tuto dimenzi sporů a rozporů poukazuje i apoštol Pavel, když píše Korinťanům: i on doporučuje se zvláštní naléhavostí otevřít se hlavně tomu věčnému, co spočívá nade všemi spory a rozpory, a nebát se ani v tahanicích tohoto světa utrpět škodu (1 Kor 6,7) K našemu participování na všemožných světských, právních a politických sporech či kauzách řekne i Ježíš: "Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má." (Lk 12,15) Život není prý zajištěn tím, co máme, co vlastníme - čím je tedy zajištěn, čím zůstává zajištěn? Velmi stručně, až skoro náznakově k tomu říká Ježíš v Kázání na hoře: Hledejte především Boží království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (Mt 6,33). Amen.








    KÁZÁNÍ O MODLITBĚ A SAMOTĚ

    4. září 2022


    Základ kázání: Lk 5,15-16 (Další liturgická čtení: Pís 2,14-17 a 1 Te 5,16-18) - vše v Českém ekumenickém překladu


  • Zvěst o Ježíši se šířila stále víc a scházely se k němu celé zástupy, aby ho slyšely a byly uzdravovány ze svých nemocí. 
  • On však odcházíval na pustá místa a tam se modlil. (Lk 5,15-16)

  •    Milé sestry a milí bratři, milí přítomní,

       rád bych společně s vámi nyní rozjímal jeden výjev z evangelia: Ježíš začíná být v nějaké míře populární a čím dál větší davy si ho přejí vidět a slyšet. Ježíš ale dává přednost modlitebnímu životu o samotě, je mu tento život v osamocené modlitbě zřejmě bližší než vystupování na veřejnosti, je mu také bližší než uzdravování nemocných. Zrovna tyto bohaté a hutné kapitoly Lukášova evangelia častěji ukazují, jak zásadně se Ježíš utíká k modlitebnímu životu, a sice k individuálnímu modlitebnímu životu. Přečteme si u Lukáše později, v dalších verších, v šesté kapitole: V těch dnech vyšel (Ježíš) na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu.(Lk 6,12) Není žádný důvod spojovat s těmito Ježíšovými modlitbami jakoukoli formálnost, klečení, spínání rukou, recitování modliteb z Písma nebo z liturgie, nebo snad opakování modlitby "Otče náš, kterýž jsi v nebesích" až do umrtvení. Jedná se zjevně o rozjímavý, hluboký niterný rozhovor Ježíše se svým Otcem, rozhovor bezprostřední, třeba i bezeslovný. Prostě "být o samotě s Bohem", nic složitějšího za tím nehledejme. Bohu, který nás stvořil a je ve své bezmeznosti stále s námi a vidí do našeho nitra lépe než my sami vidíme, Bohu můžeme vypovědět i beze slov vše; naše duše může být ve společenství s Bohem beze strachu takovou, jaká opravdu je. V evangeliu čteme, že Ježíš dává modlitbě přednost před jakýmkoli životem sociálním, dokonce modlitbě připisuje přednější pořadí než sociálnímu dobru: (k Ježíšovi) se scházely celé zástupy, aby ho slyšely a byly uzdravovány ze svých nemocí. On však odcházíval na pustá místa a tam se modlil. (Lk 5,15-16)

       Matka Tereza říkávala, že jedna hodina denní modlitby pro ni znamená něco, co si není ochotna nechat žádným způsobem vzít. A touto jednou hodinou denní modlitby, touto "chvilkou pro sebe" zůstává prý podmíněno vše, co je po zbytek dne schopna činit pro své bližní. Vidíme tedy, jaké zásadní důsledky pro okolí i pro dobro světa toto prodlévání Matky Terezy na modlitbách má. Německý židovský básník Heinrich Heine, kdysi romantický revolucionář a ateista, na konci života píše s krásnou ironií takto: "Dnes jsem už jen starý, shrbený žid. Po večerech si dopřávám hojné útěchy modlitby, a doporučuji tuto útěchu každému. Pánu Bohu se můžete vybrečet do ucha jen což a jste schopni svěřovat mu věci, které byste neřekli ani vlastní manželce." (Geständnisse - Vyznání, 1854) Čteme také v knize spisovatelky a disidentky Evy Kantůrkové Přítelkyně z domu smutku o jejím rozhovoru s nejmenovaným katolickým knězem, se kterým se Kantůrková setkávala a ač sama nevěřící, oslovuje ho "otče". Víme, že se jednalo o nejvýznamnějšího českého katolického teologa Josefa Zvěřinu, vězněného celá padesátá léta, později pak signatáře Charty 77. Kantůrková s ním během procházky pod širým nebem na barokním poutním místě u Mníšku pod Brdy hovoří, svěřuje se páteru Zvěřinovi se svou jistotou, že se okolo ní stahuje smyčka a za vydání protikomunistického románu v západoněmeckém nakladatelství reálně očekává kriminál. Ptá se tedy kněze: "Otče, řekněte mi - jaké je to... tam?" "Byli jsme tam svobodnější než kdy předtím," odpovídá páter Zvěřina. Spisovatelka pokračuje: "Co byste mi radil - v případě, že...?" A teolog Zvěřina vysloví několik velice praktických rad - "nenaletět na jejich chytáky, nejmenovat, mluvit co nejméně, zachovat si úsměv a klid, nenechat se zdecimovat; někdy stačí jen chvilka nepozornosti... soustředěnost je možná důležitější než statečnost..." Jak vidno, mnohé tyto rady mají nepochybný užitek i mimo prostředí věznice. Ale všechny tyto postřehy postaršího kněze a bývalého politického mukla uvádí jedno doporučení zásadní, zazní jako úplně první: "Alespoň jednou denně povznést mysl k něčemu duchovnímu." Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, v podstatě bych neuměl lépe promluvit o významu modlitby, než takto promlouval Josef Zvěřina. Vězení nechť tu slouží jako modelová stresová situace, jako příklad největšího omezení a velké tísně, kdy jde ovšem přesto nalézt mnohou vnitřní svobodu a radost, pokud se k vnějšímu světu chováme ukázněně a se sebeovládáním, uvnitř sebe si potom vyhradíme dostatečnou péči o duši a o ducha, totiž právě modlitbu. Jak to říká páter Zvěřina ještě obyčejněji - "povznést svou mysl k něčemu duchovnímu": i uprostřed všelijaké nepřízně, nepohodlí, šikany. - Ježíšovo odcházení na pustá místa (Lk 5,16), to, že se o samotě v odlehlých zákoutích věnuje docela dlouhý čas modlitbě, třeba i celou noc, chápejme právě takto. Ježíš vyhledává místa, kde není rušen, aby tam prodléval a přímo se opájel něčím vyšším, duchovním, po zvěřinovsku řečeno; aby tu prodléval v živé přítomnosti Boží.

       Toto je slovo evangelia řečené do naší doby, která tolik upřednostňuje různé společné a společenské hemžení, do doby, která nám chce sebrat čas, který věnujeme své duši a Bohu. A ještě to staví jako etické doporučení: nemáme se prý izolovat od druhých, máme pracovat pro ostatní, pomáhat, co jen můžeme i co nemůžeme, máme být prý součástí společnosti a žít s druhými a pro druhé. Za Ježíšem takto přicházejí mnozí, aby slyšeli jeho řeč, dokonce snad aby podle Ježíšova učení nějak žili, přicházejí za ním, aby uzdravoval jejich nemocné a zmrzačené. Na to vše třeba i dojde. Avšak pro Ježíše, jak jsme četli v evangeliu, zůstává prvořadé pobývání osamoceně na pustých místech, v modlitbách, sám se sebou a s Bohem. Amen.  







    KÁZÁNÍ O CÍRKEVNÍM SPOLEČENSTVÍ 

    28. srpna 2022 


       Základ kázání: Kol 4,2-18 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Žd 13,14-19 v překladu Jeruzalémské Bible a Mk 3,14-19 v překladu Bible Kralické)


  • V modlitbách buďte vytrvalí, bděte a děkujte Bohu. 
  • Modlete se také za nás, aby Bůh otevřel dveře našemu slovu, abych mohl zvěstovat tajemství Kristovo, pro něž jsem teď ve vězení,
  • a tak je mohl rozhlásit; neboť k tomu jsem poslán. 
  • Jednejte moudře ve styku s okolním světem a využijte čas vám svěřený. 
  • Vaše slovo ať je vždy laskavé a určité; ať víte, jak ke komu promluvit. 
  • O tom, co je se mnou, vám všechno poví Tychikus, můj milovaný bratr a věrný pomocník, který se mnou slouží Pánu.
  • Posílám ho k vám právě proto, abyste se dověděli, jak se nám vede, a aby povzbudil vaše srdce. 
  • Posílám s ním i Onezima, věrného a milovaného bratra, vašeho krajana. Oni vám povědí všechno, co se tu děje. 
  • Pozdravuje vás můj spoluvězeň Aristarchos a Barnabášův bratranec Marek, o němž jste již dostali pokyny. Až k vám přijde, přijměte ho. 
  • Také vás zdraví Ježíš zvaný Justus. Jsou to jediní židé, kteří s námi pracují pro království Boží a jsou také mou útěchou. 
  • Pozdravuje vás Epafras, váš krajan, služebník Krista Ježíše, který o vás stále zápasí modlitbami, abyste stáli pevně a věrně plnili Boží vůli.  
  • Mohu dosvědčit, že pro vás i pro Laodikejské a Hierapolské vynakládá mnoho námahy.
  • Pozdravuje vás milovaný lékař Lukáš a Démas. 
  • Pozdravujte bratry v Laodikeji i Nymfu a církev, která se shromažďuje v jejím domě. 
  • Až tento list u vás přečtete, zařiďte, aby byl čten také v laodikejské církvi a abyste vy četli list Laodikejským. 
  • A Archippovi řekněte: Hleď, abys konal službu, kterou jsi přijal od Pána.  
  • Pozdrav mou, Pavlovou rukou. Pamatujte na to, že jsem v poutech. Milost s vámi. (Kol 4,2-18) 

  •    Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, 

       Epištolu Koloským uzavírá jakýsi řetězec nebo snad hrozen osobně laděných pozdravů a pokynů vzkazovaných do koloského církevního společenství: "Pozdravuje vás můj spoluvězeň Aristarchos a Barnabášův bratranec Marek, o němž jste již dostali pokyny. Až k vám přijde, přijměte ho. Také vás zdraví Ježíš zvaný Justus. Jsou to jediní židé, kteří s námi pracují pro království Boží a jsou také mou útěchou. (...) Pozdravuje vás milovaný lékař Lukáš a Démas. Pozdravujte bratry v Laodikeji i Nymfu a církev, která se shromažďuje v jejím domě." (Kol 4,10-11; 14-15) Tyto osobní vzkazy z Listu Koloským přežily skoro dvě tisíciletí: současníkům čitelné zřejmě velice živě, však dotyčné znali zblízka, nám jsou už dnes čitelné jenom chabě. Epištola Koloským není ovšem jediná, kterou uzavírá podobná série pozdravů, vzkazů, výzev, osobních povzbuzování a proseb, abychom se za sebe navzájem modlili; proseb nikoli všeobecných, ale adresných. Významná část novozákonních epištol obsahuje podobné partie ve stylu "pozdravujte tohoto, líbejte támhletoho, vytkněte onomu bratrovi toto a toto". Není to tak u úplně všech biblických epištol, u řady z nich však přece ano: zůstává tu ostatně při díle obvyklá osnova antické epištoly neboli jinými slovy (antického) dopisu. Podobné pozdravy společným známým, také podpis, zpravidla nemohou chybět. I zde podpis nalézáme, v posledním verši přečteného úryvku a zároveň posledním verši celého dopisu Koloským: "Pozdrav mou, Pavlovou rukou. Pamatujte na to, že jsem v poutech. (To znamená ve vězení, Pavel je vězněn.) Milost s vámi." (4,18)

       Milí návštěvních našich dnešních bohoslužeb - tyto závěrečné kapitoly Pavlových i pozdějších epištol ukazují církevní realitu tak, jak byla na počátku, ale zároveň jak i u nás ve sboru v čemsi panuje, jak v jiných církevních společenstvích bývá zakoušena, takovou, jak vždycky byla a vždycky je. Církevní život nutně je utkaný z různých křehkých vztahů, z omylných, slabých a jedinečných individuálních životů, z proplétání se těchto životů a jejich bilance navzájem, ze společného setkávání a společného díla všech těchto jedinečných a zvláštních žen i mužů. Materiál, abych tak řekl, ze kterého je církevní život uhněten, zejména tedy zdravý církevní život, je právě podobná rovina vztahů, vřelá komunikace, zájem o někoho, svornost i různost, všemožné zvláštnosti a třeba také divnosti, které místní církev zakouší v neděli i ve dnech všedních. Ani u nás to nemůže být jinak. Když jsem přicházel působit do Votic, bratr Šustr, syn dlouhodobého zdejšího faráře, mi vypravoval mnohé zajímavosti a někdy až anekdoty z minulosti tohoto církevního společenství; a nejenom bratr Šustr, ale i další z vás. Dozvídal jsem se, jak bratr farář Šustr, když se ve svém kázání zapovídal přespříliš, čelil situaci, kdy ženy z kůru spouštěly na provázku papírové dětské hodiny, na kterých ručičky nemilosrdně ukazovaly desátou hodinu; je tedy nejvyšší čas s kázáním skončit. Vypravovali mi o postarším bratrovi návštěvníkovi bohoslužeb, dávno již zemřelém, který si po namáhavém výstupu po třech schodech vedoucím ke dveřím Husova sboru s gustem odchrchlal a odplivl do zděného zákoutí před vchodem, k pramalé radosti sestry farářové Šustrové, která tu hrůzu sledovala z balkónu nad vchodem. Vážení a milí, právě toto je pravá církev: pletivo různých, leckdy banálních, leckdy konfliktních, zpravidla však láskyplných souvislostí. Život církve se za dvě uplynulá tisíciletí neodehrával vcelku v jiné atmosféře, a ani nemá odehrávat. Atmosféru církve skládají právě nějaké podobné vztahy, společné příběhy a střípky. Není tomu jinak ani v téměř ideálních církevních shromáždění: i v klášterech, kde všichni žijí výhradně oddáni modlitbě a liturgii, nechybí různá milá specifika. Zmiňoval se jednou opat břevnovského kláštera benediktinů Prokop Siostrzonek o jednom starém a zesnulém už mnichovi jejich řádu, bratru Remigiovi, který si neobyčejně potrpěl na bonbóny zvané hašlerky a kdykoliv mohl, tak Hašlerky cumlal. A když později opat Siostrzonek nahlížel do estébáckých protokolů o takzvané Akci K, o deportaci klášterů Státní bezpečností v dubnu 1950, u jednoho z pokojů se nacházel soupis zde zabavených věcí, vesměs drobností, a v tomto seznamu se nacházela také položka - 8 sáčků bonbonů zn. Hašlerky, a to si opat Siostrzonek hned řekl: "aha, tehdejší klášterní cela bratra Remigia; kdo jiný..."

       Za vřelými pozdravy, vzkazy a připomenutími z Epištoly Koloským nemůžeme, pravda, číst podrobněji podobné anekdoty, podobné bohatýrské historky ani vztahové propletence, přesto je můžeme tušit. A celý ten výčet jmen a pozdravů je pro nás vlastně zajímavý tak, jak ho zde čteme, protože i v něm můžeme najít něco zajímavého, či alespoň jména, při kterých lze zastříhat ušima. Třeba verš "také vás zdraví Ježíš zvaný Justus. Jsou to jediní židé, kteří s námi pracují pro království Boží a jsou také mou útěchou" (4,11). Zmínka o tomto aktivistovi rané církve, o Ježíši zvaném Justus, nám přinejmenším ukazuje, že jméno Ježíš není vyhrazeno jenom Spasiteli, ale jednalo se o běžné vlastní jméno v židovském prostředí (Jehošua) - dokonce jedno ze jmen častých. O Ježíši zvaném Justus nic moc dalšího nevíme, zmínka zde v Epištole Koloským je jedinou v Bibli i mimo Bibli, která se nám o Ježíši Justovi zachovala, na každý pád ukazuje také jakési napětí, mnohonásobně z Bible doložené, mezi křesťany z Řeků a mezi Židy; list Koloským konstatuje, že Židů, kteří přijali Kristovo evangelium a pracují pro církev a pro království Boží, je prozatím velmi málo - v okruhu mezi adresáty Listu Koloským vlastně jenom tento Ježíš zvaný Justus a nějaké minimální společenství okolo něho. Nepochybně byl tento Ježíš zvaný Justus Židem hovořícím řecky a pohybujícím se v řeckém prostředí, odtud také jeho pořečtěné jméno Justus, které mu mělo usnadnit život a komunikaci v řeckém prostředí; tak jako zde žijící Vietnamci často slyší na různá situačně přijatá česká jména - jako třeba náš společný známý Dušánek. Čteme tu ale jiná známá jména: "Pozdravuje vás můj spoluvězeň Aristarchos a Barnabášův bratranec Marek, o němž jste již dostali pokyny. Až k vám přijde, přijměte ho." (4,10) Ano, zde se jedná o zmínku o Markovi, autorovi Markova evangelia, též o Barnabášovi, kterého novozákonní spis Skutky apoštolské líčí jako jeden čas nejbližšího spolupracovníka apoštola Pavla. Zde se dozvídáme i o některých pracovních a zřejmě i lidských ochlazení vztahů mezi Pavlem na jedné straně a Barnabáše s Markem na straně druhé; zde tedy máme v Epištole Koloským dokonce k dispozici tvrzení, že Barnabáš a Marek nebyli jenom přáteli, ale dokonce příbuznými, bratranci. Také evangelista Lukáš se nám zde objevuje ve výčtu církevních bratří, kterým pisatel dopisu dluží vřelé pozdravy: Pozdravuje vás milovaný lékař Lukáš (4,14). Nacházíme tu zmínku o Lukášově profesi, byl prý lékařem, kromě toho, že tedy napsal své evangelium zařazené později do Bible. Apoštol, který je autorem Epištole Koloským, vyjadřuje hraje zároveň i na káravou notu, když vytýká na dálku jinému svému spolupracovníkovi jménem Archippas, jakési nám samozřejmě blíže neznámé rezervy či poklesky v práci pro církev: "A Archippovi řekněte: Hleď, abys konal službu, kterou jsi přijal od Pána." (4,17) To jsou jistě také záležitosti, které se v církvi objevují dodnes a jak vidíme, objevují se vždycky, od počátku.

       Tedy ještě jednou: každé církevní společenství, ať už je městské nebo venkovské, velké nebo malé, církev starověká nebo církev současná, církev místní nebo univerzální - nejenom že církevní společenství jakéhokoli druhu není vůbec odmyslitelné od tohoto "lidského faktoru", ale ono je zásadně tímto lidským faktorem. Vztahy ve společenství, atmosféra církve, vzájemné vztahy vydařené anebo nevalné, tohle představuje životní "matérii" církve, a každé církve. Vztahy k Bohu se mají osvědčovat v různých vztazích a interakcích, které spolu v církvi vedeme, laskavými, dobrými, ale i odpovědnými vztahy, které navzájem vůči sobě v církvi máme a vedeme, chválíme Boha. A ukazujeme právě na našich vzájemných vztazích kvalitu svého vztahu k Bohu, ukazujeme tu hloubku a zralost víry. Ovšemže i na mimocírkevní život však apoštol, který posílá dopis do Kolos, myslí! Čteme v epištole: Jednejte moudře ve styku s okolním světem a využijte čas vám svěřený.Vaše slovo ať je vždy laskavé a určité; ať víte, jak ke komu promluvit. (4,5-6) Laskavostí a respektem jsme tedy povinni nejenom sobě navzájem, ale také nevěřícímu světu. Pokoušet se o laskavé vztahy uvnitř církve a zároveň se chovat nevalně k mimocírkevnímu prostředí, nerespektujícím způsobem, k nevěřícím jako k osobám druhé či třetí kategorie - to nedává mnoho smyslu. Zajedno to není moudré, mimocírkevní prostředí bude tato přehlíživost odpuzovat, jakýkoli dialog o hodnotách a hlubším smyslu se stane tím pádem nemožný; zároveň jsou podobný nerespekt a podobná nelaskavost k nevěřícím v rozporu s křesťanskou láskou. Taková láska z hlubin Kristových nechť dopadá na věřící i nevěřící, na dobré i méně dobré, na bližní i na cizí, na stejné i na jiné, tak jako dobrodiní slunečních paprsků. Epištola vyzývá k modlitbám také za ty, kteří hlásají slovo Boží, v církvi i ve světě, aby jim byl dán dar mluvení přiléhavého, srozumitelného, přesvědčivého: Modlete se také za nás, aby Bůh otevřel dveře našemu slovu, abych mohl zvěstovat tajemství Kristovo, pro něž jsem teď ve vězení, a tak je mohl rozhlásit; neboť k tomu jsem poslán. (Kol 4,3-4) Tento motiv přiléhavého, Bohem požehnaného zvěstování království Božího, zvěstování plnícího dokonce i jakési uspokojivé rétorické nároky, motiv schopnosti mluvit o Bohu dobře a vymodlit si tuto schopnost promlouvat o Bohu přesvědčivě, sdílí ostatně Epištola Koloským také s další novozákonní epištolou z okruhu sv. Pavla, s Listem Efezským (srov. Ef 6,18-20). Každopádně se tu však nejedná jen o ty, kteří jsou v nějakém smyslu povoláni vést církev svým slovem, svým mluveným působením - píše se tu v epištolách o tom, že modlitba, modlitební duchovní život, obrácený dovnitř, k Bohu, který spočívá mimo svět a zároveň uvnitř nás, že modlitba má být, toužíme-li žít šťastně, základním naladěním našeho života. Modlitba má nastolovat atmosféru celého našeho života (též Kol 4,2 a 4,12); modlitba a modlitební vděčnost Bohu. Amen.  







    KÁZÁNÍ O POZVÁNÍ NA HOSTINU

    21. srpna 2022


    Základ kázání: Lk 14,15-24 v Českém ekumenickém překladu (Další čtení: Est 1,1-9 v překladu Jeruzalémské Bible a Sk 28,22-31 v překladu prof. Františka Žilky)


  • Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: "Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím." 
  • Ježíš mu řekl: "Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí.
  • Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: 'Pojďte, vše už je připraveno.'
  • A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: 'Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.'
  • Druhý řekl: 'Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!'
  • Další řekl: 'Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.'
  • Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: 'Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.'
  • A služebník řekl: 'Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.'
  • Pán řekl služebníku: 'Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.
  • Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.'" (Lk 14,16-24)

  •    Milé sestry, milí bratři,

       kdykoli se má vykládat nějaké Kristovo podobenství, jako třeba v tuto chvíli, vždy je podle mě třeba zdůraznit, že jde právě o podobenství; nepřehlédnout tuto formu podobenství. Prostě jakýsi krátký příběh, anekdota, přirovnání. Podobenství je v vždycky trochu sranda, právě takto bylo všemi proroky a také Ježíšem a jeho okolím vnímáno. Zde se nepřednáší nějaká "čistá doktrína", ta by se přece stylizovala přece jinak. Podobenství, toť provokace, určité nakopnutí, popíchnutí, zároveň pobavení. Ne vždycky také podobenství nese nějaké jednoznačnější poselství, leckdy je to právě naopak: zneklidňuje svou mnohovrstevnatostí, nemožností včas, rychle a zodpovědně určit, "co tím chtěl básník říci", někdy zaráží i morální relativismus různých podobenství. Vyprávění příběhu, to určitě nepředstavuje žádnou Ježíšovu jedinečnost, dělají to učitelské postavy většiny náboženství, dělají to řečníci a učitelé mnohých časů, a z dobrých důvodů takto promlouval ke svým posluchačům také Ježíš Kristus.

       Takže si to podobenství vyposlechněme, přečtěme a objevujme postupně různé jeho významy. Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: 'Pojďte, vše už je připraveno.' (Lk 14,16-17) Hostinu pro pozvané, dokonce, jak tu čteme, "velkou večeři", nemohl za starověkých časů uspořádat jen tak někdo, milí přítomní. Nacházíme v čase, kdy hladovění, podvýživa a nedostatek důvěrně doprovází život snad i většiny obyvatel. Nedávno zesnulý profesor Jan Sokol nám jednou pravil: "Tím, co se jedlo ve starověku na hostinách, by dnes pohrdl snad i bezdomovec! Hlavní součástí antických hodů bývaly různé boby, fazole, rostlinná strava..." Na tyto souvislosti mysleme, když budeme číst v biblických textech o hladových a chudých. Bohatý byl někdo, kdo měl mísu fazolí, když si vzpomněl - chudý neměl ani tohle.

    Uspořádat hostinu pro větší množství pozvaných - zde se jednalo samozřejmě o statusovou záležitost, o symbol určitého mocenského postavení. Ten muž pořádající hostinu byl nejspíš nějaký aristokrat: pozvání na hostinu nemělo vždycky až tak moc nasycující význam; více se jednalo o možnost setkat se, hovořit, navázat nové nebo utěsnit staré sociální kontakty. Když jste přišli na hostinu k tomu, kdo vás na ni adresně pozval, znamenalo to, že uznáváte jeho moc, jeho společenský status, že si ho vážíte, že ho chcete vidět. Toho, že hostina nebyla prosta jakéhosi prvku demonstrování moci, ukázání, jakou záležitost dokáže mocipán zorganizovat, finančně pokrýt a rozdělit se o hojnost "z pouhé štědrosti" s těmi okolo, toho jsme si koneckonců mohli všimnout třeba v počátku vypravování starozákonní knihy Ester (zde se líčí monstrózní hostina perského panovníka na jeho pevnosti v Šúšanu, Est 1,1-9). Neakceptování takové pozvánky k hostině smrdělo pohrdáním. Poslyšme, jak se k uspořádání hostiny posléze postavili ti, kteří na ni dostali pozvání:

       A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: 'Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.' Druhý řekl: 'Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!' Další řekl: 'Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.' (Lk 14,18-20) Ekumenický překlad Písma tu uvádí, že se začali "vymlouvat", ale tím tak trochu zavádí do řeckého textu už morální hodnocení, morální odsudek, trochu předčasně i podsouvá pointu - přísně vzato totiž v řeckém originálu čteme, že se oni pozvaní začali "omlouvat" (paraiteisthai). Omluvenky, kterými se vytasili, byly rozmanité. Většina z nich asi zní dost podivně a podivně musely působit dokonce i v zemědělské a patriarchální společnosti. Vidíme tu, jak přímočaře pozvaní vyloží, kterých záležitostí si oproti pozvání na hostinu tímto pánem cení více: a vidíme, že tu vlastně nejsou při díle žádné neodkladné důvody, žádná kauza, která by měla být otázkou života a smrti, dokonce sebeméně naléhavá příčina - nic, co by prostě a jednoduše nepočkalo. Třeba ten, který odmítá pozvání na hostinu s poukazem na to, že se oženil. "Oženil jsem se, a proto nemohu přijít." Vůbec nebylo příčinou, že by snad termín svatby kolidoval s termínem pánovy připravované hostiny. Prostě oženil se, onen šťastný chlapec, nikam nespěchá, nikam nechvátá, chce se asi věnovat líbánkám. Jiný koupil pole a plánuje se na to pole podívat - nu, i když chápeme, že se nalézáme v zemědělské civilizaci starověku, nezdá se, že by tato záležitost nesnesla odkladu, o den, o dva. To pole přece nezmizí kvůli tomu, že se zúčastnil jeho kupec hostiny. Stejně jako těch pět párů volů. Samozřejmě chápeme, že to jsou zajímavé komodity, ty páry volů, ty pozemky - úplně z toho Ježíšova podobenství čiší taková klukovská radost a chtivost, ta chuť si novou hračku užuž vyzkoušet... Pro takovouto marnivost (a možná dokonce předstíranou!, možná šlo dokonce o pustou záminku) tedy vyznělo pánovo pozvání přátel a známých a vzdálených přátel naprázdno.

       Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: 'Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.' (...) Pán řekl služebníku: 'Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil." (Lk 14,21; 23) To je klíčová pasáž Kristova podobenství; celé podobenství by se mohlo jmenovat "o pánově naštvanosti". Pán dobře vidí své zneuctění, své znevážení tím, jak je jeho pozvání na hostinou pozvanými odmítnuto, možná dokonce cynicky odmítnuto, pro samé nicotné, pitomé záminky. Vzdorně vymyslí jiný plán, absurdní plán, nevídaný plán. Pozvat na hostinu nepozvané, dokonce takové, kteří by vlastně byli na všechny myslitelné hostiny nepozvatelní! Takové, kteří nemají co nabídnout, takové, kteří se zatím nikdy pořádně nenakrmili, takové, kteří působí společensky odpudivě. Zmrzačené, chudé, sociálně vyloučené. Prosím pěkně, připadá mi, že tu v pánově vzdorném rozhodnutí hraje i nemalý význam jakási divadelní symbolika, jakýsi zástupný rituál "zneuctění zneuctitelů". Pán pořádající hostinu dostal košem, a tak se rozhodl zřetelně ponížit ty, kteří měli přijít a nepřišli - totiž tím, že je u hodovního stolu na jejich rezervovaných židlích nahradil žebráky a nuzáky v hadrech. Dal tím tento pořadatel hostiny najevo, že si i představitelů této (zcela okrajové, vyvržené) vrstvy společnosti cení posléze více než těch nadutých, samolibých původních hostů, hostů, kteří hostování u večeře odmítli.

       Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, přinuť je, ať vejdou (Lk 14,23). Tento biblický výrok o přinucení (o přinucení přijít) sehrál, milé sestry a milí bratři, docela velkou roli v církevních dějinách, v dobách Svaté inkvizice - "přinuť je, ať přijdou" (compelle intrare, přinuť je vstoupit, přinuť je vejít): tímto výrokem Kristovým ospravedlňovala církev svou názorovou diskriminaci - my vás, holenkové, donutíme do náruči svaté církve římské vejít, i kdybyste nechtěli! My to tady v Písmu máme předepsané, totiž! Zde se jedná ovšem o zneužití Písma svatého: přinuť je vejít, přiměj je přijít k hostině - to znamená překonat jejich šok, jejich ostych z pozvání nečekaného a neočekávatelného.

       Neprozradím vám, milé sestry a milí bratři, pravděpodobně nic moc překvapivého, když povím, že ten rozhněvaný a zároveň trochu rozmarný pán domu, dominus, který pořádá hostinu, bude docela určitě sám Bůh. Prokáže pozvaným poctu tím, že je pozve k velké připravované hostině, je to projev toho, že jsou mu milí, že s nimi počítá. Když však je odmítnut, pozve někoho úplně jiného, pozve vyloučené, marginalizované, vysekne pozvání zcela paradoxní a nepředpokládané, pro ty, se kterými nikdo nepočítá, pro ty, kteří na hostině nikdy nebyli. Koho si představit pod těmi původně pozvanými, to se domnívala vědět církevní tradice díky církevním otcům sv. Augustinovi a sv. Jeronýmovi se značnou jistotou: četla tu protižidovskou narážku na původní Lid Smlouvy, na lid izraelský, který byl původně lidem vyvoleným, lidem, který si k sobě pozvedl sám Hospodin mezi jinými pronárody, avšak Izrael tímto vyvolením povrhl, promarnil ho svou pýchou, tím, že jeho srdce bylo "daleko od Hospodina". Proto podle tohoto protižidovskou nenávistí zatíženého církevního výkladu pozvání k hostině Boží lidu izraelskému, Lidu Staré smlouvy "propadlo", a pozváni byli jiní: pohané, jiné národy; Řekové, Římané, Afričané... Jiný výklad by ale mohl vzít vážně to, jak pozvání k Božímu království mířilo původně za bohatými, za zajištěnými, za těmi, kteří vpravdě měli mnohou příčinu Bohu za vše děkovat, avšak vděčností pohrdli. Proto je Boží království otevřeno těm, kteří takto nepokorou zatíženi nejsou. Je otevřeno chudým, slabým, zmrzačeným, žebravým, těm, kteří nikde nejsou doma, těm, které nikde nechtějí, těch, kteří se ve svých souženích válí na ulicích, na cestách, za městem, u ohrad, řekne přímo evangelium. Těch, kteří jsou odevšad vyháněni, těch, kteří jsou "za plotem", zkrátka vyobcovaným. Těm od nynějška přísluší místo u hodovního stolu. Objevuje se tu opět myšlenka, že ti, kteří jsou bohatí či alespoň relativně bohatí a zajištění, mají notoricky sklon se míjet s tím podstatným na Božích cestách, že jsou štědrými dary života příliš rozmazlení, příliš odcizení, pýchou odloučení od vědomí toho, co je důležité. Že tito bohatí anebo bohatší projevují dětinskou pýchu, přeceňují své vlastnictví, přeceňují majetek a stávají se hluchými k Božímu hlasu. Pozvaní jsou tedy místo nich jiní, ti, kteří mají větší šanci docenit Boží pozvání, ti, kteří žijí v nouzi a nedostatku a proto zásadně zakoušejí nesamozřejmost všech věcí, křehkost světa, života, křehkost nasycení a nesamozřejmost každého obdarování. - Sestry a bratři, vnímejme také my nesamozřejmost Božích darů, Božích pozvání a Božího požehnání. Amen!








    KÁZÁNÍ O HLINĚNÝCH NÁDOBÁCH

    14. srpna 2022 


       Základ kázání: 2 Kor 4,1-13 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Iz 53 v překladu Jeruzalémské Bible a Mt 7,13-14 v překladu Bible Kralické)


  • A proto, když nám byla z Božího slitování svěřena tato služba, nepoddáváme se skleslosti. 
  • Nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží, nýbrž činíme pravdu zjevnou, a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí. 
  • Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě.
  • Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. 
  • Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. 
  • Neboť Bůh, který řekl 'ze tmy ať zazáří světlo', osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. 
  • Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.
  • Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; 
  • jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. 
  • Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.  
  • Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život.
  • A tak na nás koná své dílo smrt, na vás však život.  
  • Ale máme ducha víry, o níž je psáno: 'Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil' - i my věříme, a proto také mluvíme. (2 Kor 4,1-13)
  •    

       Milé sestry, milí bratři, milá církvi, poměrně složitě uchopitelné Pavlovy výpovědi a zpovědi z Druhého listu Korintským jsme otevřeli po verších, kdy se Pavel rozepsal jásavými, exaltovanými slovy o daru spasení, o daru života v Bohu a s Bohem. "Kde je Duch Páně, tam je svoboda," [2 Kor 3,17] uzavírá Pavel své hymnické vyznání o tomto životě žitém z Boha - o životě novém, vzkříšeném, životě nepopsatelně a hluboce radostném. A vzápětí píše o tomto životě křesťanské blaženosti: "Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně." (3,18) Pavel tu píše o radosti života věčného v Bohu, což ovšem znamená život nejenom nebeský a řekněme "posmrtný", ale už život pozemský: je to v jádru jeden a týž život věčný, který se započíná tady na zemi a vyvrcholí posléze po odložení pozemského těla, čili po smrti, životem ve slávě Boží, ve slovy nepopsatelné věčné přítomnosti živého Boha. - Na tento krásný hymnus z druhé korintské epištoly o spáse darované nám Bohem v Kristu jistě bude někdy jindy kázáno, bude muset být! - Závěrečné myšlenky této partie Pavlovy epištoly druhé psané do Korintu uvádím nyní jenom proto, aby byla poněkud jasná pasáž a myšlenka pokračující, z kapitoly čtvrté.

       Její nota je už odlišná a Pavel stojí před nesnadným úkolem vyložit, proč bývá tento dar spásy Boží některými sice přijímán a následován, jinými však zůstává odmítán. Z pasáží plných díkůvzdání jsme sklouzli do temnějších úvah, do určitého vnitřního zápasu Pavlova. Už v samém počátku křesťanství tu stojí otázky, které i současní křesťané pociťují, otázky, se kterými se vlastně křesťanské zvěstování nikdy nemůže nepotkávat: proč naše víra v Boha, proč ta naše křesťanská víra není pro každého tak zajímavá jako pro nás, proč bývá křesťanský způsob života buď tupen a posmíván, popřípadě i pronásledován (pronásledování začíná být už v době apoštola Pavla dosti palčivé), proč je však často lhostejně a bez hlubšího zájmu křesťanská víra nevšímána. Křesťanům v okolí apoštola Pavla, stejně jako v novější době zpravidla připadal podivný ten rozpor mezi dobrem křesťanské víry, křesťanského způsobu života, a více nebo méně uvědomělým rozhodnutím světa obejít se bez zájmu o Kristovo evangelium.

       Apoštol Pavel neklade ovšem tento problém v duchu křesťanského totalitarismu středověku anebo třeba španělské inkvizice. Stejně jako dnes, tak i u Pavlových současníků může být tato otázka nastolena jenom v atmosféře jakési míry svobody věřit stejně jako svobody nevěřit. Církevní totalitarismus evropské minulosti nutil všechny členy společnosti křesťanství sdílet nebo alespoň křesťanskou víru předstírat. V dnešní době, kdy zůstává věření v Boha dobrovolné (naštěstí dobrovolné!), stejně jako v době apoštolů a vznikající církve, kdy křesťanské společenství existovalo jako nepatrná hrstka mezi pohany, ovšem podobné otázky nutně vyvstávají. A neběží tedy v první řadě o problém teoretický, problém uznání nějaké křesťanské doktríny světem - v časech prvotní církve a Pavla apoštola byla křesťanská doktrína vlastně dost chaotická a nejednotná, stěží vznikala - , ale jde o přitažlivost kristovského způsobu života pro svět, o přitažlivost křesťanské činné lásky. Malá církev starověku se upřímně pokoušela ustavovat své společenství a vzájemné vztahy v činné milosrdné lásce, chtěla zvát ke sdílení této platformy okolní svět. Okolí však reagovalo vlažně a k církvi se přidávali jenom někteří. Pavlovy formulace, jak již bylo řečeno, nevyzývají k řešení tohoto bolestného rozporu jakýkoli křesťanský totalitarismus, jaký by se snad dožadoval zahnání nevěřících do kouta a jejich likvidace. Toto inkviziční řešení by vznikající církev, i kdyby ji to snad bylo bývalo napadlo, stejně neměla žádné prostředky uskutečňovat. Pavel nechápe existenci nevěřících jako problém, který má být mocenským násilím řešen. Přesto však z něho mluví značná asertivita, velká hrdost na poklad víry v Krista, na poklad, který svět ke své škodě a zajat vlastní povrchností či hloupostí nechává ležet ladem. Malý zájem o věc evangelia, lhostejnost světa ve vztahu k církevnímu zvěstování, pak působí Pavlovi nemalou úzkost a bolest.

       Když se o tomto Pavel v Druhém listu Korintským rozepíše, košatými a až trochu přerývanými větami ukazujícími, že toho má na srdci tuze mnoho, vidí zde východisko v co největší poctivosti církevního zvěstování, v jeho transparentnosti. O transparentnosti a transparentním jednání se také v naší společnosti už dlouho mluví, transparentnost znamená řekněme průhlednou viditelnost všech kroků a jejich srozumitelný smysl. V transparentní společnosti, jakou se zřejmě daří budovat ve Švédsku a jiných skandinávských zemích, všechny možné instituce a firmy spočívají pod velkou mírou veřejné kontroly; a tyto subjekty jsou ochotné dát veřejnosti nahlédnout ve velké míře do svých kroků, vlastnické struktury, do účetnictví, odpovídat se ze svých postupů; omezí se tak různé čachry a korupční jednání. Také apoštol Pavel zde i na jiných místech svých epištol (1 Te 3,3-5; tamtéž 5,5-8) zdůrazňuje maximální poctivost a otevřenost jako nutnou podmínku zvěstování: "Nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží, nýbrž činíme pravdu zjevnou, a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí." (2 Kor 4,3) Sestry a bratři, milí přítomní, jsou tyto důrazy na transparentnost a veřejnou odpovědnost křesťanské víry zajímavé - i tím, co nápadně postrádají! Nic se tu neříká, že křesťanství je jakési nevypověditelné mystérium, nepraví se tu nic i tom, že co je život v Bohu a v Kristu, to vy pohané okolo nemůžete pochopit, jen pěkně pokorně a slepě věřte a padněte na kolena a ono vám to všechno pak milostí Boží dojde... Ne. Nepraví se tu nic o rituálech, mystériích, nepropaguje se tu křesťanství jako tajemné abraka dabra, nechce se tu nic zatemňovat a činit neprůzračným ani zavírat do šera kostelů, právě naopak. Pavel tu považuje křesťanskou cestu za jakýsi zdůvodněný způsob života, poznaný jako pravdivý. Chápe zjevně evangelium jako způsob všednodenní praxe a způsob chválení a následování Boha v našich všedních dnech. Od křesťanů očekává inspirativní a příkladný život, takový, který bude zajímavým pozváním i pro pohanské okolí: "Neboť Bůh, který řekl 'ze tmy ať zazáří světlo', osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově." (4,6) Rovněž od křesťanů Pavel očekává, že tuto svou etickou volbu budou umět obhájit ve férovém a transparentním rozhovoru s nevěřícím okolím, že budou umět říci, proč je přinejmenším pro ně samotné tato poznaná cesta evangelia hodna následování. Výrazem tohoto odhodlání křesťanské církve nic neskrývat a stát se transparentní před Bohem i před kýmkoli je rovněž odvěké rozhodnutí křesťanů scházet se a konat bohoslužby veřejně: nikomu nemá být na křesťanská shromáždění vstup zamezován, mohou vstupovat nevěřící či jinak věřící, vše se koná v nezamčených prostorách, kdokoli může svobodně přijít nebo odejít.

       V tomto smyslu můžeme my křesťané poctivě dělat pro pozvání světa k evangeliu Kristovu všechno možné - a přesto to nemusí stačit. I apoštol Pavel je zjevně konfrontován s tím, že to nestačí, mnozí prostě neuvěří a vůči evangeliu zůstanou lhostejní. A zde nezbývá než si povzdechnout nad notorickým rozporem mezi Božímu úzkými stezkami a mezi širokou cestou tohoto světa, nad nepřátelstvím mezi světem a evangeliem. Tento rozpor není našimi silami odstranitelný a nemáme si jeho vyřešení připouštět jako úkol, který se nám nepodařilo splnit. Ty, kteří vědomě pomíjejí evangelium, komentuje apoštol Pavel slovy: "Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím." (2 Kor 4,4) Označuje tedy Pavel duše těch, kteří odmítají křesťanskou víru, jakožto zakleté pod nadvládou "boha tohoto světa" - a onen "bůh tohoto světa" je zjevně netotožný s Bohem křesťanů a s otcem Ježíše Krista. Zdá se, že Pavel připodobňuje takového "boha tohoto světa" či "ducha tohoto světa" přímo k Satanovi.

       A ještě nám k tomu řekne Pavel, že samotné bolesti, trampoty a neúspěchy našeho pozemského života nepředstavují argument proti vykoupení Božímu. Toto je vůbec zásadní téma Druhé epištoly Korintským: Pavel s ohledem na Krista pronásledovaného, trpícího a ukřižovaného zdůrazňuje své vlastní pronásledování a vlastní potíže. Chápe se i ve svých pozemských strastech jako náležitý následovník Ježíše Krista. Rovněž zve jiné křesťany okolo sebe, aby takto oni sami svá pozemská soužení pochopili: "Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život." (4,11) Dar života věčného v Bohu nás nezbavuje bolesti v tomto světě, následování evangelia Kristova nám dokonce život vezdejší ještě dalšími utrpeními zbohacuje. Pavel se při pokusu unést tyto protikladu utíká, jak jsme uslyšeli, k jakémusi podobenství o hliněných nádobách (4,7-8). Hliněné nádobí představuje z hlediska antické domácnosti vybavení značně sprosté, tuctové, také málo kvalitní - pořád je někde otlučené nebo nalomené, zkrátka na vyhození. A naše pozemská existence, říká Pavel, připomíná nesení nesmírného pokladu Božího v takových hliněných nádobách. Dokonce, jak se nese tento poklad v chudobných nádobách, není pro svět takový poklad ani na první pohled patrný, všichni se ošklíbnou nad otřískaným nádobím a případný poklad skrytý uvnitř neřeší. Je to taková Pavlova trochu trpká ironie: říká nám, že zkrátka nikdo nemůže mít všechno. Být obdarován božskými dary a věčným životem v Bohu se holt zase vyvažuje tak, že se tímto světem vláčí chvíli podobný poklad v nevyhovujících poměrech, to znamená ve zkouškách, v bolestech, ve vetchosti těla a ve všemožných ranách osudu. Ovšem i pokud je takový poklad v hliněných nádobách vysmíván nevěřícím světem, pokud je pozemský život Kristova následovníka plný všemožných ran a zkoušek, neznamená to dozajista, že poklad ukrytý v hliněných nádobách s námi přestává být a přestává nám po věčnost patřit. Amen.  







    UNUM NECESSARIUM 

    7. srpna 2022 


    Základ kázání: Lk 10,38-42 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Ex 3,14 v překladu Bible Kralické a 1 Pt 1,6-9 v překladu prof. Františka Žilky)


  • Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, 
  • která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. 
  • Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: "Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!"
  • Pán jí odpověděl: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. 
  • Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde." (Lk 10,38-42) 

  •    Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, 

       myšlenku, že ty největší a nejdůležitější věci života jsou ve skutečnosti nesmírně jednoduché, průzračně jednoduché - tuto myšlenku nacházíme v evangeliu Ježíše Krista opakovaně a točí se okolo této myšlenky leccos Ježíšem řečeného. Skoro jsem v pokušení vidět tu vyslovené hlavní tajemství Ježíšova zvěstování, páteř evangelia: totiž postřeh, že hojnost a mnohost nás ke štěstí nezavede, že je potřeba následovat průzračnou jednoduchost. V jedné úvaze o poezii katolického básníka Jana Zahradníčka jsem kdysi, ještě během svého pozdního dětství, četl slova, která si vždycky budu pamatovat: "(Zahradníček) hleděl následovat cestu, která je tolik prostá, že ji většina lidí během svého života mine."

       Nesmírná průzračnost a jednoduchost Ježíšovy myšlenky následování Božího království, která je ve své jednoduchosti mnohonásobně bohatší než všechna složitost a všechna hojnost, asi souvisí také s prostotou a chudobou života starověku, ve kterém bylo Ježíšem zvěstováno toto poselství. V tomto nesmírně jednoduchém a zároveň nad očekávání tvrdém životě, v jakém přežití neznamenalo nic samozřejmého, neplatily mnoho žádné salónní nedokrevné myšlenky, nápady ani rozmary, se kterými si v životní realitě nejde nic kloudného počít. Počítají se leda myšlenky, které pomohou přežít, navzdory všem zkouškám, navzdory útrapám. Ani na pustém ostrově, ani v koncentračním táboře se nejde obejít bez myšlenek, bez víry a naděje, ale je to nutně jiná a hlubší víra, jiná a hlubší naděje, než jsou pomíjející myšlenky celkem bezproblémové každodennosti.

       Tuto páteřní ideu, toto naléhavé pozvání, abychom se drželi jednoho jediného podstatného namísto nikam v zásadě nevedoucího jarmarku pestrého a postradatelného, zatěžujícího balastu, rozvíjí Ježíš v různých nasvíceních. A není nám myslím zatěžko vzpomenout si na některá rozvinutí jeho myšlenky, že je jedno jediné nezbytné a toho třeba se držet. Je to třeba postoj, který Ježíš prezentoval vůči židovskému náboženství a jeho dobovým mluvčím - kněžím, zákoníkům, farizeům: postoj, že všechna ta myšlenková spleť židovského náboženství, jeho rituálů, příkazů, zákazů a morálních aplikací k ničemu smysluplnému nevede, že se míjí s podstatou, a ta podstata je přitom prajednoduchá: "'Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Mt 22,37-40) Nebo když se Ježíš pokouší přiblížit posluchačům ono jedno jediné nezbytné, tu jednoduchou a průzračnou podstatu evangelia, klade důraz na to, aby naše duše nebyla zatížena pokud možno žádným zbytečným balastem, v zájmu našeho vnitřního štěstí: "Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské." (Mt 5,3) Je jasné, že tato vnitřní svoboda ducha, která jediná může pomoci zahlédnout Boha a těšit se z Boží blízkosti, má také své etické závěry, například necenění si peněz a hmotného bohatství - třeba zde, v Lukášově evangeliu 12,15: "Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má." I tu je přítomná myšlenka, že krajní jednoduchost a prostota stojí za víc než veškeré možnosti vyplývající z majetnosti. Vidíme v Kristově naučení také zvěst o bezcennosti každé společenské hierarchie, třeba společenské významnosti nebo učenosti - nic z toho prý nezajistí Boží blízkost ani pokoj a mír duše; je potřeba stát o duši prostou a průzračnou: "V ten čas řekl Ježíš: ,Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče: tak se ti zalíbilo.'" (Mt 11,25-26) Nějakou podobnou myšlenku napsal už pět století před Kristem řecký filosof Hérakleitos z Efezu: "Mnohoučenost rozumu nenaučí." Zmíním tu také krátce Ježíšovo učení o lásce a manželství, zřetelně preferující jedinečnost manželské lásky před mnohostí a přelétavostí v neautentických vztazích: "Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj." (Mt 19,5-6) - Všechny tyto Ježíšovy formulace představují vlastně proslovení jedné jediné myšlenky: chtějí nás všechny pozvat ke snaze hledat to podstatné, hledat to hlavní a jediné, prosté a ve své jednoduchosti zároveň nevyčerpatelně bohaté, totiž království Boží, stát se součástí tohoto Božího království, které je v Bohu a může být i mezi námi, pokud mu nebráníme: Království Boží ve své jednoduchosti a zároveň propastné mohutnosti přirovnává Ježíš k jedinému prostému zrnu, ze kterého vypučí rostlina a posléze strom a ten potom dává užitek přehojný (Mk 4,26-32).

       Tak tedy - "jen jednoho je třeba," říká Ježíš na jednom místě výslovně (Lk 10,42). Evangelium tento Ježíšův zásadní výrok uvádí do souvislosti s putováním po judském venkově a s Ježíšovou návštěvou dvou společně hospodařících sester Marty a Marie. V evangeliích se s členy této rodinky setkáváme vícekrát, Marta s Marií měly ještě bratra Lazara, který stonal, zemřel, ale byl Ježíšem přiveden k životu (J 11). Ježíš přichází do jejich domácnosti, hovoří o svém učení, vykládá o Božím království. Jedna ze sester Ježíšův výklad bez dalšího poslouchá, jiná se věnuje obsluhování Ježíše. Marta měla plno práce, aby ho obsloužila, čteme tu (Lk 10,40). Zabývá se běžnou péčí o hosta, patrně jídlem, ubytováním a podobnými praktikáliemi. Evangelium Lukášovo vypichuje, že s tímto vším hemžením měla plno práce: jistě se tu už v náznaku nastoluje pochybnost, jestli všechno toto hemžení a obstarávání bylo smysluplné, jestli bylo v souladu s vůlí vzácného hosta. Jestli spíše neměla všechna tato zaměstnanost spíše zakrýt Martin určitý nezájem nebo ne dosti velký zájem o Ježíšovo slovo, její volbu daleko více se zabývat místo Božího království ryze praktickými věcmi, takovými, jaké asi byla zvyklá řešit celý život. V tomto ohledu by Marta znamenala předchůdkyni všech přezaměstnaných a pestrými záležitostmi tohoto světa pohlcených žen i mužů dnešní doby, byla by předobrazem všech, kterým jaksi nezbývá pro samé hemžení a obstarávání mnoho času a ani mnoho místa v srdci pro Boží království. Zaryté vykonávání všemožných činností se tu demaskuje jako útěk od podstatného, jako volba všemožných pouze zdánlivě nepostradatelných úkolů. Tváří se tyto odcizené úkony a výkony jako zdánlivá služba někomu druhému, v tomto případě jako služba Ježíšovi, ukáže se však vzápětí, že dokonce i ten, v jehož údajném zájmu se tyto služby dějí, Ježíš, odmítá jejich smysluplnost. Místo aby Ježíš vyhověl Martině záměru napomenout nečinnou Marii, povzdychne si naopak nad Martou: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde." (Lk 10,41-42) Není v tomto Kristově výroku a v jeho jednání mnoho odsuzování: pouze jasné slovo o podstatném a nepodstatném, rovněž jasné slovo do našich životních lží ohledně podstatného a nepodstatného. Je to Ježíšova jemná, leč důsledná intervence do vnitřní nepoctivosti mnohých z nás, nepoctivosti ohledně toho, co údajně musí být všechno hotovo teď a hned a bude třeba tomu dát přednost před jedním nezbytným, před tím, co je hluboké a nevšední. Takovéto odsouvání zájmu o Jedno Nezbytné kvůli obstarávání všeho možného postradatelného doprovází kdekoho až do konce tohoto života, pro samé úkoly a obstarávání všednodennosti na to Jedno Nezbytné vlastně nikdy v životě pořádně nedojde.

       Můžeme číst toto vypravování o Martě a Marii před Ježíšem také jako komentář k postojům církevního křesťanství, už odnepaměti. Církev, věrná v tomto Ježíšovu učení, vždycky poměrně vysoko oceňovala vnitřní a duchovní život, oceňovala odvrat od tohoto světa pro všelijaké vyšší ideály. Z tohoto důvodů také byla odjakživa, vlastně už od časů dobré Marty, církev békaná od praktiků tohoto světa, až doteď je od nich za své idealistické, nepraktické postoje kritizovaná. Je prý třeba chovat se prakticky, bez praktičnosti to ve světě nejde daleko dotáhnout. Ale když pomineme ono Jedno Podstatné, ono ježíšovské Jedno Nezbytné, jehož je prý třeba, možná se nezorientujeme ani v tom, co je třeba prakticky a rukama či svými silami činit: co je důležité, co zůstává nedůležité. Když se ze svého bezcílného hemžení a obstarávání vytrhneme, zastavíme se a dopřejeme si hlubší zájem o podstatné, možná si uvědomíme, jaké zdánlivě nezbytné záležitosti a úkoly mají o něco nebo o mnoho větší míru zbytečnosti, než jakou jim ve zběsilém starání se a smekání se připisujeme. Věřme, že nám zájem o Kristovo Jedno Podstatné či Jedno Nezbytné ukázní a učeše hierarchii našich potřeb, starostí a úkolů.

       Praktikové a Marty tohoto světa častokráte namítají idealistickým Mariím, že jejich počínání, jejich sezení u nohou Kristových znamená počínání vlastně lenošné, zastírá lenost. Takto nějak ostatně zněla třeba středověká a osvícenská kritika mnišského života, který je prý navíc nemyslitelný bez toho, aby na mnichy žijící prý náročným duchovním životem někdo jiný o to více dřel a obstarával jejich potřeby: ideál nečinné Marie by byl z tohoto hlediska navíc ještě notně nepoctivým, jenom deleguje činnosti na jiného. A je třeba uznat, že na podobném náhledu také leccos bylo a leccos je, že i ideál Mariina čistého a neaktivního života někoho, kdo zbožně naslouchá Ježíšovým slovům, zůstává snadno zneužitelným. Také se za podobný zbožný zájem, údajně o Ježíše a o vyšší věci, dá vydávat pouhopouhá nechuť špinit se prací či závazky tohoto světa a zájem odkázat tyto činnosti nebo zaměstnání raději jiným. Také proto uchopme Ježíšovo slovo k Martě a k Marii a ke všem Martám a Mariím dneška jako slovo nesoudící, nepříliš autoritativní, jako prostou a laskavou výzvu, aby se Marta nebála zastavit, nebála třeba jenom na chvíli hodit starosti tohoto světa za hlavu a zkusila se těšit i z toho hlubokého, zasutého a zároveň podstatného, co Boží dlaň přináší a nabízí. Amen.   









    KÁZÁNÍ O AUTORSTVÍ A MYŠLENKÁCH DRUHÉ EPIŠTOLY TESALONICKÝM 

    31. července 2022  


    Základ kázání: 2 Te 3 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Gn 3,17-19 a Lk 12,22-25 v překladu Jeruzalémské Bible)


  • A tak, bratří, modlete se za nás, aby se slovo Páně stále šířilo a bylo oslaveno jako u vás 
  • a abychom byli vysvobozeni od pochybných a zlých lidí. Neboť ne všichni věří. 
  • Ale Pán je věrný; on vás posílí a ochrání od zlého. 
  • Spoléháme na vás v Pánu, že konáte a budete konat, co přikazujeme. 
  • A Pán nechť řídí vaše srdce k Boží lásce a k trpělivosti Kristově. 
  • Přikazujeme vám, bratří, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, která jste od nás převzali. 
  • Sami přece víte, jak máte žít podle našeho příkladu. My jsme u vás nezaháleli 
  • ani jsme nikoho nevyjídali, ale ve dne v noci jsme namáhavě pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. 
  • Ne že bychom k tomu neměli právo, ale chtěli jsme vám sami sebe dát za příklad, abyste se jím řídili.
  •  Když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí!
  • Teď však slyšíme, že někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. 
  • Takovým přikazujeme a vybízíme je ve jménu Pána Ježíše Krista, aby žili řádně a živili se vlastní prací.
  • Vy však, bratří, neochabujte v dobrém jednání. 
  • Neuposlechne-li někdo těchto slov, která vám píšeme, dejte mu znát, že k vám nepatří; tím bude zahanben.
  • Ale nejednejte s ním jako s nepřítelem, nýbrž varujte ho jako bratra. 
  • Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem. Pán se všemi vámi.
  • Pozdrav je psán mou, Pavlovou rukou. Tím je ověřen každý můj dopis, tak vždy píšu. 
  • Milost Pána našeho Ježíše Krista s vámi se všemi. (2 Te 3)

  •    Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, sáhli jsme pro tyto bohoslužby do listáře Nového zákona, do souboru dopisů neboli epištol, které se psaly po Kristově vzkříšení ve vznikajících církvích řecky mluvícího Středomoří. Považuji za duchovně užitečné bohatství těchto novozákonních epištol otevírat jak při kázáních, tak i při biblických hodinách a během pastoračních rozhovorů. Také v těchto epištolách se zvěstuje evangelium o Kristu Ukřižovaném, také v nich nacházíme starobylá a zároveň dodnes přínosná vyjádření o životě víry.

       Takzvaná Druhá epištola Tesalonickým byla církví tradičně připisovaná apoštolu Pavlovi. V biblickém Novém Zákonu nacházíme dokonce hned dvě epištoly související s městem Thessaloniké: první tuto epištolu církvi do Thessaloniké napsal Pavel jakožto svůj vůbec první dochovaný dopis, plný vřelosti a povzbuzujících slov. Druhý dopis zaslaný prý tesalonické církvi leží nyní před námi, čeká na výklad jeho třetí kapitola - a budiž hned zkraje řečeno, jeho skutečným autorem není Pavel apoštol, ale neznámý křesťan, který měl Pavla a Pavlovo učení v úctě a sepsal epištolu v Pavlově duchu, přímo Pavlovým jménem. Slyšeli jsme dokonce, jak epištola Pavlovo autorství v závěru zdůrazňuje: Pozdrav je psán mou, Pavlovou rukou. Tím je ověřen každý můj dopis, tak vždy píšu. Milost Pána našeho Ježíše Krista s vámi se všemi. (2 Te 3,17-18) Je nejvyšší čas promluvit stručně o problému anonymity a pseudonymity některých raně křesťanských spisů včetně několika z těch, které se pak staly součástí biblického kánonu, včetně tohoto Druhého listu Tesalonickým.

       Pokud se někdy začtete do novodobého ekumenického vydání Bible, setkáte se před každou biblickou knihou s odborně laděným úvodem, ve kterém se podobné otázky také alespoň zlehka naznačují. Jak vůbec můžeme v dnešní době vědět, jak to je s autorstvím dva tisíce let staré epištoly? Jak můžeme prohlašovat s jistotou, že Pavel apoštol takový dopis ve skutečnosti nenapsal, že ho napsal někdo později, po Pavlově smrti, v jeho jménu a na uchování Pavlova jména, památky i jeho myšlenek? Doba starověku chápala autorství a autorská práva v nejednom ohledu jinak než my a naše současnost. Například bratr Šustr nebo já občas také něco napíšeme nebo publikujeme. Kdyby kdosi cizí převzal námi napsaný článek a publikoval jej pod svým jménem, i kdyby zadarmo, bez honoráře, pravděpodobně bychom se moc šťastně netvářili a považovali bychom toto jednání za krádež duševního vlastnictví. Kdyby někdo napsal nějaký svůj článek a podepsal ho naším jménem, rovněž bychom se cítili zneužiti. Antika však tyto souvislosti chápala jinak. Všichni, kteří máme rádi umění, jsme dostávali příležitost divit se, jak se autoři středověkého umění zpravidla nepodepisovali, ačkoli jim podobná obdivuhodná práce jistě zabrala mnoho času a usilování: známe je dnes pod označením Mistr litoměřického oltáře, Mistr michelské Madony nebo Mistr vyšebrodského oltáře: to jest anonymita. V případě Druhé epištoly Tesalonickým máme co do činění ještě s jiným jevem - pisatel textu nejenomže chce sám zůstat skrytý, ale přeje si dokonce, aby jeho písemný projev byl pochopen a čten jako projev cizí významné osobnosti. To není anonymita a ani pseudonymita. Rozhodně však nechce svým počínáním tento nám dnes neznámý pisatel apoštolu Pavlovi uškodit, právě naopak.

       Píše k poctě Pavla apoštola, zachycuje na papír snad to, co podle jeho pochopení Pavel měl napsat a nenapsal, protože snad nestihl. Rozvíjí ve svém textu tento autor myšlení Pavlovo nebo domněle Pavlovo, chce, aby tento list zdůraznil dřívější Pavlovy myšlenky, zjednoznačnil je, zachránil něco z Pavlova odkazu před neporozuměním anebo před manipulacemi. A ačkoli tento list Druhý neznámého autora Tesalonickým nevznikl na rozdíl od prvního listu reálně pro církev v Thessaloniké, která by ho snad dostala, četla a přemýšlela o něm jakožto skutečně oslovený adresát sdělení - přesto tímto literárním postupem autor epištoly ukazuje příbuznost svého zvěstování s První epištolou Tesalonickým, skutečně Pavlovou, opakuje, zdůrazňuje či rozvádí zejména myšlenky tohoto Pavlova prvního listu a napodobuje také styl a tón právě tohoto jednoho dopisu.

       Jestliže se tedy nám neznámý pisatel dopisu z prvního či druhého století vehementně vydává za skutečného Pavla, zdůrazňuje, že to Pavel vše napsal vlastnoručně, jedná se tedy o z dnešního našeho hlediska, ale možná už z hlediska starověkého o zbožnou lež. O těchto autorských souvislostech nás může poučit velmi pečlivá analýza tohoto starobylého textu, jeho obsahu, jeho řečtiny, jeho zacházení s křesťanskou naukou, s inspirací jiných spisů, jaké inspirace naopak autor textu zjevně nezná, neslyšel o nic, toho, co bezděčně dopis považuje za samozřejmé nebo naopak to zdůrazňuje jako žádoucí, což se ne vždy kryje se skutečnými problémy generace apoštola Pavla. Pavlova stylizace bývá dost svá a obtížně napodobitelná, záhy vyvstanou rozdíly mezi sedmi epištolami, které jsou původními Pavlovými a jinými v Novém zákoně zanechanými, které mu pozdější církevní tradice připisuje. Ovšem raná církev, která otázky autorské původnosti spíše zanedbávala, protože pro ni tyto otázky nebyly prioritou, prokazovala zároveň pozoruhodnou vnímavost pro obsah těchto písemností, pro jejich učení a hleděla si takových textů tehdy, pokud jejich církevní nauku nějakým způsobem obohacovaly či prohlubovaly. Tak se posléze stalo místo Druhé epištoly Tesalonickým v Bibli spolehlivě zajištěným.

       Sdělení třetí, poslední kapitoly epištoly pak vhodně koresponduje s tématem, kterému chci věnovat toto léto ve svých kázáních zvláštní zřetel - jsou to otázky pokojného života, života vedeného ve vnitřním hlubokém míru a pokoji, bez otřesenosti vnějším světem, bez významnější zasaženosti jeho záludnostmi a znepokojeními. Není těžké vidět, že i bratři a sestry starověké církve zápasili o vnitřní pokoj, ani pro ně neznamenal nic samozřejmého a jednoduše dosaženého. Čteme zde v epištole sdělení, které je jak odvěké, tak i pro modernitu srozumitelné: Bratří, modlete se za nás, aby se slovo Páně stále šířilo a bylo oslaveno jako u vás a abychom byli vysvobozeni od pochybných a zlých lidí. Neboť ne všichni věří. Ale Pán je věrný; on vás posílí a ochrání od zlého. (2 Te 3,1-3) Je to připomenutí, že nikdo z nás nežije ve spolehlivé izolaci od zla světa, neustále se s ním musí vyrovnávat a zlé působení světa odrážet; zlo světa není přítomno jenom kdesi daleko či vysoko, v jednání zlých států, cynických a nevěřících režimů anebo komunit, v jednání našeho bližšího či vzdálenějšího společenského okolí, ale sklon ke zlému není cizí ani nám. - Přesto nese také Druhý list Tesalonickým onu základní naději přítomnou v jiném zvěstování apoštola Pavla, že totiž už tento náš pozemský život je životem věčným a pouhým počátkem života věčného, jakousi pozemskou předehrou věčnosti. Světu už podstatou své bytosti nepatříme, patříme Bohu a v tomto světě máme jenom dodělat několik jakýchsi domácích úkolů a hledět v nich obstát.

       I tato zvláštní epištola, Druhá epištola Tesalonickým, hodně v této souvislosti vybízí k pracovitému způsobu života. Také v tomto motivu se jedná o varietu na První epištolu Tesalonickým, která se stala vzorem našeho křesťanského pisatele. Obě tyto literární a náboženské památky odsuzují lenošné a neřádné vedení života. Přikazujeme vám, bratří, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, která jste od nás převzali. Sami přece víte, jak máte žít podle našeho příkladu. My jsme u vás nezaháleliani jsme nikoho nevyjídali, ale ve dne v noci jsme namáhavě pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom k tomu neměli právo, ale chtěli jsme vám sami sebe dát za příklad, abyste se jím řídili... (3,6-9) Tohle jsou důrazy jak Druhého, tak Prvního listu Tesalonickým, důrazy, které dnes máme sklony číst jako varování před příživnictvím a před společenským parazitováním, avšak původní sdělení epištoly starověké křesťanské obci mělo v tomto ohledu ještě trochu jiné zakotvení. Říkal mi kdysi jeden katolický kněz, že v době svých teologických studií za komunismu se i on setkával s povinným předmětem marxismu-leninismu, přednášeným na teologické fakultě samozřejmě nevěřícím komunistickým docentem. A tento lektor se právě s ohledem na přečtené místo v Druhé epištole Tesalonickým pokusil o jakousi smiřovací úvahu o hodnotě práce - říkal bohoslovcům: "Vždyť i vy máte přece v té své Bibli napsáno ,Kdo nepracuje, ať nejí!'" Jeden ze studentů se ale směle přihlásil a řekl: "Pane docente, my máme ve skutečnosti v Bibli napsáno ,Kdo nechce pracovat, ať nejí!' (je to verš 2 Te 3,10) Hodnotí se tu tedy nikoli míra pracovní - jak by se dnes řeklo: efektivity - nikoli míra profitu a zisku, ale vnitřní úmysl křesťana být nebo nebýt společnosti k dobrému, nemluvě samozřejmě o starých anebo nemocných. Pavlova generace křesťanů a ještě generace několikeré pozdější tu oponují ne nějaké nepracující zámožné smetánce, která snad zneužívá pracující (takováto zámožná a lenivá vysoká společenská vrstva koneckonců ani v počátcích církve nebyla zde přítomná, křesťanství znamenalo zejména náboženství otroků a svobodných, leč skromně vydělávajících pracantů, nezasahovalo do těch nejvyšších společenských vrstev Říma, jaké se obešly bez vlastní práce. Slova epištoly tu tepou idealisty a entuziasty, kteří se i v křesťanské komunitě v prvním století nejednou objevovali a hlásali, že Boží království již přišlo a věci tohoto světa už není třeba řešit vůbec, netřeba se zahazovat se zaměstnáním, s rodinným životem, s jinými společenskými závazky, neboť Pán Bůh je tu přece s námi a my jsme s ním. Tuto nám už dnes poněkud neprůhlednou, ale v Pavlových dobách živě přítomnou skupinu idealistických a extremistických postojů zde epištola tepe, kritizuje, vybízí i církev stranit se těchto neodpovědných členů nedbajících na společenské souvislosti: Kdo nechce pracovat, ať nejí - kdo odmítá vnitřně ukázňovat svůj život prací a nést břemeno zaměstnání, by si měl připustit, do jaké míry by podobný model života stál na bedrech ostatních, jejich nadpráce, jejich milodaru. Jde tu však zejména o hodnotu práce jakožto něčeho, co nám daruje vnitřní kázeň, vnitřní střízlivost, práce jako něco, co sbližuje s Bohem; nejde a nemá jít o množství vydělaných peněz. Amen.   





    KÁZÁNÍ O ZÁKLADECH DOMU

    24. července 2022 


    Základ kázání: Lk 6,47-49 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgické texty: Ez 13,10-15 v překladu Jeruzalémské Bible a 2 Tm 2,1-15 v překladu dr. Františka Žilky) 


  • (Ježíš řekl: ) "Víte, komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je?
  • Je jako člověk, který stavěl dům: kopal, hloubil, až položil základy na skálu. Když přišla povodeň, přivalil se proud na ten dům, ale nemohl jím pohnout, protože byl dobře postaven. 
  • Kdo však uslyšel má slova a nejednal podle nich, je jako člověk, který vystavěl dům na zemi bez základů. Když se na něj proud přivalil, hned se zřítil; a zkáza toho domu byla veliká." (Lk 6,47-49)

  •   Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich nedělních bohoslužeb,

       na to, aby nějaké podobenství bylo úspěšné, nepotřebuje rozvíjet kdovíjak složitý příběh. Větší cenu tu mají kromě jakéhosi morálního naučení snadná zapamatovatelnost, třeba také nějaký humorný aspekt, vítaná je rovněž nevyčerpatelnost, mnohoznačnost takového příkladu ze života. Ježíš se k všemožným naučením pomocí příkladu, přirovnání a podobenství vícekrát utíkal: evangelistovi Matoušovi dokonce připadalo, že Ježíš na veřejnosti hovoří vlastně jenom v podobenstvích, protože tuto nauku o Božím království, tuto životní cestu lze vyjádřit pouze nějak metaforicky: Vše mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích; bez podobenství k nim vůbec nemluvil, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: 'Otevřu v podobenstvích ústa svá, vyslovím, co je skryto od založení světa.' (Mt 13,34-35; volná cit. Ž 78,2) - Ani dnes se bez řeči v metaforách neobejdeme, ať už s dětmi nebo s dospělými: dávejte na to někdy sami pozor, kolik toho svému okolí sdělujeme pomocí různých příměrů, příkladů, vizualizací, popřípadě pomocí všemožných přísloví ze starší lidové slovesnosti.

       Ježíšovo podobenství o domu zbudovaném na základech skály a o domu zbudovaném bez základů je pro rozumění výhodné tím, že tematizuje záležitosti, které se nás všech týkají a z vlastní zkušenosti jejich jádru můžeme leda přisvědčit. Dotýkají se něčeho tak elementárního jako bydlení: jde o potřebu, která se řešila vždycky a která zřejmě nikdy nezestárne. Vždy se nějak muselo bydlet, vždy bylo potřeba uchránit se před počasím a před zásadní nepohodou, vlhkostí, chladem a před dravci a chmatáky. Pokud pak možno, šlo i o to zajistit si pomocí přístřeší nejenom základní přežití, ale také určité pohodlí. Tato nutnost bydlet zahrnuje každého z nás, zároveň však víme, že zvládnout vyhovět této potřebě a postavit dům nedovede jen tak někdo, že je na to kromě určitého materiálního vybavení a jakýchsi stavebnin také zapotřebí kohosi, kdo toto umí, kdo respektuje nějaká základní pravidla stavění domů: vždy existovali stavitelé a zedníci. Vždy se musely brát v potaz všemožné záludnosti kamene, dřeva, stavebního terénu, vždy se do stavby domu také musela investovat nemalá síla a námaha, i čas. Ať už se porozhlédneme po nových sofistikovaných stavbách anebo starých chýších a palácích, nikdy tyto věci nešlo, nejde a nepůjde vykonávat bez jakési základní pokory před materiálem, před neúprosnými stavebními pravidly, nikdy toto nepůjde dělat bez fortelnosti; to si už posluchači Ježíšových promluv uvědomovali stejně dobře jako my zde.

       Dům stavěný s chatrnými anebo žádnými základy znamenal špatně promyšlený pokus usnadnit si námahu, znamenal neodpovědnost a ošizení: nemohl pak takový dům obstát - zejména ne v nějaké krizové situaci. Ježíšovo slovo tu předpokládá dešťový příval, proudy vody: "Kdo však uslyšel má slova a nejednal podle nich, je jako člověk, který vystavěl dům na zemi bez základů. Když se na něj proud přivalil, hned se zřítil; a zkáza toho domu byla veliká." (Lk 6,49) Lehkmyslnost při budování základů domu se vymstí pokud ne ihned, za pěkného počasí, tedy určitě při počasí škaredém. Zejména kvůli škaredému počasí si však své domy vlastně budujeme. Oproti pošetilému staviteli, který se vykašle na položení odpovídajících základů, chválí Ježíš, přeneseně řečeno, zedníka, který se se základy pro dům hloubí a matlá, klade je hloub a hloub, pod svrchní vrstvy zeminy až na pevný skalnatý podklad. Dům takto dobře postavený by rozhodně obstát měl v přívalech, potopách a slotách.

       Podobenství si hraje se skrytostí základů, domnívám se. Základy nepředstavují něco, co je vidět na první pohled. Když se setkáváme s jakousi pro naše oko velkolepou stavbou, málo vidíme její základy. Pokud včas neodhalí stavební dozor nějakou ošizenost základů domu, kdo už jiný tedy? Samozřejmě se tu nějak předpokládá archaický řád, kdy každý pořádný chlap vlastními silami vystaví dům, kromě toho, že zplodí syna a také zasadí strom: samozřejmě se jednalo o dům velice prostý, starověký, o v zásadě jednoduché přístřeší, za které si každý ručí sám a buduje toto přístřeší pro sebe a pro svou rodinu. Pevnost základů neocení ten, kdo potřebuje rychle bydlet a práci na základech považuje za málo smysluplnou odbočku, které se snad lze zprostit nebo ji minimalizovat. Tím méně se někomu podobně kvapně pracujícímu a neodpovědnému zamlouvá namáhat se ještě navíc se skalnatým terénem, hloubit základy, ó ty hrůzo, do kamene, s námahou, dřinou a samozřejmě tedy ve starověkém prostředí bez bagrů a bez kompresorů. Stavbu domu podobná důkladnost prodlužuje, prodražuje, působí na někoho jako podivínství. V této první nebo vlastně ještě nulté fázi bydlení, během stavění domu, tuto míru stavitelské důkladnosti zřejmě budoucí obyvatelé domu tak docela nevítají, ačkoli jsou tyto práce a vícepráce konány v jejich nejhlubším zájmu. Zakládání domu a kladení domu na základy se děje pod úrovní terénu, netýkají se dané činnosti něčeho, co by se nabízelo oku kolemjdoucího a za běžných okolností se s těmito základy nesetkává ani každodennost obyvatel domu: oni, když bydlí, zcela samozřejmě tuto pevnost základů předpokládají, a těží z nich, pokud vše jde, jak jíti má, dokud se neobjeví krize, potopa, živelná zkouška, která prověří pevnost všeho, co se jí staví do cesty.

       Ježíšovo evangelium, zvěst o Božím království, které přichází, dokonce už tu mezi námi je (začíná být), hodně akcentuje převratnost duchovní proměny, kterou v nás a mezi námi království Boží způsobuje či může působit. Líčení evangelií i jiných novozákonních spisů, stejně tak i pozdější vypravování a legendy o svatých rády akcentují náhlost úplné proměny celého života. V jedné chvíli, v jednom zážitku vyvstane nutnost zásadní změny životní orientace směrem k Bohu. Tomuto chápání kromě Kristova zdůrazňování, jak se nebesa radují nad obrácením velkého hříšníka (Lk 15,7), přizvukují také četné verše evangelií o zázračných uzdravováních Ježíšových. Mnozí nemocní a zmrzačení procházejí v blízkosti Ježíše, a on je vysvobodí z jejich těžkých či nevyléčitelných strastí zázračným uzdravením: okamžitým, Boží mocí darovaným. Tyto pasáže evangelia zachycující zázračná uzdravování představují zejména metaforu uzdravení odcizeného a nezdařeného života Boží mocí, vyvedením z životní upadlosti a z životního bloudění pomocí setkání s živou a laskavou Boží přítomností. Nemocný je uzdraven, ihned, zázrakem, a může se těšit ze svého uzdravení. V podobné symbolice se nám ale trochu ztrácí role práce na sobě, role vlastního úsilí, dlouhodobosti. Zejména novozákonní dopisy, takzvané epištoly, postřehují, jak mnoho jde v křesťansky vedeném životě o vytrvalost (řec. ὑπομονή). Slovo vytrvalost zde napřímo v Ježíšově podobenství z Lukášova evangelia nezazní - v podobenství o dvou postavených domech, o domu postaveném na skalnatých základech a o domu zflikovaném na základech pochybných. Běží tu však o vytrvalost a o hodnotu vytrvalosti velice, běží tu zrovna tak o připomenutí, že vytrvalá práce se týká víry a upevňování víry. O život víry tu kráčí, jak i Ježíš přece sděluje: Víte, komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je? Je jako člověk, který stavěl dům: kopal, hloubil, až položil základy na skálu... (Lk 6,47-48) Nemůže se víra vyčerpávat efektivními gesty, romantickými a krátkodechými; neobejde se bez práce na základech skrytých očím ostatních. Tyto základy zůstávají nicméně nezbytností pro stabilitu víry, pro její dlouhodobost, její životaschopnost. Vytrvalá práce budování základů víry na skále pak nevyhnutelně bývá prověřena v náporu různých zkoušek a bolestí. Amen.








    KÁZÁNÍ O NÁSLEDOVÁNÍ 

    17. července 2022 


    Základ kázání: Lk 9,57-62 (Další liturgická čtení: 2 Sa 12,9-25 a 1 Kor 7,29-31) - vše v Českém ekumenickém překladu

     

  • Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: "Budu tě následovat, kamkoli půjdeš." 
  • Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil." 
  • Jinému řekl: "Následuj mne!" On odpověděl: "Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce." 
  • Řekl mu: "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží."
  • A jiný mu řekl: "Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou." 
  • Ježíš mu řekl: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží." (Lk 9,57-62)  

  •    Milé sestry, milí bratři, milí návštěvníci a hosté našich bohoslužeb, některé Ježíšovy výroky dochované v evangeliích mohou překvapovat radikalitou. Zejména pak takové, které krouží okolo ožehavých etických otázek, například: co je v životě nejdůležitější, co je naopak nepodstatné anebo málo podstatné. Ježíš Kristus tu ovšem na prvním místě nepřednáší nějaký teoretický výklad, ale přináší velice angažované vyzvání a pozvání, neodmyslitelné od praktického naplňování. Kolem všeho, co o podstatném a nepodstatném v životě Ježíš říká, kolem celého Ježíšova zvěstování šťastného a naplněného života krouží Kristova výzva k rozhodnutí pro ty, kteří hledají: "Následuj (srov. Lk 9,59), následuj Božího království."

       Protože my dnes už nejsme příliš zvyklí číst starověké texty, převzaté vlastně nejenom z úplně jiného tisíciletí, ale v tomto případě také z výrazně odlišné kultury Blízkého Východu, tolik vyprahlého, drsného a pro život těžkého, nevíme moc, co si počít s jejich jakousi přísností, jednoznačností, snad až fanatismem. Dnes pokud někdo čte takto staré texty, nejspíše to budou právě odstavce biblické, se kterými si ovšem začasté neumíme příliš dobře poradit. Nemůžeme očekávat, že dnes budou antické a starověké texty mimo Bibli nacházet větší okruh čtenářů. Asi pro nás nebude snadné vzpomenout si, kdy jsme naposledy potkali někoho, kdo by si zaujatě čítával v Platónovi, Senekovi, v moudrosti starého Egypta nebo v židovském Talmudu. Přesto mnohé z toho, co nám zní na větách biblického Nového zákona poněkud cize a odlehle, by se nutně poněkud poddalo, pokud bychom Ježíšovy výroky a dikci jeho učení srovnávali s těmi, kteří spíše bývali jeho současníky. Ve starověku se zacházelo se slovem mluveným a napsaným poněkud jinak než dnes, přesvědčovalo se jiným způsobem, přehánělo se jiným způsobem, humor tu byl odlišný apod. Zejména se domnívám, že srovnání Ježíšova zvěstování s Talmudem by leccos užitečného vyjevilo, protože se tu ukazuje určitá podobnost prostředí a kultury. Talmud představuje obrovské, nepřehledné a na tisících stránkách dochovanou sbírku rabínských učeneckých diskusí, legend, výkladů Tóry, etických naučení a jiných aforismů. Ačkoli byly texty Talmudu "zaknihované" až zhruba ve čtvrtém století našeho letopočtu, můžeme tu docela dobře vidět i svět Ježíše, svět evangelia a Nového zákona. Spatříme tu, do jaké míry se jedná v předkládaných etických naučeních o jakési plodné provokace spíše než o nějaké suché autoritativní učení. Máme zde co do činění s ostrovtipnými a razantními inspiracemi, s podněty, se kterými máš, milý čtenáři evangelia, milý následovníku Krista, pracovat ve své duši především ty sám, bez poručnictví církve, bez nátlaku světa a kohokoli zvnějšku. V Kristových naučeních se nejedná ani tak o nějaké nesmlouvavé příkazy jako spíše o "etickou dílnu".

       A tak se, vybaveni těmito srovnáními, nebojme zabořit nos do leckdy šokujících Ježíšových inspirací a metafor a vzít si z nich cosi pro námi vedený křesťanský život, zde a tady vedený. Máme před sebou trojici lze říci otázek a odpovědí. Odpověď bývá vždy Ježíšova, otázka nebo původní podnět pak předložený jakýmisi anonymními kolemjdoucími, kteří mají ambici stát se Ježíšovými následovníky a učedníky, za určitých podmínek. Když se ubírali cestou, řekl (Ježíšovi) kdosi: "Budu tě následovat, kamkoli půjdeš." (Lk 9,57) Vidíme, že se rozhovor odehrál na cestě, během cesty - což je jistě kromě poukazu na skutečný stav věci, na to, že se odehrál rozhovor pod širým nebem na prašné pěšině vedoucí mezi městy a vesnicemi, také názvuk metafory životní cesty, životní křižovatky, rozhodování, jakou cestou se v životě vydáme a do jakých končin se necháme na své cestě životem vést. Přijde zkrátka k Ježíšovi někdo zaujatý jeho impozantní osobností, jeho nevšedním učením a snad i jeho božskou mocí a okouzleně slíbí Ježíšovi bezpodmínečné následování: že s ním po boku je ochoten vydat se kamkoliv; že by se s Ježíšem po boku nebál nikoho a ničeho. Ježíš mu namítá, aby si dobře rozmyslel, co říká a k čemu se tu zavazuje; upozorňuje, do jakého nepohodlí kohokoli může toto kráčení vedle Ježíše uvrhnout. "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil." (9,58) A nejenom tedy "Syn člověka", Ježíš nemá, kde by hlavu složil, stejně tak ti, kteří vlastní volbou putují s ním. Ukazuje se tu existence křesťana v tomto světě jakožto nejistá, nezajištěná, bez jistoty, bez stability a bezpečí domova, v přeneseném slova smyslu. Také Buddha v oblasti dnešní Indie už staletí před Ježíšem zvolil a svým následovníkům rovněž doporučoval odchod, jak on to sám nazýval, "do bezdomoví": do radikální nezajištěnosti, chudoby, do nelpění na čemkoliv. Podobný poutník a hledač pravdy putující v "bezdomoví" má jen oděv, misku a pak už jenom spoléhání, že do této misky něco k jídlu vyprosí a někde ho dobří lidé sympatizující s jeho učením nechají přespat: v této neúprosné chudobě se zakládá nejen poustevnický, ale už mnišský způsob života, tam daleko na Východě, v buddhismu, stejně tak zde na Západě, v křesťanství. Na čerstvém vzduchu "bezdomoví" zkrátka chutná chleba jinak a chutná také pravda a Boží blízkost jinak! Pro nás, kteří snad něco jako domov máme (vždy ovšem máme domov nejistý a nesamozřejmý), se tu klade na stůl myšlenka "nelpění" na materiálních statcích, nelpění na konzumující a zdánlivě bezstarostné každodennosti, nelpění na věcech, hodnotách i statcích: všechny jsou do času, všechny jsou darované, nezajištěné, mohou nebýt, neznamenají to, co je v našem životě nejpodstatnější, nevytvářejí naši vnitřní hodnotu před Bohem.

       A neběží přitom jen o materiální hodnoty, jaké usnadňují náš život a skýtají nám pohodlí. V další momentce, kterou nacházíme v Lukášově evangeliu, Ježíš Nazaretský přičiňuje velký otazník nejenom nad našimi hmotnými pouty, svazky a závazky, ale také nad pouty společenskými a dokonce i rodinnými. - K Ježíši se chce připojit a následovat jej kdosi, kdo aktuálně pohřbívá svého tátu. Předpokládá se tu situace židovského prostředí, kde se pohřeb už jenom s ohledem na žhavé počasí uskutečňuje v tentýž nebo příští den, kdy došlo k úmrtí, nanejvýš, nanejvýš pozítří po zesnutí. V dnešním Izraeli stejně jako v arabských zemích tato praxe velmi rychlého, ve srovnání s našimi poměry velmi kvapného pohřbu přetrvává dodnes. Ježíš tomuto zájemci nicméně říká (šokující slova, ale vlastně i dost záhadná): "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží." (9,60) V Ježíšově výroku "nech mrtvé, ať pochovávají mrtvé" vidím klíčovou výzvu Ježíše Krista pro naši dobu, pro naši současnost, pro hledání štěstí v naší současnosti, daleko nad rámec nějaké situace týkající se jakéhosi pohřbu a rozhovoru o pohřbu. Akcentuje se tu doporučení nenechávat se ve svém věření a konání orientovat mrtvými věcmi, mrtvými souvislostmi, mrtvými danostmi; věcmi, kterým připisujeme samozřejmou tíži a závažnost, ale Ježíš jim posléze tíži i vážnost nezvyklým způsobem upírá. Mrtví zaživa ať řeší, chtějí-li, podobné rituální mrtvosti... Když vidím své blízké sledovat politiku a zpravodajství a znervózňovat se při tom, také jsem jim vícekrát v životě provokativně citoval slova Ježíšova "nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé". Možná je dobře včas se odpoutat od mnohého světského hemžení, vidět v těchto mediálních vlnách a bublinách mrtvé pohřbívající své mrtvé. V prostředí Ježíšovy doby znamená jeho slovní vyjádření víceméně šokující zpochybnění rodinné soudržnosti, rituálů, také piety. Nevídáno neslýcháno, aby se někdo podobným způsobem dotkl nutnosti zúčastnit se pohřbu vlastního otce, vlastně tento pohřeb také organizovat či spoluorganizovat, jakožto potomek zesnulého. Zde už vidíme určitý proti instituci rodiny a rodinné soudržnosti zaměřený osten Ježíšova evangelia, ne koneckonců jediný osten. Ježíš sám ženat nebyl (to je v dobovém židovstvu také pozoruhodná výjimka) a jakkoli doporučuje Ježíš zachovávat k okolí soucitné a milosrdné vztahy, zjevně si je vědom také tíže rodinných pout a závazků, nejen obohacující, ale také odcizující role rodiny, zejména pokud jde o rodinu takto široce pojímanou, starověkou, rodinu klanového typu. - V dalších slovech Ježíšových ovšem vidíme, že spíše než o útěk od rodiny mu jde o dar vnitřního odstupu a nadhledu: "ty jdi a všude zvěstuj království Boží!" Zkrátka přizpůsobit svůj život nikoli mrtvému rituálu, ale živé Boží přítomnosti. V Kristově jakémsi despektu k pohřebnímu rituálu spatřuji ohlas starozákonního příběhu o králi Davidovi, kterému byl prorokem Nátanem oznámen soud za jeho zlý čin, za úkladnou vraždu Urijášovu a loupež že jeho ženy Betšeby, že dítě narozené z tohoto svazku zemře. David se postí a úpěnlivě prosí o slitování, ale když přesto dítě zemře, velice rychle se odstřihne od truchlení (protože věc je již hotova, "je vymalováno") a je potřeba žít pro živé, rovněž nechat mrtvé pochovat mrtvé.

       Třetí otázka, se kterou se setkal Ježíš a kterou zodpověděl, už nežádá ve světle dříve řečeného obšírnější komentář. Kdosi jiný Ježíšovi řekl: "Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou." Ježíš mu řekl: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží." (9,61-62) Další výzva k následování a neulpívání - tentokrát na minulém: je třeba se dívat dopředu, do budoucnosti spíše než spoutávat se prožitou minulostí. Snad ještě budiž na závěr řečeno, že všechny ty Kristovy výzvy k následování a ke společnému putování nepředpokládají absolutní odloučení od rodiny nadosmrti: je tu při díle model putujících náboženských hledačů, model nikterak neobvyklý v Palestině Ježíšovy doby. K nemalému asi údivu se v pozdějších odstavcích Písma setkáváme s Petrovou tchyní, s manželkami a rodinami těchto apoštolů putující jim zjevně po boku... Celé toto evangelijní "cvičení v etice" prostě považujme za jakýsi myšlenkový experiment, jaký má vést k stavění našeho života na podstatném a má také položit otázku vyvázání se z nepodstatného, z "mrtvého". Amen.   









    KÁZÁNÍ O OBČANSTVÍ V NEBESÍCH

    10. července 2022


    Základ kázání: Fp 3,18-21 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: 2 Kor 5,1-10 v Žilkově překladu a Mt 6,19-21 v překladu Bible Kralické)


  • Mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže;
  • jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně.
  • My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.
  • On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit. (Fp 3,18-21)

  •    Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, Pavlova slova o našem občanství v nebesích jsou do té míry plná naděje, že si zaslouží častějšího připomínání a důslednějšího následování, dle mého. My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista, píše Pavel v Epištole Filipským (Fp 3,20). Na první dobrou bychom asi mysleli na posmrtnou naději, která se nám tu přislibuje. Ostatně Pavel píše tento List Filipským ve vězení v Římě (v domácím vězení), nedlouho před svou popravou kolem roku 65. Pochopitelně myslí na reálnou možnost smrti a zároveň na život věčný, ten, který je smrtí těla nedotčený a nezničitelný. Ovšem myšlenka o občanství, jaké máme v nebesích, pozvání k nebeskému občanství - to rozhodně není slovem jenom o mrtvých, ale i o živých a pro nás živé. Občanství nebeské věřící konzumují už teď, za života vezdejšího: jako občanství své země neztrácíte tím, že se zrovna zdržujete v zemi jiné, cizí, tak ani občanství v nebesích a lze říci výhod tohoto občanství můžete požívat už teď, na zemi. Pavel tady Kristovu církev ubezpečuje, že hlavní loajalita křesťanů, jejich životní orientace i zásadní myšlenkové a duchovní zakotvení mají být zaměřeny na nebesa: i zde, během života v těle, během života na zemi. Nejsou to zkrátka dva od sebe oddělené životy: život věčný a život tento. Život věčný je přítomen už v životě tomto, věčnost neznamená z tohoto hlediska opak pozemského života, jakkoliv neznamená ani prosté prodloužení života tohoto našeho pozemského do jakéhosi nekončícího stavu. Nejraději bych tuto Pavlovu a vůbec křesťanskou naději přirovnal k jakémusi věčnému Božímu příbytku. Když vstoupíte do jakéhokoli příbytku, jakéhokoli domu, ať už vlastního anebo někam na návštěvu, samozřejmě víte, že za vstupními dveřmi následuje předsíň, ještě málo vlídná místnost, kde teprve odložíme boty a kabáty, rozhodně není na bytě tím hlavní, tím, kvůli čemu jsme tam šli - pobyt v předsíni znamená pouhou předehru návštěvy, dosti nezajímavou. Tak i náš život pozemský bych s dovolením přirovnal k tomuto krátkému zdržení se v předsíni, k předpokoji před něčím mnohem podstatnějším a velkolepějším. V Božím pozvání do života jsme samozřejmě voláni k něčemu ještě výrazně zajímavějšímu a nadějnějšímu, než je tento život pozemský: nicméně musíme touto předsíní procházet, musíme se v ní na chvíli zdržet. Každopádně již jsme tedy za dveřmi, již jsme pod střechou a za chvíli usedneme ve věčném pokoji tohoto nebeského příbytku: takto chápejme Pavlovu myšlenku našeho (věčného) občanství, které máme v nebesích.

        Milí přítomní, v pozdějším novozákonního spisu Skutky apoštolské, který se výraznou měrou zaobírá právě misijním putováním apoštola Pavla, se vícekrát objevuje tvrzení, že Pavel měl římské občanství, dokonce už od narození. Mít takovéto římské občanství dokonce nikoli zakoupené za drahé peníze, ale občanství už od narození, znamenalo značnou poctu, která zůstala dostupnou jen nemnohým. Ježíš žádné římské občanství nevlastnil a to mělo ostatně vliv na jeho zabití ukřižováním, což znamenalo něco, čeho by se římská státní moc rozhodně nemohla na držiteli římského občanství dopustit: to mohlo postihnout jen otroky a pak různé neurozené v provinciích. Pavel, jako římský občan, byl po svém odsouzení k smrti na základě svého římského občanství alespoň zbaven života stětím mečem. Nevíme, jestli tato v Pavlových epištolách celkem ojedinělá narážka na naše občanství v nebesích - dostupné všem ctitelům Božím - nějak souvisí s tím Pavlovým římským občanstvím, mnohými snad záviděným, ale pro Pavla samého hodnotou ve srovnání s Kristovou spásou zcela nicotnou (srov. Fp 3,7-8). Občanství se dozajista ve starověku pojímalo jinak než tehdy. V nám běžných podmínkách máme vlastně vždycky nějaké občanství, nelze žít bez nějakého občanství, kdekdo má dnes třeba i několikeré občanství. Ve starověku občanství neznamenalo nic samozřejmého, nic snadno získatelného, spíše šlo o zásluhovou záležitost. Setkáváme se s v biblickém starověku ostatně s různými typy občanství, Pavlem zde užívané řecké slovo "politeuma" znamená spíše domovské právo vázané na obec, "municipalitu". Domovské právo v nebeské říši podle vyznání Pavlova náleží všem, kteří jsou zbožní a Boha ctí a následují, i kdyby to s jejich pozemským občanstvím pak bylo kdovíjak pošpatnělé a třeba ani žádné zdejší občanství nemají, nemají si ho jak koupit anebo jak zasloužit... Toto "občanství v nebesích", které Pavel zvěstuje a k jehož požívání v Kristu Pavel zve i ostatní, kromě toho, že jde o občanství věčné a nesmrtelné, zůstává také dostupné těm, kdo o něho stojí, zcela zdarma.

        Zároveň Pavel nezastírá, že chlouba života věčného, čili "občanství v nebesích", se vyjevuje právě na pozadí toho složitého a málo krásného, co v životě na zemi zakoušíme: na pozadí všemožných zápasů, bolestí, konfrontací s nevůlí a špatností mnohých v našem okolí, také uvnitř církve samotné. Pavel své vyznání víry v občanství, jaké máme v nebesích, předchází větami nepříliš veselými a povzbudivými: "Mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně." (Fp 3,18-19) Konečné vítězství našeho života, které spočívá v držení občanství v nebesích, totiž ukazuje Pavel zejména v kontrastu s těmito zarmucujícími skutečnostmi života vezdejšího, ukazuje občanství v nebesích jako zvláště vykoupení ze všemožných pozemských porážek, všemožných těžkostí, které tu zakoušíme vedle svých nevalných spolulidí: Mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže - Pavel zdůrazňuje, že jim na tyto rozšířené nešvary poukazuje v pláči, plačíc. To by asi v dnešních zvyklostech už neprošlo, psát někam něco "v pláči", ale antika a dobová senzibilita stály trochu jinde než nyní, pláč se ve starověku i u mužů, i u válečníků považoval za něco zcela běžného. Ti údajní "nepřátelé Kristova kříže", se kterými Pavel zápasí, kteří maří jeho dílo a představují nebezpečí pro církev, kdopak to jsou? Pavel ukazuje jejich životní styl jako opovrženíhodný, píše o nich: "jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně" (3,19). Když je bohem někoho břicho, představujeme si, že je to velký žrout a asi také pijan, uvažujeme o cynických požitkářích, kteří nic vyššího než tělesné radosti či požitky neznají a neuznávají. Tím hůře, pokud se s nimi lze setkávat dokonce i v blízkosti církve. Po tolikerém připomínání památky Mistra Jana Husa v těchto dnech si zřejmě vybavíme hodující a vypasené církevní hodnostáře středověku, o nich by se vskutku dalo nějak říci, že "jejich bohem je břicho": avšak další archeologie tohoto biblického verše nás vede k překvapujícím závěrům. Pavel zde útočí, v Epištole Filipským, stejně jako při řadě jiných příležitostí na jakousi enklávu židovsko-křesťanských misionářů, kteří se dožadují i pro křesťany k zachovávání dalších židovských tradic, týkajících se zejména stravování, stravovacích omezení, také nutnosti přijmout po starobylém židovském zvyku obřízku. Pavel se vůči této nám dnes málo známé a málo představitelné frakci uvnitř církve vymezuje na různých místech svých dopisů, nejenom toho psaném do Filip, v jejich verších si během dnešní bohoslužby čteme a na tyto verše také kážeme. Jednalo se o zřejmě značně urputné nepřátele apoštola Pavla, kteří Pavlovu kázání evangelia v řeckých oblastech (mezi pohany) způsobovali určitě mnoho obtíží a trpkosti: Pavel, ačkoli sám původně Židem, chápal Kristovu oběť jako odsunutí Mojžíšova zákona ad acta, Mojžíšův Zákon i všemožné židovské zvyky a rituály zde pro Židy přikazované má Pavel napříště za zneplatněné, právě Kristova oběť i Kristovo vzkříšení Židy od těchto obtížných zvyků a rituálů osvobodilo, tím spíše pak nežidy, pohany. Se zlostí tu Pavel ostře odsuzuje tyto židovské rituály: právě zapovídání různých pokrmů, stanovování jídel, která jsou košer a která naopak nečistá, právě tato nemírná pozornost, která se stravovacím rituálům věnuje, právě ta vede k životu, ve kterém je "břicho bohem", k životu otrocky podřízenému jakési bláhové čistotě stravování, místo aby Kristův následovník svobodně jedl všechno, co příroda poskytuje. Pavel slovy: "jejich bohem je břicho" neútočí překvapivě na jedlíky, ale na askety! V Ježíši Kristu už dle Pavlova bohosloveckého výkladu nezůstává žádný prostor pro starožidovskou klasifikaci dovolených a nedovolených, rituálně čistých a rituálně nečistých jídel. Stejně tak jako zůstává pro Pavlův křesťanský univerzalismus zcela neakceptovatelným zdůrazňování židovské obřízky: dělení věřících na obřezané a neobřezané, pýcha na vlastní obřezanost, to znamená na vlastní zakotvenost v židovské pravověrnosti, znamená pro Pavla pošetilé chlubení se "hanebností", chlubení se tím, co má zůstat skryto, totiž rituální obřízkou na pohlaví. Ta z hlediska Pavlova pochopení evangelia znamená záležitost neúčelnou, rituálně podbarvenou a Kristem nežádanou. Svět židovství, svět rituálů stravovacích i rituálu obřízky, považuje Pavel energicky za svět včerejška, svět odepsaný, neaktuální a ve světle Kristova univerzálního pozvání ke Vzkříšení pak za svět upadlý, odsouzený k vymizení.

        Ujištění Pavlovo, že "máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista", nám je v našich pozemských úzkostech a zápasech velmi zapotřebí, milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb. Ačkoli zakoušíme o něco jiné zápasy než apoštol Pavel v prvním století, čelíme jiným výzvám, jiným nepřátelstvím a jiným starostem než současníci Pavla, přesto se nechme vést křesťanským pozváním k věčnému a nezničitelnému občanství v nebesích. Tento důraz nás může orientovat v zahlcení starostmi dneška, může nás vyvést z ulpívání na mediálním zpravodajství i jeho neřešitelnostech, může nás pozvat k naději a ke vnitřnímu pokoji. Pavel nám zde navrhuje patřit už na této zemi Bohu a Božímu nebeskému království, těšit se už v tomto omezeném životě pozemském z věčného života v Boží náruči, zde na zemi naznačenému a po smrti pak dokonalému. Amen.








    KÁZÁNÍ O VYHNÁNÍ KUPCŮ Z CHRÁMU (na neděli před svátkem sv. Cyrila a Metoděje a M. Jana Husa) 

    3. července 2022



    Základ kázání: Lk 19,45-48 (Další liturgická čtení: Iz 56,1-7 a Žd 11,1-3) - vše v Českém ekumenickém překladu


  • Když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali,
  • a řekl jim: "Je psáno: 'Můj dům bude domem modlitby,' ale vy jste z něho udělali doupě lupičů."
  • Každý den učil v chrámě; velekněží však a zákoníci i přední mužové z lidu usilovali o to, aby jej zahubili,
  • ale nevěděli, jak by to měli udělat, poněvadž všechen lid mu visel na rtech. (Lk 19,45-48)

  •     Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, vyhnání kupců (či penězoměnců) z chrámu představuje nepochybně výjev a symbol hluboce husovský. Kristus se v tomto svém jednání, které se událo jen několik dní před ukřižováním, se značnou razancí pouští do konfliktu s chrámovými prodavači a popudí si tak proti sobě ještě znovu a ještě zavileji kněžskou kastu; vše mu bude brzy sečteno při jeho odsouzení na smrt. I Hus celoživotně usiloval o očišťování náboženského života od vlivu různých spekulantů a obchodníků, přímo od spekulantského nakládání se svátostmi a s vírou, a rovněž Husa podobné konfliktní a neohrožené jednání přivedlo k mučednické smrti. Jan Hus před námi figuruje jako vědomý následovník Krista, nesoucí Kristův kříž (srov. Lk 14,27).

        Zkusme ale předtím, než přijde řeč na Ježíšovo očišťování chrámu od kupců, pochopit, čím byl pro dávné Židy jeruzalémský chrám. Neměli bychom se nechat příliš vést paralelami mezi našimi křesťanskými kostely a tímto velkým chrámem v Jeruzalémě. Jeruzalémský chrám nebyl vůbec ledajakým svatostánkem, znamenal jediný chrám v celé zemi zasvěcený Hospodinu a jeho poslání bylo, jak za chvíli uvidíme, značně univerzální. Ani nápad, abychom v chrámu jeruzalémském spatřovali třeba jenom veliký a velebný "kostel" v židovském hlavním městě, srovnatelný snad s modlitební síní naší. V něčem paralelní roli s křesťanským kostelem snad měla v Ježíšově době spíše synagóga; když čteme evangelia, vidíme Ježíše občas vstupovat do nějaké synagógy, v různých zapadlých galilejských městečkách, vidíme, že Ježíš v takové synagóze vícekrát promlouvá, učí, pře se tu s farizeji, uzdravuje tu. Ale i postavit a provozovat synagógu ještě nebylo ve starověku jen tak, i synagóg stálo po judské zemi i všude tam, kde sídlila židovská populace, jenom omezené množství. Chrám židovského náboženství pak stál jeden samojediný, v Jeruzalémě, a bylo k němu takto přistupováno. Chrám, do kterého vstupoval v Jeruzalémě Ježíš, byl chrámem na stejném místě stojícím druhým, obnoveným. První založil dle biblického podání moudrý a zbožný král Šalomoun, syn Davidův, podle přiznaného vzoru chrámů okolních národů a jejich bohů, zároveň však v jakémsi konkurenčním vzdoru: Když mohou mít chrámy nicotní bohové okolních národů, jak by k tomu přišel náš Hospodin, jakpak bychom si to my Židé obhájili před sebou i před Hospodinem, kdyby náš Bůh také neměl svůj chrám, pokud možno ještě nádhernější, než avili ve svých metropolích ti okolní pohané? Zároveň pak Šalomounovi s jeho stavbou chrámu přátelsky vypomohli i tito okolní králové jiné víry - věnovali mu například proslulé libanonské dřevo a další suroviny, aby měli se Šalomounem hezké sousedské vztahy. Zničení jeruzalémského chrámu v roce 587 př. Kr. Babylóňany během dobývání Jeruzaléma pochopilo tehdejší židovstvo jako celonárodní katastrofu, jako duchovní popravu, setnutí hlavy, jako zlovolnou likvidaci toho nejdůležitějšího a nejsvětějšího pro stát a jeho život. Posléze vznikl chrám druhý, který po staletí se vlekoucí stavbě dokončil pověstný král Herodes Veliký, jehož židovská víra a identita byla více než pochybná, aby si naklonil širší židovské vrstvy. Toto se Herodovi beztak nepodařilo, kvůli své bezohlednosti a drastické daňové politice zůstal stejně málo oblíben předtím jako potom. Netrvalo ostatně dlouho a i tento druhý chrám zničili Římané během dobývání Jeruzaléma během židovského povstání 66-74 po Kr. Ježíš a jeho současníci tudíž patřili k několika málo generacím, které chrám zastihli v plném provozu.

        Z tohoto přehlédnutí vidíme, že chrám, ať už byl pro Židy čímkoli, nepředstavoval pro jejich náboženství přes všechnu důležitost nic samozřejmého, nic, co bylo od počátků, nic, co by tu stálo vždycky a vždycky by znamenalo totéž. Chrám navazoval na něco původnější, na prostý Stan setkávání na poušti, který s sebou nesli dle legendární tradice Židé prchající z Egypta a do této přenosné svatyně chodili uctívat Hospodina. Když pak jeruzalémský velkolepý chrám zničili babylónští nebo později římští dobyvatelé, muselo se židovství nějak obejít bez chrámu a přes všechna kulturní traumata se pak ukázalo, že chrám je nahraditelný, že chrám rozhodně není všechno. Židé po dobytí chrámu Babylóňany se přiměli věnovat mnohem větší péči uspořádání svých tradovaných svatých textů a výsledkem této péče se stal v pozdějších staletích tzv. Starý zákon, Hebrejská Bible: ukázalo se, že duchovně přebývat uvnitř svatých textů je spolehlivější a trvalejší než přebývat v chrámu postaveném z kamene a pobořeného nepřáteli. Po zničení chrámu pozdějšími Římany se pak už Židé hleděli obejít s pouhými synagógami a s jinou, pozdější sbírkou náboženských textů, nazývanou Talmud. Zánik chrámu posílil Židy jakožto "národ Knihy", jako komunitu, jejímž pravým duchovním domovem se staly ne chrámy, ale hluboké náboženské texty.

        Kde se v jeruzalémském chrámu vzali, milé sestry a milí bratři, ti kupci, ti prodejci všeho možného, které pak Ježíš s takovým elánem z chrámových prostor vyháněl? Rozhodně tam nemohli přijít týden před Ježíšem. V jeho době už byli v chrámu natopostlik pevně usalašení a jejich existence i živnost zde byla natolik samozřejmou, že málokoho napadlo, kde je vlastně chyba. V chrámu se konali zvláště oběti. Kromě býků se tu obětovala všemožná drobnější zvířátka a ta bylo možné koupit přímo na místě, od zdejších obchodníků. Jednu takovou typickou situaci zachycuje Evangelium Lukášovo, když líčí, co se stalo krátce po narození Ježíše v Betlémě: Když uplynuly dny očišťování (rituálního očišťování Marie a Josefa) podle zákona Mojžíšova, přinesli novorozeného Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina - jak je psáno v zákoně Páně: 'vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu' - a aby podle ustanovení Zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata. (Lk 2,22-24) Tady mimochodem vidíme i jiný aspekt chrámu v životě starověkých židovských věřících: oni putují, z větší nebo menší dálky, aby zde v chrámu vykonávali různé rituály, zejména během svých důležitých životních křižovatek, kupříkladu během narození prvního dítěte. Jeruzalémský chrám neustále plnili poutníci místní i mezinárodní; vyjednávání a smlouvání těchto poutníků s trhovci mohlo být dosti temperamentní, tak jako "na arabském trhu". Rovněž se vkládaly do chrámové pokladny různé peněžní dary, bylo potřeba vyměňovat na místě peníze, k tomu sloužili v chrámu penězoměnci. Chrámová pokladna nepředstavovala nějakou naši kasičku, to byla sbírka darů všech zbožných Židů, docela klidně můžeme chrámovou pokladnici přirovnat k jakési centrální národní bance. Takové byly poměry v chrámu, takové bylo pochopení role chrámu nejenom v Ježíšově době, ale už předtím a takřka nikdo se nad těmito souvislostmi, nad tímto směšováním žánrů, nepozastavoval.

        Najednou přijde Ježíš Nazaretský, prorok a učitel, přijímaný společností dosti nejednoznačně - a prodejce, kteří to tam mají snad i pronajaté, začne tento Ježíš vyhánět. Převrací jejich stoly, a přestože jejich zdejší působení nikdo předtím nezpochybnil, Ježíš je stíhá kletbou a kritikou. Řekne těmto obchodníkům a prodavačům: Je psáno: 'Můj dům bude domem modlitby' [tady Ježíš cituje proroka Izajáše (56,7)], ale vy jste z něho udělali doupě lupičů. (Lk 19,46) Dokonce se tedy na nějaké povšechné morální rovině silně Ježíš dotkne jejich cti, jejich obchodní a lidské poctivosti, označí je vlastně za nelegitimní, nepoctivou sebranku. Kromě Ježíšových skalních přívrženců zde nutně viděli všichni ostatní, zejména pak kněžská vrstva odpovědná za provoz chrámu, extrémní a extremistické gesto, rozhodně se nedivme, že byli z Ježíše celí pryč. Ježíš se tu pouští do skutečné revolty proti dobovým poměrům, proti dobovým deformacím, které vlastně ani Ježíšova současnost za deformace nepovažuje, protože je chápe jako cosi normálního. Podobně to má o řadu staletí později i Mistr Jan Hus.

        Ježíš ovšem útočí na dobové poměry ve jménu něčeho prastarého, ve jménu jakéhosi vzoru a ideálu, který se prý stal pozdějším provozem pokaženým. Útočí na pokřivenou a kšeftováním odcizenou realitu tehdejšího chrámu s odkazem na jakési pravé, původní a na Boha zaměřené poslání chrámu. Dovolává se tu Izajášova proroctví a chce, aby byl chrám respektován jako dům modlitby, jako svátostný prostor povznesený nad různé čachry a obchůdky, které zajisté mají své místo na tržišti, ovšem tržiště nemůže být také úplně všude a nemá co dělat tam, kde hovoří modlitba a víra. Musí existovat nějaký prostor a nějaký řád, ve světě, i v našem nitru, který zůstává nedotčen obchodem, ziskem a výdělkem. Ježíšovo zvěstné jednání ukazuje, že pod nánosem všedních kompromisů se může dusit a zůstávat zaházeno něco velmi důležitého, něco, co je potřeba zachránit v celé ryzosti, nekompromisně, co je potřeba vyjmout a vyčistit od převrácené praxe současníků, od devalvování na úroveň zisku, zboží, výdělku a profitu. Takto je dobře hlídat si to cenné a nesměnitelné i v našem individuálním životě, ani v životě nepodléhat, alespoň ne v podstatných věcech, odcizené praxi výdělku a získávání výhod. Takto by to mělo být i ve vztahu k tomu, co má nějaký smysl před Bohem, co má náboženskou hodnotu. - chrám například. Jan Hus posléze čelí ještě neomalenějšímu vpádu zisku a obchodu do svatých záležitostí, do církevní praxe, kdy se církevní zvěstování stává rejdištěm pro bezohlednou směnu a cizopasnictví, a čelí tomuto problému rovněž radikálně, požadavky a aktivitami, aby se směnárníci klidili z chrámu a aby se církev navrátila ke svému autentickému poslání. Toto původní poslání církve podle Husa rozhodně, rozhodně nespočívá ve zpeněžování víry a náboženských úkonů, ani neslouží ke křiklavému výnosu pro kněžskou kastu, která tyto náboženské úkony poskytuje. Amen.

    ,







    KÁZÁNÍ NA BLAHOSLAVENSTVÍ

    26. června 2022


    Základ kázání: Lk 6,20-26 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Mal 2,17-3,5 v překladu Jeruzalémské Bible a Jk 4,4-10 v překladu dr. Františka Žilky)


  • Ježíš pohlédl na učedníky a řekl: "Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží.
  • Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.
  • Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymažou vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka.
  • Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle, máte hojnou odměnu v nebi. Vždyť právě tak jednali jejich otcové s proroky.
  • Ale běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo.
  • Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat.
  • Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům. (Lk 6,20-26)

  •    Milé sestry a milí bratři, milí všichni přítomní, ti z vás, kteří zde během nedávné Noci kostelů navštívili přednášku katolické docentky teologie Mireii Ryškové, mohli slyšet také v jejím zajímavém podání to, o čem se i já pokouším občas hovořit ve svých kázáních, v biblických hodinách i v pastoraci; avšak od docentky Ryškové to zaznělo ještě jinak a s jinými zdůrazněními. Ve své popularizační přednášce plasticky líčila, jak se žilo v Judsku a v Galileji v době, kdy se tam narodil a posléze učil Ježíš. A slyšeli jste sami, jak všestranně nesnadný, nepředstavitelně těžký a lopotný byl život v době a zemi Ježíšově. Když vzdycháme z červnových veder u nás, uvažme, že podobné počasí bylo v judské zemi běžným. Že úrodnost podobné vyprahlé krajiny nemohla být nikdy valná. Slyšeli jsme třeba od paní Mirei Ryškové, jak okrajovou surovinou bylo v této oblasti, v této židovské a Ježíšově kultuře, dřevo stavební i užitkové - lesní porosty tu téměř neexistovaly. Ani pomyšlení, že by dřevo tvořilo ve větší míře součást výbavy domů, topit se ostatně v těchto podmínkách spíše nepotřebovalo. Zemědělská společnost samosebou závisela na tom, jak se během roku vydaří úroda, leckdy se mohla vydařit málo nebo špatně. Mějme na paměti, že podvýživa, primitivní a nedostatečná strava, nenasycení, patřily ke každodennosti a ke všeobecně rozšířeným prožitkům nejenom těch na okraji, ale skutečně mnohých. Z toho vyplývaly různé nemoci, předčasná úmrtí, úmrtí dětí, ostatně medicína a zdravotní péče tu byla na jaksepatří starověké úrovni, v podstatě neexistovala. Stáří se zdaleka nemohl dožít každý, a nakonec - čemu se tehdy říkávalo stáří? Úplně jinému stáří než dnes.

        Mysleme na tyto souvislosti snad trochu podobným stylem, v jakém v dnešní době hrozíme svým dětem, když nedojídají obědy a svačiny: "Co by za tohle daly děti v Africe, co by za takovou dobrotu daly děti v Somálsku?" Co by za věci, které nám dnes jsou nicotně samozřejmé a doprovázejí náš život s takovou jistotou, že si jich ani nevšimneme, co by za ně daly ne(jenom) děti v Somálsku, ale Ježíšovi současníci a posluchači před dvěma tisíci lety v Judsku? Co to muselo být za elementární život, takový, ve kterém chybí i stoly a židle (jedlo se v pololeže na zemi, i Ježíšova poslední večeře takto proběhla), ve kterém chybí mnohé pro nás základní potraviny, ani vodní pramen nebyl samozřejmostí, s vědrem na vodu se muselo vystát kdoví kde u pramene nebo u studny a vodu domů přinést... Jak vzácným darem z nebes tu byly trocha mléka, podplamenný chléb, zelenina, vejce, vzácně maso? Jak nicotný životní standard ve srovnání s námi se týkal dokonce i tehdejších bohatých, vládnoucích vrstev! Věřím, že i dnešní chudí by s nimi měnili jen velice váhavě, když by zjistili, co přesněji realita tehdejšího života "na vysoké noze" ve skutečnosti obnášela, a hlavně co postrádala. A my se zastavme a uvažme, oč byli tito lidé starověké Palestiny horší než my, oč my jsme lepšími než oni, proč si oni zasloužili onen nicotný životní standard více než my, proč my máme právo na nasycení a na nepochybný životní luxus, ve srovnání s nimi, čím si toto zasluhujeme? Jedině tím, že jsme se náhodou, bez vlastní zásluhy, narodili v současnosti a oni se bez svého přičinění museli narodit v době technicky mnohem nedostatečnější? Pochopme i naši uskrovňující se a zdražující současnost jako něco, co představuje ve srovnání s našimi sestrami a bratry ze starověku vskutku neobyčejné terno.

        Takže "přirozené podmínky" života starověké Palestiny a vůbec celého starověku bývaly jaksepatří neutěšené a hlad, nedostatek, zoufalství, bezdomoví, žebrota znamenaly častou, přímo všední okolnost. A teď si k tomu ještě připočtěme neutěšenou sociální realitu tehdejší doby. Slyšeli jsme tu od doc. Mireii Ryškové, jak brutálnímu daňovému zatížení byli obyvatelé dnešního Izraele vystaveni v době, kdy zemi ovládali Římané a jimi tolerovaný a udržovaný nesamostatný král Herodes Veliký. Herodes byl ovšem zdatný stavebník, zakladatel nejenom mnohých staveb v Jeruzalémě, dostavitel tzv. druhého jeruzalémského chrámu, ale přímo zakladatel nových měst budovaných v řeckém stylu. Na podobné investice potřeboval ohromné finanční prostředky a proto byli podle historiků a znalců biblického Nového zákona obyvatelé judské země vystaveni daňovému odvodu leckdy až padesátiprocentnímu (!). Takže všeobecná nouze, drahota, drastické daně vedly k obrovské a asi dobře představitelné společenské frustraci, hořkosti a nenávisti. Nemůžeme se divit, s jakým zatvrzelým vzdorem chápali židé Ježíšova času svou dobu, svou společenskou a politickou realitu. Naplňovala je beznadějí a protože žádné východisko, žádný "lepší svět" nebyl dostupný ani představitelný, utíkali se zároveň k různým radikálním nábožensky podbarveným vizím, jak Hospodin jednoho dne a jistě už brzy tento prokletý a nesnesitelný svět zničí, viníkům tohoto stavu a vládcům tohoto věku po zásluze zatopí a ukřivděné bezmocné oběti pozvedne k sobě. Nyní už jistě pochopíme lépe něco ze vzrušené atmosféry okolo Ježíše a Ježíšova působení v Galileji i okolo Jeruzaléma; pochopíme lépe, proč se mnozí k poslouchání Ježíšova učení a kázání za těchto podmínek utíkali, o jakou útěchu zhruba stáli, co jim mohlo dát Ježíšovo zvěstování, čím naopak Ježíšovo evangelium překračovalo jejich pochopitelné zoufalství a vzdor. Vidíme, v jaké společenské atmosféře a v jaké asi rezonanci mohla znít Ježíšova blahoslavenství: "Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát." (Lk 6,21) - A podobně vidíme, jak mohly zasahovat prožívání zástupů okolo Ježíše také kletby vůči zazobaným, zkorumpovaným a bezbožným: "Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům." (6,25-26)

        Tyto Ježíšovy promluvy, jak je čteme v Evangeliu podle sepsání Lukášova, jsou podobné, jak se s nimi setkáváme ve známém Ježíšově kázání proneseném na hoře, zachyceném ovšem v Evangeliu podle Matouše. Ježíš tu v zásadě chválí a velebí ty, kteří trpí, ty, kteří zakoušejí a snášejí bolest. Ti, kteří jsou v opravdové nouzi hmotné i duševní, jsou odepsaní okolním světem, nejsou však odepsaní Bohem. Bůh zná jejich vnitřní cenu, i kdyby ji neznal svět, i kdyby svět jejich vnitřním bohatstvím opovrhoval. Vůbec tu Ježíš nastoluje, jako už ostatně tolikráte, ostrý protiklad (našeho) světa na jedné straně a království Božího na straně druhé. Ti, kteří mohou vyhrát ve hře tohoto světa, být zde úspěšnými a zvítězivšími, se mohou ukázat jako ztroskotanci před soudem království Božího, jako poražení a hanební v očích Božích. Naopak takoví, kteří tu jsou zašlapávaní a trápí se v tomto světě, budou Bohem přijatí, stanou se Božími dětmi. Ježíšova velkolepá formulace: Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží (Lk 6,20) nutně upomíná na často připomínaná Ježíšova slova "blahoslavení chudí duchem (chudí v duchu), neboť jejich je království nebeské" (Mt 5,3) - opět z Kristova takzvaného Kázání na hoře. V těchto Ježíšových výrocích zachovaných evangelistou Lukášem však pravděpodobně více běží o chudé jakožto opravdu stižené hmotnou nouzí, bídou a starostí, jak tomu byl koneckonců v Ježíšově okolí v popsaných podmínkách starověké Palestiny kdekdo. Ježíš akcentuje i jiné podoby sociálního vyvržení, nejenom chudobu - samozřejmě ústrky, křivdu, diskriminaci, pronásledování kvůli smýšlení. Pokud na někoho dopadne tíha ubližování a nenávisti ze strany okolí, druhých, ať ví, že Bůh je s bezprávnými a ne s těmi, kdo bezpráví páchají. Když se někdo setkává s nevůlí a s pronásledováním, nechť to považuje spíše za vyznamenání. Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle, máte hojnou odměnu v nebi. Vždyť právě tak jednali jejich otcové s proroky. (6,23) Ježíš tu dává vědět, že v tomto korumpovaném světě znamenají pronásledování, nenávist a křivda jakousi konstantu a pokud někdo tato pronásledování zakouší, nechť je nepovažuje za svou vinu, ale za přednost. Ostatně čím bude více komu v tomto světě ublíženo, tím více tomuto ublíženému a uplakanému Bůh ve svém království Božím oplatí ze svého dobra.

        Setkáváme se v Ježíšově době, Ježíšově okolí, v "zástupech okolo Ježíše" s mnohou palčivou a velice důvodnou nenávistí vůči světu, jak je, s obrovským sociálním vzdorem, avšak Ježíš tyto disonance neřeší v řádu tohoto světa. Nepřitaká revoluční změně, přinejmenším ne revoluci zbraní a politických organizací: řešení odkazuje ne zdejšímu nebo nějakému alternativnímu státnímu systému, ale Božímu království. Ježíš v zásadě odkazuje řešení palčivé pozemské bolesti nikoli světu tomuto, ale světu příštímu, věčnosti Boží. Značně se tu v Ježíšových slovech hrotí protiklad světa tohoto a světa příštího, řekněme raději: Boží věčnosti. Slova Ježíšova podávaná evangelistou Lukášem až se zalíbením staví protikladnost zlého světa tohoto a velebného světa Božího příštího, Božího království plného světla. Už zde, ve dvou tisíciletí dávných slovech Kristových, nacházíme přímočaře podaný myšlenkový koncept o tom, že vítězství na tomto světě není všechno a ani jakákoli porážka na tomto světě nemusí znamenat nic definitivního - jak tyto postřehy promlouvají ještě v příslovích ("všeho do času, Pán Bůh navěky") nebo do hesla polských protestujících odborového hnutí Solidarita: "Dnešek je váš, zítřek je náš!" Kristova nauka, a nejenom tedy nějaká teoretická nauka, ale Ježíšovo pozvání, Ježíšova razantní výzva vybízí hledět vyhrát v zadáních Božího království, obstát v Božím království; zatímco na vítězství v tomto světě, na úspěšnost, oblíbenost, prachatost, vlivnost a vychvalování zde, na zemi, není chytré nikterak sázet, je to polní tráva (srov. 1 Pt 1,24) - před věčností, před Bohem. Amen.







    KÁZÁNÍ O BOŽÍM SYNOVSTVÍ JEŽÍŠE KRISTA

    19. června 2022


    Základ kázání: Kol 1,15-20 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgické texty: Mdr 7,25-30 v překladu Jeruzalémské Bible a J 1,1-18 v překladu dr. Františka Žilky)


  • On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření,
  • neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.
  • On předchází všechno, všechno v něm spočívá,
  • on jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem.
  • Plnost sama se rozhodla v něm přebývat,
  • aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (Kol 1,15-20)´
  •  

      Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, o tom, že je Ježíš Kristus Synem Božím, slyšíme a modlíme se častokrát v liturgii, vyznáváme Boží synovství Ježíšovo, když recitujeme vyznání naší víry. Také znamenání se křížem nás vlastně přihlašuje k tomuto pojetí, že Bůh je Otcem Ježíše Krista a Ježíš je v jedinečném slova smyslu Synem Božím. Když se však začteme do novozákonních svatých Písem, seznáme, že je to s Kristovým synovstvím nějak složitější: různé novozákonní spisy pojímají a ukazují toto Kristovo synovství nestejným způsobem a rozhodně s odlišným důrazem. Ze čtyř evangelií se tři bez poukazu na to, že Ježíš je jednorozeným Synem Božím, téměř obejdou: sotva tuto možnost naznačí, nesmírně úsporně. Ježíše představují evangelisté Matouš, Marek i Lukáš hlavně jeho naukou, jeho podobenstvími, jeho řečmi k zástupům, stejně tak tito první tři evangelisté popisují Ježíšovy mocné skutky, uzdravování a další zázraky. Naopak čtvrté a poslední evangelium, Evangelium podle sepsání Janova, tuto myšlenku, že Ježíš je Synem Božím a Bůh na nebesích je jeho Otcem, rozpracovává velice dalekosáhle. Vztah Ježíše jakožto syna k Bohu Otci na nebesích, Ježíš dle Janova evangelia opakovaně svým blízkým učedníkům vyjevuje, ačkoli dokonce i oni toto mystérium Otce a Syna (a Ducha svatého) chápou jen málo a špatně.

        Když potom zalistujeme v dalších novozákonních knihách, hlavně v takzvaných epištolách, v dopisech, které psali Pavel a další zvěstovatelé Krista v prvním století prvním křesťanům do jejich převážně řecky mluvících církevních sborů, také tu shledáme, že titulování Ježíše Krista jakožto Syna Božího se zdeřeší s překvapivou různorodostí. Jistěže zůstává Ježíš Kristus pro všechny novozákonní svědky velmi, velmi důležitý. A také ho různě vyznávají a titulují: Ježíš jako Spasitel, Ježíš jako Vykupitel (či někdo, kdo přinesl nám i celému světu vykoupení a spasení), Ježíš jako velký pastýř ovcí, Ježíš jako hlava své církve a svých věřících zástupů... Z novozákonních spisů či spisků zejména První, Druhá a Třetí epištola Janova hojnými verši vyznávají a chválí Ježíše Krista jakožto prvního a jediného Syna Božího, jako ještě úplně jiného a vyššího Syna Božího, než jsme snad dětmi Božími my všichni, kteří se modlíme k Bohu slovy "Otče nás, jenž jsi v nebesích". Samozřejmě že i my jsme zváni, koneckonců také touto známou modlitbou Páně, modlitbou Otče nás, k pochopení sebe samotných jako synů a dcer Božích, jako dětí Božích, na kterých Otci našemu věčnému láskyplně záleží a nechce nás od sebe odloučit nyní ani na věčnosti. Takový apoštol Pavel, na kterého se tolikrát v našich bohoslužbách i biblických hodinách odvolávám, napsal o Božím synovství Ježíše Krista impozantní verše, jaké se patří vyložit třeba v nějakých příštích vánočních bohoslužbách: Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic. (Ga 4,4-7) Apoštol Pavel v těchto větách nastínil, do jaké míry znamená Boží jedinečné synovství také pozvání pro nás stát se Božími syny a dcerami. Opakem syna je tu otrok, služebník; Bůh nás ovšem nechce mít za otroky, ale za skutečné syny a dcery, Boha respektující i Bohem respektované. Za jedno z nejmasívnějších biblických vyjádření o Božím synovství Ježíše Krista a o dosahu tohoto synovství můžeme nicméně považovat hymnus o Kristu, dochovaný v úvodní kapitole Listu Koloským. Autorem je neznámý řecký křesťan konce prvního anebo počátku druhého století, pro kterého představoval silný vzor apoštol Pavel a Pavlovo podání evangelia. Po nedlouhém osobním úvodu a několika výzvách, jak je třeba svým novým znovuzrozeným životem chválit Pána Boha, přejde List Koloským do hymnické poezie, do vyznání o Kristově jedinečném postavení nejenom snad v životě křesťana, nejenom snad v církvi, ale v celém vesmíru, v celém Božím Stvoření. Exaltovanými slovy se tu zvěstuje o Ježíši Kristu: On je obraz Boha neviditelného / prvorozený všeho stvoření / neboť v něm bylo stvořeno všechno / na nebi i na zemi / - svět viditelný i neviditelný / jak nebeské trůny / tak i panstva, vlády a mocnosti / - a všechno je stvořeno skrze něho / a pro něho. / On předchází všechno / všechno v něm spočívá... (Kol 1,15-17) Takže tedy v Ježíši Kristu neběží jen o nějakého ledajakého učitele Písem a správného života z oblasti dnešního Izraele, o "syna tesařova" (Mt 13,55). Epištola Koloským učí, že Kristus je prvotinou Božího Stvoření, někým, koho Bůh zplodil ve vesmírných počátcích a spolu s ním a skrze něho to tady vše stvořil, blízkost i nebeskou dálavu. Je zajímavé, že biblický verš z epištoly tu Ježíše Krista pokládá za stvořeného, za prvotinu všeho stvoření (Kol 1,15b) - ve zřejmém rozporu se starobylým raně středověkým trojičním dogmatem o nestvořenosti Božího Syna. I zde se ovšem setkáváme s kosmickým, univerzálním a nadčasovým Božím Synem, který je v náruči Otcově, jak zpívá prolog Janova evangelia (J 1,18). Veškeré stvoření okolo nás zobrazuje tajemství této lásky mezi Otcem a Synem. To, že se shledáváme s řádem stvoření, přírody a světa natolik krásným a pozoruhodným, je dáno tím, že takto láskyplně funguje vztah mezi Bohem Otcem a Jeho Synem Kristem: z viditelného bytí se podle vyznání Listu Koloským můžeme prý o hlubokém poutu mezi Bohem a Jeho Synem Kristem poučit, můžeme ze Stvoření něco o lásce mezi Otcem a Synem poznat. Svět, i my, všechna krása světa, jak říká epištola: vše viditelné i neviditelné (Kol 1,15) - to vše bylo stvořeno jako další výraz lásky Boží, kterou měl Bůh přede všemi věky ke svému prvorozenému Synu Kristu Ježíši.

        Epištola vyznává Ježíše Krista jakožto obraz Boha neviditelného (Kol 1,15). Z Krista se dozvídáme více o Bohu, jak je na nebesích, po věčnosti i v naší každodennosti. Hymnus z Listu Koloským také o Kristu zpívá, že plnost sama se rozhodla v něm přebývat (Kol 1,19). A Kristus je tedy Božím obrazem (řec. eikón; odtud "ikona") - tak jsme slyšeli v úvodním verši hymnu. Můžeme této zvěsti rozumět tak, že když se snažíme následovat Ježíše Krista, ve svém zdejším životě, když pojímáme své vztahy k druhým a k Božímu Stvoření kristovsky, když jednáme s láskou a milosrdenstvím a také s mírností Kristovou, přibližujeme se touto životní cestou nejhlubším Božím a nejhlubším kosmickým tajemstvím.

        Celé dění vesmíru, celé dění světa podle hymnické zvěsti Epištoly Koloským vychází z Krista a z Boží lásky k Synu zrozenému před věky - a skrze Krista, skrze Kristovu oběť na kříži se svět ze svého bloudění k Bohu zase navrací (1,20). Po stvoření světa přišel ovšem pád světa do hlubin hříchu a bloudění, do odcizenosti a do temnoty, ale v Kristově oběti na kříži prý Bůh znovu sjednotil, usmířil svět se sebou. Kristovo ukřižování sjednocuje, zceluje svět a celé Stvoření: promluvilo v tomto ukřižování Krista jak nesmírné a nevýslovné lidské zlo, totiž krutost Kristových vrahů a Kristova hrozivá a mučivá osamocenost na kříži, tak i Boží láska a konečné Boží vítězství, projevující se Vzkříšením. Jako byl Kristus prvním stvořením veškerenstva a skrze něho bylo viditelné i neviditelné Stvoření vlastně vůbec stvořeno, tak je Kristus dle vyznání dalšího verše hymnu prvotinou Vzkříšení, základem tohoto vzkříšeného, nového vztahu mezi Bohem a Jeho Stvořením: (Kristus) jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem (1,18). A Kristovým ukřižováním a vzkříšením je pak svět posléze smířen s Bohem, navrácen svému Stvořiteli, obnoven v řádu svého stvoření. Bloudění světa a jeho odcizení od Boha se ruší a svět se svým "vykoupením" Bohu zase navrací obnovený a umytý; poslední verš hymnu říká o Kristu: Skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (1,20) Tímto je i pro nás vysloveno pozvání k novému, obnovenému životu, k životu nikoli ve svévolnosti, v bloudění, v odcizení od Boha, ale k životu právě z Božího obdarování, z Boží blízkosti, pozvání k životu z vědomé a radostně prožívané přítomnosti uvnitř řádu Božího Stvoření. Vždyť už předtím zaznělo ve větách hymnu, že Kristus je také "hlavou těla, totiž církve" a církev že je tělem Kristovým: ne ovšem církev ve smyslu nějaké pozemské církevní organizace, ale církví se zde míní veškeré opravdové křesťanstvo. Do tohoto společenství obnovených jsou ti, kteří slyší hlas Boží a ti, kteří chodí ve víře, také pozváni.

        ***Zůstávám si vědom, milé sestry a milí bratři, že v poslední době jsem se ve svých kazatelských promluvách věnoval poměrně složitým biblickým otázkám a značně nejednoduchým biblickým veršům: hymnus o Kristu z Epištoly Koloským nepochybně patří mezi takové. V následujících letních měsících mám v úmyslu se více zaobírat v kázáních praktičtěji zaměřeným životním otázkám, především tématu pokojného a radostného života, života v Kristu; otázkám pokoje duše, našich duší. Otázkám, jak žít ve světě a nenechat se světem semlít; jak mít od světa odstup, ale zároveň sloužit našim bližním a potřebným jak soucitem, tak i milosrdenstvím. Jak existovat v tomto divném světě, ale čerpat pro život sílu z Boha a z Boží věčnosti. Průvodcem k odpovědím na tyto otázky nám bude v tomto sboru během léta Kristovo zvěstování, jak je uchováno zejména v Evangeliu podle sepsání Lukášova. Amen.







    CO JE CÍSAŘOVO, CÍSAŘI A CO JE BOŽÍ, BOHU

    12. června 2022 


       Základ kázání: Lk 20,20-26 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Ž 29 ve vlastním překladu a 1 Kor 3,19-23 v překladu Jeruzalémské Bible)


  • Nespustili ho však z očí. Poslali své lidi, kteří měli předstírat, že to myslí upřímně, aby jej přistihli při výroku, pro nějž by ho mohli vydat vladařově moci a soudu.
  • Otázali se ho: "Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy.
  • Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?"
  • Ježíš však prohlédl jejich záludnost a řekl jim:
  • "Ukažte mi denár! Čí má obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův."
  • Řekl jim: "Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu."
  • A tak se jim nepodařilo, aby ho před lidmi přistihli v řeči; podivili se jeho odpovědi a umlkli. (Lk 20,20-26)

  •    Milé sestry a milí bratři, větám z Písma, které jsme právě přečetli, rozuměla církev dlouhá staletí leckdy dost špatně. A toto ne úplně správné rozumění Ježíšovým slovům patřilo hlavně do doby, kdy císařové nebyli pohádkou, ale skutečně panovali ve svých říších a vybírali daně.

        V tehdejších dobách se křesťanům zdálo, že po nich tato kapitola z evangelia chce zhruba následující věc: Že po nich chce především poslušnost císaři jako něco, co je chtěné a žádané samotným Božím Synem Ježíšem Kristem. K lidem, kteří poslouchali Písmo dejme tomu ve středověké katedrále, promlouvala epizoda z evangelia tak, že loajalita k císařům a placení daní je stejně důležitá jako projevování patřičné úcty Bohu. Nebo skoro stejně důležitá: vnímat šéfa na trůnu jako hned toho nejdůležitějšího po samotném šéfovi na nebesích, dokonce snad přímo za zástupce Pána Boha na zemi. Kněží v dobách císařů se nejednou snažili těm, kdo jim naslouchali, s odvoláním právě na tento biblický text říci: Mít připomínky k tomu, jak císaři spravují své země, mít s císařem problém je podobně nepatřičné jako mít připomínky k samotnému působení Božímu na zemi. Kritika císařství byla vytěsňována jako téměř rouhačná, byla i pronásledována - ve zvláštním rozporu s tím, jak císařství vnímalo židovské okolí Ježíše i první křesťanští svědkové. A také ve zvláštním rozporu s tím, jak nakonec tento úryvek evangelia opravdu vyznívá, jaký klade nárok.

        Ale i poté, co středověk skončil a další staletí pokročila a císařové odešli do minulosti, měla tato pasáž z evangelia určitý zajímavý osud. Nejednou se k němu utíkali křesťané zahnaní do kouta nějakou nepříjemnou a silnou státní mocí, která se nechovala třeba úplně křesťansky a které bylo přesto těžké nebo úplně nemožné odporovat. Ve slovech Ježíšových odevzdejte tedy císařovi, co jest císařovo (Lk 20,25) nacházel nejeden křesťan třeba v časech ateistického komunismu určitou omluvu: Vždyť i Pán Ježíš po nás chce, abychom se císařům podřizovali, abychom plnili všechny jejich požadavky. Tak tedy budeme Ježíše poslouchat a nebudeme těm našim císařům a mocipánům odporovat. Jednak by to nemuselo mít úplně příjemné důsledky - a za druhé se to vlastně, jak čteme v Písmu, ani nemá. Ježíš tu nedoporučuje rebelii, ale podřízení se. Následujme ho tedy a odkývejme mocipánům všechno, co po nás chtějí, i kdyby to kdovíjak odporovalo naší křesťanské víře.

        Zde malé upřesnění: Není povinností křesťana poprat se za každou cenu s mocí a nějakým státním režimem, zvláště pokud je jasné, že by proti tomuto režimu stál osamocený, že by tento boj byl beznadějný a jsou tu navíc blízcí, rodiče, děti, partner, kteří toho člověka potřebují živého, zdravého, nezavřeného. Co by ale od křesťana mělo být žádáno - takové nutné minimum: Nelhat si do kapsy. Všímat si toho, jak na tom svět, ve kterém žije, je, jak na tom je on sám, nepozlacovat věci, které jsou obtížné nebo nepříjemné tím, že je za každou cenu budeme chápat jako Bohem chtěné. O věcech, které nemůžeme sami změnit, toto přiznejme alespoň sami sobě.

        Co přesně tedy příběh s Ježíšem a mincí a portrétem císaře říká, co po nás Ježíš chce?Událost popisují tři evangelisté - Marek, Matouš i Lukáš, každý svými slovy - a všichni se shodují v tom, že podnět, dotaz, který na Ježíše přítomní vznesli, byl veden nečistými úmysly, že to byla past. Evangelista Lukáš uvádí, že tu naproti Ježíšovi stáli velekněží a zákoníci (Lk 20,19), popřípadě ti, které za Ježíšem tito velekněží a zákoníci poslali (20,20). Jde tedy o dvě dosti nesourodé skupiny odpůrců. Za označením zákoníci (řec. grammateis, to by znamenalo spíše "znalci Písma") jsou zde v zásadě přítomni tzv. "farizeové": poněkud opoziční náboženské hnutí Ježíšovy doby, takoví trošku katolíci, kteří chtěli Mojžíšovu Tóru přiblížit prostému lidu, zaujmout lid pro něj. I určitými navenek konanými gesty, která Ježíš odmítá - jako třeba obřadné modlení se na ulicích a na nárožích. Velekněží, to byli lévijci, klerikální aristokracie shromážděná samozřejmě okolo jeruzalémského chrámu: vlivná, ale málo početná skupina v judské zemi. Bylo by zajímavé, jak dokázali proti Ježíšovi najít společnou řeč tyto dvě skupiny, které se jinak mezi sebou nedovedly shodnout téměř v ničem. Jako by Ježíš dokázal svým působením a chováním vytvářet odpor a nesouhlas napříč různými skupinami, jako by dokázal sjednocovat zcela různé osoby a kolektivy v nenávisti vůči němu.

        Takže tito odpůrci kladou otázku, která znamená od začátku provokaci: Je dovoleno platit daň císaři? Platit anebo neplatit? - "Zákoníci a velekněží" nejsou snad ani vedeni touhou znát Ježíšův názor, ale zajistit to, čemu se dnes říká "kompro": Poslali své lidi, kteří měli předstírat, že to myslí upřímně, aby jej přistihli při výroku, pro nějž by ho mohli vydat vladařově moci a soudu. (Lk 20,20) Zkrátka tito rozhodní Ježíšovi názoroví odpůrci chtějí přistihnout Ježíše při nějakém ožehavém výroku, v podstatě nedovoleném, protizákonném, protistátním, ze kterého by mohly být tuze velké oplétačky. A zaonačit to tak, aby se tohoto jednání Ježíš dopustil pokud možno před svědky; souvisí to s dávnou starozákonní zásadou, že všechno podstatné, kvůli čemu je možné někoho postavit před soud a odsoudit, musí být potvrzeno dvěma svéprávnými a na sobě nezávislými svědky, dospělými muži. Tedy velekněží a zákoníci Ježíšovi zadají otázku, expertní úkol a Ježíšovi kterému předtím lichotí: "Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy."(Lk 20,21) A ta ožehavá otázka zní: "Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?" (20,22) Je to otázka, která má v Palestině okupované Římany své vážné důsledky. Tím, jak odpovíte nebo jak se k tématu vybírání daní postavíte, vlastně zaujmete postoj i k Římanům a jejich okupaci - a řeknete si o jakousi citelnou odezvu. A připočtěme k tomu ještě navíc skutečnost, že na mincích, které obíhali po Palestině a kterými se platilo, se nacházel portrét císaře, což bylo pro zbožného Žida značně nepříjemné, bylo to podle knih Mojžíšových do značné míry rouhání. Těžko se o tom ale dalo s římskými okupanty polemizovat. - Pokud Ježíš řekne "ano", podpoří vymáhání daní, přihlásí se tím vlastně k římským okupantům, a jeho židovské okolí mu vynadá do kolaborantů s pohany. Pokud řekne "ne, daně neplaťte, neplaťme", zařadí se tím mezi rebely proti Římu; vysloví vlastně souhlas s povstaleckými náladami, s přímým odbojem proti Římanům (a víme z jiných pasáží evangelií, že ani toto nebyla Ježíšem tak úplně doporučovaná cesta - "všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou", říká jinde Ježíš: Mt 26,52).

        Ježíš rozetne spor vlastně návrhem jakéhosi třetího, ne úplně očekávaného řešení. Nabídne perspektivu, která ostrost toho sporu relativizuje: Ukáže, že ANO nebo NE, platit daně nebo neplatit, neznamenají nesmiřitelný protiklad, ale možná se úplně nedotýkají toho hlavního. Požádá ctěné publikum o ukázání denáru, mince. Nemysleme, že šlo o minci úplně ze všech nejvíce bezcennou. Když nad tím tak přemýšlím, zdá se mi naší představivosti nejbližší srovnat ji s dnešní pětisetkorunovou českou bankovkou s portrétem Boženy Němcové - dalo se za ní pořídit na trhu přibližně stejně tolik zajímavých věcí. "Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu." (Lk 20,25)

        Toto je Ježíšovo překvapivé řešení otázky placení daní. Středověk z této Ježíšovy odpovědi slyšel hlavně tu první část - ctít císaře, loajálně mu odevzdávat daně - , hlavní důraz spočívá však spíše na druhé části Ježíšova výroku: Co je Božího, odevzdat Bohu. Kdo čte evangelia, všimne si, že žádnou přehnanou úctu k císařům a pozemským vladařům a pozemským šéfům Ježíš neprojevuje, jemně řečeno. Jinými slovy, Ježíšovo slovo tu trochu připomíná v Americe často vyslovovaný pošklebek, že smrti a daním se nedá uniknout. Celá ta Ježíšova disputace nad císařským portrétem na denáru měla říci asi tohle: "Milí přítomní! Ať si o daních myslíte co chcete, všichni se ve vlastním zájmu snažíte mít tyto věci v pořádku a být s výběrčími daní zadobře, nemít s daněmi pokud možno více problémů, než beztak máte. A oč je důležitější Bůh než každý z římských nebo jiných císařů! Oč je důležitější starat se o to, ať máme v pořádku vztah se samotným Bohem." - Ježíš nám říká, že by bylo dobře pečovat o vztah s Bohem přinejmenším se stejnou energií, s jakou platíme a vyrovnáváme své pozemské účty a dluhy a snažíme se je mít v pořádku - a tento král, o jehož Boží království nám také má jít, je přece nade všechny císaře v Římě: Je o tolik mocnější a o tolik bližší než oni... Je větší a důležitější než všechny finanční úřady České republiky a všechna daňová přiznání. - Amen.







    KÁZÁNÍ SVATODUŠNÍ : O JEDNOTĚ A RŮZNOSTI 

    5. června 2022


    Základ kázání: Ef 4,1-7 (Další liturgická čtení: Jl 3,1-2 a J 16,4b-14 - vše v Českém ekumenickém překladu)


  • Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo,
  • dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce
  • a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.
  • Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni;
  • jeden je Pán, jedna víra, jeden křest,
  • jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.
  • Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. (Ef 4,1-7)

  •    Milé sestry, milí bratři, milí návštěvníci a hosté našich bohoslužeb,

        Ježíš Kristus v předvečer svého ukřižování, během Poslední večeře, svým zarmouceným a zároveň nepříliš dobře chápajícím učedníkům, apoštolům, kromě jiného přislibuje brzké seslání svatého Ducha. Říká těmto svým apoštolům Ježíš Kristus - jak jsme slyšeli ve čtení z Janova evangelia, zhruba toto, zhruba následující: "Již velice brzy od vás budu vzat, odejdu k Bohu, svému Otci - proč, to nyní vědět nemůžete, není divu, ale brzy pochopíte; ale až tu s vámi už nebudu, fyzicky, tělesně nebudu, bude vám za mě a místo mě seslán někdo jiný, ten, kdo vás utěší a bude vás potěšovat na každém kroku. Ten někdo mou tělesnou přítomnost více než dostatečně zastoupí, bude ve vás rozdmýchávat mé učení, mé poznání, mé evangelium; a tento můj zástupce a utěšitel, to bude Duch svatý." (J 16) V závěru evangelií a hlavně v biblické knize o prvotní církvi, ve Skutcích apoštolských, pak vidíme, jak vzkříšený Kristus tohoto Ducha svatého, což znamená jak Ducha Božího, tak zároveň Ducha svého, Ducha ježíšovského učení, na své věrné sesílá. Daruje jim Ducha svatého. Janovo evangelium dokonce říká, že jim vzkříšený Kristus daroval svatého Ducha dechem svým úst, tím, že na každého z apoštolů zvlášť dýchl (J 20,22-23). A Duch svatý nejprve málo početné Kristovy učedníky, potom však celou církev stále se rozrůstající doprovází, zastupuje Krista,Duch svatý ukazuje zároveň v duších věřících tohoto Ježíše Krista jako vzkříšeného, věčně živého a přítomného, jakkoli tedy přítomného duchovně a ne už tělesně. Duch svatý, jak si můžeme přečíst ve Skutcích apoštolských, vybavuje rovněž své věrné apoštoly rozmanitými duchovními dary, všemožnými viděními, vytrženími ducha, zjeveními, mluvením jazyky a proroctvími (Sk 2). Zkrátka, Duch svatý zůstává přítomen mezi Kristovými věrnými, uvnitř církve tedy, jakožto Boží duch dále a věčně zpřítomňující Kristovu věc i vzkříšeného Krista samotného, nehledě na to, že v církvi již Kristus po tělesné stránce (kata sarka, 2 Kor 5,16) přítomen není: zůstává v ní však věčně přítomen duchovně, právě prostřednictvím planoucího Ducha svatého.

        Je zajímavé, že podobně postavená myšlenka, vztahující působení Ducha svatého k odchodu zakladatelské osobnosti, aby zároveň tento Duch svatý rozhojňoval i posmrtně zakladatelovo dílo, se vyslovuje také v Epištole Efezským - myšlenka stylizovaná, jako by byla přímo zanechaná Pavlem, napsaná ve vězení před Pavlovou mučednickou smrtí, před popravou: pojali takto její napsání Pavlovi pozdější žáci a následovníci, aby svým osobitým způsobem zachovali důležité linie Pavlova apoštolského učení a zároveň pietním způsobem zdůraznili roli Pavla a jeho odchodu. Zde v Epištole Efezským se píše, jak jsme slyšeli v liturgickém čtení: Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo (rozuměno tedy povolání ke křesťanské víře, Božímu pozvání do jeho království), dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. (Ef 4,1-3) Čili stejně jako Ježíš Kristus během Poslední večeře, také apoštol Pavel v očekávání svého odcházení na věčnost, odcházení prostřednictvím nespravedlivého odsouzení, vlastně odkazuje svým věrným následovníkům svatého Ducha. Pokud bude mezi Pavlem a jeho následovníky, řekněme klidně - mezi celou církví, přítomen Duch svatý, Duch Boží, pak nic podstatného nekončí, o žádném odloučení nemůže být řeči, ani fyzická smrt, ani poprava, ani chatrnost těla tu potom nevítězí, je-li přítomen Duch svatý. Tento Duch Boží spojuje Pavla i církev - jak v tomto životě, tak i přes práh života a smrti. Duch svatý umožňuje věřícím být společně spojeni v živé přítomnosti, ve věčném Božím království, na zemi i na nebi. Působení Ducha svatého, Ducha Božího zvěstují slova epištoly následujícím vyznáním a poznáním: Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. (Ef 4,6)

        Jako výrazný dar Ducha svatého, zároveň pak svědectví, že Duch svatý je ve své církvi skutečně při díle, považuje Epištola Efezským, jednotu, ducha jednoty. V tomto ostatně věrně následuje odkaz apoštola Pavla, protože Pavel také na četných místech svých epištol, svých dopisů psaných různým církevním společenstvím a zachovaných v biblickém Novém zákonu, chápe jednotu církve jako působení a demonstrování Ducha svatého: usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje (4,3). Nám dnes řeč o jednotě může působit poněkud rušivě, rozhodně v rozporu s duchem naší doby zdůrazňujícím individuálnost, svobodu, různost, právo na vlastní směřování a na vlastní myšlení. Slova o jednotě také do nějaké míry nepříjemně připomínají jazyk komunistického režimu, který si na jednotě a na požadavcích na jednotu a sjednocení náramně zakládal. Zjistil jsem nedávno, že také obchod se smíšeným zbožím, který stojí blízko našeho sboru a ve kterém s rodinou rádi nakupujeme, se za minulé epochy jmenoval Jednota (dnes nese název COOP). Pravdou však je, že tato fascinace jednotou a snaha tuto jednotu společnosti vynucovat charakterizuje kromě komunismu vůbec všelijaké militaristické a podobné nepěkné režimy. Naše civilizace zkrátka udělala nedávno celkem negativní zkušenost s jednotou, navíc s jednotou vynucovanou mocensky značně nevybíravými způsoby, a proto této civilizaci není snadné povědět, proč rané biblické církvi tolik záleželo na jednotě a v čem je tato jednota odlišná než jednota totalitního či polototalitního státního celku, jednota pochodujících vojsk a jednota vládnoucí strany. Ostatně když je církev mladá, svěží a čerstvá, v prvním a druhém století, když je takováto myšlenka a takovéto duchovní hnutí ještě nově vzniklé, autentické, to pak jsou obrysy a přednosti této jednoty smýšlení i jednoty konání celkem zřetelné všem zúčastněným: jsme my a jsou oni - ti ostatní, ten cizí svět neuznávající naši křesťanskou myšlenku; takto zřejmě cítily první křesťanské generace, ačkoliv už v počátcích církve, už ve vznikajících křesťanských sborech existovalo disharmonií, konfliktů a všemožných nesouladů také jen což: i to však zřetelně poučovalo o významu církevní jednoty, církevní svornosti, i tato zkušenost první církve s nesoulady ukazovala proto dobře význam základní církevní jednoty i smysluplnost usilování o jednotu a o překonávání konfliktů. Slova Epištoly Efezským tuto jednotu církve chápou ne jako nějakou jednotu organizační struktury, jednotu vedení anebo velení. Dobrá jednota církve, která představuje dar Ducha svatého, se zakládá na jednotě toho, co církev zakládá a k čemu také církev směřuje: totiž na jednotě Boha a jedinosti Syna Božího Ježíše Krista. List Efezským o tom zanechává hymnickou promluvu, kterou jsme i my během dnešních bohoslužeb zpívali ve zhudebnění skladatele Petra Ebena: Jedno tělo (tělem se tu myslí pozemská církev, tu chápe teologie apoštola Pavla jako tajemně a metaforicky jako "tělo Kristovo") - tedy jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni, říkají věty Epištoly Efezským.Jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech (Ef 4,4-6). Právě jedinost Boží a jedinečnost Božích darů, které církev nanejvýš přijímá a opatruje, zakládají jednotu církve. Může-li být řeč o jednotě církve, spočívá právě v této nepostihnutelné a nedosažitelné jednotě Boží. Nějaká násilná snaha o disciplinaci církve, o prosazení jednoty církve pozemskými a mocenskými prostředky, tato snaha o militaristickou, komunistickou nebo středověkou církevní jednotu působí ve srovnání s nenásilnou jednotou v Bohu leda jako karikatura, vysloveně jako rouhání. Věty epištoly přece připomínají, jak jsme již četli: usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje (4,3).

        Všimněme si totiž, milí přítomní, také zde, na větách biblické epištoly psané do Efezu, že kýžená jednota Boží církve nemá a nechce eliminovat osobitost a jedinečnost. Jednota církve vyvěrající z Ducha Božího neztrácí vnímavost pro různost projevů, různost individualit, zejména pak pro různost všemožných obdarování Ducha svatého. Snášejte se navzájem v lásce, říká přece epištola (4,2) - a co by to bylo za lásku, kdyby postrádala cit pro jedinečnost milovaného, pro zvláštnost a originalitu objektu lásky? Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování (4,7). O rozmanitost duchovních obdarování, jak se s nimi můžeme setkat v církvi Kristově, se Pavel ve svých dopisech vícekrát rozepisuje. Někdo má dar učit, někdo uzdravovat, jiný prorokovat, jiný rozlišovat dobré a zlé duchy, dobro a zlo, jiný dar víry (srov. například 1 Kor 12,4-11) - avšak nad tím vším nechť se klene láska. Ta je nejnepostradatelnějším darem Ducha svatého, pravým svědectvím jeho přítomnosti - a jedině láska dokáže rozřešit to napětí mezi růzností a jednotou. Jedině láska dokáže sklenout rozmanitost i jednotu do smysl dávajícího, Bohem požehnaného celku. Amen.








    KÁZÁNÍ O CELNÍKU ZACHEOVI

    29. května 2022


    Základ kázání: Lk 19,1-10 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Tób 13,1-7 a Ř 12,16-21 - obojí v překladu Jeruzalémské Bible)


  • Ježíš vešel do Jericha a procházel jím.
  • Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč;
  • toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit.
  • Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít.
  • Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: "Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě."
  • On rychle slezl a s radostí jej přijal.
  • Všichni, kdo to viděli, reptali: "On je hostem u hříšného člověka!"
  • Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně."
  • Ježíš mu řekl: "Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův.
  • Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo." (Lk 19,1-10)

  •    Milé sestry, milí bratři, milí návštěvníci našich bohoslužeb, příběh o mrňavém celníkovi Zacheovi a o změně jeho životní orientace pod vlivem Ježíšovým otevírá nejprve otázku, proč je evangelium několikrát a na různých místech zaujato proti "celníkům". Lepší překlad by zněl asi výběrčí, výběrčí daní. Patří se dodat, že se v době Ježíšově tyto daňové poplatky vybíraly jiným způsobem než dnes a sloužily také k jiným účelům. Celý ten systém vybírání daně byl římskou říší postaven na okupovaných územích tak, že nutně vyžadoval součinnost osob s mimořádně tlustou hroší kůží, s velkou mírou otrlosti i bezcitnosti. Během roku nebo jiného časového období byl stanovený římskou mocí nějaký základ, částka, která se z celé země docela určitě musela vybrat a odvést, stůj co stůj. Úkol vybrat tuto částku byl pak postoupen celníkům či výběrčím (v biblické řečtině telónés), ti měli jakési své celnické či výběrčí "firmy", a tyto sítě výběrčích hleděli z celé země vytřískat všemi možnými způsoby slušnými i nevybíravými potřebný obnos. Co vydělali nad to, se stalo jejich vlastním ziskem - a oni obvykle museli své požadavky nadsazovat, nejenom v zájmu výše své marže, ale také proto, že ne vždycky se dařil podobný výběr daně hladce. Dovedeme si představit, jak museli být v judské zemi tito výběrčí daně oblíbenými, tím spíše, že daň se prostě odváděla vládnoucí hrstce bez jakékoli možnosti plátců se k jejich použití vyjadřovat: peníze šly na projekty, které římská moc považovala za potřebné, bez jakékoli diskuse s podhradím, samozřejmě nemalé částky z této berně pak stály výdaje a provoz římské okupační armády. Nechuť odvádět daňové poplatky souvisela také s kulturní a náboženskou potupou: Židé platí tyto vymáhané dávky pohanské velmoci. Daně se platily se vzdycháním, copak tím asi Bůh Hospodin ve svých nevyzpytatelných úradcích sleduje, že svůj vyvolený národ strčil do poddanství a do chomoutu pohanů... Vidíme tu také některé další souvislosti biblické zvěsti, třeba vánočního evangelia. Vzpomenete si patrně, že než se Ježíš narodil, Josef přichází se svou těhotnou snoubenkou Marií do judského Betléma: Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. (Lk 2,1-5) Sčítání lidu za císaře Augusta sloužilo pochopitelně právě takovým účelům a souvislostem: zmapovat co nejpřesněji strukturu společnosti, aby bylo zřejmé, jaké prostředky je reálné vyždímat na daních - a že putování Josefa, Marie i děťátka do Betléma mělo vcelku dost mrzuté důvody: aby Zacheus a jemu podobní věděli, jak mají lépe pracovat, kam jít a jaké platby pro Řím žádat.

        Taková tedy byla práce Zachea, který je dokonce v Bibli označen ne jako telónés, ale přímo architelónés, hlava výberčích nebo vrchní výběrčí, šéf výběrčích - jak chcete. Písmo uvádí, že byl díky svému povolání zámožný, ale toto bohatství se vyvažovalo všeobecnou neoblíbeností. O takové, ke kterým patřil Zacheus, si nikdo neopřel v celém Judsku ani motyku. Ironií zůstává i jméno tohoto milého pana šéfa daňových výběrčích: Zacheus. Znamená to v podstatě "Neviňátko" (z hebrejského slovního kořene). A nezapomeňme ani na jeho malou tělesnou výšku, o které Písmo vypráví: poněvadž byl (Zacheus) malé postavy, nemohl (Ježíše) pro zástup spatřit (Lk 19,3). Nízká tělesná výška patrně ještě prohlubovala Zacheovu potřebu řešit vnitřní nejistotu dalším a dalším získáváním peněz, klidně nečistými způsoby a na úkor ostatních, zároveň ale prohlubovala jeho vnitřní hryzení. Tohle je vlastně docela i z dnešního života: ti vysoce postavení, ta velká firemní a korporátní zvířata, která mají potřebu šířit kolem sebe hrůzu, na všechny hulákat a ponižovat své okolí, to dělají i dnes zpravidla kvůli nějakým vnitřním komplexům, kvůli vnitřní nedostatečnosti, kvůli nějakému zjevnému nebo tajnému hrbu. - A tu vidíme určitou spirálu zla, která se v tomto světě mnohokrát bludně roztáčí a nepřestává. Někdo je neoblíbený či nějak šikanovaný, buď pro svou povahu nebo pro své jednání, tato neobliba ho vede k nemilosrdnému jednání s okolím, třeba jako zde v případě Zacheově, ke krutému a nesoucitnému zaměstnání, jaké by ostatní měli snahu spíše odmítat vykovávat - a tím se pak ještě prohlubuje neobliba takových Zacheů u okolí, vystupňuje se nenávist k podobným čímanům, což zase zbavuje Zachea posledních zbytků zábran a vede ho to k dalším a netušeným výkonům v šikanování těch, kdo mu jsou vydáni na milost a nemilost. Tato dynamika zla a krutosti se objevuje už v dětských kolektivech, ve školních třídách, v partách a skupinách všeho druhu, snad i v nedobře fungujících rodinách. Prvotní nepřijetí nebo nepochopení někoho může později přinést ovoce v podobě různých pohrom: zde, v tomto Zacheovi pak tím, s jakým elánem se dotyčný najde v nadřízené a výborně placené pozici, ve které zvládá vykonávat věci, na které by jiní neměli žaludek.

        A takto rozumějme Ježíšovu jednání s vrchním výběrčím Zacheem. Ježíš přerušuje nekončící spirálu bolesti a zla, tomuto řetězení porouchaných vztahů, porouchané povahy a porouchaného zaměstnání zde řekne Ježíš velké NE. Vlastním zásahem do života Zacheovo další kupení zlých a problémových skutků uzavře. Ježíš akceptuje Zachea i s jeho životní zátěží, neuhne před jeho ošklivou minulostí i přítomností; a právě tím ho povzbudí, aby se od své životní zatíženosti pokusil osvobodit. - Ježíš dle Písma prochází, patrně v doprovodu apoštolů, po Jerichu, což bylo v oněch dobách město nepříliš daleko od Jeruzaléma, město příjemné a plné honosných domů a lepších čtvrtí: něco jako Jevany nebo pražská Hanspaulka. Sympatizanti Ježíše i zvědavci vytvoří špalír okolo ulice, a přes tento špalír mrňavý vrchní celník Zacheus na Ježíše nevidí, i když by ho zahlédnout chtěl. Možná také Zachea nikdo nechtěl pustit před sebe, kvůli jeho neoblíbenosti. V evangeliu Lukášově se píše, že vylezl proto na moruši, a když se podíváme na moruši, vidíme trochu legrační zpola keř, zpola strom, s prvními větvemi tak nízko položenými, že vylézt na ně mohl zvládnout bez pomoci dokonce i malý Zacheus, zároveň ale skýtaly možnost přehlédnout dění na cestě z větší výšky, než byly hlavy stojících. Ježíš dojde k moruši, na které se rozhlíží Zacheus a pozve se k Zacheovi domů na večeři a na nocleh. Nám toto dnes může připadat jako zvláštní způsob, soukromí si dnes děsně držíme a naše domlouvání návštěv, večeří a noclehům pravděpodobně podléhá trochu jiným pravidlům - ale pomysleme si, jak by se dnes musela cítit poctěná fanynka takového Eda Sheerana anebo třeba André Rieua, kdyby šel kolem tento její idol, všichni mávají, jásají, prší květiny a tento idol by před všemi ostatními fanoušky by jedné fanynce řekl, že musí dnes večeřet u ní doma a s ní? Rozhodně to pro Zachea vylezlého na moruši znamenalo poctu, o které se předtím neodvážil ani přemýšlet: chtěl jenom Ježíše trochu zahlédnout, aspoň zdálky, aspoň přes hlavy těch, kteří Zachea nesnášeli za jeho křivdy. Zacheus si nedělal ani zbla iluze, že by ho snad v Jerichu mohl mít někdo rád - a Ježíš k němu teď přiše, oslovil ho a pozval se do jeho domu, rozhodl se stát jeho hostem, vyznamenat Zachea přede všemi: podle zvyků orientální pohostinnosti když hostitel přijme hosta, nebo naopak když někdo svolí u někoho jíst a přespat, dalekosáhle přebírá každý z nich odpovědnost za morální kredit toho druhého, hostitel za hosta, host za hostitele. Čehož si ostatní Jerišané také všímají a hned to tematizují. Zacheus rychle slezl a s radostí Ježíše přijal. Všichni, kdo to viděli, reptali: "On je hostem u hříšného člověka!" (Lk 19,6-7) Z těch, kteří se shromáždili ve městě Jerichu ve špalíru, nepromlouvá na tomto místě zhrzenost, nebo rozhodně ne jenom zhrzenost - jde o nepochopení a neakceptování, proč si Ježíš vybírá pro společné večeření toho největšího lotra na celém prostranství a co touto svou společenskou sebevraždou Ježíš zamýšlí. A vůbec, proč se neúčastní kolektivní hry na obětního kozla, morální štvanice a plivanice na vyvrhele, na veřejného nepřítele.

        Podle líčení evangelia na Zachea toto gesto hluboce zapůsobilo, až tak, že se rozhodl skoncovat s dosavadním neutěšeným životem a začít jinak a lépe. Zacheus (...) řekl Pánu: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně." (19,8) Doufejme, že Zacheovi tato razantní odhodlanost vydržela a neznamenala jen prudkou, krátkodobou emoci. - Církev má ráda happy end a dle historicky nedoložené mimobiblické legendy se stal Zacheus nejenom křesťanským vyznavačem a rozloučil se s předchozím ohavným zaměstnáním, ale dokonce se stal i biskupem rané církve ve městě Caesareji. Poučení z příběhu snad zní: zkusit nenechat zlo druhého bujet donekonečna, zkusit to s ním místo toho laskavostí, akceptací, přijetím, pokud ne přímo objetím. Amen.










    KÁZÁNÍ O PRACOVITOSTI 

    22. května 2022 


    Základ kázání: 1 Te 4,9-12 (Další liturgická čtení: Ž 127 a Lk 5,33-35 - vše v Českém ekumenickém překladu)


  • O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi.
  • A takoví opravdu jste ke všem bratřím v celé Makedonii; jen vás prosíme, bratří, abyste v tom byli stále horlivější.
  • Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili.
  • Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni. (1 Te 4,9-13)

  •    Sestry a bratři, milí přítomní, už delší dobu pociťuji nutnost se nějak bohoslovecky a kazatelsky vyrovnávat s První epištolou Tesalonickým - zároveň tu však nacházím určité překážky. První epištola Tesalonickým je úplně nejstarší knihou celého Nového zákona, z 27 spisů obsažených v novozákonní sbírce textů z období vznikání křesťanství představuje právě tento Pavlův dopis do Thessaloniké (první ze dvou dopisů poslaných do Thessaloniké) tu nejranější vrstvu. Epištolu napsal a poslal Pavel zřejmě v roce 49 či 50 po Kristu: Thessaloniké je česky často nazývaná Soluň, a tu vidíme, že se jedná o stejné velké a významné město, ze kterého mnohem později bratři Konstantin-Cyril a Metoděj přišli do Čech šířit evangelium. Jedná se o město na severu dnešního Řecka, v oblasti zvané Střední Makedonie, o město ve starověku, středověku i dnes velké a významné. Město leží na mořském pobřeží, v zálivu Thermaikos, který se zařezává do řecké pevniny - právě významnost přístavu město hospodářsky zvýhodňovala. Sem příšel apoštol Pavel, zakládal tu křesťanské společenství a později toto své křesťanské společenství oslovil dopisem, který nám je takto znám jako První list Tesalonickým. Jak už bylo řečeno, jednalo se o chronologicky nejstarší písemnost novozákonní sbírky, a z toho vyplývá, že také o první dochovaný písemný projev apoštola Pavla. Pavel si tady vlastně poprvé ozkusil formu epištoly a shledal ji nosnou. Umožňovala mu oslovit vzdálené adresáty, povzbudit je, sdílet s nimi modlitební a duchovní život, upřesňovat čtenářům a vlastně i sám sobě všemožná náboženská a etická témata, velké části těchto epištol mají samy podobu Pavlova kázání či kazatelského zvěstování. Není divu, že tento Pavlův úplně první dopis svého druhu představuje určitý pokus, ještě ne tolik vytříbený jako pozdější epištoly. Nenacházíme tu zatím tolik smělosti a teologického sebevědomí jako třeba v epištolách psaných Pavlem do Korintu, do Říma anebo do Filip: rovněž zvěstné formulace nejsou ještě promyšlené do té míry zrale jako v pozdějších Pavlových textech. Přesto v této První epištole Tesalonickým nacházíme myšlenky, které považuji za obzvláště přiléhavé nyní, kdy se blížíme ke svátku Nanebevstoupení Páně. Zejména toto je důvodem, proč dnes První epištolu Tesalonickým otevíráme, proč je v našich bohoslužbách zvěstována.

       V přečtené pasáži listu vyzývá apoštol Pavel křesťanskou obec v Tesalonice k následování dvou etických hodnot - vyzývá je ke vzájemné bratrské lásce a rovněž k pracovitosti. Proč právě tyto pokyny? Nezní to banálně?, bratrská láska, pracovitost... Německý filosof Hans-Georg Gadamer říká: "Pochopit jednání někoho znamená: porozumět otázce, na kterou jeho jednání odpovídá." Když Pavel zve své tesalonické k bratrské lásce a k pracovitosti - proč to dělá? Na jakou situaci tyto jeho výzvy odpovídají? Proč bylo nutné je tesalonickým posílat a psát, čím tehdy zněly nově? Musíme vzít v potaz, milé sestry a milí bratři, že celý tento Pavlův výklad ukazuje nepřímo na prostředí vznikajících církví, které nám musí připadat zřejmě zvláštní, ale taková byla tehdy realita. Křesťanská společenství jak v zemi židovské, tak i všude okolo i v široké oblasti řeckého vlivu, tato křesťanská společenství dalekosáhle očekávala velice brzký konec světa, jak ho známe, a velký Boží soud. Toto přesvědčení o neúnosnosti současného světa a o nutném jeho brzkém konci a brzkém Božím odsouzení sdíleli mnozí první křesťané dokonce i s mnoha židy, kteří ani učení Ježíše Krista nepřijali a zůstávali věrnými víře svých otců. Jednalo se tedy o široce rozšířenou myšlenku, o obecně sdílené dobové pocity. Boží Syn Ježíš byl pak křesťany z židů i křesťany z Řeků pochopen jako mesiáš, kterým tento konec věků přichází: jako někdo, koho přidržet se dozajista má v posledním Božím soudu nad světem smysl, Ježíš v tomto očekávaném soudu zachrání své stádo. Očekávání konce světa bylo i v řeckých obcích rozšířeno udivujícím způsobem: skutečně se leckdy čekal konec veškerenstva teď a hned, zítra nebo pozítří. V těchto kruzích se rovněž předpokládalo, že se tohoto konečného Božího příchodu ve slávě dočkají všichni věřící v Krista, že ani nezemřou; uvádí se, že dokonce i přirozená úmrtí někoho z křesťanů působilo pohoršení a probouzelo i dosti zásadní otřesy a pochybnosti. Byla to podivuhodná, nám dnes značně odlehlá duchovní a společenská atmosféra, samozřejmě v zásadních ohledech atmosféra chorobná, nezdravá, plná zbytečného fanatismu a entuziasmu. Ano, z těchto dosti chaotických počátků vznikalo církevní křesťanství.

        A teď už pravděpodobně vidíme, že když píše apoštol Pavel Tesalonickým o bratrské lásce a o pracovitosti, že to vlastně v křesťanstvu tehdejší doby zase tolik samozřejmě neznělo. Do jaké míry se tyto hodnoty střízlivého životního přístupu, hodnoty hluboké, ale uměřeně projevované křesťanské víry, do jisté míry vymykaly nejednomu "dobovému trendu" církevních společenství Pavlovy doby. Z četby Prvního listu Tesalonickým můžeme usuzovat, že tesalonický sbor byl sám poměrně duchovně zdravý, autenticky zbožný a srdečný, dělal Pavlovi spíše radost (což není také ničím samozřejmým, když přehlédneme Pavlovy epištoly, které často vznikaly spíše jako napomínající a konflikty v církvi řešící). Ale ani tento nadprůměrně ukázněný sbor, který zřejmě nepraktikoval projevy žádné zdivočelé apokalyptiky, nežil a nepůsobil ve vzduchoprázdnu, bez styku s jinými církevními společenstvími. Když tedy svým tesalonickým napíše Pavel do epištoly: O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi. A takoví opravdu jste ke všem bratřím v celé Makedonii; jen vás prosíme, bratří, abyste v tom byli stále horlivější (1 Te 4,9-10), podržme tu výzvu: nenechte se v tomto světě ničím mást a zmást, zmást ani od cizích, ani zevnitř, z křesťanstva, popřípadě pochybného křesťanstva samého - a zabývejme se všedním životem jako službou: střízlivě, uměřeně, se zamítnutím jakéhokoli extremismu, se zamítnutím neodpovědného náboženského blouznění a se zamítnutím všech nezdravých duchovních vášní. Ve finále svého prvního listu psaného do Tesaloniky ostatně Pavel tento směr svého zvěstování doprovází metaforou světla a tmy, říká tu: buďte občany dne, denní reality, ne nočních temnot a orgií (srov. 1 Te 5,4-8). Smysl pokynu tesalonickým, aby zachovávali bratrskou lásku - a ovšemže i lásku sesterskou, to se rozumí samo sebou - tento smysl se vyloupne zejména tehdy, když uvážíme neklidnou, povážlivou atmosféru všude okolo, která se stávala ale duchovním ohrožením a nebezpečím i pro křesťanský tesalonický sbor samotný. Je třeba usilovat o bratrské vztahy, o čistou, férovou komunikaci bez postranních úmyslů a bez všiváren, ale zdůrazněme zde v církvi právě, že tu běží o střízlivou bratrskou lásku, prostou, rozumnou, uměřenou, bez bratříčkování a bez pseudopřátelské slizkosti, jak to není vzácností ani v mnoha církevních společenstvích dneška, zvláště pak těch duchovně ambiciózních. Pavel právě toto bratrství v církvi, střízlivé bratrství, chápe jako zakotvení společenství v Kristu a v Kristově dobru: jako kotvu a jistinu církevního společenství v sobě samém, ve své vnitřní jistotě, zároveň jako chvályhodnou vizitku před světem, rozumějme samozřejmě před nevěřícím a před pohanským světem. Ukazovat světu požehnání bezúhonného jednání, obyčejné a nepředstírané lásky k bližnímu: tím se má v Pavlově pojetí vyznačovat Kristova církev, její v nějakém místě či městě zakotvené konkrétní společenství.

        V jakémsi stejném duchu rozumějme Pavlovu zdůraznění práce, pracovitosti a usilování o obživu. Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni. (1 Te 4,11-12) Tato slova jsou také protestem proti entuziasmu, blouznivosti a duchovně nedočkavého a nevyzrálého očekávání konce světa teď a hned. Není divu, že v takovéto atmosféře očekávání konce světa, byť konce světa z Boží ruky, nejeden křesťan či rádobykřesťan zanedbával svou živnost, své zaměstnání, své společenské a asi také rodinné svazky a závazky. Pavlův hlas se tu neobrací jenom proti lenosti, ale proti jakési duchovní zpustlosti, proti upadlému a blouznivému duchovnímu extremismu, který v důsledku své zpozdilosti nedbá pak ani o práci, nedbá o každodenní všední usilování - to samosebou rovněž ve světle jakési blouznivé a bláznivé mystiky, očekávání konce světa. I kdyby se tyto spády netýkaly tesalonického církevního sboru, podobné negativní příklady byly jistě i v Thessaloniké známy a mohly působit pohoršení. Pavel tu vyzývá k pracovitosti jakožto k zamítnutí příživnického způsobu života, chaotičnosti a neukázněnosti. Církev má být společenstvím stojícím duchovně i ekonomicky na vlastních nohách a jeho členové by se proto měli zabývat prací spíše než sněním: "Nebojte se obyčejnosti" - touto výzvou by se dalo shrnout usilování křesťanů, jejich nenápadná, ale vnitřně bohatá každodennost, i jejich vztah k práci a obživě. Na druhou stranu je třeba zamítnout, že by tento apel na práci a na pracovitost znamenal nějakou fanatickou firemní kulturu dnešního kapitalismu: nalézáme se spolu s První epištolou Tesalonickým v řeckém starověku, práce tu je nespěchavá, bez vražedného tempa, bez odlidštěného plnění norem, bez posedlosti ziskem a růstem - je to však zároveň práce vytrvalá, smysluplná a smysl také druhým dávající; fortelnost spíše než ziskuchtivá neserióznost.

        Když Ježíš Kristus Vzkříšený v posledních větách evangelií je vzat na nebesa a mizí pozemským zrakům svých apoštolů, tito jsou posláni znovu do světa a svědčit o Kristu a žít s Kristem zde a tady. Ukazuje se, že Kristus tělesný bude nadále sedět se svým Otcem na nebesích a tady ve světě bude přítomen jinak: duchovně a diskrétně přítomen. Máme Krista, kterého již "neznáme podle těla" (2 Kor 5,16), oslavovat a následovat zde, na zemi, v naší každodennosti, v naší nekomplikované bratrské a sesterské lásce, v naší práci a obživě. Hlavně zde tento náš pozemský život žít ve střízlivosti a neutápět ho v Bohu odcizené a Boha nechválící zbrklosti. Amen.








    KÁZÁNÍ O ODPOČINUTÍ A O BŘEMENU, KTERÉ NETÍŽÍ

    15. května 2022


    Základ kázání: Mt 11,25-30 (Další liturgická čtení: Oz 6,1-6 a 1 Kor 1,26-31 - vše v Českém ekumenickém překladu)


  • V ten čas řekl Ježíš: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.
  • Ano, Otče: tak se ti zalíbilo.
  • Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.
  • Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.
  • Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.
  • Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." (Mt 11,25-30)

  •    Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, nedostatek času, stres, vyčerpanost z práce i ze všelijaké další činnosti, nestíhání plnit závazky a očekávání našeho okolí - závazky skutečné, stejně tak závazky vlastně jenom domnělé a předpokládané: toto představuje nejběžnější zkušenost naší doby. Snad nejčastější obraty všech dnešních konverzací znějí: "nestíhám", "nemám čas", "na tohle není čas". Vzpomínám si ze svého dětství, a také filmy a komedie z časů komunismu mě v tomto utvrzují, že tehdejší okřídlená výmluva zněla "nejsou lidi". Ta byla dnes zřejmě vystřídaná hláškou "není čas". Přemýšlím, jestli toto střídání slovních obratů opravdu svědčí o nějakém civilizačním posunu, jakože dřív sice byl čas, ale nebyli lidi, dnes by se lidi našli, ale čas není - nebo jestli šlo v jádru o totéž. Jako by ten čas nebo ty lidi někdo kradl.

       Chtělo by se hubovat na odcizení moderní doby: čím více toho smíme a můžeme, tím méně toho stíháme - není tomu tak? Ačkoli nám stroje, kupříkladu auta, telefony nebo počítače, tolik život usnadňují, sama péče o tyto vymoženosti a život s těmito vymoženosti nám další vyčerpanost a další nedostatek času přinášejí. Velký německý filosof Martin Heidegger napsal někdy po druhé světové válce, že technika sice překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost. Často se lze setkat s názorem, že dřívější časy bývaly tak nějak pomalejší, neuspěchanější. Možná se ale skutečně jedná jen o idylické představy, jak byla kdysi tráva zelenější a "bejval svět jako květ". Třeba v dlouhém románu F. L. Věk napsaném Aloisem Jiráskem, se dcery měšťana Butteaua rozplývají nad údajnou idylou venkovského života a práce na venkovském hospodářství - samy nikdy nevystrčily nos z Prahy a jejího nejbližšího okolí - a chtěji tím udělat dojem na studenta filosofie Věka, který u nich zrovna prodlévá na návštěvě; Věk jim ovšem namítá: "Na takovém hospodářství se nikdy nedá říci, že už je vše hotovo." A toto, jak vidíme, je zkušenost ještě předmoderní.

        Tímto se pomalu dostáváme od jakéhosi odcizení novodobého, kdy další a další technické možnosti vytvářejí další a další záludná pouta a s tím spojené stresy a úzkosti - dostáváme se k reálnému boji o život, boji s hladem, nebezpečím a zásadním a smrtícím nedostatkem. Podle tvrzení antropologů pravěký život přímo přetékal stresem: kromě nějakého toho spánku v jeskyni byl celý bdělý život podřízený hledání potravy a pravěcí lidé se neustále báli, že zemřou hladem, zimou, vyčerpání nebo jako kořist šelem. I třeba v antice (kdy působil Ježíš Kristus) nebo ve středověku se nemalé části obyvatel týkala zkušenost hladu a nedostatku základních potřeb, s tím spojená chudoba, umírání blízkých i konfrontace s křehkostí a smrtelností vlastní. Z dobrých důvodů se domníváme, že právě ti, jejichž celý život býval postihován hrůzným nedostatkem, právě ti, kteří obrazně i doslovně "neměli kam jít", patřili k prvním a velmi pozorným posluchačům Ježíšova evangelia o Božím království. Následovníci Ježíše byli často či převážně takoví, kteří už pro samu bolest neviděli v tomto životě žádnou perspektivu, ale porozuměli Ježíšovu zvěstování, že pokoj a spočinutí mohou najít mimo tento svět, mimo ruch, rámus a sprostotu světa.

        Evangelium Matoušovo přináší zvláštní a zajímavá slova, která uvádí jako Ježíšovu přímou řeč - jde však spíše o jakousi hymnickou báseň, komponovanou z různých Ježíšových výroků, inspirací a podnětů anebo prostě z celkového ducha Ježíšova učení. V ten čas řekl Ježíš: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče: tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit." (Mt 11,25-27) Jedná se o slova modlitebního charakteru - jejich smysl i celá atmosféra zde stojí na živém vztahu mezi Bohem Otcem a Božím Synem Ježíšem Kristem; na druhou stranu by nemohlo jít o nějakou ryze osobní, tichou modlitbu, když je tu tedy v Evangeliu Matoušově slyšena a zapisována. Ještě spíše by se dalo říci, že mají tyto věty povahu požehnání, díkůvzdání. Bohu je tu děkováno za jeho blízkost i za jeho vznešené úradky a zároveň je to všechno nějak modlitebně aktualizováno: "kéž s námi Boží moc, Boží laskavost a Boží blízkost zůstávají, s námi se všemi"... Vyslovuje se tu Ježíšovým hlasem velké Boží tajemství, které můžeme nazvat tajemstvím maličkých tohoto světa: právě tito všichni ubíjení starostmi, kteří se nějakým způsobem utíkají k Bohu ze své bolesti a ze svého pláče, jsou podle Ježíše vyvolenými; Bůh je v nich oslaven více než ve slavných, bohatých a mocných tohoto světa. Právě v životech a srdcích těchto vyvržených a bolavých a otrhaných se odehrávají ty hlavní příběhy, ty nejvážnější a nejzávažnější - právě v jejich životech, nebo lépe snad řečeno: na jejich životech je přítomen Bůh obzvláště živě, obzvláště palčivě. Ne v královských palácích, ne v hlavních večerních zprávách, ne v globálních metropolích, ne na ministerstvech, ne v hollywoodských studiích se hraje o ty hlavní věci. Kristus staví centrum světa na jiné místo, než doposud bylo, tam, kde "poslední budou první a první poslední" (Mt 19,30; 20,16). Jedná se v evangeliu Ježíše Krista o ojedinělé posvěcení těch, kteří byli prozatím na okraji, z jakéhokoli důvodu. Starost, soužení, chudoba, nemoc, opuštěnost, to vše nyní přestává znamenat odepsanost - ale pozvání mezi děti Boží, na kterých milost Pána Boha zvláště vroucně spočinula. A tím spíše ještě v přicházejícím, věčném a smrt překračujícím království Boží věčném spočine! - Tento motiv zdánlivě nevýznamných a okrajových lidiček Božích, kteří však v Božích očích mají eminentní význam, podržel i apoštol Pavel ve svém Prvním listu Korintským. Připomíná tu korintské obci křesťanů následující (a tato slova zazněla tato už v dnešní liturgii): "Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic." (1 Kor 1,26-28). Pavel tu ještě podtrhuje ošemetnost tzv. moudrosti podle lidského soudu, ošemetnost formálního vzdělání a povrchní učenosti: Vyvolení, řečeno s Pavlem, Boží maličcí, řečeno s Kristem Ježíšem, nepotřebují k tomu, aby spočívali na dlani Boží, nepotřebují vzdělání - popřípadě nechávají svou učenost daleko za sebou, otevřeni tomu Božímu podstatnému.

        Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout, říká Ježíš v Matoušově evangeliu všem ustaraným a všem na ústa padajícím tohoto světa (Mt 11,28). Zde nám Písmo přímo namalovalo obraz Krista - dobrého pastýře, zvoucího s rozpřaženýma rukama všechny, kdo se tu lopotí, všechny trpící. Ale zřejmě, sestry a bratři, milí přítomní, v těchto slovech proznívá také kritika falešné zbožnosti, rituální a neurotické zbožnosti. Ježíš totiž podobnými slovy - když totiž mluví o břemenech - , si bere na mušku přísné a nemilosrdné požadavky náboženských vůdců na prosté věřící, na ty, kteří jsou vydáni jejich duchovní moci: Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. (Mt 23,4) V Ježíšově dobovém prostředí šlo nepochybně o požadavky farizeů a rabínů, ale i dnes si můžeme všimnout neláskyplného, neježíšovského ducha mnohých církví, církviček i sekt, ať už se to týká nesrozumitelného obřadnictví, požadavků na dary a milodary, o tvrdou a nerealistickou morálku. Jde tu o nepřípadné a nábožensky pochybné etické příkazy a zákazy, směrované od všemožných náboženských představitelů k prostým věřícím. Takovému zneužívání autority Matoušovo evangelium nazývá nakládáním břemen (nemírných břemen) na druhé - a k těm, kteří jsou unaveni jak lomozem světa, tak i lomozem nepravého náboženského provozu, říká jemně Ježíš: "Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." (Mt 11,30) Verše předcházející, která v první osobě tolik zdůrazňují Ježíšovu osobu i jeho dílo, považujme právě za jakousi hymnickou zkratku, za určitou daň básnivosti této biblické pasáže i starobylosti užitých poetických prostředků: Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. (11,29) Toto je spíše než skutečná Kristova přímá řeč jakási metafora pocházející z ježíšovské inspirace. Ukazuje jho nebo snad břemeno, které je vlastně jiné než všechna jiná břemena světa, ani se vlastně nedá břemenem nazývat, je to pouto bez pouta, závazek bez zavázání, je to paradox království Božího věčného.

        Toto je hymnus pro všechny vystresované, pro všechny úzkostné, pro všechny trpící, pro ty, kdo klesají pod tíhou zlých a hrozných břemen, jaká se patří odhodit a nechat se pozvat pod břemeno Kristova království Božího, pokojného a radostného. Čili je toto vlastně hymnus pro nás všechny. Amen.







    KÁZÁNÍ O KŘESŤANSKÉ DOMÁCNOSTI 

    8. května 2022 


     Základ kázání: Kol 3,17-4,2 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Dt 28,1-13 v překladu Bible Kralické a Lk 18,28-30 v překladu Jeruzalémské Bible)

       

  • Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.
  • Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu.
  • Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně.
  • Děti, poslouchejte ve všem své rodiče, protože se to líbí Pánu.
  • Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly.
  • Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, nýbrž ze srdce, v bázni Páně.
  • Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu,
  • s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte.
  • Kdo se dopouští křivdy, dostane za to odplatu. Náš Pán nikomu nestraní.
  • A vy, páni, dávejte otrokům, co jim spravedlivě patří. Pamatujte, že i vy máte Pána v nebi.
  • V modlitbách buďte vytrvalí, bděte a děkujte Bohu. (Kol 3,17-4,2)

  •    Milé sestry, milí bratři, milí hosté nedělních bohoslužeb,

        bylo přečteno několik veršů z Epištoly Koloským, napsaných poněkud napomínavým a naléhavým tónem. Věty se týkaly vztahů v rámci rodiny: Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu. -Děti, poslouchejte ve všem své rodiče, protože se to líbí Pánu. Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly. (Kol 4,18; 20-21) Zejména němečtí teologové devatenáctého století si zvykli nazývat takové biblické pasáže "řádem křesťanské domácnosti" či "křesťanským domovním řádem". Podobných řádů křesťanské domácnosti nebo podobně nastavených výzev se v novozákonních dopisech nachází více, námi teď přečtený a všímaný odstavec není jediným, kde se podobné verše z "řádu křesťanské domácnosti" nacházejí. Věty jsou to poměrně velmi jednoznačné, sevřené, úsečné, bylo by je možné napsat na tabulku. Když se s naším malým Kryštofem občas potloukáme po dětských hřištích, vidíme při nich obvykle ceduli, že hřiště bylo zřízeno z fondů Evropské unie x/y a potom hned výčet toho, co je na hřišti dovoleno a hlavně zakázáno. Podobnou ceduličkou výčtu žádoucího a nežádoucího jednání v prostředí rodiny a domácnosti se setkáváme také zde, v Listu Koloským. A stejně jako na ceduli u hřiště bývá uvedený sponzor, kterým se obvykle stala obec nebo Evropská unie nebo obojí, i tady, v promluvě novozákonního Listu Koloským, máme uvedeny zdroje, Boží zdroje, ze kterých je možné tento řád láskyplné křesťanské domácnosti dotovat: Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu. (3,23) V modlitbách buďte vytrvalí, bděte a děkujte Bohu. (4,2) Celý tento duch křesťanské domácnosti má být pochopen jako životní styl, který je nesený tichou osobní zbožností každého člena domácnosti, modlitební důvěrou, kterou jak duše každého křesťana v domě, tak i celé rodinné společenství usiluje o blízkost Bohu a o Boží požehnání.

        Epištola Koloským vznikla v prostředí několikáté generace křesťanů a svědčí o určitých pozvolných a diskrétních posunech, kterým se Kristova zvěst nemohla vyhnout. Původní Ježíšovo zvěstování nepostrádalo radikální tóny zaměřené proti instituci rodiny. Evangelium Ježíše Krista nezastírá, že mu vůbec není proti mysli vytrhávat jednotlivce z jeho "přirozených" vazeb včetně vazeb rodinných. Naopak: jsi-li zasažen královstvím Božím, vstaň, neohlížej se zpátky, následuj Krista, ať už by to mělo být pro tvé pozemské vztahy jakkoliv nákladné. I v dnešním evangelijním čtení jsme mohli uslyšet jednu z četných Ježíšových promluv zahrocených do nějaké míry proti instituci rodiny: "Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný." (Lk 18,29-30) Sdělení je myslím zřejmé: Neboj se odejít, neboj se Boží království upřednostnit před vlastní rodinou, neboj se osaměle zápasit za království Boží, bez ohledu na to, jestli rodina tvému usilování o Boží království rozumí či nerozumí. Ačkoli nemnoho víme o tom, jak vypadalo Ježíšovo působení v judské zemi, kdo byli první následovníci a sympatizanti Ježíše v těchto podmínkách, tolik se zdá být zřejmé, že hlavními, kteří nesli Ježíšovu zvěst dále, byli jacísi putující kazatelé, říkejme jim klidně "apoštolové", různí radikální mluvčí opouštějící svůj majetek i své rodiny, toulající se po Svaté zemi a hlásající království Boží; a zřejmě hlásali zároveň velmi brzký zánik tohoto světa a konečné vítězství Boží, příchod Boha v celé jeho slávě odměňující dobro a trestající nehodné. Tento počáteční radikalismus se nicméně ukázal jako civilizační slepá ulička a dvojnásob pak v řeckém starověku, v modelu života, ve kterém na rodině a na rodinné soudržnosti tolik záleželo. Epištola Koloským je zřejmě nějak spjatá s městem Kolosy, řecky Kolossai, latinsky Colossae, s významným vnitrozemským sídlem v hornaté oblasti na jihovýchodě dnešního Turecka; sepsal ji nějaký neznámý autor vycházející z odkazu apoštola Pavla, styl a jazyk této epištoly působí méně angažovaně a méně temperamentně než vyjadřování Pavlovo. Epištola Koloským představuje nicméně ve své třetí kapitole vznešený úkol: osvědčovat hloubku křesťanské víry právě uvnitř rodiny, nikoli mimo rodinu a proti ní; úkol žít a sdílet Krista v rodinné každodennosti, která, jak jistě sami víte, nebývá vždycky idylická, není bez mráčku, přináší vedle neopakovatelných radostí také mnohou starost, strázeň a řešení všemožných věcí, od hospodářského zajištění chodu rodiny přes nespočetné provozní i emocionálně náročné záležitosti, jaké život přináší. Křesťan si má vzít k srdci tyto verše i tehdy, pokud je součástí křesťanské rodiny, i tehdy, pokud je v rámci své rodiny věřícím křesťanem sám, nebo třeba jenom s několika málo dalšími rodinnými příslušníky.

        Řád života křesťanské domácnosti, jak ho uchovala Epištola psaná Koloským, vyvolává takový dojem řádu a pravidelnosti tím, jak se tu vyvažují vzájemné ohledy jejích různých členů. Jsme tu vyzýváni, abychom s ostatními jednali laskavě a s milosrdenstvím. Ti, kdo se cítí být osloveni Kristovým evangeliem, jsou tu zavazováni k vstřícnosti vůči druhým, a to pod patronací Boží, abych tak řekl: Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte. Kdo se dopouští křivdy, dostane za to odplatu. Náš Pán nikomu nestraní. (Kol 3,23-25) V podstatě se tu Pán Bůh stává hlavním adresátem našeho konání, milé sestry a milí bratři, milí přítomní. Naši nejbližší jsou v tomto výměru zasahováni odleskem naší lásky k Bohu, odlesk našeho zbožného života dopadá i na ně. Nacházíme tu častý důraz křesťanství inspirovaného apoštolem Pavlem: ve svých pozemských závazcích máme osvědčovat svou víru. To, jak obstojíme v našich souvislostech rodinných, pracovních, občanských, to představuje svého druhu vizitku naší víry. Do všech těchto souvislostí a vztahů máme především přinášet kristovský pokoj a kristovskou střízlivost, takto pokojně, střízlivě a odpovědně se tu máme chovat.

        Zároveň však není řád křesťanské domácnosti, který předkládá epištola, až tak docela řádem rodiny, jak ji známe a z velké části žijeme my dnes. Nejde totiž o rodinu, jaké soudobé společenskovědné disciplíny říkají rodina nukleární či rodina atomární: stav, kdy pohromadě žijí jenom manžel, manželka a jejich děti. Poměry novozákonních textů předpokládají širší rodinu, spletité společenství generací, příbuzenství a souvislostí, dokonce takové, do něhož zde, z hlediska Epištoly Koloským, patří i otroci žijící v domácnosti. Z toho můžeme vidět ošemetnost každého odvolávání se na tzv. tradiční rodinu: to, čemu někteří z nás mohou říkat tradiční rodina, totiž není nic odvěkého, i podoby rodiny, i platformy rodinného života se postupem časů a civilizací všelijak proměňovaly. Dalo by se říci, že ze života a z provozu podobného širšího rodinného celku vyplýval v těchto dávnějších dobách také poněkud jiný typ zodpovědnosti, také jiný typ autority, jaký měl tehdy třeba otec od rodiny nebo matka rodiny. Jejich role byla dána ani ne tak vzájemnou romantickou láskou, ale určitými nezastupitelnými funkcemi v domácnosti, činnostmi hospodáře, hospodářky, spoluprací na společném díle, na jakémsi z dnešního hlediska nepochybně omezeném a vratkém blahobytu. Život a přežívání ve starověku nepochybně byyo drsné a vyžadovaly o dost jiný typ kooperování mezi členy domácnosti, žádalo rovněž takový typ důrazu na poslušnost, která působí z dnešního pohledu neobyčejně muzeálně, tak jako přítomnost otroctví v tehdejší společnosti. Přestože se i v dnešní církevní řeči zhusta setkáváme s důrazem na pokoru, nebylo by dobře zapomínat, do jaké míry jsou hodnoty pokory provázané nejenom s obětí Kristovou na kříži, ale rovněž se způsobem obživy a fungování tehdejší společnosti. V tomto kontextu ovšem působí tóny Listu psaného Koloským neobyčejně osvobodivě a moderně. Křesťanstvo se tu napomíná, aby spíše než moc sázelo na ohleduplnost, na vzájemné milosrdenství bratří a sester. Ačkoli v tomto světě není možné mocenskou asymetrii v úplnosti překonat, vždycky zde budou mocnější a vedle nich ti méně mocní, k vzájemné ohleduplnosti jsou zde zváni i ti mocensky zvýhodnění. Nejenom tedy mají děti poslouchat rodiče, protože se to prý líbí Pánu (Kol 3,20), ale zároveň otcům je zde vysloveno varování, ať neponižují své děti, aby nezmalomyslněli, aby nezatrpkli (3,21). Nejenom otroci jsou slovy epištoly zváni, aby sloužili svým pozemským pánům spolehlivě (3,22), ale rovněž tito jejich majitelé tu mají slyšet, že také oni sami, v tomto světě mocní, mají nad sebou svého Pána v nebesích (4,1), Boha: panství Boha nad stvořením je o mnoho propastnější než vratkost dominování pozemského pána nad jeho pozemským služebníkem. Tento koncept řádů křesťanské domácnosti překračuje jakýsi apel na vzájemnou ohleduplnost mocných a bezmocných: ukazuje totiž do království Božího věčného, ve kterém už není mocných ani bezmocných - ukazuje do věčnosti, ve které už veškeré pozemské kralování, panování, vlastnění a podřizování se roztává a není již pozemské moci více. Etika prvotního křesťanství a rané církve nás nevyzývá tedy jen k milosrdnému a empatickému vykonávání "svěřené" moci jednoho nad druhým, ale ukazuje až kamsi ke vzdání se této moci a mocenské asymetrie, zve pány, otce a rodiče vlastně k vzdávání se mocenského nátlaku, před tváří Boží.

        Nepřeslechněme tato pozvání křesťanské zvěsti: toto pozvání míří nikoli k dobývání a získávání světa, ale k životu směrem "dovnitř", do domu, domácnosti, do rodiny, do nitra každého jednoho, který je součástí nějakých rodinných vztahů a vazeb. Křesťanská domácnost se tu poznává a chápe jako spolehlivá a pevná loďka na bouřlivém moři světa, mezi všemi vichry a nečasy světa: drží svou vnitřní silou opřenou o Krista. Amen.








    KÁZÁNÍ O ČISTÉM A NEČISTÉM

    1. května 2022 


    Základ kázání: Mk 7,14-23 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Da 1 v překladu Jeruzalémské Bible a Sk 10,9-18 v překladu Fr. Žilky)


  • Když Ježíš znovu svolal zástup, řekl jim: "Slyšte mě všichni a rozumějte:
  • Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje."
  • Kdo má uši k slyšení, slyš!
  • Když opustil zástup a vešel do domu, ptali se ho jeho učedníci na to podobenství.
  • Řekl jim: "Tak i vy jste nechápaví? Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit,
  • poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje?" Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté.
  • A řekl: "Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje.
  • Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy,
  • cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost.
  • Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka." (Mk 7,14-23)

  •    Milé sestry, milí bratři, milí hosté nedělních bohoslužeb,

        jistý buddhistický mudrc pravil kdysi: "Ten, kdo nechtěně zašlápl užovku v domnění, že šlape na provaz, je mnohem méně vinen než ten, kdo šlápl na provaz s úmyslem rozšlápnout užovku." Tato myšlenka se značně podobá právě z evangelia přečtenému proslovu Ježíše Krista. Ježíš svá slova pronesl k zástupům v galilejské oblasti, zřejmě kdesi před synagógou. Apoštolům pak tuto myšlenku ještě dodatečně objasnil kdesi v soukromí (Když Ježíš opustil zástup a vešel do domu, Mk 7,17)

        Ježíš tu sděluje,že "nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje" (Mk 7,14). Jedná se zároveň o proslov v některých polohách i dosti jadrný a naturální, dotýká se dokonce vyměšování, ačkoli ne samoúčelně: "nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje" (7,18-19) Dokonce ani židovští posluchači se ihned nezorientovali, jaký náboženský postoj tu Ježíš zastává - jak jsme mohli vidět na nejistotě apoštolů. Myslím, že ani zvláštní drsnost Ježíšova výkladu nám zprvu nepřibližuje dostatečně, jaký problém je vlastně na stole, čeho se zde týká Ježíšovo učení. Přestože to nemusí být na první pohled patrné, ukazuje se zrovna v tomto punktu výrazná odlišnost křesťanské cesty ve srovnání s řadou jiných úctyhodných náboženství.

        Tato rozdílnost spočívá v tom, že Ježíš v tomto svém situačním proslovu k zástupům všeho stavu, ovšem i v jiném svém učení a konání, silně zdůrazňuje čistotu nitra, bezúhonnost duše a smýšlení, čistotu toho, co je uvnitř (nás). A naproti tomu odsouvá Ježíš do nevýznamnosti důležitost rituálu, a vůbec důležitost rituální praxe, popírá důležitost jakéhokoli rozlišení čistého a nečistého ve smyslu rituálu a praktického jednání. To muselo právě v židovském prostředí, do kterého Ježíš toto své evangelijní naučení směřuje, působit podiv a asi i značnou podrážděnost. Protože právě pro dané prostředí má rozlišení čistého a nečistého zásadní důležitost. V židovských svatých písmech se mnoho textů, zejména z knih Mojžíšových, točí okolo rozlišení toho, co je nečisté a vyvarování se každého poskvrnění nečistotě. Tak se dozvíme, že jsou nečistá všemožná jídla, maso některých živočichů, například vepřů i mnohých ptáků i plazů, že je nečisté a nežádoucí "vařit kůzle v mléku jeho matky" (Ex 23,19; tamtéž 34,26; Dt 14,21), což ovšem znamená zapovězení jakéhokoli směšování masa a mléka, včetně třeba smetanových omáček. Nečisté je pro tradiční židy jedení krve i krvavého masa, poskvrňuje pak jakékoli znečištění krví, rituálně nečistá je menstruace, dotek malomocného, setkávání s nevěřícím. Nečistá či nevhodná je pro židovského muže odhalená hlava v synagóze nebo na hřbitově, k nečistému jednání lze připočíst nerespektování posvátného režimu šabatu (soboty), kdy se v židovské domácnosti nemá ani zapalovat oheň, natož konat jakási práce. Židovství dozajista není jediným podobně rituálně strnulým systémem, muslimský svět v tomto ohledu navazuje na židovskou zaujatost rituálem, tímto pojetím usilováním o čistotu a střežení se nečistého. Kdo má s ohledem na podobné ritualistické zákonictví něco proti islámu, měl by mlčet i o starozákonním a ortodoxním židovství: jedná se zde o přístup ke světu ve všem podstatném obdobný. Mezi muslimskými učenci i laickými věřícími pak slouží zákony a nauky šaríji k tomu, aby umožnily rozpoznávat předměty a situace dovolené, nedovolené, neutrální, doporučené. Svět okolo nás je podle těchto náboženských doktrín plný všemožných pokušení k nečistému, a těchto pokušení je žádoucí se vyvarovat. Tento obraz světa a tento styl života sdíleli i židé shromáždění před Ježíšem.

        Ježíš ovšem těmto svým posluchačům ze židovského prostředí představuje docela jiný morální požadavek, z hlediska dosavadního židovského způsobu zbožnosti naprosto na hlavu otočený, každopádně novátorský. Ježíš navrhuje úplně upustit od hledání hranice mezi čistým a nečistým tam venku, ve světě, mezi pokrmy, mezi věcmi denní potřeby, tam venku v přírodě. Zdroj čistého i nečistého, dobra i zla, chcete-li, klade Ježíš zásadně do našeho nitra, do naší duše, do srdce: týká se pouze naší dobré vůle nebo naší zlé vůle, zlovůle. Příroda a hmota je v tomto ohledu nevinná: a dokonce i příroda našeho těla je v Ježíšově výměru bez viny. Příroda nehřeší, jenom naše duše hřeší. Ježíš tu praví: Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje? (Mk 7,18-19) Čili v Ježíšově výměru metabolismus je bez viny, není zdrojem hříchu. I když jsou ty věci kolem našeho jedení, trávení a látkové výměny třeba trochu fuj, fuj, nic pěkného - není tu ve hře nic morálně závadného, nic hříšného ani hřešícího. Jíst se dá všechno, co se nabízí, skončí to venkoncem všechno stejně, v žumpě - okolo tohoto počínání se žádný etický problém, který by stál za řeč, nevyskytuje; tak učí Ježíš. To, kolem čeho se v životě našem i našeho okolí naopak vyskytují všemožné morální konflikty, všemožná vina a zlo, to bydlí v duši. Slova Ježíšova: "Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka." (7,21-23) Zlé jednání tedy bydlí v našem duševnu, vychází z niternosti.

        A tím se v křesťanské nauce staví docela jinak než v předcházejícím židovství a docela jinak než i v mnohých jiných směrech náboženství a etiky odpověď na otázku, jak usilovat o dobro (jak se líbit Bohu). Základ dobra není venku ve světě, ale uvnitř nás. Máme "pečovat o duši": naše smýšlení, naše duševno má být čisté. Záleží na úmyslu, na dobrém úmyslu nebo na tom, jestli uvnitř sebe máme nelásku, zlobu, touhu ubližovat. Dobré skutky a mravné jednání pak přicházejí jakoby mimochodem: když usilujeme o čistotu své duše, když usilujeme o to, aby se naše duše líbila Bohu, skutky tohoto smýšlení nemohou být špatnými. Znáte všichni jiná Ježíšova slova, "po ovoci poznáte je... každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce" (Mt 7,16-17). Čili o ovoce a jakost tohoto ovoce samozřejmě běží, ale toto ovoce je vlastně až koncem všeho pečování o strom, je závěrem všeho starostlivého pečování o vláhu a o kyprost půdy, jeho štěpení atd. Máme si hledět svého nitra, starat se o duši a o dobro v naší duši: a naše jednání potom nepochybí. V tomto smyslu se vlastně relativizuje i úspěch našich činů: nezáleží na tom, jestli v tomto světě vyhrajeme, ale jestli je naše jednání dost ryzí. Jestli při něm správně smýšlíme, jestli naše úmysly stojí vůbec o dobro. Což považuje Ježíš Kristus pro mravnost za zásadní: starat se naproti tomu o rituály, o to, abychom se nesetkávali s věcmi podle židovského mojžíšovského Zákona za nečisté, starat se, abychom jedli maso a pokrmy dle židovských ustanovení za čisté (košer) a nejedli nečisté, tento směr morální praxe má Ježíš naopak za zdržující a zavádějící. Ježíš, jak jsme slyšeli u evangelisty Marka, prohlásil všechny pokrmy za čisté (Mk 7,19); a nejenom tedy pokrmy, ale v širším smyslu všechny skutečnosti tohoto světa. Všechna témata, všechny otázky života a mravní praxe nechť jsou napříště posuzovány ne nějak samy o sobě zlé, nečisté: není žádných absolutně zlých národů, absolutně zlých sfér života (například sexualita), není žádných zlých pokrmů, oděvů, hudebních stylů a žánrů, zlých zaměstnání: všechno ať je dle Ježíšova učení posuzováno na prvním místě čistotou úmyslu: chci-li prostřednictvím něčeho činit dobro, a jestli je to dostatečné a nesobecké dobro.

        Apoštolu Pavlovi, když potom zvěstoval křesťanství židovským a řeckým skupinám v Evropě i (Malé) Asii, velice záleželo na tom, aby tento důraz na duši a na nitro zůstal zachován. Pavel ukazoval, že tato svoboda a odpovědnost ducha je tím jediným, na čem v životě křesťana záleží. Bylo by škoda rozmělnit tuto svobodu evangelia v zotročení nějakým předkristovským anebo mimokristovským zákonictvím, stejně tak si tuto svobodu v Kristu nechat zcizit otročením nějakým starým nebo novým rituálům, morálce vnějšího světa a všemožným tabu. Svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho, píše Pavel v Epištole Galatským (Ga 5,1). Pro postačující mravnost mužů nebo žen, kteří následují Krista, stačí vlastně jedna jediná páteř, více zapotřebí není: totiž pěstovat své nitro, starat se o čistotu našeho nitra, o to, aby naše nitro radostně sloužilo Božímu dobru. Na prostředcích, jakými by se toto sloužení Božímu dobru mělo projevovat, vlastně ani nezáleží - tyto prostředky se najdou, tyto prostředky a způsoby nechť si najde každý Kristův učedník sám; ani o situacích, ve kterých toto dobro osvědčovat, není třeba nic přesnějšího říkat - podstatné je prostě dobro chtít a vše další vám "bude přidáno". Tohle není o světě, ale o nás: v jakkoli omezených podmínkách se dá činit dobro, pokud se dobro upřímně činit chce. Nemá cenu si stýskat na vnější poměry, na stav světa, na zlobu a nečistotu ve světě: nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit (Mk 7,18), připomíná Ježíš a zadává nám jako životní úkol ovládnout své nitro, kultivovat ho, ukáznit, zdokonalovat svou duši. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost... (7, 21-22) Uklidit tedy své nitro, své srdce, opanovat ho dobrem, chtít dobro a druhému přát dobro: to je to, oč zde běží. Na diktátu světa a poměrů pak už nezáleží. Amen.








    KÁZÁNÍ O VZKŘÍŠENÉM ŽIVOTĚ 

    17. dubna 2022


    Základ kázání: 2 Kor 5,14-21 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: 1 Kor 15,1-11 v překladu Bible Kralické a Lk 24,46-53 v Žilkově překladu)


  • Vždyť nás má ve své moci láska Kristova - nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli;
  • a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal.
  • A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme.
  • Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!
  • To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.
  • Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.
  • Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!
  • Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2 Kor 5,14-21)

  •    Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb,

       příběhovou rovinu zvěsti o Vzkříšení jsme slyšeli z Evangelia podle Lukáše; naproti tomu apoštol Pavel ve svém Druhém listu Korinťanům vyslovuje zvěst o vzkříšení jako výzvu k následování Krista: máme se nechat pozvat ke vzkříšení společně s ním. Jak jsme slyšeli v prvním bohoslužebném čtení, ani Pavel úplně nepominul ve své korespondenci do Korintu prázdný Ježíšův hrob ve skalách za Jeruzalémem, Kristovo tajuplné zjevení se dvanácti apoštolům v čele s Petrem, nepominul ani jiná zjevení vzkříšeného Krista učedníkům (1 Kor 15,4-8). Pavel ovšem zpravidla zvěstuje Vzkříšení daleko úsporněji a sevřeněji. Je zcela zaujat samotnou ideou vzkříšení Božího Syna a tím, abychom i my žili toto Kristovo Vzkříšení: abychom i my žili a nesli vzkříšení, zatím tady na zemi, ale zanedlouho i na věčnosti. Pavel ukazuje, jak mají následovníci Krista žít svůj život jakožto obnovení Kristovým vzkříšením. Pavel říká, že Kristus byl Bohem vzkříšen a my jsme také vzkříšeni, voláni k novému životu, že jsme povoláni stát se novým stvořením - nikoli žít v zoufalství, bloudění, komplexech a úzkostech, ne tlačeni k zemi tíhou starého, minulého a hříšného: V Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. (2 Kor 5,18)Žádá se tu po nás, abychom se otevřeli novému a jinému životu, a toto pozvání žít už v tomto světě Kristovo vzkříšení je zvěstováno všem, nehledě na rozličnou minulost: všem s minulostí tak řečeného pohana, s minulostí nevěřícího, s minulostí žida, vlažného křesťana nebo i způsobného křesťana. V novém životě, životě vzkříšeném, stojí důraz na budoucnosti a věčnosti silněji než na přítomnosti, natož pak na minulosti.

        Pavel píše: A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. (5,16) Mnohoznačná, mnohoslibná myšlenka, rovněž zvěstující něco z nového života, který nám odemyká vzkříšení Kristovo. Doslovně se zde v řeckém originálu Pavlova psaní do Korintu říká, že nikoho neposuzujeme kata sarka, podle těla, podle naší slabé a chtivé tělesnosti - sarx znamená tělo v tomto slabém, omezeném, chtivém a hříšném významu, tělo jak maso; tělesnost a tělesný život se tu nahlížejí v protikladu k životu vyššímu, duchovnímu, v protikladu k životu z Boha. Ve vzkříšeném životě, který máme žít po Kristově vzkříšení také my, nemáme žít tedy podle těla, podle masa, podle tělesných měřítek. Nemáme žít podle pozemské chytrosti a nízkosti, ale podle Boží věčnosti: už tady, teď, na zemi, mezi ostatními žijícími valně podle těla, podle "masa", kata sarka. Rovněž Krista už nepoznáváme podle těla, po našem tělesném a smrtelném způsobu, kata sarka. Snad tu apoštol Pavel také prozrazuje částečně důvody pro svůj malý zájem o tělesnou osobnost Ježíše Krista, malý zájem o Ježíšovu historickou a dějinnou existenci, dokonce i nepříliš velký zájem o Kristovo pozemské učení, o jeho řeči k zástupům, výklady a podobenství. Ježíšovou "pozemskou" naukou se apoštol Pavel, překvapivě pro mnoho ještě dnešních křesťanů, takřka vůbec nezabývá, rozhodně nikoli přímo. Pro Pavla je na Ježíši Kristu důležité jeho utrpení a vzkříšení, snad ještě to, že ustanovil v předvečer svého vydání na smrt památku Večeře Páně (1 Kor 11,23-25). Ale Pavel velice limituje pro sebe i pro křesťany v Korintu i jinde, kterým káže a píše, zájem o Krista, jak byl na zemi, vydán tělesným a nedokonalým pohledům svých současníků: Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku (podle těla, κατὰ σάρκα),nyní ho už takto neznáme. Co nám, kteří jsme nežili v blízkosti Ježíšově v judské zemi kolem roku 30, co nám zbylo z Krista? To nejpodstatnější! Kristovo vzkříšení, Kristovo pozvání do věčného života a Božího království, které nezapočíná až někdy po smrti, ale započíná dnes a lze žít z tohoto Kristova Vzkříšení pro věčnost už dnes, už tady: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! (2 Kor 5,17)

        Milé sestry a milí bratři, milé církevní společenství, setkáváme se tu během neděle Vzkříšení, nedlouho po velkopátečních bohoslužbách. Ty velkopáteční služby Boží měly být vážné, dnešní naproti tomu radostné - napadlo snad některé z vás. Velký pátek a následná neděle oslavující vzkříšení Kristovo třetího dne však nepředstavují pro křesťanské hledisko nějaký černobílý opak. Není tomu tak, že by se během bohoslužeb dnes na Kristovo Vzkříšení nemělo nijak mluvit o bolestném Kristově ukřižování; není tomu přece ani tak, že by snad Kristovo vzkříšení bylo pouhým škrtnutím umučení na Golgotě na kříži či snad vrácení Krista a světa před ukřižování. Nejde tu o žádnou pohádkovou nezranitelnost zaručenou utrženým zázračným jablkem anebo bylinou: křesťanská víra chápe dnešní svátek i velikonoční zvěst jako vzkříšení a oslavení právě Krista ukřižovaného. Ačkoli církev dnes jásá, že Kristus byl vzkříšen, halleluja, má toto vzkříšení duchovně prožít jako vyvrcholení celého příběhu spásy. Apoštol Pavel o tom ve své věroučné výpovědi z Druhé epištoly Korintským napíše: Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám (Bůh) ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2 Kor 5.21)A tato nesnadno pochopitelná spása je nám dle Pavla Bohem nabízena, aby nás smířila se sebou a s Bohem. (A smířila nás se sebou právě proto, že nás usmiřuje s Bohem.) Na nehřešícím a pokorném Ježíši Kristu se na Golgotě vyřádila největší lidská zloba, došlo k obscénní a nespravedlivé popravě někoho, kdo byl spravedlivý. Tím, že byl tento umučený a spravedlivý Ježíš Kristus vzkříšen, Bohem, bylo zároveň ukázáno pobloudilému lidstvu plnému zla, že jeho všechna zloba přesto není bezmezná a z Božího hlediska neřešitelná: bylo by škoda ve zlobě a hříchu zabloudit jako v lese. To platí pro všechny hřešící, pro nás všechny, i pro ty, kteří nikdy nezhřešili tak velkým hříchem, že by se snad podíleli na nespravedlivé justiční vraždě: ale ano, tato nabídka Božího smíření tu zůstává i pro ně, i pro Ježíšovy katy, posměváčky a mučitele. Pokud se neminou s Boží zvěstí o Vzkříšení - vzkříšení Krista z mrtvých do věčnosti, vzkříšení ochablého a špatného starého lidství do života obnoveného, očištěného a věčného. Slovy Pavlova evangelia zvěstovaného nejenom do Korintu: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. (2 Kor 5,17-19) Amen.







    KÁZÁNÍ O VZKŘÍŠENÍ

    Velikonoční neděle, Miličín 17. dubna 2022


    Základ kázání: Ř 6,3-11 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: 1 Kor 15,42-57 v překladu Bible Kralické a Mt 27,62-66; 28,1-15 v překladu Jeruzalémské Bible)


  • Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?
  • Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života.
  • Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.
  • Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili.
  • Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu.
  • Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.
  • Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje.
  • Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu.
  • Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. (Ř 6,3-11)

  •    Milé shromáždění, milá církvi,

        bylo by zajímavé přijít blíže na kloub tomu, o čem přemýšlejí ti, kteří přicházejí do kostela na bohoslužbu v neděli velikonoční, ve Svátek Vzkříšení Krista, jaké vznešené myšlenky v nich probouzí dnešní den. Snad se nemýlím, ale domnívám se, že ve věřících křesťanech všeho vyznání, ale i v různých polovičních křesťanech, kteří se od církve drží v povzdálí, nějak zaznívá myšlenka jakési relativizace smrti, potlačení děsivosti smrti, snad i myšlenka záchrany od smrti a velkého vítězství nad ní. Z velikonoční liturgie je zřejmé, že se dnešní sváteční čas odvozuje od Zmrtvýchvstání Ježíše Krista - zřejmě to tedy má být on, který je pro nás a pro všechno smrtelné a smrtí ohrožené klíčem k vítězství nad smrtí: avšak po jakém způsobu máme Kristovu Vzkříšení rozumět? Některé liturgické formulace říkají, že Kristus je prvotinou vzkříšení (srov. 1 Kor 15,20). Pokud zůstáváme přesvědčeni, že smrtí nic podstatného ani v našem životě a v životě našich blízkých nekončí, že smrt není absolutním koncem všeho, jakým způsobem pochopit vztah naší vlastní nesmrtelnosti, naší naděje ve shledání se zesnulými blízkými, k Zmrtvýchvstání Ježíše Krista před dvěma tisíciletími? Proč se vlastně v Bibli mluví o tolik často a naléhavě o Vzkříšení (anastasis), ale daleko řidčeji o nesmrtelnosti (athanasia)?

        Sestry a bratři, když se svou vírou nějak vztahujeme ke Kristovu vzkříšení a i k našemu vzkříšení, neměli bychom si tuto víru ve vzkříšení Krista a v naše vzkříšení skrze Krista plést se vznešenou myšlenkou nesmrtelnosti duše. Nelze bez dalšího říci, že tu není žádný vztah, že není vůbec žádná souvislost mezi Vzkříšením Krista a osobní nesmrtelností. Avšak řekněme zároveň, že Vzkříšení Ježíše Krista znamená ještě určitou speciálnější, výlučnější zvěst. Myšlenka nesmrtelnosti duše, přežívání duchovního základu jedince po smrti - toto přesvědčení se obejde bez Ježíše Krista, i bez křesťanského náboženství. Nacházíme tuto víru, dokonce jistotu o nesmrtelnosti duše, i jinde než u křesťanů. Různí naši současníci žijí v radostném přesvědčení, že smrt není konec, ale přechod někam jinam, za lepším; že jejich rodinní zesnulí nepřestávají být s nimi a že zesnutí těla není překážkou k posmrtnému shledání se někde jinde, tam, "na druhém břehu". Němčina má pro onen svět krásný básnický výraz "jenseits". Nejhutnější vyslovení této důvěry v nesmrtelnost nacházím u Goetha, který napsal: "Co jednou vzniklo, nemůže nikdy zaniknout." A naši současníci či naši přátelé k tomuto svému přesvědčení o nesmrtelnosti duše vlastně Krista, církev ani kostel nijak zvlášť nepotřebují, jak vidíme - anebo vůbec nepotřebují. A těžko můžeme tuto víru v nesmrtelnost duše považovat za nějak závislou nebo dokonce cizopasnou na křesťanském náboženství, milé sestry a milí bratři. To proto, že nacházíme tuto víru v nesmrtelnost duše i tam, kam křesťanství nevkročilo, a nacházíme víru v osobní nesmrtelnost i dlouho před Ježíšem Kristem. V indiánkách jsme četli, že když indián umírá, věří, že odchází do "věčných lovišť", do království Velkého Ducha. Nebo když je čtyři staletí před Kristem v řeckém městě jménem Athény odsuzován na smrt starý a moudrý filosof Sókratés, protože Athéňané nesnášeli jeho kritiku a jeho filosofické angažování, schyluje se v předvečer jeho smrti k poslední návštěvě hloučku Sókratových žáků ve vězení. Filosof očekává, že mu bude posléze přinesen pohár bolehlavu, který ukončí jeho život; dlužno říci, že Sókratés na rozdíl od Ježíše Krista umírá stár a sytý dnů. Žáci přicházejí za svým mistrem do athénského vězení plačící, avšak jsou překvapení, když je Sókratés vítá zcela vyrovnaně, radostně, protože on sám považuje smrt jenom za přechod do vyšší, duchovní existence, za počátek stavu mnohem krásnějšího, než je tento pozemský život v těle. Tak to můžeme číst ve spisu Faidón, který zanechal Sókratův nejslavnější žák Platón. A dokonce úplně poslední slova, která prosloví Sókratés, než se jeho oči naposledy spokojeně zavřou, znějí: "Kritóne" (to se obrací Sókratés na přítomného mladého Kritóna) "dlužíme Asklépiovi kohouta" (bohu lékařství a uzdravení náleží podle Sókrata oběť kohouta, kohout se obětoval tehdy, když byl někdo po zlé nemoci šťastně uzdraven; Sókratés tudíž sděluje, že tento život považuje za nemoc a smrt za uzdravení z této nemoci, uzdravení, za které si bůh lékařů a ranhojičů Asklépios kohouta dozajista zaslouží). - Fenomenální hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart píše teprve jedenatřicetiletý v dopisu svému otci Leopoldovi: "Smrt, když se na ní blíže podívám, je pravý cíl našeho života, a tak jsem se řadu let seznamoval s touto skutečně nejlepší přítelkyní člověka natolik, že její obraz už pro mě nejen není zdrojem hrůzy, ale poskytuje mi uklidnění a útěchu. A já děkuji svému Bohu za poskytnutí toho daru, nalézt příležitost - rozumíš, co tím myslím - zjištění, že smrt je klíčem našeho pravého štěstí. Kdykoli večer uléhám, myslím na to, že se třeba vůbec nemusím už zítra probudit: avšak toto pomyšlení pro mě není žádným zdrojem hrůzy, ale naopak mocného klidu a míru."

        Mám za to, sestry a bratři, že teď už je možné lépe pochopit, v čem se Vzkříšení Kristovo prolíná s rozšířenou a lze říci odvěkou myšlenkou lidstva na nesmrtelnost duše, ale v čem ji také překračuje, v čem je zvěst o Vzkříšení Krista bohatší, v čem je tento nárok víry jiný než třeba nesmrtelnost Sókratova. Vzkříšení Kristovo není jenom nějaké oznámení o něčem, co nás čeká, až naše tělesná schránka zhasne. Vzkříšený, zmrtvýchvstání Kristovo je zvěst nejen o tom, "co bude po smrti", ale stejně tak i o tomto našem životě zde: Vzkříšení nebudeme žít po smrti, ale smíme ho žít už nyní, v tomto životě. Je pozváním žít i tento život, už jako vzkříšení, jako stvoření Boží vykoupené Kristem. "Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?", píše v dopisu do Říma apoštol Pavel, sám už v očekávání brzké mučednické smrti. "Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání." (Ř 6,3-5) Toto vzkříšení, jak se tu dozvídáme z Písma, od apoštola Pavla, to je nová skutečnost, nové stvoření, a je možné právě pro ty, kdo předtím, jak slyšíme, s Kristem zemřeli, kdo jsou "sjednoceni s Kristem v jeho smrti", v jeho ukřižování. Vzkříšení není škrtnutí smrti, její popření, ale apoštol Pavel tu v epištole Římanům ukazuje zmrtvýchvstání či vzkříšení jako konec jakési cesty, a je pro něj vzkříšení pochopitelné právě jen z této celé cesty. Ty, milý křesťane, ty, milá křesťanko, máš s Kristem jít na kříž, ukřižovat sebe, žít ve znamení kříže. Máme zvolit bolest místo radovánek, utrpení a milosrdenství k bližnímu před svým vlastním zájmem, máme žít v nějakém smyslu asketicky, tak, jako i Kristus visící na kříži byl zbaven všeho, zbaven života, vyvržen a ponížen. Toto či něco podobného je ta Pavlova účast na smrti Kristově. Nejedná se o samoúčelné, masochistické hledání nepohody a utrpení, ale o vydání se druhým a pro druhé. To je smysl kříže, drahé sestry a milí bratři: to, že se jednalo o Kristovu oběť pro druhé, za druhé, ne pro sebe. Kdo tuto cestu kříže zvolí, tak jako Kristus ji zvolil, ten bude posléze vzkříšen: tato cesta kříže vede ke vzkříšení, k životu věčnému, věčně živému. Mystérium Kristovy oběti nám tu zanechává ten podnět, tu pozvánku, že existovat pro druhé, vydávat se utrpení působenému světem, milosrdné konání ve prospěch druhého, bližního, že toto vše je pravá cesta kříže - a je to zároveň cesta Vzkříšení. Pro svět bez víry jsou tragédií bolest, nemilost druhých, vyvržení, utrpení. Pro život víry jde ovšem o nutnou cestu Kristova učedníka nebo učedníka, utrpení není důsledkem nějaké naší neobratnosti, které se chytřejší vyhnou, ale zásadním důsledkem života v pravdě a života ve službě druhému, upřednostnění druhého před sebou.

        Proto také biblická zvěst tolik zásadně trvá na Kristově vzkříšení v těle, na zmrtvýchvstání tělesném. Ne snad že se z Kristovy bytosti vylouplo smrtí na kříži nějaké duchovní jádro a to opustilo zmučenou tělesnou schránku. Šlo prý o vzkříšení totální, o jakési obnovení celku Kristovy bytosti. Toto chce vyslovit poněkud židovsky založená myšlenka Kristova vzkříšení. Tělo, které bylo vzkříšeno, nemá být pochopeno jako tělo fyzikální, hmotné, jako organismus, který jako tělo chápou lékařské vědy, které bylo resuscitováno. To nám řekne už apoštol Pavel (1 Kor 15,46-54), když se pokouší vystihnout toto nesnadné mystérium Vzkříšení: vzkříšené tělo je tělem duchovním, ne naturálním, je toto "tělo" vzkříšeného Krista jinou skutečností než naše smrtelná tělesnost. Vzkříšení Kristovo rovněž neznamená nějakou tomuto světu viditelnou, přesvědčující záležitost, takovou, která by se dala jako nějaké kouzlo prezentovat nevěřícímu a přesvědčit ho. Vzkříšení Kristovo zůstává a až do konce světa zůstane mimo tento svět, mimo dějiny. Zůstává skryté zraku světa, stane se světlem jen tomu maličkému Kristovu stádu, které je skutečnosti Vzkříšení otevřeno vírou. Svět, jak jsme viděli v příběhu evangelia, může tuto událost Kristova vzkříšení dosytosti opentlit bajkami a zamítnout, jak jsme o tom četli už v Matoušovu evangeliu. Velekněží se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze s pokynem: "Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti." Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes. (Mt 28,12-15) Kristovo vzkříšení se odemyká k porozumění a k následování nikoli prostředky světa, nikoli nátlakem, nikoli důkazem, ale pouze klíčem víry, která zůstává darem, posvěcením a milostí Boží. Amen.







    KÁZÁNÍ NA VELKÝ PÁTEK : JEŽÍŠ PŘED PILÁTEM

     15. dubna 2022 


    Základ kázání: J 18,28-40 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgické čtení: Iz 53,1-8 v Českém ekumenickém překladu a 1 Pt 2,19-25 v překladu Fr. Žilky)


  • Od Kaifáše vedli Ježíše do místodržitelského paláce. Bylo časně zrána. Židé sami do paláce nevešli, aby se neposkvrnili a mohli jíst velikonočního beránka.
  • Pilát vyšel k nim ven a řekl: "Jakou obžalobu vznášíte proti tomu člověku?"
  • Odpověděli: "Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali."
  • Pilát jim řekl: "Vezměte si ho vy a suďte podle svého zákona!" Židé mu odpověděli: "Nám není dovoleno nikoho popravit."
  • To aby se naplnilo slovo Ježíšovo, kterým naznačil, jakou smrtí má zemřít.
  • Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: "Ty jsi král židovský?"
  • Ježíš odpověděl: "Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?"
  • Pilát odpověděl: "Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?"
  • Ježíš řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud."
  • Pilát mu řekl: "Jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."
  • Pilát mu řekl: "Co je pravda?" Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: "Já na něm žádnou vinu nenalézám.
  • Je zvykem, že vám o velikonocích propouštím na svobodu jednoho vězně. Chcete-li, propustím vám toho židovského krále."
  • Na to se dali do křiku: "Toho ne, ale Barabáše!" Ten Barabáš byl vzbouřenec. (J 18,28-40)

  •     Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich velikonočních bohoslužeb, když dnes, na Velký Pátek stojíme před úkolem vyložit sobě navzájem, církvi i současníkům Kristovu oběť, můžeme tyto velkopáteční události nahlížet jako srážku dvou mocí, dvou typů moci - srážku moci Boží s mocí světa, jako vyhrocený konflikt království Božího a království pozemského. A zůstává nerozhodné, nerozhodnutelné, která moc zde zvítězila. Viděno očima světa, zvítězila zde světská moc a vláda: Ježíš, bezbranný před ní jako beránek, byl zabit. Jestli spravedlivě nebo nespravedlivě, už je druhotné, protože posmrtná rehabilitace popravených už by stejně mohla mít leda nějakou platonickou hodnotu. A po dvou tisíciletích už stejně křivdy jsou - viděno z hlediska světa - překryty mnoha a mnoha dalšími ději a křivdami. Avšak viděno očima věřícího křesťana také v tomto konfliktu, v tomto střetu s prokurátory a katy tohoto světa zvítězilo království Boží.

        Alespoň něco z povahy tohoto střetu dvou mocí a dvou logik, moci pozemské (a tyranské) na jedné straně a moci království Božího na druhé straně, může ukázat rozhovor mezi Ježíšem a Pontským Pilátem, zachycený v Janově evangeliu. V ostatních evangeliích, u Matouše, Marka i Lukáše, se dozvídáme, že Ježíš byl při výslechu před Pilátem značně skoupý na slovo a své obviňování přijal mlčenlivě a bez obrany. Zato čtvrté evangelium, Janovo, uvádí obsáhlejší rozhovor Ježíše a Piláta. Janovo evangelium totiž představuje jakousi mystickou recenzi na ostatní evangelia, své vlastní shrnutí Ježíšova učení ve stylu "třeba to není pravda, ale mohla by být". A tak není důležité, jestli se takto přímo rozhovor Ježíše a historického Piláta Pontského odehrál: Evangelium Janovo tu prostě prezentuje střet dvou osobností, dvou světonázorů, dvou přístupů. Slova, která si tu říkají ve vzájemném rozhovoru Ježíš Kristus a Pilát, prostě dramaticky ukazují nejenom jednoho jakéhosi Piláta Pontského, římského okupačního správce pracujícího dočasně v Jeruzalémě a proti němu proroka Ježíše z Nazareta; ukazují hlavně, jaké má být Ježíšovo celkové poselství vzhledem k Bohu, ke světu - a zde ve zvýšené míře ve vztahu ke světským vládcům. Pilát Pontský tu stojí za všechny vladaře světa. V líčení evangelia představuje Pilát jakousi střední mez zla. Není vladařem míru a pokoje, na druhou stranu nehraje ani roli vyloženého krutovládce - dá se s ním zjevně mluvit, projevuje zde Pilát jakýsi elementární zájem o dobro i o prospěšnost.

        Pojďme si vůbec o tomto Pilátovi Pontskému něco bližšího povědět. Zve k těmto podrobnostem význačná role, kterou Pilát v evangeliu a v Ježíšově velikonoční oběti má. Pilát v době Ježíšově držel titul a úřad prefekta v Judsku, se sídlem v Jeruzalémě. Nesprávně bývá v některých biblických překladech nazýván "prokurátorem", ale takto byl úřad prefekta v římské státní správě přejmenován až později, asi dvacet let po Pilátovi. Prefekt znamená zhruba totéž co "představený", nebo s odpuštěním protektor. V Judsku ještě vládl tou dobou jiný panovník, totiž tetrarcha Herodés II. zvaný Antipas, zde se však jednalo o mocenskou figuru nižšího významu než tento Pilát; Pilát reprezentoval samu okupující Římskou říši a jeho úkolem bylo zájmy Říma opravdu konkrétní mocenskou technologií zajišťovat a spoléhat se v tomto na plnou podporu z římského centra. Správně znělo jméno prefektovo Pontius Pilatus a jednalo se o postavu historicky dobře doloženou, z písemných pramenů i v kameni vyrytých nápisů a znaků. Z vypravování evangelia působí Pilát do jisté míry sympaticky, až bychom mohli říci gentlemansky - jako někdo, kdo se snaží chovat se k Ježíši i v rámci svého mocenského postavení férově; chce Ježíše spíše hájit před nenávistí kněží a davu, jedná jako někdo, kdo by Ježíše raději propustil než popravil. V Janově evangeliu působí skoro jako šlechetný pán s určitými oduševnělými filosofickými zájmy, diskutující s Ježíšem, uvažující také o ošidnosti pojmu pravdy: "Co je pravda?" (J 18,38) Je to impozantní otázka, kterou tu Pilát klade; současný britský matematik a filosof Simon Blackburn popsal Pilátův výrok jako otázku, ve které jsou ještě dnes relativisté i absolutisté "v pasti", protože je tato otázka vyzývá k hledání odpovědí v "závratných výšinách abstrakce". V líčení evangelií je to zejména agresívní dav ponoukaný kněžími z Jeruzaléma, kdo si vykřičí Ježíšovo ukřižování, zřetelně proti vnitřnímu přesvědčení Potského Piláta.

        Tato konfigurace, kdy se římský stát chová značně uměřeně a naopak židovský dav si nenávistně vyhuláká ukřižování Božího Syna, povzbuzoval později vznikání a rozvíjení všemožného církevního antisemitismu, prezentujícího Židy jako vrahy Božího Syna. Dějepis je nicméně vůči Pilátovi o dost méně vlídný než vypravování evangelií. Z dochovaných dobových pramenů působí Pilát jako značně tvrdý a nemilosrdný mocenský hráč, který v Judsku způsobil různá dílčí krveprolití. Razantně potlačoval skutečný i domnělý odpor proti římskému státu a podle všeho nařídil neoprávněně také různé mimosoudní popravy. V čele římské správy v Jeruzalémě se udržel celých deset let (26-36 po Kr.), což bylo v této době neobvykle dlouho, prefekti bývali po jedné nebo několika málo sezónách různě vyměňováni a v římské správě pověřováni zase jinými úkoly. Tato dlouhá životnost v jednom úřadu svědčí o značné Pilátově asertivitě. Tak či onak nepřehlížejme, že právní odpovědnost za Ježíšovo ukřižování nesl právě římský stát a ne nějaká jeruzalémská lůza, která sama Pilátovi říká: "Nám není dovoleno nikoho popravit." (J 18,31) Nesmazatelnou odpovědnost Říma ukazuje i způsob Ježíšova trestu smrti, právě typicky římské ukřižování.

        Osa, kolem které se točí výslech či rozhovor Piláta s Ježíšem, se týká údajného královského nároku Ježíše. Pořád se někde v pašijích provolává, ať už souhlasně nebo nepřátelsky, že Ježíš je král, popřípadě král Židů: ještě v Pilátově nápisu přibitém na vršek Kristova kříže, se slovy "Ježíš Nazaretský, král židovský", tato záležitost zaznívá. Považuje se sám Ježíš za krále (Židů), nebo nepovažuje? Trvat na nějakém královském nároku by znamenalo otevřené nepřátelství stávajícím králům - nejenom tetrarchovi Herodovi, ale zejména hlavnímu panovníkovi široko daleko, totiž římskému císaři. Jeho reprezentantem a vykonavatelem je na tomto místě Pilát Pontský, a na něm zůstává, aby přišel na kloub tomu, jestli se Ježíš považuje za krále, a v jakém popřípadě smyslu. Ježíš nato odpoví Pilátovi klíčovým prohlášením: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud." (18,36) Ježíšovo království není z tohoto světa, nepředstavuje království stejného druhu, jakými jsou pozemské státy a říše. Otevřené zůstává, jestli je tedy království Božího světa mimo tento svět, v oblasti jakéhosi nezávislého iluzorního království bez moci a bez výkonu (podobné království, jako když si kluci na zahradě hrají na indiány nebo na panovníky) anebo jestli není toto Kristovo království nad všemi královstvími, u Boha samého a Otce věčného, a jeho moc jestli snad není nepomíjející a samým pozemským korunovaným hlavám nadřazená. To Ježíšovo království není součástí světa, upozorňuje Ježíš, nedisponuje armádou, soudy, věznicemi ani úřednictvem a jako takové těžko může být jakousi konkurencí římské nebo jiné pozemské mocnosti. Království Ježíšovo na každý pád neválčí s Římem: směřuje k Bohu, který je Pánem tohoto světa i věčnosti, a daleko spíše věčnosti než tohoto světa. Kristovo poselství se sice týká těch, kteří žijí v tomto světě, nás, vás, ale vede nás výše, než je tento svět. Nevystihuje toto ježíšovské království žádná bědně pozemská ideologie, není tato diskrétní Boží moc pravicová ani levicová, nikdo si nemůže uzurpovat mluvit a jednat v jejím jménu. Toto ježíšovské království Boží má být v nás a mezi námi. S výkonem moci všemožných pilátů pontských nemá toto nenásilné království Kristovo co do činění. Což je zřejmé i z absence armády, z odmítnutí mocenského boje s Pilátem nebo snad Židy, s kýmkoliv: Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán...

        Na další Pilátovo naléhání nebo snad nachytávání, v jakých souvislostech jde či nejde Ježíše považovat za uzurpátora královského titulu a královské moci, Ježíš říká: "Ty sám říkáš, že jsem král," (J 18,37) - Ježíš značně rezervovaně vnímá samotný ten spor o kralování a království; říkejme tomu, jak chceme, na tom zhloubi nezáleží, zda je Ježíš "králem", když tedy to jeho království-nekrálovství není z tohoto světa. Následující Ježíšova řeč ještě jasněji míří k věcem vyšším, než je pozemská moc: "Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas" (tentýž verš). Nejde o to sloužit pozemské moci ani vykonávat, tak jako Pilát, pozemskou moc - ostatně i někdo, kdo moc vykonává v čele jakési hierarchie, nepřestává být tímto služebníkem moci a spoutaný zákony smečky. Podle Ježíšova etického požadavku jde o to, sloužit pravdě, vydávat svědectví pravdě. Dokonce i tváří v tvář moci, dokonce i před Pilátem a podobnými trůnícími veličinami. A občanství tohoto království Kristova není nárokovatelné a nevzniká jinak než snahou slyšet pravdu a snahu konat pravdu. Zajímavý je ten důraz na slyšení pravdy - pravda se slyší, zaslechne, spíše než vidí. Ačkoli staří Řekové považovali za zásadní orgán jistoty vidění, zrak, "vidět, jak to doopravdy je", Židé právě kladly důraz na správné slyšení, tak jako se metaforicky řečeno Boží hlas slyší. Také pravdu a také ostatní zásadní záležitosti lze pro Židy starobylé i novější zaslechnout, slyšet; je třeba starat se o naše správné slyšení pravdy.

        Kristovo utrpení, odsouzení, posmívání a pověšení na kříž jsou skutečnosti tohoto světa. Takto jednají pozemské poměry: silní tu vraždí slabé, mocenští technologové a cynikové likvidují idealisty. Kristova zvěst, sdělovaná zde Pilátovi jakožto někomu, kdo touto mocí zabíjecí a likvidační disponuje, tato Kristova zvěst vybízí k následování ještě jiné a vyšší moci, jiné ještě hry. Proroka lze zabít, ukřižovat, ale v království Božím, které není z tohoto světa, v království pravdy, nemůže představovat ani zabití poslední kolo hry. Kromě světa a království tohoto je ještě svět jiný a je království jiné, Boží, věčné. Amen.






    KÁZÁNÍ NA KVĚTNOU NEDĚLI : O POKOŘE 

    10. dubna 2022


    Základ kázání: Fp 2,5-11 (Další biblická čtení: Za 9,9-12 a Lk 19,29-40 - vše v Českém ekumenickém překladu)


  • Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši:
  • Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl,
  • nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka
  • se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
  • Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno,
  • aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí -
  • a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Fp 2,5-11)
  •   Vážené sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb, setkáváme se během Květné neděle a patří se proto smysl tohoto svátku nějakým způsobem vyložit. Dnešní svátek symbolizují v liturgii větvičky, většinou vrby jívy, kterým bývá obvyklé říkat u nás kočičky. Církevní tradice nazývá tuto poslední neděli před Velikonocemi Dominica in palmis (palmarum) - zkrátka "palmová" neděle. - Květná neděle chce připomenout událost zapsanou v evangeliích: nedlouho před Velikonocemi Ježíš Kristus vjížděl na oslu do Jeruzaléma a byl tam nějakou skupinou obyvatel, nevíme, jak přesně velkým davem, vítán de facto s královskými poctami. Celá ta událost vypadá dosti nejednoznačně, spíše jako nějaká Ježíšova promyšlená nadsázka nebo fraška. Jako by se celá ta královská důstojnost, kterou jásající jeruzalémští připisují Ježíšovi, měla být zároveň akceptovaná a zároveň i nějakým způsobem znehodnocená. Už jenom to zvíře, jaké Ježíš použije při vjíždění do jeruzalémských bran: není to žádný bujný kůň, jedná se o osla. To samo už dává celé události charakter parodie. Evangelium tento dopravní prostředek Ježíšův dává do souvislosti s proroctvím starozákonního Zacharjáše: Sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku" (Za 9,9) Proroctví Zacharjášovo hovoří, slyšeli jsme, o králi spravedlivém, zachráněném a dokonce pokořeném - což je myslím pozoruhodné. Co je to za krále, který je pokořený a potřebuje být zachraňován? Stejně tak zajímavě působí, že celý vjezd do Jeruzaléma už předem chápe Ježíš Kristus jako cestu utrpení, vstříc odsouzení, zavržení a smrti (Mk 8,31 par.). Ježíš tedy svým zvláštním způsobem, způsobem až karnevalovým vezme za svou královskou symboliku a používání královské hodnosti, souhlasně přijímá dokonce provolání lidu, ze kterého vyplývá, že ho považují za nového krále, za mesiášského krále nahrazující dosavadní bezbožné vlády - ale vzápětí se za vědomé účasti Ježíšovy ukáže, že celá ta královská cesta vede k pašijím, k odsouzení kněžími jeruzalémského chrámu a k zabití Římany. Dává se nám tu k zamyšlení, že tím vrcholným královským výkonem Ježíšovým je vědomé přijetí utrpení a oběti na kříži. Už tímto halasným vjížděním do Jeruzaléma na oslu a voláním "Hosanna!", "ať žije král!" započíná pravé velikonoční mystérium. Dav před branami jeruzalémskými rozpoznává v tomto příjezdu Ježíše přímo Boží jednání, slyšíme volání, jásot, aklamace: "Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!" (Lk 19,38) - a přitom asi nějaká část z tohoto shromáždění si brzy nato stoupne před palác Piláta Pontského a bude burácet, že si Ježíš zaslouží ukřižovat.

        Milé sestry a milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb na Květnou neděli - k mystériu pašijí a k evangeliu utrpení a pokory Kristovy promlouvají i veršeslavnostního hymnu, který zachoval apoštol Pavel v dopisu psaném církevnímu sboru do řeckého města Filippoi. Stojí za zmínku, že Pavel tento dopis píše křesťanům filipským v čase svého uvěznění. Pavlovi je tehdy souzen v hrdelním procesu, ze kterého se pak skutečně vyklube poprava za hradbami Říma, někdy kolem roku 65 našeho letopočtu. Pavel v této době napíše svému velmi blízkému sboru do Filip podporující a láskyplný list; sám se cítí být Filipskými nepředstíraně podporován a milován. V této epištole se povznáší nad hrozbu smrti, radostně vyhlíží setkání s Bohem a vyhlašuje, že žádné nebezpečí a ani ohrožení smrtí nemůže evangeliu Ježíše Krista ublížit. Mezi jinými vzkazy a pokyny vyzve své Filipany k zachovávání a prohlubování vzájemné svornosti: "nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši" (Fp 2,5). A když je třeba blíže povědět, co toto zůstávání v Kristu Ježíši vlastně znamená, jaké je ono smýšlení inspirované Kristem Ježíšem, uvádí Pavel hymnický a poetický zpěv o Kristově pokoře: Způsobem bytí byl (Kristus) roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno. (Fp 2,6-9) Není vlastně vyloučeno, že Pavel tyto verše ani nevytvořil autorsky, jenom je v dopisu Filipským cituje jako společně známý text; zní jako nějaká slavnostní liturgická píseň. A v tomto novozákonním hymnu se Kristova královská hodnost i jeho pokora zasazuje do ještě širšího duchovního rámce. Promýšlí se tu Kristovo kralování ještě hlouběji, než by to bylo možné během veselého povyku na prostranství u bran jeruzalémských, u nichž je prorok Ježíš uvítán palmovými ratolestmi, pršením květů, plášti kladenými na znamení úcty pod nohy a zván k vykonávání své královské moci. V hymnu z Listu Filipským se říká, že tato královská moc Ježíšova sestoupila přímo z nebe, od Boha. Vyznává se tu, že Ježíš je jednorozeným Božím Synem, dokonce je nějakým způsobem rovným Bohu, pravděpodobně společně sdíleným Duchem svatým. Ježíš je tu pochopen Pavlem a ranými křesťanskými svědky jako sama Boží sláva, která sestoupila z nebe a přišla za námi na zem. Kristus se tu dle slov Pavlova hymnu zjevuje jako ten, kdo je roven samotnému Bohu, kdo je sám v jedinečném smyslu Boží. Že v jakémsi tajemném smyslu Ježíš přichází do světa od Boha a byl s ním od věčnosti, tomu prý neprotiřečí ani jeho tělesné narození v judské zemi, v Betlémě, z pozemské maminky: Pavlem vytvořený nebo přinejmenším Pavlem zde zpívaný hymnus toto nechápe jako rozporné. Liturgie naší církve s použitím myšlenek Evangelia sv. Jana vzdává díky Ježíši Kristu za to, že "k nám přišel jako věčné Slovo svého nebeského Otce" (je to během liturgie Večeře Páně). Pavlova epištola psaná do Filip navíc opěvuje Krista, že jeho příchod do světa byl charakterizován svobodnou, dobrovolnou, nenásilnou pokorou. Říká se tu doslovně: "Kristus na své rovnosti s Bohem nelpěl", v řeckém biblickém originálu si můžeme přečíst ještě vyhrocenější obrat, doslovně: Kristus "nechápal svou rovnost s Bohem jako kořist", neměl ji za kořist. Naprosto tedy svou moc nepoužíval mocensky, k ovládání, k panování, ve svůj prospěch. Naopak se svých královských výsad zcela svobodně vzdal, zmařil je a zmařil je promyšleně takovým způsobem, že vzdal nebo spíše obětoval nejenom tyto královské hodnosti, ale dokonce celý svůj život: V podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži, sdělují nám slova hymnického zpěvu z Listu Filipským. Ačkoli tedy Ježíš Kristus podle Pavlova pochopení disponoval mocí nad světem i rovností s Bohem, Božím synovstvím, jeho pokora a vědomá cesta obětování a utrpení vedla až na kříž, k nejpotupnější smrti starověké společnosti. Kristus mohl být vším, stal se ale ničím, a stal se tím ne v důsledku jakéhosi smolařství, ale vědomým rozhodnutím, vědomým odmítnutím své božské moci, pokorně všechny své královské a božské výsady odevzdal, dokonce tedy odevzdal i vlastní život - ani na tomto svém životě nelpěl. Konec Ježíšova života se dokonal na kříži, a to navíc nikoli podle práva, ale svévolí všemožných zlých a nehodných tatrmanů. Absolutní mocnost se rozhodla vzdát se absolutna a stát se ničím, nulou, vyvrženým bezmocným stvořením, které ztratilo i vlastní život - a toto vzdání se absolutna a absolutní moci zároveň považoval Kristus za cestu hluboce smysluplnou, osvobozující sebe i druhé, dokonce osvobozující celé národy, celé bloudící, hřešící lidstvo plné zloby a plné nespokojenosti se sebou. Tato šifra je velkým tajemstvím velikonočního času, a ve zvláštní míře také tajemstvím Květné neděle, hlubším poselstvím té události, kdy je Kristus vyvoláván při svém přijíždění do Jeruzaléma jako král, avšak jede přitom vstříc utrpení, ponížení a obětování.

        Hymnus z Epištoly Filipským prozrazuje nakonec i pointu. Cesta přijetí pokory, cesta ponížení a utrpení není přese všechno cestou, která by smysl neměla. Cena této cesty pokory a snášení zloby druhých bude Bohem nakonec uznána - jako cesta vítězná, dojde k vyvýšení pokořených a ponížených: Proto /svého Syna Krista/ Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán (Fp 2,10-11). Řečeno paradoxem až orwellovským: porážka je vítězství, obdaření mocí se má stát vědomým rozhodnutím pro bezmoc a pro oběť. Toto je však už spíše tajemství a obsah velikonoční zvěsti o Vzkříšení, toto je třeba z dobrých důvodů nyní, na začátku pašijového týdne a při duchovním osvojování si velikonočního utrpení Kristova, zahlédnout jenom jakýmsi periférním viděním, diskrétně.

        A takovýto duch pokory, nelpění na moci, na egu, na darech má být přítomen i mezi námi a v nás, říká apoštol Pavel. Tímto etickým požadavkem, tímto pozváním k pokoře vlastně Pavel celý zpívaný hymnus o Kristově vědomé bezbrannosti uvozuje: Nechť je mezi námi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši. (Fp 2,5) Pavlův hymnus chápe jako náležité také připojení se všech, kdo chtějí slyšet, k uctívání Božího Syna Ježíše Krista: aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno, na nebi, na zemi i pod zemí, a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (2,10-11)Tímto životem ve sklonění se před Kristem a zároveň životem v radosti Boží přítomnosti, Boží slávy, se vlastně dá jednou větou definovat církev a poslání církve. Církev je celosvětové společenství různých kolen poklekávajících před vyvýšeným Kristem a společenství rozličných hlasů a jazyků vyznávajících Krista trpícího a vítězného. Amen.






    KÁZÁNÍ O POKÁNÍ A ZATVRZELOSTI

     3. dubna 2022


    Základ kázání: Zj 16,8-11 v Českém ekumenickém překladu (Další čtení: Fp 2,12-16 v překladu dr. Františka Žilky a Lk 17,11-19 v překladu Jeruzalémské Bible)


  • Čtvrtý anděl vylil svou nádobu na slunce: a byla mu dána moc spalovat lidi svou výhní.
  • Lidé hynuli nesmírným žárem a proklínali Boha, který má moc nad takovými pohromami; ale neobrátili se, aby mu vzdali čest.
  • Pátý anděl vylil svou nádobu na trůn šelmy: a v jejím království nastala tma,
  • lidé se bolestí hryzali do rtů a trýzněni vředy rouhali se nebeskému Bohu, ale neodvrátili se od svých činů. (Zj 16,8-11)

  •     Milé sestry, milí bratři, milí přítomní,

        v Bibli se setkáváme nespočetněkrát s myšlenkou pokání, to znamená zásadního obratu života a smýšlení, s pozváním Kristovým ke změně starého života a k započetí života nového, očištěného. Nacházíme výzvy k obrácení v evangeliu, promlouvají z Ježíšových podobenství i z dalších prorockých výzev, stejně jako z dalších mnoha výroků v epištolách a dalších knihách Nového zákona. Kristus chodí po judské zemi, káže často pod širým nebem a zve své židovské posluchače k rozžehnání se se starým odcizeným životem a k otevření se životu novému. Ponejvíce se tato radikální změna existence, pokání, lítost nad minulostí a dychtivé otevření se životu zcela novému v Bibli vyjadřuje řeckým slovem metanoia. A také když Ježíš Kristus hovoří o Božím království, a to mluví neustále, i tento příměr království Božího se týká změněného smýšlení a nového, obráceného života, otevřeného napříště Bohu a svobodě Boží: takto změnit svůj život znamená vstoupit do království Božího, žít z inspirace království Božího a patřit Bohu. Stejně tak apoštol Pavel volá své řecké, většinou pohanské současníky k obrácení, to znamená k odmítnutí pohanských nepravých bohů, volá je k rozhodnutí vystoupit ze starého odcizeného způsobu života, ze životního bloudění plného nepravdy a bezútěšnosti a k započetí života nového, obnoveného Kristem. Ale podobným způsobem vyzývá Pavel k radikální životní pravdivosti i zakotvené členy těch církevních společenství, se kterým se setkával - jsme tedy posly Kristovými, na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! (2 Kor 5,20). Znamená to tedy, že obrácení, pokání, obnova života z milosti Kristovy neznamená jeden navěky zaručený krok, který je snad provždy vykonán, třeba křtem, ale jde o vytrvalou a nekončící práci na prohlubování života s Bohem: A tak, moji milí (...), s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení (Fp 2,12). Tento důraz na prohlubování víry, na "uvádění svého spasení ve skutek", se hodí připomenout i během tohoto postního času, jde o zřetelně postní, předvelikonoční myšlenku.

        Když Písmo hovoří o pokání, nemá na mysli nějaké přehnané vnější projevy pokání, jaké patří spíše do pohádek, legend a pověstí. Kajícník tu svým pokáním zřetelně odčiňuje nějaký velký hřích minulosti a doprovází tuto změnu značně asketickými projevy: žužlá suché kůrky chleba anebo kořínky, pije pramenitou vodu, pohybuje se v okolo své poustevnické jeskyně nebo chatrče v žíněné košili a bičuje se důtkami. Podobné drsné odříkání poustevníka, které ovšem upadá do samoúčelnosti a snoubí se s pokrytectvím a s nedostatečnou duchovní opravdovostí, karikoval Jan Drda v nám všem zřejmě známé pohádce Hrátky s čertem, v postavě Otce Školastyka. Ten sice dosahuje v odříkání tělesných pokušení ohromných úspěchů, pyšně prohlašuje: "Od chvíle, kdy jsem se jako nemluvně spustil mateřského prsu, jsem se hříšně nedotkl ženy!", avšak podobné osvobození od tělesna a od světských kratochvílí Otce Školastyka nikterak nevzdaluje pýše, nelásce, nenávisti ani jiné nízkosti. Takto kajícná zbožnost vypadat nemá. Pravé pokání a pravé obrácení by mělo začínat právě uvnitř, skutečnou změnou smýšlení spíše než afektovaným odmítáním mlsání, hygieny nebo manželství. Podobné trápení tělesné schránky nemá před Bohem sebemenší cenu, smyslem pokání by mělo být zejména prohloubení duchovní vnímavosti a otevřenost Božímu království, ne jakási atletika v odříkání a v sebetrýznění. Z výzev Kristových, jak je čteme v evangeliu, zřetelně vyplývá, že jedině takovéto obrácení a prohloubení duchovní považuje za hodnotné, zatímco o asketickém ani poustevnickém odříkání fyzických potřeb Ježíš vůbec nemluví.

        Když nasloucháme evangeliu, můžeme snadno nabýt dojmu, že obrácení a změna života znamená něco dosti běžného, samozřejmého. V Písmu svatém se to obráceními a konverzemi přímo hemží, jako by tato razantní změna života představovala téměř jakýsi kolektivní sport ve starověku nejen židovském; jako by se na Blízkém Východě i všude okolo potkávali samí vyhranění hledači pravdy a dobra, kteří mají zájem úplně změnit dosavadní bludný život a přísahat na nově poznané evangelium. Ale tato zjednodušení zavánějící až morálním kýčem nekorespondují zjevně s naší zkušeností: takto krásné to ve světě okolo nás nebývá a zůstává otázkou, jak oprávněně si podobné věci myslíme o starověku a o počátcích křesťanské církve. Výrazná změna života a smýšlení bývá okolo nás záležitostí zcela výjimečnou, téměř neexistující. Venkoncem se skoro nikdo o pravdivé vedení života nezajímá, žije se setrvačně, bez hlubšího rozmyslu, bez potřeby pokání. Slova Máši - "já chci se kát, milé sestry!" z Čechovovy divadelní hry Tři sestry jako by patřila právě jenom na divadelní prkna. Sám biblický text nejednou promluví i k této skutečnosti zatvrzelého setrvávání ve starém způsobu lidství, v bloudění, omylu a v duchovní špíně. Ve složité a metaforické knize Apokalypse Janově, která je v Bibli knihou zcela poslední a také se pokouší prorocky postihnout něco z věcí posledních, z konce času a konečného vítězství Dobra nad Zlem, v této Apokalypse Janově nacházíme verše o jakémsi zaslepení celé civilizace, o jejím zatvrzelém odmítání pokání a obrácení. Čtvrtý anděl vylil svou nádobu (Božího hněvu) na slunce: a byla mu dána moc spalovat lidi svou výhní. Lidé hynuli nesmírným žárem a proklínali Boha, který má moc nad takovými pohromami; ale neobrátili se, aby mu vzdali čest. (Zj 16,8-9) Rozumí se, že verše Zjevení Janova nevyjadřují žádnou reálnou historickou zkušenost, jakkoli nám mohou být tyto metafory nepříjemně povědomé svou vnímavostí pro ekologické katastrofy obávané i skutečné. Ještě více moderně působí, alespoň na mne, obraz společností, které se i při očividné konfrontaci s Boží skutečností odmítají obrátit, odmítají své životy uvést do souladu s pravdou. I apokalyptický biblický spis Zjevení Janovo pojímá zatvrzelost a nezájem o Boží pravdu jako stav častý, běžný, nikoli nahodilý. Neboť se opakují tato zarytost a toto odcizení i po vylití nádoby pátého anděla zkázy, zřejmě na jiná místa a na jiné země: Pátý anděl vylil svou nádobu na trůn šelmy: a v jejím království nastala tma, lidé se bolestí hryzali do rtů a trýzněni vředy rouhali se nebeskému Bohu, ale neodvrátili se od svých činů. (Zj 16,10-11)Impozantní je zde myšlenka, že zatvrzelost nebo chcete-li hříšnost jednotlivců i celých kolektivů, národů, světadílů bývá tak zásadní, že se nezmění vlastně v jakékoli konfrontaci s Bohem, ani v konfrontacích s jakýmikoli ranami Božími. Mnozí ve chvíli největších nesnází či ohrožení slibují všemožné - například pozdější komunistický ústřední tajemník a československý prezident Antonín Novotný, jak vzpomínali později jeho spoluvězňové, v koncentračním táboře Mauthausen se prý denně zaklínal, že jestli z tohoto vyvázne se zdravou kůží, na politiku už do nejdelší smrti ani nesáhne. Když se někdo topí a polyká andělíčky, je hotov k jakýmkoli obratům svého života a třeba i k jakémukoli pokání, ale po zachránění pak často skutek rychle uteče.

        Texty Bible nezamlčují, že obrácení života k dobru není samo sebou, není tak docela časté. Obvyklé zůstává, že skoro všichni chtějí ve svých omylech žít a zemřít, ať to stojí co to stojí. Vícekrát jsem se už zaobíral otázkou, a koneckonců nejenom já sám, jak moc byla rozšířená kultura hledání pravdy třeba v antickém Řecku, aby bylo co srovnávat s kvasem evangelia v judské zemi Ježíšovy doby. Nejenom židovští proroci, ale také řečtí filosofové nějak po svém vybízeli k opuštění dosavadního nepravdivého života a k radikálnímu obrácení se k pravdě a k žití této pravdy. Velký filosof Sókratés například přesvědčoval své spoluobčany z Athén, aby se mnohem více než dosud starali o to, proč něco v životě považují za pravdivé, dobré a ctnostné. Sókratés s Platónem pak obhajovali přesvědčení, že nikdo nechce žít ve lži a ve špatnosti: pokud někdo přesto žije nepravdivým způsobem života, tedy jenom proto, že pravdu nepoznal; neměl štěstí na nikoho, kdo by mu pravdu ukázal, sdělil. Ale už Sókratův současník a spoluobčan, dramatik Euripidés, se vymezoval proti podobnému nemístnému optimismu týkajícím se lidské potřeby pravdy. Ve své tragédii Médea prezentoval Euripidés temné vášně ženy, která je opouštěna svým partnerem Iásónem kvůli mladší dívce a rozhodne se pomstít se mu tím, že zabije obě dvě jejich společné děti. Jak rozhodne, tak nakonec učiní - a Euripidova divadelní hra ukazuje jedinečnými uměleckými prostředky Médein vnitřní boj, žárlivost, zlobu, nechuť žít; ukazuje ovšem také, jak si je Médea dobře vědoma, že zabít vlastní nevinné děti je zlo, ale přesto to nedokáže neudělat. Euripidés polemizuje s myšlenkou filosofů, že kdo zná teoreticky dobro a pravdu, jedná automaticky v zájmu dobra a pravdy. Médea ví, že zavraždit děti, dokonce vlastní, je zlo, ale toto poznání jí nezabrání takovou ohavnou věc uskutečnit. Ukazuje se tu, že jiné vášně a sklony v nás nebo ve většině z nás převládají silněji než zájem o pravdu.

        Nejenom s ohledem na étos tohoto času postního a předvelikonočního se proto patří promýšlet téma hluboké hříšnosti lidských duší a hříšnosti lidstva jako takového, téma zaslepenosti, nezájmu o pravdu a o pravdivé, téma pošetilého setrvávání v pobloudilostech i v různých narcistních a sobeckých nepravdách. Patřilo by se vybřednout z tohoto upadlého života nepravdy, a to jak nekřesťanům, tak i křesťanům. K obrácení života, k pokání a přijetí pravdy však přečasto chybí síla. Zůstává takřka pravidlem, že lidé daleko umanutěji zvolí život v dosavadních návycích a nepravdách než razantní změnu svého starého a hříšného lidství. Myšlenka pokání, obrácení a pozvání Božího království do své duše pak bývá spíše opomíjená. Slovy Ježíšovými, pronesenými k zástupům pod širým nebem na jednom kopci: Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. (Mt 7,14) Amen.






    KÁZÁNÍ O NÁDENÍCÍCH

    27. března 2022  


    Základ kázání: Mt 20,1-16 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Ž 80 v Českém ekumenickém překladu a Ř 9,14-26 v překladu Jeruzalémské Bible)


  • Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici.
  • Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici.
  • Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu,
  • a řekl jim: Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.
  • Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak.
  • Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: Co tu stojíte celý den nečinně?
  • Odpovědí mu: Nikdo nás nenajal. On jim řekne: Jděte i vy na mou vinici.
  • Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!
  • Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár
  • Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru.
  • Vzali ho a reptali proti hospodáři:
  • Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!
  • On však odpověděl jednomu z nich: Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den?
  • Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě;
  • nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?
  • Tak budou poslední první a první poslední. (Mt 20,1-16)
  •    Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb,   

       podobenství, které bylo právě přečteno, patří ke známějším z těch, které Ježíš proslovil. Domnívám se, že ti, kteří žijí v jakékoli církvi a chodí na bohoslužby, se s tímto podobenstvím už několikrát za život setkali. Pokusíme se mu společně lépe porozumět.

        Sám příběh je převzatý z poměrů, který byly dobře známé Ježíšovým posluchačům. Je tu majitel vinice a potřebuje na ni najmout partu pracovníků na jednodenní směnu. Asi se nejedná o sklizeň, spíše o jakousi průběžnou údržbu. V zemědělských společnostech starověku se majetek neměřil ani tak na peněžní hotovost, natož na nějaké novodobé pojetí bohatství (vklady, dividendy, podíly ve firmě, akcie), ve starověku záleželo hodně na těchto vinicích nebo nějakých podobných plantážích. Zejména právě vinice, ale také olivové háje představovaly majetek a investici, jaké se dědily z pokolení na pokolení doslova po staletí. Dodnes můžeme ve Středozemí nacházet vinice a olivové háje, které tam stojí a jsou opatrovány přinejmenším od středověku. Péče o vinici anebo o olivové sady překračovala horizont jednoho lidského života, po desetiletí trvalo, než takové keře zapustily kořeny do mnohametrových hloubek a plody byly dobré. Poté už se takové vinice jen udržovaly a v některých letech přinášely úrodu dobrou, v některých letech nevalnou a v jiných zase přímo výtečnou. V kraji, ve kterém jsme ještě v nedávných letech bydleli, totiž na Mělnicku, stály vinice nepřetržitě od doby Lucemburků a tradovalo se, že některé dokonce rodí nepřetržitě od doby, kdy je nechal vysázet sám svatý Václav. Takhle chápaly dávné doby bohatství: naprosto ne jako ranec peněz, který se dá popadnout a jít, ale jako úrodný pozemek plný možností a zajímavých příslibů, ovšem vystavený jak přízni, tak i nepřízni podnebí. Bohatství jakéhokoli kraje se počítala v časech biblických podle toho, kolik vinic se tu nachází. Když chce Bible vytvořit nějaké skutečně katastrofické přirovnání naprosté zkázy, důsledku válečných zvěrstev, zpívá v Žalmu osmdesátém o divokém kanci, který rozrývá a pustoší vinice (Ž 80,14). Majitel pozemků ráno přichází na tržiště a poptává pracovní síly, které může za obvyklou denní mzdu jeden denár (Mt 20,13) nechat pracovat na své vinici. Přichází na tržiště ráno, skutečně v brzkých ranních hodinách, hned jak se rozední. Je třeba šest nebo půl sedmé ráno a na tržišti už lze i tak brzy najít zájemce o práci a sestavit si z nich pracovní četu. Dokonce i Český ekumenický překlad z nedávné doby nazývá dotyčné "dělníky", tak, jak to už za renesance překládala Bible Kralická. Může nám to znít nezvykle, moderní doba dělníky chápe zjevně jako zaměstnance průmyslu, zatímco méně kvalifikované pracující v zemědělství dnes takto zpravidla nenazýváme. Čeština před průmyslovou revolucí však chápala slovo "dělník" takto všeobecně, je to zkrátka ten, kdo pracuje rukama, nějakému vedení podřízený pracovník, docela klidně i na poli nebo na vinici. Pán vinice takto několik mužů hledajících denní výdělek oslovil a za smluvenou mzdu je poslal na svou vinici na brigádu. Kdosi, kdo navštívil současný Izrael, mi vypravoval, že ještě dnes tam jsou k vidění docela podobné reálie jako zde v evangeliu. Podobné nádeníky, zpravidla Palestince, tam jde dodnes snadno potkat a na den nebo na pár hodin si je najmout na určitých shromaždištích, často u dálniční výpadovky na konci měst. To se časně ráno postaví takový nádeník poblíž autostrády a sám neví, jestli si ten den vůbec něco vydělá, kolik si vydělá a jakou prací. Podobnost tohoto zcela současného údělu s Ježíšovým podobenstvím každého křesťanského turistu do Izraele ihned zaujme.

        Pán přichází na tržiště během dopoledne i odpoledne ještě několikrát a vždy nějakou další partu nádeníků najme, a vždy s nimi smluví mzdu jeden denár za odvedenou práci. Denár nabídne, dost podivně, i těm, které najme až v podvečer a ti pro něho pracují již jenom chvíli, do setmění. - Na konci dne se všichni seřadí a pán rozdává mzdu. Našince by mohlo zaujmout, že se tu nájemní práce obešla bez jakékoli písemné smlouvy, jenom stvrzená podáním ruky. Každý z nádeníků - nebo chcete-li dělníků - na vinici dostává na konci dne dohodnutý denár, smluvený denní výdělek. Denár dostává ten, kdo začal pracovat ráno, kdo dopoledne, odpoledne i před večerem. Denár vydělal každý, kdo pracoval, i kdyby pracoval jenom krátkou část dne. Když přišli (na řadu, k vyplacení mzdy) ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!' (Mt 20,10-12) Těmto prvním nádeníkům, prvním dělníkům potícím se na brigádě od rána zkrátka připadá pánovo počínání divné a také nespravedlivé, pokřivené. Nemohou si stěžovat, že smlouva nebyla dodržena, že by byli přísně vzato ošizeni - domluvený byl totiž jeden denár za celodenní práci, jak jsme si v evangeliu všimli. Ale vzhledem k tomu, že se kolegové podíleli toliko na dokončovacích pracích a inkasovali za to celodenní mzdu, domnívají se ti první, ti, kteří byli zapřažení od rána, že by za podobných okolností měli dostat víc. Když je pán vinice podle nich takový trumbera, že za hodinu práce vyplatí denár, tak by mu snad tohle podivínství mohlo zůstat a dát té ranní směně denárů třeba deset nebo každopádně více než té pracovní četě, která toho už navečer mnoho nenamakala. K tomu se nicméně majitel vinice nemá a ve své podivné rozmarnosti a rozmařilosti vytrvá. Řekne stěžovateli z ranní směny: "Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?" (Mt 20,14-15) Proti tomu v zásadě nelze nic namítat. Po cimrmanovsku řečeno, může se vám to nelíbit, můžete s tím nesouhlasit, a to je asi to jediné, co s tím můžete dělat. Je jasné, že peníze jsou pánovy, vinice také jeho, žádná uzavřená dohoda porušena nebyla a i když se snad celodenním pracovníkům může zdát výsledek neférový, a ne bezdůvodně, těžko se tu dá cokoli reklamovat. Podivná slova, která pán vinice říká tomu nespokojenci - "nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?" - tato slova znamenají pro posluchače Ježíšova podobenství jasnou narážku, že ten pán vinice není tak docela obyčejným vinařem: on je to samozřejmě sám Bůh, podobenství je o něm. Což tedy v Matoušově evangeliu uvozuje už úvodní verš podobenství: "Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici... (Mt 20,1) Tato pohádka o podivném a rozmarném, ale nikoli šidícím hospodáři je zkrátka a dobře o Bohu a o tom, jakých věcí se můžeme nadít od Hospodina.

        Co si vzít z Ježíšova podobenství pro život, co si z něho vzít pro víru? Třeba poslední budou první a první budou poslední (20,16), to je docela hezké přirovnání, to je pěkný bonmot a mockrát v životě, ve sportu, v historii i během společenských převratů se dá takovými slovy shrnout všechno podstatné. Tato věta podobenství vůbec vypovídá i leccos zásadního o celé zvěsti evangelia: Ježíš káže těm, kdo jsou na okraji, kdo jsou bezectní, žebraví, nemocní, také hříšní, nevědí, co se sebou. Těmto říkává, že blahoslavení, kteří trpí, blahoslavení, kteří pláčou, blahoslavení chudí duchem i chudí kapsou. Naopak ostře Ježíš tepe pyšné tohoto světa, bohaté, mocné, nemilosrdné. Ježíšovo podobenství o dělnících na vinici je jistě možné připojit k těmto motivům evangelia Kristova o tom, že Bůh vidí i ty nejposlednější a nejponíženější a bere se za ně. - Další význam podobenství o podivných poměrech a podivných mzdových podmínkách na vinici patrně míří na v Ježíšově době rozšířenou myšlenku vyvoleného židovského národa a jakousi pýchu s tím spojenou: Ježíš sám je žid a působí mezi židovským obyvatelstvem Blízkého Orientu, a zároveň zvěstuje jakési univerzální učení, nejen pro židy, ale pro všechny, učení o tom, že Bůh je tu pro všechny národy, Bohu záleží na všech a na každém a jakákoli pýcha na nějakou prvorozenost nebo národní vyvolenost se vzhledem k velikosti Boží stává nemístnou: poslední budou první, pohané či "pronárody", jak říká Bible, budou napříště vyvolení a ne jen přehlížení a opovržení. Všichni dostanou stejně, a nikoliv málo - kdo poznal Boha kdysi dávno nebo až úplně nakonec, obdrží rovný díl, obdrží svůj denár. Bůh je Otcem všech, jak těch, kteří se dle metafory Ježíšova podobenství lopotí od rána i těch, kdo přišli do práce až na pátou večerní. - Protestantská četba evangelia zdůrazňuje pak svrchovanost Boží, včetně snad Boží rozmarnosti, viděno optikou smrtelníků, zdůrazňuje nepochopitelnost Božích úradků. I takové čtení má oporu v biblickém textu; neříká snad pán vinice nespokojenému zaměstnanci: Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? (Mt 20,14-15) Takto i apoštol Pavel, jak jsme slyšeli, píše Římanům: Mojžíšovi (Bůh) řekl, 'Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.' (Ř 9,15) Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?" (Ř 9,20-21) Dovolím si tu nabídnout ještě jeden výklad tohoto Kristova podobenství, této dá se říci hádanky. Že tento nadpřirozený hospodář na vinici zaplatil všem svým nádeníkům stejný denár, dokonce i těm, které zaměstnal na pouhou hodinku, podle mě nějak souvisí právě s jeho božskou mocí vidět do našich srdcí a zahlédnout svýma Božíma očima i to, co zůstává skryto. Když nějaký nádeník žije plný úzkosti, jestli se mu během dne podaří vůbec něco vydělat a přinést domů, jestli někdo řeší přes den trampoty, co bude, jestli uživí sebe a blízké, jestli se mu podaří sehnat nějakou práci - někdo podobný je možná soužený většími starostmi a větším stresem než ten, kdo od rána pracuje na vinici, štěpuje, roubuje a vytrhává plevel. Než ten, kdo nesl tíhu dne a vedro (Mt 20,12), jak vyčítá pánovi vinice jeden z těch nespokojených, kteří byli zapřaženi od rána. A nadpřirozený božský vinař mu právě za tyto všechny bolavé starosti a nejistoty zaplatí stejně jako těm, kdo se lopotí. Božský hospodář a majitel vinice vidí to, co je skryto očím lidským, vidí touhu a trápení, a odměňuje je mzdou, která je v jeho očích mzdou spravedlivou. Amen.








    KÁZÁNÍ O FILOSOFII A PSEUDOFILOSOFII

    20. března 2022


       Základ kázání: Kol 2,6-11 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgické čtení: 1 Kor 1,18-31 v překladu Jeruzalémské Bible a Lk 10,37-42 v překladu dr. Františka Žilky)


  • Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána.
  • V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.
  • Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu.
  • V něm je přece vtělena všechna plnost božství;
  • v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil.
  • V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla. (Kol 2,6-11)
  •     Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb,

       věty z Epištoly Koloským přečtené v dnešních bohoslužbách představují projev výrazného zamítnutí světské moudrosti: proti té staví pevnost a hloubku víry v Krista. Podobně zaměřených vět najdeme ovšem v novozákonním biblickém textu více, patřilo k nim i jiné dnešní liturgické čtení, převzaté z Pavlovy První epištoly Korintským: Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. (1 Kor 1,22-23) Oproti tomu se verše Listu Koloským výslovněji vymezují proti filosofii. Autor Epištoly Koloským, kterým je neznámý teolog rané církve vycházející z apoštola Pavla, v jistém nepřímém smyslu tedy žák Pavlův, podle mého názoru velice určitě rozvíjí myšlenku původního Pavlova Prvního listu Korintským, myšlenku o naprosté exkluzivitě Ježíše Krista a spásy z Krista. Boží Syn Ježíš Kristus sám je podle této myšlenkové figury sám o sobě zcela postačujícím základem k tomu, abychom žili už tento život na zemi šťastně, abychom nebloudili a abychom žili ve víře a jistotě života věčného. A ničeho jiného než Krista pro naši existenci už ani není třeba: není jiné pravdy než v Kristu, není jiné spásy, jiné nesmrtelnosti, jiného štěstí než v Kristu Ježíši. Tohle chce Epištola Koloským velice zdůraznit. A zároveň je tu představen Ježíš Kristus jako mocnost natolik nadsvětská a ideální, natolik blízká svému Otci na nebesích, že k jeho poznání nemá moudrost světa co říci. K poznání Krista a k životu s Kristem zůstává prý postradatelnou jak filosofie, v epištole označená jakoprázdné a klamné filozofování (Kol 2,8), stejně tak se tu obejdeme bez židovských rituálů i bez následování židovského Zákona (Tóry). Vůči židovské zbožnosti se ovšem List Koloským vymezuje až ve větách následujících, kterényní zůstávají už za horizontem našeho bohoslužebného čtení i kazatelského zamyšlení. Dnes promluvme o filosofii, o tom, co má biblická Epištola Koloským proti "filosofování", pročpak ho má za prázdné a klamné, jestli je podobný negativní postoj odůvodněný proti veškeré filosofii anebo jenom proti nějaké filosofii pokažené či zavádějící. Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu, uvádí List Koloským (2,8). - Filosofie a filosofování nemají v každodenním životě zvláště pak v české společnosti úplně optimální pověst. Často se filosofie chápe jako marná ztráta času, jako ulpívání na nic zajímavého nepřinášejících všeobecných průpovídkách, jako odvracení se od praktické konkrétnosti ve jménu jakéhosi pseudochytrého snobství. V češtině máme určitý zažitý obrat: "přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta" - v zásadě nějak takto se chápe také filosofie. Někteří nicméně tuší, že filosofie přinejmenším dříve bývala něčím úctyhodným. V Praze na univerzitě mají filosofickou fakultu, z ní vylézají samí vzdělanci, jistě se tak nejmenuje náhodou. Někteří si vzpomenou na učeného profesora Jana Patočku, filosofa, který s noblesou sobě vlastní oponoval komunistické moci, sepsal provolání Charty 77 a zemřel po výslechu Státní bezpečností. Možná tedy ta filosofie někdy k něčemu opravdu je, nemluvě o tom, že zakladatel Československa Tomáš Garrigue Masaryk byl také svou profesí filosof a napsal různé filosofické knihy. A tu se ukazuje, že filosofie se ne vždycky vylučuje s určitým praktickým umem, s evidentní praktickou schopností. Samo slovo "filosofie" zavedli Řekové, zřejmě Sókratés, a znamenalo lásku k moudrosti, usilování o moudrost; v širším smyslu pak hledání základů, uvažování o tak zásadních tématech jako o světě, vesmíru, bozích, dobru v lidském životě, smrti, pomíjivosti i nesmrtelnosti. Je jasné, že takovéto myšlení starověkých filosofů není úplně vzdáleno otázkám jak vědeckým, třeba týkajícím se astronomie, tak ani náboženským - které pak v nějakém smyslu hledí zodpovědět třeba i křesťanská víra. Pohanští Řekové si filosofického myšlení nade všechno cenili, pomáhalo jim orientovat se v těchto závažných záležitostech, pomáhalo jim tříbit racionalitu stejně jako etiku - a ostatně vidíme, že ne náhodou se evropská civilizace dokázala později neobyčejně zdatně rozvíjet: je tomu tak proto, že základy Evropy dokázali svými myšlenkami, nestárnoucími myšlenkami a úvahami, položit takoví velikáni filosofie jako Platón, Aristotelés a mnohem později pak třeba Němec Immanuel Kant nebo Francouz René Descartes.

        Proti filosofickému hledání se ovšem v nějaké míře věty Epištoly Koloským ohrazují. Filosofii, v Řecku všeobecně váženou součást vzdělanosti Epištola Koloským, psaná především pro řecké čtenáře, jaksi zlehčuje a uvádí ji až do protikladu vůči základům pravé křesťanské víry: Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. (2,8) Zdálo by se, že se tu napadá jenom nějaká zkreslená a špatná filosofie a že i z hlediska pisatele epištoly jde zachránit alespoň nějakou lepší filosofii, nějak ji použít pro blaho křesťanstva. Lidským "bájím" se lze vysmívat, budiž, o nějakém diletantském přemítání o "vesmírných mocnostech" (lépe řečeno elementech) si jde snad myslet své, ale to by přece nemělo zasáhnout alespoň tu nejnáročnější filosofii, nebo přece ano? Copak filosofii nejde "pokřtít", použít ji pro obranu nebo pro obohacení křesťanské víry? Dozvídáme se tu na každý pád alespoň něco málo o dobových filosofických snahách, z Platónova odkazu a ze stoické filosofie vycházejících pokusech uchopit vesmír pomocí pojmového rozčlenění na mocnosti, tzv. elementy - jaké elementy? Například na vodu, vzduch, oheň a zemi. Když však nahlédneme do řeckého originálu Písma, zjistíme, že tu autor listu skutečně odmítá paušálně všechnu filosofii, dobrou i špatnou, respektive každé filosofické myšlení se tu považuje za projev prázdnoty a klamu: toliko český překlad Bible toto příkré zamítnutí filosofie snad poněkud změkčuje. Máme zde co do činění s jistým postojem, který se ovšem v církvi minulých dvou tisíciletí objevuje v různých periodických vlnách: jde o skepsi vůči představě, že nám rozum a intelekt vůbec v hledání Božích cest může jakkoliv pomoci, pokud není dokonce překážkou. V této souvislosti bývá samozřejmě uváděn Ježíšův důraz na "maličké tohoto světa", na blahoslavené chudé duchem (Mt 5,3), na hříšné, zoufalé, hladové, na děti, "nebudete-li jako děti, nevstoupíte do Božího království" (Mk 10,14) - zkrátka že Ježíš přichází právě pro takové, kteří naprosto nepoužívají žádnou učenou filosofii ani světskou moudrost. Epištola Koloským zase ukazuje Krista Božího Syna ukřižovaného a vzkříšeného jako do té míry skutečnost spočívající nad světem a mimo tento svět, že potom veškeré snahy světa poučit sebe i druhé o pravdě ve světě, tedy zejména snaha filosofů, tady nic nemůže přinést: Boží skutečnost je zvěstována jako větší a neuchopitelnější než každý lidský rozum, než každé vědění. Boží Syn přistoupí jen k tomu, koho si On sám vyvolí a toto je hluboké tajemství víry, kterým filosofie ani racionalita nemá možnost proniknout ani k němu cokoli říct.

        Podobný postoj pěknými slovy vystihuje církevní otec Tertulián už někdy okolo roku 200: "Co má Jeruzalém společného s Athénami? Co církve s akademiemi? Co křesťané s heretiky? Naše učení pochází ze Šalomounova sloupořadí, a Šalomoun sám zanechal nám také poučení, že Pána je třeba hledat v prostotě srdce. (...) Po Ježíši Kristu nepotřebujeme žádné sofistické poučení a po evangeliu potřebujeme žádné zkoumání. Když věříme, nežádáme nad víru nic víc." (Tertulián: De praescriptione haereticorum) Trochu macešsky se tu pohrdá veškerými dobry filosofie, která třeba mohou i věřícímu prospět k duchovní zralosti, odpomoci mu od různých pochyb, od nezralého fanatismu, stejně jako leccos ukázat nevěřícímu o rozporech samotného nevěření. Zdá se, že Tertulián tu dobře přečetl a vstřebal, co sděluje církvi právě Epištola Koloským se svým negativním postojem k filosofii, světské moudrosti a venkoncem vlastně i k vědě. Je ovšem určitá potíž, o které je třeba vědět: že když se podobné biblické texty vymezují proti světské moudrosti ve jménu zakotvení ve víře, činí to tak z pozice už nalezeného království Božího. Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. (Kol 2,6-7) Toto jde říci snad tomu, kdo již Boha nalezl, kdo žije z jistoty a milosti víry - ne však někomu, kdo hledá, kdo pochybuje, dokonce ani tomu, kdo pochybnosti nebo nevíru někoho jiného pastýřsky vyvrací. Nemají spíše myšlení, věda a samozřejmě také filosofie podobnou roli, jakou jí připsal velký nábožensky založený filosof a matematik Ludwig Wittgenstein? Ten pravil, že má filosofii za jakýsi žebřík na nebe, který pak můžeme po dosažení jistot zahodit, nejdříve je však třeba tento žebřík použít; není tedy filosofie nějakým podobným žebříkem? Není radost víry až koncem a cílem cesty, až závěrem jakéhosi hledání a nalézání? Neoceníme nadzemskou moc a pomoc Ježíše Krista teprve tehdy, až učiníme jakousi nutnou zkušenost marnosti světa? Teprve po selhání světa a po vystřízlivění z iluzí světa pak vyvstává světlo Božího Syna Ježíše Krista, Ukřižovaného a Vzkříšeného, o kterém v modlitebním hymnu zpívají verše druhé kapitoly Epištoly Koloským: V něm je přece vtělena všechna plnost božství; v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil. (Kol 2,9-10) Amen.








    KÁZÁNÍ NA PRVNÍ NEDĚLI POSTNÍ : O VĚTRNÉ HŮRCE 

    6. března 2022


    Základ kázání: 2 Kor 6,1-10 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: 2 Kor 11,24-33 v Českém ekumenickém překladu a Mk 2,18-22 v překladu Jeruzalémské Bible)


  • Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno,
  • vždyť je psáno: 'V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.' Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!
  • Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu,
  • ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech,
  • pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění;
  • prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem svatým, nepředstíranou láskou,
  • slovem pravdy, mocí Boží. Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně,
  • procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu;
  • jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí; umíráme - a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti;
  • máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše. (2 Kor 6,1-10)
  •    Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb a milí všichni přítomní,

       oslovuji vás během první neděle postní, několik dnů po Popeleční středě, která postní období započala; Velikonoce pak tento postní čas ukončí. Spiritualita naší církve se z dobrých důvodů vyhýbá tomu, aby zdůrazňovala nějaké zvláštní vnější projevy zbožnosti, které by snad měly být patřičné pro postní dobu. Jistě budeme všichni jíst i v příštích týdnech stejně masa, kolik jíme dosud, nebudeme ve velkém přecházet na sladkovodní ryby, jako to činili v postním období naši středověcí a renesanční předkové. Nebudeme nejspíš méně mlsat, méně pít alkohol, nebudeme se méně odříkat světských kratochvílí ani radovánek. Přesto vás chci zcela nenátlakově vyzvat, abyste si všichni postní dobu užili tak, jak náleží - jako čas ne snad depresivní, ale prostě čas předvelikonoční, čas zadumaný, čas pro myšlenky na sebe a na svou duši jakýmsi zvláštním způsobem vyhrazený.

        Pro tento postní čas se nepochybně hodí začíst se do vět apoštola Pavla, do jeho dopisů, které jsou nám i budoucím pokolením zanechány v Novém zákoně. Jistý vyhraněný francouzský katolík devatenáctého století, Léon Bloy, napsal: "Kdykoli se chci dozvědět něco nového, otevřu si apoštola Pavla." (Je to určitá jízlivost vůči dobovým sdělovacím prostředkům, vůči žurnalistice: spisovatel Bloy tím zdůrazňuje, že přes tisíciletí se klenoucí svědectví apoštola Pavla o Bohu i o svých vlastních zápasech je o mnoho více plné života a smyslu než dnešní zpravodajství, drby a polemiky kdoví od koho a kdoví o čem.) I já na každý pád doufám, že apoštol Pavel se jeví z textů, které vám chci v tomto bohoslužebném zamyšlení předložit, jako náš současník. Zaslechneme v Pavlových slovech z Druhého listu Korintským prožitek, který působí velice moderně a mohl by být docela klidně i náš, nebo přinejmenším v mnohých chvílích našeho života jsme ho mohli pociťovat dosti obdobně. "Procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu; jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí; umíráme - a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše." (2 Kor 6,8-10) Jak velice se tu vyvrací rozšířená, ale nehluboká představa o svatosti! Apoštol Pavel přiznává mnohé nesnáze, mnohé klesání na mysli, mnohou bolest. Naprosto nežije v žádném stavu zajištěnosti a nějakém klášterním závětří či zátiší. Přiznává zde, že se svým životem i svými aktivitami stává součástí mnohých konfliktů. Jeho existence, jeho pověst není rovněž bez poskvrny: čelí odmítání, nepřijetí, pomluvám, ale také perzekuci. Nechejme si vypravovat ještě do větších podrobností samotným Pavlem, jaké problémy a průšvihy ho potkávají, jak moc mu teče do bot: "Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve." (2 Kor 11,24-28)

        Apoštol Pavel by si dozajista většinu těchto průšvihů a možná dokonce všechny ušetřil, kdyby nebyl obětí svého poslání apoštola a zvěstovatele Krista. Je zřejmé, že v tomto se bouřlivosti Pavlova života naše životní okolnosti nepodobají, naštěstí nepodobají, že se setkáváme s Kristem v daleko vnějškově vzato pohodlnějších a zajištěnějších poměrech. Napadají mě nyní slova: "na větrné hůrce". Václav Havel v době svého disidentství napsal stejnojmenný esej či spíše nekrolog o katolickém literátovi Bedřichu Fučíkovi - i on zažil podobně přerývaný život, celá padesátá léta strávil ve vězeních stalinistů, byl perzekvován pro svou víru a pro své demokratické smýšlení i později, v časech Charty 77: a tento usměvavý, bělovlasý a vyrovnaný stařec k Václavu Havlovi při jednom setkání prohodil tato slova, "na větrné hůrce"; celý život křesťansky aktivně věřícího se podle Bedřicha Fučíka odehrává obrazně řečeno na větrné hůrce, na exponovaném, nevlídném místě, kde foukají větry a vichřice a kde je třeba rvát se s nepřízní, s příkořím, ohrožením víry, se zlem a s ďáblem. Nu, apoštol Pavel tedy v prvním století žije a pracuje na podobné větrné hůrce a zve k životě na větrné hůrce všechny vyznavače Krista, zve nebát se toho, jak to na větrné hůrce fouká. Evangelium apoštola Pavla zve k doufání, že i ve všech nutných vichřicích a nevlídnostech je to koneckonců Bůh, který je a bude naší konečnou ochranou i záchranou.

        Pavel prekérnost života, svého života, ale i našeho života, vyslovuje takto: Ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění; prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem svatým, nepředstíranou láskou. (2 Kor 6,4-6) Vypíchněme tu jednu důležitou věc. Těm, kteří věří v Krista, se naprosto nevyhýbají kalamity tohoto světa, ani pocit vyčerpanosti, marnosti, ani pronásledování; a nejde tyto věci ani chtít z našeho života odvrátit, vyreklamovat. Nejde chtít život, který bude prostý "soužení, tísni, úzkosti, ran", jak nám to tady apoštol Pavel všechno vyjmenovává a na své vlastní životní cestě prezentuje. Život bohatý na konflikty, na starosti, útrapy a ztroskotání, není tu pochopen jako trest, ale jako běžný, neodvratitelný průvodní znak existence křesťana a koneckonců jistě nejenom křesťana. Bezesné noci, nepokoje, vyčerpanost - helemese, tyto pocity, se kterými se dnes chodí za psychology, psychiatry a jinými poradci duše, tedy zjevně nepostihují teprve nás, semleté moderními nároky, ale znal je už Pavel! Pavel, který žil a pracoval příkladně pro evangelium a který byl, jak je zjevné, obdarován mnohou Boží milostí; a Pavel tyto své starosti, toto své utrpení nezastírá, neretušuje, ale naopak utrpení vyjevuje jako reálné, jako postihující jeho a postihující každého, kdo se vydal Kristovou cestou! Mluví v množném čísle, nejenom za sebe - nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu, ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v žalářích, nepokojích atd. (2 Kor 6,3-5) Jiný novozákonní svědek, autor První epištoly Petrovy, v podobném duchu rozjímá nad tím, že není žádnou slávou trpět pro vlastní hloupost a vlastní hříchy, je však krásné, Bohem posvěcené trpět pro následování Krista, pro kristovský způsob života (1 Pt 2,19-20). Nepočítá se tu s tím, že by se život, tento pozemský život, odehrával bez bolesti a bez utrpení. Buďto trpíte tak, že jste semleti odcizeným, nemoudře vedeným životem - anebo proto, že hledíte žít dobře a věrně, že kráčíte po stopách Kristových a nesete společně s ním jeho kříž.

        Milé sestry a milí bratři, rád bych vás ovšem upozornil nejenom na bolestné, ale i nadějné tóny v Pavlových slovech epištoly. Čteme tu nejenom o úzkostech a ohroženích, ale i o paprscích Boží blízkosti, které tyto temnoty rozrážejí. Setkáváme se v Pavlově Druhé epištole Korintským ani ne tak se stěžováním si na příkoří, pronásledování, únavu, úzkost nebo pomluvu, ale zejména se zmužilým vyznáním víry ve zdroje, ze kterých čerpat sílu pro překonávání těchto soužení. Apoštol Pavel navrhuje (z vlastní nesnadné zkušenosti) čelit všemožným protivenstvím: bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem svatým, nepředstíranou láskou, slovem pravdy, mocí Boží (2 Kor 6,6-7). Neboli poznáním Boha, živým vztahem k Bohu - a snahou atmosféru tohoto setkávání se s Bohem přenést i do atmosféry našeho pozemského, každodenního života. A nezazlívejme apoštolu Pavlovi, že se tu svým slovem pohybuje v určité obecnosti, že málo konkretizuje, jak do podrobností má vypadat toto věřící překonávání překážek, tato snaha v Duchu svatém nenechat se semlít starostmi, strastmi a těžkostmi našeho života. Nad tím uvažujme každý sám za sebe, sestro, bratře, milý posluchači, milá posluchačko kázání a čtenáři, čtenářko epištoly Pavlovy - jak přesněji uchopit situace našich jedinečných životů vedeni "Duchem svatým a Boží mocí"! Pavlovy věty promlouvají prožitkem obdarování z Boží síly, svědčí pro schůdnou možnost proplout záludnostmi tohoto života s nezpochybněnou, prohloubenou vírou v Boha a také pro možnost něco z toho světla, které Božím darováním dopadlo na náš život, darovat ještě dál: našim bližním, našemu světu, našemu okolí. Pro možnost existovat i v těle, i ve starostech, i na tomto světě v atmosféře "bezúhonnosti (...), trpělivosti, dobrotivostí a nepředstírané lásce" (6,6).

        Chtěl bych vás společně s apoštolem Pavlem v tuto první postní neděli pozvat k obnově sil, které čerpáme z Boží přítomnosti v našich životech a v našem společenství. Domnívám se, že právě k tomuto by měl sloužit postní čas především: ne k odpírání si jídel, pamlsků nebo požitků, ne k různé vnějškové, "skutkařské" zbožnosti vyčerpávající se gesty, ale spíše k obnovování a utvrzování niterného vztahu k Bohu, dárci veškeré síly. Umíráme - a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše. (9-10) Víceméně všechny starosti a všechna pokušení, která potkávají nás, všechny překážky, se kterými i my zápasíme, všechny z nich naši věřící předkové, i apoštolové, znali a zápasili s nimi podobně jako my. Proto lze přijmout i jejich zvěst o naději v těchto zápasech, i jejich řešení. Amen!






    KÁZÁNÍ O MODLITBĚ ZA VLÁDCE

    27. února 2022 


    Základ kázání: 1 Tm 2,1-4 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Da 2,20-22 v překladu Bible Kralické a J 18,33-40 v překladu Jeruzalémské Bible)


  • Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi,
  • za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti.
  • To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce,
  • aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. (1 Tm 2,1-4)

  •     Milé sestry, milí bratři, milí přítomní,

       když verše První epištoly psané Timotheovi žádají, ano, dokonce důrazně doporučují, aby se v církvi žilo čilým modlitebním životem, stěží proti tomu lze cokoliv namítat. Církev má být jistě nesena modlitbami - i život každého jednoho věřícího. Když mluvíme o modlitbě jednotlivce, nezname opakovat vkleče předepsané modlitby, ale žít bohatým vnitřním dialogem s Bohem. Modlitba jednotlivce je živou otevřeností vůči Bohu, otevřeností vůči tomu, co nám Bůh sděluje a pokus popasovat se s tím, co slyšíme jako Bohem pro nás řečené, pokus popasovat se s tím v myšlenkách, v cítění i v praktickém jednání. Ale sdělení epištoly psané pro Timoteje má dosti zřetelně na mysli modlitby církevního společenství spíše než osobní modlitbu jednotlivcovu: na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi (1 Tm 2,1) - takovéto modlitby se tedy mají konat, mají být pořádány: zjevně tedy na společném setkání církevních členů, ve shromáždění otevřeném v nějaké míře světu. Důraz těchto veršů míří poněkud odlišným směrem než Ježíšův pokyn, aby se modlitebník vyvaroval modlení na veřejnosti a upoutávání pozornosti kolemjdoucích zbožností dávanou na odiv: Když ty se modlíš, říká Ježíš učedníkům předtím, než je naučí Modlitbu Páně (Otče náš), vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí (Mt 6,6). Ježíš zřetelně míní autentický duchovní a modlitební život jednotlivé sestry a jednotlivého a bratry, který může a snad i má zůstat skryt pozorování a účasti veřejnosti. Zde, v První epištole Timotheovi, však je k vykonávání zbožných přímluv, proseb a díkůvzdání zavazována církev: členové církve, sestry a bratři ve svém společném úsilí, ale i církevní sbor. Tyto modlitby různého druhu a různého vyznění tudíž koná i naše shromáždění  během bohoslužeb a neodlišuje se tím od jiných církví na jiných místech a v jiných dobách. Mají se tyto modlitby konat za všechny, sděluje Timoteovi i ostatním epištola - bez jakýchsi bariér, bez vyloučení jakýchkoli "jiných": Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi. V církvi má být vzdáváno Bohu díky a mají se pěstovat přímluvy za všechny lidi, ne tedy jenom blízké, ale i za vzdálené, také za ty, kteří nám nerozumějí, za ty, kteří patří jiné víře nebo žádné víře, za ty, kteří nám jsou protivní, samozřejmě za ty, kteří náležejí k jiným rasám, jiným společenstvím, jiným národům, a dokonce evidentně za hříšné a nehodné, za ty, kteří poškozují nás, obcházejí zákon, obcházejí evangelium. Rozumění biblickým veršům zamítá jakoukoli snahu vyvléci se z modlitby za odsouzence k smrti, za viníka, za odcizené duše: stojí tu při díle zásadní univerzalita modlitebního života církve, její zřetel na všechny, princip existence církve je být zde pro všechny a pro každého a modlit se, přimlouvat se a prosit za všechny.


        Ale když sledujeme výklad epištoly dále - musím se přiznat, že poněkud trnu. Pisatel biblického listu vzápětí vybízí modlit se za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti (1 Tm 2,2). Předchozí verš vyznívá ještě jaksepatří univerzalisticky, modlit se podle jeho pokynu máme za každého a za všechny, není nikoho, za koho by nemělo býti modleno - ale jakmile promluva zachází do nějakého upřesňování, za koho se modlit přednostně, hned na prvním místě tu vidíme naše světské vládce. Epištola hovoří na prvním místě o "králích" (hyper basileón), což jistě stojí za zvážení, když vezmeme v úvahu, že v Římě vládli tou dobou nevládli králové, ale císaři - srov. i J 19,15, řec. orig. "kaisar" - , že tehdejší antické Středozemí znalo různé formy vládnutí a různé další vladařské tituly, Řím byl dokonce po staletí až donedávna republikou. Zvána je tu ovšem církev také k modlitbám, přímluvám a díkůvzdáním za jiné držitele moci, doslovně tedy za "ty sedící v popředí", ty, kteří vynikají svým postavením nad jiné - ať už i toto znamená cokoliv, ať už to znamená různá lokální knížata, náčelníky a papaláše, nebo snad vlivné státní úředníky.


        Jaká to změna od důrazů a tónů evangelia Ježíšova! Vcelku bychom podobné myšlenky nemohly od Ježíše slyšet. Když Ježíš káže přicházející Boží království, to je pořád - poslední budou první, první budou poslední (Mt 19,30); to je samé: blaze vám, kdo nyní hladovíte (...), blaze vám, kdo nyní pláčete (...), blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymažou vaše jméno jako proklaté (Lk 6,21-22): muselo se něco docela významného ještě stát s Ježíšovým učením a se společenstvím křesťanů, že od radikálního opovrhování světskou vládou a lhostejného neřešení vladařů dospěly věci někdy v kolem poloviny prvního století tak daleko, že začalo tolik záležet na modlitbách za vládce i za jejich aparát. - První epištola Timotheova, jejíž verše tvoří východisko dnešního kázání, hledí sice rozvíjet teologii apoštola Pavla a stylizuje se tak, jako by ji Pavel sám psal svému církevnímu spolubratru, avšak zde běží jenom o literární úzus: tato epištola vznikla dlouho po Pavlově smrti, sepsaná ani ne tak Pavlovými bohosloveckými žáky jako spíše bohosloveckými vnuky, v časech, kdy už se církev s jakýmsi zdarem zabydluje v tomto světě a také se do jisté míry profesionalizuje. Do jejích zájmů promlouvají nyní už konzervativnější přístupy, vysoké oceňování stability, kterou by v příznivém případě měli zajistit poměrům a církvi vladaři a státní představitelé, buďsi klidně pohanští. Nekřivděme církvi, nepodezírejme ji, že by si snad od "králů" slibovala přímou podporu Kristovu učení a sobě samotné. To by byla výtka zcela historicky neoprávněná, v době vzniku epištoly, ve druhém století. Církev očekává tehdy od světské moci, v příznivém případě, klid a pokoj a v tomto ohledu příznivé podmínky pro své nenásilné působení ve společnosti.


        Co k tomu povědět ještě? Samozřejmě že církev tímto svým postojem k vladařům a mocným upadá do rizika, že se takto kompromituje s vladaři nehodnými, nemorálními a šílenými. Takových bylo vždycky dost. Pokud bude i takovéto problematické vladařské figury a figurky zahrnovat církevní společenství hojnými modlitbami a vzdávat za ně Bohu díky, jak to žádají verše První epištoly Timotheovy, možná si takováto církev koleduje o jakousi spoluodpovědnost za všemožné vladařské kousky těchto špatných vladařů a také o určitý pokles vlastní prestiže mezi těmi, kdo špatnou vládou trpí. Na druhou stranu však i Kristus vehementně žádá, abychom milovali své nepřátele a modlili se nejenom za ty, kdo nám jsou milými, ale také za své pronásledovatele (Mt 5,44). Možná modlitba za tu kterou vládu, za krále, panovníka, prezidenta, premiéra nebo za nějakou místní lokální veličinu naplňuje, má právě tuto povahu lásky k nepřátelům a modlitby za ně. Další věcí je, že ten profit z konání dobrých či snesitelných vladařů, který uvádí slova epištoly Timotheovi, ten nám zní za všech okolností dosti srozumitelně: abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti (1 Tm 2,2). Tichá a o moc neusilující křesťanská církev pozná dobrého vládce tak, že tento umožňuje nebo přinejmenším neblokuje "tichý a klidný život - v opravdové zbožnosti a vážnosti". A církev se modlí možná ne ani tak za to, aby se vladařovi na jeho trůně dobře sedělo, ale za to, aby se vladařovi třeba i přes přirozenou nestálost a zkaženost vládců rozsvítilo jaksi v kotrbě, aby nepoužíval křiklavé násilí a diskriminaci a aby snad z jeho vládnutí vzešel, třeba i mimo vladařovu vůli, církevním sborům jakýsi duchovní užitek, zejména tedy prostor k pokojnému působení a zvěstování.


        Takovéto působení církevního společenství, pokud jde ovšem o autentického společenství křesťanů a ne nějaké zakleté a samoúčelné církevní struktury, takovéto působení má vést dle epištoly k tomu, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu (1 Tm 2,4). Jestli někdy snad k podobnému stavu dojde, milé sestry a milí bratři, že všichni poznají a přijmou pravdu, pak bude tento stav světa podobný dovršenému Božímu království - a vladařů a vládnutí už snad ani nebude muset být, v tomto ideálním, spásném a spaseném světě. Nebude muset být vladařů a tudíž ani modliteb, přímluv a díkůvzdání za ně. Všechny tyto poměry, kdy se bezmocná církev pokorně modlí za arogantní vládce, má být tudíž z hlediska Božího plánu spásy provizorní, dočasný, jenom výrazem nedokonalé pozemské skutečnosti a příslibem příchodu království ještě jiného, věčného království Božího.


        Vezměme nakonec v úvahu, milí přítomní, že Písmo svaté podobným způsobem hovoří v časech, kdy vládnutí a osoby vladařů se vůbec neodvozovaly od vůle lidu, tím spíše ne od vůle církve a křesťanů. Žádné volby, žádná pekla volebních kampaní, žádná demokratická dělba moci a limity moci nebyly v těchto dávných římských časech k mání. Křesťan stejně jako každý jiný obyvatel starověké říše neměl důvod vnímat vládu konkrétního panovníka nebo snad městského prefekta jinak než jako úradek vyšší moci, jako neovlivnitelný krok osudu. Mohl se leda modlit, aby po vládci k moci povolaném nezbyla spoušť. V našich poměrech se na vybírání, přesněji řečeno na zvolení našich vládnoucích i my podílíme a ani z konání těch horších vládců si příliš těžkou hlavu dělat nemusíme: rozhodně nás nebudou pronásledovat, věznit, likvidovat, předhazovat lvům v arénách, jako se s tím mohli docela dobře setkávat křesťané v časech vzniku První epištoly Timoteovy. Pokud nám tedy dnes vládnou špatní vladaři, můžeme si za to v nějaké míře také vlastní hloupostí. Za vládce se docela klidně modleme, přimlouvejme a také za ně Bohu děkujme - avšak nezapomínejme, že tyto modlitby za vládce i podle První epištoly Timoteovy představují jenom určitý zvláštní druh modliteb, přímluv a díkůvzdání, které přece mají být církví konány za všechny lidi (1 Tm 2,1). Amen.








    KÁZÁNÍ O (PANNĚ) MARII

    13. února 2022


    Základ kázání: Mk 3,31-35 (Další liturgická čtení: Zj 12,1-12 a Zj 12,13-18 - vše v Českém ekumenickém překladu)

  • Tu přišla (Ježíšova) matka a jeho bratři. Stáli venku (před synagógou) a vzkázali mu, aby k nim přišel.
  • Kolem něho seděl zástup; řekli mu: "Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě."
  • Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji bratři?"
  • Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: "Hle, moje matka a moji bratři!
  • Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka." (Mk 3,31-35)

  •     Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, dřevěný a sádrový Betlém je už dávno uklizený a zmizel našim očím až do dalšího Adventu - přesto pohovořme nyní o Marii, nebo chcete-li, o Panně Marii. O mamince Ježíše Krista, kterou popravdě potkáváme v našich bohoslužbách asi jenom v souvislosti s betlémskou událostí. Ale u našich katolických bratří a sester je tomu, jak známo, jinak. Obrazům Panny Marie se v katolickém prostředí nejde dost dobře vyhnout, ani modlitbám zmiňující Marii, které zazní v každé bohoslužbě: mohu to prohlásit s velikou jistotou, protože třeba i v minulém roce jsem katolickou bohoslužbu zde nebo v okolí několikrát z různých důvodů navštívil. Ale jsou to, domnívám se, obecně známé věci - mariánská úcta v katolické církvi, její sochy všude možně na návsích, na náměstích i v krajině, pozůstatek pobělohorské epochy.

        V posledních letech se staly záležitosti okolo Panny Marie tématem, které se poměrně zprudka v české společnosti řešilo v souvislosti s obnovou mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Nemůže pro vás být patrně překvapením, že i já byl proti obnově sloupu na Staroměstském náměstí a podepsal jsem myslím v této kauze také nějakou petici. Důvodem není to, že bych měl něco zásadního proti Marii. Kdyby originální Bendlův barokní sloup z roku 1652 na Staroměstském rynku nadále stál a kdyby si na něm po vzniku Československé republiky lůza nevylila tak destruktivně zlost, nikoho by snad nenapadlo tematizovat jeho místo ve staré Praze - svědčil by takový sloup prostě o komplikovaných a ne vždycky pěkných dějinách tohoto našeho kousku středoevropské země. Bendlův barokní mariánský sloup měl navíc nepochybně velkou uměleckou hodnotu. To, co vzniklo na jeho místě, je ale pouhá bezcenná replika - nejedná se ani o regulérní kopii, ale o pouhou přibližnou náhražku zkombinovanou z dobových vyobrazení. Umělecká hodnota dnešního mariánského sloupu na Staroměstském náměstí je nulová, jedná se o práci současného sochaře Váni. Ideová hodnota tohoto díla je ještě spornější. Kdokoliv prosazuje nebo prosazoval tento sloup, hlásí se tím k myšlence katolické náboženské totality, náboženské nesvobody, kdy pouze církev římskokatolická směla působit v tomto regionu, za donucování značně nevybíravými prostředky pobělohorské doby, zatímco jiná křesťanská vyznání byla ilegální. Využití mariánské zbožnosti, tolik charakteristické pro katolickou víru, tu zásadně protiřečí proklamacím, že se jedná u mariánského sloupu o stavbu smíření. - Zároveň se domnívám, že křesťanský étos velí nehrotit boje a zápasy tohoto světa do extrému, nebojovat za mariánský sloup nebo proti mariánskému sloupu "do hrdel a statků", umět unést důstojně prohru a myslet si své, s vírou ve vyšší moc Boží.
    Kde se tato mariánská zbožnost v církvi římskokatolické vlastně vzala? V Bibli právě nikoliv. Pokud bychom měli zohlednit, jakou roli hraje Marie v katolické bohoslužbě, modlitbě i zbožnosti, dnes, v baroku i ve středověku, musíme si při čtení Bible všimnout, že v Písmu svatém Marie tuto roli naprosto nehraje. Apoštol Pavel, tolik důležitý křesťanský svědek a novozákonní autor, vůbec nezmiňuje matku Ježíše Krista Marii, stejně jako nezmiňuje vůbec Svatou Rodinu, narození v Betlémě a koneckonců mnoho dalších událostí ze života Ježíšova, včetně Kristova učení. Pokud má být mariánský rozměr křesťanské víry tolik důležitý, proč o něm Pavel, tolik důležitý a vlastně nejdůležitější z autorů biblického Nového zákona, mlčí? Proč o Marii mlčí jiní svědkové prvotního křesťanství, jiní autoři novozákonních epištol? Proč se i v evangeliu píše o Marii v podstatě tak málo?

        A když už se k Marii tedy evangelium nějak vyslovuje - jak sami vidíme, je to v tom duchu, v jakém zaznělo dnešní liturgické čtení. (Zástup řekl v synagóze Ježíšovi: ) "Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě." Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji bratři?" Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: "Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka." (Mk 3,32-35) Přiznejme si, že z tohoto příběhu, který uvádějí evangelista Marek, Matouš i Lukáš, není zjevný žádný privilegovaný vztah Ježíše Krista k Panně Marii, žádný důvod vynášet Marii do modliteb tak, jako je tomu každodenní praxí v římskokatolické církvi. Ježíše hledají jeho matka a bratři, kteří se za ním vypravili zřejmě z větší dálky, nacházejí ho v synagóze kdesi v zemi Galilejské. Všimněme si, že jsou tu přítomni i Ježíšovi "bratři", sourozenci, ačkoli katolická tradice tvrdí, že Marie byla a povždycky zůstala pannou, a poměrně úsměvně tyto verše katoličtí čtenáři vykládají tak, že hebrejský zvyk prý říkal "bratři" i širšímu příbuzenstvu. Přitom jedním z nejhlavnějším představeným jeruzalémské církve se po Ukřižování a Vzkříšení stal Jakub, bratr Páně a Markovo evangelium vyjmenovává Mariiny syny a Ježíšovy bratry přímo jmény: Jakub, Josef (mladší), Juda a Šimon (Mk 6,3). Maria matka Ježíšova doprovázena dalšími svými syny a možná i synovci se chce s Ježíšem setkat, pro velký zástup toto není prozatím proveditelné a proto jakousi tichou poštou je Ježíš posléze zpraven o tom, že tu má rodinu, nechť tedy vyjde ven a se svými blízkými se alespoň na chvíli setká. Avšak Ježíš valnou ochotu k tomuto setkání neprojevuje a svá rodinná pouta zjevně zlehčuje. Říká, že mu je stejně blízký nebo i bližší než jeho matka a jeho bratří každý, kdokoliv, kdo se upřímně zajímá o jeho učení, o evangelium. K setkání zřejmě po chvíli dojde, avšak Ježíš se téměř zříká své rodiny, ukazuje, že pokrevní pouta nemají žádnou vážnou platnost a pokud jsme někomu bratry a syny, tedy těm, ke kterým máme z hlediska postoje ke světu blízko.

        Tato událost evangelisty zachycená patří k několika dalším textům, které dosvědčují jakési pravděpodobné napětí v Ježíšově rodině, možná napětí přechodné, točící se zjevně okolo Ježíšova netradičního chování a působení. Výklad biblistů, kterého se přidržuji, je takový, že Ježíšova rodina žijící v Galileji byla výrazně pořečtělá, užívala hlavně řecký jazyk, tak jak to bylo v oné době v galilejské oblasti běžné, a nejenom řecký jazyk, ale i značně liberální a k řecké kultuře otevřené pochopení židovského náboženství. Ježíšova cesta byla jiná, nezařaditelná, ale jistě na první pohled více ortodoxní, více věrná základům hebrejského víry, i když posléze rozpažená k univerzalistickému rozumění Božímu království, ve kterém vítr Ducha svatého vane kam chce a překračuje všechny překážky a všechny hranice. Podle biblistů zkoumajících danou otázku tyto události okolo Ježíše a okolo jeho mesiášského poslání přinášely znatelné konflikty uvnitř rodiny, konflikty, s jejichž stopami se setkáváme i zde: Ježíš jako by nebyl vůbec rád, že ho rodina navštěvuje a chce jej vidět a zároveň prohlásí, že koho považuje za svého bratra nebo matku, s ním vůbec nemusí být spřízněn rodinnými pouty: zde už je naznačen vznik církve, společenství těch, kteří vůbec nemusí mít mezi sebou rodinné a příbuzenské vztahy, ale přesto se cítí být si blízkými a setrvávat navzájem v Ježíšově slovu a ve společné lásce. Rovněž oslovování se v církvi bratře a sestro míří tímto směrem.

        Církevní konzervativci to neuslyší zrovna rádi, ale tón původního křesťanství Ježíšova a prvotních církevních obcí v antickém světě rozhodně nebyl jednoznačně podporující instituci rodiny a rodinné hodnoty. Ježíš sám rodinu neměl, rodinná pouta mnoho necenil, i když je ani zásadním způsobem neodmítal. Ježíš hleděl oslovit evangeliem ne rodiny, ale jedinečnou duši každého zvlášť. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a 'nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina'. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. (Mt 10,35-37) To je jeden z několika zřetelně k rodině kritických a skeptických výroků Kristových. Připomenu zde ještě jiný. Kdosi Ježíšovi řekl: "Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou." Ježíš mu řekl: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží." (Lk 9,61-62)Měli by si všechna tato slova Bible pozorně přečíst všichni ti, kteří křesťanství chtějí nějak nepromyšleně zaháčkovat do obrany tzv. tradičních rodinných hodnot, tradičních evropských hodnot... A všechny tyto zvláštní důrazy, v nějakém smyslu až nepřátelské nebo jsoucí přinejmenším ve značném napětí s obvyklými rodinnými hodnotami, obvyklou rodinnou sounáležitostí, přece nutně vrhají také určité světlo na kult Panny Marie, matky Ježíšovy. Máme tu před sebou poměrně dost Ježíšových slov, které ukazují, že své matce popravdě příliš velkou roli v Božím království a ve spáse a vykoupení světa nepřipisuje; rozhodně ne roli privilegovanou. Mariánský katolický kult je založen na základech vyloženě nebiblických, vyloženě koliduje s tónem zvěstování Ježíšova, jak jsme se s ním setkali ostatně i v dnešním bohoslužebném čtení. Přesto ale zřejmě působilo biblické pojetí Boha příliš stroze, zejména na širší vrstvy, a vznikla plíživě, avšak jistě poptávka po jakémsi ženském prvku nebo ženském tónu uvnitř božství: takto se prosadil už v počátcích středověku symbol Panny Marie a tento symbol zvláštním způsobem ovlivnil a také zkreslil leccos podstatného z Ježíšovy původní nauky i z étosu prvotní církve, jak ho nacházíme v Bibli. Amen.








    KÁZÁNÍ O POHOSTINNOSTI

    23. ledna 2022


    Základ kázání: Žd 13,1-3 (Další liturgická čtení: Gn 18,1-16 a Mt 10,6-16 - vše v Českém ekumenickém překladu)


  • Bratrská láska ať trvá;
  • s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud - tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.
  • Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení. (Žd 13,1-3)
  •  

       Milé sestry, milí bratři, milí přítomní,

        novozákonní List Židům je biblická kniha značně nesrozumitelná ke čtení, obtížná k výkladu a většina jejích odstavců obtížná ke kázání a zvěstování. Je to spis psaný skutečně impozantní řečtinou, jazykem uhlazenějším a literárně dokonalejším, než jakým se dokázal vyjadřovat apoštol Pavel. Autora Epištoly Židům neznáme, někteří biblisté předpokládají, že tento dopisový text napsal Apollos, přítel a kolega Pavlův působící v korintské církvi. Tento takzvaný List Židům se noří do všemožných speciálních výkladů Starého zákona, ukazuje Ježíše Krista, Božího Syna jako Spasitele a dovršitele dávných židovských proroctví, až trochu samoúčelně a marnivě tento list rozehrává všemožné podobnosti a vztahy mezi Kristovou cestou a dávnými starozákonními vyprávěními. Obzvláště často se epištola pokouší o výklad příběhu čtyřicetiletého putování židů z Egypta do země zaslíbené. Myšlenková linka epištoly je pak úžasně spekulativní a nám, kteří nepatříme mezi starověké židy, připusťme i dosti odlehlá. Nicméně v závěru se epištola obrací na své církevní čtenáře najednou několika prostými a srozumitelnými etickými pokyny a závazky: ukazuje a připomíná, jak se má ve své každodennosti i svátečnosti chovat křesťanské společenství - ať už křesťanská rodina nebo církevní sbor.

        Tato napomenutí autora Epištoly Židům k přesvědčivé životní praxi právě vycházejí ze situace církví prvních staletí, církve zkoušené mnoha nebezpečími, nepřátelstvím a neporozuměním okolí, také samozřejmě pronásledováním nebo přinejmenším hrozbou pronásledování. Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! (Žd 13,7)Nebo tu čteme: Nedejte se vést láskou k penězům; buďte spokojeni s tím, co máte. (13,5) Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení. (13,3) Tyto morální ukazatele zřetelně míří dovnitř církve, zavazují věřící k ryzímu jednání k sobě navzájem. Církev jako společenství, ve kterém se projevuje jedinečným a zvláštním způsobem Boží milost a Boží blízkost, ale zároveň v tomto světě ohrožovaná nenávistí vládnoucího pohanského pořádku, římského státu.

        A máme tu také zapsaná slova, která už v dnešních bohoslužbách zazněla, ve druhém liturgickém čtení: Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud - tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly (13,1-2). Otevírá se tu mnoho zajímavých problémů, o kterých by bylo škoda nyní nepromluvit: jak moc jde tato starověká slova převzít v současnosti, jak tato biblická slova dnes pochopit a jak je po praktické stránce žít? Běží totiž o to, že promlouvala do nestejné situace, do rozdílné společnosti a rozdílných zvyklostí a daností: jak moc je vůbec jde převzít do dnešního života, v jakém smyslu? V Bibli se třeba zásadním způsobem a na mnoha místech pobízí k dobročinnosti. Ve starověku to samozřejmě znamená obdarovávání žebráků a žebraček, kterých bylo všude jen což, dále pomáhání sirotkům a vdovám, kterým scházelo zaopatření a jejich protloukání se životem bývalo proto velice prekérní; rovněž šlo o shovívavost a milosrdenství vůči chudým a nejchudším, o výzvu k samostatnému a kreativnímu vyhledávání možností těmto chudým pomáhat, ovšemže hlavně almužnou. Což o to, chudých okolo sebe máme vždycky dost (srov. Mk 14,7), ovšem starověká biblická naučení i starověká dobročinnost operovaly přece v době, kdy neexistoval evropský sociální stát, v době, která naprosto nemohla znát dnešní způsob vybírání daní a tzv. mandatorní výdaje na státní důchody, na mateřskou, příspěvek na péči, sociální dávky nebo vdovský a sirotčí důchod. Vůbec tím nenaznačuji, že v době poválečného sociálního státu je problém chudoby a dobročinnosti zcela vyřešen a odložen ad acta. Přesto nemá smysl zastírat, že se tu nějaký dalekosáhle působící a pomáhající nástroj na řešení chudoby a pomoci vyskytl, jiný a nový, než znaly biblické doby.

        Stejně tak i pokyn Epištoly Židům o pohostinnosti, ohleduplnosti a láskyplnosti projevované těm, kteří přicházejí odjinud. Je jasné, že laskavost projevovaná poutníkům se v dnešním čase mnoho neuplatní: zřetelně tu promlouvají způsoby orientální i starověké společnosti, ve které bylo náležité se postarat o pocestného, o vyhnance. Podobná pohostinnost je vlastní orientálním společnostem ještě i dnes; stále jsou tam mnozí ochotni rozdělit se s vámi o svůj dům, poskytnout vám střechu nad hlavou i jídlo i se rozdělit o svou vlastní pozornou společnost. My Středoevropané toto známe spíše z pohádek, nebo z dávných vyprávěních typu Babička Boženy Němcové, kdy například na Štědrý večer babička vychází na rozcestí, aby mohla náhodného kolemjdoucího pozvat ke štědrovečerní večeři. Modernizace života i obavy z lidské špatnosti nás odnaučily dnes už podobným skutkům... Ovšem když před zhruba šesti roky vrcholila migrační krize, související s občanskou válku v Sýrii a všemožnými rošťáctvími tzv. Islámského státu na Blízkém Východě, křesťanští teologové častěji připomínali uvedené verše z biblického Listu Židům: S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud - tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly (13,2). V situaci pronásledované, avšak kosmopolitní církve antiky tento etický požadavek mínil především pronásledované a putující křesťany odjinud, nedávno byl takto vztažen dokonce na celé prchající populace, dokonce tedy populace jiného vyznání než křesťanského. Tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděli - tato myšlenka určitě míní v první řadě všem židům známý příklad andělů Páně, kterým v přestrojení za poutníky poskytl praotec Abrahám pohostinství, nevšední laskavost, zvláštní pocty, aby se od těchto andělů pak užasle dozvěděl andělskou zprávu, že nezůstane bezdětný. Věty epištoly zvěstují, že pokud někdo v laskavosti a pohostinnosti přijímá bezbranného poutníka, může tento poutník, ač nemá, čím by se odvděčil, život domácího nevšedně obohatit.

        Proč má smysl přistupovat k poutníkům a k cizincům laskavě a milosrdně, milé sestry a milí bratři? (Možná tím není nakonec myšleno jenom přistupování k cizím osobám, rodinám, ale také k cizím myšlenkám a kulturám...) Smysl této pohostinnosti a laskavosti ukazuje snad blíže třetí verš: Pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení. Neboli, jak bývalo napsáno nad starobylými márnicemi a kostnicemi - co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy; a tato výstraha vlastně neplatí jenom pro otázky smrti, ale i života. Když se s někým o cokoli chceme dělit, mysleme na to, že jindy, v jiné životní konstelaci, budeme i my mít málo nebo nic a zůstaneme odkázáni na milosrdenství druhých a na jejich laskavost, ze které se s námi oni snad rozdělí. Vratké bývají už i okolnosti života tohoto, pozemského. - Uchopit zrale úděl poutníků, hostů, utečenců nebo vězňů nám snad může pomoci uvědomění, že vlastně nic nemáme svého, jen nesamozřejmě Bohem darovaného a propůjčeného. Právě proto neobstojí v konfrontaci se zvěstí evangelia ani žádná nacionální nenávist a přezíravost, ve stylu "tahle země je NAŠE a my ji nikomu nedáme ani nepůjčíme". Žádnou zemi, žádný stát, žádné společenské poměry nejde považovat tak docela za "naše", zejména ne za těch okolností, kdy chceme svým životem usilovat o Boží království, být součástí Božího království, které je přece povzneseno nad všechny hranice, všechny jazyky, národy a pozemské státní poměry. Boží království je všude, tak jako je i Bůh všude - a toto poznání zabraňuje nějakému nezralému lpění na pozemském, na pozemských statcích. Pokud zrale patří někdo do Božího království a jeho duše je plná Boha, není mu zatěžko se pak o vše, co je nižší než Boží království, o vše pozemské, nějak promyšleně a odpovědně rozdělit, nelpět na pozemském přespříliš. Amen.








    KÁZÁNÍ O KRISTU VÍTĚZNÉM

    16. ledna 2022


    Základ kázání: Zj 1,9-20 v Českém ekumenickém překladu (Další čtení: Iz 6,1-8 z překladu Bible Kralické a Mt 28,16-20 v překladu Jeruzalémské Bible)


  • Já, Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos.
  • Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice:
  • "Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje."
  • Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů;
  • uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás.
  • Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně;
  • jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje.
  • V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle.
  • Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: "Neboj se. Já jsem první i poslední,
  • ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.
  • Napiš tedy, co jsi viděl - to, co jest, i to, co se má stát potom.
  • Tajemství těch sedmi hvězd, které jsi viděl v mé pravici, i těch sedmi zlatých svícnů: Sedm hvězd jsou andělé sedmi církví, a sedm svícnů je sedm církví." (Zj 1,9-20)

  •    Jan se prochází na písečném pobřeží ostrova Patmos a choulí se před mořským povětřím do svého pláště. Tento Jan, který zapsal Zjevení Janovo, poslední biblickou knihu, je jiným Janem než ostatní mužové toho jména v Bibli. Nesetkáváme se tu s autorem evangelia podle sepsání Janova ani jedním z původních dvanácti "apoštolů" okolo Ježíše, jak chtěla o pisateli knihy Zjevení věřit pozdější církevní tradice. Toto o sobě on sám nikde neříká ani nenaznačuje. Jan, kterého Bible Kralická nazývá velice vhodně "svatým Janem Theologem" a jeho spis pak "Zjevením sv. Jana Theologa", je přemýšlivým a činorodým církevním pracovníkem, evidentně spíše židem než Řekem (i když píše řecky), organizátorem křesťanských sborů v Malé Asii, jak starověk nazýval oblast dnešního Turecka. Ve chvíli, kdy je mu zjeveno apokalyptické proroctví, Jana především trápí starosti a obavy o jeho dílo, které musel nuceně opustit, starosti o jeho církevní spolupracovníky, jejichž bratrem se nazývá. Je neklidný kvůli pronásledování církve a proto, že v tyto složité chvíle nemůže nikomu pomoci. Pokud ujišťuje: já, Jan, váš bratr, mám s vámi účast na Ježíšově soužení, utrpení a vytrvalosti (Zj 1,9), jedná se jistě o spoluúčast v modlitbách a myšlenkách. Vztaženo ke složité realitě, ve které se pronásledovaná Kristova církev nachází, jedná se spíše o zbožné a zoufalé Janovo přání. Z několika slov jeho svěřování zjišťujeme, že pobyt na egejském ostrově Patmos neznamenal žádnou rekreační cestu, ale tísnivou záležitost. Já, Jan, (...) dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov Patmos (Zj 1,9), říká o tom on sám. Tato slova představují diskrétní, ale celkem jasnou narážku na to, že Janovo pobývání na odlehlém ostrově je - nedobrovolné. Důvodem je téměř jistě vyhnanství: trest římského státu pro politické, názorové anebo náboženské odpůrce, kteří měli příliš vysoké společenské postavení. Anebo štěstí na mocného přímluvce, aby bylo vhodné je přímo likvidovat. Jan je tu v přikázaném pobytu, v nucené izolaci, ve fešáckém domácím vězení v oblasti, která je z hlediska římské i helénské civilizace beznadějným vystrkovem. Takové opatření má Janu Theologovi spolehlivě zabránit ve všech jeho aktivitách i ve styku s bratry v Kristu.

        A právě v této velmi složité situaci Jana osloví a vyburcuje vzkříšený Kristus. Přistupuje k Janovi v převratné nebeské a kosmické vizi na mořském břehu, ve vytržení ducha, jak sám Jan řekne (Zj 1,10). Přichází nikoli už jako ponížený a ukřižovaný, ale jako Kristus vítězný, Kristus oslavený, ozářený nevídaným, nezemským světlem, oděný do andělského, nepředstavitelně bílého roucha. Ježíš Kristus ve zcela nadživotních proporcích, Christos Pantokratór, jak by řekla byzantská a pravoslavná teologie, Kristus-vládce vesmíru, Kristus-vládce všehomíra. Ten, ke kterému Jan už dávno předtím napřel veškeré životní úsilí a svou práci, tohoto Jana nyní na ostrově Patmu oslovil.

        Církevník a návštěvník bohoslužeb dneška se přes všechny rozdíly, které ho jistě napadnou, má v nějakém smyslu nalézat a uvážit svou vlastní podobnost tomuto Janovi apokalyptikovi. Jan, vypovězený na ostrov Patmos pro svou víru, ví a vyznává, že Ježíš žije. Nepočítá, že jeho misijní úsilí, práce pro řecké církevní sbory i problémy, na které si tímto zadělal, by snad měly co do činění s mrtvým Ježíšem. A přesto se tento Jan najednou stává zaskočený setkáním se svým Pánem, s Kristem zcela a nenapravitelně jiným, než jak ho dosud potkával, s jiným Kristem, než s jakým do té chvíle počítal. Za Janem přichází Ježíš Kristus v naléhavé blízkosti a nevídané nádheře, takový, jaký nebyl naprosto očekáván, Ježíš Kristus, a ten o sobě řekne: Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. (Zj 1,17-18) Přichází Kristus, kterému Jan dávno uvěřil, kterému sloužil, pro kterého žil - a stejně přichází v těžko vyslovitelné podobě a moci, navštěvuje Jana v dimenzi vytržení ducha, jak to přiznává také sám Jan. Jan, aristokrat a křesťanský svědek, který už dříve ve vzkříšeného Syna Božího složil svou naději, je přemožen naléhavou přítomností toho, koho takto přicházet přece jenom nečekal.

        Myslíme na nesamozřejmost Vzkříšení Kristova i života věčného, na jeho zázračnost. Vzkříšení rozbíjí běžnou a pochopitelnou nevíru a zatvrzelost pozemského rozumu. Setkání se Vzkříšeným Božím Synem, který zavolal, doslova přepadl křesťanského intelektuála Jana na břehu mořském, přináší Janovi i těm, kteří v Krista věří a doufají, zvěst o Bohu jako zcela jiném, větším, propastnějším a podivuhodnějším, než jak byl dokonce i věřícím do té chvíle očekáván. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků (1,17-18), říká Janovi tento vzkříšený, oslavený a kosmický Kristus, Syn Boží. My, kteří Ježíše Nazaretského ve své lidské slabosti příliš často chápeme jako sváteční symbol evropské tradice, jsme tu ujišťováni o Kristově milosrdné moci a převaze nad všemi tradicemi a nad celými dějinami. Jeho přítomnost má moc prolomit a také prolamuje všechny těžkosti a pronásledování, ujišťuje nás zjevení Janovo. My, kteří máme Krista spojeného s morálkou plnou příkazů "nesmíš" a "musíš", příkazů, které až příliš často odrážejí naše lidské poručníkování a naše lidské zájmy, jsme tu stejně jako Jan konfrontováni s Kristem vznešeným, plným světla, milosti, s Kristem rozbíjejícím všechna naše příliš lidská očekávání a všechny naše příliš lidské, snad tradičně křesťanské požadavky. My, kteří se smrti bojíme a které smrt znepokojuje, jsme tu vzkříšeným Kristem ujišťováni, že on sám má klíče od smrti i hrobu. Nasloucháme jeho ujištění, že smrt není mocnější než Boží láska a jeho blízkost. My, kteří pociťujme občas úzkost nad budoucím údělem církví, jsme zde ubezpečováni, že žádná církevní obec nežije sama ze sebe a ze své organizační zdatnosti. Každé církevní společenství vděčí za to, že jeho svícen nezhasl, jenom světlu, které vychází z hvězd v Kristových dlaních (1,16), jak to znázorňuje Kristovo zjevení Janu Theologovi na břehu mořském. Těžko tu sebevědomě spoléhat na lidskou organizační šikovnost a protřelost... Kristova slova řečená Janovi také nám naléhavě sdělují: neuzavírejte své životy před Bohem, který je o tolik jiný než všechny vaše nedokonalé představy. Který je o tolik jiný než všechno vaše lidské chtění a počítání, před Bohem, který je propastnější, vesmírnější a nesmírnější a přesto o tolik láskyplnější a blíže stojící vašemu utrpení, než byste snad doufali.

        Není divu, že setkání se Vzkříšeným a živým Pánem, o tolik vyvracejícím naše představy a víry o něm, natolik přesahujícím navyklé křesťanské symboly, dokonce i běžné církevní, církevnické a křesťansko-společenské smýšlení, působí tolik omračujícím způsobem, že Jan se po tomto zahlédnutí a pochopení Boží velikosti kácí jako mrtvý (1,17). Jeho život tu dospěl na samou hranici toho, co vůbec může unést - je zřejmé, že setkání s živou Boží přítomností a s Božím majestátem bývá propastné a v první chvíli hrozné: častá zkušenost biblických proroků. Takto rozbitým se stane i dosavadní život proroka Izajáše, když v chrámu zakouší vidění živého Boha. Izajáš v takové chvíli volá: "Běda mi, jsem ztracen. / Jsem člověk nečistých rtů / a mezi lidem nečistých rtů bydlím, / a spatřil jsem na vlastní oči Krále, / Hospodina zástupů." (Iz 6,4) Také jiný z židovských proroků, Ezechiel, vzpomíná, že při své nebeské vizi a při slyšení hlasu Božího padl na tvář. (Ez 1,28). Setkání s Božím Synem v jeho slávě nepostrádá úzkosti, děsu, zpochybnění celého dosavadního života. Je však potřeba propastné rozpětí Boží přítomnosti unést, jak ukazuje Jan na ostrově Patmu: Boží Syn ve své slávě a nesrovnatelnosti s čímkoli, co ve své každodennosti potkáváme, vystupuje po prvním omračujícím dojmu jako ten nejbližší a nejlaskavější a zmocňuje Jana k tomu, aby své setkání s propastností hloubek Božích vyjádřil nakonec velmi lidským, pro Jana obvyklým pracovním postupem. Napiš tedy, co jsi viděl (Zj 1,19), říká se tu Janovi shůry z nebes. Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím. Pokračuj ve své obvyklé práci, Jene. Bůh poslouží svým záměrům tvým stylistickým a organizačním uměním, Jene. Nevolá tě k popření toho, co jsi, čím jsi byl celý svůj dosavadní život, ale volá tě k jeho naplnění. Zjevení Spasitele Ježíše Krista vzkříšeného neškrtá celé tvé minulé jednání, tvou práci. Nezve tě, abys utekl od svého dosavadního života, od svých závazků a přátel a bratří na poušť, do jeskyně a do nejednání. Naopak: Jednej! Dělej to, co dovedeš nejlépe, Jene, piš a burcuj a oponuj pohanské moci a povzbuzuj své křesťanské sbory v Efezu, Smyrně, Pergamu a Thyatirách... Čiň však to vše, co dovedeš, v mém jménu a v hlubokém ujištění o mé blízkosti a lásce, říká zde Janovi vzkříšený a živý Kristus.

        A světské mocnosti, které Jana pronásledují a vyhánějí od těch, na kterých mu záleží, pohanská říše, která Jana Theologa nuceně odloučila od jeho obětavé práce a přikazuje mu pobyt na ospalém ostrově v Egejském moři, aby ukázala, že s ní nejsou žerty a aby zchladila Janovu horlivost pro Pána a aby ho přivedla ke konformní a poslušné rozumnosti - tato moc nakonec ukázala jen svou směšnost a bezvýznamnost. Nestala se ani hrozivým nepřítelem, kterého je třeba brát vážně: křesťanský svědek Jan vidí, že žádné strachy ani starosti ve světě nezabrání Boží lásce a moci vzkříšeného Krista přijít k nám a navštívit a naplnit naše životy. Úklady světské moci a agresivity tu ukázaly jen o to zřetelněji Boží panství nad našimi jednotlivými životy, nad našimi úzkostmi, nad dějinami i nad kosmickými a přírodními živly: to vše přezáří světlo a láska vzkříšeného Božího Syna stojícího uprostřed jeho svícnů, uprostřed jeho církví. Amen!







    KÁZÁNÍ O POKUŠENÍ JEŽÍŠOVÝCH

    9. ledna 2022 


    Základ kázání: Lk 4,1-15 (Další liturgická čtení: Ž 91 a 1 Kor 16,13-14 - vše v Českém ekumenickém překladu)


  • Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti
  • čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl.
  • Ďábel mu řekl: "Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb."
  • Ježíš mu odpověděl: "Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem."
  • Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země
  • a řekl: "Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám:
  • Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé."
  • Ježíš mu odpověděl: " Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat."
  • Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů;
  • vždyť je psáno 'andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili'
  • a 'na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen'."
  • Ježíš mu odpověděl: "Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého."
  • Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle.
  • Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí.
  • Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. (Lk 4,1-15)

  •     Milé sestry a milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb, evangelium vypráví kromě jiného legendu o pokoušení Ježíše na poušti. O tom, jak Satan vysekl Ježíšovi různé "nabídky, které se neodmítají" - avšak Ježíš je přesto odmítá; odmítá je jednak proto, že ze Satanových nabídek nikdy nic dobrého nevzešlo, zároveň ale i s určitým věcným odůvodněním a také s vyhlášením Ježíšovy loajality Bohu, svému Otci.

       Vyprávění o pokušení na poušti považujme za pedagogickou a trochu snad pohádkovou zkratku. Evangelium se chce legendárním tónem popasovat s celou tu pochopitelnou otázkou, co dělal Ježíš předtím, než začal veřejně vystupovat a zvěstovat. Co dělal prvních třicet let svého života (srov. Lk 3,23). Život každé podobné osobnosti, duchovně hledající osobnosti, uzrává ve skrytu a v tichosti. V mládí se dosti často podobný duchovní hledač odvrátí od běžného provozu společnosti kamsi do osamocení: ta je v metafoře evangelia vyjádřena pouští, pouštní samotou. Je zřejmé, že mnohý na sebe náročný duchovní hledač se potřebuje v jistém období svého hledání odebrat do nějaké formy samoty a prohloubit své sebepoznání a své poznávání světa právě takto v osamocení. Máme tento způsob vnitřního obratu a zdokonalování v samotě doložený od řady jiných podobně zaměřených historických osobností (Buddha, Hérakleitos z Efezu). Není to vůbec v rozporu s odpovědností duchovního hledače, s vědomím jeho úlohy: jistěže jednou bude své poznání sdílet s druhými, přesvědčivými slovy a zralým životním příkladem. Aby právě něčeho podobného dosáhl, potřebuje kromě jiných zkušeností, kromě dejme tomu putování po světě, kromě naslouchání různým učitelům a navštěvování škol, kromě seznamování se s knihami a vzhlížení k autoritám, potřebuje ještě cosi jiného: totiž zakusit samotu a něco jako samotu, s tím pak spojenou nezávislost na tradicích, na míněních druhých, na hemžení, na provozu společnosti. Ve společnosti a v poslušnosti zákonům společnosti a v čerpání z užitku společnosti najdete mnohé, avšak duchovní samostatnosti zde nedosáhnete. K takovému náročnějšímu duchovnímu hledačství potřebujete v pravý čas něco samoty, také snad bývá zapotřebí dosáhnout i nějaké míry nepohodlí se samotou spojeným. Z těchto důvodů se ve všemožných kulturách uchylují někteří jedinci do pousteven: známe to nejenom z křesťanské duchovní tradice, ale stejně tak třeba z oblasti indické nebo japonské. V kontextu daném zvěstí evangelia v takovéto samotě jedinečným způsobem vyzrává vztah mezi tímto osamoceným duchovním hledačem a Bohem. Odebírá se tento duchovní hledač do lesní samoty, do pustiny, do jeskyně, aby poznal Boha nerušen různým odcizujícím ruchem a lomozem lidské společnosti. Česká Bible hovoří v případě Ježíšova duchovního hledání a duchovního zápasu o "poušti" - máme ovšem my Středoevropané ukvapenou tendenci vidět tu obrovské pláně žhavého písku, dusno, absenci vody i rostlin a sem tam vybělené kosti velbloudů. O tento typ saharské poušti se samozřejmě v domovině Ježíšově, v judské Palestině, nemohlo jednat: uděláme lépe, když v řeckém originálním (hé) erémos vidíme pustinu, step, málo úrodná, odlehlá místa bez osídlení; taková se v judské zemi nacházejí.

        Pasáž z evangelia o pokoušení Ježíše ukazuje, jaká tři ďáblova pokušení odrážel Ježíš. Když na poušti vyhladověl, ďábel mu řekl: "Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb." Ježíš mu odpověděl: "Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem." (Lk 4,3-4) Jak rozumět této rozprávce mezi Ježíšem a ďáblem, oč v tomto jejich dialogu běží? O pokušení určitými přízemními rozkošemi, zde tedy zejména o jídlo. O dilema, jestli vsadit spíše na sílu vůle a sílu odepřít si ukojení svých obyčejných choutek, nebo zvolit spíše obvyklé chování - když je hlad, tedy jíst, když je žízeň, tedy pít, když je tělo unaveno, spát. Většina bude vždycky jednat právě tímto způsobem, budou upřednostňovat potřeby tělesného pohodlí, ale většina právě z těchto důvodů nikdy nebude duchovními hledači, velkými filosofy, náboženskými vůdci, proroky a zvěstovateli. Většina ani nemůže a nemá být někým takovým, toto je zcela výjimečná úloha, v zásadě také nutně doprovázena určitými konflikty vnitřními i vnějšími a rovněž utrpením. Ovšem duchovní hledač a duchovní vůdce tuto míru sebeovládání a upřednostňování duchovního zápasu před odpočinutím a ukojením těla musí mít. Ježíš zde proklamuje, že nejenom chlebem živ je člověk; že hledání pravdy a život v pravdě je stejně palčivou a stejně zásadní potřebou jako jídlo, pití, spaní. - Mám za to, že pasáž z evangelia tu navazuje na v antice známou mytologickou příhodu o Hérakleovi na rozcestí, kdy se mladý hrdina Héraklés rozhoduje, kterou cestu a kterou průvodkyni bude následovat. Jestli se vydá za životem stráveným v rozkoši, avšak upadlým po smrti Hérakleově v zapomenutí, nebo jestli zvolí hrdinské skutky a slávu, avšak smrt v mladém věku. Báji dochoval řecký filosof Xenofón ve svém spisu Vzpomínky na Sókrata ve čtvrtém století před Kristem. Otázka oběti Ježíše Krista a otázka následování kříže se tu už zběžně naznačuje.

        Pak Ježíše ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: "Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé." Ježíš mu odpověděl: " Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat." (Lk 4,5-8) Zde je, milé sestry a milí bratři, Ježíšem odraženo pokušení moci, pokušení vládnout světu tak, jak mu chtějí vládnout světští vůdci a vládci: ovládáním, poroučením, disponováním, hmotným prospěchem plynoucím z ovládání. Přestože se tomuto nároku církev ve svých dějinách notoricky zpronevěřovala, je tu vloženo křesťanstvu do vínku napomenutí, aby neusilovalo o vládnutí ani ovládání. Že má místo mocenské dominance vyhledávat naopak službu a pokoru. Způsob, jakým se má křesťan nebo křesťanka po světě pohybovat, není bažení po nějakém kralování, ale klanět se Bohu (a pouze Bohu a nikomu jinému), uctívat Boha. Z moci a kralování pozemského kouká daleko méně dobra a štěstí než z uctívání Boha; takto Ježíš zamítá lákání a nabízení Satanovo.

        Potom se ještě ďábel vytasí s jinou nabídkou, které můžeme rozumět jako nabídce v širším smyslu nezranitelnosti, všemohoucnosti, nejenom tedy nabídku moci zajištěné královskou korunou, ale všemocnost ve světě a v jednání uvnitř světa. Je to pokušení typu "bude ti vše dovoleno", "vše budeš smět", bez důsledků, bez následků, bez ohledu na Boží zákony. Ďábel Ježíše přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno 'andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili' a 'na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen'." (4,9-11) Tyto motivy známe i z různých českých a nejenom českých pohádek, což ukazuje, že se o podobných záležitostech často uvažuje - totiž o zřejmě nepřekročitelných mezích fyzikálního světa a naší moci, stejně jako jsou ve hře odvěké sny po rozbití našich mezí. Takové úvahy a bláznivé sny se objevují ve všemožných pověstech o sedmimílových botách, po kloboučku, který by po posazení na hlavu umožnil neviditelnost, po kouzelném prstenu, po živé vodě, ubrousku prostři se a tak podobně. Zde v biblických verších vezme Satan Ježíše na vrchol chrámu a nabízí mu, ať pokouší lásku nebeského Otce ke svému Synu: Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů, co by to přece bylo za tatínka, kdyby ti odepřel svou moc i pomoc, a s tou mocí Boží by se dalo taky báječně kouzlit, ó jé! Všimněme si, milí přítomní, co je to za ďábla, jak cituje dokonce Písmo, konkrétně verše z Žalmu 91: andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen'. Ďábel nám tu cituje Písmo, tlačí tu Ježíše ke zdi textem Písma - a tento motiv vyprávění by nám měl připomenout, milí přítomní, že ne každý, kdo cituje Písmo nebo vyzývá nás k něčemu biblickými verši, je hoden bazální důvěry. Že někdo sype z rukávu biblické průpovídky, ještě neznamená, že to s námi myslí kdovíjak dobře a že je cílem jeho konáním naše blaho. Ježíš se naproti tomu přihlašuje k nepokoušivému, ohleduplnému vztahu k Bohu, k takové úrovni vztahu, která rouhačně neatakuje Boží zákony, koneckonců tedy i zákony přírody.

        Nutnost čelit pokoušením a nutnost rozhodovat se namáhavě, obtížně a kéž by také správně - toto jsou otázky, které máme zvažovat při čtení biblické perikopy z evangelií o pokoušení Ježíšových na poušti. Náš život sestává z několika základních rozhodnutí, která zejména v dospělosti musíme učinit a prosadit si je, vyžrat si je do důsledků. Na rozdíl od Ježíše z biblického příběhu o pokoušení se tu nesetkáváme s ďáblem takto bezelstně napřímo a nevíme tedy s jistotou, které cesty a které návrhy jsou ty ďábelské. Nebo to nevíme v pravý čas. Ďáblův prst se ukáže až na ne příliš vábných následcích naší zvolené či utrpěné životní cesty. Za chybná a špatná rozhodnutí platíme, ačkoli je snad můžeme v nějaké míře napravit jinými volbami, jinými rozhodnutími, která jsou snad zaujmuta odpovědněji než dříve, ke větší cti a chvále Boží. - Poměrně snad banálně znějící bude i poučení plynoucí z tohoto novozákonního odstavce: že totiž veškerý duchovní pokrok, v mládí i jindy, vyžaduje určité oběti, určitou střízlivost; neskákat zběsile po všech nabídkách, které kolem nás přiletí. V zájmu našeho duchovního vývoje je třeba snažit se hrát fair play. Spíše než chodit příčnými cestami a pomáhat si neseriózními výhodami se patří s ježíšovskou tichostí opřít se o své spolehlivé vnitřní zdroje, omezit senzacechtivost, která je zřejmě v jádru satanské povahy a myslet ve svém rozhodování v zásadním smyslu na Boha a na Boží věci. Amen.







    KÁZÁNÍ NOVOROČNÍ 2022: O SLABOSTI A SÍLE

    1. ledna 2022


    Základ kázání: 2 Kor 12,5b-10 (Další liturgická čtení: Ga 6,14-18 a Lk 6,20-38 - vše v Českém ekumenickém překladu)


  • ...sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi.
  • I kdybych se chtěl chlubit, nebyl bych pošetilý, vždyť bych mluvil pravdu. Nechám toho však, aby si někdo o mně nemyslil víc, než co na mně vidí nebo ode mne slyší.
  • A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval.
  • Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil,
  • ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.
  • Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. (2 Kor 12,5b-10)
  •    Milé sestry, milí bratři, milí hosté a návštěvníci prvních bohoslužeb, které se Léta Páně 2022 konají v tomto chrámovém prostoru,

        něco nového dnes začíná. Zatím jenom pár hodin žijeme další kalendářní rok našich životů a jistě se každý ještě několikrát spleteme, když za datum napíšeme při různých příležitostech stále ještě 2021. Vstoupili jsme do dalšího roku po jiném, nyní již uzavřeném, ve kterém jsme leccos získali a leccos ztratili; a nejenom leccos, ale také leckoho získali a leckoho ztratili. Uvažujeme jistě všichni sami pro sebe, co získáme a co ztratíme a také co prožijeme a potkáme v roce, který zrovna začal a zatím se tváří slibně a nevinně. Dokonce někteří z nás mají různá konkrétní předsevzetí, do čeho se v roce tomto pustí a jaké případné neřesti odřeknou anebo omezí. Všichni jsme si ale přáli pro sebe i druhým, buď výslovně, nebo se to rozumělo samo sebou, prožití nastávajícího roku jakožto úspěšného. Nikdo nikomu nepřeje a nemůže přát kalamity.

        Uvažujme však o neúspěších, ztrátách a kalamitách v našich životech nepředpojatě, milí přítomní. Budu teď pro lepší pochopení mínit takové ztráty a taková ztroskotání v našich životech, které snad vyloženě nejsou otázkami bytí a nebytí, přesto však nejsou banální jako běžné každodenní nepříjemnosti, na které si za týden ani nevzpomenete. Mám na mysli to, čemu by apoštol Pavel řekl jizvy ("nosím na svém těle jizvy Ježíšovy", Ga 6,17). Prostě důležité a důsažné prohry, vážná zranění naší existence, jejíž důsledky se hned nezahojí, ale na svém životě je nacházíme ještě dlouho poté, ještě po letech - jako jizvy. Naše nezdary, něco, kvůli čemu jsme museli notně slevit ze svých plánů a vydat se jinou a někdy dokonce velice jinou životní cestou, než jsme si přáli. Nechceme tyto ztráty a zraňující zkušenosti zakoušet, ale právě ony jsou vlastně předpokladem všeho podstatného, co v našem životě funguje smysluplně. Dá se myslím směle říci, milí přítomní, že všechno, co se v našem životě ukázalo jako dobré a životaschopné, stojí vlastně na hřbitovech a na kosterních pozůstatcích našich někdejších snů, plánů a zabloudilých cest. Herečka řady mých oblíbených filmů, Vlasta Chramostová, v jednom ze svých posledních uveřejněných rozhovorů se takto ohlížela za svým životem, včetně jeho ideologických omylů, životních tragédií, dlouholeté perzekuce a nevšedního hereckého umění, těmito slovy: "Mně všichni ti, co neumějí prohrávat a vždycky vítězí, připomínají svazáky v modrých košilích. Zajímá mě každý člověk, který lidsky nebo společensky prohrál a jak s tím naložil. Ostatní mě nezajímají, protože nic neví." (Velký rozhovor s Vlastou Chramostovou (O tvrdé patce chleba a ztracených galaxiích - Divadelní noviny, 7. 6. 2010). Za vším, co je na našich životech podařené, co se tu dlouhodobě osvědčilo a co šťastně přetrvalo, hledejme také cesty, které nikam nevedly, zklamání, kolapsy, rozchody, vyhazovy a bolest a potupu z namlácených úst. Měli bychom zrale uznat, že podobné záležitosti v našich životech byly a ještě nejspíš budou a že žádný život, cizí ani náš, se nepodobá uhlazenému barvotisku. Jenom ve vylhaných telenovelách hrdinové vždycky vědí, kudy kam, nechodí na záchod a všechny jejich záměry se jim beznadějně daří.

        Samo křesťanské zvěstování staví nad akcentováním úspěchu a úspěšnosti veliký otazník. Jistěže je tady naděje, Vzkříšení, velké Boží vítězství, sestry a bratři. To však neznamená, že kříž a bolest lze odsunout do nějakého bezvýznamna a mávnout nad nimi rukou. Mystérium Vzkříšení vlastně není bez bolesti a utrpení vůbec myslitelné, nedává za mák smyslu. A zde nejde jenom o bolest ukřižování Kristova, o to, jak bezbranný beránek Ježíš Kristus trpěl pod Pontským Pilátem. Sama ta Ježíšova nauka, řekněme raději cesta, akcentuje bolest, přijetí bolesti své a hlavně bolesti druhého, braní kříže svého i kříže toho druhého na svá bedra, akcentuje myšlení na druhého a na zájmy druhého, pochopením svého života jako služby, nikoli jako panování. Připomeňme Ježíšova slova, která už před kázáním zazněla: "Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymažou vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle, máte hojnou odměnu v nebi. Vždyť právě tak jednali jejich otcové s proroky." (Lk 6,20-23) Netvařme se proto, že v křesťanství běží o úspěch a o adoraci úspěchu. Naše náboženství je, sestry a bratři, strukturálně postaveno tak, aby se, s dovolením, nebálo neuspět, neutíkalo před neúspěchem. To, oč běží v křesťanském postoji, nakonec velice dobře trefil jistý český bývalý prezident, před deseti lety zesnulý, ačkoli sám nebyl křesťanem. Řekl: ,,Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu, jak to dopadne." Nadějí, kterou i vám vyprošuji pro rok 2022, je právě podílet se na smysluplných věcech, účastnit se toho, co má smysl.

        Apoštol Pavel porozuměl křesťanské existenci na tomto světě jako dialogu Kříže a Vzkříšení. Z tohoto hlediska naše ztroskotání patří k naší pozitivní a duchovně cenné bilanci ještě snad více než to, co se nám poštěstilo: právě proto, že nás různé krize, ztroskotání a neúspěch přivádí k hlubšímu rozumění toho, co je zde podstatné. Úspěch a zdar, přestože jsou příjemné a milé, nás odcizují od sebe samotných, zatímco bolest a ztroskotání nás přivádějí k sobě, k autentickému, k podstatnému. Je-li tedy čím se chlubit, pak spíše svými jizvami ("nosím na svém těle jizvy Ježíšovy", Ga 6,17): krizemi a kalamitami, které nás neskolily a které nás přivedly k hlubšímu rozumění sobě, Bohu a existenci. Sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi, píše Korinťanům apoštol Pavel (2 Kor 12,5). A uvádí tu skutečnost ze svého života, o jejímž opravdovém pozadí můžeme dnes po dvou tisíciletích mít jenom nějaké přibližné domněnky, přesto zní pozoruhodně; je to svědectví jakéhosi Pavlova břímě, jakéhosi zřejmě zdravotního handicapu, omezujícího, bolestného a neutajitelného - opravdové jizvy Pavlova života a působení. Pavel o tom říká: Abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. (2 Kor 12,7-9) Větší množství novozákoníků se přiklání k tomu, že Pavel trpěl epilepsií a občasnými nebo dokonce častými epileptickými záchvaty. To je samozřejmě ponižující choroba, kdy postižený upadne ze vteřiny na vteřinu do bezvládného stavu, křečí a někdy se i znečistí: rozhodně velká nesnáz pro někoho, kdo působí jako rétor, kazatel, jako veřejně činný intelektuál. Ať to bylo s tím ostnem v těle jak chce, rozhodně životy mnohých a možná všech mají takové ostny, takové jizvy. Mohou to být různé ztráty, neporozumění v rodině, úmrtí blízkých, rozvody, darebáctví příbuzných, větší finanční ztráty, samozřejmě nemoci - zkrátka jizvy všeho myslitelného druhu. Křesťanská zvěst, zde tlumočená apoštolem Pavlem odkazujícím na vlastní životní zkušenost, učí, že tyto jizvy k nám patří. Že tyto ostny v těle, i když bolavé, zároveň podmiňují naše hlubší rozumění světu a vedou nás k soucitu a milosrdenství s druhými, kteří také mají své jizvy.

        Sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi, píše apoštol Pavel (12,5). A dále - Bůh mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." (12,9) Uprostřed všeho možného laciného optimismu, všech možných fanfarónských očekávání, všech možných triumfálních nabídek, sloganů, ideologických a marketingových pokřiků a výkřiků bych si přál, vážení zde přítomní, milé sestry a milí bratři, aby tato myšlenka a tato víra nezapadla, aby nezůstala zaházená devalvovaným a povrchním kýčem dnešního času. Jak řekl Karel Čapek, "lepší velké bolesti než malé otravy". Ale připomínám a akcentuji vyznání apoštola Pavla také proto, abyste se sami, abychom se sami nestali obětí vlastních zkratkovitých očekávání naší dokonalosti. Abychom se nenechali zajmout očekáváním dokonalosti, kterými nás zahrnují druzí - a volají nás pak k odpovědnosti, pokud dokonalými nejsme. Máme právo být slabými, smíme být nedokonalými. Naše chyby, naše nedokonalosti, naše nedostatky jsou ústrojnou součástí nás a vůbec předpokladem toho, abychom byli v něčem jiném zase druhým a Božímu Stvoření přínosem. Život každého z nás přece není robotickým součtem našich funkcí, ale živým a dynamickým celkem, ve kterém nerozlišitelně splývají a vyvažují se naše stinné stránky, naše bolesti i naše přednosti. Ten, kdo by si přál vypreparovat z nás jen to dobré, nerozumí našemu životu: protože všechno, čím jsme druhým zajímaví, se hnojí jinými stránkami naší bytosti, možná ne tak docela vábnými a příjemnými. Bylo by Pavlovo rozumění evangeliu tak hluboké, kdyby nebyl stižen oním pověstným ostnem v těle? Může Kristu dobře sloužit někdo, kdo nemá na těle jizvy? Nebyl nakonec i ten Ježíš z Nazareta zavrhován, vyháněn, tupen, nerozuměn a také pak odsuzován a ukřižován? Přijměme proto své slabosti, bratři a sestry. Naučme se přijímat své slabosti jako součást sebe samých, není to nic snadného, přijmout se v našich omezeních a nezastírat si je. Pokud vůbec existuje nějaká možnost, jak umenšit naše slabosti a hříchy, spočívá právě v jejich přijetí a nezastírání. Určitě tudy vede cesta spíše než hozením našich slabostí pod stůl, zamítnutím mluvit o nich dokonce i ve skrytu duše se sebou samými a s Bohem. Amen.




    Stránky vytvořeny CČH, NO ve Voticíc v roce 2020
    Vytvořeno službou Webnode
    Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky