KÁZÁNÍ "SUB CONDITIONE JACOBEA" 

 31. prosince 2024 (Rozloučení se starým rokem) 

  Základ kázání: Jk 4,13-15 v překladu Jeruzalémské bible (Další liturgická čtení: 2 Pt 3,8; Ž 127,1; Př 9,13-18 a Lk 6,47-49 - v Českém ekumenickém překladu)

Tak a teď vy, kteří říkáte: "Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, strávíme tam rok, budeme obchodovat a vyděláme peníze!"

Vy, kteří nevíte, co bude zítra s vaším životem, neboť jste pára, jež se na chvilku objeví, pak mizí.  

Proč naopak neřeknete: "Dá-li Pán, budeme naživu a uděláme to anebo ono"? (Jk 4,13-15)

  Milé sestry a milí bratři, milí všichni účastníci a hosté našich bohoslužeb,

  setkáváme se nyní, pro jednou za večerního času, abychom poděkovali Bohu za uplynulý rok, poděkovali Bohu, že stál při nás, že nám byl oporou v zápasech, které bychom z vlastních sil neustáli. A již zítra dopoledne se zde s vámi, nebo přinejmenším s některými z vás, setkám během novoroční bohoslužby, abychom rozjímali o daru roku nového a vyprosili si požehnání pro žití v tomto dalším čase.

   Z toho by mělo vyplývat, že dnešní bohoslužba bude mít ráz bilanční, ráz vděčný za to, co nás v uplynulém roce potkalo, nebo alespoň za to dobré – tak jako zítřejší bohoslužba by měla být zaměřena k budoucnosti, k otevření se přicházejícímu. Ale takhle jednoznačně hledění do minulosti i do budoucnosti oddělovat nejde, milí přítomní – toto neodpovídá realitě toho, jak čas prožíváme a jak s ním zacházíme.

   Staří Římané uctívali vedle jiných bohů také jednoho, kterého nazývali Janus; od jeho jména také v řadě jazyků bývá odvozován název pro měsíc leden – Januar, janvier, January. Janus byl pro Římany bohem počátků a konců, rovněž dveří, vrat a vchodů (které všechny nutně používáme jak ke vstupu sem, tak k odchodu ven). Římané znázorňovali tohoto boha Janua na svých oltářích se dvěma obličeji na jedné hlavě. Rovněž pozoruhodná kronika křižovnického řádu, kterou psal v průběhu osmnáctého století latinsky mnich a hudebník, liberecký rodák Jan Karel Rohn, nese název Ianus bifrons – "Janus dvojtvářný", "Janus dvou tváří". Jeden obličej boha Janua hledí směrem do minulosti, druhý do budoucnosti – avšak stále je to jedna a tatáž hlava, která hledí jedním i druhým směrem, k minulému i k budoucímu; ovšemže jde o hlavu bájného pohanského boha a ne smrtelníka. I my však čas vnímáme do značné míry janusovsky. Minulost i budoucnost se prolínají. To, co nám dala minulost, hodnotíme silně se zřetelem na to, jestli nám z té minulosti něco kladného a trvalého vydrželo a jestli nás tyto dary minulosti jsou schopné i pro budoucnost nést a sytit, jestli zůstávají tyto minulé statky i pro budoucnost životaschopnými. Naproti tomu od budoucnosti zhusta očekáváme, doufáme směrem k ní, že nám přinese něco, co dobré z minulosti zachová a na zla z minulosti nám dá naopak zapomenout. Přítomnost snad ani těch nejprimitivnějších z lidí si nevystačí bez hledění do minulosti a zároveň do budoucnosti – tím spíše se to týká všech, kteří jsou odpovědní, hlubocí, chtějí žít v dlouhodobém, stabilním a předvídatelném životním a duchovním řádu.

   Když se začteme do novozákonní Epištoly Jakubovy, promluví k nám z jejích kapitol slova: Vy, kteří říkáte: "Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, strávíme tam rok, budeme obchodovat a vyděláme peníze!" Vy, kteří nevíte, co bude zítra s vaším životem, neboť jste pára, jež se na chvilku objeví, pak mizí. Proč naopak neřeknete: "Dá-li Pán, budeme naživu a uděláme to anebo ono"? (Jk 4,13-15) Už starší teologie luteránská nazývá tuto myšlenku "conditio Jacobea", jakubovská podmínka. Vše, co plánujeme, všechny naše záměry, závisí na tom, dá-li jim Bůh naplnění. Přeje-li jim Bůh. V podobném duchu hovoří ostatně i jiné biblické náměty – například ze Žalmu stosedmadvacátého: "Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný." (Ž 127,1) I v pozdějším Talmudu nacházíme podobná slova: "Zvažuje-li člověk své záměry, Hospodin se směje." Jedná se v té takzvané "jakubovské podmínce" o vyjádření naprosté závislosti všeho na Bohu, všeho, co zde je, i nás samých. Vše co máme, vše, co konáme, vše, co jsme dostali, dostali jsme z dlaně Boží. Všechny naše plány a předsevzetí, ať už máme jakékoli, závisejí na tom, jestli zůstaneme z vůle Boží naživu, jestli budeme zdrávi, jestli tento tolik křehký svět zůstane ještě z vůle Boží držet pohromadě. Autor Epištoly Jakubovy zde výrazně mluví o budoucnosti, o naplánovatelnosti všemožných cest a záměrů, přesněji řečeno o jejich nenaplánovatelnosti: Vy, kteří nevíte, co bude zítra s vaším životem, neboť jste pára, jež se na chvilku objeví, pak mizí. Proč naopak neřeknete: "Dá-li Pán, budeme naživu a uděláme to anebo ono"? Vše závisí, bude-li Boží vůle v souladu s naším programem. Jestli se nám vůbec naše plány podaří uskutečnit, a také, jestli jsou ty plány dobré, správné; to my totiž málokdy můžeme vědět s jistotou, jestli jsou naše záměry dobré, dobře založené, jestli povedou k dobrému. To nemusí být na jejich konci vůbec tak, jak to na začátku vypadá... Zároveň však slova "jakubovské podmínky" z Listu Jakubova janusovsky hledí i do minulosti, a tímto svým rozměrem zůstávají zvláště příhodná pro děkovnou bohoslužbu na konci starého roku. Vše, co se nám podařilo učinit a uskutečnit, takto snad bylo činěno a uzavíráno s pomocí Boží. Je třeba vzdát zde vděk Bohu za to, že se nám, v duchu jakubovské podmínky a slovy Jakubovými, podařilo jít do toho a toho města, strávit tam rok, (...) obchodovat a vydělat peníze, nebo uskutečnit nějaké jiné činy či záměry.

   Ovšem, sestry a bratři, co zde v jakubovské podmínce jaksi chybí, to je zvážení nějakých zlých sil ve světě, zla ve světě. Někdo může mít, třeba v jakubovském starověku, záměr jít do vzdáleného města, rok tam obchodovat, vydělat měšce peněz a vrátit se domů – ale třeba mohl být, při cestě tam, nebo při cestě zpátky, zavražděn a oloupen tlupou loupežníků. Takové reálie nepředstavovaly ve starověku nic výjmečného. Podléhá i toto tragické a absurdní přervání záměrů jakubovské podmínce? Je opravdu všechno z vůle a z rukou Božích, dokonce do té míry, že Bůh zde dal vrahovi loupit a obohatit se? Všemožnými neštěstími nebo přinejmenším zmary, a leckdy nezaviněnými, drastickými zmary bývá přece postihováno i bezúhonné, i smysluplné, i Boha chválící jednání, v dnešním světě, dříve a nepochybně tomu tak bude i v budoucnu, jak se tedy janusovsky ohlížím po tom našem světě...

   Co si počít za těchto zřejmých okolností s jakubovskou podmínkou a s jakubovskou zbožností – nejsou tím přímo vyvráceny? Domnívám se, sestry a bratři, že tu stěží lze nacházet nějaké cvičení ve fatalismu, nějaké vybídnutí k jakési rigidní čio orientálně strnulé zbožnosti typu "Bůh dal, Bůh vzal", jak ji známe z počátku knihy Jób (zdůrazňuji, z počátku knihy, ne však závěru, vyústění této biblické knihy; Jb 1,21). Takovéto povrchní a přímočaré použítí myšlenek Jakubovy epištoly by nás muselo vést k cynickým závěrům, že všechno válečné násilí, zpustošení ukrajinských měst, zavraždění izraelských rukojmích, vyhlazení obydlí v africkém Súdánu, v Jemenu, v palestinské Gaze, rovněž oběti týrání dětí nebo zvířat, zbytečných dopravních nehod, domácího násilí i zlovolných a mafiánských vražd, že to všechno je důsledek dobré a nediskutovatelné vůle Boží, ke kterému my můžeme říci akorát své "ano a amen". Boží vůle se však tu na světě neprosazuje přímočaře hned a teď. I Boží Syn Ježíš Kristus byl přibit na kříž, i on nebyl vyvýšen a vzkříšen hned a teď, ani jeho vzkříšení nebylo čitelné každému, toliko úzkému kruhu vidoucích a věřících apoštolů. Ačkoli věříme v Boha, musíme počítat se značnou mírou samostatnosti a svébytnosti zla v tomto světě, s tím, že zde dlouho triumfuje a dlouho zůstává při chuti. A ti, kteří zlu podlehli, si to zdaleka ne vždy zasloužili, nelze je považovati za opuštěné a zavržené Bohem. Podmínka jakubovská, vyznání víry, že cokoli se nám zdaří a má zdařit, je to tak jenom z vůle a lásky Boží, nás má vést, domnívám se, k pochopení nesamozřejmosti všeho bytí. Je pozoruhodné, nesamozřejmé, že žijeme, dýcháme, spíme, jsme, milujeme, máme co jíst, máme kam hlavu složit, má nás kdo pohladit, podpořit nás a pomoci nám. Toto nemuselo nutně být, není to nárokovatelné, není to samozřejmé ani jisté. Vděčně za to vzdejme díky Bohu, za to, co je, co máme, i kdyby to mělo k ideálu a k blaženosti daleko. A rovněž patří myšlenka takzvané jakubovské podmínky k těm četným podnětům Bible, které ukazují pomíjivost všeho, dočasnost všeho ve světě – kteréžto poznání však zároveň nemá vést k beznaději, ale naopak k naději. Veškerá dočasnost mizí ve věčnosti, stává se součástí věčnosti, Boží věčnosti. Vše, co zde žijeme, zakoušíme, sdílíme a trpíme, představuje toliko předsíň před vstupem do hlavního reprezentativního sálu paláce Božího, kterým je věčnost v náruči Boží.

   Vy, kteří zakoušíte v současné době cokoli, ať se perete s čímkoli, ať strádáte čímkoli nebo radujete se z čehokoli, mějte za to, že vše, co je, pomine ve jménu plné a intenzivní Boží věčnosti. Smyslem všeho zakoušeného v tomto světě je učit nás věčnosti, přichystat nás k přijetí věčnosti Boží, věčného života v Bohu. Amen.

 KÁZÁNÍ O NOVÉM ŽIVOTĚ

 29. prosince 2024 

 Základ kázání: Ef 4,22-32 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Ž 1 v překladu Bible Kralické a Mt 7,1-7 v překladu prof. Františka Žilky)

Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi 

obnovte se duchovním smýšlením, 

oblečte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.

Proto zanechte lži a 'mluvte pravdu každý se svým bližním', vždyť jste údy téhož těla.

Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce

a nedopřejte místa ďáblu. 

Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.

Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. 

A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. 

Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; 

buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.  (Ef 4,22-32) 

  Sestry a bratři, milí všichni přítomní,

   byl jsem kdysi ve svém dřívějším farářském působení – na jiném místě než zde – vybízen, abych byl ve svých kázáních poněkud jednoznačnější a zřetelněji vyslovoval, co je potřeba opravdu v životě dělat, co nedělat, jak se tedy má žít, co je Bohem přikázáno a co zapovězeno. Namítal jsem, že křesťanství samo není prostě takto udělané; nejedná se o učebnici norem a technických výkresů pro průmyslovou školu ani o shluk zákazů a příkazů. Příkazům a zákazům se pohříchu lépe daří v právničtěji založených náboženstvích židů a muslimů. Kdo by uvítal přísnější a jednoznačnější vedení v otázkách, která jednání jsou přikázaná, nedovolená, doporučená, nedoporučená anebo mravně neutrální, rozhodně by se lépe cítil v mojžíšovském a zvláště ještě talmudickém židovství či v šaríjatických ustanoveních islámských učenců. Pro někoho to může představovat nevýhodu, ale Kristova zvěst o Božím království tuto míru jednoznačnosti zkrátka neklade. Snad je tím mnohem náročnější, co už... Ale říká Kristovo evangelium, zjednodušeně řečeno: obrať se do nitra, "navrať se do domu srdce svého" (vypůjčil jsem si zde slova z Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, slova, která jedinečným způsobem vystihují, oč v křesťanském pozvání běží), setkej se uvnitř svého života s Bohem, přistup na to, stát se svým životem součástí Božího království. Žij v Bohu a s Bohem, i když to může být proti tvým světským zájmům, i když ti to přinese, viděno skrze zápasy tohoto světa, nejednu nevýhodu... A ostatní už budeš vědět. Život z dlaně Boží s sebou nese určité konsekvence, určitý styl jednání a chování – ale nejde o tom tolik jednoznačného říci; však ty už budeš vědět, až uvěříš v Boha zhloubi, až budeš pít z pramene Boží vody čisté, kam se vypravit dál, jak pokračovat se svým životem, jakou cestou se vrtnout... "Kdo zahlédl něco opravdu velkého, tomu nezbývá než podle toho žít," řekl Nietzsche, velký německý filosof devatenáctého století.

  Zdánlivě tomuto kristovskému zvěstování evangelia protiřečí některé pasáže Písma, milé sestry a milí bratři, které znějí omamně jednoznačně, skoro jako Desatero vytesané do kamene. Třeba zrovna výzvy z Listu Efezským, které stojí napsané jaksepatří nesmlouvavě: Zanechte lži a mluvte pravdu každý se svým bližním (Ef 4,25); hněváte-li se, nehřešte (4,26); kdo kradl, ať už nekrade (4,28); ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání (4,31) buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem (4,32)... Ale moji milí, ani toto nejsou žádné skálopevné požadavky, i toto je pozvání, či součást kristovského pozvání. Jde o meditaci nad životem novým, v Boží blízkosti nyní již vedeným. Jako by se křesťanský pastýř a kazatel, který napsal Epištolu Efezským, vnořil jako potápěč do vody, do vody duchovního života vedeného v úzké blízkosti Boží a toto poznání přinesl ze dna jakožto nalezenou perlu a nechal nás všechny nad ní užasnout. Nejedná se tu v Písmu Nového zákona o dikci příkazů školního řádu ve stylu: zakazuje se, zapovídá se, postih přijde, když nebude dodrženo... Není tu ani zachována autoritativnost toho, kdo list píše či káže a podřízenost toho, kdo list čte. Společně s vámi a pro vás, sestry a bratři křesťané, ať už se shromažďujete v prvním či druhém století v řeckém Efezu nebo jindy a v jiných křesťanských společenstvích anebo zrovna zde a nyní – společně s vámi a pro vás se tu vděčně a užasle rozjímá nad novým životem, který čerpá ze zdrojů živé Boží kristovské blízkosti. Tento život nový, obnovený a stále obnovovaný z Boha, se stává životem vedeným radikálně jinak než sobecký život starý (pro první čtenáře Listu Efezským to samozřejmě znamená vymezení se proti životu dřívějšímu pohanskému a úlevné odhození tohoto starého sobeckého života neseného bezmocí a démony). Když čteme jednoznačně znějící pokyny epištoly, co dělat a co nedělat, mějme na paměti, že to podstatné bylo řečeno už hymnickými verši o životě novém, z Boží milosti obnoveném: Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblečte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy. (4,22-24) – O pěstování spravedlnosti a svatosti pravdy běží.

   Duchovní ukázněnost a zejména pak laskavost, život z Boží lásky, nese dle epištoly určitou kristovskou atmosféru života. Některé biblické výpovědi tu nejsou možná na první pohled zřejmé ve své metaforičnosti, třeba: Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu. (Ef 4,26-27) Písmo svaté tu neříká, že máme žít zcela bez hněvu, beze stopy hněvu. Avšak hněv křesťanův má mít určitou štábní kulturu . Křesťan nad ním nemá nechat zapadnout slunce. To znamená: rozhněvanost máme, pokud ji zakoušíme, zároveň vést k rychlému konci, k rychlému vyřešení, pokud možno smíření, aby s koncem dne skončil i hněv a slunce zapadalo nad námi večer, na konci dne – už tehdy, když zůstáváme bez hněvu. Nedobře bývá, pokud nějaký hněv trvá více dní nebo dokonce měsíce či léta. Také se má v tomto ohledu křesťan varovat impulzivity a zaslepenosti hněvu: i křesťanovo hněvání má být mírné v projevech a spravedlivé v důvodech. Právě nespoutaný hněv, nespoutaný v prostředcích nebo v intenzitě, zůstává plný ďábla a ďáblování, varují slova epištoly. Na druhou stranu se snad nepokoušejme o každodennost, která by byla zcela prostá (občasného) hněvu, protože takto bychom to přivedli jenom k nepravdivosti a ke slizkosti.

   Nebo jsme slyšeli snad trochu překvapivou větu epištoly: Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými. (4,28) Varování před zlodějstvím (pro zloděje se zde v novozákonní řečtině užívá nepřekvapivého označení κλέπτων – srovnejme s kleptománií nebo s kleptokracií), toto varování před zlodějstvím nemíří jenom na průzračnou zločinnost nějakého kapsářství, vloupání se do cizího objektu nebo působení lupičů na cestách. Vykřičník tu klade autor epištoly nad všechny zákonem třeba i netrestatelné, ale zároveň neetické machinace, nad všemožné před Bohem neobhajitelné finanční a ekonomické transakce, zvláště pak ty, které někoho či mnohé poškozují. Od tohoto neprůhledného a nedobrého obohacujícího jednání velí epištola v Kristově jménu upustit ve prospěch práce bezúhonné, užitečné, Krista chválící. Při podobném následování vysokých standardů kristovských zapovídal zeman Petr Chelčický v patnáctém století přístup do svého Krista následujícího společenství každému, kdo zastával mravně problematické profese, zejména spojené s armádou a násilím – žádné vojáky, žádné výrobce zbraní, ale i žádné výrobce hracích kostek. Naopak Chelčický preferoval bezúhonná povolání typu zemědělství, pekařství, zednictví. Zlodějství chápe epištola prostě jako neprávem přivlastňující chování, kterým vzniká újma, zbytečná újma. Chválí naproti tomu práci nenásilnou a jedině z této práce má také smysl dělit se o její výtěžek s potřebnými, což v křesťanském kontextu Epištoly Efezským a prvotního křesťanství znamená jistě individuální dobročinnost, almužnictví, ale rovněž hmotné podporování církevního společenství. Také důraz na pravdu definuje a zdobí pravý křesťanský život: Proto zanechte lži a 'mluvte pravdu každý se svým bližním', vždyť jste údy téhož těla. (4,25) O pravdu a pravdivost v sobě i v okolí pečovat, to znamená nejenom zdržet se vyslovených, křiklavých lží, natož zištně motivovaných, ale upevňovat ducha pravdivosti a opravdovosti všude, kde vstoupím – usilovat o pravdu, hovořit pravdivě a v duchu prohloubení pravdy, vést druhé k následování pravdivého, ačkoli je tuto pravdu samozřejmě složité jak v její celkovosti vidět, tak i následovat. To však nevadí: úcta k pravdě se tu předkládá jako úkol, jako požadavek k další a další práci na sobě, jak pro jednotlivce křesťana, tak i pro společenství křesťanů, pro křesťanské angažování v okolním světě.

  Jedná se tu o jednotlivosti, o detaily křesťanského života neseného blízkostí živého Boha, avšak o život nestojící na jednom místě, ale spějící k věčnosti. Žijeme pro věčnost, oráme zde pro věčnost... A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. (4,30) Pro den vykoupení se tu smekáme, vynasnažujeme a chceme žít v míru a souladu s Duchem Božím. Pro den vykoupení, to jest den, kdy se pro nás z časnosti stane věčnost – Boží věčnost. Právě v tomto horizontu, nikoli v bezesmyslné prázdnotě, má smysl žít tak, ať je nám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost. Je třeba být k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštět si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil nám (4,31-32). Amen.

  VÁNOČNÍ KÁZÁNÍ O KRISTOVĚ CHUDOBĚ

  25. prosince 2024 

  Základ kázání: 2 Kor 8,9 (Další liturgická čtení: Fp 2,6-11 a J 1,1-14) - vše v Českém ekumenickém překladu

 

   

Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli. (2 Kor 8,9)

  Drahé sestry, drazí bratři, vážení a milí hosté bohoslužeb na První svátek vánoční,

existuje častý motiv pohádek a legend, neříkejte mi, že vás samotné v dětství, když vám byly vyprávěny pohádky, nefascinoval. Je to motiv, dějová linie, kdy se někdo velice urozený a mocný přestrojí za kohosi velmi obyčejného, chudobného. Odloží své královské hodnosti a vklouzne načas do role značně nízké. Král Miroslav se převlékne za zahradníka, aby mohl být nablízku princezně Krasomile a aby ji uzdravil z její směšné pýchy a rozmazlenosti. Potom se zase vrátí ke své královské roli. I český panovník Václav IV. dle legend často volil převlek obyčejného poddaného a pohyboval se takto inkognito v podhradí, aby zjistil, jak to mezi lidem prostým opravdu chodí, jestli trhovci a pekaři nešidí a hostinští a purkmistři nejsou příliš zpupnými; takto zjistil mnohé zajímavé věci, které by mu, pokud by zůstal sedět na královském trůnu, unikaly a mohl potom, když se z podhradí zase vrátil domů na Pražský hrad, zjednat ze své královské pozice nápravu zlořádů a potrestání nedobrých. Princ Bajaja v pohádce Boženy Němcové se převlékne za skoro němého a poněkud pomateně vyhlížejícího šaška, který umí říkat jenom "ba-ja-ja", aby uskutečnil plány, které by se mu nezdařily, pokud by se načas nevzdal důstojenství královského syna. Tohle všechno je a napořád asi bude i vděčné téma všelijaké satiry, kdy se šéf podniku přestrojí za cizího zákazníka, navštíví v převleku vlastní podnik, načape na svém pracovišti křiklavé nepořádky a může potom ze své šéfovské pracovny podřízené jaksepatří seřvat, protože uviděl, co jako šéf vidět neměl.

  Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista, napsal ve Druhém listu Korinťanům apoštol Pavel, (Kristus) byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli. (2 Kor 8,9) Jedná se tu o podobnou vyprávěcí a myšlenkovou figuru, jako v pohádkových příbězích vzpomenutých před chvílí? Někdo, kdo přijde na svět urozený, a sice velmi urozený, se ze svobodného rozhodnutí stane kýmsi mnohem menším – a v této nízké roli si také leccos na tomto světě vypije; leccos, co bývá obvykle uchystáno právě těm nízko postaveným. Takto chápe apoštol Pavel Ježíše Krista, jeho příchod do světa, jeho roli ve světě. Boží Syn byl bohatý, ale podivuhodně se rozhodl své bohatství nečerpat, zříci se ho, v nějakém smyslu ho zahodit. Syn Boha, krále světa a kosmu, se narodil velmi nekrálovsky, vlastně ještě hůře a komplikovaněji než jiné děti – v seně mezi domácí zvířenou, protože v hostinci nebylo místa. Apoštol Pavel a bibličtí svědkové takto chápou jedinečné Boží zjevení, zpřítomnění se Boží v Jeho Synu Kristu Ježíši: Jako sestup Božího světla z věčnosti sem dolů, do zmatenosti a neladnosti pozemských poměrů, kteréžto pozemské poměry i jejich bolestivost si Syn Boží jak náleží vypije, prožije je na vlastní kůži jen což. Křesťané Nového zákona, apoštol Pavel stejně jako evangelista Jan, ovšem chápou takto – jako dobrovolné, svobodné a milostivé sebeponížení Boží slávy – nejenom Kristovo zrození, ale celé Kristovo pobývání zde ve světě. Jde i o Kristovo učení, o jeho étos, že nemáme žít pyšně, nemáme čerpat z výhod svého původu, ze své moci, ze svého bohatství, ze své síly a kyprého zdraví. Žít z darů, které nám život dává, lze říci, bez naší podstatné zásluhy dává, znamená tyto dary promarnit a sebe sama promarnit. Jediným náležitým užíváním darů Božích, to jest darů všech, je sdílet tyto dary s druhými, žít zásadně pro druhé, v obrácení nikoli na sebe, ale ve službě druhým, ostatním. Celý Kristův vzkaz hříšnému lidstvu, od narození po jeho dospělé zvěstování, od smrti na kříži po Kristovo nesnadno uvěřitelní vzkříšení chce a má ukázat, že sobectví, egoismus, zaměření na sebe k žádnému trvalému štěstí nepovede. Máš jen to, co jsi předal druhému; vpravdě existuješ jen skrze dobro a službu, kterou jsi prokázal druhému. Kristus takto žil a už svým narozením toto pozvání k životu v plnosti lásky a pravdy symbolizoval. I Kristovy následovníky, včetně snad nás, má tento étos darování a obdarování inspirovat. Nemáme druhé, bližní, obdarovávat nějakými dary a dárky, ale námi samými, naším životem, způsobem vedení našeho života zde, i v těchto poměrech. To je ta štědrost Pána Ježíše Krista, jak ji Korinťanům připomíná apoštol Pavel.

   I betlémský výjev, který tu v naší modlitebně máme pro děti i dospělé figurkami zpřítomněný, představuje zásadní oslavu darování, obdarování. Nikdo nechce zůstat sám pro sebe, ale všichni hledí darovat, co mohou: tři králové své královské dary zlato, kadidlo a myrhu, pastýři nesou novorozenci jehňata, muzikanti hrají, chtějí darovat veselou a povznesenou náladu, vůl a oslík darují teplo svého dechu k zahřívání miminka. Je třeba žít skrze darování a obdarování, nezůstat stát v egoistické zapykanosti do sebe, říká křesťanská zvěst. Amen.

VÁNOČNÍ KÁZÁNÍ O OBDAROVÁNÍ 

24. prosince 2024 (Půlnoční) 

  Základ kázání: Sk 20,35-36 v překladu prof. Františka Žilky (Další liturgická čtení: Lk 2,1-20 v překladu Žilkově a Mt 2,1-23 v překladu Jeruzalémské bible)

" (...) Vůbec jsem vám ukázal, že se tak musíme prací ujímati slabých a pamatovati na slova Pána Ježíše, poněvadž on řekl: »Blaženější jest dávati než bráti.«"

Po těch slovech klekl a s nimi se všemi se pomodlil.  (Sk 20,35-36)

   Vážení a milí sestry a bratři ze zdejšího církevního společenství, vážené dámy a vážení pánové, kteří jste se rozhodli vypravit se během roku právě na tuto jednu vánoční bohoslužbu zvanou "půlnoční", milí naši hosté,

   můj vlastní vztah k Vánocům rozhodně není jednoduchý a nekomplikovaný. Možná jde o poněkud netaktické přiznání, možná kontrastuje s tím, jak vnímáte roli faráře... Avšak promluvme si o této věci jako pro jednou jako dospělí s dopělými. Mám za to, že v naší evropské a české civilizaci vězí ohledně vánočních svátků jakési chybné nastavení. Vánoce mají proklamativně být svátky pokoje, ztišení, zvnitřnění. Ale než se k této pokojnosti a ke společné radosti doškobrtáme, než připravíme sebe samotné, naše domácnosti i naše rodiny k prožití vánoční radosti, než všechno přichystáme tak, jak si představujeme a jak je očekáváno, jsme už se silami docela v koncích. Mají to být svátky dětství, idyly, obdarování a tradičních zvyků pocházejících z časů, kdy býval svět jaksi pomalejším a spořádanějším. Ale než seženeme všechny dárky, uděláme v zaměstnání všechny uzávěrky, uspokojíme všechny příbuzné a blízké návštěvou a rozhovorem, uvědomíme si patrně, že abychom zažili něco vánoční idyly a harmonie, musíme se předtím mnohem více smekat než jindy. Cílem našeho snažení je připravit sobě a druhým dosti niterný a dosti rodinný svátek – takový, který by ctil semknutost a vzájemnou lásku Svaté rodiny, totiž novorozeného Ježíše, Marie, Josefa a živě zde přítomného Boha. K přípravě a uspořádání tohoto svátku však v naší civilizaci vede dosti neidylická, leckdy strastiplná cesta. V tom dnes představuje vánoční radost cosi rozporuplného.

   Můj oblíbený psycholog Dalibor Špok v rozhovoru pro televizi DVTV ovšem sděluje, že aby byly Vánoce autentickou radostí a nikoli břemenem, bylo by zapotřebí, aby každému se skutečně umožilo prožívat je po svém. Čili kdo chce a kdo to tak cítí, má klidně odlévat olovo a držet všemožné pohansko-křesťanské zvyky, kdo chce, ať se těší vůní vánoční jedličky, jiný může jít do kostela, jiný ať vypije a sní, co hrdlo ráčí a jiný ať klidně nedělá nic, ať vánoční hemžení prostě ignoruje a chápe Štědrý den jako každý den jiný... Tato svoboda představuje sice snad logický, obávám se však, že nerealistický ideál. Ve vánočním čase jsme totiž více než kdy jindy rukojmími očekávání druhých, zejména našich blízkých. Jsme jim, jak cítíme, ve vánoční idyle povinováni zvláštní laskavostí. Máme dělat, co můžeme, abychom je nezarmoutili ani nedožrali, máme si vycházet vzájemně vstříc, aby soulad Vánoc byl naplněn a oslaven. Ale těmito masívními očekáváními je zároveň dáno, že potlačíme své chutě prožít Vánoce nějak po svém, to znamená sami a přizpůsobíme se očekáváním našich milých blízkých. Individualismus koliduje skoro se vším, co naše společnost široce očekává od Vánoc. A tak nám pravděpodobně nezbývá než se nechat semlít vším, co na nás naši milí blízcí vymyslí, stejně jako dynamikou vánočního slavení zažitého v naší civilizaci a tolik úzce navázané na záležitosti ekonomické, komerční a komerčně zábavné.

   Budiž. Mohli bychom říci se starými Římany: "Abusus non tollit usum." (Zneužití či pochybné využití nějaké věci nediskredituje věc samu.) To znamená – užitek nože v domácnosti pro krájení, řezání a všemožné správky nezpochybňuje ani skutečnost, že nožem občas někdo někoho zabije. Auto potřebujeme a používáme i za cenu toho, že někdy může dojít k nepěkné havárii. Do mých farářských úvah o vánoční radosti však promlouvají i pochybnosti ryze bohoslovecké. Vánoce se často chápou jako něco tradičního. Dejme tomu, tradici mají, avšak ty tradice okolo Vánoc nejsou tak docela dávnověké. Symboly našich Vánoc mají zhusta původ až ve století devatenáctém (kapr, cukroví, velký stromek uprostřed pokoje s dárky položenými pod ním). Liturgie Vánoc sahá samozřejmě do dob starších, barokní epocha nám zanechala spoustu pozoruhodných hudebních skladeb pro oslavu Vánoc. Vytvoření dřevěných betlémských jesliček se pak připisuje svatému Františkovi, duchovnímu hledači a posléze mnichovi žijícímu ve století třináctém, to jest za hlubokého středověku. To všechno už má tedy docela úctyhodné tradicionální pozadí – ale přece jenom: prvotní církev Vánoce neslavila a neznala. Rozhodně tedy nelze uvažovat o Vánocích jako o záležitosti, se kterou křesťanská víra stojí a padá! Až roku 336 si římští křesťané připomněli ve svém společenství něco, co bychom mohli nazývat s jistými rezervami Vánocemi, zkrátka liturgicky oslavili Ježíšovo narození – ve dni pohanského svátku slunovratu. Rozhodně nešlo, a ještě v dlouhých staletích poté nešlo, o nějakou kdovíjak centrální událost liturgického církevního života, milé sestry a milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb! Pro první křesťany mělo mnohem větší dosah než dětství Ježíšovo to, co Ježíš učil ve svém dospělém věku, to, že se vystavil oběti na kříži na kopci Golgotha za Jeruzalémem, že byl pohřben a podle víry křesťanů pak třetího dne vzkříšen, vstoupil na nebesa a zůstává přítomen Božím nebeském království, stejně jako duchovně žije uvnitř církevního láskyplného společenství. Ale mám za to, důvodně mám za to, společně s jinými teology a religionisty, že samotná Kristova tělesnost – tím pádem i začátek Kristovy tělesnosti, jeho narození – přiváděla první křesťany spíše do rozpaků a příliš nebyli svolní toto Kristovo zrození nějak předimenzovaně oslavovat. Co si budeme povídat: starověk nechápal dětství jako nějakou zvláštní hodnotu, nebyl ve starověku přítomný podobný kult dětí a dětství, jaký zná třeba naše současnost. Dětství chápaly tyto archaické doby především jako přípravu na dospělost.

   Tak, vážení a milí přítomní. Znectil jsem poněkud Vánoce, vyjádřil své pochybnosti – ale možná právě proto jsem vše kreslil temnými barvami, aby nakonec zazářilo světlo. Přese všechno dosud přednesené se domnívám, že jakýsi cenný étos přece jenom je s Vánocemi spjatý, nebo alespoň může být. Vánoce by mohly být svátky dětství, dětskosti, svátky toho dítěte v nás. Nějakým způsobem nás vánoční čas i vše, čím zůstává naplněn, může naučit pracovat s dítětem v nás: vzpomenout si na dětskou bezvýhradnost a bezelstnou důvěřivost, na to, jak omamným dojmem na nás vánoční mystika mohla působit, když nám bylo tak málo let... Jako ještě větší etickou výzvu ovšem chápu jiný podnět Vánoc: důraz na obdarování druhého, na existování pro druhého. Vánoční obdarování dárky představuje symbolický poukaz na tento étos lásky k bližnímu, na étos obdarování, laskavosti k druhému, služby pro druhé. Vůbec jsem vám ukázal, že se tak musíme prací ujímati slabých, říká apoštol Pavel slovy, která dochoval biblický spis Skutků apoštolských, a pamatovati na slova Pána Ježíše, poněvadž on řekl: »Blaženější jest dávati než bráti.«" (Sk 20,35) Blaženější je prý dávat než brát, milé sestry a milí bratři, vážené dámy, vážení a milí pánové. Možná jste nějaký podobný obrat už v životě slyšeli, třeba i řekli. Nuže, tato slova pocházejí z Písma svatého, z Knihy skutků apoštolských, jde o slova vepsaná autorem či autory této biblické knihy do úst apoštola Pavla, který se odvolává na Ježíše. Prý jde o slova samého Krista – blaženější jest dávati než bráti. Popravdě žádný takto doslovně znějící citát z Ježíšových slov se v biblických evangeliích nenachází, nelze však popřít, že zvěst vystihuje dobře ducha Ježíšova poselství, i jeho sebeobětování. Výzva je, domnívám se, jasná: všechna radost z toho, co jste kdy dostali, všechna vaše radost jakožto obdarovaných je vlastně menší než radost toho, kdo daruje dobro druhému. Nejkrásnější zkušenost, která zůstává dostupná vznešené a dobré duši, je darovat něco druhému. Žádné chamtění, žádný egoismus, žádné pyšné zaměření na sebe nemůže přinést tak trvalé štěstí jako oběť, darování, služba druhému. A nejde jenom o nějaké jednorázové darování čehosi druhému. Celý život Kristova následovníka má být zaměřen na ujímání se slabých (Sk 20,35), říká Písmo. Na dlouhodobou, vytrvalou (!) činnost pro ty, kteří si sami pomoci nemohou, anebo jen velmi málo a velmi obtížně. Darovat dobro druhému vás dostane dále než nárokovat si pozemské nebo jakékoli statky sám pro sebe a kvůli sobě. Může to znamenat cokoli – podle příležitosti, podle místa, podle nadání a bohatství jednoho či druhého. Udělat dítěti radost, usnadnit život druhému, pomoci slepému, zmrzačenému či starému přejít ulici, zachránit zmrzlé kotě, pomoci bližnímu v nouzi. Dát toto znamená dle kristovského étosu více než získávat, bohatnout a tučnět.

   Zní tato etika sympaticky, jaksi skautsky. Zdůvodnit smysl obdarovávání, smysl konání pro druhého více než pro sebe samotného, to samo však nepředstavuje nic snadného. Výsměch sobců ostře prořezává křehkost sebeobětování, sebedarování, vzdání se něčeho svého ve prospěch bližního. Jde o takřka totožný smích, jakým se vychechtávali rouhači židovští i římští Kristu ukřižovanému na Golgotě – a říkávali zároveň: "Jsi-li Mesiáš, sestup z kříže!" (Mt 27,42) Obdarování druhého má zdůvodnění uvnitř sebe samého, a má zároveň přesah k věčnosti, a sice k věčnosti vzkříšeného Krista. Cokoli, co jsme učinili v tomto světě pro druhého, má přesah k věčnosti. "Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili," (Mt 27,40) říká věčný Boží Syn, Kristus Ježíš, narozený v betlémských jeslích. Amen.

ALFA I ÓMEGA 

Adventní, 22. prosince 2024 

  Základ kázání: Zj 1,1-8 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Ř 8,18-25 v překladu Jeruzalémské Bible a Lk 2,13-14 v překladu Bible Kralické)  

Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko.

Jan sedmi církvím v Asii: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem.

 a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů

a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – jemu sláva i moc navěky. Amen.

Hle, přichází v oblacích! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země. Tak jest, amen.  

Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí. (Zj 1,1-8) 

  

  Milé církevní společenství, 

  je v tom určitá symbolika, adventní symbolika, pokud zde má nyní zaznít slovo nad prvními větami poslední biblické knihy. Bůh sám v těchto verších o sobě vyjevuje: "Já jsem Alfa i Omega," (správněji: ómega – dlouze; Zj 1,8), což by se dalo opsat slovy "jsem počátek i konec", k české abecedě vztaženo: "já jsem áčko i zetko", první i poslední písmeno abecedy. V řecké abecedě je totiž A, alfa, písmenem prvním, tak jako v nám běžném abecedním pořádku, zatím hláska Ω řeckou abecedu, alfabetu, uzavírala. I adventní svátky si duchovně pohrávají se vztahem počátku a konce, prvního i posledního. Tyto svátky slouží křesťanům k tomu, aby se vnitřně připravili a uzpůsobili k svátku narození Krista, aby se otevřeli dětství svému i dětství Kristovu, aby mysleli na miminko a na počátek Ježíšovy pozemské pouti. Ale zároveň aby mysleli na to poslední, nejzazší. Ne na smrt, ale na konečný příchod Kristův ve slávě, na konci věků, příchod, který bude součástí dovršení cesty Božího Stvoření a vstupu všeho ve světě dosud nedořečeného a nedořešeného do trvalé Boží slávy. Bůh je, řečeno slovy úvodních veršů Zjevení Janova, ten, který jest a který byl a který přichází (1,4), a v Kristu přichází a ještě přijde. I tyto věci se církev o adventním času snaží po staletí rozjímat. 

  Stojí za pozornost, milí všichni přítomní, do jaké míry Kniha apokalypsy Janovy předkládá proroctví zdaleka ne(jenom) katastrof, zkoušek a soužení, ale zejména naděje. Nesmírně barvitá líčení protivenství, hrůz, zmaru a zla mají tu své místo právě proto, aby bylo ukázáno, že ať se zlo chopí čehokoli a ať vyhlíží sebevíce ďábelsky a neporazitelně, nakonec neobstojí, nakonec se sesype jako pískový hrad. Nakonec... Nejpozději na konci všech věcí, v závěru všech dění tohoto světa, kdy sestoupí Bůh v celé své slávě a nádheře a bude svět soudit – posuzovat, ospravedlňovat, omilostňovat. Ti, kteří páchali zlo a ubližovali, nahlédnou nejpozději na konci věků svou pomýlenost: Uvidí, koho probodli, říká lakonicky Písmo svaté, počátek Zjevení Janova (1,7; srov J 19,37 a Za 12,10).

  Mnohé věroučné výpovědi Nového zákona nazývají Krista prvorozeným Synem Božím. Abychom si tu Kristovo jedinečné narození z Boha připomněli, máme v kostele betlémské jesličky. Ale námi čtený úvod ke Knize zjevení Janova nazývá Krista najednou "prvorozeným z mrtvých". Nacházíme tu přání pokoje a milosti od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země (Zj 1,5). Tak, jako se Spasitel narodil v Betlémě ve chlévě mezi volkem a oslíkem, aby ukončil temnotu věků, kdy lidstvo nevědělo, jak žít a jak se otevřít lásce a pravdě, tak se asi po stu letech po narození Krista vizionáři Janovi a církvi trpící vyjevuje Kristus jako prvorozený z mrtvých, jako někdo, koho Bůh povolal ukončit panování smrti. To ovšem není Ježíš v podobě bezbranného miminka na seně, ale nadpozemský Kristus vítězný, který stojí při svém věčném Otci nebeském. Tento Kristus vítězný, Χριστὸς Παντοκράτωρ, přichází od velebnosti Božího trůnu, od nebeského dvora, aby panování tohoto Božího dvora rozšířil až na zem, tam, kde se dosud Boží moc zcela neprosadila. Tak, jak je zjeveno v Knize apokalypsy Janovy v jednom dni křesťanskému proroku (1,3) Janovi, tak se stane na konci věků, což má býti podle slov apokalypsy brzy, je to nablízku (1,1). Opravdový křesťan a křesťanská církev žijí s vědomím, že současnost je pomíjivým a prchavým zjevem přechodným, pouhé spění k budoucímu, k tomu, co jednou nastane, k Božímu vítězství věčnému. Nikdy se církev nemůže zabydlet v současnosti, být v současném a jakémkoli světě doma. Vhodně napsal evangelický teolog z Lysé nad Labem br. Emanuel Vejnar, že pravá církev prodlévá v čekárně na věci poslední, sedí v této čekárně na kufrech. Věci poslední však nestojí v řádu zmaru a zániku, ale naopak, v řádu nejjasnějšího Božího vítězství a Boží lásky i Božího vítězství. Uchopit skutečnost okolo nás náležitě znamená právě nezastírat si jejich dočasnost: vše nicméně spěje k budoucí věčnosti, k dořečení ve věčnosti. Křesťanstvo žije obráceno ne k současnosti, ale k Bohu živému nadpozemskému.

  A nakonec ještě, milé sestry a bratři: vidíte sami na Betlému, který zpodobňuje zprávu Evangelia Lukášova o narození Páně, že se jedná o výjev plný vzájemné lásky a blízkosti mezi Bohem a pozemšťany, dokonce i mezi zvířaty. A podobná vzájemná láskyplná blízkost Boha, Božího Syna, andělů, duchovního světa, křesťanů a všeho pozemského nese i výjev věcí posledních ze Zjevení Janova. Tím působí mystické a symbolické vize ze Zjevení Janova nesmírně nadějně. Nikdo se tam nebije sám za sebe. Duchovně zde zápasíme v Bohu a v Kristu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce. – Jemu sláva i moc navěky, říká Apokalypsa Janova (1,5-6). Bůh a společenství ctitelů Kristových, známí i neznámí sestry a bratři i tvorové Boží zůstávají našemu zápasení zde i na konci věků vždycky nablízku. Amen.

   KÁZÁNÍ O PRAVDĚ VYJEVENÉ MALIČKÝM A O PŘIKÁZÁNÍ LÁSKY      

   Adventní, 15. prosince 2024 

  Základ kázání: Lk 10,21-28 (Další liturgická čtení: 1 J 3,11-20 a 1 Kor 1,26-27) - vše v Českém ekumenickém překladu

V té hodině zajásal (Ježíš) v Duchu svatém a řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. 

Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit."

Když byli sami, obrátil se na své učedníky a řekl jim: "Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. 

Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli." 

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: "Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" 

Ježíš mu odpověděl: "Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?"  

On mu řekl: "'Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí' a 'miluj svého bližního jako sám sebe.'"

Ježíš mu řekl: "Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ." (Lk 10,21-28) 

  Milé sestry, milí bratři,

   kdysi dávno, bylo mi šestnáct, jsem se poprvé setkával s verši katolického básníka Jana Zahradníčka, za komunismu zakázaného a vězněného a teprve v devadesátých letech znovu po dlouhé době vydávaného. A četl jsem tehdy i jedno esejistické pojednání o Zahradníčkovi, ve kterém stála následující slova – dodnes si je pamatuji v přesném znění: "Křesťanství chápe Zahradníček jako cestu natolik prostou, že se s ní většina světa mine." Tato slova by mohla vhodně opsat i zvláštně laděné výroky Ježíšovy k učedníkům a následovníkům z desáté kapitoly Evangelia Lukášova - výroky, které nejsou ani podobenstvím, ani etickými pokyny a zpočátku ani Ježíšovými rabínskými rozmluvami s učenými pochybovači nebo oponenty, takřečenými zákoníky. Jde o Ježíšova trochu exaltovaná slova, podobající se nejspíš hymnické modlitbě, díkůvzdání Bohu, Ježíšovu Otci. V té hodině Ježíš zajásal v Duchu svatém, píše evangelista Lukáš, a řekl Ježíš: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země..." (Lk 10,21). A dokonce ten časový údaj, který v Lukášově evangeliu máme, "v té hodině" (ἐν αὐτῇ τῇ ὥρᾳ), má upozorňovat na to, že nešlo o zcela běžnou promluvu, ale o promluvu pronesenou v čase zvláště příhodném, nevšedním, ve chvíli Bohem vyvolené.

   V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit." (10,21-22) Milí všichni zde přítomní na dnešní bohoslužbě adventního času – zde nacházím zvláštní Kristovo povzbuzení k tichosti a hloubce, kterou se nemáme bát žít a sdílet mimo velký svět, mimo rámus světa, mimo politično, mimo velkohubé dějiny. Mnozí z nás tušíme, že náš život je veden v bezvýznamnosti. Nežijeme v žádné světové metropoli, nevytváříme velké dějiny, nedisponujeme význačnými úřady tohoto světa ani velkými funkcemi... Provází nás nenápadnost, absence slávy, nevlastnění ani zdaleka tolika peněz jako Elon Musk, ani tolika miliard zlaťáků jako Andrej Babiš nebo Zdeněk Bakala... A zde k nám zaznívá od Krista ve veliké radosti pronesené slovo: Ano, tak je to dobře! Žijte své životy v pokoře a tichosti právě takové, jak je máte, žijte, jak jste – jako nejmenší! To, že prodléváte v městečku nebo vesnici, jakých stojí v naší zemi nepočítaně a ničím světoborným nevynikají, že žijete v malé zemi ve Střední Evropě, jaká také úplně nevyplňuje sny a plány světových státníků, že nejste povoláním králové, vojevůdci, multimilionáři ani slavní umělci, nic z toho nesnižuje váš život. Naopak, žijte tuto vaši nenápadnost a nevýznamnost radostně, jako požehnanou, jako jedinečnou a Bohem obdarovanou více než ty životy velikášské a multimiliardářské. "Mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli," říká Kristus, "a chtěli slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli." (10,24)

Ježíš ve své hymnické modlitební promluvě velebí maličké. A původní řecká slova Písma svatého tu vyloženě mají na mysli maličké jakožto děťátka, nemluvňata. I když se do dětství již naše životy nevrátí, i tak se máme pousmát a zamyslet se nad ideálem nemluvněte, nad jeho bezprostředností, bezbranností, bezstarostností a absencí tíže tohoto světa. A zkusme si něco z té bezbrannosti a bezelstnosti uchovat, otevřít se Bohu jako nemluvně! Když antičtí filosofové, zvláště stoičtí, kážou, že se má žít "podle přírody", není tím také míněn nějaký návrat k primitivismu, zvířecí, nerozumné a nehygienické vedení života takříkajíc po tarzanovsku, ale výzva míří kamsi jinam. Říká nám vlastně stoický mudrc Řecka nebo Říma: "Inspirujte se rovnováhou přírody, její vyrovnaností, krásou i rozumností..." A takovéto metaforické pozvání, to však neznamená, že bez vážnosti řečené, pro nás Kristus nastoluje: "Buďte jako maličcí" neznamená vrátit se přímo na batolecí nočník, ale žít i jako dospělí v modu dětskosti a bezbrannosti před Hospodinem; obrátit se zády k "moudrosti a rozumnosti" tohoto světa, které zase tolik moudrými a rozumnými nejsou, spíše nás utápějí ve falši a odcizení od hlubokého a podstatného. Je zde koneckonců vyslovena i kritika církevního triumfalismu, kritika odcizené církve, která chce vládnout druhým místo toho, aby se zde vystavila bezbrannosti a svým dechem hřála a svým tělem chránila ty maličké a bezbranné, kteří jsou zvláštně nablízku Bohu. Samotné vyjevování pravdy o našem životě tu Ježíš nastoluje jako tajemství, jako kráčení tichých, tajuplných a nevynutitelných kroků Božích okolo našich životů – spíše než jako nějaké zištní shánění vědění, shánění informací a formálního vzdělávání s tituly: "Nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit." (10,22) Porozumění životu a tajemstvím bytí chápe Ježíš jako vymodlené, Bohem darované a nevynutitelné. Cesta vede skrze otevření se Bohu a skrze vědomé přijetí vlastního života jako "maličkého", vede skrze pochopení nás samých jako batolat na dlani Boží.

   A po této slavnostní a svého druhu modlitební promluvě Ježíšově, nad jejímž pozváním ke společnému žití tajuplnosti Boží – je to něco omamně prostého, "tak prostého, že se s tímto většina světa mine" –  tu máme najednou před sebou cvrkot a hemžení: Učeneckou, zákonickou diskusi o jisté velevážné otázce – "Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" (10,25) V Písmu svatém se píše, že onen zákonický učenec neznámého jména Ježíše Krista "zkoušel". Někdy se překládá dokonce "pokoušel", čímž se tu více nebo méně podkládají onomu tazateli nepříliš vábný úmysl a pokušitelské myšlenky. Podobný žánr rabínské diskuse však bývá zcela obvyklý v židovském náboženském životě té doby (i doby mnohem a mnohem pozdější). Obrovská kolekce židovských textů zvaná Talmud není takřka ničím jiným než podobnými debatami rabínů a učenců oblasti Mojžíšova Zákona i prorockých písem židovství. Ono zkoušení má jistě trochu příměs školského provozu, ačkoli tu není jistě po formálním školním zkoušení ani památky. Spíše se tu Ježíš a jeho učení zkouší, ozkušuje tak, jako se ve starověku ověřuje zlato a ryzost zlata v ohni. Jen skutečná hodnota zde obstojí a proto zůstává naprosto legitimní zkoušet takto i sílu a konzistenci Ježíšova učení – kolik toho ustojí a jak se vyjeví jeho ryzost ve výhni otázek. Koho by to ostatně nezajímalo, jak mít podíl na věčném životě...?

   Kristus odpoví ovšem otázkou: "Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?" (10,26) Zákonem je míněn Zákon Mojžíšův. Nemohu se zbavit dojmu, že tato situace předpokládá přímo na místě rozhovoru Ježíše se zákoníkem práci s texty židovských svatých písem, probírání se svitky s Tórou a hledání odpovědí na tázání zákoníkovo. Zde dochovaná odpověď zkoušejícího znalce zákona, který je vzápětí zkoušen sám, zní: "Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí' a 'miluj svého bližního jako sám sebe.'" (10,27) Nazýváme tuto myšlenku Ježíšovým "dvojpřikázáním lásky" a uznáváme, že tato myšlenka zůstává dosti zásadním způsobem zavázána starozákonnímu odkazu. Popravdě se nejedná o nějaký ucelený výrok z knih Mojžíšových, ale spíše o koláž několika samostatných výzev Starého zákona, které nejsou takto spojené jinde než v evangeliu Kristově. Předpokládejme tedy, že Ježíš ukazuje ve svitcích svatých textů, patrně někde v synagogálním prostředí, odpovědi na poptávku onoho muže – znalce Zákona Mojžíšova a tento muž snad na popud Ježíšův tyto výroky čte. Jedná se o verš 6,5 z Páté knihy Mojžíšovy (Deuteronomium), který zní: "Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou." (Dt 6,5) K tomu i jiná pasáž Tóry: "Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší." (Dt 10,5) A důraz na bližního, ačkoli oproti univerzalismu Ježíšovy zvěsti ještě dosti redukovaný na bližní jakožto na židovské souvěrce, nachází Ježíš v Lv 19,18: "Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin." Ježíš zachovávání tohoto životního směru považuje za postačující k podílu na věčném životě – věčném nejenom svým trváním, ale také věčného svou hloubkou a nezničitelností. Kristovo učení se tu staví proti jakékoli únosné možnosti milovat Boha a žít v nelásce k bližním. Máme nacházet Boží blízkost v druhých, v těch "maličkých tohoto světa", stejně jako se pokoušet, přes veškerou náročnost takového úkolu, hledat Boží stopu i v těch hříšných, bloudících, přestupujících se a hněvajících se. Jedná se ovšem o činnou lásku, nemá jít o nějaké vzedmuté emoce lásky, ale o činné a tiché naplňování láskyplného postoje. To ostatně ukáže i další průběh rozpravy mezi Ježíšem, neznámým zákoníkem a dalšími naslouchajícími, průběh v dnešním čtení z evangelia již nezachycený. Na otázku, kdo je tedy vlastně můj bližní, jak chápat slova o "lásce k bližním", Ježíš nabízí podobenství o milosrdném Samaritánovi a tvrdí, že právě ten Samaritán, který se na cestě ujal oloupeného a zraněného, ošetřil ho a pomohl mu, naplnil toto přikázání lásky k bližnímu. Přikázání naopak nenaplnil zákoník, který se lhostejně odvrátil a nepomohl, ani velekněz spěchající do chrámu jeruzalémského na bohoslužbu, který rovněž nepomohl trpícímu v naléhavé nouzi. Kristus má pro své následovníky úkol, žít a propojit lásku k Bohu s láskou bližním, protože ona láska jedno jest. A o této lásce se nekecá, tato láska se žije a koná. To(to) čiň a budeš živ, živ věčně, praví Ježíš (10,28). Amen.

 KÁZÁNÍ O HŘIVNÁCH 

 Adventní, 8. prosince 2024

 Základ kázání: Lk 19,11-28 (Další liturgická čtení: Iz 11,1-10 a Ef 4,7-16) - vše v Českém ekumenickém překladu

Těm, kteří to slyšeli, pověděl (Ježíš) ještě podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma, a oni se domnívali, že království Boží se má zjevit ihned. 

Proto řekl: "Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. 

Zavolal si deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: 'Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.' 

Ale občané ho nenáviděli a poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: 'Nechceme tohoto člověka za krále!' 

Když se však jako král vrátil, dal si předvolat služebníky, kterým svěřil peníze, aby se přesvědčil, jak s nimi kdo hospodařil. 

Přišel první a řekl: 'Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven.' 

Řekl mu: 'Správně, služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy.' 

Přišel druhý a řekl: 'Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven.' 

Řekl mu: 'Ty vládni nad pěti městy!' 

Přišel další a řekl: 'Pane, tu je tvoje hřivna; měl jsem ji schovánu v šátku, 

neboť jsem se tě bál. Jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel.' 

Řekne mu: 'Jsi špatný služebník. Soudím tě podle tvých vlastních slov: věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. 

Proč jsi aspoň mé peníze neuložil, a já bych si je byl teď vybral i s úrokem.'

Své družině pak řekl: 'Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo má deset hřiven!' 

Řekli mu: 'Pane, už má deset.' 

Pravím vám: 'Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. 

Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.'" 

Po těchto slovech pokračoval Ježíš v cestě do Jeruzaléma.  (Lk 19,11-28) 

   Sestry a bratři, milí přítomní, 

   starověk byl obdobím, které alegorie všeho druhu milovalo, v myšlenkovém, popřípadě čtenářském provozu je cenilo zvláště vysoko. Naopak za banální platily texty, které měly hodnotu jaksi informativní či jejich sdělení mělo jediný, průhledný význam. V tomto smyslu se tedy Ježíš, když pronáší svá podobenství, chápe tehdy uznávané formy, podnětné právě tím, jak podněcovala různost výkladů a pochopení; rozhodně tedy nemůžeme říci, že by šlo ve vypravování podobenství o jakousi afektovanou hru na schovávanou, o zbytečné opentlování příběhem či pohádkou, když by bylo lepší to říci "napřímo". Právě nejednoznačnost lákala, podněcovala k domýšlení, dávala samotnou svou zpola hádankovou stylizací tušit nějaké mystérium. Vezměme nyní, v adventním času, zavděk Ježíšovou pohádkovou bajkou o hřivnách. Vzápětí se ukáže, jakým způsobem toto Kristovo podobenství zvláštně promlouvá právě do duchu adventního času.

   Podobenství sleduje počínání muže ze vznešeného rodu, zároveň kandidáta královské koruny v jakési cizí zemi. Opouští načas své panství, aby se ucházel o tuto královskou hodnost. Podobenství nesmlčuje napětí, jaké okolo tohoto budoucího krále panuje; jeho postavení se zdá být nejednoznačné, vrtkavé: "Občané ho nenáviděli a poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: 'Nechceme tohoto člověka za krále!'" (Lk 19,14) Z nějakých důvodů má tento aristokrat hojné nepřátele v zemi, které by rád kraloval, ale s výhradami či chladným postojem vůči sobě se setkává i ve vlastním domě, ve své dosavadní sféře vlivu – protože i zde mu jeden ze služebníků řekne: "Já jsem se tě bál, jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel." (19,21) Jádrem vyprávění je svěření hřiven služebníkům. Když odchází ten muž vznešeného rodu do daleké země (19,12) na složitou misi, zavolá si deset svých služebníků, každému z nich dá jednu hřivnu a řekne jim: "Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu." (19,13)(πραγματεύσασθε, říká pán služebníkům v řečtině Nového zákona – doslovněji: "zacházejte s nimi, s těmi hřivnami, tak, aby to neslo, aby to bylo výhodné". Co je vlastně hřivna? České překlady už od starobylé Bible Kralické užívají tohoto slovanského výrazu, "hřivna", pro označení platební hodnoty, které se ovšem v originálu Písma svatého říká řecky "mna", latinsky "mina". Jde o původně blízkovýchodní jednotku, která o trochu překračuje půl kilogramu drahého kovu, zpravidla stříbra – a toto množství drahého kovu se kulo do podoby zahnuté tyčky, aby byla lépe skladná a přenosná. Pouze profesor Žilka ve svém krásném překladu Písma ctí originál a zachovává tu označení "mina", "miny"; od této věrnosti originálu však musíme protentokrát upustit, protože v českém jazykovém úzu už příliš žijí hřivny; stalo se toto hovoření o hřivnách a o využitých či zakopaných hřivnách součástí naší řeči, našeho běžného rozumění. Každý z desítky služebníků tedy dostane podkovově zahnutou půlkilovou tyčku stříbra, aby s tímto bohatstvím smysluplně zacházel v čase, kdy bude pán nepřítomen. Podobenství vyznívá tak, že možná i sám návrat pána je v čemsi nejistý, vrátí-li se vůbec a pokud ano, tak jestli půjde o návrat důstojný. Samotná budoucnost jeho nadřízeného postavení nad současnými deseti služebníky i možnost užívat nadále deseti min či hřiven se zdá být v jakémsi ohrožení či alespoň nesamozřejmosti. Vypadá to, že si ten muž, dobrodruh, který slovy prostořekého služebníka prý bere, co nedal a sklízí, co nezasel (19,21-22), že si zde ukousl možná značně riskantní sousto a větší, než je únosné.

   Pán se ovšem, oproti zprvu nejednoznačným vyhlídkám a oproti nepřátelství budoucích poddaných, skutečně vrací jako nový král: ukazuje se jako dítko štěstěny a povýšil. Nyní přichází čas účtování. Když se jako král vrátil, dal si předvolat služebníky, kterým svěřil peníze, aby se přesvědčil, jak s nimi kdo hospodařil. (19,15) Jeden po druhém předstupují služebníci a obhajují své jednání. Jednomu jeho šikovné zacházení s hřivnou vyneslo hned deset dalších hřiven. Můžeme si tu představit rozmanité investice do něčeho výnosného, půjčování na úrok, zkrátka obchodnické činnosti, jaké zná dnešek, stejně jako je znaly archaické časy. A tu vidíme, že pán a majitel hřiven odměňuje své prozíravé služebníky velmi bohatě. Správně, služebníku dobrý, chválí pán toho šikovného ekonoma, kterému se podařilo znásobit cenu jedné hřivny desetinásobně. Poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy. (19,17) Jiný dostane za pět hřiven vydělaných z původní jediné odměnu vlády nad pěti městy. To jsme se ovšem dostali na úplně jinou úroveň, než jakou byla cena hřivny.

   Jeden ze služebníků však selhal. Ne že nevydělal žádné bohatství, on na vydělávání úplně rezignoval. Svěřenou hřivnu zabalil a uschoval, aby ji takto neporušenou a nezmnoženou vrátil. Tento služebník je pokárán a ztrestán a hřivna se stane dodatečnou odměnou pro toho nejšikovnějšího z hospodařících služebníků, který vydělal z jedné hřivny desetinásobek. Když se jiní sluhové diví nezvyklosti a nesmyslnosti tohoto postupu, odpovídá pán na jejich námitky pádně. "Pravím vám: 'Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.'" (19,26) Podobenství, na první pohled temné, končí pak scénou předvedení a popravy vzpěčujících se nepřátel – těch z daleké země, kteří dříve aktivně vystupovali proti o vládu se ucházejícímu králi, avšak on jejich odpor přemohl: "Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte." (19,27)

   Milé sestry, milí bratři, milí přítomní, co s tímto dosti kostrbatým příběhem, ze kterého čouhá leccos potemnělého a nedořečeného? O zakopaných hřivnách se v běžné řeči, a nejenom mezi křesťany, hovoří ve smyslu slibného pokladu, bohatství anebo osobního talentu, který však zůstává (snad jen prozatím) nevyužit. Zde zůstává zřetelným odkaz na toto Kristovo podobenství z devatenácté kapitoly Lukášova evangelia. Využitá a znásobená hřivna ukazuje na snahu, na úsilí, které se vyplatilo. A tu musíme přiznat, že toto je určitě dosti výrazný prvek vícero Ježíšových promluv, nejenom tohoto podobenství o hřivnách. Vnitřní bohatství a dobrá vůle se stávají tím nanejvýš důležitým. Ne co jsme dostali, ale co z toho svým osobitým usilováním a přemáháním překážek učiníme – to je to, co se počítá! Východisko zůstává u všech pánových sluhů stejné. Avšak jeden z nich napře své osobité úsilí k tomu, aby z původní jedné hřivny udělal deset, a tu bude nakonec vládnout nad deseti městy. A ještě navíc hřivnu toho jednoho zoufalce, který se o nic nesnažil, obdrží jako další bonus! Nikdo nebyl na počátku zvýhodněn, všichni dostali po hřivně, ale spočívá už na nasazení každého jednoho ze služebníků, jestli hřiven nakonec pánovi bude odevzdávat tři, pět anebo celých deset. Podobenství nás po svém způsobu vybízí k étosu: Nedbej na to, co se děje okolo tebe, ale přemýšlej, co ty sám můžeš učinit a zlepšit. "Není důležité vítězit nad světem, ale nad sebou," řečeno slovy francouzského filosofa René Descarta. A pokud ty sám chceš usilovat a zlepšovat, věru zmůžeš mnohé. Tím, co zde rozhoduje, je tvá dobrá vůle, tvé odhodlání – nejenom však odhodlání nadšené na počátku, ale vytrvalost tvého odhodlání, milý služebníku Páně, milá služebnice Páně!

Zůstali bychom však na povrchu, přese všechno cenné, co si z tohoto étosu usilování můžeme vzít při slyšení Ježíšova podobenství, kdybychom se zde zastavili a skončili. Musíme se přece jenom srdnatě vyrovnat s tím, co nám tu všelijak neštymuje. Pána z podobenství ten jeho služebník, který se neodváží s hřivnou jakkoli účinně zacházet, nazve pánem přísným a svého druhu nespravedlivým: "Bál jsem se tě... Jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel." (19,21) A pán mu s jakousi zlou ironií odpovídá: "Ano, dejme tomu – jsem opravdu přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel." (19,22) A nepřehlédněme, prosím, tu nenápadnou skutečnost, která je nám řečena na počátku a na konci podobenství. Nejprve slyšíme, že podobenství říká Ježíš svým učedníkům, protože byl(i) blízko Jeruzaléma, a oni se domnívali, že království Boží se má zjevit ihned (19,11) A když pak podobenství dozní, slyšíme, že po těchto slovech pokračoval Ježíš v cestě do Jeruzaléma. (19,28) Čili je tento příběh řečený do situace, kdy Ježíš odchází do Jeruzaléma, vstříc brzkému ukřižování, ale zřejmě také ještě jiným věcem... Běží o alegorické podobenství: On, Ježíš, je tím dobře narozeným pánem, majitelem domu a jakéhosi panství, který však musí nyní odejít do cizí země vybojovat určitou značně delikátní, značně nesnadnou věc. Podělí své služebníky hřivnami, svěří jim k opatrování určitý poklad, nemalý majetek – a oni ho mají spravovat, dokud nepřijde. Podřízení zde mají pečovat o tento poklad podle svých sil, ale v dimenzi spravování a opatrování pro něho, pro svého pána. A tak se stávají ve spravování svěřeného pokladu všelijak úspěšní, jeden z nich se ovšem na smysluplnou správu svěřeného bohatství vykašle a je nakonec po zásluze zostuzen, tak jako jsou jiní služebníci odměňováni spolupanováním v budoucím království. Kristus je tím pánem, služebníci z podobenství pak apoštolové a následovníci, kteří tu budou čekat na svého Pána, který jim bude načas vzat. A i v této dočasné nepřítomnosti svého pána, Pána na nebesích, mají obstát. Tohle je ovšem jedno z poselství Adventu: podobenství nás má učit žít zde a spravovat vše, co nám tu bylo svěřené (naše duše, naši víru, naše životní poznání) tak, aby s námi byl při svém příchodu a soudu náš p/Pán spokojen. Nepřátelé z podobenství, kteří nakonec mají být před očima pána a soudce pobíjeni (19,28), neznamenají ovšem v rovině podobenství žádné osobní nepřátele. I jejich poprava je alegorií, metaforou, symbolem. Představujme si je jako mocnosti pekelné, jako nepřátelské síly, které byl Kristus kamsi jinam poslán zmoci a které mu sice vzdorovaly, ale tento vzdor neustály a kralování svého krále neohrozily. A i výčitky, které činí svému pánu onen ochablý, neužitečný služebník – "Jsi, pane, přísný, bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel," (19,22), ukazují tohoto sluhu jakožto nevědomého, nedotčeného hlubším pochopením tajemného vládnutí svého pána, ukazují onoho špatného služebníka vlastně jako komplice těch pekelných sil, které nakonec budou přemoženy a pobity, ukazují toho jednoho sluhu jako svého druhu agenta těchto nepřátelských, protibožských mocností. Amen.

 KÁZÁNÍ O NEBI NA ZEMI 

 Adventní, 1. prosince 2024 

 Základ kázání: Kol 1,1-14 v překladu Jeruzalémské bible (Další liturgická čtení: Př 12,22; 28 v překladu Bible Kralické a Mt 1,18b-24 v Českém ekumenickém překladu)

Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus,

svatým v Kolosách, věrným bratrům v Kristu. Milost a pokoj vám od Boha, našeho Otce!  

Bez ustání vzdáváme díky Bohu a Otci našeho Pána Ježíše Krista a myslíme na vás ve svých modlitbách 

od té doby, kdy jsme se dozvěděli o vaší víře v Krista Ježíše a o lásce, kterou chováte ke všem svatým  

pro naději, jež vám je připravena v nebesích. O této naději jste nedávno uslyšeli zvěst ve slově Pravdy, v evangeliu, 

které právě tak, jako nese ovoce a rozvíjí se po celém světě, dospělo i k vám; u vás působí stejně ode dne, když jste se o milosti Boží dozvěděli a v její pravdě ji pochopili.

Poučil vás o ní Epafras, náš drahý spolupracovník ve službě; ten nás věrně zastupuje jako Kristův služebník 

a právě on nám pověděl o tom, jaká je vaše láska v Duchu. 

Proto se i my ode dne, kdy jsme tyto zprávy obdrželi, za vás nepřestáváme modlit a prosit Boha, aby vás přivedl k úplnému poznání své vůle, ve vší moudrosti a duchovním porozumění. 

Tak budete vést život hodný Pána, jenž by se jemu ve všem líbil: ponesete ovoce všemožných dobrých skutků a porostete v poznání Boha; 

bude vás oživovat mocná síla jeho slávy, a získáte tak dokonalou stálost a vytrvalost; s radostí 

budete děkovat Otci, který vás uzpůsobil, abyste sdíleli úděl svatých ve světle. 

On nás totiž vytrhl z moci temnoty a přenesl nás do Království svého milovaného Syna, 

v němž máme vykoupení, odpuštění hříchů. (Kol 1,1-14)   

 

   Milé sestry, milí bratři, milí všichni, kteří jste přítomni na našich adventních bohoslužbách,

   když jsem byl dítětem a onemocněl jsem, zpravidla mě v takovém případě rodiče odvezli k babičce. Ta bydlela dvanáct kilometrů od našeho města, na vesnici tak odlehlé, že tam nebyla ani velká silnice, ani železnice. Byl tu ovšem kostelík, rybník s husami a maličký konzum s hrozně neochotnou prodavačkou. Babička mi povlékla tlusté prachové peřiny, úplně jinak pohodlné a teplé než naše městské a řekla mi: "Tady se ti bude spát jako v nebi." V noci jsem pak vnímal ticho, které bylo takřka absolutní. Mockrát si ještě dnes, i v této době, vzpomenu na noční ticho v babiččině stavení a v podkrovní místnosti, která se stala během nemoci mým pokojíkem. Do nesmírného ticha, nesrovnatelného s jakýmkoli jiným tichem, které jsem do té doby znal, se zakusoval jenom pravidelný rytmus kyvadla a občas v dálce zaštěkal nějaký pes. Spalo se mi věru jako v nebi.

   První verše Listu Koloským mě neodbytně přivádějí k této vzpomínce z dětství, na ticho všech tich a spaní "jako v nebi", jak říkala má babička. Epištola Koloským tu totiž zve k životu jako v nebi. Věřící křesťan, který stojí v živé a plné blízkosti Boží, je takto součástí království Božího, doufá v život věčný v nebi. Tam jednou bude zceleno do dokonalého souznění s Bohem vše, co zde na zemi bylo jako Boží zaseto a zatím to tu rozpačitě a nezrale raší, roste a zraje.

   Poměrně velká část těch, které oslovilo v řeckém městě Kolosách evangelium o Kristu, ať už to byli předtím ženy a muži řecké, pohanské minulosti nebo stáli před svým křtem v nějakém vztahu k synagogálnímu židovství, jistě před svým uvěřením a křtem nepočítala příliš s nějakým hodnotným vyústěním života do "nesmrtelnosti". Osoby obou těchto světonázorových zázemí, i antického řeckého, i židovského, se setkávají ve vznikajících křesťanských církevních společenstvích – o tom máme už jenom z novozákonních textů ohromující množství dokladů. Tehdejší řectví i židovství, nebo přinejmenším převládající tón těchto myšlenkových proudů, však mají společné, že jen nemnoho uvažují o tom, co horizont pozemského života přesahuje. Kristova spása zprostředkovaná tomuto helénskému světu nejhlouběji apoštolem Pavlem, však vnáší do světa řeckých městských společností jinou perspektivu: učí chápat tento život, jaký všelijak namáhavě v pozemských podmínkách vedeme, jako pouhý počátek (Kol 1,5). Rád připomínám slova, která těsně před popravou v nacistickém koncentračním táboře řekl, naprosto nerozechvělý, německý teolog Dietrich Bonhoeffer: "Toto není konec – toto je počátek!" Nehledě na dramatické vyústění pozemského života Dietricha Bonhoeffera, právě takovými slovy by se dalo pregnantně shrnout, co apoštol Pavel a posléze pak jeho žáci a následovníci, kteří napsali po Pavlově smrti Epištolu Koloským, co oni kázali těm, kteří se duchovně rozešli s antickými tradicemi i se synagógami přítomnými v řeckých městech, aby se nyní stali křesťany: "Toto není konec, toto je počátek." Takto i my máme chápat život, který zde na zemi vedeme, jako počátek. I církevní společenství bratří a sester žijící ve vnímavosti pro Boží hlas a pro bližní, chápe láskyplnou každodennost i svátečnost, jak je zakouší v církvi, jako pouhý počátek, starodávným obratem (ale biblickým!) by se řeklo "závdavek". Náš život zde na zemi přes všechny porážky a strádání máme vidět jako bránu k věčnosti, věčnosti Boží: už tu na zemi máme do svých životů pozvat Boha, otevřít stavidla naší duše Bohu a podílet se tu na Božím království – nejprve tu na zemi, potom tam, na věčnosti: Bůh nás totiž vytrhl z moci temnoty a přenesl nás do Království svého milovaného Syna, v němž máme vykoupení, odpuštění hříchů. (1,13-14) To je evangelium nesené do světa řecké civilizace apoštolem Pavlem.

   Už zde na zemi máme slyšet pozvání do nebe pro nás. Máme tu trávit čas nikoli v jakémsi křečovitém konání dobrých skutků, kterými bychom si toto nebe vysloužili. Evangelium nás vede vidět náš život zde jako zasazený pro Boží věčnost a takto jej brát, v této radosti z Boží věčnosti tu na světě žít a obstát. Počátek Epištoly Koloským hodně hovoří o svatosti: máme se prý stát svatými, máme žít své posvěcení (Kol 1,2; 4; 12...). Tato svatost není v epištolách pojata jako nějaký nedosažitelný nebo skoro nedosažitelný ideální heroismus. Jde naopak o duchovní život všedního dne, o prostý život s Bohem, v Boží blízkosti, dostupný každému. A naše dobré jednání v tomto světě a s bližními by bylo prostě výsledkem jakéhosi vyzařování tohoto života v Boží blízkosti z nás. Zůstává-li kdo nablízku Bohu, nemůže ani jednat nesvatě. Konání dobra znamená ovoce tohoto posvěcení, znamená světlo Božího vykoupení vycházející z nás samotných. 

   Boží věčnost nelze vlastnit. Pokud nás Boží blízkost přivinula k sobě, nepřivinula k sobě toliko nás, ale vše okolo nás, vše naše, i naše bližní, i ten okršlek světa, ve kterém je nám dáno žít. Zvláštním, privilegovaným místem radosti z Boží blízkosti a Boží spásy zůstává ovšem pro první křesťany církevní společenství – a také List Koloským dává okusit sladké plody této radosti z církve, radosti z živého konkrétna bratrských a sesterských inspirativních vztahů: O Boží milosti vás poučil Epafras, náš drahý spolupracovník ve službě; ten nás věrně zastupuje jako Kristův služebník, píše epištola (1,7); apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus, svatým v Kolosách, věrným bratrům v Kristu (...) Bez ustání vzdáváme díky Bohu a Otci našeho Pána Ježíše Krista a myslíme na vás ve svých modlitbách... (1,1-3)

   Už tu na zemi může pravý Kristův učedník žít jako v nebi. Spí se tu v Boží náruči jako v nebi. Zahrnou vás teplé, pohodlné a čistě povlečené prachové peřiny a vy se v míru a pokoji propadáte do blaženého spánku, v takovém nebeském tichu, jakého jinde není. Jenom kývání hodin na stěně a občasné psí zaštěkání vám připomene něco ze světa tam venku, čas ani štěkot vzteklých psů v dálce však nebeskou věčnost Boží, která je i věčností naší, nemohou narušit. Amen.

  KÁZÁNÍ O NARCISMU 

  Slavnost Krista Krále, 24. listopadu 2024 

  Základ kázání: Ř 6,12-23 (Další liturgická čtení: Ga 3,13; 23-29 a Mt 6,19-24) - vše v překladu prof. Františka Žilky

Ať tedy nekraluje hřích ve vašem smrtelném těle, abyste poslouchali jeho chtíčů, 

a nepropůjčujte své údy hříchu za nástroje nepravosti, ale propůjčte sebe Bohu jako lidé, kteří ze smrti dospěli k životu, a své údy propůjčujte Bohu za nástroje spravedlnosti. 

Hřích nad vámi již nebude moci panovati, neboť nejste pod zákonem, nýbrž pod milostí.  

Co tedy dále? Oddáme se hříchu, poněvadž »nejsme pod zákonem, nýbrž pod milostí«? Naprosto ne!  

Což nevíte, že propůjčujete-li se za služebníky(a) k poslušnosti, jste služebníky toho, koho posloucháte, ať je to hřích - pak je z toho smrt -, či ať je to poslušnost k spravedlnosti?

Ale díky Bohu, že jste sice byli otroky hříchu, oddali jste se však ze srdce v poslušnost tomu způsobu učení, kterému jste byli naučeni. 

Byli jste osvobozeni od hříchu, přešli jste v ,otroctví spravedlnosti'; 

tento lidský výraz uvádím pro slabost vašeho těla. Jako jste dříve propůjčovali své údy k otroctví neřesti a nepravosti pro nepravost, tak nyní propůjčte své údy za »otroky spravedlnosti« pro posvěcení.  

Dokud jste totiž byli otroky hříchu, byli jste »svobodni« od spravedlnosti.

Jaký jste tehdy měli z toho užitek? Takové věci, že se za ně nyní stydíte, neboť jejich konec je smrt. 

Nyní však, kdy jste osvobozeni od hříchu a poddáni v »otroctví« Boha, máte svůj užitek pro posvěcení, na konec pak život věčný. 

Mzdou za hřích je smrt, darem Boží milosti je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 6,12-23)    

(tento biblický text první církev často spojovala s křtem)

  

  Milí přátelé v Kristu,

  velmi hlubokým smyslem křesťanství je zbavit nás narcismu – domnívám se, že to mohu říci právě takto jednoduše. Všechna nesobeckost, dobročinnost, dávání přednosti druhým před sebou je součástí této zvláštní cesty Kristova následování: zbavit nás narcismu.

  Bájný řecký pastýř Narkissos, latinsky Narcissus, podle kterého nese narcismus své pojmenování, byl krásným jinochem žijícím kdesi na dohled hory Olympu. Jednou uviděl svůj odraz v hladině čistého potoka a tolik se mu líbilo, co viděl, že už neměl nejmenší zájem o lásku kohokoli jiného. Nic mu nepřipadalo tak krásné jako obraz jeho samotného. Chodit se na sebe koukat do zrcadla vodní hladiny se stalo hlavní náplní jeho života a nakonec se Narkissos ve vodě utopil, když se pokoušel svůj obraz políbit.

  Mýtus přehání, aby bavil a aby se neztratil jeho výchovný osten. Ten Narkissos či Narcissus však není jeden arkadský pohádkový pastýř: tím jsme v nějaké míře my všichni. I my milujeme sebe samotné, upřednostňujeme sebe nebo to, co je naše, před druhými, stejně tak i před Bohem. Náš život zůstává tolik zatížený péčí o sebe, o to svoje, zamilovaností do vlastního obrazu – naopak zájem o ostatní zůstává tolik chabý, tolik nejistý (pokud ti druzí naší zálibě v sobě samotných nemohou přímo posloužit).

  Také apoštol Pavel, nad jiné ryzí následovník Kristův, chápe dětinské a všelijak tragikomické životní sobectví jako náš přirozený stav, a také jako naše prokletí. Naše narcistní já se projevuje všemožnou agresí vůči všemu, co náš egoistický zájem komplikuje, také ziskuchtivostí, bažením po dalších a dalších požitcích a hmotných statcích, konzumem, zaměřeností na své sobecké zážitky. Představuje však přednost tohoto výkladu apoštola Pavla z šesté kapitoly Listu Římanům, že hřích nechápe z nějakých jeho dílčích projevů, nevyjmenovává tu zabíjení, krádež, smilstvo, zbabělost a ničemnost, ale stará se o sám kořen samotného toho našeho zla v nás. A tím kořenem je právě naše narcistní osamocení: zamilovanost do sebe, egoismus, sloužení sobě samému. Pavel ukazuje ve svém odkazu zachovaném v Bibli na mnoho způsobů, že tento narcismus, toto zaměření na sebe nikoho skutečně šťastným neučiní. Jde o velmi prchavé naplnění, velmi pomíjivý užitek, či velmi pomíjivé ovoce, řekne apoštol Pavel (6,21), červivé ovoce, které nám může dát sloužení sobě samému. A koneckonců vede tato služba svému "já" ke smrti, řekne apoštol Pavel. Nejenom proto, že sloužíme pomíjivým, smrtelným, zanikajícím statkům a hodnotám, pokud se oddáváme egoisticky pojatému vedení života, nejenom proto, že naše já je pomíjivé a tělesnost podléhá smrti. Ale už tento způsob života, egoistická služba svému já, znamená duchovní smrt, smrt zaživa (Ř 6,21 a 23). Narcissus líbá vždycky jenom odraz sebe sama, svou sebeláskou strádá a zaniká.

  Vysvobození z této duchovní smrti do života představuje pro Pavla Kristovo Ukřižování a Vzkříšení: to a jedině to pro nás může být pravým otevřením života jiného než tohoto narcistního, ve svém sobectví zároveň hříchu a smrti propadlému. Proč? Proto, že Kristus ukřižovaný znamená nejzazší myslitelné popření narcismu. Jde o největší myslitelnou facku, jakou náš narcismus dostává. Kristus je ve svém umírání na Golgotě oloupený o všechno, na čem sami lpíme, o všechno, co nám připadá nejenom cenné, ale zcela nepostradatelné a věříme, že na to máme podle svého sobeckého životního zatemnění samozřejmé právo. Ježíš Kristus je na Golgotě oloupený o svůj život, o pokračování svého života; umírá mladý, asi třiatřicetiletý. Vydává se tomuto údělu ovšem sám, přijímá jej plnou bytostí, v tomto smyslu s pokorou. Je ukřižován za hradbami, za posměchu a nenávisti okolí: je tedy vyobcován, nenávistně vyřazen z dobré pověsti i ze společenských svazků. Zbaven oděvu umírá v nepředstavitelných mukách. Tímto svým přijatým údělem ukazuje Ježíš a zvěstuje, že vydat se pro druhé, pro lidstvo, žít a zemřít absolutně pro druhé a obětovat tomu vše takříkajíc své, že právě toto znamená cestu pro všechny, kteří nechtějí žít a trpět v temnotách svého egoismu ani narcismu. Kristova smrt na kříži zve druhé nikoli ke stejné smrti, ale do života vydaného druhým a pro druhé, do životní existence vydané nikoli nám samým a našim vášním, chtivostem a novým a novým sobeckým přáním, ale do životní existence pro druhé, pro Boha a pro bližní. Jedině přítomnost této nesobeckosti, tohoto ne-narcismu znamená dle Pavla přítomnost Boží milosti (6,15). A jen takto vedený život může znamenat život věčný.

  Třetího dne byl Kristus vzkříšen. A tím se pro Pavla a další Kristovy věrné ukazuje, že se Bůh k této Kristově absolutní vydanosti za druhé, k této oběti, přiznal. A Bůh také vzkříšením svého Syna ukázal, že smrt není posledním slovem bytí a existence, ale že život věčný vedený v náruči nezničitelné blízkosti Boží a v království Božím je cílem, smyslem a směrem tohoto vydání se druhým, obětování se pro jiné, než je můj vlastní narcisovský odraz na hladině jezírka.

  Apoštol Pavel si v šesté kapitole Listu Římanům bezděčně pohrává s odvozeninami od slova "sloužit" (řec. douleó: 6,16; 17; 19). Lze překládat jako sloužit i otročit, jde vůbec o záležitosti, které nejsou prožitkově snadno dostupné moderní době s jejím pochopením práce a zaměstnanosti, avšak starověku zněly srozumitelně: díky Bohu, že jste sice byli otroky hříchu, oddali jste se však ze srdce v poslušnost tomu způsobu učení, kterému jste byli naučeni. (6,17) Nejde zde o námahu a dřinu, ale o oddání se komusi vyššímu, srdcem, nitrem, celkovým tónem svého života. V perspektivě Pavlově není možné rozumět svému životu ve vzduchoprázdnu: vždy stojíme ve službě něčemu. Buď sloužíme sami sobě, ale tím se zároveň sami sobě ztrácíme a propadáme do hříchu, temnot a duchovní i fyzické smrti – anebo na sebe s jasným vědomím vezmeme službu Bohu, který nás od zotročení sebou samými osvobodí. Vůbec zde jde o velice vyostřený a bipolární text: "buď – anebo" tu zůstává patrné z každého Pavlova verše, nutnost volby mezi životem věčným v Bohu anebo životem promarněným v nízké a neinspirativní sobeckosti tu čiší z každé Pavlovy věty, z každé jeho výpovědi: Jako jste dříve propůjčovali své údy k otroctví neřesti a nepravosti pro nepravost, tak nyní propůjčte své údy za "otroky spravedlnosti" pro posvěcení. (6,19) Amen.  

 KÁZÁNÍ O DUCHU PRVNÍ CÍRKVE

 17. listopadu 2024

 Základ kázání: Sk 2,40-47 v překladu prof. Františka Žilky (Další liturgická čtení: Ex 16,11-27 a Mt 5,14-16 - obojí v Českém ekumenickém překladu)

Ještě mnohými jinými slovy [Petr jeruzalémským zástupům] vydával svědectví a napomínal je: "Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení."

Někteří tedy přijali jeho slovo, dali se pokřtíti, a v onen den se k nim přidalo na tři tisíce duší. 

Ti setrvávali v apoštolském učení a v společenství, v lámání chleba a na modlitbách. 

Všech duší se zmocnil strach. Apoštolové činili mnoho divů a znamení.  

Všichni, kteří uvěřili, udržovali jednotu, měli vše společné,

prodávali majetky a statky a dělili je mezi všecky, jak kdo potřeboval. 

Denně pak setrvávali pohromadě v chrámě, lámali chléb po domech, účastnili se jídla s plesem a s upřímností srdce, 

chválili Boha a těšili se oblibě u všeho lidu. Pán pak k jejich jednotě přidával denně lidi, kteří se chtěli dát zachrániti. (Sk 2,40-47) 

   Vážení a milí sestry a bratři, milí všichni zde přítomní, 

   jde o legendární, romantizující, dá se říci románový popis vznikající církve jeruzalémské, který nám zachovává biblický spis Skutků apoštolských. Přesto se i tímto legendárním líčením nechme kamsi vést. Představuje se nám tu ideál církve, anebo snad to, co bylo starověkou reálnou církví za ideál považováno. Setkáme se tu dokonce s tím pověstným společným hospodařením církve, společenstvím majetku připomínajícím jakési postuláty komunistické – a budiž v naší církvi, na dohled od města Tábora, poznamenáno, že právě tato vize společného majetku z knihy Skutků apoštolských inspirovala jakýsi husitský svébytný pokus s vkládáním peněz a cenností do kádí a snahu o jejich společné užívání. Také o tomto rozměru majetkového rovnostářství v legendách o první církvi si dnes promluvme, tím spíše, že tu v dnešní listopadové výročí leccos stojí za srovnání mezi duchem prvotní církve, mezi majetkovým radikalismem táboritů i mezi moderními, nenáboženskými a protináboženskými snahami o uskutečnění komunistických myšlenek, snahami, které dopadly tolik nedůstojně... O tom však později.

   Okolo suity apoštolů, těch, kteří putovali vedle Ježíše už za jeho pozemského života a stali se svědky Kristova vzkříšení ve slávě, začíná být, dle vyprávění novozákonní Knihy skutků apoštolských, brzy rušno. Ačkoli za života Ježíšova všelijak selhávali, jejich poznání i jejich víra byly ještě nezralé a v době Ježíšova ukřižování jej všelijak zrazovali a zapírali, Kristovo vzkříšení je zmocnilo k odvaze a ke svědectví. Právě z tohoto ducha Krista vzkříšeného vůbec komunita nejprve jeruzalémské, postupně pak mnohem širší církve, vzniká. Vzkříšený Kristus během svátku Letnic slaveného po velikonocích v Jeruzalémě vdechne apoštolům svatého Ducha, znovuzrozuje je tímto od života předchozího polovičatého a zbabělého k životu novému, v blízkosti Boží vedenému. Kniha skutků apoštolských oslavuje církev jako společenství tohoto života nového, života z milosti Boží obnoveného. I když církev žije a působí v tomto světě, i když se stává chrámem Božím postaveným z jistě nedokonalých kamenů a cihel, neboť těmito kameny chrámu Božího jsme my sami v celé naší vezdejšnosti, i tak se v poněkud optimistické a zázraky vyšperkované (srov. Sk 2,43) ukazuje církev jako nosné, neodolatelné pozvání pro mnohé. "Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení," říká, jak jsme slyšeli v biblickém textu, apoštol Petr jeruzalémským obyvatelům (2,40). Apoštolové chápou a nabízejí církevní společenství jako alternativu k poměrům světa, jak nyní je a jak vždycky je – jako možnost zachránit se před životní nepravdou na všechno se lepící, před upadlými mezilidskými vztahy a prázdnotou. Církevní společenství, které v Jeruzalémě vzniká, se chce stát odvážnou alternativou k tomuto světu, chce existovat napříč zákonitostmi tohoto světa, mimo sobeckou chtivost, jaká zůstává v tomto světě všudypřítomně zabydlena. Přesto zákonitosti tohoto světa nejsou všemocnými, přesto jim lze, s Boží pomocí, nějak vyváznout, přesto se tu otevírá možnost zachránit se z tohoto zvráceného pokolení...

   Někteří z toho množství, kteří naslouchají Petrově řeči, z jaké je výzva "zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení" toliko působivou tečkou, závěrem, se připojí k následování evangelia Kristova celým svým životem, nechají se pokřtít (a to ihned, bez jakéhokoli čekatelství; Sk 2,41) – a jenom v onen den se k nim (to jest k apoštolům s Petrem) přidalo na tři tisíce duší (2,41). Zde se ovšem také projevuje legendární prvek Knihy skutků apoštolských – tímto triumfalismem víry, tím, jak snadno a masově Kristus vítězí v srdcích zástupů. Ne všichni uvěří tomuto Petrovu kázání, říkají Skutky apoštolské, ale těch, kteří uvěřili, se daly napočítat tři tisícovky nově pokřtěných. Pán pak k jejich jednotě přidával denně lidi, kteří se chtěli dát zachrániti. (2,47)

   Základem života církevního společenství, vznikající tolik podivuhodně zdola, od obyčejných mužů a žen, mimo oficiální struktury státu, chrámového kněžstva nebo židovské velerady (sanhedrinu), zároveň však shora, z Boží vůle a Božího přispění, tímto základem církve je dle líčení Písma zejména bohatý a hluboký duchovní život. První křesťané setrvávali v apoštolském učení a v společenství, v lámání chleba a na modlitbách (2,42). Základem chování křesťanů ve světě zkrátka nemohou být nějaké mocenské anebo strategické machinace, žádné lstivosti ani hokynářské šikovnosti – dopadalo-li by to s církví takto, to by pak byla houby "záchrana z tohoto zvráceného pokolení", ale jenom bezesmyslné přežívání ve zvrácených a každopádně k dočasnosti odsuzených poměrech světa a pokolení tohoto. Apoštolové a nově se připojivší křesťanské zástupy se setkávají ve společenství – to znamená, učí se navzájem se přijímat laskavě, zakoušet své církevní společenství jakožto svého druhu rodinu, kde všichni si chtějí být bratry a sestrami, tak jak chápou Boha jako svého otce. Též důraz na společné "lámání chleba" jsme tu zaslechli, ačkoli si pod tím nemůžeme jednoduše představit zásadně a jenom obřad Večeře Páně, ale i společné neobřadné jezení, společenství jídla a radosti, jakému se v první církvi říkávalo agapai. Zajímavě působí v legendárním líčení Knihy skutků apoštolských udánlivě závažná role jeruzalémského chrámu, ačkoli v samotném Ježíšově spásném jednání, nemluvě o pozdějším působení apoštola Pavla, byla role chrámu jeruzalémského velmi, velmi malá; Ježíš ani Pavel neučili chrámové zbožnosti: Denně pak setrvávali pohromadě v chrámě, lámali chléb po domech, účastnili se jídla s plesem a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se oblibě u všeho lidu (2,46-47). Zároveň vedle toho, že jeruzalémský chrám používají ke společným modlitbám – chápou tedy prozatím zřetelně Kristovu cestu jako součást židovství, zůstávají vroucně loajální k náboženským principům judaismu – , vedle toho se první křesťané setkávají také v soukromí, v domech, které křesťanům náležejí. A pokouší se o zbožný život vedený ryzostí tak, aby šlo o život zvoucí druhé: těšili se oblibě u všeho lidu, sděluje nám Písmo. Toto je dodnes vysoký ideál církevního života – žít tak, abychom se těšili oblibě u všeho lidu, abychom jakožto církev "byli všem lidem milí", jak to vyslovují jiné biblické překlady. Církev zdaleka ne vždy dovede být ke druhým milá, nacházet oblibu u lidu okolního, natož u "všeho lidu". Často o tuto oblibu svou zakyslostí a zpupností přichází a vidí v tom ještě přednost, protože prý sleduje důležitější cíle než oblíbenost u smrtelníků, totiž jakési prý Boží nároky. Jindy zase církev dospívá k určité falešné, medonosné vlídnosti vůči druhým, ke slizkosti, která spíše vzbuzuje u druhých rozpaky, než aby je přesvědčovala nebo dokonce zvala ke sdílení křesťanského způsobu života. Jsou to zkrátka náročné ideály, "vyšší dívčí", které nám zde kronika prvního křesťanského společenství jeruzalémského představuje – a přestože připouštíme legendárnost líčení, i tak zkusme svou dnešní církev podle těchto ideálů poněkud modelovat. I legendy nám mají k něčemu být, i legendy nás mají čemusi naučit.

   A součástí této legendy o první církvi je i podání Knihy skutků apoštolských týkající se společenství majetku v jeruzalémském Kristově společenství. Úplně se ruší hranice mezi "mým" a "tvým", všechno je "naše" a není to vlastněno, pouze společně užíváno. Všichni, kteří uvěřili, udržovali jednotu, měli vše společné, zpravuje nás Kniha skutků apoštolských. Prodávali majetky a statky a dělili je mezi všecky, jak kdo potřeboval. (2,44-45) Tento utopický nástin možnosti překonat vazbu na majetek a vlastnictví už zde na zemi zůstává ovšem podmíněný autentickou náboženskou vírou těch, kteří takto společně majetek sdílejí – to je dosti podstatný rozdíl od moderního komunismu. Zhroutí-li se tento základ živé víry, zdeformují se i podobné pokusy překonat vlastnictví. Tento motiv komunitního vlastnictví překonávající osobní závislost na majetku byl do Knihy skutků apoštolských zřetelně převzat ze starozákonního vyprávění o čtyřicetiletém putování po poušti, kdy kmeny izraelské žijí takříkajíc "na dlani Boží", nasycování zázračnou manou napadanou z nebe, kterou dává přímo Bůh a nedá se uschovat ani našetřit (Ex 16,14-27). Podobně postavený ideál naplnění potřeb zjevně nedá spát ani prvním křesťanským generacím – takto nebo nějak podobně by to mělo být v Kristově církvi s užíváním a rozdělováním majetku... Opírá se tento ideál také o některé Ježíšovi výroky proti majetku a majetným, o jeho kritiku hmotného bohatství jakožto zátěže bránící vstupu do čistoty království Božího (např. Mk 10,25), stejně tak i zátěže etické (např. Mt 6,24). Líčení první církve, která žije v absolutní svornosti a v určitém utopickém ideálu užívá majetku bezvýhradně společně, je ovšem, jak už tu bylo vícekrát zdůrazněno, legendární, historicky nedoložitelné: jde o meditaci o ideálu, nikoli o popis historické, natož současné reality. Vícekrát ovšem ve svých dějinách církev k pokusu uskutečnit něco z tohoto ideálu sáhla, ne ovšem už jako celek církve, pouze se práce na uskutečňování této vize křesťanů bez vlastnictví týkala určitých náročných komunit – klášterních či asketických. Také v husitském Táboře založeném 1420 takto odkládali ti zámožnější majetek a cennosti do kádí, které měly být společné, pro celé husitským myšlenkám oddané město. Tato praxe však vydržela jenom nemnoho měsíců – a marxisté, kteří tu viděli náznak beztřídní, dejme tomu komunistické společnosti, málo rozuměli tomu, že tato snaha o zbavování se majetku a o vzájemnou rovnost nebyla nesena snahou vybudovat nějaký dlouhodobý společenský projekt, ale zejména ji podnítilo očekávání přicházejících věcí posledních, očekávání velmi rychlého příchodu Kristova a Posledního soudu. V chápání táboritů bylo toto konečné zúčtování Boží se světem tolik blízko, natolik za dveřmi, že nyní už není zapotřebí žádný majetek – k čemu by byl, když soud Boží tu bude co nevidět? Spíše než čím jiným byly toto vzdávání se majetku a snaha o rovnost lidí před Bohem vedeny svébytně interpretovaným slovem apoštola Petra, která ideál církve z Knihy skutků apoštolských předcházejí, totiž: Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení (Sk 2,40). První reálné křesťanské generace, poznamenané v tomto pojetím apoštola Pavla, však spíše než společné kádě majetku rozvíjely a prohlubovaly ducha kristovské štědrosti, štědrosti srdce, nitra... – Amen. 

 

KÁZÁNÍ O JEZENÍ ČISTÉHO A NEČISTÉHO

10. listopadu 2024

Základ kázání: Sk 10,9-16 v překladu Jeruzalémské bible (Další liturgická čtení: Lv 11,1-31 v Českém ekumenickém překladu a Mk 7,14-23 - vše v překladu prof. Františka ˇŽilky)

Když byli druhého dne (služebníci zbožného setníka Kornélia) na cestě a blížili se k městu, vystoupil Petr kolem šesté hodiny na terasu, aby se pomodlil.  

Dostal hlad a chtěl něco pojíst. A zatímco mu chystali jídlo, upadl do vytržení.  

Vidí, jak se z otevřeného nebe cosi snáší k zemi, podobalo se to ubrusu svázanému za čtyři cípy 

a uvnitř byli všichni čtyřnožci, plazi a všichni nebeští ptáci. 

Tu mu jakýsi hlas řekl: "Vzhůru, Petře, pobíjej a jez." 

Ale Petr odpověděl: "Ó ne, Pane! Vždyť  jsem nikdy nesnědl nic poskvrněného ani nečistého!"

Ten hlas k němu promlouvá znovu, podruhé: "O tom, co Bůh očistil, neříkej ty, že je poskvrněné." 

To se opakovalo potřikrát a pak to vše bylo zase vyneseno do nebe. (Sk 10,9-16)  

   Milé sestry a milí bratři, milí hosté našich nedělních bohoslužeb,

   raději se držet starého a osvědčeného – nebo zkusit to jinak než doposud, třeba i překvapivě zariskovat? Tyto otázky si klademe v průběhu svého života zřejmě všichni, troufám si říct, že každodenně. Žádný čistý konzervativismus nebo čisté revolucionářství ovšem v našich dlouhodobých životních strategiích nenajdeme. Ve skutečnosti mají naše životy vždycky tak či onak smíšenou formou. Někdy a v něčem považujeme za moudřejší držet se tradičnějších a spolehlivě v minulosti osvědčených vzorců chování; spoléhat na to, co se nám vyplácelo v minulosti a snad se to tedy vyplatí i v přítomnosti. Existují však okolnosti, kdy sami vidíme, že bychom to měli zkusit jinak než dříve, vzít věc za jiný konec než doposud. Okolnosti se zjevně změnily a je třeba být flexibilními, skoulet to prostě jinak, než jsme byli zvyklí. A je možné, že konzervativně se chováme spíše v malých věcech, v naší běžně předvídatelné každodennosti: tam do značné míry víme nebo tušíme, kam jaké cesty vedou a už se jich umíme držet. Ale každý za svůj život uděláme také několik klíčových rozhodnutí, která rozhodují o velmi vážných věcech, a zde musíme unést tíhu nového a nevyzkoušeného.

   Nesnadná dilemata, do jaké míry se držet starého, spolehlivého a tradičního a do jaké míry leccos tradičního odhodit – tato dilemata řešili i první křesťané židovského původu, a nesnáze jejich rozhodování a odvahy víry se propsaly také do vyznění novozákonní knihy Skutků apoštolských. Hutnou zkratku těchto duchovních křižovatek podává i mystická vidina apoštola Petra na střeše domu Šimona koželuha v Joppe. Město Joppe, o němž je tu řeč, neznamená nic jiného než řecký název dnešního přístavu Jaffa. Původně šlo o samostatné přístavní město, které postupně srostlo a sloučilo se s Tel Avivem. Nyní jde o velkou přístavní čtvrť Tel Avivu. Petr přechodně přebývá v Joppe, v domě Šimona koželuha, jak se dozvídáme z předcházejícího vyprávění, které zde nebylo čteno – snad jen několik dnů, možná i týdnů nebo měsíců. V tomto krátkém Petrově bydlení u městského koželuha v Joppe či v Jaffe čapeme misijní a životní model apoštolů, který německý teolog Theissen nazývá "putujícími radikálními kazateli". Nejedná se v židovské oblasti o něco specificky křesťanského, ale tento model je tu do jisté míry ustálený, opírá se o ochotu mnohých mužů a žen slyšet a následovat nové náboženské myšlenky a poskytnout jejich mluvčím potřebnou pohostinnost. V Joppe přebývá tedy Petr v domácnosti jemu nakloněného koželuha; a podotkněme, že koželuh bylo řemeslo jistě nezbytné, ale také značně smradlavé, spojené s vyděláváním kůží i s jejich louhováním.

   Co ovšem stojí za zvláštní úvahu – že se zde setkáváme s osobností právě apoštola Petra; Petr je ten, který přijímá na střeše domu v poledním slunci ono vidění od Boha, zjevující mu určité nové poznání, překvapující, ne zrovna s minulými tradicemi a minulým životem slučující. Z četby biblického Nového zákona bychom mohli snadno předpokládat, že dominantní, snad dokonce monopolní postavou církve vznikající po Kristově vzkříšení byl Pavel, který přinesl evangelium řeckým pohanům a kterého si sám autor Knihy skutků apoštolských, totiž Lukáš, sám velmi váží. Tady však zůstáváme konfrontováni s vizionářským příběhem, který byl seslán Petrovi: Petrovi jakožto osobnosti daleko těsněji než Pavel spojené s chápáním Ježíšova zjevení jako záležitosti související s židovskými náboženskými tradicemi. Petr společně s ostatními zastánci tohoto judaistického pojetí Ježíšovy zvěsti nebyl zprvu schopen z tohoto privilegovaně židovského chápání Krista vystoupit; nebyl schopen nebo ochoten domyslet univerzalitu Kristova zvěstování, dosah skutečnosti, že Ježíš zemřel na kříži za mnohé a za všechny – a tato univerzalita spásy přehodnocuje mnohé z toho, co bylo i uprostřed židovského svatého lidu považováno za odvěké a zcela samozřejmé.

   Jde třeba o rituální rozdíl čistého a nečistého pokrmu, jak ho ustanovují mojžíšovská starozákonní přikázání. Musíme vědět, že to, co pro nás znamená trošičku obskurní rituály o košer stravě a odmítání vepřového masa (odmítání jako nečistého pokrmu se ovšem ani zdaleka netýká jenom vepřového, předpisy o kašer stravě jsou daleko přísnější), že tyto předpisy jsou spojeny s židovským způsobem života a náboženství v době Ježíše a apoštola Petra už po mnoho staletí. Zůstávají mimořádně důležitou součástí židovské identity – a právě tím, jak se týkají jídla, to znamená každodenní a nezbytné součásti života, právě touto souvislostí s jídlem život židovské komunity zásadním způsobem utvářejí. Několikrát za den přijdou zkrátka mojžíšovské zákony o košer stravě na přetřes – pokaždé, když žid a židovská rodina berou jídlo do rukou, ať už vaří nebo jedí. A zároveň si v jistě nepohodlném dodržování těchto předpisů o kašrútu neboli o náležité a Bohem dovolené stravě dával věřící žid najevo, že ctěním těchto zákonů je židovský národ jiným, svébytným národem, než jsou všechny národy okolní, které si s dodržováním Mojžíšových přikázání nelámou hlavu. Podle ostravského religionisty doc. Tomáše Novotného zůstává právě toto hlavním smyslem mojžíšovských zákonů o stravování: totiž oddělení se od nežidovských národů, od nežidovské většiny. Nedostatečné je prý vysvětlovat stravovací přikázání židovského Starého zákona nějakými důvody zdravotními nebo hygienickými – třeba tím, že vepřové maso má v teplých a slunečných oblastech Východního Středomoří a Arabského poloostrova velkou kazivost. Jedná se zde zkrátka, v následování a dodržování stravovacích zvyklostí, o jakýsi "bobřík židovství", každodenní prokazování věrnosti Bohu a židovské víře, věrnosti, kterou rozhodně nelze převést na aspekt pouhé užitečnosti.

   A teď se tedy modlí apoštol Petr pod širým nebem v prostorách domu koželuha Šimona v přímořském Joppe. Písmo svaté říká, že tomu bylo kolem šesté hodiny (Sk 10,9) – tento údaj však neodkazuje na časné ráno; jedná se o šestou nebo zhruba šestou hodinu dne, počítáno od rozednění. Čili v poledním čase a v poledním slunci se tato vidina odehrává. Petr upadl do vytržení. Vidí, jak se z otevřeného nebe cosi snáší k zemi, podobalo se to ubrusu svázanému za čtyři cípy a uvnitř byli všichni čtyřnožci, plazi a všichni nebeští ptáci. Tu mu jakýsi hlas řekl: "Vzhůru, Petře, pobíjej a jez." (Sk 10,10-13) Ve slovy těžko opsatelném vidění, v mystické dimenzi, se Petrovi před oči snáší velká plachta, na které jsou, tak jako na Noemově arše, zastoupena všemožná živá zvířata. Důraz spočívá právě na tom, že jde o zvířata všemožná: čtvernožci, plazi, nebeští ptáci, v zásadě všechno, co podléhá zavržení mojžíšovskými zákony o stravě nečisté, pro židovského strávníka nedovolené. A Petr je zároveň neodolatelným a naléhavým hlasem z nebe pobízen, že ze všeho tohoto může jíst. My se teď, milí přítomní, nezabývejme otázkou, jestli jsou tito živočichové dobří, chutní, nebo podle naší zpovykané středoevropské kuchyně jedlí. O toto zde pohříchu vůbec neběží. Nejde o to, jakou představují to ptactvo nebeské i ti plazi šmakuládu pro strávníkův jazýček. Jde o to, co všechno spadá nadále do zakázaného masa, rituálně a nábožensky zakázaného pokrmu – a jestli vůbec něco! Z toho, co praví majestátní hlas z nebe – "vzhůru, Petře, pobíjej a jez" (10,13) – vyplývá, že je Boží vůlí, aby nadále vše bylo pojímáno za čisté a nic za nečisté; že tu klasifikace Mojžíšova zákona napříště pozbývá platnosti, že se stávají tyto zákony o rituálně čistém stravování judaismu od nynějška umořenými. Nějaké maso nebo nějaký pokrm může být třeba nedobrý k chuti, ne však rituálně nečistý ve smyslu "košer".

  Petr apoštol se této Boží vyzvě původně velmi zdráhá. Když hledí v mystickém vidění na všechno to množství zvířat, které má být od nynějška rituálně čistými, říká před Boží tváří: "To ne, Pane! Vždyť jsem nikdy nesnědl nic poskvrněného ani nečistého!" (10,14) Pochopitelně, protože zde je Petrovi a křesťanstvu pocházejícímu ze židů zjevováno něco, co je v zásadním protikladu s jejich Starým zákonem, s Tórou, s dávnými úctyhodnými tradicemi židů i s jejich odvěkou životní strategií. Z Kristovy spásy skrze kříž a z Kristova Vzkříšení vyplývají zkrátka dalekosáhlé změny, které se sice tlučou s tím, co platilo doposud, avšak tyto převratné změny je třeba unést. Smysl dosavadních náboženských tradic byl v tom, ctít jimi Boha. Co když ale nyní Bůh své věrné staví před odlišné úkoly – totiž věřit a chovat se úplně univerzalisticky, nestavět nový život na rituálu ani na ritualizaci, škrtnout napříště všechny bariéry mezi židovským národem a nežidovskými národy, mezi všemi národy. Tyto výzvy zůstávají tak těžkými a nesnadnými, tolik se křížícími s dosavadními uctívanými a nezpochybnitelnými tradicemi, tolik odsuzují k bezvýznamnosti to, co zbožní židé odjakživa považovali za svaté a naopak rehabilitují to, co bylo zavrženíhodné, že tato vyšší a nová pravda musí být vyjevena opravdu nejvyšší instancí, totiž přímým hlasem Božím z nebe – ničím nižším. Jedná se o událost, které by německý filosof Nietzsche řekl "přehodnocení všech hodnot". Popravdě řečeno, ono zde nejde ani tak o převratnou revoluci jako spíše o návrat k prapůvodnímu rajskému stavu, k ideálu ráje v Edenu, kde přece Bůh stvořil vše čistým a neposkvrněným a dovolil přece Adamovi s Evou jíst všechno, kromě tedy ovoce ze stromu poznání. V tomto smyslu říká také Boží hlas Petrovi: "O tom, co Bůh očistil, neříkej ty, že je poskvrněné." (10,15) Někteří z nás budou možná namítat, že ve slovech tajemného hlasu shůry, který při úkazu všemožných zvířat velkých i malých říká Petrovi: "Vzhůru, Petře, pobíjej a jez" (10,13), že se tu příliš málo problematizuje utrpení zvířat a jejich život – a budete mít koneckonců pravdu. Otevřít tuto otázku překračuje žel rámec těchto pár řádků z biblických Skutků apoštolských, tohoto krátkého vizionářského příběhu. Vzít si z toho máme snad tolik, že pod rameny a dlaněmi Boží velikosti nemají místo žádné bariéry, žádné hranice mezi národy, žádné příkopy mezi tradicemi, smiřuje se tu dokonce zcela nové s prastarým, převratná novátorská změna i úcta k pradávnému se tu ukazují jako různé neprotikladné tváře Boha, pro něhož je jeden den (...) jako tisíc let a 'tisíc let jako jeden den' (2 Pt 3,8). Amen.  

 

 KÁZÁNÍ DUŠIČKOVÉ NA LIST KOLOSKÝM

 K Památce zesnulých 3. listopadu 2024

 Základ kázání: Kol 2,1-5 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: 1 Kor 15,35-55 a Mt 7,13-14 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Rád bych, abyste věděli, jak těžký zápas tu podstupuji pro vás, pro Laodikejské i pro ty, kteří mě ani osobně neznají.

Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus;

v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.

Říkám to proto, aby vás nikdo neoklamal líbivými řečmi.

I když nejsem mezi vámi přítomen, přece jsem duchem s vámi a raduji se, když vidím vaši kázeň a pevnost vaší víry v Krista. (Kol 2,1-5)

   Milé sestry, milí bratři, milí všichni, kteří jste zde s námi při příležitosti nedělní bohoslužby vztahující se k Památce zesnulých,

   přicházíte sem dnes proto, abyste vzpomínali na vaše drahé zesnulé – ať už nedávno či dávněji odešli cestami, kterými se vše tělesné a viditelné ubírá. Přicházíte zde mezi druhé, kteří vzpomínají a modlí se za své zesnulé předky či blízké, a připojíte se k jejich vzpomínání na ty, které jste osobně neznali ani znát nemohli. I to patří k dílu církve – společná modlitba, společná podpora jednoho druhým v jeho zmáhání života, zmáhání bolesti. Chceme myslet na ty, kteří nám byli kdysi oporou, kteří nám předali něco dobrého a leckdy duchovně cenného: na ty, bez kterých by tento náš život nebyl tím, čím je, čím se stal. Chceme zde myslet i na ty, kteří vybavili svého času cenným vkladem toto naše církevní společenství a celou naši církev, ať už to byli duchovní, církevní funkcionáři, laikové nebo ti nejprostší sestry a bratři. A zastavujeme se tu dnes vůbec proto, abychom společně nějak v modlitbě a ve víře uchopili tento kontrast života zdejšího pozemského a života věčného, nezničitelného, které Bible a křesťanská tradice často poeticky nazývá životem nebeským.

   Pro naše dnešní bohoslužebné setkání v čase dušičkovém beru tedy zavděk verši z novozákoního Listu Koloským a nabízím vám je, protože ony věty vyslovují několik pravd obzvláště příhodných pro čas Památky zesnulých.

   Četli jsme a slyšeli zde například tato slova: I když nejsem mezi vámi přítomen, přece jsem duchem s vámi a raduji se, když vidím vaši kázeň a pevnost vaší víry v Krista." (Kol 2,5) Epištola Koloským (čili list, dopis zaměřený na křesťanské společenství v řeckém městě Kolosách v prvním století křesťanství) se po antickém vzoru tváří jako dopis psaný Pavlem. Ve skutečnosti se však jedná o svého druhu pomník již dříve zesnulému apoštolu Pavlovi, o oslavu Pavlova díla, o oslavnou a vřelou vzpomínku na jeho práci pro církev, pietní připomenutí Pavlovy lásky a laskavých vztahů, které měl Pavel k těm, které ve vznikajícím církevním společenství potkával. Rovněž jde o výraz nejhlubšího respektu a vděku za Pavlovo mučednictví, které sice přervalo Pavlův život pozemský, ale neublížilo jeho životu věčnému a prohloubilo také Pavlovo dílo. Pokud se Pavel nebál za svou víru zemřít, povzbudil i nás ostatní, abychom se smrti méně báli, abychom smrt nechápali jako ohrožení toho nejpodstatnějšího. – Nám mohou tato slova přiblížit zesnulé našich rodin, naše zvěčnělé přátele, známé, i jiné, kteří byli součástí věřícího zástupu. I když také oni nejsou už mezi námi (tělesně) přítomni, potkáváme jejich hroby, zejména se však setkáváme s nimi ve vzpomínkách a na jejich otisku do našeho přítomného života, i tak jsme tu Pavlem a vírou první církve zváni k tomu, abychom se společně s nimi, přes práh smrti, objali ve věčnosti. Jsme tu pobízeni, abychom pochopili naše zesnulé i nás samotné jako dělníky na stavbě věčnosti. A na této stavbě, na tomto společném díle někteří a mnozí začali svou práci dříve než my a dokončili ji dříve než my. Svá těla zde odkládáme, neodkládáme však svůj život věčný a duchovní, který směřuje k Bohu a v Bohu své naplnění má. Napříč smrtí, na cestě věčnosti, objati Kristovými tajemstvími ne každému přístupnými a patrnými (Kol 2,2-3), tu smíme chápat tělesnou smrt našich bližních jako dočasné rozloučení, ne však jako věčnou ztrátu. Neboť ve věčnosti Boží se všechno rozbité a bolavé zceluje, dovršuje a naplňuje.

   Dále jsme slyšeli v dnešním čtení z Listu Koloským, vlastně hned na začátku tohoto čtení: Rád bych, abyste věděli, jak těžký zápas tu podstupuji pro vás, pro Laodikejské i pro ty, kteří mě ani osobně neznají. Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus. (2,1-2) Chci zde uchopit slova Písma odkazující k zápasu, zápasení, a sice zápasení, které lze podstoupit i za druhé, a má se podstupovat za druhé. Řecký originál tento zápas pojímá jako "agón" a vyslovuje tím, že se nejedná o žádné šarvátky, o nějaké boje a půtky vyvolané agresivitou – jako že si chceme s někým zaboxovat. Tato zápasivost je nutným, nepřekonatelným stavem tohoto světa, souvisí s tragičností naší vzájemné rozdílnosti, rozdílnosti našich životních cílů a preferencí, s rozdílnostmi naší životní situace, našich povah, zkušeností, samozřejmě také s rozdílným stavem našich životních statků, i s naší generační zapykaností, s rozdíly našeho životního vybavení, též zdraví. Tento život, ať chceme nebo nechceme, prožijeme v zápasech. Také zesnulí, ti, na které nyní společně vzpomínáme, prožili svůj život v různou mírou úspěšných nebo neúspěšných zápasech. Nemluvě o tom, že jedno životní vítězství nám může přinést zároveň zisky i další, doposud netušené prohry. Apoštolský odkaz Pavlův a Listu Koloským nám zde staví před oči jako žádoucí cíl zápas ne pro své vlastní uplatnění, ale zápas za druhé, v zájmu druhých, ve jménu a dobru druhých. Takto zápasí třeba živitelé rodiny, snaží se obstát a ustát všemožné tlaky, konflikty dospělého a pracovního života. Ale ani zápas jenom za ty, kteří jsou moji, naši, kteří jsou součástí mého stáda, rodiny, klanu, nemá ve vztahu k Božímu kristovskému tajemství (2,2) valnou cenu. Co si s takovou láskou k rodině, která by byla vyvážena nelaskavostí a necitelností k těm, kteří neměli to štěstí být mou rodinou, co si s takovouto láskou počít před zrakem Božím? Jak se za ni nestydět, jak ji neshledávat prázdnou? List Koloským nás vyzývá k co nejširšímu pojímání takovéto lásky zápasící za dobro: Podstupuji svůj těžký zápas pro vás (…) i pro ty, kteří mě ani osobně neznají, volá apoštol Pavel stylizovaně slovy Epištoly Koloským. (2,1) Těmto rodinným i dalším bližním, známým i neznámým, zasloužilým i nezasloužilým je třeba být nablízku láskou, v lásce, zvěstuje List Koloským (2,2). V lásce, která není láskou vedenou přirozenou náklonností, není láskou erotickou nebo přátelskou, ale láskou související s vírou v Boha, s viděním živé Boží přítomnosti zde – a tak nacházíme Boží přítomnost a blízkost i v těch, kteří jsou a žijí nebo mohou žít okolo nás. V zájmu Božího Stvoření tedy máme vstupovat do zápasů a bojovat za dobro těch, co jsou zde – a zdaleka ne jenom fyzicky nablízku, ale všeobecně nablízku, nebo duchovně nablízku. V obrazném smyslu se máme starat o dobro společenství a Božího Stvoření, jehož jsme zde v tomto pozemském životě součástí, avšak máme zároveň bojovat prostřednictvím Božího Ducha a Bohem inspirovanými, nenásilnými a neubližujícími, popřípadě co nejméně ubližujícími cestami.

   Verše epištoly zde mluví, řečí Českého ekumenického překladu, o líbivých řečech (2,4) jakožto zvláštním nebezpečí, které svádí z cest přibližování se nevýslovným Božím tajemstvím a pokladům (2,3). Jiné překlady snad lépe než tento Český ekumenický zohledňují, že tyto líbivé řeči chápe List Koloským jako určité intelektuální svůdcovství; jako sofistické pseudoargumenty, líbivé argumenty, které lákají ke scestným a chybným závěrům, zejména tedy závěrům souvisejícím se životem v Bohu a s vírou v Boha. To může být narážka na všemožný pohanský filosofický a sofistický myšlenkový "provoz", příliš kluzký a povrchní na to, aby umožnil těm, kdo jsou s intelektuálními návody filosofů, intelektuálů a myšlenkových vůdců sympatizují, dospět k pravdě. Jistěže se to v antické společnosti hemžilo všemožnými mudrci oblečenými do filosofského pláště, kteří bravurně ovládali a učili druhé ovládat nástroje logiky či rétoriky ve vlastní prospěch, aby pravdu spíše ohýbali než odpovědně hledali. Takovými učiteli dvojakých nebo zavádějících myšlenkových schémat, takovýmto obchodem s myšlenkami, ideologiemi či recepty na šťastný život se to ve všech dobách hemží, zatímco úzká a neokázalá cestička pravdy připadá mnohým nezajímavá a nic lákavého neobnášející (srov. Mt 7,14). Dost možná je ve slovech epištoly proti líbivým intelektuálním a sofistickým řečem přítomno i znepokojení z vnitřního nebezpečí církví, z nebezpečí nepocházejícího jen od nějakých pohanských kluzkých rétorů a diskutérů tam kdesi venku, ale jde o nebezpečí manipulátorů a neodpovědných názorových vůdců a svůdců přímo v církevním společenství. V každém případě ujišťující slova epištoly zde chápou Boží zjevení v Kristu jako odpověď na všechny rozpory myšlenkové, životní, na všechny starosti, také na bolest spojenou s umíráním a loučením s mrtvými – ačkoli tato Boží odpověď v Kristu je jistě v mnohém ohledu tajemstvím, mystériem, říkají slova Epištoly Koloským (Kol 2,2-3). Není pro nás snadné hlubšímu pochopení tohoto tajemství – mystéria Božího dozrát. Není pro nás snadné stát se pro toto tajemství (mystérium) Boží dostatečně vnitřně připravenými, dostatečně hlubokými... Amen.

 KÁZÁNÍ O BEZÚHONNOSTI

 20. října 2024

 Základ kázání: 1 Te 4,1-8 v překladu Jeruzalémské bible (Další liturgická čtení: Zu/Da 13 v překladu Jeruzalémské bible a Lk 12,31-32 ve vlastním překladu)

 

Konečně vás, bratři, prosíme a v Pánu Ježíši vybízíme: obdrželi jste od nás poučení o způsobu života, jenž se líbí Bohu, a vy už tak žijete; nadále se v tom zlepšujte.

Dobře víte, jaké jsme vám dali pokyny od Pána Ježíše.

A hle, Boží vůlí je toto: vaše posvěcení; to znamená, abyste se zdržovali necudnosti, 

aby každý z vás dokázal užívat těla, jež mu náleží, se svatostí a úctou, 

aniž by se dal unést vášní, jak to činí pohané, kteří neznají Boha; 

nikdo ať v této věci nezkracuje a nepodvádí svého bratra. Za to vše se mstí Pán, už jsme vám to řekli a dosvědčili.

Vždyť  Bůh nás nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení. 

A tak kdo toto odmítá, neodmítá člověka, nýbrž Boha, jeho, který vám dává darem svého Svatého Ducha. (1 Te 4,1-8) 

 Milé sestry, milí bratři, dámy a pánové,

 čemu se podobá povolání kazatele? Už dlouhá léta mám za to, že zaměstnání, která jsou mu ze všech nejpodobnější, jsou kustod, průvodce na zámku, restaurátor nebo kurátor uměleckých sbírek. Představte si dobrého průvodce třeba na zámku Konopišti. Přicházíte do zámeckých komnat a průvodce, proškolený znalec vystavených exponátů, by vám měl srozumitelně říci, kdo je na tom starém zašlém obrazu, který aristokrat na něm byl před třemi stoletími namalován, jakým starým italským nebo nizozemským mistrem, co symbolizuje sova nebo hvězda nebo jablko v pozadí obrazu. Měl by vás upozornit na důležité historické souvislosti, na specifika malířské práce. Tak i kazatel - připadá mi - je podobným správcem starých a ne každému čitelných pokladů a starožitností: totiž starobylých textů Písma svatého, které, připusťme, jsou ještě o dost dávnější než všemožné památky a starožitnosti v naší zemi dostupné. Novozákonní texty mají stáří málem dvoutisícileté. Mým úkolem jakožto dejme tomu jejich strážce a průvodce je učinit vám tyto dávné texty svatých Písem srozumitelnými, očistit je od zaprášenosti, přiblížit vám to, co je na nich na první pohled odlehlého, obtížně pochopitelného. Zkrátka a dobře udělat vše, co dovedu, abych vám (i sobě samému) tyto starobylé památky ukázal v celé jejich kráse a pomohl vám zaslechnout alespoň něco z jejich bohatých a mnohoznačných sdělení, napříč staletími, napříč epochami.

   Jeden rozdíl mezi prací takového kurátora uměleckých sbírek a církevního kazatele tu však přesto vězí. Já jako kazatel vás chci totiž přimět nebo spíše pozvat k tomu, abyste na tyto staré texty jenom návštěvnicky nehleděli, tak jako se pohlíží na cenné exponáty v zámeckých sbírkách. Chci vás pozvat k tomu, ať ze setkání s biblickými texty neodcházíte vnitřně nedotčeni, ať vás láká nechat se těmito texty a jejich sdělením vnitřně proměnit, inspirovat váš život, prohloubit vaši víru. Nechme se oslovit čteným biblickým textem! Podstatné porozumění svatým Písmům nespočívá nicméně v tom, že něčemu hlavou porozumíme, ale tím, že to zaslechnuté z Bible žijeme či zkoušíme žít.

   V První epištole Tesalonickým, o které by vám tedy, milé sestry a milí bratři, měl správný průvodce říci: toto je nejstarší dochovaný dopis apoštola Pavla, a nejranější text celého biblického Nového zákona, už z doby kolem roku 50 po Kristu, v jejím textu se setkáváme s obrazem vznikající, prvotní církve v řecké oblasti, ve významném přístavním městě Thessaloniké čili Soluni. Skutečně se tu setkáváme s obrazem, milí přítomní. Za těmi slovy, povzbuzeními a výzvami apoštola Pavla zahlédneme obraz církve, která je církví nikterak početnou, ale vážnou, vážně své poslání beroucí: Bůh nás nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení. A tak kdo toto odmítá, neodmítá člověka, nýbrž Boha, jeho, který vám dává daremsvého Svatého Ducha. (1 Te 4,7-8) Epištola Pavlova první psaná do Thessaloniké je listem značně chválícím, jen značně zřídka se uchyluje k nějakým kritičtějším nebo negativnějším sdělením, v tomto se ve sbírce Pavlových listů poněkud vymyká. Z Pavlova psaní vystupuje obraz církevního hloučku, jehož společný duchovní život se už stal značně zralým. Zároveň tento církevní sbor nestagnuje, nespokojuje se s dosud dosaženým, ale chce nadále zrát a prohlubovat se ve víře. Zůstává si tento církevní sbor vědom, že se nachází na cestě a ne u cíle. I Pavel to vidí, i Pavel píše tesalonickým křesťanům: Konečně vás, bratři, prosíme a v Pánu Ježíši vybízíme: obdrželi jste od nás poučení o způsobu života, jenž se líbí Bohu, a vy už tak žijete; nadále se v tom zlepšujte. Dobře víte, jaké jsme vám dali pokyny od Pána Ježíše. (4,1-2) Společenství církve, pokud je to církev tak opravdová jako v Thessaloniké, se nenaplňuje dosažením nějakého cíle, ale představuje živý kvas, duchovně podnětné a Bohem obdařené prostředí, které pomáhá jejím členům prohloubit a zakoušet to, co by nemohli zakoušet osamoceně. Opravdový církevní sbor je společným životem ve víře, prožívanou blízkostí a přítomností Boží. A tato Boží blízkost zakoušená v církevním sboru podněcuje také a zavazuje k jinému životu než k takovému, jaký byl žit předtím. Jak napsal německý filosof devatenáctého století Friedrich Nietzsche – "když někdo opravdu zahlédne něco velkého, nezbývá mu pak už nic jiného, než podle toho žít".

   Tak tedy, milí zde přítomní, církevní společenství si má hledět svého díla. Toto hledění si svého díla, plnění vlastního svěřeného úkolu nechť není naprosto ničím sebestředným. Hlavním tématem církevního života nemá být církev sama. Církev dobrá a pravá je zde od toho, aby Boží hlas byl slyšen, aby Boží přítomnost byla přiblížena, zakoušena, činěna zjevnou, aby se Boží přítomnost stala žitou ve společné lásce. Tím se církev hlásí o své místo ve světě. Nechce, nemůže působit tajně, pakliže k tomu není donucena nějakou zcela zlou a zvrácenou státní mocí. Žije veřejně, chce činit Boží přítomnost a Boží hlas zjevnými, zve ke společné lásce v Bohu i ty, kteří ještě stojí opodál. Ale zároveň pravé církevní společenství žije ve skrytosti a v tichosti potud, že si právě hledí tohoto svého díla, totiž života v Boží živé přítomnosti a nechce se nechat vyrušovat halasnými, uřvanými a pestrými hlasy tohoto světa. Církev je také volána ke skrytosti a diskrétnosti potud, že se nemá stát komplicem mocných tohoto světa: nemá své dílo opírat o nějakou vrtkavou a zrádnou přízeň vládců, panovníků, prezidentů, kancléřů a carů. A k životu v tichém odstupu od randálu tohoto světa a zároveň k pokoře vede církevní společenství konkrétních živých bratří a sester, seniorů a mladých také apoštol Pavel svým ujišťováním, že církev není církví msty a trestu, i za cenu, že nebude mít církev poslední slovo v tomto světě, že i spravedlnost a odplata se opozdívají, my jimi totiž tak docela nedisponujeme. Řád odplaty patří Bohu: Za to vše (rozumějme: za nepravosti a za konání zlého) se mstí Pán, už jsme vám to řekli a dosvědčili. (4,6) Bůh je zde viděn jako "mstitel", především však jako ten, kdo vidí skryté věci, skrytá bezpráví a pokřivenosti a nenechá je bez odezvy.

   Pokud jste liturgické čtení z Pavlova Prvního listu Tesalonickým slyšeli pozorně, zřejmě vám, sestry a bratři, neuniklo, jak velkou váhu tyto věty kladly na čistotu a bezúhonnost. Jsou zde položeny požadavky, které až jakoby mířily někam do blízkosti středověkého mnišství tímto svým důrazem na čistotu, na nezašpiněnost světem, také na cudnost pohlavního života. Boží vůlí je toto: vaše posvěcení; to znamená, abyste se zdržovali necudnosti, aby každý z vás dokázal užívat těla, jež mu náleží, se svatostí a úctou, aniž by se dal unést vášní, jak to činí pohané, kteří neznají Boha... (4,3-5) Za tuto míru bezúhonnosti, oduševnělosti, zvládnutí a překonání vášní jsou tesaloničtí apoštolem Pavlem chváleni, tato úroveň čistého života osobního a vztahového je zde konstatována jako žádoucí stav, v prostředí tesalonické církve stav reálný. Zároveň Pavel zve k setrvání v tomto životním a existenčním naladění či nastavení, k prohlubování věřící životní praxe v tomto duchu. Tesaloničtí křesťané – a vůbec, všichni křesťané – se nemají, píše Pavel, dávat unášet vášní, jako to činí pohané neznající Boha (4,5). Je jasné, že křesťané počátků usilovali o život, který by byl alternativním vůči pohanské poživačnosti, chaotičnosti ve vztazích a omrzelosti požitky. Sexuální pohanství zde u Pavla zůstává pochopeno více jako varovný model či anti-model: vztahové ani sexuální hýřilství nebylo ani v pohanském čase ničím všeobecným ani masovým. Parametry starověkého života dovolovaly tyto kratochvíle spíš vyloženě zámožným než úplně každému. Objevuje se tu nicméně pro Pavla typická a vícekrát v epištolách opakovaná úvaha, že neukázněnosti sexuálního života jsou důsledkem – ano, důsledkem! – špatného poznání Boha. Vztahová neodpovědnost i hledání otupujících požitků znamenají z tohoto hlediska projev životního zoufalství, životní prázdnoty, minutí se se základními pravdami života. Nešťastný pohan nemá Boha, hledí tedy překřičet prázdnotu v sobě falešnou vztahovou a sexuální hojností. Prvotní křesťanství usiluje ovšem o jiný étos: opatruje jako poklad víru, životní zakotvení v Bohu věčném, a touto blízkostí Boží se cítí křesťané zavazováni ke skromnosti; také ke vztahové skromnosti, ke schopnosti spokojit se s málem a získat z tohoto mála opravdové naplnění. Žádoucí počet životních partnerů je z tohoto hlediska jeden, nebo nejvýše jeden; nula – anebo jeden. A neběží zde, v křesťanském étosu apoštola Pavla a jeho prvních křesťanských obcí, jenom o čistotu a bezúhonnost co do počtu partnerů. Nejde jen o to, že jedna žena či jeden muž znamená "správnější" volbu než vícero nekvalitních a polovičatých vztahů najednou. Neméně běží i o pozvání tento jedinečný životní vztah, ve kterém křesťanští manželé žijí, naplnit živou láskou, pozvat do tohoto vztahu Boží blízkost a přítomnost. Amen.

 

 KÁZÁNÍ O OBTÍŽNOSTI NÁSLEDOVÁNÍ JEŽÍŠE 

 13. října 2024 

 Základ kázání: Lk 14,25-35 v překladu Jeruzalémské Bible (Další liturgická čtení: Ž 122 v Českém ekumenickém překladu a Žd 11,1-10 v překladu prof. Františka Žilky)

Putovaly (s Ježíšem) početné zástupy a on se obrátil a řekl jim: 

,,Přichází-li ke mně někdo a nemá přitom v nenávisti svého otce, matku, ženu, děti, bratry, sestry, ba i svůj vlastní život, nemůže být mým učedníkem.

Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.  

Kdo z vás si totiž, když chce postavit věž, napřed nesedne a nespočítá si výdaje, aby viděl, zda má dost na to, aby vše dovedl až do konce? 

Aby se mu, položí-li základy a nedokáže pak dostavět, neposmívali všichni, kdo to uvidí, a neříkali:

'Vida muže, který začal stavět a dostavět nedokázal!'

Nebo zase, co je to za krále, který odchází válčit s jiným králem a napřed si nesedne, aby uvážil, zda s deseti tisíci muži dokáže vytáhnout vstříc tomu, kdo proti němu pochoduje s dvaceti tisíci?   

Nedokáže-li to, vypraví k tomu druhému, dokud je ještě daleko, poselstvo, aby žádalo o mír.

Tak tedy nevzdá-li se kdokoli z vás veškerého svého majetku, nemůže být mým učedníkem.

Sůl je přece dobrá věc. Jestliže však i sůl ztratí chuť, čím bude ochucena?  

Není vhodná ani do země, ani k hnojení: vyhodí se ven. Kdo má uši k slyšení, ať slyší!``" (Lk 14,25-35)

   Milé sestry a milí bratři,

   promluva Ježíšova k zástupům o tom, že má jeho následovník na sebe vzít svůj kříž a zříci se rodičů, rodiny, majetku i dobré pověsti, představuje jakousi pohlednici zaslanou nám z doby bezmezně radikálních počátků křesťanství. Dokonce tu, možná ke své hrůze, slyšíme o tom, že autentický Ježíšův následovník má otce, matku, ženu, děti, bratry, sestry, ba i svůj vlastní život dokonce nenávidět (Lk 14,26). Ačkoli něco z našeho kulturního a morálního šoku můžeme upokojit tím, že starověké orientální jazyky (Ježíš hovoří většinou aramejsky) byly v nejednom ohledu barvitější a dramatičtější než naše řeč současná evropská a v tomto smyslu jsou určité tóny Ježíšova zvěstování obtížně přeložitelné do našeho vyslovování a chápání, přesto zůstává zřejmé, že Ježíš tu naprosto nevystupuje jako přítel tradičních rodinných a společenských svazků a závazků. Předpokládaným typem Ježíšova následovníka tu je zjevně radikální osamělec, někdo, kdo se zprudka rozloučil se svým zakotvením v rodině i ve světě, někdo, kdo provedl odvážnou volbu mezi Ježíšem a tímto světem a rozhodl se zcela se spolehnout na Ježíše, vyplnit své srdce jen a pouze Ježíšovým následováním. V tomto duchu se také objevuje požadavek zříci se svého majetku, a sice všeho majetku: Nevzdá-li se kdokoli z vás veškerého svého majetku, nemůže být mým učedníkem (14,33). Všechny tyto Ježíšovy požadavky znějí pochmurně a zlověstně pro toho, kdo je tu obdařen štěstím v majetku, rodinných vztazích nebo šťastným životem, mohou však znít povzbudivě pro toho, kdo má rodiče špatné, děti nezdárné, sourozence a příbuzné nelaskavé. Komu by se chtělo nenávidět (anebo snad přesněji přeloženo "znectít" nebo "klást do nepodstatnosti") svůj vlastní život nebo své blízké, své rodiče, sourozence a děti, když mu vztahy s nimi a zakoušení vlastního současného života činí radost a naplňují jej? Rovněž požadavek zřeknutí se vlastního majetku, celého svého jmění zůstává pro nás těžko představitelný a těžko proveditelný, koneckonců i z etických důvodů – zřeknutím se vlastního budeme zjevně nějakým způsobem na obtíž cizím, jenom tím tedy delegujeme své uživení na někoho jiného, na stát třeba, nebo na dobročinnost. Musíme vzít vážně, že na počátku křesťanství, v době, kdy Ježíš chodíval po judské zemi a promlouval k zástupům o evangeliu, nepůsobila tato výzva způsobem zcela šokujícím, neproveditelným, nemístným: nutně byli takoví, kteří do následování Krista s podobnou razancí byli ochotni jít, kteří byli schopní obětovat svou pozemskou existenci pro Ježíšovo evangelium o příchodu Božího království – zvláště asi ti, kdo byli chudí a opuštění, ti, kdo vlastně neměli v tomto světě mnoho co opouštět ani co ztratit.

   Možná ta znepokojující tíže Ježíšových požadavků znamená to, čemu německý filosof Immanuel Kant říká "regulativní idea": v zásadě tak vysoký ideál, tak absolutistický ideál zcela za hranicí schůdného a proveditelného, že jeho cílem ani nemůže být doslovné následování. Přesto však takový ideál je třeba uchovávat, aby se dospělo alespoň někam, aby se nezůstalo stát na místě. Takový ideál má smysl v tom, že usvědčuje naši upadlou všednodennost a vybízí nás, abychom se sebou aspoň něco dělali, abychom se kráčením za tímto ideálem nějak zdokonalovali. Chápu Ježíšova slova tak, že jsme vybízeni, abychom na majetku, na pozemském existování ani na rodinných poutech nelpěli, abychom zůstávali duchovně otevřeni tomu, co všechno pozemské dalekosáhle přesahuje, totiž otevřeni království Božímu. Rozhodně tu jsme burcováni k povědomí, že prvotní křesťanství Ježíšova okolí se značně drží životního nastavení, které jaké až nesmiřitelně klade proti sobě Boží království na jedné straně a tento svět na straně druhé. Žádné přítelíčkování mezi Božím královstvím a světem tímto pozemským v očích prvních křesťanských apoštolů nastat nemůže. Nejenom nějaké souručenství trůnu a oltáře, moci vladařské a moci církevní není zde možné, ale i běžný, chudý život spojený s běžným majetkem a běžným rodinným životem se neslučuje s nároky následování Ježíše. I my se pokusme tuto propastnost mezi nároky života vezdejšího a mezi věčností Boží nějak duchovně uchopit a něco si vzít z tohoto ideálu, arciže náročného a korupci běžného života dokonce nepřátelského.

   Ježíš v řeči o nesnadných nárocích kráčení za ním a nesení vlastního kříže na ramenou po cestách Božího království vsouvá poetická přirovnání, která přibližují na konkrétních příkladech ze života tíži rozhodnutí se pro Ježíše. Muž, který chce stavět, projektant strážní věže, si musí před svým rozhodnutím pustit se do stavby odpovědně přehlédnout, jestli na toto má – tentokráte peněžní prostředky (14,28-30). Nemůže se do díla pustit zbůhdarma, s představou, že to jeho stavění "nějak dopadne". Jinak totiž zůstane ze stavby nesmysluplné torzo, z jeho finanční kondice zůstane rovněž torzo, a takovýto pošetilý stavař se stane leda předmětem posměchu. Stejně tak válčící král musí včas (to je tu podstatné: včas!) prozíravě zjistit, jestli válka není nad jeho síly a možnosti a pokud tomu tak je, raději dříve než později usilovat o příměří s nepřítelem. Vůbec zůstává zajímavé, jak militaristická přirovnání občas volí Ježíšovo evangelium míru a pokoje, jak tu pravděpodobně stále nějak počítá s institucemi armády a války, aniž je prvoplánově démonizuje... Nicméně Kristova myšlenka tu je nakonec sklenuta a uzavírána ještě jinak laděným přirovnáním týkající se soli a ztrátou její slanosti: Sůl je přece dobrá věc, říká Ježíš. Jestliže však i sůl ztratí chuť, čím bude ochucena? Není vhodná ani do země, ani k hnojení: vyhodí se ven. (14,34-35) Podstatné na soli je to, že je jí k ochucení a docílení stravitelnosti pokrmu zapotřebí velice málo, jen pár zrnek. A tato skrovná špetka soli úplně promění chuť jídla, ale pozor! Aby výsledek zůstal uspokojivý, rozhodně nemůže být jídlo zahlceno solí, rozhodně se celé jídlo nemůže proměnit v sůl! Jako by se tu v Kristově zvěstování počítalo s tím, že ryzích, opravdových křesťanů bude ve světě vždy jenom malá menšina, jenom špetka. Není tu předestřena vize, že svět bude plný křesťanů, byli by to nutně značně povrchní, neautentické davy křesťanů. Důležité zůstává, aby slanost té malé špetky soli zůstala zachována; a aby ryzost, hloubka a radikalita té trochy křesťanů, kteří ještě ve světě zbyli, aby se také neztratila. Amen.     

 KÁZÁNÍ O ŽIVOTĚ VÍRY (DÍKČINĚNÍ ZA ÚRODU)

 6. října 2024

 Základ kázání: 2 Te 2,13-17 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Neh 10,36-37 v překladu Jeruzalémské Bible a Lk 11,1-4 v překladu prof. Františka Žilky)

Stále musíme děkovat Bohu za vás, bratří milovaní od Pána, že vás Bůh jako první vyvolil ke spáse a posvětil Duchem a vírou v pravdu, 

abyste měli účast na slávě našeho Pána Ježíše Krista; k tomu vás povolal naším evangeliem. 

Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem.

Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději,

nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.  (2 Te 2,13-17)

   Milé sestry, milí bratři, milí všichni přítomní,

v řádcích Druhého listu Tesalonickým pro nás zní jedno cenné poučení pro život víry. Říká nám církevní společenství počátků, že naše víra má být požehnaná nejen pokorou, ale i radostnou sebedůvěrou. Život víry má prý nést oba tyto tóny, oba tyto směry, které na první pohled stojí jistě v nemalém napětí a dá to něco práce, aby se tento rozpor nerozlomil, abychom ho zvládli žít a užít. Máme být pokorní, vděční Bohu za všechno, co nás potkává – ne však zároveň pokorní nějak chorobně nebo nezrale či zlomeně. A zároveň máme žít v určitém naladění sebejistém, sebevědomém, vědomi si vlastní ceny – ale rovněž ani tuto základní sebedůvěru křesťanského života není radno odpojit od úcty k Bohu, od vědomí nesamozřejmosti Božích darů a Boží milosti.

   A tu si uvědomuji, milé sestry a milí bratři, jak přítomnost pokory i radostné základní sebedůvěry, že život "funguje" a my fungujeme, jak to vše vlastně nevyznačuje jenom umění křesťanského života, života ve víře. Tuto dvojitost pokory na jedné straně i základního zvládnutí překážek a ovládnutí schopnosti překážkám se vyhnout anebo je zdolat – tuto podvojnost vlastně má všemožné jiné umění, ať už umělecké tvoření hudby, obrazů nebo literatury, ať už umění sportovní, řečnické, komunikační, umění řídit koně nebo automobil, ale snad i umění všemožných domácích prací kutilských i kuchařských. Základem úspěchu je vědět tu o své nedokonalosti, "nehotovosti", mít základní pokoru před velikostí úkolu, nezlehčovat překážky ani je nepodcenit, ale zároveň mobilizovat všechnu svou minulou zkušenost a s určitou vnitřní chutí se pustit do díla, beze strachu; nebát se a nesedět stydlivě jako panenka v koutě. Nu a toto základní naladění, které vytváří mistrovství takřka ve všem, co se zdejších poměrů a pozemského života týče, ať už se týká obživy anebo zábavy, toto je důležité i pro život ve víře v Boha a pro následování Krista. Není ostatně náhodné, že Kristus i apoštol Pavel neustále hýří různými přirovnáními a podobenstvími, která ukazují tuto podvojnost nesamozřejmosti a darovanosti víry na jedné straně, ale na druhé straně také radostného opanování života vírou, prostou radost žité každodennosti následování Božího království zasvěcené. Tu přirovnává Pavel zápasy víry k atletickým závodům, tu přemítá nad bojovými uměními. Ježíš zase ve zvýšené míře hledí ve svých podobenstvích posluchače inspirovat uměním obchodnickým, vladařským nebo i strategicko-vojenským.

Stále musíme děkovat Bohu za vás, bratří milovaní od Pána, že vás Bůh jako první vyvolil ke spáse a posvětil Duchem a vírou v pravdu, abyste měli účast na slávě našeho Pána Ježíše Krista; k tomu vás povolal naším evangeliem. (2 Te 2,13-14) Tyto věty z Druhé epištoly Tesalonickým mluví tedy hlavně o pokoře: zvou k životu v díkůvzdání Bohu za jeho nevýslovnou blízkost a podporu, ale zvou i k díkůvzdání za druhé – za sestry a bratry, za církevní společenství naše i za církevní společenství všechna, nám osobně známá i neznámá. Ale zároveň je třeba si pořád nepřipadat jako začátečníci víry, pokračuje epištola: Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem. (2,15) Stát pevně, na nohou vlastních, spoléhat na své běžné síly a schopnosti, dokonce jich hledět využít pro dobro bližních – i toto křesťanské sebevědomí patří k životu Krista Pána následujícím a kříž Kristův nesoucím. Mohli bychom tu vzpomenout na určitou metaforu listů Pavlových i Petrových o mléku kojeneckém a batolecím, kterým se sice patří vyživovat mrňata, nehodí se však pro život dospělý. Dospělí jedí tuhou stravu, kterou svými dospělými zuby rozkoušou. Proto nemůžeme pořád ulpívat na startovní čáře života, nemůžeme být neustálými začátečníky v životě víry: také je dobře vést svůj křesťanský život dál a hlouběji, rozloučit se s dětskou nevinností víry a žít víru dospělou, radostnou a sebejistou: a víru nesobeckou, ale obrácenou ku prospěchu druhých, bližních, věřících i nevěřících. Nad tímto usilováním o rovnováhu pravé pokory a pravé radosti a jistoty nechť se klene Boží požehnání, které také autor (či autoři) Druhé epištoly Tesalonickým odkazuje nebo spíše tedy odkazují nám, kteří chceme křesťansky existovat v tomto světě: Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. (2,16-17)

   České překlady Písma z dobrých překladatelských důvodů spíše upozaďují, že když Druhý list Tesalonickým píše tedy předpokládané tesalonické obci křesťanů slova: "...že vás Bůh jako první vyvolil ke spáse a posvětil Duchem a vírou v pravdu..." (2,13), že tu úplně přesně v řečtině mluví o oběti prvotin. A právě takto máme chápat i slova epištoly o tom, co znamená, když tesalonické sestry a bratry vyvolil Bůh prý jako první, přesněji jako prvotinu, jako oběť prvotin. Neběží tak docela o to, že by tesaloničtí byli prvními spasení v pořadí a ti ostatní byli spaseni až jaksi po nich. Starověkým křesťanům bylo důvěrněji známa tato religiozity oběti prvotin. Zemědělec vděčný za svou úrodu obětoval Bohu vzorek ze své úrody: něco klasů, něco ovoce, do prvotin se počítal i skot a brav (Neh 10,36-37). Měl přinést k oltáři řekněme košík toho nejlepšího z celé své rozsáhlé úrody, rozhodně úrodu "neposkvrněnou" a bez vady, což se týkalo i beránka nebo telátka, které mělo být obětováno na oběť vděčnosti za úrodu – i ti museli být zdravými, krásnými a bez vady, ne kulhavými nebo nějak připrašivělými. Ne tedy první, co se urodilo, ale něco, co je v úrodě reprezentativní, přední kvality. Takto chápali helénští i židovští křesťané v prvních dobách křesťanství prvotinu, obětování prvotin (řec. ἀπαρχή, v latinské Bibli Vulgátě jako primitiae). Toto slovo "primitiae" možná známe z katolického prostředí: primice, primiční mše. Když je katolický bohoslovec vysvěcen, je takzvaná primice první mší, kterou vede mladý novokněz samostatně, s prvním samostatným kázáním). A toto je rozměr slov Druhé epištoly Tesalonickým, který si zaslouží, aby zde byl dnes nanejvýš zdůrazněn – dnes, během liturgie Díkčinění za úrodu. Jde o vděčnost Bohu, připomínání si a děkování za Boží prvotřídní dary – což nás má ovšem inspirovat k tomu, abychom v Božích očích usilovali o kvalitu, abychom svůj vděk Bohu dávali najevo podobou svého života, uměním života ve víře, kvalitou a autenticitou víry. Amen.

 KÁZÁNÍ (SVATO)VÁCLAVSKÉ

 29. září 2024 

 Základ kázání: 1 Kor 7,29-31 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Tob 13,1-9 v překladu Jeruzalémské Bible a Mt 6,25-34 v překladu prof. Františka Žilky) 

Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, 

a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, 

a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí. (1 Kor 7,29-31)

   Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb,

   když apoštol Pavel radí Korinťanům, trochu poeticky, trochu provokativně a trochu záhadně, aby

                                (ti), kdo mají ženy

                                 ať jsou, jako by je neměli,

                                 a kdo pláčou

                                  jako by neplakali,

                                 a kdo jsou veselí,

                                 jako by nebyli,

                                 a kdo kupují,

                                  jako by neužívali (1 Kor 7,29-31),

   chce tím Pavel apoštol vést své korintské křesťanské sestry a bratry k jinému a vyššímu typu odpovědnosti. Věci tohoto světa pomíjejí, ale Bůh nepomíjí. Bohu je třeba chtít být nablízku spíše než světu. Z toho důvodu máme chápat vše, co nás zde na světě potkává, jako provizorium. Jako pouhé čekání v ušmudlané předsíni před uvedením do hlavního, reprezentativního pokoje, kterým je Věčnost Boží a Boží věčná milosrdná náruč nekomplikovaná již žádnými omezeními fyzického světa. Oproti věčnosti Boží je svět odsouzen k netrvalosti. Podoba tohoto světa pomíjí, napíše o tom ještě do Korintu apoštol Pavel (7,31) – či tvářnost nebo "tvar tohoto světa pomíjí" (v překladu prof. Žilky).

   Ve srovnání s Bohem zůstává všechno ostatní menší nebo méně významné: ale že tyto všechny ostatní záležitosti pomíjejí, to přesto neznamená, že vůči nim máme být zcela lhostejní. Projevujme i ve styku s pomíjivými pozemskými souvislostmi dobro, přinejmenším proto, že se tím také naše duše vycvičí v dobru. Ale jistě i proto, že tyto všechny pozemské skutečnosti, souvislosti, nejsou tak docela lhostejné našemu Bohu: naši bližní, zvířata, řád bytí nejsou zde od toho, abychom se k nim chovali všelijak agresivně nebo necitelně – spíše vše okolo zkusme pěstovat, kultivovat, připodobňovat sebe i to, s čím zde zacházíme, Boží otcovské lásce. Neordinuje se nám tady apoštolem Pavlem lhostejnost (...kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali... 7,30-31), jsme zde zváni spíše k nelpění, k nezahlcenosti zisky a závazky tohoto světa, k neotročení rolím, jaké život v tomto světě přináší, ať už to jsou role pracovní (kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali) nebo role vlastnické (kdo kupují, jako by nevlastnili), či role rodinné (kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli) anebo snad prosté lpění na radostech i ztrátách, které přináší tento, ale jenom tento svět (kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli). Chce se zde po nás, abychom život vezdejší brali jenom polovážně? Snad ano, ale i toto křesťanské "polovážno" možná stojí za víc než všechna vážnost nevěřícího světa, nehledícího na Boha a ulpívajícího právě jenom na tom, co přináší život tento pozemský smrtelný.

   U apoštola Pavla promlouvají do jeho formulací ještě značně živá apokalyptická očekávání v prvních křesťanských generacích: předpoklad, že Kristovo Vzkříšení a šíření evangelia Kristova po světě je už součástí věcí posledních. Proto také Pavel uvádí svůj paradoxní výklad o náležitém křesťanském životě a o tom, jak máme "plakat, jako bychom neplakali", slovy: Bratři, lhůta je krátká (7,29). Řečtí i židovští křesťané okolo apoštola Pavla – ne všichni, ale mnoho z nich ano – zhusta chápali Kristovu oběť i jeho vzkříšení a stejně tak i Kristovu přítomnost ve svátostném společenství církve jako úplně poslední dějství "světa, jak jej známe" a po tomto Božím zjevení už má následovat, a možná velice bezprostředně, jenom Poslední soud a přechod Kristových věrných do věčné slávy Boží. I proto se křesťanští mučedníci první církve nerozpakovali trpět a umírat, i proto také chápali, že je třeba "plakat, jako bychom neplakali", "mít ženy, jako bychom je neměli" nebo "kupovat, jako bychom nekupovali". Ale už starověk viděl v podobných tónech Pavlova zvěstování také udivující podobnost s řeckou a římskou stoickou filosofií. Křesťané tehdejší doby dokonce vytvořili fiktivní korespondenci mezi Pavlem a Senekou – šlo ostatně o současníky, Pavel a Seneka, ač jeden křesťanský a druhý pohanský intelektuál, se také oba ve stejné době a možná i ve stejném roce (65) stali oběťmi perzekuce šíleneckého císaře Nerona. I Seneka učí o pomíjivosti světa a pomíjivosti všeho, čemu pošetile přikládáme v tomto životě hodnotu: pomíjivost všeho na světě se však nestala Senekovi podnětem k rezignaci, ale naopak ke střízlivě vedené a s vědomím vnitřní povinnosti konané péče o dobro v obci a ve státu. Později pak mnich svatý Beda Ctihodný ve svém kronice Anglie z roku 731 s názvem Historia ecclesiastica gentis Anglorum píše, když vypravuje jeden delší příběh, že náš život vezdejší se podobá vlétnutí vrabce do hodovní síně. Vrabec neví, kde se tam vzal, chvíli tu zmatečně pobude a tluče křídly, pochoutek na stole si vlastně ani pořádně nevšimne, ani neužije a zase za pár okamžiků vyletí otevřeným oknem zpátky do neznáma. Tomuto chování vrabce v hodovní síni se podle Bedy Ctihodného podobá náš život vezdejší.

    Proč o tom všem, milí přítomní, hovořit nyní, během svátku svatováclavského? Ti kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili,a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali (7,30-31) – přímo si tato Pavlova paradoxní úvaha koleduje o dopovězení: "Ti, kdo vládnou, jako by nevládli..." Samozřejmě z dobrých důvodů podobná doslovnost v Listu apoštola Pavla Korintským chybí, v řadách prvních křesťanů z Korintu žádní vládcové nebyli a ani nemohli být, křesťanství zpočátku představovalo náboženství nižších vrstev, příležitostně někoho z tehdejších vrstev středních. Ale čas oponou trhnul a po devíti staletích získalo křesťanství punc oficiality a ke křesťanství se najednou hlásili i vládcové přemyslovských Čech. Kníže Václav jednal ve svém vládnutí v letech 921 až asi 935 podobně, jak Korinťanům doporučuje Pavel apoštol: Když už někdo jako Václav tedy musí vládnout, když na někoho, kdo usiluje o svatý život v duchu Božím, ovšem dynastickými poměry vládnutí nad zemí jaksi zbude a nedá se s tím zřejmě mnoho dělat, může uchopit vládnutí aspoň za podobný konec, za jaký radil apoštol Pavel Korinťanům uchopit veškeré životní konání a počínání. Václav se, máme-li věřit podání z dávných dob, naprosto nepásl na majestátu vládnutí, ale zakládal špitály, vykupoval křesťanské otroky z otroctví, pečoval o svěřenou zemi a pomáhal trpícím, chudým a osiřelým, jakož i šířil mezi pohany křesťanství. Václav velmi dobře odprezentoval ve své knížecí pozici to, k čemu zve i apoštol Pavel: vlastnit, jako by se nevlastnilo, kupovat, jako by se nenakupovalo, plakat a smát se jenom zpola a neangažovaně, hlavně a přede vším ostatním brát velmi vážně intenzitu Boží věčné přítomnosti zde, protože, jak říká Pavel, konec všech věcí je přece blízko (7,31). Amen.

KÁZÁNÍ O SOBOTNÍM UZDRAVENÍ 

22. září 2024

 Základ kázání: Lk 14,1-6 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Ex 20,8-11 v překladu Bible Kralické a Ř 14,5-9 v Českém ekumenickém překladu)  

Jednou v sobotu vešel Ježíš do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor. 

Tu se před ním objevil nějaký člověk stižený vodnatelností. 

Ježíš se obrátil na zákoníky a farizeje a otázal se jich: "Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?" 

Oni však mlčeli. I dotkl se ho, uzdravil jej a propustil. 

Jim pak řekl: "Spadne-li někomu z vás syn nebo vůl do nádrže, nevytáhne ho hned i v den sobotní?"

Na to mu nedovedli dát odpověď. (Lk 14,1-6) 

  Milé sestry, milí bratři, 

  Ježíš uzdraví v jednom domě během slavení šabatu nemocného, uzdraví ho náhle, uzdraví ho zázrakem. Zázračné uzdravení se však setká s rozpaky, nikoli rozpaky samotného uzdraveného, ale přihlížejících zákoníků a farizeů (Lk 14,3). Spornou není realita zázraku způsobeného Ježíšem, ten se ostatně nestane tajně a za zavřenými dveřmi, ale všichni jsou u toho. Jde však o to, jestli tento uzdravující zázrak je z dobrého či ze zlého. Biblický Nový zákon rozhodně zůstává přístupný myšlence, že někdo může udělat zázrak s přispěním zlé moci (např. Mk 13,22; 2 Te 2,9-10; Zj 19,20). Může si zázrak konaný s pomocí Boží vůbec dovolit narušovat sobotní klid, posvátnost sedmého dne zavedenou a mnohokrát zdůrazňovanou v Mojžíšově Zákoně – a která je široce známa i ze znění čtvrtého přikázání Božího Desatera?

   Milí přítomní, nám dnes není snadno dostupné židovské prožívání šabatu a bohatství významů u židů se šabatem či šábesem spojených. V naší civilizaci nestojí problém se zachováváním klidu sedmého dne tak, jak se tato otázka řešila třeba mezi zákoníky v okolí Ježíše. My dnes stále známe a máme v paměti něco jako klid a určitou výjimečnost sedmého dne – i když tedy je tato výjimečnost neděla notně obroušena poválečným zavedením i šestého dne, naší soboty, jako dne svého druhu také odpočinkového, nepracovního. V těchto dnech takzvaného víkendu neprobíhá školní výuka, obchody a služby zůstávají otevřené málo nebo vůbec a kdo musí zrovna v těchto dnech přece jenom prodlévat v zaměstnání, dostává ke mzdě citelné příplatky. Že běží o odpočinek, oddechnutí od pracovních povinností, o zdravé a nutné odpojení se od výkonného a výdělečného procesu, to je i nám dosti zřejmé. Na dny klidu a volna se snažíme přesouvat různé činnosti a závazky v soukromé sféře, práce v domácnosti, výpomoc rodině nebo známým, pěstování volnočasových koníčků.

   Protože naše společnost chápe práci jinak než starověk - jak říkával Jan Werich, podstatou naší práce je "odkdy dokdy a co za to" - rozumíme dnům vyhrazeným k odpočinku buď jako nutnému vydechnutí sloužícímu tomu, abychom se potom zbylé dny týdne mohli lépe smekat anebo jako příležitosti, kterou je třeba vyplnit další prací a další shánčlivostí. Tyto naše poptávky se však dosti liší od toho, jak židé Ježíšovy doby a také předtím i potom chtěli uchopit šabatový klid sedmého dne. V překladu z hebrejštiny znamená šabat "spočinutí, klid, ustání". Běželo nejen o pouhé vypřáhnutí z pracovního usilování, které pro starověké židy jistě bylo převážně zemědělské, ale o den sváteční, vyplněný tedy určitým zasvěcením, den vztahující se privilegovaným způsobem k božskému a k oslavě božského. Zřetelným způsobem tu promlouvá starozákonní pochopení Boha, který šest dní po sobě vytvářel svět, postupně oddělil světlo od tmy, moře od souše, stvořil rostliny, stromy, keře a tvory – a sedmého dne Bůh-Stvořitel spočinul, zastavil své konání a věnoval se hledění na své dílo: Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo (Gn 2,2-3). Tímto způsobem zdůvodňuje den odpočinku, šabatu, také Desatero: V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. (Ex 20,11).

   Jednalo se zjevně od starých Židů o demonstrativní pozvání Boha do jejich života, do jejich každodennosti. Jeden ze sedmi dní zůstává zásadním způsobem vyhrazen Bohu, i když se to hospodářsky ne tak docela vyplatí. I služebníkům v domě, i zemědělským zvířatům zůstává totiž určen tento den jako den spočinutí. Mojžíšovy knihy vyjmenovávají, od čeho všeho by se mělo v sobotní den sváteční upustit, od jakých činností, a pozdější tlustá bichle Talmudu, židovských rabínských diskusí, tato pravidla ještě dále rozříkává. Zaujal mě třeba zákaz rozdělávat oheň od předvečera svátku šabatu: to se řešilo obvykle zapálením sedmiramenného svícnu, takzvané menory, která tedy měla, jak vidíme, smysl nejenom sváteční a Boha připomínající, ale také ryze praktický, zajišťovala dostupnost ohně pro vaření. Žádoucí bylo co nejméně spěchu, co nejméně pohybu, zejména co nejméně chtivosti a shánění. Oslavovat Hospodina bylo o šabatu záhodno právě klidem, láskyplným společenstvím v rodině, popřípadě modlitbou nebo jiným obrácením se k chvále Božího díla Stvoření.

  Ježíš tedy jednou trávil čas šabatu v domě jakéhosi předního farizeje (Lk 14,1), a tam se vyskytl nemocný, stižený prý vodnatelností, to jest zjevnou oteklostí těla v důsledku zadržování vody v těle, onemocnění asi značně bolestivého a ohrožujícího tělesné fungování. Nabízí se otázka, jestli tomu nešťastníkovi vrátit zdraví, když už je tedy někdo jako Ježíš vybaven mocí zázračně uzdravovat. A tu se Ježíš obrátí na přítomné náboženské učence: "Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?" Oni však mlčeli. (14,3-4) Milé sestry a milí bratři, ona tato otázka, která je ve hře – je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne? – ta totiž daleko překračuje nějaké pedantské lpění na pravidlech, hranicích dovoleného a nedovoleného o sobotním klidu. Uzdravovat v sobotu, to patrně musí v nějakém smyslu znamenat opravovat přírodu, znamená to přiznání, že v tomto světě, v přírodě, toho zůstává mnoho nedotaženého, mnohé, co je nutno ještě zacelit a zahojit. Není ale toto přiznání samotným útokem na svátečnost sedmého dne? Protože sedmý den sloužil ve vypravování starodávných Židů, jak ho zanechala takzvaná zpráva o Stvoření, to znamená počáteční odstavce První knihy Mojžíšovy, Knihy Genesis, sloužil k Božímu zastavení se a klidnému hledění na dosavadní stvoření, na to, co Bůh utvořil v předcházejících šesti dnech. Dle Mojžíšovy První knihy Bůh shledává své Stvoření dobrým: Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. (Gn 1,31) A sedmého dne Bůh tedy "odpočívá", netvoří již, ale pohlíží na své Stvoření a vidí, že vše učiněné je dobré, je velmi dobré... A tohle představuje důležitý aspekt otázky, která nyní obchází kolem Ježíše a okolo shromážděnými: Je dovoleno uzdravovat v sobotu? Je dovoleno takhle okatě přiznat, že vše, co zde okolo vidíme a potkáváme, není tak docela dobré, není to vždy krásné a stojí to zde rozbité, k opravení a možná i neopravitelné? Víme, že ve starověku a středověku byla nemoc posuzována s pohoršením; působil tu nejenom fyzický odpor k projevům nemoci, chabé schopnosti primitivního lékařství nemoc řešit a léčit, ale rovněž tušení démonicky klikatého vztahu mezi Boží dobrotou a zlem nemoci či bolesti. Proto problém uzdravování v sobotu, jak tento problém pociťovalo Ježíšovo farizejské a zákonické okolí. Někdo jako nemocný s vodnatelností vlastně tu nemá z tohoto náboženského úhlu pohledu ani zavazet, nemá svou přítomností žalovat na sváteční den, kdy je vše zasvěceno chvále Hospodina a jeho dobrého díla. Ve farizejích proto všechny tyto souvislosti probouzejí stud, rozpaky a pohoršení: Oni mlčeli (Lk 14,4); oni na to nedovedli dát odpověď (14,6), říká Evangelium Lukášovo.

   Nuže, Ježíš dotyčného trpícího vodnatelností uzdravil, pouhým dotekem (14,5), uzdravil ho a propustil. Zdůvodnil tento svůj zázračný počin a jeho dovolenost i v posvátném klidu sobotním takto: "Spadne-li někomu z vás syn nebo vůl do nádrže, nevytáhne ho hned i v den sobotní?" (14,5) Čili akt milosrdenství nebo záchrany je i v sobotním čase dovolen, zvláště když jde o život. O těchto souvislostech Mojžíšův zákon v zásadě mlčí, ale asi tuto praxi připouští či předpokládá nebo aspoň nezakazuje. Vidíme tu zvláštní hříčku s metaforou vody: Hospodář zachraňuje potomka nebo dobytče před utonutím ve vodě, Ježíš zase zachraňuje nemocného, jehož tělo stůně a hyne na zaplavování vodou. Zajímavě se také prolíná toto Ježíšovo konání s naukou dávného čínského velmistra moudrosti Lao-C' ze šestého století před Kristem. Ten říká, že mudrc (je-li moudrý), žije způsobem "wej wu wej" neboli: konání-nekonání. Mudrc má žít ve vznešené nezávislosti na všem, co svět okolo přináší a čím svádí, nemá brát věci okolo příliš na zřetel, má žít pro vznešeno. Avšak, říká ihned Lao-C', pokud se v blízkosti mudrce topí dítě v zavlažovacím kanálu (jistěže Lao-C' předpokládá obrovská čínská rýžoviště s jejich meliorací), pokud se dítě topí, je naopak mudrcovou povinností vykašlat se pro tu chvíli na wej wu wej a pohnout zadkem, aby topící se dítě z vody vytáhl nebo aby přinejmenším co nejrychleji přivolal pomoc. A idea sobotního klidu, sobotního dne zasvěceného Bohu by byla ne oslavena, ale naopak přímo znesvěcena, kdyby kvůli necitelnému dogmatismu zahynulo dítě anebo zvíře.

  Ježíš tedy předkládá farizeům a zákoníkům přítomným v domě učení nejenom týkající se sobotního klidu, ale vůbec o závaznosti Mojžíšova Zákona, kde není snadno rozhodnout, jestli Ježíšovo řešení znamená odvážné rozšíření tohoto Mojžíšova Zákona nebo jeho úplnou relativizaci. Zdá se být jisté z novozákonních textů, že Ježíš na slavení sobotního klidu neboli šábesu nelpěl, nevede učedníky k žádnému jeho zvláštnímu zachovávání. A později i apoštol Pavel napíše k této otázce v Epištole do Říma slova, která ukazují rozchod s jakoukoli závazností sedmého dne v židovském slova smyslu: Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. (Ř 14,5) Prvotní křesťané zjevně posvátnost sedmého dne se zapovězením mnoha činností nezahrnuli do svého pochopení nového života neseného evangeliem Božího Syna Ježíše Krista, ačkoli se posléze v neděli na památku Ježíšova zmrtvýchvstání začali setkávat ve společenství. S dogmatikou plnou zákazů činností sedmého dne, jak ji nesl Mojžíšův Zákon i židovská tradice, však byl v první církvi konec. V Kristu byl ukřižován duch zákazů, příkazů a poručnictví, v Kristu byl vzkříšen k novému životu z Bohem darované svobody v Duchu svatém každý z nás. Amen.

KÁZÁNÍ O TAJEMSTVÍ SPÁSY A JEDINÉHO BOŽÍHO LIDU

15. září 2024

   Základ kázání: Kol 1,21-29 (Další liturgická čtení: 1 Kor 2,6-14 a Lk 10,21-24) - vše v Českém ekumenickém překladu

I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, 

nyní s ním (Kristus) smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony – 

pokud ovšem pevně zakotveni setrváte ve víře a nedáte se odtrhnout od naděje evangelia, jež jste slyšeli, jež bylo kázáno všemu stvoření pod nebem a jehož jsem se já, Pavel, stal služebníkem. 

Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev. 

Stal jsem se jejím služebníkem, jak mi to uložil Bůh podle svého záměru, aby se na vás naplnilo Boží slovo,

tajemství, které po věky a po celá pokolení bylo skryto, ale nyní je zjeveno jeho svatému lidu. 

Bůh jim chtěl dát poznat, jak bohatá je sláva jeho tajemství mezi pohany: Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu. 

Jeho zvěstujeme, když se vší moudrostí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu. 

O to se snažím a zápasím tak, jak on ve mně působí svou silou. (Kol 1,21-29)

 

   I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním [Kristus] smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony, tak zaznělo ve čtení z Listu Koloským (Kol 1,21-22), milé sestry a milí bratři, milí všichni hosté našich bohoslužeb. Tento motiv nechybí takřka v žádném vlastnoručním dopisu apoštola Pavla ani v novozákonních listech na odkaz Pavlův nepřímo navazujících. Je to krátká připomínka hříšného minulého života adresátů epištoly, v tomto případě tedy epištoly věnované církevnímu společenství v Kolosách, v horském městě dnešního vnitrozemského Turecka, v dobách vzniku dopisu samozřejmě oblasti řecké. Podobné ohlédnutí a připomenutí protikladu mezi posvěcenou životní současností na jedné straně a jakési temné, pohanské minulosti koloských křesťanů na straně druhé, se objevuje skoro jako ustálený řečnický obrat v epištolách souvisejících s Pavlovým působením a my jsme si toho společně během kazatelských výkladů epištol nejednou zde všímali. Ačkoli tu nikde nezazní přímo slovo "spása", ani v řeckém originálu těchto veršů Listu Koloským přímo vysloveno není, i tak lze říci, že se tu mluví výrazným způsobem o "spáse", co je spása, jak žít svou spásu, jak za ni být vděčni...

   Milé sestry a milí bratři, milí přítomní, když je řeč o spáse, domnívám se, že tomu, co znamená křesťanská "spása", bývá často i zde, i v jiném církevním prostředí rozuměno zkresleně: příliš středověce, příliš barokně. Spása znamená – i skrze řecké biblické slovo σωτηρία – primárně záchranu: Spasitel, Ježíš Kristus, je zachránce, zachraňovatel. Ale zachránce před čím vlastně? Mám dobré důvody mít za to, že když se v kostele nebo někde v církvi hovoří o spáse, modlí se za spásu, myslí se více či méně zachránění našich duší před pekelnými plameny a před všemožnými ďábly rohatými smrdutými: tak nás to právě naučil strohý středověk a po něm i baroko. Ale to je poněkud nebiblický posun, nějaké docela jiné chápání, než nám apoštolská zvěst novozákonní nabízí. Kristus nás totiž zachraňuje ne snad jenom z nějakých posmrtných temnot, ale už z mizérií života tohoto. Vyvádí nás ze životního bloudění, z různých malých a velkých lží a šméček "pohanského" života, zachraňuje nás od minutí se s hlubokým smyslem našeho pobývání ve světě a tím také od špatných skutků. Špatné skutky bývají špatnými právě tím, jak moc se s hlubokým smyslem našeho existování zde míjejí. Byli [jste dříve] odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní [vás s Bohem Kristus] smířil (Kol 1,21), píše List Koloským – a sice nás smířil svým přijetím smrti, rozumějme na kříži (1,22), zvěstuje zároveň epištola. O tomto smíření s Bohem, o souladu ustaveném mezi Bohem a námi hříšnými skrze jednorozeného Syna Ježíše Krista, ještě bude dnes řeč – o tom, jakým způsobem bylo tohoto souladu a láskyplné jednoty Boha s námi dosaženo.

   V první kapitole Listu Koloským hovoří zjevně Pavel jakožto autorský subjekt hodně o sobě, bilancuje své dílo: Raduji se, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev. Stal jsem se jejím služebníkem, jak mi to uložil Bůh... (1,24-25) Anebo nakonec zaznívá Pavlovo vyznání toho, oč usiloval: (Krista) zvěstujeme, když se vší moudrostí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu. O to se snažím a zápasím tak, jak on ve mně působí svou silou. (1,28-29) Ve skutečnosti však nejde o vlastní hlas Pavlův, ale o hlas pozdější církve a hlas Pavlových následovníků na počest Pavlovu. Neběží o autoportrét, nýbrž o oslavný pozdější portrét, o stylizaci. Mnozí čtenáři laičtí, ale i sami faráři a kazatelé ne vždy jsou schopni anebo ochotni vzít vážně zakotvení novozákonních spisů v žánrech a zvyklostech antické literatury, v jiném zacházení starověku s literárním stylem v nejširším slova smyslu. Jinak se tu zacházelo s autorstvím, s anonymitou i pseudonymitou, které měly jak pietní, tak i naukové důvody. List Koloským není tedy vlastnoruční epištolou Pavlovou, to vidíme z rozdílnosti stylu i myšlenkových důrazů dosti dobře; tento list je určitou teologickou kompozicí v hávu dopisu psaného jednomu církevnímu společenství řecké Malé Asie. A významem tohoto skrytí se za autorství Pavlovo je jednak projev úcty k apoštolskému dílu Pavlovu, nejde však jen o Pavlovu samotnou osobnost, i kdyby jakkoli významnou. Pavel je tu pochopen jako model, jako vzor, který je možné a dokonce náležité následovat. Tak jako on byl apoštolem, zvěstovatelem Krista, tak i ty, milý křesťanský čtenáři v Kolosách nebo jinde, tak i ty, milý křesťanský sbore v Kolosách anebo ve Voticích, buď a buďte apoštoly Kristovými v tomto světě. Zakoušíte-li utrpení, ať už z pronásledování nebo z obvyklých strastí tohoto světa, chápejte toto utrpení jako práci na zlepšení vesmíru. Raduji se, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za (...) církev (1,24). Utrpení nepředstavuje v apoštolské perspektivě nedůstojnou situaci nebo snad trest za hříchy, ale nutnou předehru blaženosti. Svým utrpením pracujeme na zcelování Kristova těla, křesťanstva, a to ne snad ani v tomto světě jako spíše v perspektivě sladké věčnosti (1,29). Je jasné, že tu zůstává při díle prvotně křesťanské pochopení života vezdejšího jako pouhé temné a zašmudlané předsíně před uvedením do hlavního pokoje, kterým je Boží věčnost a Boží intenzivní, milosrdná a nesmrtelná přítomnost. Bolest tohoto života se stává z hlediska Boží věčnosti nemnoho významnou. A naopak, nejlepším, nejsmysluplnějším způsobem, jak strávit život dočasný pozemský, představuje v apoštolových očích neuhýbání před utrpením, zasvěcení se úsilí o dobro včetně přijetí s tím spojeného utrpení.

   A to jsou právě myšlenky, sestry a bratři, kterými se dvě novozákonní epištoly, totiž právě tento dnes kázaný List Koloským a ještě List Efezským, poněkud odlišují od vlastnoručně psaných, živým, specifickým a nepopiratelně Pavlovým hlasem hovořících textů. Práce na zcelování, dotváření vesmíru a na dovršování Kristova díla spásy, dovršování, které zve a zavazuje k účasti každého z nás, to je třeba jedna ze zvláštních myšlenek Epištoly Koloským. Dále určitá idea, že vyvolený lid židovský a od Kristova příchodu na svět i národy a pokolení ostatní jsou v Božím řádu jedním lidem, společným lidem, kráčejícím společnou cestou (1,28); proto také věty epištoly zamýšlející se nad nesamozřejmou spojitostí pohanů, ne-židů s dávným "lidem smlouvy" židovským. Na rozdíl od židů bylo dle autora Listu Koloským odepřeno pohanům světlo povědomí o Bohu a základních pravdách o Bohu; ve své tajuplné milosti však Bůh nezapomněl na ostatní národy, takřečené pohany, i ty přijal skrze Kristovu oběť do jednoho svého lidu, lidu křesťanského, který zde je pro svět, trpí za celý svět a zve celý svět ke stání se lidem univerzálním jediným, celosvětovou jednotou, můžeme říci. Je tu také, v Listu Koloským, jakož i v Listu Efezským, vyslovována myšlenka Kristovy předchůdnosti před celým pozdějším Božím Stvořením (zvláště 1,15-20, také 1,22): Kristus se zrodil před všemi věky, v náruči svého otce, do tohoto světa přišel, vtělil se Ježíšem a postoupil tu potupnou smrt. Sám Boží Syn zrozený už před vším vznikem vesmíru, v Ježíši z Nazareta pak zpřítomněný, zviditelněný, vtělený, tu byl ukřižován. Boží nejvyšší sestoupilo nejhlouběji, do nejhlubších bolestí a temnot; tímto temnoty zcelilo, dosáhlo k nim, zachránilo z nich vše, co v temnotách, v bezútěšnosti a bolesti tonulo: nás zachránilo toto Boží nejvyšší Kristovou smrtí (1,22; 27-28). Rovněž důraz na pojem tajemství (μυστήριον), tolik důležitý právě pro tento List Koloským, i v dnešní pasáži: ...aby se na vás naplnilo Boží slovo, tajemství, které po věky a po celá pokolení bylo skryto, ale nyní je zjeveno jeho svatému lidu... (1,25-26) Tyto dějiny spásy, spásy Boží v Kristu, která je určena všem lidem, dokonce i zpětně, těm, kteří o Kristu vědí i těm, kteří o ní zatím nevědí, tyto dějiny spásy jsou tajemstvím, mystériem, říká Epištola Koloským: tajemstvím, které je prapůvodně skryto, avšak postupně se odhaluje těm, kteří jsou hodnými přijetí tohoto tajemství a porozumění tomuto nejzákladnějšímu tajemství Stvoření, dějin a spásy (1,23). Amen.

 KÁZÁNÍ O POZVÁNÍ NEZVANÝCH 

 8. září 2024

  Základ kázání: Lk 14,12-15 v překladu Jeruzalémské Bible (Další liturgická čtení: Kaz 11 v překladu Jeruzalémské Bible a Jk 1,9-11 v překladu prof. Františka Žilky)

Potom (Ježíš) říkal tomu, jenž ho pozval (na hostinu): ,,Když pořádáš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani své bratry, ani své příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě oni také nepozvali, a nedostalo se ti tak odplaty. 

Když však pořádáš hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé, slepé; 

pak budeš blahoslavený, protože ti nemají čím oplatit! Neboť tohle ti bude oplaceno při vzkříšení spravedlivých.` 

Na ta slova mu jeden host řekl: "Blahoslavený, kdo se účastní hostiny v Božím království!"  (Lk 14,12-15)

   Milé sestry, milí bratři, milí všichni přítomní,

   hostiny se zdaleka nepořádají jen proto, aby se najedlo. Jistěže se jedná o slavnost, na které se dobře pomějeme, a to ve velkém, zakusíme určitou hojnost jídla i pití. Hostinu zařizuje hostitel, který na to má a který se chce ukázat jako šéf anebo disponent vynikající kuchyně, chce předvést schopnosti personálu své kuchyně, sebe pak jako pozorného pána domu a jako někoho, kdo se dokáže o dary života, statku i spíže rozdělit s těmi, kteří to ocení. Ve starověku se k hostině zabilo a upeklo zvíře nebo větší množství zvířat, která by jedinec ani omezený rodinný okruh nedokázal začerstva spotřebovat, a konzervování nebo uskladnění ještě orientální starověk moc neuměl. Zároveň, když už někomu přijde takové pozvání na hostinu, běží o to být viděn i uvidět druhé, vzdát hold hostiteli, leccos se dozvědět, utužit vztahy, dostat se v intenzitě přátelení o něco dál a přiblížit své známé do vyšších končin blízkosti a kumpánství. Je to ostatně nevšední událost, pořádat hostinu – a pokud někdo by snad někdo byl do té míry zámožný anebo hýřivý, že by mohl pořádat hostinu každý den, Ježíši by se to jistě ne zcela líbilo, jak ukazuje i jeho podobenství o boháči a Lazarovi (Lk 16,19).

   Takže pokud říká Ježíš: "Když (...) pořádáš hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé, slepé; pak budeš blahoslavený, protože ti nemají čím oplatit" (Lk 14,13-14), zjevně za tím bude ještě něco víc než pouhý požadavek nakrmit chudé, dbát, aby okolo nás žebraví, nemocní a chudí nehladověli. Není tu vysloven "jenom" příkaz nasycovat potřebné. Když pořádáš hostinu, uspořádej ji ne pro své zámožné sousedy, kteří se mohou revanšovat, navrhuje Ježíš. Uspořádej tuto demonstraci své hojnosti a své pohostinnosti pro ty, kteří nevězí na předku, ale na zadku či na spodku společenské hierarchie, pro ty, kteří se sytí jenom soužením a kteří, to je zde dosti podstatné, nemají čím oplatit (14,14).

   Samozřejmě neztrácejme zbytečně čas nějakým úplně doslovným rozuměním tomuto Ježíšovu příměru: nejedná se o manuál pro pořadatele a sponzory hostin, ale hostina je tu určitým dobře představitelným příkladem, který zastupuje všemožná jiná konání něčeho ve světě a pro druhé. Zůstaňme u tohoto příběhu o hostině, ale koukejme se přitom dál, za roh, nad doslovné významy. Když zkrátka nějaký následovník Ježíšův uskuteční tuto situaci, že se praští přes kapsu, napeče rožeň masa, uspořádá hodovní tabuli, která se prohýbá pod tíhou zeleniny, luštěnin a jiných plodin a medu a smetany, abych se tedy příliš nevzdálil od obvyklostí doby Ježíšovy a pozve pak na ni žebrotu, udělá tím značně absurdní věc. Překročí obvyklé červené čáry své společnosti hned na několika místech. Žebrákovi, zmrzačenému a slepému, který je rád, když si vyžebrá, vyzpívá nebo vyzvoní pár chlebových kůrek a jiných zbytků, zařídí zážitek nevídaný: nejenom že ho královsky nasytí a dopřeje mu hojnost a sytost, na kterou by nemohl ani pomyslet; gastronomický zážitek, na který by takový slepý, chromý a nuzný těžko mohl do konce života zapomenout... Dopřeje mu také určitou slast respektu a přijetí: "Ty jsi, žebráku, hoden, aby ses posadil se mnou ke stolu a snědl se mnou a vedle mě berana! Nejsi o nic horší než mí příbuzní a než lidé z mé společenské vrstvy; jak vidíš, dokonce jsem tě teď upřednostnil před nimi..." A ano, to upřednostnění nejnuznějšího před vlastními sousedy, kteří mohou poděkovat, oplatit, všichni bohatí či zajištění, jejichž vděčnost a náklonnost zvětší společenský kredit hostitele, to všechno zde najednou bude chybět! Sousedé a přátelé si všimnou, že jejich místo na hostině zasedli otrhaní, které nikdo nikam předtím nepozval: budou mít svého příbuzného či souseda, který podobnou hostinu pro chromé, slepé a chudé uspořádal, za blázna, přátelské vztahy se relativizují... Podobným absurdním a odvážným kouskem by pořadatel hostiny pro chudé poztrácel něco přátelství a respektu svého dosavadního okolí, vyčlenil by se z dosavadních vztahů založených přece také na oplácení laskavostí. Musíme tedy vzít v úvahu, že v podstatě o toto rozrušení vztahu mezi vlastním a cizím, blízkým a vzdáleným v Ježíšově evangeliu v nemalé míře běží. "Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž?" napomíná Ježíš v Kázání na hoře okolostojící (Mt 5,47). "Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem" – další podobně zformulovaný výrok Ježíšův, ze 14. kapitoly Lukášova evangelia, verš 26. Nastoluje se tu Kristovo království Boží, rozrušující všechny sobecké hradby mezi našimi a vašimi, mezi vlastním a cizím, mezi těmi, kdo jsou z rodu a klanu mého, těmi, kdo jsou z rodu a klanu jiného i mezi těmi, kdo nejsou z rodu a klanu žádného, kdo jsou opuštění, osamocení a bezbranní. Proto také může jeden naslouchající neznámý muž z textu Evangelia Lukášova hvízdnout uznale, jak jsme již slyšeli ve dnešním čtení evangelia: "Blahoslavený, kdo se účastní hostiny v Božím království!" (Lk 14,15) – blahoslavený nejenom proto, že tato hostina v království Božím chutná ze všech myslitelných hostin nejlépe, ale i proto, že pozvání k účasti na hostině v Božím království se odehrává podle tak zvláštního a podivného klíče, s takovým nerespektováním lidských zásluh a hierarchií, že na to jsou všechny naše hostiny a všechny naše pozvánky na pozemské hostiny krátké.

   "Když pořádáš hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé, slepé; pak budeš blahoslavený, protože ti nemají čím oplatit! Neboť tohle ti bude oplaceno při vzkříšení spravedlivých," říká Ježíš (Lk 14,13-14) Takže o toto nastavení běží, nejenom v nějakém zvaní na rauty, ale ve všem konání dobra v tomto životě! Kristův následovník vůbec nechce vnímat pravidla tohoto světa jako podstatná a svébytná, orá totiž pro Boží věčnost! Nedožaduje se dořečení, natož odměnění zdejších snah zde v tomto světě, ale jeho život, a jeho konání zůstávají zásadně vykloněny do věčnosti. V tomto životě nechť se jenom snažíme konat dobro, bez předpokladu, že se odměna inkasuje zde, na zemi, v těchto poměrech. Amen.     

 KÁZÁNÍ O IMMACULATĚ

 1. září 2024

 Základ kázání: Zj 12,1-12 (Další liturgická čtení: Abd 12-15 a Mt 2,13-20) - vše v Českém ekumenickém překladu)

A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. 

Ta žena byla těhotná a křičela v bolestech, neboť přišla její hodina. 

Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl královskou korunu. 

Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí.

Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy; ale dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu. 

Žena pak uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát dní. 

A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. 

Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. 

A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. 

A slyšel jsem mocný hlas v nebi: "Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. 

Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti. 

Proto jásejte, nebesa a všichni, kdo v nich přebýváte! Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá." (Zj 12,1-12) 

  Milé sestry, milí bratři,

  symbolickou vizi rodící ženy zachráněné před drakem, vizi, kterou přináší poslední kniha Bible, Apokalypsa Janova, pochopila pozdější církev jako odkaz na Pannu Marii. A inspiraci tímto motivem ze Zjevení Janova pozorní ctitelé výtvarného umění a návštěvníci památek i v našem prostředí mnohokrát museli zpozorovat. Protože v českých městech a snad ještě spíše na venkově se často vyskytuje zejména socha, vzácněji pak obraz v kostelním interiéru, Panny Marie Immaculaty (neboli P. Marie Neposkvrněné), převážně z barokního epochy, a tento výjev Immaculaty zužitkovává právě různé prvky vize Janovy z Apokalypsy. I Mariina socha na sousoší uprostřed náměstí našeho města se inspiruje tímto pojetím. Patrně nejznámnější Immaculatou je socha na replice Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, kterou ovšem proslavily hlavně památkové a ideologické spory o znovupostavení tohoto sloupu. Vidíme, že tato Panna Marie stojící na kouli symbolizující Zemi má také svatozář s dvanácti zlatými hvězdami okolo hlavy – a to je právě převzato z prvního verše dvanácté kapitoly Zjevení Janova: "A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy." (Zj 12,1) Odění ženy sluncem kamenosochařství moc nevystihne, zdařileji se této výzvy může zhostit malířství – jak vidíme například na obrazu pozdně barokního italského malíře Giovanniho Battisty Tiepola, jehož Neposkvrněné početí Mariino jse vystavuje v madridském Pradu. Ani měsíc pod nohama na uměleckých výjevech Immaculaty leckdy neschází – obvykle jako srpek, jako měsíc turecký. A na velké části znázornění Immaculaty nechybí ani nějaký ten drak pod nohama Mariinými – pod nohama je proto, že je již poražen, svržen z nebe dolů a poraženecky se svíjí. Akorát že text Zjevení Janova chápe tohoto draka mnohem velkolepěji, než se obvykle dá na barokní venkovské soše znázornit: "Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl královskou korunu..." (12,3) Z takového monstra obvykle zbylo na sochách Immaculaty jenom jakýsi jednohlavý ještírek, salamandr: sochař se s deseti rohy a sedmi hlavami nechce patlat.

   Celá tato vize, jeden z mnoha symbolických obrazů či příběhů, ze kterých bylo apokalyptické Zjevení Janovo někdy po roce sto našeho letopočtu utkáno, ovšem ženu rodící v bolestech a pronásledovanou pak drakem nepojmenovává jako Marii. Některé podobnosti jsou ovšem nasnadě – motiv matky někoho velmi velkého, v kosmickém slova smyslu velkého, dále narození mesiáše (protože se tu novorozeně tituluje mesiášsky, hymnickými slovy Žalmu druhého, že novorozenec bude jednou železnou berlou pást všechny národy –srov. Zj 12,5; 2,27; 19,15; Ž 2,8-9). Dítě i jeho matku pronásleduje ztělesnění nějaké velmi zlé síly, obluda pekelná: tohoto pronásledování si Ježíš užil jen což a podle legendy Matoušova evangelia už při Kristově narození v Betlémě mu "pekelný" král Herodés usiloval o život. Marie s Ježíšem se podle tohoto evangelijního líčení zachránili útěkem do Egypta, zatímco msta zlých pozemských mocností prý dopadla na betlémská neviňátka. Dítě z Janovy apokalyptické vize poté, co bude zachráněno, převezme Bůh k sobě do nebeské vlády – i to by, v nějakém smyslu, mohlo odkazovat na Ježíše. Stejně tak i blízkost andělů Božímu Synu, kdy i sám náčelník andělů Michael zápasí se svými nebeskými pluky na jeho straně a v jeho prospěch.

   Pokud chceme všemožným vizím i celému zaměření Knihy Zjevení Janova porozumět, nemůžeme setřást pikantní politický rozměr těchto proroctví. Kniha odpovídá na otázky své doby, doby v letech 100-120 po Kristu – ukazuje, jak mohutné bylo v několika prvních křesťanských generací očekávání konce všech věcí a příchodu Božího soudu. Zároveň se však jedná o jízlivý protiřímský pamflet. Říše římská vystupuje i v dnes čtené partii Zjevení Janova o draku pronásledujícím ženu rodící: Řím je ten drak ohnivé barvy (popřípadě, spolehneme-li se na jiná překládání, barvy rudé či ryšavé), který disponuje deseti rohy, symbolem velké, nevýslovné síly a trkavosti, a také sedmi hlavami. Těchto sedm hlav představuje jinotaj pro sedm pahorků, na kterých se rozkládal Řím a které zdůrazňují všemožné pověsti a básně o Římu už ve starověku, počínaje založením města bratry Romulem a Remem. Zjevení Janovo ukazuje Řím jako základní, zlou velesílu tohoto světa, spojenou se samotným Satanem a konající s velkým elánem dílo Satanovo. Takto dramatické pochopení starověkého Říma křesťany a křesťanským vizionářem Janem je důsledkem zakoušení pronásledování římským státem, nucení klanět se pohanským bohům a císaři, stejně jako volala k nebesům krev křesťanských mučedníků, kteří se nátlaku odmítali podvolit. Ze všech odstavců Knihy Apokalypsy Janovy tryská žízeň po spravedlivé odplatě, stejně jako otázka, proč je nyní zla a bolesti tolik, proč Bůh prodlévá se zásahem a záchranou křesťanstva a kdy už přijde do tohoto světa přijmout spravedlivé a zavrhnout nehodné nebo přímo otevřeně zlé. Křesťanský autor anebo křesťanští autoři Janova zjevení alespoň s gustem obrazně pranýřují nepřátelský Řím jako šelmu, jako nevěstku babylónskou nebo jako všelijaké jiné podoby ďábelství.

   Vize příšery sedmihlavé a desetirohaté, která čeká, až nebeská žena porodí dítě, aby si na tomto dítěti hned smlsla, prchání a záchrana této ženy, vize válčení mezi nebem a peklem, v jehož důsledku andělé svrhávají obludu z kosmické hvězdné oblohy na zem, tato vize má jistě prvky hororu nebo spektáklu. Nacházím tu přinejmenším dvě poselství pro naši víru a naše povzbuzení. "Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. Ta žena byla těhotná a křičela v bolestech, neboť přišla její hodina. Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl královskou korunu..." (Zj 12,1-3) Žena křičící v bolestech, neboť přišla její hodina, znamená symbol nejvyšší možné bezbrannosti. Snad nikdo dospělý není méně disponován se čemukoli bránit než žena v podobné situaci. Navíc dítě, které se tu (v bolestech) rodí, znamená v nejzazší míře bezmocného tvorečka, vrcholně odkázaného na pomoc druhých. Velký ohnivý drak zůstává naopak velmi při síle a při chuti – avšak zásahem nebeských mocností dopadne tato nebezpečná, beznadějná pře docela nečekaně. Drak nezvítězí, žena s dítětem není ztracena: Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy; ale dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu. Žena pak uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát dní. (12, 5-6) Symbolika dvanácti set šedesáti dní odkazuje na lhůtu tři a půl roku, což je přesně polovina mysticky dokonalého čísla sedm. Vše tedy zůstává předurčené k dovršení podle předjednaných Božích plánů, vše je v Božích rukou, vše pracuje pro Boží budoucnost a věčnost. Pro křesťany pronásledované Domiciánovým nebo ještě spíše Trajánovým pohanským státním aparátem měla vize ženy rodící, bezbranné, avšak zachráněné a pod Boží ochranu převzaté působit zvěstně – i v největších zkouškách, i v největší bezbrannosti a vydanosti zlu napospas se ukazuje spása a obrácení k dobrému a božskému. Jak se říká v českém úsloví, "když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší". Tím spíše, když záchranu celého zdupávaného křesťanstva a mučednické církve v líčení Apokalypsy Janovy zprostředkovává krev nevinného Beránka: také symbol zásadní bezbrannosti a pokojnosti, beránčí pokojnosti, která se tu však stává prostředkem vítězného triumfu. Oni (neboli mučedníci) nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti. (12,11)

   A druhý rozměr komplikovaného apokalyptického příběhu, snad mariánského, z Apokalypsy Janovy, který by měl působit zvěstně a nadějně, a jistě tak působil i na křesťany perzekvované římským císařstvím, je tento: A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. A slyšel jsem mocný hlas v nebi: "Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí." (12,9-10) Satan byl, slyšíme tu, z nebe svržen na zem. Do této doby měl přístup do nebe, kde nás mohl osočovat a žalovat proti nám u Boha; toto pojetí se zakládá na samotném hebrejském slově satan, které znamená "žalobce, osočovatel", stejně jako na velmi podobném pochopení satana ze starozákonní Knihy Jób. V Knize Jób satan působí zlo ve světě a zároveň Bohu předkládá stížnosti na to, jaké jsme my lidé mrchy. A teď, po zásahu Michaela archanděla i jeho andělů, stal se tomu konec. Satan se musel odporoučet na zem, padl z nebe držkou na zem a už se na nebe nikdy nevrátí. Tísnivé je, že nyní bude zjevně satan působit přímo na zemi, zde, mezi námi. Ale tohle jsou, jak prorokuje Jan, už jenom takové poslední záchvěvy, poslední záškuby konečného pádu zla do znicotnění. Jen působení Satana svrženého z nebe na zem lze připočíst, že se tu ještě chvíli budeme utkávat se všemožným zlem, s krutými císaři, se šikanováním pohanského a nemorálního státu, s modlářstvím a surovostmi. Ale to jsou přece jenom takové křečovité záškuby zla, satana: jen ať se tedy satan tady na zemi vydovádí a vyblbne, však všeho do času. Církev druhého století si těmito metaforickými obrazy pomáhala uvědomovat a prohlubovat víru, že poslání církve není zabydlovat se v tomto veskrze nepohodlném světě, ale dychtivě očekávat věčnost a vítat tuto Boží věčnost, proti které samozřejmě pronásledování ani smrt zase tak mnoho neznamenají. Amen.

  KÁZÁNÍ O CÍRKEVNÍCH PASTÝŘÍCH A O DUCHU SPOLEČENSTVÍ

  25. srpna 2024

   Základ kázání: 1 Te 5,12-15 v překladu prof. Františka Žilky (Další liturgická čtení: Sd 2,15d-19 v Českém ekumenickém překladu a Mt 23,8-12 v překladu Bible Jeruzalémské)

Prosíme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi namáhavě pracují a jsou vašimi představenými v Pánu a napomínají vás. 

Mějte je ve zvláštní lásce pro jejich práci. Mezi sebou žijte v pokoji.

Vybízíme vás, bratří, napomínejte lidi nespořádané; těšte malomyslné, ujímejte se slabých, ke všem buďte shovívaví.  

Hleďte, ať nikdo neoplácí nikomu zlo zlem, ale usilujte vždy o dobro mezi sebou a ke všem. (1 Te 5,12-15)

  Milé sestry, milí bratři, milí všichni přítomní,

když křesťanství vznikalo, nastolilo otázky moci a vlády osobitým a dosti odlišným způsobem, než jak jim bylo rozuměno dříve. Zavazoval tu životní příklad Ježíše Krista, který vlastně žádné pozemské moci nedosáhl, nezískal pozemské funkce, úřady a prebendy, ani o ně neusiloval. Svým veřejným vystupováním to Ježíš naopak dotáhl, viděno pozemskýma očima, akorát k velkému ponížení, potupě, odsouzení a k popravě v mladém mužném věku na kříži za hradbami (Ga 3,13; Žd 13,12-13). Ale samo učení Ježíšovo napsalo nad usilování o pozemskou moc a o přední postavení ve společnosti či v komunitě velký otazník a vykřičník. Ježíš totiž hlásá příchod a už dokonce v nějakém smyslu přítomnost království Božího mezi námi: o vstup do tohoto Božího království a o příslušnost k němu je třeba v životě usilovat. Zatímco přednostní postavení nebo i samo kralování v nějakém království pozemském je proti království Božímu – vždyť vy víte co...

   Toto v nějakém smyslu až anarchistické pohrdnutí pozemskými říšemi a pozemskou mocí ovšem Ježíš nepřinesl jako nějakou zvláštní myšlenku, kterou by snad jednou, byť třeba důrazně, proslovil před zástupy: ono mávnutí rukou nad cenou pozemského panování a ovládání životů druhých doprovází celé jeho vystupování a konání. "Největší mezi vámi bude vaším služebníkem. Každý, kdo se bude povyšovat, bude ponížen, a každý, kdo se bude ponižovat, bude povýšen," řekne Ježíš mimo jiné svým učedníků (Mt 23,11-12). V předvečer ukřižování, během velikonoční Poslední večeře, Ježíš symbolicky zpřítomňuje tento svůj myšlenkový odkaz umýváním nohou apoštolům (J 13,4-15). Obrovský odstup od vládnutí nejenom politického, ale od vládnutí nad druhými ve všemožných dimenzích, jaké život přináší, dává ostatně Ježíš najevo i v mnoha dalších promluvách, podobenstvích i ve svém spásném jednáním. Kristův následovník nechť si udržuje odstup od vládnutí a ovládání druhých také v rodině, v království pozemském, ve svém usilování o obživu i ve společenství věřících. Vláda patří Bohu – zato naše usilování o vládnutí nám dle evangelia Kristova žádné autentické naplnění ani uspokojení nepřinese.

   Zůstává zřejmým, že ani apoštol Pavel ve svém osobitém pochopení Kristovy spásy a vykoupení nemohl toto zaměření Kristova evangelia popřít nebo podstatně přeznačit – a to i když vedeme v patrnosti odlišnost Pavlova úkolu i jeho působení od konání Ježíšova. Ježíš Kristus byl zakladatelem křesťanství, můžeme snad říci, že byl také zakladatelem církve ideální a věčné: apoštola Pavla můžeme naproti tomu považovat za zakladatele organizovaného církevní křesťanství, za hlavního budovatele církve pro tento svět. Jistěže jakékoli společenství církve pozemské putuje k věčnosti, nemůže se vzdát své cesty do věčnosti Boží, která pozemské poměry dalekosáhle přesahuje. Zároveň však život tento a konání dobra v životě tomto nelze překročit: proto musí konat církevní společenství v podmínkách pozemského světa a zároveň volat k věčnosti svou současnost, ukazovat druhým cestu k zaslíbené a už zde přítomné Boží věčnosti. Apoštol Pavel v podmínkách antické doby vytváří církev jakožto komunitu, která má být alternativou k nikterak povznášejícímu světu okolo – ke světu lhostejnému k pravdě a k hlubině bytí, ke světu zjevně plném nespravedlnosti a nedobroty, jak ji křiklavě ukazují v Pavlově současnosti hrůzy antického otrokářství nebo samozřejmě chudoba mnohých, též válečné a společenské konflikty anebo všudypřítomnost smrti a umírání. Pavel buduje a povzbuzuje všemožná církevní společenství vznikající v různých antických městech, aby se tato společenství křesťanů stala bárkami na rozbouřeném moři světa, loďkami plujícími pod Boží otcovskou rukou k věčnosti, aby se církve staly loďkami, na které se může vyškrábat a duchovně se na nich zachránit každý, kdo tone ve vlnách tohoto neutěšeného a neideálního světa.

   Pavel buduje církevní sbor jakožto komunitu, jakožto společenství, a není v tomto usilování ostatně sám. Církev po Kristově Vzkříšení si uvědomuje, že bude muset zápasit také ve světě tomto přítomném, že zde bude nutno obstát a duchovně se posílit, třeba i před nevraživostí a pronásledováním. V takových poměrech prvotní církve fungují ještě poněkud neorganizovaně. Nejedná se o příliš formální společenství. Církevní působení je neseno opravdovostí lásky a víry, společnou vzájemnou podporou, zároveň však otevřeno světu v tom smyslu, že život takové církve chápou křesťané v řeckých městech jako pozvání také pro druhé. V tehdejším církevním společenstvím není ovšem k zastižení profesionalizovaný, formální a placený církevní aparát. Z dnešního pohledu tu chybí páni faráři nebo paní farářky, kteří oblékají obřadní roucho, věnují se rituálu, kázání či pastýřskému působení takříkajíc na plný úvazek a za mzdu. Přesto už církevní společenství od počátků už jenom všedním životem i mnoha situacemi či mnoha obtížemi, které se nutně vyskytují, zůstává nuceno k tomu, aby někteří muži – ano, v patriarchálních pořádcích starověku většinou muži – stáli v popředí společenství, byli jeho mluvčími a "představenými". Vyplývá toto ostatně i z rozdílnosti charakterů, schopností a osobnostních obdarování, že ne každý chce a ne každý může působit v popředí. Do takovéto ještě mladé a velmi čerstvé církve prvního století pak píše apoštol Pavel slova, jaká nacházíme v Prvním listu Tesalonickým: "Prosíme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi namáhavě pracují a jsou vašimi představenými v Pánu a napomínají vás. Mějte je ve zvláštní lásce pro jejich práci..." (1 Te 5,12-13) Jak bylo ostatně řečeno, žít a působit v čele církevního společenství, v jeho předních řadách, nebyl úkol bohatý ani tak na peníze nebo na pocty, ale hlavně na rizika, včetně mučednictví. Stát v popředí církve znamenalo přihlásit se, abych tak řekl, o větší díl facek a ústrků než ostatní. Proto zůstávají ti, kteří bárku církevního společenství kormidlují, hodni určité lásky a úcty svého společenství – nebo, řečeno příměrem Kristovým, svého "stáda". Nejsou totiž těmi, kteří vládnou nad druhými, ale kteří nastavují hruď střelám nepřejícího a nenávistného okolního světa. Kritika moci a vládnutí, kterou nese Kristovo evangelium, tak zůstává i v poměrech raného církevního společenství stále zachována. Protože co je to za vládnutí, co je to za paternalismus, který představeným přislibuje především cestu oběti, cestu následování Kristova kříže? Apoštol Pavel je tu nazývá "představenými", "předními" – ale když zvážíme, co to je za úkol, stát v čele pronásledované, v jakémsi smyslu disidentské církve, je to tedy vládnutí popírající samo sebe a popírající základní principy pozemského vládnutí...

   Další domácí úkoly, další výzvy, které má apoštol Pavel pro tesalonické křesťany a křesťanky, už se tak docela netýkají vztahů mezi těmi, kdo v církvi hrají přední úlohu a těmi, kdo tuto odpovědnost svěřenu nemají. Jsou to výzvy nerozdílné pro všechny ve společenství, a pro toto společenství církve jako celek. Mimo jiné Pavel píše církevnímu sboru v Thessaloniké: "Mezi sebou žijte v pokoji... napomínejte lidi nespořádané; těšte malomyslné, ujímejte se slabých, ke všem buďte shovívaví." (1 Te 5,13-14) To je provždy jedna z předních definic církevního společenství, milé sestry a milí bratři, milí všichni přítomní. Církev není církví, protože má kostel, ale protože žije v pokojnosti mezi sebou uvnitř i směrem navenek. Znamená společenství, přímo snad řád, ve kterém zůstává přítomna atmosféra pokoje a míru: pokud možno pokoje upřímného, neslizského a nepřeslazeného, bez postranních úmyslů. "Napomínat nespořádané", popřípadě neřádné – to už je slovo více dovnitř církve. Tito neřádní, neuspořádaně žijící, lze také přeložit "lenošní" nejsou v prostředí tesalonické církve poloviny prvního století po Kristu jen tak kdovíjakými lenochy, kterým se nechce vstávat a dělat. Slova epištoly zanechávají zde stopy určitých rozporů ve starověké tesalonické církvi i v církevních sborech jiných. Apokalyptická očekávání, předpoklad velmi brzkého, docela klidně už zítřejšího anebo pozítřejšího zániku světa skrze Kristův poslední soud a přenesení do nebeské věčnosti z tohoto světa všeho a všech, kdo jsou Kristovi – tato entuziastická a blouznivecká očekávání bývala v prvních generacích církve značně silná. Jejich důsledky pak není těžké předvídat: nejeden z takovýmito očekáváními zatížených křesťanů nepovažoval pak za smysluplné věnovat se zaměstnání, péči o obživu a o rodinu, naopak majetek rozprodával a rozdával. Neboť k čemu je usilování o občanskou a ekonomickou stabilitu, když konec světa, jak jsme jej znali, tluče na dveře? Proti této apokalyptické neodpovědnosti se však apoštol Pavel staví a církev zve k poslání žít bezúhonně a necizopasně v tomto světě, ať už jeho zánik přijde pozítří nebo za sto let nebo za tisíc roků. O konci všech věcí a načasování tohoto konce nemůžeme nic vědět a proto nám nezbývá než žít co nejlépe a také co nejodpovědněji v každém času, říká Pavel, stejně jako ovšem jiné novozákonní texty. A zajímavě zvýrazňuje Pavel rovněž výzvu k neoplácení zla zlým – i tuto etiku neodplácení zlého chápe jako svého druhu definiční pro církevní společenství: "Hleďte, ať nikdo neoplácí nikomu zlo zlem, ale usilujte vždy o dobro mezi sebou a ke všem." (5,15) Tento étos s sebou nutně přináší následování Krista: takto nepomstychtivě přece žil a takto učil Kristus. Amen.  

  KÁZÁNÍ NAD BLAHOSLAVENSTVÍMI PODLE MATOUŠE

  18. srpna 2024

  Základ kázání: Mt 5,1-13 v překladu Bible Kralické (Další liturgická čtení: Ž 10,1-14 v Českém ekumenickém překladu a Zj 21,1-6 v překladu prof. Františka Žilky)

Vida pak Ježíš zástupy, vstoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu učedlníci jeho. 

I otevřev ústa svá, učil je, řka: 

Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské. 

Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou.  

Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi. 

Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou.  

Blahoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství důjdou. 

Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.

Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou. 

Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost, neb jejich jest království nebeské. 

Blahoslavení jste, když vám zlořečiti budou lidé a protivenství činiti, a mluviti všecko zlé o vás, lhouce, pro mne. 

Radujte se a veselte se, nebo odplata vaše hojná jest v nebesích. Takť zajisté protivili se prorokům, kteříž byli před vámi. (Mt 5,1-13)  

  Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb,

  česká filosofka mladší generace Tereza Matějčková, kterou dost možná někteří z vás znají jako publicistku časopisu a serveru Echo24, vyslovuje ve své pozoruhodné knize Kdo tu mluvil o vítězství? následující větu: "Sókratés ani Ježíš nebyli popraveni za to, na jaké straně stáli, ale za to, že pro ostatní nebylo srozumitelné, kde stojí a co zastávají."

   A to přitom Ježíš řekl během svého takzvaného Kázání na hoře: "Vaše slovo buď 'ano, ano – ne, ne'; co je nad to, je ze zlého." (Mt 5,37) Nedávno se tu ostatně na tato Ježíšova slova kázalo. Z tohoto vyjádření můžeme vidět i Kristovu velkou snahu stát se druhým srozumitelný, slovem i skutkem. Jenomže jednoznačnost, jasnost, určitost postojů se dá snadno sledovat tehdy, pokud se nějakým způsobem řeší všední věci tohoto světa. Na otázky: "Koupil jsi sýry k večeři?" nebo "Pošleme dítěti tu přihlášku na obor elektrikáře?" se dá odpovědět "ano, ano", "ne, ne". Při řešení takových nebo podobných obyčejných a vykazatelných věcí se dá bez komplikací ukázat, kde stojíme a co zastáváme. Ale pokud se nějakým způsobem předkládají náročné životní a náboženské myšlenky, a tyto myšenky je záhodno nejenom pochopit, ale třeba je i zkusit žít, pak se jednoznačnost udržuje špatně. Do hry najednou vstupuje určitá neobléknutelnost myšlenek do slov i nestejnost pochopení řečníka a jednotlivých posluchačů.

   O velmi závažných principech svého poselství promluvil Ježíš dle tradice na hoře: Vida pak Ježíš zástupy, vstoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu učedlníci jeho. I otevřev ústa svá, učil je (Mt 5,1-2). A zrovna toto Kristovo kázání patří k těm, ze kterých opravdu nemuselo a stále nemusí být srozumitelné nejenom nevěřícím, ale i těm, kteří věřit touží, nejenom nepřátelům, ale ani přátelům nemusí být dosti zřejmé, "kde Ježíš stojí a co Ježíš zastává". Toto takzvané Kázání na hoře je rozsáhlé, zabírá tři kapitoly Evangelia podle Matouše – a najdeme zde tříšť pasáží hymnických, modlitebních, různých výkladů a vymezení židovských svatých Písem, dále různé výzvy, špílce, provokace a aforismy. Biblisté předpokládají, že hora, na které Ježíš promluvil, je konkrétní horou nedaleko Galilejského jezera v tehdejším severním Judsku – dnes nese tento kopec název Hora Blahoslavenství a není to věru velký kopec: jde o nevysoký stolový vrch, dosti podobný, s odpuštěním, Oškobrhu u Poděbrad. Nicméně i takový nevysoký kopec má svou symboliku: pro starobylé židy hora samozřejmě symbolizovala určitý zvláštní vztah mezi nebem a zemí, svého druhu sloup mezi nebem a zemí. Zároveň tedy Ježíš proslovuje své Kázání na hoře pod širým nebem: v žádném chrámu, synagóze, soukromém domě anebo jiném ohrazeném prostoru. Každý může přijít, každý může slyšet, každý zůstává zván, aby svobodně, bez diktátu kohokoli, promýšlel, do jaké míry mu tato velká Ježíšova promluva stojí za to, aby se jí nechal vést k blaženému životu. Přesto tento prostor, ve kterém Ježíš nyní promluvou není úplně za humny nebo na dvorku. Přece jenom zůstává nutné vylézt ven z chalupy a stoupat do kopce, i kdyby na nevysokou hůrku. Úplně bez překážek toto Ježíšovo pozvání k následování tedy přece jenom není. Avšak ani se nejedná o žádný skalní masív, kam se vyškrábou jenom nemnozí. Vystoupit na Horu blahoslavenství zvládne skoro každý, kdo má vůli – i starý, i chromý; a kdo přece jenom nemůže přijít, tomu Ježíšova slova jiní, kteří slyšeli, donesou.

   A toto Ježíšovo Kázání na hoře začíná určitým hymnickým, až nějak říkankově veršovaným proslovem, kdo všechno patří k blahoslaveným, nebo trochu srozumitelněji řečeno, kdo patří k blaženým. Slova známe z bohoslužebné liturgie naší církve, kdy se zhudebněná Ježíšova slova o blahoslavených zpívají mezi druhým a třetím liturgickým čtením: Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské. Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou. Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi. Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou... (Mt 5,3-6) Blahoslavený – toto slovo v češtině krásné, ale poněkud zastaralé – říká, že ten, kdo je tu blahoslaven, jednak jistě žije v maximální možné vnitřní naplněnosti, ve štěstí, jednak je od ostatních hoden velké, přímo nejvyšší chvály. Stává se pro druhé ukazatelem toho, jak k životu na zemi přistupovat správně, stává se dárcem smyslu všem, kdo chtějí vidět a slyšet. V dřívějších, ale i mnohem pozdějších dobách se podobně blahoslavili všemožní urození, ať už králové, aristokraté nebo různí vznešení mecenášové umění. Ježíš však poněkud provokativně vyhlašuje za blahoslavené vůbec ne ty, kteří jsou v našich pozemských poměrech předními, ale naopak ty poslední – tiší, plačící, ti, kterým je nespravedlivě spíláno, těm, kterým se nedostává spravedlnosti... Přední se stávají posledními a poslední předními. (Srov. Mt 19,30; 20,16.) Ježíš tyto bezbranné a trpící zve k pochopení, že jejich bolest neznamená nějakou osobní chybu, vinu jejich života, ani není něčím, co je vzdaluje od Boha. Jejich bolest je výsada, která je činí bližší Bohu, ukazuje jim Boha blíže a živěji, než mohou vidět Boha ti, kdo jsou zámožní, sytí a mají mnoho moci k vládnutí nad druhými. Ježíš se tu silně rozchází nejenom se starší židovskou zbožností, která přece také blahoslaví zvláště toho, který je v tomto světě úspěšným a daří se jeho statku, jeho měšci, jeho potomstvu. Rozchází se vlastně se vším světským pochopením toho, co je v životě důležité. Pro Ježíše zůstává důležitá právě ta blízkost naší duše Bohu – a tu se Ježíšovi posluchači dozvídají, že vlastnit statky a požívat slávu tohoto světa vůbec k pravému štěstí nevede, že tyto zdánlivé výhody mnohem spíše vztah k Bohu zatemňují. Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou, říká Ježíš (Mt 5,8) – nikoli blahoslavení ti, kteří mnoho mají a kteří mnohým poroučejí. Posluchači Ježíše rozhodně nepatřili k předním tohoto světa, právě naopak. Musíme vědět, jak nesnadnou věcí bylo ve starověké zemědělské společnosti vůbec se nasytit, nezůstat hladový, uživit sebe a svou rodinu. Notorická chudoba, umírání v mladém věku a zejména umírání dětí tu bylo denním chlebem. A teď si představme, že tito mužové a ženy upracovaní, chudobní, okoralí hladem a bolestí ze starostí i ze ztrát, které zakusili, slyší tu najednou od učitele a proroka Ježíše, že oni ani jejich životy nepředstavují nějaké omyly v univerzu, ale že jsou ve své prostotě a ve svém utrpení Bohu obzvláště milí. A zjevně milejší než všemožní králové a potentáti tohoto světa, milejší než velekněžská kasta chrámu jeruzalémského... To, co slyší, znamená takovou absurditu a provokaci, že snad dokonce stojí za úvahu.

   Rád bych se, milí přítomní, vyslovil v tuto chvíli ve věci určitých nedorozumění týkajících se Ježíšových blahoslavenství a jejich českého překladu. "Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské" (5,3) – což je dokonce úplně první a proto v nějakém smyslu klíčové blahoslavenství – bývá nejednou používáno v našich poměrech ironicky jako urážka, aniž se mu dokáže dobře rozumět. Chudobou ducha tu není myšlena jakási naivita či pitomost ducha, ale nezatíženost našeho nitra ničím odcizujícím, starostmi o věci tohoto světa – což ovšem nechápejme jenom jako starost o nějaké domy a paláce a truhly zlata v našem vlastnictví, ale třeba i akademické hodnosti, třeba i školní učenost, všechny možné konflikty a zisky, které tento svět může dávat a dává. Chudoba duchem znamená povznesenost nad všechno, co k tomuto světu a k odcizujícím, neautentickým silám a mocnostem tohoto světa připoutává: A k žádoucí, kristovské chudobě ducha mají nutně blíže chudí, nemajetní, prostí, ti, kteří nic nemají, ti, na které v tomto světě nic nezbylo. Proto mají čisté srdce, proto nejsou zapleteni do rvaček a dostihů tohoto světa. Dále: Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou (5,9) – pokojní znamená zde opak silných a dravých, avšak k pokojnosti, kterou zde velebí Ježíš, se nedospívá tím, že zůstaneme vyjevení věcmi okolo sebe. Ježíš Kristus totiž popravdě velebí ty, kteří jsou εἰρηνοποιοί, to znamená ty, kteří aktivně činí pokoj, kteří konají ve prospěch míru a pokoje. A oprosťme se v pochopení, co jsou tito mírotvůrci, nějakých státotvorných souvislostí – do takových končin jistě možnosti těch, kteří Ježíšovi naslouchají na hoře poblíž Galilejského jezera, ani nesahají. Ten, kdo je pokojný, takto aktivně pokojný a chválí ho jakožto "pokoj činícího" Ježíš, ten zkrátka vnáší do běžných žitých souvislostí okolo sebe, do běžných konfliktů nebo přinejmenším třeba jenom rozporů pokoj. Tento pokojný, kterého Ježíš blahoslaví, ten prostě tichostí a mírností svého srdce okolo sebe mosty mnohem spíše staví než boří.

   Uchopitelnost Ježíšova Kázání na hoře a těchto blahoslavenství zůstává spojena se zásadním poznáním, že tento svět není jediným a ani nejdůležitějším světem; že je povážlivou, ušmudlanou předsíní věčnosti. Kdyby snad Ježíšova zvěst promlouvala jenom pro tento svět, vyznívala by snad až cynicky, vposledku nepochopitelně pro okolostojící. Ježíš tu mnohem rozhodněji než předchozí židovští prorokové hledí ve svém evangeliu ukázat, že nad tímto světem a za ním se klene Boží věčnost, věčné království Boží. Radujte se a veselte se, nebo odplata vaše hojná jest v nebesích, ukončuje Ježíš svou promluvu o blahoslavenstvích (5,12). Z tohoto hlediska, z hlediska našeho věčného nebeského nám zaslíbeného domova nemáme brát zápasy tohoto světa přehnaně vážně; nemáme mít ambice v nich vítězit. Konání pokoje, duchovní mírnost, prostota, pokora, oprošťování se od kazů tohoto světa – to má být Kristovu učedníkovi tím, oč běží především. Usilování o prostotu srdce, o chudobu ducha, chudobu od všeho balastu a všeho dychtění, o snášení utrpení ve zdejších neutěšených poměrech a otevření se láskyplné Boží věčnosti staví Ježíš jako podstatný, celoživotní, vše ostatní překlenující úkol našeho bytí. Je to úkol, který zakládá nejhlubší blaženost. Amen.  

 KÁZÁNÍ O TĚLU - CHRÁMU BOŽÍM 

 11. srpna 2024

  Základ kázání: 1 Kor 6,12-20 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Ga 5,13-26 v překladu Bible Jeruzalémské a J 2,14-22 v překladu prof. Františka Žilky) 

'Všechno je mi dovoleno' – ano, ale ne všechno prospívá. 'Všechno je mi dovoleno' – ano, ale ničím se nedám zotročit. 

Jídlo je pro žaludek a žaludek pro jídlo; Bůh však jednou učiní konec obojímu. Tělo však není pro smilstvo, nýbrž pro Pána, a Pán pro tělo. 

Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás. 

Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Mám tedy z údů Kristových učinit údy nevěstky? Rozhodně ne! 

Což nevíte, že kdo se oddá nevěstce, je s ní jedno tělo? Je přece řečeno 'budou ti dva jedno tělo'.

Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. 

Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu. 

Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! 

Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha. (1 Kor 6,12-20) 

   Milé sestry, milí bratři, milí všichni zde shromáždění, 

   když slyšíme ze slov Pavlovy epištoly, že (n)aše tělo je chrámem Ducha svatého (1 Kor 6,19), nebo když tu čteme vyznání: tělo (…) je pro Pána, a Pán pro tělo (6,13), mohli bychom snad zastříhat ušima samým překvapením: tohle je taky křesťanství? Je tohle ta tradiční křesťanská víra, která zásadně upřednostňuje ducha, nebo chcete-li duši, před tělem? Nevyjadřuje se tu apoštol Pavel přehnaně, když tolik vyzdvihuje tělo a tělesnost, neboť tělo je přece plné pokušení a bude to přece náš duch, kterému je přisouzena věčnost Boží? Pojďme se na Pavlovo pochopení těla a tělesnosti podívat trochu blíže.

   Apoštol Pavel nepíše své dopisové texty proto, aby nevěřící anebo jinak věřící přesvědčoval o pravdivosti Kristovy cesty. Své epištoly napsal, aby byly předčítány uvnitř církevního společenství. Jde tedy, abych to řekl pokleslou hantýrkou normalizační politiky, o "slovo do vlastních řad". Předpokládaným čtenářem Pavlových myšlenek není někdo, kdo se rozmýšlí, jestli přijmout Krista: v tomto ohledu se stylizace Pavlových dopisů liší od proslovů Ježíšových, které se přece zhusta obracejí na odpůrce, ať už to jsou "zákoníci a farizeové" anebo posměvačné či skeptické zástupy. Čtenáři epištol Pavlových již rozhodli o hlavním směru svého života, či spíše nechali o směru svého života Boha rozhodnout. Přijali křest, žijí uvnitř církevního společenství. Jejich život dosáhl nyní zásadního vítězství, toho nejdůležitějšího vítězství, jaké tu lze vyhrát. Slyšeli jsme tato provolání vítězství a toho, že křesťané žijí život i kdyby bolestný, tak přesto v podstatném zvítězilý, také v dnešním čtení Pavlovy první epištoly psané do Korinthu: Bylo za vás zaplaceno výkupné (6,20), Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás (6,14). A nyní jde již "jenom" o to, aby se křesťané korintští i ostatní ve víře prohlubovali, aby toto zásadní vítězství svého života dobře žili, čím dál zraleji žili, aby ho nezmařili. Pavel apoštol chápe svou úlohu jako roli starostlivého duchovního otce, pastýře, vychovatele, povzbuzovatele k dalšímu duchovnímu pokroku a dalšímu zrání a prohlubování víry – dnešními slovy by se dalo říci, že postupuje jako svého druhu duchovní kouč.

   Čtenáři těchto Pavlových i jiných novozákonních listů tedy mají, jak Pavel věří, zakotvení v Bohu a proto jim nezůstalo odepřeno podstatné životní poznání. Mohou přijít všemožné zkoušky, bolesti, zápasy, snad i pochybnosti, ale o základním smyslu jejich života již bylo rozhodnuto. Poznání pravdy je tím, oč zde běží: kdo nevěří v pravdivého Boha, který je za tímto světem, nemůže ani tento svět užívat pravdivě a správně. Pohanovi a nevěřícímu tak nutně bude unikat i to, jak se pravdivě setkávat s druhými, se svými bližními, bude zmýleně a nenáležitě zacházet i s nejběžnějšími každodenními vztahy a skutečnostmi. Kdo se mine s nejzákladnější pravdou naší pozemské existence, s Boží pravdou, tomu i záležitosti tohoto světa protečou mezi prsty. Ti, kterým píše apoštol Pavel, do Korinthu, do Říma, do Thessaloniky nebo do Filip, mají jistě na svém životě ještě co zlepšovat nebo spíše prohlubovat – ale v tom hlavním již zůstává jejich život posvěcen, vykoupen, zachráněn. Pavel ve svých epištolách častěji připomíná hříšnou životní minulost svých adresátů (třeba v 1 Kor 6,9-11) – ne však proto, aby je zahanboval, ale aby se především radoval z jejich společného spasení. Jak napsal jistý antický literát – mám zato, že Terentius: "Jak příjemná bývá mořská bouře poté, kdy jsme z ní vyvázli na břeh!" Pavel nepředpokládá, nemůže předpokládat, že ti, kterým píše, třeba Korinťané, se kterými se setkává a modlí ve společném církevním společenství, budou bez hříchu: ale pokládá je za spasené, Bohem láskyplně přijaté – a budou se proto utkávat s hříchem z úplně jiné úrovně duchovního poznání než předtím v minulosti. Jejich poznání, ke kterému bylo Bohem duchovně přivedeni, zní právě tak, jak píše Pavel apoštol na počátku dnes přečtené pasáže z Prvního listu Korintským: 'Všechno je mi dovoleno' – ano, ale ne všechno prospívá. 'Všechno je mi dovoleno' – ano, ale ničím se nedám zotročit. (6,12) Zkrátka tomu, kdo žije ve víře ve věčnost Boží, je dáno stát se vědoucí součástí řádu Božího Stvoření: žije nikoli v atmosféře strachu anebo snad v mělké pýše, ale naopak v přátelství s Božím Stvořením. Chce souznít s Božím Stvořením adekvátně, odpovědně. Tento řád Božího Stvoření se mnou počítá, přijímá mě – musím však užívat jeho dary náležitě, abych svým životem chválil Boha.

   A vzápětí se Pavel vyslovuje ke dvěma důležitým otázkám náležitého křesťanského života; obě tyto otázky souvisejí s tělem a s naší tělesností. První je více podmíněná okolnostmi církve prvního století, Pavlovy současnosti: je to otázka dovolených a nedovolených, rozumějme židovsky rituálně čistých a nečistých pokrmů. Můžeme my křesťané jíst všechna jídla, všechny plodiny, všechna masa – nebo jenom některé, čisté, takzvané košer podle klasifikace Mojžíšova Zákona? Druhým problémem, ke kterému se Pavel považuje za potřebné nyní vyslovit, je hřích smilstva: téma jistě o mnoho nadčasovější. Otázku závaznosti starožidovských stravovacích rituálů neboli kašrút považuje zde Pavel pro křesťanstvo za rozřešené: Nespočíváme již pod vládou Mojžíšova Zákona, nejsme vázáni omezeními, jaká měla svůj výchovný význam před dovršením Kristovy oběti na kříži. Kristova oběť otevřela zcela jiné nastavení vztahu mezi Bohem, námi a Božím Stvořením. "Všechno je mi dovoleno... (6,12); jídlo je pro žaludek a žaludek pro jídlo; Bůh však jednou učiní konec obojímu (6,13). Toť vše důležité, co k tomu má zde Pavel Korinťanům říct. Křesťan, který žije z moci Kristova vykoupení, má užívat morálně neutrálně vše stvořené, bez zbytečných starostí, jestli požíváním vepřového masa nehřeší a co by Bůh řekl třeba takové svíčkové omáčce, která porušuje rituální předpis Mojžíšova Zákona "nevařit mládě v mléku jeho matky" (Ex 23,19; 34,26; Dt 14,21). Všechno Boží Stvoření tu je dle Pavla pro nás, máme ho takto chápat a užívat, to znamená je nám dovoleno jíst vše jedlé.

   O smilstvu pak hovoří apoštol Pavel proto, že ho chápe jako jednání, které privilegovaným způsobem angažuje naše tělo. V této pasáži První epištoly Korintským Pavel užívá pro tělo slovo sóma a chápe ho jako fyzickou, přírodní součást naší osobnosti, kterou se vyjevujeme, zviditelňujeme ve světě. Je to nejenom náš duch, ale i naše tělo, které můžeme využít pro tento časný život službou Bohu a konáním dobra. Když chce při jiných příležitostech Pavel v řeči o tělu podtrhnout rizikové, morálně problematické složky těla, totiž žádostivosti, sobectví a nebo třeba zhýralost, používá pro "tělo" jiné řecké slovo: sarx. Zde tedy, když Korinťanům krásu a účelnost těla Pavel chválí, hovoří o sóma. Sóma je chrámem Ducha Božího, Ducha svatého (1 Kor 6,19); údy našeho těla (čili našeho "sóma") jsou údy Kristovými (6,15), hymnicky píše Pavel. Naše tělo má sloužit Bohu – tak, že své tělo využijeme ke konání Boha chválících činů. Když někomu pomůžeme, podarujeme ho, když pro slabší uděláme něco laskavého, jde přece o konání našeho těla. Tělo realizuje něco z toho dobrého, co v nás spočívá. Je to naše ruka, která dá chudému peníz, je to naše rámě, které převede slepého přes rušnou cestu, jsou to naše pusa, jazyk a hlasivky, kterým řekneme bližnímu dobré slovo... Takto si počíná tělo, které chce být chrámem Ducha svatého, zatímco kdo je zlý a bezcitný, ze svého života svým zlem Ducha svatého vyhnal. Nepatříte sami sobě!, volá apoštol Pavel (6,19) – a toto nepatření sobě znamená právě stav vykoupení a Boží milosti: nepřebývat v osamocenosti a zapomenutosti, ale v živém vztahu k Bohu. Smilstvo, řecky porneia, pak chápe Pavel jako minutí se s autentickým životem a s patřením Bohu. Vím, že různé církve v různých dobách se slovem "smilstvo" všemožně čarují, ponechávají ho v úmyslné nezřetelnosti a širokospektrálnosti – zahrnují do smilstva všemožné sexuální chování, které překračuje oblast heterosexuální legislativně-manželské vzájemnosti... Apoštol Pavel, když zde odmítá smilstvo, smilné jednání, staví ho velmi blízko s takzvanou prodejnou láskou, s prostitucí, to znamená s pragmatickým, sobeckým, zištným a zvěcňujícím požíváním těla. Což nevíte, táže se řečnicky Pavel, když píše Korinťanům, že kdo se oddá nevěstce, je s ní jedno tělo? Je přece řečeno 'budou ti dva jedno tělo'. Tedy o nevěstku, řecky porné, běží! O povrchní a spotřební tělesný vztah; ten Pavel staví do protikladu k původnímu stvořitelskému záměru Božímu v ráji – takto stvořil Bůh Adama s Evou, aby byli jedním tělem (Gn 2,24), ale k tomuto ideálu se přece vztahuje prostituce více než povážlivým způsobem a provedením. Blízkost smilstva a prostituce ke svatokrádeži, k pochopení hříchu smilstva jako obzvláště se dotýkajícího Božích věcí hodně u apoštola Pavla souvisí se starozákonní kulturou. Tam se – zejména u proroků – konstantně chápe klanění se cizím bohům a praktikování cizích (modloslužebných) kultů jako nevěrné jednání vůči Bohu Hospodinu: Izraelci ani své soudce neposlouchali, dál smilnili s jinými bohy a klaněli se jim, čteme třeba v starozákonní Knize Soudců(Sd 2,17). Pavel naproti tomu ve svém dialogu s Korintskými volá k životu, který je veden a žit v souladu s Bohem, v živém vztahu k Bohu, což se má propsat do naší všednodennosti – přímo intimity. Amen.   

  KÁZÁNÍ O PŘÍSAZE 

  4. srpna 2024 

  Základ kázání: Mt 5,33-37 (Další liturgická čtení: Lv 19,12 a Jk 5,12) - vše v Českém ekumenickém překladu

"Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.' 

Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; 

ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále;

ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. 

Vaše slovo buď 'ano, ano – ne, ne'; co je nad to, je ze zlého." (Mt 5,33-37) 

   Milé sestry, milí bratři, milí přítomní,

   v minulých měsících jsem častěji četl různé odborné historické knihy týkající se středověku. Ne samoúčelně, ale obzvláště v souvislosti s přípravou letošní Noci kostelů a v souvislosti s velikým chystáním se naší církve k připomenutí výročí smrti vojevůdce Jana Žižky z Trocnova. A při této četbě jsem se znovu a opakovaně setkával s různými radikálními křesťanskými společenstvími středověku, kterým Ježíšovo zamítání přísahy leželo velmi na srdci. Jsou to všemožné opoziční a okrajové skupiny, které zlomily hůl nad dominantní církví středověku a pokouší se v tichosti nebo ilegalitě o život vedený podle radikálních, původních požadavků Ježíšových, kterým se většinové křesťanstvo beznadějně zpronevěřilo. Valdenští, albigenští, bogomilové na Balkáně, hrstky husitských radikálů, česká Jednota bratrská, vroucí společenství shromážděné okolo jihočeského zemana Petra Chelčického, mnoha pomluvami a posměšky stíhaná sekta adamitů, v novověku pak novokřtěnci a připusťme, že i ti zlopověstní Svědkové Jehovovi – všechny tyto skupiny náročných následovníků Ježíšových, kteří na svém rozumění požadavkům Mistra z Nazareta lpěli daleko víc než na světském pohodlí a na konsensu se světem, státem a úřady, všechny vykazují podobné představy o životě křesťana i křesťanského společenství. Je v jejich skupinách přítomen razantní důraz na mírný, nenásilný a pokojný životě křesťana, na zamítání násilí byť i v sebeobraně užitého, odmítání armád, válek, státní sféry, panování, stejně tak důraz na oběť Kristovu a nelpění na životě tomto. Je tu při díle mnohem větší ochota vystavit svůj život utrpení a pronásledování, neboť i Kristus trpěl a byl ponižován a zlovůlí lidí utracen: utrpení a bolest proto tyto křesťanské skupiny a sekty nechápou jako zlou věc a kalamitu, které je žádoucí se vyhnout, ale naopak jako privilegovanou příležitost setkat se s Kristem a žít vlastní spolunáležitost s Božím Synem ukřižovaným a vzkříšeným.

   Kritika přísahy byla součástí působení všemožných těchto radikálních společenství následovníků Kristových, a odvolává se právě na Ježíšův výrok proslovený pod širým nebem na hoře v Galileji: "Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.' Já však vám pravím," pokračuje Ježíš,"abyste nepřísahali vůbec. (…) Vaše slovo buď 'ano, ano – ne, ne'; co je nad to, je ze zlého." (Mt 5,33-34; 37) A vida! Zde slyšíme také jednu dosti známou Ježíšovu větu, jistě jeden z nejznámějších evangelijních výroků, že naše řeč má být "ano, ano – ne, ne" (5,37), obrat známý zdaleka nejenom křesťanům, ale i nejširší veřejnosti. Výzva, aby naše mluvení, ale zřejmě i naše etické chování bylo prosté, přímočaré, upřímné a jednoznačné; aby bylo druhým dobře čitelné, bez lstivosti, bez neautenticity, bez zbabělosti. Náročnost této Kristovy výzvy zůstává ovšem nezměrná: hrábněme si sami do svědomí nejenom ohledně toho, jestli naše mluvení je "ano, ano – ne, ne", ale vůbec nakolik jsme silní přijímat a slyšet někoho, jehož řeč usiluje být takto jednoznačná v intencích vyzvání Ježíšova. Bylo by nám zatěžko někoho, kdo své jednání s druhými podřizuje Kristovým nárokům, vystát; unést náročnost, kterou by podobné rozhodnutí k upřímnosti a jednoznačnosti obnášelo. A jak jsem si na svých cestách životem všiml, zrovna kazatelé, faráři a kněží celkově vzato rozhodně nehrají v následování tohoto Ježíšova pozvání prim. Ne každému křesťanovi anebo čtenáři Bible zůstává ovšem čitelné, do jaké míry je tento Ježíšův požadavek zasazen do kontextu Ježíšovy polemiky s přísahou a přísaháním. Vidíme tu, že když Ježíš zpochybňuje náboženskou a etickou cenu přísahy, považuje přísahu za více než uspokojivě nahrazenou právě tímto všednodenním, neutuchajícím usilováním o pravdivé mluvení, ostré jako břitva, usilováním, aby naše slovo bylo "ano, ano – ne, ne". Přísahá se výjimečně, párkrát za život; od těchto rituálních, svátečních momentů odpoutává Ježíš naše etické usilování směrem k etice všedního dne, k etice slova, ke snaze, aby se naše mluvení a tím pádem i naše jednání nestalo prázdným, nicotným. Chápeme přece i dnes rozdíl mezi bankovkami pravými, podloženými zlatem a bankovkami falešnými, popřípadě neumělými dětskými: první zůstávají podložené nějakou hodnotou, ty druhé nikoliv. Naše slovo, ale vůbec ne jenom v nějakých význačných situacích, ale všechno naše hovoření, má být podobně "podloženo zlatem", spíše však nějakou ryzí, pravdivostní hodnotou. Rád bych ještě, aby tu nezůstalo přehlédnuto, že Ježíš vyzývá k ryzímu a opravdovému říkání nejenom "ano", ale také "ne": neslouží život křesťana jenom k tomu, aby každému říkal ano, aby každému hleděl posloužit a vyhovět. Křesťanovi, jak slyšíme od Ježíše, naprosto není zapovězeno říkat "ne". A tatáž "ano", která odpovědně vyslovujeme, znamenají i "ne" vyřknutá jiným věcem, záležitostem, hodnotám, lidem, postojům. 

   Pokud jde o samotný rituál přísahy, není tu, myslím, mnoho zapotřebí práce kazatele, aby tento rituál přiblížil a vyložil. Je dosti dobře představitelný a jakkoli se zde Ježíš vyslovuje k posvěcení tohoto rituálu v židovském životě slovy Mojžíšova Zákona (Ježíš ve své komentování Mojžíšova Zákona v Kázání na hoře používá opakovaně obratu: "slyšeli, že bylo řečeno otcům" – Mt 5,33), zůstává jasné, že rituál přísahy není ničím specificky židovským. Bez přísahy se neobešly jiné náboženské soustavy starověku ani pozdější doby, známe je z indiánek mayovek i ze starých řeckých homérských bájích, ze světa arabského stejně jako germánského. V židovském náboženském povědomí, ve kterém tady pro uši svých posluchačů na horském prostranství pracuje Ježíš přednostně (5,35-36), znamená přísaha privilegované prohlášení, popřípadě závazek, za jehož pravdivost chci zásadně ručit celou svou existencí a dovolávám se tu přítomnosti a souznění samotného Boha Hospodina. Tam kde je přísaha, tam odjakživa spočívá i zkušenost s přísahou křivou, zištnou nebo prostě takovou, jejíž záměr nemá posléze přísahající sílu anebo možnosti naplnit. Římský básník Publius Ovidius Naso uvádí ve své knížce Umění milovat, že přehnané přísahy zamilovaných bývají bohy odpuštěny. V předvečer židovského svátku Jom kippur se v synagógách zpívá tradiční modlitební hymnus Kol nidrej, ve kterém se nachází slova "kéž jsou všechny sliby a přísahy rozvázány", rozumějme přísahy dané Hospodinu, které se ukazují nesplnitelné. Rozumí se samo sebou, že úmyslné křivé přísahání představuje morální zločin nejvyšší závažnosti. Křivopřísežník před Bohem a Bohu přísahá, aniž by chtěl dodržet: toto je rovno praktickému ateismu, rovnou zneužití jména Božího, o kterém hovoří a které zapovídá třetí přikázání Desatera (Ex 20,7; Dt 5,11).

   Ani život novější a současný se nechce vzdát rituálu přísahy: vojenská přísaha, složky ministerstva vnitra skládají služební přísahu, státníci a vladaři proslovují tradiční přísahu, v angloamerickém světě se po staletí až dodnes před soudem skládá přísaha, pokud někdo vypovídá nebo svědčí. To poslední představuje vůbec pozoruhodnou a podle mého názoru značně spornou vizitku americké společnosti. V americké společnosti se tolik principů, postojů a symbolů až okatě odvolává na biblický text, sekularizace tu zůstává chabá a nedůsledná – a přitom Ježíšovo zamítnutí přísahy z Evangelia Matoušova zde je buď opomenuto nebo přímo vědomě odsunuto ze zřetele!

   A zde běží ještě o jeden aspekt ježíšovského odmítání přísahy a toho, proč Kristův pokyn "nepřísahat" braly radikální skupiny křesťanstva všech dob tolik vážně. Proč, abych tak řekl, křesťansko-anarchistické přístupy všech dob, ať už jde o středověké valdenské, o balkánské bogomily, o Chelčického jednotu bratří, o různé blouznivecké a entuziastické sekty českého devatenáctého století, různé ty "Děti čistého živého", ať už jde o anglické kvakery nebo o křesťanskou prostotu Lva Nikolajeviče Tostého, proč všichni tito považují Ježíšovu radu vyhnout se přísaze za tolik závažnou. Přísaha, přísahání, to jsou úkony, které nás přece zásadně propojují s tímto světem, s mocí tohoto světa v nejčistší podobě! S vojskem, zbraněmi, se soudem, s obchodními smlouvami, s velkoobchodem. Radikální křesťané všech dob usilující o nejvyšší možnou čistotu křesťanského způsobu života se všem těmto souvislostem hleděli tak důsledně, jak jen možno, vyhnout: raději se míjet s tímto světem, který je od zlého, s tímto světem plným mocenských a agresivních vztahů, ale žít v tiché zbožnosti otevřeni Bohu, Pánu věčnosti. Nesoudit se s druhými, raději, dle Ježíšova naučení, trpět bezpráví než usilovat o využití práva pro vlastní prospěch... Raději nastavit druhou tvář, když dostali facku přes tu první, raději jít dvě míle s tím, kdo mě donutil jít s ním míli jednu; tohle všechno jsou také Ježíšovy myšlenky z Kázání na hoře zapsané v Matoušově evangeliu, odtud a z těchto duchovních souvislostí pochází také Ježíšův pokyn, do značné míry prosba, aby se jeho učedníci nezaplétali do svodů a problematických souvislostí přísahy, aby se obešli bez zaštiťování se Bohem pro světské cíle a aby usilovali místo "dobrého přísahání" pouze o to, aby jejich běžné slovo bylo ryzí, pravdivé a před Bohem odpovědné; aby to slovo, kterým mluvíme před druhými a s druhými, zůstávalo prosté, jednoduché, nezáludné, vážné. Vaše slovo buď 'ano, ano – ne, ne'; co je nad to, je ze zlého. (Mt 5,37): tuto cestu odkazuje Ježíš. – Amen.

 

 KÁZÁNÍ O OHŇOVÉM ZAVRŽENÍ

 7. července 2024

  Základ kázání: 2 Te 1 (Další liturgická čtení: 1 Pt 1,4-13 a J 2,13-17) - vše v Českém ekumenickém překladu)

Pavel, Silvanus a Timoteus tesalonické církvi v Bohu, našem Otci, a v Pánu Ježíši Kristu. 

Milost vám a pokoj od Boha Otce a Pána Ježíše Krista.

Musíme za vás, bratří, stále Bohu děkovat, jak se sluší, protože vaše víra mocně roste a vzájemná láska všech vás je stále větší. 

Proto jsme na vás hrdi v církvích Božích, neboť vaše víra je vytrvalá v každém pronásledování a útisku, které snášíte: 

to je předzvěst spravedlivého soudu Božího. Tak se stanete hodnými Božího království, pro něž trpíte. 

A je spravedlivé, že Bůh všem, kteří vás utiskují, odplatí útiskem, 

a vás utiskované spolu s námi vysvobodí, až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými mocnými anděly, 

aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu našeho Pána Ježíše. 

Jejich trestem bude věčná záhuba 'daleko od Pána a slávy jeho moci', 

až v onen den přijde, aby byl oslaven svým lidem a veleben těmi, kdo uvěřili; také vy jste uvěřili našemu svědectví. 

Tak bude oslaveno jméno našeho Pána Ježíše ve vás a vy v něm podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista. (2 Te 1)

   Milé sestry, milí bratři, milí všichni, kteří jste přišli v tyto sváteční dny na bohoslužby do Husova sboru!

   Přestože idylické nedělní křesťanství poptává spíše útěšlivější motivy a barvy, přestože bývá příjemnější slyšet hlavně o tom, jak na sebe máme být navzájem hodní, aby se v našem životě díky tomu rozhostilo dobro a krásno – sáhněme protentokrát, vedeni hlavně památkou Mistra Jana Husa, ale také památkou soluňských bratří Konstantina a Metoděje, po jiných tónech biblické zvěsti. Druhá epištola Tesalonickým není unikátní v tom, že předkládá nesmlouvavé obrazy zavržení zla a zlých, stejně jako oslavení Kristových věrných; i v jiných biblických větách a odstavcích se podobné motivy naleznou. Patří však tyto texty do chrámu Páně jako podnět pro živou víru, nebo patří spíše do církevního muzea? Je spravedlivé, že Bůh všem, kteří vás utiskují, odplatí útiskem, a vás utiskované spolu s námi vysvobodí, zvěstuje Druhý list Tesalonickým, až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými mocnými anděly, aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu našeho Pána Ježíše. Jejich trestem bude věčná záhuba "daleko od Pána a slávy jeho moci"... (2 Te 1,6-9) Profesor Čornej uvádí ve své monografii o Janu Žižkovi tyto verše ze začátku Druhého listu Tesalonickým jako inspiraci, která zřetelně ovlivňovala sebepochopení husitů po smrti Mistra Jana z Husi, a to ne snad sebepochopení řadových odpůrců papežské moci a křižáckých vpádů, ale sebepochopení Husových následovníků přímo mezi bohoslovci, mezi kněžími, kteří se přidali k myšlence podobojí. Právě tyto věty Nového zákona, právě tato památka raně křesťanského písemnictví uchovaná v Bibli dle profesora Čorneje se značnou vervou promlouvala do duchovního zápasu husitských bohoslovců v neklidném času ohrožení papežskými křížovými výpravami. Tyto verše epištoly leccos dopovídaly k otázce, do jaké míry má být boj vedený s nepřáteli "pouze" bojem duchovním, ale pak před válečnými nepřáteli umřít v bezbrannosti, či do jaké míry je dovoleno nebo dokonce žádoucí chápat se na obranu zbraní ryze pozemských. A možná ani nemluvme jenom o obraně, protože ve válečném čase se obrana a útok nedobře rozlišují, snad všichni bojující válečníci odjakživa tvrdí, že se jenom brání, že je nezbytné se bránit a že každý útok je venkoncem jenom obranou... Zkrátka, do jaké míry zůstává ve světle evangelia Kristova v pořádku pozvednout zbraně a sešikovat šiky nejenom na obranu myšlenek, které považujeme za důležité, ale i na uhájení holého života. V úvodních partiích Druhé epištoly psané Tesalonickým nacházeli husitští kněží podporu ve značně vyhroceném, bipolárním pochopení dění ve světě jako nelítostného střetu dobra se zlem, střetu, který bude jistě stát oběti, ale z hlediska Boží vůle a věčnosti bude tento boj honorován. To je předzvěst spravedlivého soudu Božího. Tak se stanete hodnými Božího království, pro něž trpíte, říká se a přislibuje se slovy dávného dopisu napsaného na počátku křesťanství do řecké Thessaloniké (2 Te 1,5) obětem těchto zápasů, těm, kteří zde ztrácejí život, zdraví, svobodu, své blízké i celou dosavadní existenci. V biblické epištole druhé psané do řeckého města Thessaloniké neboli do Soluni je trestání zlých ohněm a jejich oddělení od dobrých (což jest pravá církev Kristova) chápáno zvláště jako soud provedený samotným Bohem, soud Boží konaný už nyní a definitivně pak na konci věků a na konci světa. Několika myšlenkovými posuny typicky středověkými a entuziastickými však předáci následující památku Mistra Janba Husa chápali Boží věc také jako věc svou, vyžadující jejich osobního zastání a nasazení, věc dovolávající se nutnosti pomoci poněkud Bohu s jeho dílem a aktivně konat ve smyslu pochopení Boží vůle a Božích záměrů: zlo vyhladit ze světa hned a přímočaře, spálit zlo jako plevel. Zkrátka pozvání pro husitské kněží, hejtmany i jejich šiky stát se mstiteli a bojovníky Božími.

   Našemu běžnému vnímání, ale asi i naší víře zůstávají tyto inspirace spíše odlehlé. Zůstávají-li naše pozemské životy relativně snesitelnými a jsme-li s nimi spokojeni, pokud lpíme na našich dnech tady a teď, na našich rodinách, zaměstnáních a pozemských plánech, spíše toto pojetí odsouváme kamsi na okraj křesťanských inspirací. Dokonce je chápeme jako nehodné dnešního moderního křesťanství; peklem, zavržením, posledním soudem a "oddělováním zrna od plev" straší přece temný středověk, anebo také v patřičných ideologických obměnách různé totalitářské režimy, ve kterých beztak vězí středověká nesnášenlivost jako lůj v koze. To všechno proto, že dnes není, nemusí být naše křesťanské sebeporozumění konfrontované s myšlenkou pronásledování a s realitou záhuby. Dobře, jsou tu různé protivné poměry, společenské a ekonomické nesnáze, i různé války vedené na různých místech Evropy a světa, koneckonců už i nedaleko východně od nás. O přežití své i přežití křesťanstva však zatím patrně nehrajeme, ani tyto veskrze vážné myšlenky nepromlouvají do našeho duchovního života. Na naší každodennosti nám záleží. Neradi bychom o krásy naší každodennosti přišli, neradi bychom je hodili přes palubu. Tento luxus však nebyl tak docela dostupný husitům v čase jejich prvních bitev. Nebyl dostupný ani Mistru Janu z Husi, který se stal obětí zkorumpované církve a náboženské nesnášenlivosti středověku, a to ne nějaké nesnášenlivosti neučených davů, ale nesnášenlivosti samotných klíčových mocenských a duchovních hráčů tehdejší středověké reality, nesnášenlivosti manažerů papežství a do jisté míry také císařství – tehdejší moci "duchovní" i moci světské.

   Pokud je náš život veden běžným způsobem, v obvyklých parametrech pozemského klidu a pokoje, nechceme mít samo sebou podobné závažné a existenčně ohrožující boje se zlem zapotřebí. Pokud je však život náš i naší rodiny nebo naší komunity bezprostředně ohrožen, a nejenom trochu ohrožen, jak se to rádo a vzletně občas říká, ale naše každodennost přímo čelí realitě zabíjení a genocidy, pak pro nás samozřejmě mají obrazy a myšlenky apokalyptického střetu dobra se zlem a boje Boží říše s říší zavržení docela jinou váhu. Tak to chápali následovníci Jana Husa, takto však chápal naši roli ve světě a ve věčnosti celý středověk mnohem silněji než dnes. Středověk se cítil skrz naskrz ohrožován temnotou a duchovní, stejně však i fyzickou záhubou. Ostatně i soluňští bratři Konstantin, který se na konci života přejmenoval na Cyrila a Metod (počeštěně Metoděj) přinesli slovanské písmo a překlady alespoň nejdůležitějších biblických spisů do staroslověnštiny proto, aby bojovali s temnotou a s nepoznáním, které jim bylo totožné se zlem, zavržením a pekelnými mukami. Naši celkem spokojenou každodennost nemohlo středověké všeobecné ohrožení, strach z pekla i konkrétní agresivita pozemské nespravedlnosti a zabíjení zakoušet tak jako my dnes. Stejně tak už počáteční křesťanská společenství, pro která vzniká tento pozdější list psaný podle vzoru Pavlových epištol, totiž Druhý list Tesalonický. I v textu tohoto listu zůstávají zlo pronásledování i přítomnost mučednické smrti křesťanů příliš naléhavými; naše dnešní poptávka po idylickém a neškodném křesťanství založeném na neurážející lásce člověka k člověku by přišlo tehdejším epochám spíše obtížně srozumitelná. I Tomáš Akvinský, velký středověký teolog, církví katolickou nazývaný "andělským doktorem", píše ve třináctém století s pozoruhodnou, ale přiznejme si, že ne úplně nepochopitelnou škodolibostí o tom, jak by věčná blaženost spasených nebyla tak docela úplná, kdyby ji nezdobil také nářek zavržených zlých, těch, kteří dobrým zaživa působili zlo a muka. Dante ve své Božské komedii i křesťanský teolog Tertulián ve třetím století produkují všemožné sadistické obrazy, jak ti, kteří se Kristu posmívali, kteří házeli křesťany šelmám v cirku, krutovládci a zavilí zabijáci křesťanů se zděšeně diví v pekle tomu, co s nimi teď po celou věčnost bude. Podobné myšlenky, asi pohoršlivé dobám běžným a pokojným, mají evidentní terapeutickou a útěšnou funkci v situaci, kdy vaše blízké zabíjejí a likvidují a před vámi samými stojí podobná nebezpečí a podobné konce. Dlužno říci, že středověcí husité, stejně jako už před nimi mnozí nároční křesťané jako albigenští, kataři, bogomilové, novokřtěnci, křesťanští disidenti středověku v této situaci stáli, a nepříliš dobrovolně... Je třeba tyto kontexty pochopit i dnes bez povyšování.

   Když už pro nic jiného, sestry a bratři, tedy k tomu nám mají podobné inspirace z Písma svatého sloužit, abychom pochopil pokoj a milost Boží (srov. též 2 Te 1,2) jako záležitost nikoli bezproblémovou, samu o sobě zdarma jsoucí, ale jako statek vybojovaný v intenzivním čelení zlu. Jenom takto se stanete hodnými Božího království, pro něž trpíte, ujišťují slova epištoly (1,5). V obstání před otřásajícími zkouškami, ve zmáhání úkladů zla, a to nejenom nějakého válečného a dějinného zla, ale i zla všedního života, zla pokažených vztahů a bolesti, která tento svět v hojné míře přináší, v tomto obstání před bolestí a zkouškou spočívá hlubina a jistota víry. Jistěže i v zakoušení všemožných porážek, i v klesání pod břemeny, kterými je náš život obtížen! Považujme za jádro zvěstování epištoly ujištění, že cílem našeho duchovního zápasu není víra panensky čistá, ale víra zkoušená, která ve zkouškách obstála. Taková víra není vůbec myslitelná bez toho, aby nebyla nesena silou modlitby vlastní i modlitby společenství: "Proto se stále za vás modlíme, aby vás náš Bůh učinil hodnými svého povolání a svou mocí přivedl k naplnění každé vaše dobré rozhodnutí a dílo víry." (1,11) Amen.

  PAVLOVA APOLOGIE PŘED GALAŤANY (II.)

  30. června 2024

  Základ kázání: Ga 2,1-14 v překladu prof. Františka Žilky (Další liturgická čtení: Sk 10,1-28 v překladu Jeruzalémské Bible a J 17,20-23 v Českém ekumenickém překladu) 

Potom po čtrnácti letech jsem se zas odebral do Jeruzaléma s Barnabášem a vzal jsem s sebou Tita.  

Odebral jsem se tam podle zjevení. Předložil jsem jim evangelium, jež káži mezi pohany, zvláště těm, kteří byli uznáváni, abych snad nekonal nebo nebyl konal běh naprázdno. 

Ale ani Titus, můj průvodce, ač byl Řek, nebyl přinucen, aby se dal obřezati.

Vetřeli se tam sice lživí bratří a vloudili se, aby číhali na naši svobodu, kterou máme v Kristu Ježíši, a chtěli nás zotročiti.  

Ale těm jsem ani na okamžik neustoupil a nepoddal jsem se jim, aby vám zůstala nezkráceně pravda evangelia;

naopak, když uviděli, že je mi svěřeno evangelium pro neobřezané jako Petrovi pro obřezané; 

neboť ten, který Petrovi dal sílu k apoštolství mezi obřezanými, dal sílu i mně pro pohany, 

a když poznali milost, která mi byla dána, Jakub, Kefas a Jan, kteří byli uznávanými ,sloupy' [církve], podali mně i Barnabášovi pravici na důkaz společenství: my k pohanům, oni k obřezaným. 

Jen jsme měli »pamatovati na chudé«. A zrovna to jsem já činil velmi horlivě. 

Když však Kefas přišel do Antiochie, postavil jsem se proti němu osobně; neboť si zasloužil výtky.  

Než totiž přišli někteří od Jakuba, jídal pohromadě s pohany(a). Jakmile však přišli, vzdaloval a odlučoval se, poněvadž se bál strany obřezaných. 

Spolu s ním upadli do pokrytectví také ostatní Židé, dokonce i Barnabáš byl stržen jejich pokrytectvím.

Ale když jsem uviděl, že nejdou pravou cestou podle pravdy evangelia, řekl jsem Kefovi přede všemi: "Žiješ-li ty, ač jsi Žid, pohansky, a ne židovsky, jak můžeš nutiti pohany, aby zachovávali židovské zvyky?" (Ga 2,1-14) 

  Milé sestry a milí bratři,

pokud jde o příběh vznikání a rozšiřování církve v dobách antické Římské říše, nabízí nám k této dějinné skutečnosti evropská kultura dvě široce rozšířená extrémní stanoviska, která jsou protikladná. První z nich, sycená legendami samotné církve, považuje rozšiřování církevního křesťanství za cestu od počátku masově úspěšnou, za dílo nesené neodolatelnou láskou a jednomyslností, kdy se k nové zvěsti Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného houfně přidávají tisíce a statisíce a dosavadní víry národů hladce kapitulují před Bohem zjevenou pravdou. Podobný narativ se opírá koneckonců i o vyznění novozákonní knihy Skutků apoštolských. Pravdě Bohem a dějinami předurčené k vítězství mohou dle tohoto pojetí odolávat jen zvrácení, zpozdilí, šílení anebo podplacení.

   Druhá extrémní a naivní legenda, svým vyzněním ovšem opačná, vzniká během evropského osvícenství. Toto pojetí rozvíjené například Voltairem a francouzskými materialisty osmnáctého století považuje rozšíření křesťanství za výsledek všemožných šarád, úskoků, manipulací a komplotů Ježíšových sympatizantů: a ohromujícím výsledkem této série falešných her a posunů se v očích těchto osvícenců pak stal ještě před pádem Říma vznik monopolní církve, netolerantního organizačního molocha, který pak Ježíšův odkaz nadlouho zavedl do temnot středověku.

   Milí přítomní, je třeba pochopit vývoj církve přece jenom uměřeněji – mimo tyto krajnosti, abych tak řekl, normálněji. Jako rozvíjení mnoha nadějí, ale také narážení do zdí a zmáhání překážek. Jako poklad víry, který není nesen jenom ideály obětavých křesťanů živé zbožnosti či přímo mučedníků, ale také všedním životem různých polovičatých věřících, selhávajících nebo i ze strachu zapírajících či zrazujících. Musíme vidět církevní dílo nesené (a zmítané) všemožnými rozpory. Každá velká věc, když se stává záležitostí širších skupin a kolektivů, je nesena různými konflikty, růzností stanovisek a stran: a tato věc, tato idea, stejně tak i náboženská idea je posléze tím silnější, prošla-li výhní zkoušek a překážek. Že tyto rozpory musí dříve nebo později i v Kristově církvi vystrčit hlavy, už jen proto, že evangelium Kristovo je příliš nesnadnou a v době Pavlově navíc příliš novou věcí, to ukazují i Pavlovy neklidné řádky z Epištoly Galatským. Slyšíme z jejich hlasu ostatně i svědectví, že v rané, vznikající církvi už existuje vícero osobností, různost skupin a věroučných důrazů – různost, která je mnohdy k dobrému, může se však projevovat i rizikovým, ohrožujícím způsobem. Jak píše Pavel: Když však Kefas [což je původní aramejské jméno Petra apoštola] přišel do Antiochie, postavil jsem se proti němu osobně; neboť si zasloužil výtky. Než totiž přišli někteří od Jakuba, jídal pohromadě s pohany. Jakmile však přišli, vzdaloval a odlučoval se, poněvadž se bál strany obřezaných. Spolu s ním upadli do pokrytectví také ostatní Židé, dokonce i Barnabáš byl stržen jejich pokrytectvím. (Ga 2,11-13)

   Jsou zde v křesťanském kvasu k rozeznání tři vůdčí jmenované osobnosti, jejich církevní hloučky a souřadnice, tři nestejná pochopení Ježíšovy zvěsti. Zaprvé Jakub, bratr Páně, hlava jeruzalémské skupiny křesťanů, kteří se v nejvyšší možné míře drželi židovských tradic a obzvláště nosné pro ně bylo téma Kristovy chudoby i Kristovy lásky k chudým, důraz evangelia na chudobu. Aniž však tito jeruzalémští křesťané vyslovili nějaké určitější slovo o vztahu mezi židovskými rituály a jejich závaznosti pro "pohanské" stoupence Ježíše Krista mimo Jeruzalém a mimo judské oblasti. Dále Petr apoštol, který ztělesňoval i svým životem po Kristově vzkříšení ducha původních putujících apoštolů. A třetím významným apoštolským nositelem zvěsti o Kristu byl právě Pavel, který zřetelně radikálněji a emancipovaněji než oni zbylí uchopil univerzalitu Kristovy zvěsti, která má být nesena všem národům, a to ne jako specificky židovsky zabarvená nauka o etickém životě a o spáse, ale naopak má být odstřihnuta od zatěžujících židovských tradic, rituálů a zákonů či přikázání. Původně se v tomto svém usilování cítí apoštol Pavel podpořen i ostatní církví, i Petrem, i Jakubem. Pavel se ostatně odebral do Jeruzaléma a vstoupil do dialogu s Jakubem a Petrem a jejich církevními společenstvími, jak tu sám uvádí, podle zjevení (Ga 2,2): veden zde, jak věří, Božím hlasem, Boží inspirací... Píše Galaťanům: Neboť ten, který Petrovi dal sílu k apoštolství mezi obřezanými, dal sílu i mně pro pohany, a když poznali milost, která mi byla dána, Jakub, Kefas a Jan, kteří byli uznávanými "sloupy" [církve], podali mně i Barnabášovi pravici na důkaz společenství: my k pohanům, oni k obřezaným. (Ga 2,8-9) Původní jednomyslnost se však posléze kalí, představivost mnoha židů z křesťanství včetně Petra apoštola pro pochopení Ježíše Krista jako zakladatele zcela jiného a nového náboženství, než je židovství, není posléze příliš veliká a dochází tu k prudkým (2,4-5), tu spíše ke kradmým a manipulativním pokusům (2,12-13) vnutit i nežidovským křesťanům ze vzdálenějších řeckých oblastí něco z židovských rituálů i z mojžíšovského náboženského pochopení. Lpění na židovských rituálech kazilo možnosti společného jezení, uvádí Pavel. Musíme si uvědomit, jak důležitým sbližovacím momentem bývalo ve starověkých společnostech (a ještě i dnes bývá v Orientu) společné jídlo. Na druhou stranu právě židovské rituály se hodně orientovaly na záležitosti související s pokrmy, s jejich rituální čistotou a přijatelností, se zapovězeností určitých pokrmů, určitých druhů mas, určitých jídelních receptů a kombinací. Rozpory pak v jeruzalémské církvi a v židovsko-křesťanských společenstvích sahají až ke zpochybňování možnosti společného slavení Večeře Páně, což je jistě pro křesťanskou církev nanejvýš mrzutým a pohoršujícím momentem. V těchto rozporech, v těchto konfliktech a bojích všemožných výkladů Kristova evangelia se nejenom sloupy první církve, Jakub a Petr, ale také vzpomenutí Pavlovi přátelé a spolupracovníci Titus a Barnabáš plácají jako nudle v bandě (2,11-14). Petrovi, Jakubovi i Barnabášovi se zde Pavel osměluje zprudka vytýkat pokrytectví – což ovšem pro židovství i rané křesťany znamená obrovsky závažnou, urážející výčitku: znamená nedostatečně ryzí, nedostatečně obhajitelný náboženský postoj.

Tuto poměrně závažnou kolizi mezi představiteli církve, která není    osobního rázu, ale znamená kolizi věroučnou, připomíná Pavel Galaťanům, kterým píše nyní svůj list. Setkává se totiž i zde, v Galacii uprostřed Malé Asie, s podobnými problémy, které zakoušel už dříve v Jeruzalémě a v souvislosti se ctiteli židovských tradic mezi křesťany – a dost pravděpodobně ještě arogantněji a ještě více dryjáčnicky reprezentované tamnějšími křesťanskými judaisty. Pavel založil několik sborů v Galacii, v oblasti centrální Malé Asie, zhruba uprostřed dnešního Turecka. Vdechl těmto církevním společenstvím svého ducha křesťanského univerzalismu, přesvědčení, že ve světle Kristovy oběti už není nadále důležité, je-li kdo rodem Žid nebo rodem Řek, či cokoliv jiného: Všichni jste syny Božími skrze víru v Krista Ježíše, všichni z vás totiž, kteří byli pokřtěni v Krista, oblékli na sebe Krista Již není Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena; všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Tak píše Pavel na jiném místě Galaťanům, v ústředním místě své Epištoly Galatským (Ga 3,26-28). Po Pavlově odchodu jinam však využili Pavlovy nepřítomnosti jacísi nám blíže i jménem neznámi židokřesťanští misionáři a vnesli do galatských církevních sborů svou vlastní představu, odlišnou od Pavlova univerzalismu, věroučnou představu daleko úžeji navázanou na ducha židovských tradic a Mojžíšova Zákona. Z toho pak vyplývaly zcela konkrétní praktické důsledky – přicházel s těmito tendencemi požadavek obřízky, židovských stravovacích rituálů (košer) i ducha příkazů a zákazů Mojžíšova Zákona. Šlo o pojetí značně protikladné Pavlově myšlence o univerzální křesťanské svobodě a povznesenosti života v Kristu nad všechno zákonické. Epištola Galatským představuje rozhodnou polemiku s touto snahou zvrátit křesťanskou radikální univerzalitu k jakémusi polokřesťanství-položidovství; představuje tento text Pavlův velký biblický pomník, velkou obhajobu a důmyslné zdůvodnění myšlenky, že křesťanství není pouhý výběžek židovského náboženství, ale představuje zcela nový počátek, novou zvěst, nový příslib, který je pro věřícího uchopitelný sám o sobě, v duchovní nezávislosti na všem předchozím, také na židovství. Jak vidíme, není tato Pavlova myšlenka naprosto něčím teoretickým, ale je pochopena jako pravdivá zvěst pro tento život, pro život věřícího jedince i pro život celé komunity – církve. Proto je výklad této myšlenky apoštolu Pavlovi zcela neodmyslitelný od vlastního životního příběhu, proto on potřebuje tolik hovořit o sobě, proto Pavel chápe zvěst o univerzalitě Kristova kříže jako téma svého nikoli teoretizování, ale existenčního svědectví.

   Pavlovo pochopení křesťanství bylo pozdější církví zřetelně přijato. Získalo si v církvi legitimitu, ovlivnilo jazyk a věroučné pojetí církve v nespočetných souvislostech. Dokladem tohoto velkého vlivu věroučné cesty apoštola Pavla je i zásadní role, kterou mají Pavlovy epištoly v biblickém kánonu. Přesto se Pavlova verze křesťanství v církvi žel neprosadila bezvýhradně. Církev z řady vážných důvodu neunesla radikalitu nového počátku, nezaložila předchozí židovské tradicionální směřování ad acta, ani se ostatně nezřekla myšlenkových forem řecké platónské filosofie ani římského práva. Předřadila křesťanským novozákonním textům jako prý nutný klíč k porozumění obrovský soubor textů Zákona takzvaně Starého – neboli hebrejských svatých textů, které však v židovstvu žily svým vlastním životem a věřící Žid je zpravidla nepřečetl jako pokyn k následování Krista. Nárok Pavlova křesťanského univerzalismu doteď upomíná církev Kristovu jako ne zcela splněný domácí úkol. Amen.

  PAVLOVA APOLOGIE PŘED GALAŤANY (I.)

  23. června 2024

  Základ kázání: Ga 1,10-24 v překladu prof. Františka Žilky (Další liturgická čtení: Jr 1,4-10 v Českém ekumenickém překladu a Lk 5,36-39 v překladu Bible Jeruzalémské) 

Snažím se teď získati lidi? Či Boha? Či usiluji líbiti se lidem? Věru, kdybych se ještě chtěl líbiti lidem, nebyl bych Kristovým služebníkem. 

Prohlašuji vám, bratří: Evangelium, které jsem vám hlásal, není lidská věc; 

já jsem ho nepřijal ani se mu nenaučil od člověka, ale skrze zjevení Ježíše Krista.

Vždyť jste slyšeli o mém někdejším chování v Židovstvu, jak jsem nadmíru pronásledoval církev Boží a pustošil ji; 

jak jsem předstihoval v židovství mnohé vrstevníky svého rodu, jsa mnohem víc než oni horlitelem pro otcovské tradice. 

Ale Bohu, jenž mě určil již před narozením a povolal svou milostí, se zlíbilo

zjeviti ve mně svého Syna, abych evangelium o něm hlásal mezi pohany. Tu jsem se neobrátil hned na žádného člověka, 

ani jsem nešel do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly přede mnou, ale odešel jsem do Arábie a pak se vrátil do Damašku. 

Teprve po třech letech jsem se odebral do Jeruzaléma seznámit se s Kefou, ale pobyl jsem u něho jen čtrnáct dní.   

Jiného z apoštolů jsem ani neviděl, kromě Jakuba, bratra Páně.

Co vám tu píši, hle, před tváří Boží prohlašuji, že nelžu. 

Potom jsem šel do končin Syrských a Cilických. 

Křesťanským církvím v Judei jsem byl osobně neznám. 

Jen o mně slýchaly: "Náš bývalý pronásledovatel nyní sám káže evangelium víry, kterou kdysi pustošil", 

a velebily ze mne Boha. (Ga 1,10-24)     

   Milé sestry a milí bratři z tohoto církevní společenství,

   značně konfliktní list psaný Galatským zachovává také některé do značné míry životopisné pasáže nebo přinejmenším životopisné zmínky. Apoštol Pavel, který jinak ve svých dopisech neoblibuje žádné psaní o své minulosti před uvěřením v Krista, tu najednou píše o svém životě před přijetím křesťanství a pak i o své konverzi hovoří: Vždyť jste slyšeli o mém někdejším chování v Židovstvu, jak jsem nadmíru pronásledoval církev Boží a pustošil ji; jak jsem předstihoval v židovství mnohé vrstevníky svého rodu, jsa mnohem víc než oni horlitelem pro otcovské tradice. (Ga 1,13-14) Cílem této komunikace s Galaťany však není psát životopisné podrobnosti ani uvažovat tom, co vše Pavel ve svém pozemském životě stihl vykonat: spíše než o životopisu tu mluvme o Pavlově obhajobě (apologii), a ne ani tak o obhajobě jeho osoby jako spíše o angažovaném hájení vlastní věci, věci, na které záleží... A tím hlavním tématem, které zde stojí za obhajování, je to, že co apoštol Pavel zvěstuje, není, jak Pavel říká, z člověka, není toto zvěstování neseno Pavlovou libovůlí, není záležitost Pavlova prospěchu či egocentrismu, ani žádné osobité představy o inovaci světa. Prohlašuji vám, bratří: Evangelium, které jsem vám hlásal, není lidská věc; já jsem ho nepřijal ani se mu nenaučil od člověka, ale skrze zjevení Ježíše Krista. (Ga 1,11-12)

   Evangelium o Kristu není tedy lidská věc, není to Pavlova věc. Právě proto má pro apoštola Pavla smysl hovořit o příběhu vlastního obrácení. Kdyby totiž Pavlova překvapivá konverze ke křesťanství byla pozemskou věcí, odpovídala by na nějaký Pavlův pozemský zájem, přinesla by mu v takovém případě, ukazuje Pavel, mnohem více světského profitu. Když tedy při této příležitosti či při jiných příležitostech (2 Kor 6,3-10; 11,23-33) Pavel ukazuje, že si kvůli kázání evangelia Kristova zapříčinil zejména pronásledování, nepříjemnosti, nepohodlí a kalamity, nechápe Pavel toto téma jako stížnosti či hořekování. Právě v tomto paradoxu se mu vyjevuje božská moc evangelia. Z hlediska Pavlova pozemského pohodlí a jeho pozemské prosperity by znamenal jeho obrat ke Kristu zřetelný neúspěch: jsou však ještě jiné bilance než ty pozemské... Seriózní a uznávanou existenci v tradičním židovstvu vyměnil Pavel za ústrky a za bezbrannost. Za pozemsky normálních okolností by Pavel zůstal židem, rozvíjel by duchovní dědictví svých otců, požíval by v židovstvu neobyčejného respektu a statusu. Avšak byl doslova přepaden, obrácen a zcela proměněn Ježíšem Kristem a z jeho dosavadního života nezůstal kámen na kameni. To je také smyslem Pavlova tematizování vlastní minulosti a své proměny Kristem. Potřebuje ukázat, prokázat, že zvěst o Kristově kříži a Kristově vzkříšení neodpovídá na jeho pozemské potřeby a touhy, naopak jim zásadně protiřečí: žít Kristu – to Pavlovi stojí za všechny škody, jak se zpívá v proslaveném husitském chorálu "Kdož sú Boží bojovníci".

   Viděno pozemskými poměry, pragmaticky, byla Pavlova volba pošetilá, přímo šílená. Vyměnil úctyhodný, prastarý, statisíci a miliony židů následovaný náboženský systém za věc zcela novou, podivnou a nezaloženou vlastně na ničem seriózním. Neboť nemylme se, židovské náboženství bylo ve starověké Římské říši následováno snad deseti miliony obyvatel, rozptýlených ovšem po celém Středozemí – naprostá většina židů žila v městských oblastech mimo Judsko, včetně samotného Říma. Viděno zvnějšku se křesťanské učení tehdy v polovině prvního století jevilo jako něco fantasmagorického, rozhodně ne masového, jevilo se jako podivná ideologická kometa odsouzená snad vzápětí zhasnout a spadnout do temnoty. Židovství představovalo náboženský proud starobylý, osvědčený, doslova dějinný: co bylo proti tomu v Pavlově současnosti křesťanství, Kristovo evangelium? Kdyby šlo o uvažování pozemské, kdyby šlo o věc lidskou (Ga 1,11), jak nám překládá slova epištoly novozákoník profesor František Žilka, znamenalo by odvrhnutí židovství ve prospěch Kristova kříže holé šílenství. Jako byste vyměnili život v zámku za špinavé bezdomoví. Taková volba musela být proto založena nikoli v pozemských poměrech a vztazích, nikoli v pozemských, pouze lidských zájmech, ale v Božím živém zjevení. Pavel to pochopil a přijal tak, že mu toto Boží sebezjevení ukázalo a přislíbilo jistotně mnohem více, i když mu tedy přislíbilo divy nikoli pozemské. Ne pozemská vítězství a obohacení, ale soulad s Boží věčností. Tyto přísliby Boží najednou Pavlovi začaly znamenat cosi mnohem vyššího než pozemské tradice, než dosavadní formy života, věření a národního odkazu – cosi, pro co se vyplatí považovat dosavadní minulost a všemožné pozemské ohledy za nicotné (srov. Fp 3,8). Je ovšem zajímavé, že Pavel Boha, jak ho rozpoznal ve Zjevení Ježíše Krista, považuje ne za Boha nově poznaného, ale za téhož Boha, který jej provázel od narození, vlastně už od početí: "Bohu, jenž mě určil již před narozením a povolal svou milostí, se zlíbilo zjeviti ve mně svého Syna, abych evangelium o něm hlásal mezi pohany..." (Ga 1,15-16) Pavel tu tvůrčím způsobem používá už starozákonní prorocká vyznání, převzatá zejména z proroka Jeremjáše – stalo se ke mně slovo Hospodinovo: "Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka." (Jr 1,4-5) Takto se Pavel, jak to nyní chápe, ve svém obrácení ke Kristu vlastně navrací ke svému původnímu určení, k poslání, pro které byl narozen. Skrze Ježíše Krista poznává, proč tu je, proč mělo smysl se narodit, k čemu žít. Pozorní návštěvníci našich bohoslužeb si jistě všimli, že v liturgii Večeře Páně se dovoláváme i my rozjasnění téhož prapůvodního poslání našeho života: nerozpoznali jsme Boží cesty hned, odjakživa, ale nyní, osloveni Kristem, je najednou určitěji vidíme a cítíme se inspirovaní po Božích cestách chodit. Verše z první kapitoly Listu Galatským ostatně dobře biblicky zakládají reformační učení Lutherovo a Kalvínovo o naprosté neschopnosti lidské dospět k poznání Boha z vlastních sil. Není to naše nalézání, kdo nám zjevuje Boha, ale Boží milost daná vyvoleným zdarma. Bůh se nám dává poznat tím, že k nám nezaslouženě a nedisponovatelně sám přichází, sám nás zve k sobě.

   A dále pak uvádí Pavel další své životní okolnosti z doby po obrácení, které neznáme z jiných biblických dokladů. Vyplývá z nich, že Pavlovo uvěření v Krista nebylo ještě delší čas provázeno žádným společenským působením, natož ohlasem (Ga 1,16nn.). Pavel vyznává, že vlastně dále ve víře zrál a Boha zakoušel o samotě, v modelu života osamělém, mystickém, skoro až poustevnickém. Nacházel se tehdy, jak zde píše Galaťanům, nacházel se v syrském Damašku či okolí města Damašku, dále v Arábii a Kilikii (1,17; 21). Kilikie je rozsáhlejší region na jihovýchodě Malé Asie, na pobřežním okraji dnešního Turecka, ostatně v blízkosti Pavlova rodiště Tarsu. V dávnověku byla Kilikie svébytným královstvím řecké kulturní a náboženské orientace. S Pavlem uváděným pobytem v arabských končinách je ovšem potíž – naprosto se totiž nemůžeme spolehnout, že se toto označení nějak významně kryje s dnešní arabskou oblastí. "Araby" nazýval židovský starověk často vůbec pouštní a polopouštní kmeny. Teologové Nového zákona se kloní k tomu, že Pavel putoval k hoře Sínaj na Sínajském poloostrově, kde si v mystické a modlitební konfrontaci se základy židovského náboženství ujasňoval, co vše vyplývá z Kristova kříže a z Kristovy živoucí vzkříšené přítomnosti. Mezitím už však vešel ve styk s apoštolem Petrem (kterého tu Pavel jmenuje původním aramejským jménem Kéfas, Ga 1,18), s Jakubem-bratrem Páně, hlavou jeruzalémského církevního společenství (1,19), ale i s dalšími nejmenovanými prostými křesťany z jiného než jeruzalémského židovského kruhu (1,22) – rozumějme bližšími jazykově i duchovně řecké společenské realitě. Osobnosti a sbory rané církve nyní čím dál více poznávali Pavla a jeho překvapivý obrat se stal známějším. Jak sám Pavel uvádí – církevní sbory s podivem říkávaly: "Náš bývalý pronásledovatel nyní sám káže evangelium víry, kterou kdysi pustošil", a velebily ze mne Boha. (Ga 1,23-24)

   Milé sestry a milí bratři, tento dnešní kazatelský výklad nad Pavlovým obrácením se nechce vyčerpávat údivem nad tím, jak se bývalý nepřítel Kristův stal nyní nejhorlivějším zastáncem a nakonec i mučedníkem Kristova evangelia, jak se bývalý pronásledovatel a fanatický polemik s Kristovou církví stal milostí Boží zásadním sloupem Kristovy církve. Obrácení Pavlovo, jak ho Pavel sám chápe, dokládá právě nadpozemskost Kristova evangelia. Když se někdo narodí v jakémsi náboženství, v nějakém hodnotovém a věroučném systému, vychováván v něm odmalička, pokud v něm vyzraje do dospělosti a plodně tyto myšlenky dále rozvíjí a žije a doprovází ho i ve smrti, má to jistě svou velkou cenu. Pavel však klade všanc svůj jedinečný příběh někoho, kdo naprosto nebyl původně přitahován křesťanskou životní volbou, naopak mu takové náboženské rozhodnutí připadalo nepochopitelné a perverzní. Ke Kristu dospěl ne proto, že chtěl, ale navzdory svému původnímu chtění, Bohem samým nesmírně silně osloven proti vlastnímu dosavadnímu životnímu směřování. Proto Pavel prohlašuje, přímo se zapřisahá (Ga 1,20), že toto jeho životní přitakání Kristu a služba Kristovu evangeliu nepředstavuje pozemskou a zájmovou záležitost, není lidská věc (1,11); apoštol Pavel učení a cestu evangelia, jak říká, nepřijal ani se mu nenaučil od člověka, ale skrze zjevení Ježíše Krista (1,11-12). Kristova výzva přehodnocuje všechen dosavadní život, i dosavadní jistoty a hodnotové opory. To, co bylo dosud považováno za podstatné, stává se ve světle poznání Krista malicherným, přímo nicotným. Tak je to s životní dráhou jednotlivce Pavla, podobné je to v očích Pavlových s dosavadní tradicí, s dosavadním náboženstvím. Amen.

  KÁZÁNÍ O STROMU ZELENÉM A STROMU SUCHÉM 

  16. června 2024

 

  Základ kázání: Lk 23,26-31 v překladu Bible Jeruzalémské (Další liturgická čtení: Oz 10, 8; 13 v překladu Bible Jeruzalémské a Zj 1,3-6 v překladu prof. Františka Žilky)

Když (Ježíše) odváděli, chopili se (římští vojáci) jistého Šimona z Kyrény, který se vracel z pole, a vložili na něj kříž, aby ho nesl za Ježíšem.  

Šlo za ním velké množství lidu a také ženy, které se bily v prsa a naříkaly nad ním. 

Ale Ježíš se k nim obrátil a řekl: "Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou! Plačte spíš nad sebou a nad svými dětmi!  

Neboť  hle, přicházejí dny, kdy budou říkat: Šťastné jsou neplodné ženy, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily! 

Tehdy začnou říkat horám: Padněte na nás! A pahorkům: Přikryjte nás!

Neboť zachází-li se takto se zeleným stromem, co se stane se suchým?" (Lk 23,26-31)

   Sestry a bratři, milí účastníci dnešních bohoslužeb,

   v našich modlitebnách nebývá zvykem věšet na stěny Křížovou cestu, soubor čtrnácti zastavení nejčastěji obrazových, méně často reliéfních, které připomínají ukřižování Ježíše Krista. Z katolických kostelů však Křížovou cestu známe. Věřím, že každý z nás se při nějaké návštěvě římskokatolického chrámu kdekoli na světě s takovým prvkem setkal. A nedosti na tom; blízko odtud, na zalesněném kopci nad Miličínem dosti velkolepou Křížovou cestu máme. Sestává z výklenkových kapliček a barevných reliéfů, které pašijové utrpení Kristovo znázorňují. Můj syn objevil tuto náboženskou kulturní památku, ještě když byl menší a výjevy na něho působily se značnou intenzitou; jeho rozčilení nad rozšklebenými hubami římských vojáků, kteří bičují Krista a mučí ho přibíjením na kříž nebralo tehdy konce. Křížová cesta sloužila rovněž k tomu, aby její výjevy bývaly ve velikonočním čase následovány celou věřící komunitou – katolickou přirozeně – a u jednotlivých zastavení se kázalo, zpívalo i rozjímalo o evangelijním pašijovém příběhu.

   Jedním z těchto obrazů, v pořadí Křížové cesty pátém, je v evangeliích doložený děj, jak se Ježíš Kristus zesláblý bičováním a dalším týráním hroutí při nesení kříže na kopeček za městem, na kopeček, který nese aramejské jméno Golgotha (po česku Lebka, po latinsku Kalvárie), na tehdejší popravčí místo u Jeruzaléma. Římští žoldáci se obávají, že odstrašující popravčí podívaná skončí blamáží, že odsouzenec omdlí nebo i zemře dříve, než vůbec průvod dojde na místo ortelu. Proto přinutí jakéhosi Šimona z Kyrény, který se tam zrovna vyskytl, aby Ježíšovi těžký kříž pomohl nést. V podstatě tohoto Šimona zrekvírují – což odpovídá dobovým římským zvyklostem a řádům, objevujícím se ještě jindy v evangeliích. Vzpomeňme, že Ježíš během svého Kázání na hoře říká okolostojícím mimo jiné tato slova: "Nutí-li tě kdo na jednu míli, jdi s ním dvě." (Mt 5,41) Římané takto donutili Šimona Kyrénského, ať se podřídí v mimořádné situaci jejich příkazům nad běžný rámec. Tento Šimon byl zjevně první křesťanské generaci z Jeruzaléma osobou známou; pravděpodobně buď on sám nebo alespoň jeho rodina (srov. Mk 15,21) nutně museli patřit do příštího společenství křesťanů, dle toho, jak důrazně Šimona věty z evangelií připomínají. Zapamatovatelný byl ostatně také na dané poměry mimořádně vzdálený původ Šimona z Kyrény, protože Kyréné byla městysem na severním africkém pobřeží, až v oblasti dnešní Libye. Obraz Šimona, náhodného kolemjdoucího donuceného dopomoci Božímu Synu, o jehož zvěstování Šimon tehdy pravděpodobně nic podstatného nevěděl, v jeho křížové cestě ke spáse světa, pronikl takto do evangelia i do suity čtrnácti zastavení Křížové cesty, aby přinesl zvěst, že v ději Boží spásy není zkrátka malých rolí. Vzpomeneme-li si na sarkastické úsloví, že někdo se k něčemu "dostal jako Pilát do Kréda", byl začleněn do významných a jeho samého přesahujících dějů, aniž to vůbec bylo jeho záměrem a tušením, pak i Šimon Kyrénský se do evangelia dostal tak jako Pilát do kréda... S tím rozdílem ovšem, že Šimon už uvnitř evangelia zůstává, nejenom připomínán potomstvu, ale zřejmě i zaujat a zasažen svou neplánovanou blízkostí Ježíši Kristu natolik, že celý jeho příští život byl tímto setkáním proměněn a nasměrován k zakotvení ve víře.

   Ovšem, milé sestry a milí bratři, milí přítomní, celý ten řetězec obrazů a zastavení tradiční křížové cesty nám sice leccos ukazuje, ale cosi jiného zase zatemňuje. Učí lidovou zbožnost chápat Ježíšovo utrpení jako příběh, téměř jako komiks. To může vést k tomu, že takříkajíc kvůli stromům přestaneme vidět les. – Když čteme líčení evangelií, zvláště Evangelia podle Lukáše, vidíme, jak Ježíš chápe a vyslovuje věci, které se mu nyní při přicházení na Golgothu dějí, jako projev širší temné katastrofy společenské, dějinné, náboženské, přímo kosmické. Ježíš se obrátil dle Evangelia Lukášova k ženám jeruzalémským plačícím v zástupu a řekl jim: "Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou! Plačte spíš nad sebou a nad svými dětmi! Neboť hle, přicházejí dny, kdy budou říkat: Šťastné jsou neplodné ženy, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily! Tehdy začnou říkat horám: Padněte na nás! A pahorkům: Přikryjte nás!..." (Lk 23,28-29) Ježíš nelituje sebe, ale prorokuje velkou a závažnou proměnu "světa, jak jsme jej znali" – a této proměny světa, po které nezůstane takříkajíc kámen na kameni ze světa minulého, je tedy Ježíšovo vláčení na smrt toliko součástí, snad možná prvním dějstvím. Do hrozivě znějících slov evangelia se dosti zřetelně propisuje trauma související s válečným zničením Jeruzaléma Římany během povstání v letech 66-73, to znamená nemnoho desetiletí po Ukřižování. Jeruzalém byl tehdy vítěznými Římany odstrašujícím způsobem zničen, chrám Hospodinův pobořen, počet zabitých, zajatých a zotročených zůstával zřejmě nevyčíslitelný. Ale dost možná i tuto katastrofu chápali současníci evangelisty Lukáše jako projev ještě základnější proměny světa, jako zmar dosavadních tradic, identit, dosavadních náboženských věr a záhubu jak holých životů, tak i zánik dosavadních životních sebeporozumění a dosavadních světu rozumění. Ti, kteří obývali minulý svět, budou v té chvíle křičet do vesmíru slovy proroka Ozeáše: "Hory, padněte na nás a pahorky, přikryjte nás." (Srov. Oz 10,8.) Ti, kteří obývali svět minulý, svět, který křižuje nevinného, se budou doslova stydět dále žít a existovat; i tento agresivní, zlý dosavadní svět se bude stydět za sebe před důstojnou Boží tváří, říká Ježíš... Jeho promluvu pak uzavírá metafora: "Neboť zachází-li se takto se zeleným stromem, co se stane se suchým?" (Lk 23,31) Neboli – dějí-li se tak hrůzné konce nevinnému, jak se povede těm vinným, skutečně zhloubi zlým a zasloužilým?

   Tuto temnotu, soumrak a proroctví masivní odplaty musíme z Kristovy křížové cesty podržet, nesmíme Kristovo vláčení s křížem na Golgothu idylizovat a uhýbat příliš brzy pohledem s vnitřní námitkou, že je to celé nějak příliš temné, pesimistické a bolavé. Tento rozměr Kristova zvěstování spojený se zlovolným zabitím nevinné oběti, nevinného Beránka nesmí spadnout za malované výjevy lidových křížových cest. I toto je totiž křesťanství, i toto je evangelium. Amen.  

KÁZÁNÍ O KRÉŤANECH – LÍNÝCH BŘICHÁCH 

9. června 2024 

  Základ kázání: Tt 1,10-16 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Ex 32,1-9 v překladu Jeruzalémské Bible a Mk 7,14-23 v překladu prof. Františka Žilky)

Je mnoho těch, kteří se nepodřizují, vedou prázdné řeči a svádějí lidi: jsou to hlavně ti, kteří lpí na obřízce. 

Těm je třeba zavřít ústa. Pro hanebný zisk učí tomu, co se nepatří, a rozvracejí tím celé rodiny. 

Jeden z nich, jejich vlastní prorok, řekl: 'Kréťané jsou samí lháři, zlá zvířata, lenivá břicha.' 

A je to pravdivé svědectví. Proto je přísně kárej, aby měli zdravou víru 

a nedrželi se židovských bájí a příkazů lidí, kteří se odvracejí od pravdy. 

Čistým je všechno čisté. Ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny.

Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.  (Tt 1,10-16) 

   Milé sestry, milí bratři,

   v závěru první kapitoly novozákonní Epištoly Titovi nacházíme několik dosti vypečených a jadrných vět, které stojí za vyložení. V přečtených verších jsme zaslechli také dosti známé úsloví, známé i mimo církevní prostředí: Čistému vše čisté (Tt 1,15). Ale i toto pozoruhodné slovo o čistotě se stalo součástí poměrně agresivní, polemické vlny, která se ve verších Listu psaného Titovi zvedá do neobvyklých výšin.

   Není ovšem ničím divným a neslýchaným, že křesťanská myšlenka ani kristovská životní praxe nenacházela své místo ve světě starověku snadno či bezproblémově. Nejenom vlídná, laskavá otevřenost druhému v celé jeho jinakosti a nejenom mírumilovná pozvánka ke sdílení Kristova pokojného Božího království zde byly při díle. Polemická verva křesťanských mluvčích církve ovšem mířila spíše do vlastních řad, než aby zasahovala svět pohanský či ortodoxně židovský, které oba z různých příčin křesťanské pravdy odmítaly. Právě s těmi, se kterými se bazálně shodneme na cílech, na idejích a hodnotách, s těmi, se kterými jsme společně loajální ke stejným pravidlům hry, můžeme vést takové ostře kritické tanečky, v jakých si zde libuje autor epištoly.

Proti čemu se pisatel Epištoly Titovi vymezuje, s čím – a s kým – zápasí?

  Je mnoho těch, kteří se nepodřizují, vedou prázdné řeči a svádějí lidi: jsou to hlavně ti, kteří lpí na obřízce. Těm je třeba zavřít ústa. (Tt 1,10-11) Syčí se tu zjevně proti židům, proti nějaké židovské frakci. Jde o ty, kteří "lpí na obřízce". Ti, kterým ovšem tato vyhrocená dopisová pasáž hledí zasolit, nejsou židé jeruzalémští nebo prostě takoví, kteří zůstávají součástí hlavního proudu synagogální zbožnosti a židovského rituálu. Spor se vede s vnitrocírkevními židy a s křesťanskými judaisty, s těmi, kteří ve výrazné míře směšují křesťanský život s polovičatým židovstvím: a nejenom že toto sami ve svých životech činí, ale ještě navíc s velkým rétorickým a kazatelským elánem právě tento kontaminát křesťanství se židovstvím považují za ideální, zdařilou cestu pro církevní sbory. Z téže líhně vnitrocírkevních konfliktů přichází i žádost pisatele Listu Titovi svému čtenáři, svým čtenářům, aby se nedrželi židovských bájí a příkazů lidí, kteří se odvracejí od pravdy (1,14).

   Milí přítomní, tyto ostré výpady proti judaistickému křesťanství nejsou v novozákonních spisech ojedinělé a ukazují na bohatý, ale také agresivní myšlenkový kvas rané církve. Ten v prvních křesťanských generacích není soubojem pouhých myšlenek a bezkrevných bohosloveckých koncepcí, ale stal se zápasem o podobu života křesťanských jednotlivců, křesťanských rodin a jejich sborového setkávání, setkávání značně intenzivního a do rizika mučednictví vykloněného. Už apoštol Pavel se v Epištole Galatským rozhořčeně obrací proti snaze vnutit novým křesťanům z Řeků několik podstatných židovských rituálů, totiž zachovávání obřízky a židovských stravovacích zvyklostí orientovaných na rozlišování čistých a nečistých pokrmů. Jde koneckonců o palčivé téma úcty k židovské věroučné tradici, úcty ke starozákonním textům: do jaké míry mají být následovány, tyto starozákonní prorocké inspirace? A mají být vůbec nějak následovány, má na starozákonní izraelské podněty v Kristově církvi být vůbec nějak navazováno, mají mít vůbec jakékoli místo v duchovním životě? Nemůže být divu, že se podobné otázky v počátečních křesťanských církvích přetřásaly – do jaké míry zůstává židovské náboženské dědictví posvátné a do jaké míry představuje spíše břemeno, jež je osvobozující odhodit. Ježíš každopádně působil v prostředí hluboce ovlivněném židovským náboženským pochopením, v prostředí země judské, sám ostatně vzešel z židovské matky Marie a židovského otce či otčíma Josefa. I velká část počátečních křesťanů byli židy, stejně jako výrazní křesťanští vůdcové a apoštolové Petr, Jakub, bratr Páně a také Pavel. Církev Kristova dlouho a namáhavě, ve spektru různých postojů hledala svůj vlastní vztah ke starozákonním tradicím a k rituálním příkazům Mojžíšova Zákona. Pokud jde o židovské báje (v řeckém originále doslova Júdaikoi mythoi, židovské mýty; 1,14), kterých se dle náhledu autora Epištoly Titovy dobrý křesťan také nemá držet, jde zde rovněž o málo jednoznačné pojmenování problému. Co jsou ty židovské báje či mýty, které se prý sluší křesťanovi smést z duchovního stolu? Kdoví, jestli jde o nějaké plané mysteriózní spekulace zaměřené židovsky, blízké dobové gnózi či spekulaci o původu kosmu, nebo jde o jakousi lidovou židovskou apokalyptickou tvořivost, která nepopiratelně ovlivňovala i ovzduší, ve kterém sám Ježíš vystoupil v Herodově Judsku se svým zvěstováním. Nebo by snad mělo jít přímo o knihy a látky Starého zákona, které tu autor epištoly pokládá za postradatelný balast? To zde zůstává málo zřetelné. Rozhodně tu vstupujeme do rozporuplné reality helénského křesťanství, rozvíjejícího zřetelně univerzálně orientované porozumění apoštola Pavla, Pavlův výklad jedinečnosti a ojedinělosti Kristova Kříže a Vzkříšení, který staví na hlavu vše minulé, vše dosavadní, všechny dosavadní tradice, víry a dosavadní způsoby života. Zůstává otázkou (církev ji řešila na samém počátku i opakovaně ve své historii, aniž by ji rozřešila dodnes), do jaké míry jsou křesťanskému žití z moci Kristova evangelia a z moci věčného království Božího ku pomoci židovské tradice, rituály, židovské báje, jak to poněkud neuctivě nazývá Epištola Titovi. Židovská náboženská cesta je nevedoucí k hlavnímu Božímu smyslu, jde o život doslova v džungli rituálních zákonů, zákazů a příkazů, celé židovské pochopení Boha je neseno zákonictvím. Křesťanství je ve srovnání s židovstvím vlastně prajednoduché, alespoň v tom základním: jde o vnitřní přijetí ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista Syna Božího. Tuto univerzální prajednoduchost Boží, zvěstné poznání, že jediného je třeba, jak říká Ježíš Marii s Martou v evangeliu (Lk 10,42), je třeba chránit před náporem barevných příběhů a spekulací židovských, které už z hlediska Kristovy církve patří svým duchem do staré, překonané doby.

   Z nevole, kterou se vyslovuje Epištola Titovi proti Kréťanům, obyvatelům ostrova Kréty v řeckém Středomoří, bychom mohli zprvu nabýt dojmu, že se tito Kréťané zapsali výrazně negativně do dějin počátečního křesťanství; jako by na Krétě šíření Kristova evangelia nějak obzvláště drhlo. Dochovala se totiž v Listu Titovi tato zvláštní pasáž: Jeden z nich, jejich vlastní prorok, řekl: "Kréťané jsou samí lháři, zlá zvířata, lenivá břicha." A je to pravdivé svědectví. (Tt 1,12-13) Copak to je za podivnou invektivu, co je to za zášť proti Kréťanům? Ale pozor! Máme tu před sebou hříčku, vzniklou a široce známou už v dávném starověku, která bude povědomá těm, kteří mají v úctě matematiku a logiku a ve škole nebo v profesi se o ni blíže zajímal. Jde o takzvaný "paradox Kréťana". (Jeden Kréťan řekl: "Všichni Kréťané jsou lháři." Když to řekl, mluvil pravdu nebo lhal? Protože i sám mluvčí tohoto výroku proti všem Kréťanům je přece Kréťan.) A co dělá tohle obouvání se do Kréťanů takhle osamoceně v Epištole Titovi, uprostřed kritiky židovských herezí? No, ve skutečnosti, milé sestry a milí bratři, je i tento v biblickém textu připomenutý paradox Kréťana špílcem proti židům, proti židovství. Připomíná se tu v zásadě, že i židovské svaté texty, knihy Mojžíšovi i knihy prorocké, si na vlastnosti židů stěžují. "Je to lid tvrdé šíje," říká například Hospodin Mojžíšovi, jak jsme slyšeli v prvním liturgickém čtení (Ex 32,9). Sami židé prý říkají, že židé mají s poslušností Bohu pořád nějaké problémy... A podobné vlastnosti, podobné danosti jako by se s židovstvím vlekly doposud a stále se s nimi potýkáme, chce říci autor Epištoly Titovy. Jde ovšem o polemiku vnitrokřesťanskou a zároveň i vnitrožidovskou, protože přece Ježíš, Pavel, mnozí apoštolové a věřící křesťané počáteční církve jsou židovského rodu: neměla by vést tato polemika k paušálnímu antisemitismu.

   Zkrátka a dobře, zvěstí Listu Titovi je skoncovat s judaismem v církvi, skoncovat s duchem zákonictví, ritualismu, s duchem souzení a s posedlostí rituální čistotou, s duchem Zákona (starého) a pozvat křesťanstvo k docela jiné podobě zbožnosti, ve které žádnou rituální čistotu, ani obřízku, ani košer zákony, ani ducha příkazů a zákazů Tóry již není potřeba sledovat. Čistým je všechno čisté. Ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny. (Tt 1,15) To je ovšem rozvíjení Kristova evangelia (srov. např. Mk 7,14-23; Mt 6,22-23). Svět, příroda, věci okolo nás nepředstavují žádné nebezpečí, žádné znečištění. Je-li tu co znečišťujícího, co hříšného, bylo by to uvnitř nás – v našem hříšném nitru. O své nitro se máme starat, kdepak o rituály, kdepak o očišťování! Své nitro máme hledět udržovat v čistotě, uklidit, očistit naši duši před Bohem. A to je všechno podstatné, co v tomto životě vlastně máme konat. Amen. 

  KÁZÁNÍ O JEŽÍŠOVI V GALILEJSKÝCH SYNAGÓGÁCH 

  2. června 2024 

 Základ kázání: Lk 4,14-37 (Další liturgická čtení: Iz 61,1-4 a Sk 28,24-28) - vše v Českém ekumenickém překladu

Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí. 

Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. 

Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. 

Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: 

"Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, 

abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy." 

Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny.

Promluvil k nim: "Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." 

Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. A říkali: "Což to není syn Josefův?" 

On jim odpověděl: "Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma." 

Řekl: "Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. 

Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. 

A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidónské. 

A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman." 

Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. 

Vstali, vyhnali ho z města a vedli ho až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. 

On však prošel jejich středem a bral se dál. 

Odešel do galilejského města Kafarnaum a učil je v sobotu. 

Žasli nad jeho učením, poněvadž jeho slovo mělo moc. 

V synagóze byl člověk, který byl posedlý nečistým duchem; ten vzkřikl velikým hlasem: 

"Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží." 

Ale Ježíš mu pohrozil: "Umlkni a vyjdi z něho!" Zlý duch jím smýkl doprostřed a vyšel z něho, aniž mu uškodil. 

Na všechny padl úžas a říkali si navzájem: "Jaké je to slovo, že v moci a síle přikazuje nečistým duchům a oni vyjdou!" 

A pověst o něm se rozhlásila po všech místech okolní krajiny.  (Lk 4,14-37)

   Sestry a bratři, rovněž milí hosté našich bohoslužeb, slyšeli jsme verše o počínajícím veřejném působení Ježíšově, o prvním hlásání jeho vlastního svébytného poselství (Lk 4,14-15). Vše, co bylo v Ježíšově životě předtím, bylo v zásadě neveřejné; spočívalo mezi ním a Bohem. Nebo snad v úzkém rodinném společenství – v dialogu s rodiči a také se sourozenci, v dialogu, který dle líčení evangelií měl i své konfliktní stránky. Ježíš také dle vypravování všech čtyř evangelií přichází na jordánské břehy k Janu Křtiteli a nechává se od něho, stejně jako zástupy dalších židů, pokřtít. Zde je rozpoznán Janem, zde je k zaslechnutí Boží hlas z nebe o tom, že si Otec Bůh vyvolil svého Syna Ježíše Krista. Ale to pořád ještě není rozvíjení nějakého vlastního učení Ježíšova, to všechno teprve následuje. A již zde máme biblický odstavec o tom, jak toto vystoupení Ježíše na veřejnost jakožto učitele, jakožto "rabbiho", vypadalo.

   V obvyklém čtení biblických evangelií bývají tyto události tak trochu podceňované. Spíše jiné děje pro nás znamenají počátek Ježíšova konání na zemi. O betlémské radosti a děťátku Ježíšovi na seně dokáže hovořit každý. Ti evangelisté, kteří ve svém vyprávění pomíjejí betlémskou legendu, totiž evangelisté Marek a Jan, začnou psát v počátku evangelia o události křtu Ježíšova v Jordánu, křtu přijatého z rukou Jana Křtitele. Ale zde nyní slyšíme o tom, jak Ježíš docházel do synagóg a předstoupil tam během sobotní bohoslužby před zástupy, které rozhodně nebylo možné považovat automaticky za sympatizanty. Vystoupil zde veřejně, hlásal to, co i potom ještě hlásal tolikrát a vypravil se čelit i ostrému veřejnému nesouhlasu. Velký křesťanský teolog druhého století Markión ze Sinopé chápe právě Ježíšovo vystoupení v synagóze ve městě Kafarnaum jako zásadní zjevení Boží slávy, jako událost razantně jiné závažnosti než vše, co se Ježíše týkalo předtím.

   Evangelista Lukáš uvádí, že takto otevřeně mluvil Ježíš o Božím království v různých galilejských synagógách vícekrát (4,15), než dal zjevně přednost učení pod širým nebem anebo v domácím prostředí různých zájemců nebo přívrženců – také proto, že jeho další veřejná vystupování v synagógách nebyla už žádoucí ani únosná. V centru Lukášova líčení však demonstrativně stojí na počátku Ježíšova působení právě dvojí vystoupení v synagógách při bohoslužbách, a sice v Nazaretu a v nedalekém sídle Kafarnaum. Je tu Lukášem zachycená Ježíšova vazba na region galilejský: šlo o oblast mimo tehdejší mocenská a kulturní centra, přibližně sto kilometrů severně od Jeruzaléma. Jednalo se o krajinu okolo Galilejského jezera, krajinu viděno dnešníma turistickýma očima nepopiratelně krásnou. Na stránkách Bible se však nenacházíme v čase masového turismu ani cestovních kanceláří. Řekněme alespoň, že Galilea je dosti kopcovitým terénem v něčem připomínajícím naše České středohoří, na tamní poměry není oblastí nikterak neúrodnou, naopak, s dominantním jezerem Galilejským, které evangelistovi Lukášovi připadalo spíše jako moře. Jedná se také o kraj se silným vlivem řečtiny a helénského (antického) způsobu života. Tam leží obec Nazaret, ve které Ježíš prožil dětství a mládí, stejně jako městečko Kafarnaum. Okolo jezera není takových větších obcí zrovna málo, ale jsou to městečka spíše ospalá, žádná velkoměstský ruch tu nelze předpokládat.

   Ježíš tedy přichází do synagógy v Nazaretu, na sobotní bohoslužbu. Evangelista Lukáš poznamenává, že Ježíš byl obvyklým účastníkem sobotních bohoslužeb ("podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy", 4,16) a byl tu vyzván, aby četl z Písma. I z této epizody Lukášova evangelia spatřujeme, že synagóga a synagogální bohoslužba představovaly trochu jiný podnik než nám běžná křesťanská liturgie. Synagóga připomíná i v čase sobotních služeb Božích spíše multifunkční centrum, rušnou schůzi a školu v jednom – místo předem daného liturgického pořádku a notné míry posvátného ticha a zachovávání slušnosti, jak to činíme v našich bohoslužebných obřadech, snad kromě krátkých ohlášek před koncem. To, co lze v sobotu v synagóze zažít, zůstává otevřeno určité míře dialogu, polemiky a také improvizace. Platí však, že aby zde někdo veřejně hovořil a dokonce učil, musel být muž a musel být nejméně třicet let starý.

   Ježíš převezme od synagogálního sluhy, od takzvaného šámeše, svitek Písma – dosti velký dřevěný váleček, na kterém je namotán papyrus s textem. Starozákonní Tóra a prorocké spisy zatím ještě obíhají v židovském lidu právě v této rozptýlené podobě, hlavně na synagogálních válečcích, ne jako jeden knižní svazek, takřečená Bible. Ježíš text začne číst - jde o svitek Knihy Izajášovy. Izajášovo proroctví o zaslíbené budoucnosti, o Božím "milostivém létě", se nyní stal Ježíšovi podnětem k neobvyklému projevu, značně sebejistému, viděno zvnějšku, o tom, že toto Boží milostivé léto není věcí dávné, doslova utopické budoucnosti, jakéhosi "jednou snad"... Právě dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli, říká tu Ježíš (4,21). Sousloví "milostivé léto" my dnes známe pravděpodobně z oblasti dluhů a exekucí: znamená vyhlášení dluhové amnestie, možnost uznat někoho za bezdlužného, ačkoli je prozatím obtížen dluhy a zarmucující nutností své dluhy splácet. Takto už však bylo v různých souvislostech "milostivé léto" vyhlašováno v evropském středověku i v hebrejském starověku. Vše je odpuštěno, vše, co bys měl správně splácet ještě dlouho a možná to také nikdy nesplatíš, to je nyní amnestováno a udělá se za tím tlustá čára; je na tebe od nynějška pohlíženo jako na bezdlužného a bez závazků. Ježíš tu použil slovo z Izajášova proroctví pro své vlastní zvěstování Božího království: Bůh je jedinečně blízko, od nynějška tak nepředstavitelně blízko a nechce vás shrbené pod tíhou viny a bloudění, ale činí vás tímto obnovené, nevinné, formované Božím odpuštěním a občerstvením. V této dimenzi lásky a blízkosti se nyní má odehrávat vše mezi Bohem a jeho dětmi, vyhlašuje tu v synagóze nazaretské Ježíš. On sám přináší tuto zvěst, on sám otevírá tento nový věk, novou epochu dějin spásy (srov. 4,22).

   Podobná rétorika nebývá v synagógách běžně slýchána – toto do značné míry autoritativní a zvěstné vyhlášení naplnění proroctví Božího a otevření nové epochy, kdy Bůh přichází za svým lidem jinak a těsněji než dříve... Synagogální posluchači se nad tím také nestačí pozastavovat: tím spíše, že tohoto zvěstovatele a proroka Ježíše znají jako syna svých sousedů a kluka, který si kdysi hrával tady v Nazaretě kousek od synagógy na dvorku: Všichni (…) se divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. A říkali: "Což to není syn Josefův?" (4,22) Nicméně Ježíš, připomínající zároveň různé starozákonní motivy, projevuje ovšem nebývalou skepsi, co se týče schopnosti židovského národa přisvojit si toto nové závažné poselství, nebo rozhodně přisvojit si ho většinově. Nikdo není doma prorokem, říká zároveň Ježíš (4,24) a ještě připomíná dobové rčení: Lékaři, uzdrav sám sebe (4,23) – jízlivou lidovou pochybnost nad tím, že někdo, kdo jiné učí, jak blaženě žít, se sám může zmítat v nesnázích a konfliktech. Už tu se otevírá možnost, později po praktické stránce naplňovaná apoštolem Pavlem, že Kristovo evangelium o Božím království pravděpodobně bude zdařileji uchopeno spíše nežidovskými národy, těmi, které židé hanlivě nazývali "pronárody" (gójim) než samotnými židy. Ježíš ne náhodou připomíná zvěstné příběhy o vdově ze Sarepty a o Námanu Syrském (4,26-27), protože tyto příběhy ukazují zvláštní přízeň prokázanou Hospodinem právě mimožidovským ženám a mužům. – Ježíšovo vyjadřování a zvěstování je tolik negativní vůči židovství a vůči tradiční víře otců, že je ze synagógy vyhnán a téměř lynčován, téměř zabit ma samém začátku svého veřejného působení. (4,29-30)

   Trochu podobná mela se přihodila ve stejné době a vlastně ještě předtím (4,23!) v jiné synagóze, v blízkém Kafarnaum na břehu Galilejského jezera. Ježíš tu – zdůrazněme, že v čas sobotní – uzdravuje posedlého: přímo v synagogálním prostoru. V čase bohoslužby se v kafarnaumské synagóze nacházel pomatený muž, jehož mysl zatemnil zlý démon. Ježíš tohoto zlého ducha exorcistickým konáním vyhnal, aby tento démon či dybbuk ještě vyznal, skučivě a nenávistně, že je Ježíš posvěcencem Božím (4,34) a že i tento duch zla a nemoci sám ví, komu podléhá. Důležité v této souvislosti zůstává, že uzdravování v sobotu důležité směry židovského náboženského a právního uvažování, například farizejství, zapovídaly (srov. Lk 13,14). Vidíme tu starověký obraz světa v celé jeho kráse: přítomní nerozporují, že se stal zázrak, nebo každopádně velmi rychlé, náhlé a běžným způsobem nevysvětlitelné uzdravení dlouhodobě nemocného, či posedlého. Podstatnější je pro ně legitimita tohoto zázraku: to, jakou mocí a v čím jménu kdo tento div činí, pochází-li tento zázrak z dobrého nebo ze zlého. Neběží tu o naše osvícenské a vědecké otázky, na které bychom se my ptali především. Boží Syn tu oslaví Boží den, šabbat, tím, že zachrání nemocného posedlého (my za původním nemocným stavem tohoto posedlého můžeme klidně vidět třeba těžkou schizofrenii). Je to vůbec první z mnoha Ježíšových uzdravujících zázraků líčených Lukášovým evangeliem, a doprovází tento div Ježíšovo jasné sdělení pronesené už předtím v synagóze nazaretské: "Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy." (Lk 4,18-19)

   Tyto děje z evangelia o Ježíšově projevech v některých synagógách galilejských ukazují, že Ježíš sice vyrůstal v prostředí a ve zbožnosti židovské, ale už od počátku se od tradičního židovství dalekosáhle emancipoval. Využil motivy a výrazové figury proroka Izajáše i vyprávění o prorocích z První a Druhé knihy královské, aby na pozadí jejich sdělení vystavěl své vlastní jedinečné pozvání ke spáse. Pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti, říká Ježíš (4,24). Ale to přece pod zorným úhlem věčnosti nemusí vadit – bude tedy vítán jinde než ve své vlasti! A třeba všude jinde než ve své úzké domovině, třeba v celém světě: do té míry univerzální poselství přináší. Amen. 

  KÁZÁNÍ O HAŠTEŘENÍ NA MOJŽÍŠOVĚ SESLI 

  26. května 2024 

   Základ kázání: Mt 23,1-7 (Další liturgická čtení: Dt 34,5-12 a 1 Tm 4,10-16) - vše v Českém ekumenickém překladu

Tehdy Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům: 

"Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. 

Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. 

Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. 

Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně,

mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách,  

líbí se jim, když je lidé na ulicích zdraví a říkají jim 'Mistře'..." (Mt 23,1-7) 

   Sestry a bratři,

   možná si vzpomínáte, jak Kristus během poslední večeře nahlas předpověděl, že bude zrazen jedním ze svých důvěrných společníků, jedním z dvanácti apoštolů. A oni se znepokojeně vyptávají: "Jsem to snad já, Pane?" (Mk 14,19; Mt 26,22) Jsem to snad já, Pane? Takto se ptám sám, teď, kdy jsem přečetl kousek Ježíšovy řeči k zástupům i jeho učedníkům (Mt 23,1).

   Ano, toto Ježíšovo slovo bylo proneseno také proti nám. Proti nám, profesionálům duchovního života, proti diplomovaným teologům, proti nám, kteří se rozvalujeme na Mojžíšově stolici.

   Chybuje a hřeší ten, kdo neumí ze slova Písma zaslechnout i to pohoršlivé; i to, co zklamává jeho naděje z tohoto světa a jeho sebelásku. Kristus je tomuto světu kamenem úrazu, budiž. I ti, kteří si říkají křesťané, kristovci, ovšem čítávají evangelium s velikou a nejednou i úmyslnou slepotou k jeho ostnům. Nechtějí stanout před soudem Kristovy řeči, nedobře se jim připouští, že jsou v neprávu. Neradi se ukazují před Bohem nazí jako Adam s Evou. Zacpávají si uši a nechtějí slyšet ostrý a soudící hlas Písma proti sobě. S obdivuhodnou setrvačností a někdy vyloženou nejapností pominou či křečovitě přeznačí v Písmu i jeho velmi závažná slova a důrazy, jen aby si mohli uchovat své staré lidství nedotknuté. Evangelium smí do jejich existence vstoupit jen potud, aby jejich sebelásku, jejich dávné i nedávné přešlapy, jejich předsudky, jejich plány, nápady, zášti a negace nechalo ohleduplně nedotčené.

   Drahé sestry, drazí bratři – my teologové zdaleka nebýváme nejmenšími v tomto umění neslyšet hlas soudu z evangelia. Pokud třeba čte bratr písmák Bibli redukovaně, kulhavě, bez vnímavosti a otevřenosti, je to politováníhodné. Jestli čte Písmo profesionální teolog léta školený v tom, co římští řečníci nazývali ars intepretandi (umění výkladu) a čte ho buď skleroticky, nebo si přitom lže do kapsy, je to hříšné počínání. Nedobré a povážlivé užití svěřené hřivny; promarnění nebo zneužití nástrojů, kterými nás mělo vybavit bohoslovecké školení. Nebo je to vnitřní, osobnostní nedostatečnost. Máme-li připustit se středověkými mistry, že teologie je královnou věd a my jsme byli pozváni k jejímu provozu, měli bychom také vědět, že profesní etika těch, kdo mají přístup ke královně věd do jejích královských komnat, klade nutně výjimečné a ostré nároky. – Nechuť dostavit se na soud evangelia, neochota před hlasem evangelia zahlédnout sebe v neprávu – to je zmaření. Protože jedině takto, pokoření a zostuzení v naší životní nepravdě můžeme přijmout milosrdenství jakožto konečný rozsudek soudu evangelia.

   Jednou z nejčastějších a přitom nejzákeřnějších nepoctivostí, které se lze při četbě Písma dopustit, je odkázat slova Písma času před dávnými tisíciletími a zatvrzele odmítnout jejich nadčasový dosah. Ježíš ve své řeči napadá zákoníky a farizeje. My nepatříme k židovským učencům v jarmulkách, nejsme členy frakce farizeů, která hrála roli v judském veřejném životě v časech Piláta Pontského – výrok evangelia nás tudíž nezasahuje, míří na někoho jiného než na nás. V době americké války Severu proti Jihu, v čase sporů o křesťanský postoj k otroctví černochů byly jižní státy plné ctihodných a slušných lidiček, kteří měli za to, že vše, co píše apoštol Pavel v Listu Filemonovi o bratrství pána a otroka, řeší prostě nějaký jednotlivý problém týkající se jistého dávného Filemona a jeho otroka Onezima. Pouhý jeden problém, který se odehrál kdesi v daleké řecké oblasti v prvním století po Kristu: nic, co by mělo oslovit nás v současnosti a přispět k proměně našeho chování. I když je dlužno říci, že snaha oddělit v Písmu jeho dobově a časově omezený aspekt a vyjít vstříc jeho věčnému poselství, Božímu Slovu, představuje legitimní a chvályhodné teologické počínání – stává se však, jako všechny užitečné nástroje zneužitelným, ocitne-li se v rukou hříchu, nedobrých a nečistých záměrů.

   A tak připusťme, že jsem to také já, koho mají šlehy Ježíšových slov zasáhnout, já a mí kolegové kazatelé a teologové a nechme si líbit drsnou a sžíravou karikaturu, kterou nám uštědřil Pán světa. Když se tedy zástupům chudých, neučených a netitulovaných o našich cechovních kolezích řekne (Mt 23,3): "Dělejte tedy a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale neřiďte se podle jejich skutků," cítíme, že se nám tu možná uštědřuje pálivější lepanec, než kdybychom slyšeli: "Bijte je, nikoho neživte!" Naslouchejte jejich slovům, pokynům, výkladům, sděluje Ježíš, berte všechno jejich řečnění hluboce vážně, ale tyto samotné mistry a mistříčky, doktory a doktůrky vážně neberte. A neberte je vážně právě proto, že tito rabíni, páteři, fráteři a bratrové faráři nejednou nad vším, co vám káží, uvnitř sebe samých mávli rukou. Ani oni často nevěří tomu, co vám napovídali. – Zasedli na Mojžíšův stolec, usmívá se Ježíš… A my tu nemůžeme přehlédnout a přeslechnout držkatou narážku na naši teologickou titěrnost. Tam, kde trůnil sám jediný Mojžíš-dárce Zákona, tam se teď mačkají zadnice početných a nespočetných malých Mojžíšků. Dělají všechno pro to, aby se na zákonodárné stolici co nejpohodlněji uvelebili a aby z privilegovaného místa vystrkali všechny kolegy nevítané a osočované. Kdo chce, může tu vidět proroctví malosti, ješitnosti, nenávisti a také církevních nebo univerzitních bojů, které teologové odjakživa mívali tak rádi, o to více rádi, oč méně museli sdílet hmotné starosti s obyčejnými, s těmi, se kterými se Ježíš tolik zastavoval a zahazoval. (Lutherův přítel, reformační teolog Philipp Melanchton si krátce před smrtí povzdychl: "Doufám v brzké útočiště v milosrdném Pánu Ježíši Kristu, ke kterému nepronikne furor theologicus (zuřivost teologů)." Oč menší je dar a přínos těchto malicherných Mojžíšových samozvaných nástupců oproti Mojžíšovi samému, oč méně požehnání a přiblížení Bohu nesou oproti sinajskému Mojžíšovu Zákonu jejich lidské nálezky a teologické šplechty, o to ješitněji lpí na atributech své moci, na pohodlném životním standardu, o to ješitněji trvají na tom, co jim podle jejich hlediska právem náleží. Takový zákoník, který klátí nohama na stolici Mojžíšově, málo ví o tom, jak se cítí zdravotnice, která už patnáctým rokem každé všednodenní ráno vstává ve čtvrt na pět. Málo si na své pěkné faře připouští, jak mnoho kombinačního umu a důvtipu stejně jako odříkání musí tato sestra vynaložit, aby umořila své náklady na bydlení a uživení, aby vychovala své dítě a zvládala zaměstnání tak, jak se od ní očekává. S takovou ženskou samozřejmě správný Mojžíšův následovník na mojžíšovské stolici neumí ani věrohodně mluvit, nedovede jí naslouchat, nedovede s ní počítat ve svém kázání a tím méně ve své intelektuální reflexi. A jestli snad přece, tedy nanejvýš tak, že si před kolegy faráři zasakruje na venkovské balíky plné frustrace a zahořklosti. "Rádi obsazují přední lehátka na hostinách a první sedadla v synagógách, a mají rádi, když je na veřejných prostranstvích lidé zdraví a oslovují rabbi." (Mt 23,6-7.) A třeba jsou také rádi, když mohou vycházet mezi lidi v dobrém obleku, ve slušivé kravatě a padnoucím saku, vozit se za svými církevními povinnostmi ve fungujícím autě přiměřeném jejich postavení, odpočinout si od pastýřských povinností na týdenní lyžovačce v Rakousku a u středozemních letovisek…

   "Jsem to snad já, Pane?" Jsme to snad my, Pane? "Je-li tomu tak, kdo tedy může být spasen?" (Mk 10,26 par.) – Ježíšův výrok z Matoušova evangelia byl, připusťme, prosloven proti teologům; pomiňme, že jim tu Ježíš říká zákoníci a farizeové. – Budiž, cítíme se jeho slovy obviněni, dotazováni, souzeni. Ale ne tak docela před vámi, odmítači jakékoli profesionality duchovního života z principu; ne tak docela před vámi, nepřátelé teologie jako takové; ne tak docela před vámi, vysmívači jakékoli teologie vždy a všude. Jistě ne před vámi, kteří myslíte, že laik je z této kritiky Ježíšovy předem vyviněn, jistě ne před vámi, kteří naivně myslíte, že hlas lidu je vždycky hlasem Božím. Vy, kteří se cítíte tímto Kristovým výrokem polichoceni ve svých ryze světských preferencích, zalistujte v Písmu, sáhněte si do svědomí a uvažte, jestli se v evangeliu nenalézá slovo, které obviňuje a soudí právě vás. – Je z našich etických dilemat teologů a pastýřů stád Páně nějaké východisko? Naděje? Odvažuji se jí nacházet v dalším pokračování ježíšovské řeči ve 23. kapitole Matoušova evangelia: "Nedávejte si říkat mistři, učitelé, magistři. Kdo je z vás největší, buď služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen…" (srov. Mt 23,8-12) Čteme-li tyto věty Písma, stojí před námi samy o sobě ovšem jen jako nadějné, leč prozatím zavřené dveře. Je na nás, abychom je chtěli otevřít, vstoupit a toto Ježíšovo slovo, toto jeho zaslíbení s jeho pomocí a inspirací žít a uskutečňovat. Učinit ho tělem... Amen.

  SVATODUŠNÍ KÁZÁNÍ O VNITŘNÍM ČLOVĚKU

  19. května 2024

  Základ kázání: Ef 3,14-21 v Českém ekumenické překladu (Další liturgická čtení: Sk 1,1-14 v překladu prof. Františka Žilky a Mt 16,25-27 v překladu Bible Kralické)

Proto klekám na kolena před Otcem, 

od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, 

aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil 'vnitřní člověk' 

a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce 

mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: 

poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.

Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, 

jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.  (Ef 3,14-21)

   Milé sestry, milí bratři, milé církevní společenství,

   Duch svatý, Duch Boží je v přečtených verších Listu Efezským připomenutý jedenkrát, ale v souvislosti velevýznamné: Jako síla, která v nás upevňuje a posiluje "vnitřního člověka" (Ef 3,16). Pěstovat vnitřního nebo chcete-li duchovního člověka je nám jistě velmi třeba.

   Náš vnější člověk žije v tomto světě, žije shrbený pod tíhou zákonů tohoto světa a zakouší strasti, námahu, odcizení a bolest. Ale vše bude dosti jiné, pokud v sobě probudíme k životu člověka vnitřního. Je to Boží Duch, který může tohoto našeho niterného a opravdového člověka v nás probudit, doslova vzkřísit k životu, a to k věčnému životu. I symbolika Kristova ukřižování, pohřbení, posléze pak vzkříšení a nanebevzetí nás ostatně zve tímto směrem.

   Epištola Efezským, která nepochází přímo z ruky apoštola Pavla, se hodně výrazně drží této naší rozbitosti a rozdvojenosti v tomto světě. Jsme součástí světa tohoto, který sám o sobě naprosto nedosahuje ani ideálu, ani důvodu ke spokojenosti. I první čtenáři Listu Efezským byli součástí světa řeckého a římského pohanství a naprosto okolo sebe nemohli na první pohled spatřovat svět, který žije v souladu s vůlí Boží a s pokojem Kristovým. V tomto světě mohli vidět leda rozporuplnou každodennost, pokleslé vládnutí a barevný jarmark všemožných povrchních a nepravých věr, pověr, náboženství a hodnotového chytráctví. Pokud však odemkne dveře našich životů milost Boží daná nám zdarma, otevře se nám posléze úplně jiný svět, úplně jiné vidění, otevřou se uvnitř nás docela jiné a hlubší oči, které za kolísavými ději a zmatečnými zakopáváními světa tohoto nacházejí docela jiný příběh o Bohu a jeho vesmíru. Pokud žijeme v modlitbě, v duchovním usebrání a touze otevřít se Bohu (srov. Ef 3,14), shledáme se i uprostřed zakoušení divného a nespravedlivého světa okolo nás s pochopením, že vše podstatné prýští z pramene Boží milosti: každý nebeský i pozemský rod, říká autor Listu Efezským (3,15).

   Jako by, vážené sestry a vážení bratři, církev pozdější, církev moci nabývající a od chudoby a prostoty prvotního křesťanstva čím dál více se postupně odlepující dělala co mohla, aby novozákonní inspirace o Duchu svatém zamotala k nesrozumitelnosti a zapletla ho do různých podivných staletých spekulací o Trojici a trojjedinosti Boží. Ty se už velmi vzdálily světu ježíšovských evangelií a novozákonních epištol. Myslím, že každý, kdo s dostatečnou pokorou k textu Nového zákona a s vnímavostí vůči poselství biblických spisů chce slyšet zvěstování o Duchu svatém, vidí, jak málo chce hlas těchto biblických spisů pochopit Ducha svatého jako nějakou svébytnou osobnost odlišnou od Boha Otce i od Božího Syna Ježíše Krista. Duch Boží tu představuje projevování Boží, dílo a živost Boží, které je rozněcováno Bohem samým i v nás a v našem konání. Prosím (modlím se), píše autor Epištoly Efezským, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil 'vnitřní člověk' a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích. (3,15-17) Ve svém Duchu – svatém Duchu – nás Bůh zmocňuje a otevírá, aby náš vnitřní zrak viděl; abychom za rubem těchto vetchých pozemských záležitostí zahlédli to podstatné. List Efezským zde mluví častěji o "tajemství" (to mystérion): zmocní-li se nás Bůh, povzbudí-li nás a dá-li naší víře růst Boží Duch, smíme vidět ve všemožných obyčejnostech, dokonce i bolestech a zkouškách tohoto světa propastné Boží hlubiny. Neboli, slovy epištoly – pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. (3,18-19)

   Mluví-li novozákonní křesťanské texty o poznání, jako například zde, neběží o "poznání" jakožto nějaké teoretická vědomost týkající se řádu věcí; poznání je prvotním křesťanům, ale vůbec starověkému Řecku něčím značně praktickým nebo přinejmenším nesporné praktické souvislosti a důsledky majícím. Nejde o to vědět, jde o to žít. To, že jsme správně poznali, lze prokázat jenom moudrým životem naplněným pravdivým poznáním. Takový poznáním vedený život má Boha vyjevovat a ukazovat Boží hloubky druhým. V perspektivě zvěstování o Kristu, které přináší Epištola Efezským, se toto poznání hlubin a nevýslovného bohatství přítomnosti Boží (srov. 3,20) projevuje láskou. Pisatel Listu Efezským se modlí a žehná vám všem, abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími (…) poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží (3,17-19).

   A to už je, vážení a milí, slovo o poslání církve. Hloubky Boží máme usilovat sdílet s druhými. Druhé máme svým poznáním, svým životem žitým z hlubin Božích obdarovávat a sami od ostatních máme být podpíráni a obdarováváni. List Efezským velmi mnoho, ba přímo zásadně mluví o církvi, o společenství věřících. Nechápe však církev (naštěstí!) jako nějakou organizaci, jako duchovenský aparát nebo nějaké dogmatické podmínky či věrouku: v tomto zůstává prastará Epištola Efezským velice moderní a zároveň velice nadčasová. Církev je zde, ve vizi Listu Efezským, neomezená prostorem, věkem, tradicí ani úzkými pozemskými formami komunitními a organizačními. Církev je, abych tak řekl, definována Bohem a tajemnými, přímo mysterijními Božími úradky. Chápe se tu církev jako společenství duší, těch, které definoval jako své děti sám Bůh, duší, které On svou milostí vyvolil za křesťany. Křesťan a součást věčné církve je ten, na koho Bůh vylil zdarma živou a občerstvující vodu své milosti, bez ohledu na staletí, bez ohledu na konfesi (na církevní příslušnost), bez ohledu na povolání, vzdělání a pozici uvnitř pozemských poměrů. Křesťan, kterému je elementárně srozumitelné mystérium Boží, ví, že souvisí s jinými křesťany, že patří do zástupu duší a je společně s tímto zástupem součástí Boží věčnosti. A tento zástup Božích dětí napříč věky považují vyznavačské verše epištoly za tělo Kristovo, za nadčasovou církev.

   Poznání těchto Božích tajemství (raději řekněme v duchu řečtiny Listu Efezských: mystérií) patří mezi konání Ducha svatého. Amen.

   KÁZÁNÍ O LASKAVOSTI V CÍRKVI

   12. května 2024

   Základ kázání: Ř 14,1-13 v překladu Jeruzalémské Bible (Další liturgická čtení: Lv 19,18 v překladu Jeruzalémské Bible a Mt 7,1-5 v překladu prof. Františka Žilky)

K tomu, kdo je slabý ve víře, buďte přívětiví a hleďte se nepřít o různých názorech. 

Někdo má za to, že může jíst všechno, zatímco slabý jí pouze zeleninu: 

ať ten, kdo jí, nepohrdá tím, kdo nejí, a ať ten, kdo nejí, nesoudí toho, kdo jí; Bůh jej přece přijal. 

Kdo jsi ty, abys soudil cizího služebníka? Ať stojí nebo ať padá, týká se to pouze jeho pána; a on ostatně zůstane stát, neboť Pán má sílu, aby ho podepřel. 

Jeden dává přednost některému dni před jiným; druhý je pokládá všechny za stejné: ať se v tom každý drží svého úsudku. 

Ten, který má ohled na různé dny, dělá to pro Pána; a ten, který jí, dělá to pro Pána, protože vzdává Bohu díky. A ten, který nejí, dělá to pro Pána a vzdává díky Bohu.

Nikdo z nás totiž nežije sám pro sebe, jako nikdo sám pro sebe neumírá;

žijeme-li, žijeme pro Pána, a umíráme-li, umíráme pro Pána. Tedy v životě i ve smrti náležíme Pánu.

Vždyť Kristus zemřel a vrátil se k životu, aby byl Pánem mrtvých i živých.

Ale proč bys měl ty soudit svého bratra? A proč bys měl ty svým bratrem pohrdat? Všichni totiž předstoupíme před Boží soud, 

neboť je psáno: Jako že žiji, říká Pán, každé koleno se přede mnou skloní a každý jazyk vzdá Bohu slávu. 

Tak tedy každý z nás vydá Bohu počet sám za sebe.  

Přestaňme tedy soudit jedni druhé: usuďte spíš, že se před vašeho bratra nesmí klást nic, co by způsobilo, že klopýtne nebo padne. (Ř 14,1-13) 

   Milé sestry, milí bratři,

   že na sebe máme být v církevním společenství hodní, to zřejmě pociťujeme jako Bohem doporučované sami už teď. Nechme si to však říct ještě apoštolem Pavlem, který na téma ohleduplnosti, citlivosti a tolerance naší vzájemné jinakosti zanechává ve čtrnácté kapitole Listu Římanům výzvy značné vřelosti i hloubky. Nevím o jiném novozákonním textu, který by takto důsažně a obsáhle pověděl, jakou laskavost jsme v našich srdcích povinni vůči svým sestrám a bratřím ve sboru nacházet, jakkoli to samozřejmě ne vždy bývá snadné. Text tu velmi brzdí blouznivou vnitrosborovou netoleranci a semknutost, jakou ještě dnes vídáme – příliš často – u různých útočných vyznavačských církví, které myslí, že je zdravé, když v křesťanském sboru budou všichni zastávat stejné věroučné důrazy a budou je zastávat militantně. Vlezlé disciplinování někoho, kdo se mnou sedává v kostelní lavici a despekt k jeho udánlivě chabé víře zůstávají duchu Pavlových odstavců jaksepatří vzdáleny: Kdo jsi ty, abys soudil cizího služebníka? Ať stojí nebo ať padá, týká se to pouze jeho pána; a on ostatně zůstane stát, neboť Pán má sílu, aby ho podepřel. (Ř 14,4)

   Pavel píše tyto řádky do Říma, jsou součástí obsáhlé epištoly psané římským křesťanům. Pavel píšící Římanům je nyní v jiné pozici, než když psal ostatní svá dopisová pojednání. Nyní věnuje svůj dopisový traktát křesťanské obci, kterou osobně zatím nezná, natož aby ji dříve zakládal nebo ovlivňoval vlastním pastýřským působením. Píše do Říma z daleké řecké oblasti, ostatně v řeckém jazyku, který byl v Římě běžně znám. Podle všeho poměry v římském křesťanském shromáždění i problémy, které se zde řeší, zná v některých ohledech náš Pavel poněkud mlhavě. Pro svůj výklad o bratrské ohleduplnosti k cítění druhých křesťanů ve sboru volí Pavel určitá témata, která jsou dobově kontroverzní, ale přinejmenším ten první Pavlem použitý příklad hrál v římské oblasti nanejvýš okrajovou roli. "...Hleďte se nepřít o různých názorech. Někdo má za to, že může jíst všechno, zatímco slabý (ve víře) jí pouze zeleninu." (Ř 14,1-2) Vida, nacházíme tu svědectví o jakémsi starověkém vegetariánství! Není ničím zcela novodobým. Tento postoj ke stravě na první pohled ukazuje na židovské strávníky, kteří se v některých poměrech nesnadno dostávají k rituálně čistému masu (tzv. košer) a proto se raději drží, přinejmenším v určitých časech a situacích, jenom rostlinných pokrmů. Nad ritualizované předpisy o dovoleném či nedovoleném jídle ve smyslu židovských košerových předpisů by se ovšem křesťan měl správně povznést, ukazuje jinde i tady apoštol Pavel. Křesťan se již rituálními předpisy židovskými o čistém a nečistém pokrmu nemá nechávat spoutávat; u křesťanů židovského původu však toto opouštění dávných tradic otců nebylo a nemohl být zcela přímočaré. Novozákonní historikové a teologové však v této souvislosti poukazují na ještě v Pavlově době, v prvním století našeho letopočtu, přítomný vliv takzvaných novopythagorejců i jiných podobných do značné míry filosofických a mysterijních tradic Řecka. Tato učení, i když nesena spíše ústním podáním, také v antickém období zamítala konzumaci masa i živočišných produktů, s ohledem na víru ve stěhování duší. Duše lidské se mohly dle tohoto tradovaného přesvědčení vtělovat do zvířat a naopak. Ve zvířatech proto novopythagorejci, vedeni vzorem filosofa a matematika Pythagora, spatřovali vtělení dřívějších lidí a nedovolovali proto zvířata zabíjet a jíst. Ještě u gnostiků žijících v generacích po Kristu a po Pavlovi nacházíme ozvěny tohoto pojetí. O něco bližší nám asi bude jiná Pavlem zmiňovaná kontroverze sborového a křesťanského života prvotní církve, totiž jakési spory nebo nesoulady týkající se svátků a jejich svěcení: "Jeden dává přednost některému dni před jiným; druhý je pokládá všechny za stejné: ať se v tom každý drží svého úsudku." (14,4) Zde můžeme načapat zase vliv starožidovských diskusí o svěcení soboty, o sobotním klidu, takřečeném "šabatu"; o tom, jak moc je třeba odlišovat denní režim tohoto "sedmého dne" od dnů jiných, jakých činností je pro sobotu třeba se vzdát. Urputné spory o svěcení sobotního klidu se na stránkách Písma hojně vedou mezi Ježíšem a farizeji.

   Milé sestry a milí bratři, milí přítomní, vidíme zřejmě Pavlem zmiňované spory o sváteční dny i o dovolené a nedovolené pokrmy jako dnes už muzeální a překonané otázky. Stěží by se v současné době hledal někdo, kdo by spory, jaké kolem sebe v církevním životě pozoruje apoštol Pavel, považoval za ožehavé a stále na své definitivní věroučné řešení čekající. Církevní spory pozdějších dob se točily kolem rozličných jiných otázek: kolem vztahu Otce, Syna i Ducha svatého uvnitř Svaté Trojice, okolo vztahu skutků a víry ve středověkém a luteránském období. Později pak ohledně inspirace a neměnnosti starozákonních biblických textů v moderní době, v době převratných vědeckých objevů týkajících se geologického vývoje Země a evoluce přírodního druhů včetně člověka. Domnívám se, že v dnešní době se církevní společenství štěpí dokonce na ještě malichernějších záležitostech, s hloubkou Boží věčnosti a spásy zcela nesouvisejících: v našich hašteřivých Čechách na otázkách kulturních válek, na otázkách sexuality a náležitého modelu rodiny, ale často i na záležitostech zhusta provozních, peněžních, i na otázkách, kdo je správný či špatný prezident, správný či špatný premiér, na otázkách týkajících se poměrů ve státě a ve světě a na podobných hádkách o kozí chlup. Čím je předmět nesvornosti malichernější a od záležitostí nejvyšších a univerzálních vzdálenější, tím bývají hádky lítější. Pavel apoštol podobné hádavé a sočivé atmosféře v církevním společenství hledí předem zamezovat: "Buďte přívětiví a hleďte se nepřít o různých názorech." (14,1). Vztah mezi časností našich poměrů a Boží věčností je impozantní, ukazuje Pavel; Bůh je Pánem nad všemi otázkami dočasnými i tradičními – všechny jednostrannosti, všechna dobová zkreslení i omyly se stávají rozřešenými ve věčné a živé náruči Boží. Je psáno, cituje Pavel z Izajášova i jiných izraelských proroctví, jako že žiji, říká Pán, každé koleno se přede mnou skloní a každý jazyk vzdá Bohu slávu. (Ř 14,11; srov. zvláště Iz 49,18; 45,23). A ještě Pavel vyznává: Vždyť Kristus zemřel a vrátil se k životu, aby byl Pánem mrtvých i živých. (Ř 14,9) Máme tudíž mít na zřeteli Boží velikost, Boží univerzalitu a věčnost, náruč Boží, která je do té míry propastně bohatá, že pojme a přijme všechny naše omezenosti a jednostrannosti. Jsou to veskrze naše omezenosti, je to naše přízemní lidskost a ne láskyplná Boží věčnost, která má potenciál zažehávat spory v církevním životě. Všichni předstoupíme před Boží soud, připomíná Římanům i nám v této souvislosti Pavel (14,10) a všechny naše postoje, názory, ideologie a nesnášenlivosti před Boží soud předstoupí spolu s námi.

   Zůstává ovšem zajímavé, milí přítomní, do jaké míry apoštol Pavel nevnímá různé navyšování věroučných požadavků, omezení a různou věroučnou atletiku jako projev síly víry, ale naopak tyto snahy vnímá jako projev slabosti víry. Ty, kteří kladou na sebe i na druhé různé asketické nároky, jedí z věroučných důvodů jenom zeleninu anebo dělají všemožné důležitosti se svátky a posvátnými dny, ty šetrně nazývá slabými ve víře (14,1). Ten, kdo je silný ve víře, vidí Boží přítomnost živou a intenzivní, jeho víra je jednoduchá a průzračná jako skleněná tabulka, abych použil přirovnání mystika sv. Jana z Kříže. Nepotřebuje se taková víra utápět v malicherných výhradách či omezeních. Silný ve víře zkrátka ví, že – slovy Pavlovými – nikdo z nás (...) nežije sám pro sebe, jako nikdo sám pro sebe neumírá; žijeme-li, žijeme pro Pána, a umíráme-li, umíráme pro Pána. Tedy v životě i ve smrti náležíme Pánu. (14,7-8) Právě však proto, že dosáhl zralosti ve víře, nesoudí náležitý kristovec víru svého bližního. Respektuje, že víra druhého souvisí s jeho osobitou životní zkušeností, odlišnou od vlastní. Ví, že Pán Bůh ke každému promlouvá jinak. Zralý křesťan ("silný ve víře", chcete-li), nesoudí druhého, bližního svého, právě proto, že se ho víra bližního ani přímo netýká: Kdo jsi ty, abys soudil cizího služebníka? Ať stojí nebo ať padá, týká se to pouze jeho pána; a on ostatně zůstane stát, neboť Pán má sílu, aby ho podepřel. (14,4; srov. též 14,10). Nemiluje proto křesťan, nebo nemá milovat, sporů a rozporů se svým bližním, protože má chápat, že i ten druhý, snad i v čemsi jinak věřící spolukřesťan, osobitě, po svém, projevuje úctu našemu společnému Bohu (14,6). Nemáme druhému činit jeho víru těžší, nemáme být pro druhého břemenem, zátěží, někým, kdo druhému nesnadnost žití dle Božích přikázání ještě komplikuje. Přestaňme tedy soudit jedni druhé: usuďte spíš, že se před vašeho bratra nesmí klást nic, co by způsobilo, že klopýtne nebo padne. (14,13) Amen. 

KÁZÁNÍ O NANEBEVSTOUPENÍ KRISTA

5. května 2024

 Základ kázání: Lk 24,46-53 (Další liturgická čtení: Oz 6,1-3 a 2 Kor 5,16-21); všechna liturgická čtení zazněla z Českého ekumenického překladu

Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; 

v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. 

Vy jste toho svědky. 

Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti." 

Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; 

a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. 

Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, 

byli stále v chrámě a chválili Boha. (Lk 24,46-53) 

 

  Milé sestry, milí bratři, 

  církev liturgicky odlišuje vzkříšení Krista a jeho nanebevstoupení. To je třeba zdůraznit proto, že nám na dveře klepe svátek Kristova nanebevstoupení. Připadá na následující čtvrtek; naše liturgie ho stanovuje na čtyřicátý den po neděli slavící Kristova vzkříšení. A ještě zanedlouho nato, padesátý den po Neděli Vzkříšení, nastane slavnost seslání Ducha svatého neboli Letnice, čímž se velikonoční liturgické období definitivně uzavírá.

  Tyto zvyklosti liturgického kalendáře nejsou tak docela biblické, ale pobiblické. Vykrystalizovaly až během dalších staletí církve, nebo raději řekněme církví, protože jiné církevní tradice, stojící mimo náš západoevropský okruh, s těmito památečními dny tradičně zacházejí jinak. Mám na mysli hlavně církve Blízkého Východu a koptskou církev egyptskou. Nemám příliš rád, když se křesťanská duše a křesťanská víra stávají služebníkem církevního kalendáře. Bůh je stále vždy tentýž a věčný, stojí nekonečně vysoko nad liturgickým kalendářem, jak říká Písmo: Jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. (2 Pt 3,8) Přesto se lze nechat vést v něčem i podněty církevního liturgického kalendáře středověkého původu, kalendáře dalekosáhle předcházející vznik naší stoleté církve, protože nás tento liturgický řád nejednou přivádí k podnětům, na které bychom sami tak docela nemuseli připadnout...

  Takzvané Apoštolské vyznání víry, hymnický text, který asi od šestého století vyslovuje ve zkratce víru církve, říká: (Ježíš Kristus, Boží Syn) "třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odtud přijde soudit živé i mrtvé". Jednou a jedinečnou událostí pro církev je Kristovo vzkříšení ze skalního hrobu za městem Jeruzalémem a jeho zjevení se ustrašeným učedníkům. Jinou věcí však je, že Kristus učedníky někdy poté vyvedl ven z města Jeruzaléma, kamsi na širé mimoměstské pláně – evangelista Lukáš píše, že šlo prostranství u vesnice Betanie blízko za Jeruzalémem – a tam od nich byl vzat do nebe, Bohem nesen kamsi do daleka, do vysoka, do duchovní nehmotné a mimosvětské říše. Kristus je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. (Lk 24,50-51) Kristus se tedy ztrácí našim očím v žehnající pozici, jeho žehnání společenství má být tím posledním, co si z Ježíše Krista mají učedníci pamatovat. K tomuto Kristově nanebevstoupení dochází dle Lukáše v Betanii, v obci, ke které už Ježíš za svého pozemského putování míval důležité vztahy, žily zde sestry Marie a Marta se svým bratrem Lazarem z hrobu vzkříšeným, právě odtud přijíždí Ježíš na oslu do jeruzalémských bran nedlouho před svým ukřižováním. Samotný název obce Betanie, hebrejsky "béjt ání", přeloženo zhruba "dům chudých, dům chudoby, osada soužení", tu má symbolické významy – právě tam, na místě bolesti, strádání a chudoby je Ježíš oslaven, triumfálně se k němu Bůh přizná a uvádí ho před očima jeho věrných do své nebeské říše.

  Biblické texty se řečí o Kristově nanebevstoupení pokoušejí vyslovit obtížně vyslovitelné, nebo vůbec nevyslovitelné, řeči se vzpírající obsahy. První křesťanské generace ani evangelia nepsaly, vyslovovaly poselství Kristova vítězství nad smrtí tajuplnými odkazy na Kristovo "vyvýšení" či "oslavení". Nejde zde o naši provozní a navyklou každodennost, ale o hraniční zkušenost vymykající se přesnému podání a jakémukoli určitějšímu, suverénnějšímu vyslovování v jazyku. Kristovým nanebevstoupením něco důležitého končí a něco jiného začíná. Končí pozemské dílo Ježíšovo; končí jeho příběh zde na zemi. Jak prohlásí poněkud mnohoznačně apoštol Pavel, ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. (2 Kor 5,16) (Po lidsku, přesněji "po tělesném způsobu" tedy již Krista neznáme – slovy apoštola Pavla.) Naprosto však my, společenství věřících, jak nás v evangeliu reprezentují apoštolové a první učedníci Krista, nezůstáváme opuštěni. Kristus je s námi nadále přítomen, a bude přítomen až do skonání světa, v rovině duchovní (srov. též Mt 28,20). Stále s námi je a zůstává přítomno jeho žehnání, gesto požehnání, se kterým byl od učedníků Kristus vzat na výsosti, unášen jejich tělesnému zraku a tělesné přítomnosti. Vzkříšený a na nebe svým nebeským Otcem Bohem vzatý Kristus přislibuje ještě svým věrným svou přítomnost skrze Ducha svatého: Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti. (Lk 24,49)

  Jak bylo již řečeno: cosi končí, ale jiné podstatné věci započínají. Kristus zůstává se svým stádem v blízkosti duchovní. Vyzývá ty, kdo chtějí slyšet, pravou církev tedy, k pokračování ve svém dílu a k započetí osobitého díla vlastního. Ve jménu Krista Vzkříšeného se bude, jak ustanovuje Ježíš, od nynější chvíle zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky. (24,47-48) Neboli: nastává epocha, nastává věk nového začátku, nejen pro nedaleký Jeruzalém, ale pro všechny, jejichž duše jsou otevřeny tomuto novému začátku, Božímu začátku, Božímu "létu milostivému", smazání dluhů, promlčení hříchů, překonání bloudění a vyřešení dosavadních rozporů nevíry a vzdálení se od Boha. A vy, milí apoštolové, milí moji následovníci, říká Ježíš při příležitosti svého oslavení, vy jste toho svědky. Svědky... Osvoboďme se nyní od tohoto církevní liturgií poněkud inflačního a významově zahlazeného užívání slov "svědek", "svědectví" a nechme na sebe přímočaře dopadnout celou váhu takového slova. Apoštolové a církevní společenství beroucí věci Boží vážně mají se tedy stát svědky této Ježíšovy vůle. Mají zvěstovat všem, kdo naslouchat chtějí i těm, kdo naslouchat zatím nechtějí anebo nemohou, toto Boží dalekosáhlé "odpuštění hříchů" a možnost nové existence na dlani Boží. A učedníkům ukládá vzkříšený a nanebevzatý Ježíš úlohu stát se svědky tohoto nového poselství, poselství, které má proměnit poměry v našich duších i poměry v našem světě. Svědek není zde zdaleka jenom svědek, jak ho chápou soudobá policejní nebo soudní vyšetřování, svědek jako někdo, kdo může uvést jakési zajímavé detaily nějakých vyšetřovaných a projednávaných dějů, kterým byl, třeba i náhodně, přítomen. Svědkové, které zde povolává ze svých pozemských učedníků a sympatizantů Ježíš, z učedníků leckdy předtím polovičatých, polovědomých, ochablých a zbabělých, tito svědkové jsou vyhlášeni okamžikem nanebevstoupení samým Ježíšem za garanty, za ručitele oné zvěsti o Božím milosrdenství a o nové Boží blízkosti našim životům. Takto i apoštol Pavel v Druhém listu Korintským naléhá na oslovené adresáty: "V Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!" (2 Kor 5,19-20) Kristovo slovo zve učedníky tehdejší (i všechny učedníky a následovníky Kristovy pozdějších dob a dneška), aby své úloze rozuměli takto: stát se strážci Ježíšova odkazu nikoli ve smyslu zachovávání piety, ale naopak ve smyslu pověření k dalšímu živému a dynamickému rozvíjení evangelia Kristova. A původní řecké slovo "martys", v množném čísle "martyres", polatinštěle pak "martyr", které na stránkách Nového zákona pro svědka a garanta Kristovy Nové smlouvy nalézáme, nechť nám připomene, že Kristus vzkříšený i nyní z pozemských zraků učedníků na nebe odcházející zde očekává svědectví zaručované celým jejich životem, třeba i životem za Kristovu pravdu položeným (neboli "martyriem", v našem smyslu pak "mučednictvím").

  Apoštolové před žehnajícím a od nich vzdalovaným Kristem na pláních za Betanií padli na kolena, píše se v posledních slovech Evangelia Lukášova. Potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha. (Lk 24,52-53) Takto se s námi loučí evangelium. To je jeho pointa, to je jeho pozvání k novému životu Bohem očištěnému a vzkříšenému. Toto naladění, toto nastavení má definovat život křesťanů, Kristových následovníků. Ne snad přímo žít vkleče, ale být životně naladěn v díkůvzdání, ve vědomí nesamozřejmosti a závratnosti Božích darů. Chodit pak po cestách našeho života s velikou radostí (cum gaudio magno), stále být v chrámu a chválit Boha. V modelu života učedníků jsoucích stále v chrámu a tam chrámovými modlitbami chválící Boha nechť se nepřeceňuje návaznost na budovu chrámu jeruzalémského, ze kterého ostatně už brzy nato zůstanou po nájezdu Římanů na Jeruzalém jenom sutiny. Nechť se neabsolutizuje ani role stavby jakéhokoli chrámu nebo kostela, ani toho našeho, pro pravou zbožnost. To, oč v následování Krista běží zejména, je učinit sám náš život chrámem Božím. Ovšem ani role společenství tu není potlačena. Učedníci byli společně, pospolu, stále v chrámu a ve společenství také chválili Boha... Vzkříšený Kristus je sice nadále "tělesně" přítomen na nebesích, kam vstoupil, kam byl Bohem vzat; existuje však zde stále duchovně a skrze Ducha svatého, uvnitř svého Boha chválícího společenství. Stále je přítomen ve své církvi, takto duchovně: mysleme na to zvláště při Večeři Páně. Proměňme zároveň ve smyslu Kristova spasitelného jednání náš život vezdejší v chrám chválící Boha. Apoštol Pavel vhodně Korinťanům připomíná: Vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha – nepatříte sami sobě! (1 Kor 6,19) Toto poselství osobitě vystihuje, budiž řečeno na závěr, také skvělý gruzínský film Pokání režiséra Tengiza Abuladzeho, film doslova přeplněný duchovními, etickými a metafyzickými významy; film, jehož rozpracované natáčení v roce 1982 tehdejší sovětský režim zastavil a zakázal, ale po nemnoha letech ho nově nastoupivší sovětský generální tajemník Gorbačov přikázal dokončit. V posledních záběrech filmu se ptá poněkud mytická, zdánlivě popletená stařenka na ulici hlavní hrdinky filmu, jestli se touto cestou dostane k chrámu. "Tady ale žádný chrám není," odpoví s úsměvem oslovená paní. "To je divné," hartusí stařenka. "K čemu je vůbec cesta, která nevede k chrámu?" Buďme, ve smyslu Kristova nového života, buďme cestou, která vede k chrámu. Staňme se cestou, která druhým ukazuje chrám. Amen.

 KÁZÁNÍ O NEUŽITEČNÝCH SLUŽEBNÍCÍCH 

 28. dubna 2024 

 Základ kázání: Lk 17,7-10 v překladu Jeruzalémské Bible (Další liturgická čtení: Sír 7,17-21 Českém ekumenickém překladu a Ga 3,28-29 v překladu prof. Františka Žilky)

"Má-li někdo z vás služebníka, který oře nebo pase, řekne mu snad, když se vrátí z pole: 'Pojď hned ke stolu?'

Neřekne mu naopak: 'Připrav mi něco k večeři, opásej se a posluhuj mi, dokud se nenajím a nenapiji; pak se najíš a napiješ i ty.'? 

Je tomu služebníku vděčný za to, že udělal, co mu bylo přikázáno? 

Tak i vy: až uděláte vše, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme neužiteční služebníci; udělali jsme, co jsme udělat měli." (Lk 17,7-10) 

  Milé sestry, milí bratři, milí všichni přítomní,

  starověké otroctví je nám dnes do té míry odlehlou institucí, svědectvím o zcela dávných a překonaných poměrech, že mu málokdy rozumíme správně. Příliš se nám do uvažování o otrokářství antiky pletou všemožné dramatické souvislosti jižanských plantáží v Americe devatenáctého století. Myslíme na týrání černých žen a mužů při sklizni cukrové třtiny a tabáku, bičování, sexuální násilí a neuvěřitelné zhovadilosti, které ukazují ať už román Chaloupka strýčka Toma od křesťanské aktivistky Harriet Beecher Stowe nebo 12 let v řetězech, svědectví uneseného svobodného černocha z New Yorku, který byl prodán do Louisiany a po svém osvobození roku 1853 popsal stěží vyslovitelné hrůzy tamního otroctví (zfilmováno v Hollywoodu před deseti lety a odměněno několika Oscary). Nezapomínejme, že to byli explicitní křesťané, kteří takto v USA i v koloniích genocidně zneužívali v Africe pochytané obyvatelstvo, ze kterých ostatně převoz přes oceán přežila menšina.

   Antické otroctví mělo přece jenom jiné parametry. Týkalo se asi poloviny obyvatelstva Římské říše a mnozí z těch, kdo mezi otroky nepatřili, kdo byli takřikajíc "svobodnými", na tom byli stejně nebo hůře než tito otroci. Není proto nic divného na tom, jak poměrně zřídka se v antickém písemnictví vyskytuje slovo "svoboda" ve smyslu individuální volnosti a nezávislosti: tolik moderní hodnota svobody zůstávala ve starověku do značné míry odlehlá. Na druhou stranu práva otroků se během starověku postupně navyšovala, rozhodně nebyli, alespoň legislativně, vydáni pánům zcela na milost a nemilost. Pokud nešlo o nějakou extrémní formu otroctví, například o trestaneckou službu na galéře nebo v kamenolomu, relativně často bývali otroci po několika letech propouštěni, mohli vlastnit během svého otroctví v určité míře majetek, volně se pohybovat po obci i zakládat rodiny. Otroci se s nezotročenými obyvateli v Ježíšově době běžně potkávali, komunikovali spolu, ostatně právě otrokyně a otroci se stali v prvních staletích nejpočetnější skupinou vyznávající křesťanství. Ti, kterým apoštol Pavel adresoval své v Bibli uchované listy, bývali zhusta takovými otroky.

   Možná to není pro naši dobu strategicky nejšikovnější, když předkládáme Ježíšovo podobenství o otrocích. Všemožné překlady, ať už v našich církvích nejčtenější Český ekumenický překlad nebo mnou nyní použitý překlad Jeruzalémské Bible, se snaží vyznění Kristova příměru změkčit a vyprávět raději o "služebnících": "Je snad(pán)tomu služebníku vděčný za to, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy: až uděláte vše, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme neužiteční služebníci; udělali jsme, co jsme udělat měli." (Lk 17,9-10) Takto zůstává postavení oněch služebníků z Ježíšovy řeči milosrdně rozostřené, jako by snad sloužili dobrovolně, za pevný plat a v případě nevyhovujícího zaměstnání by se mohli sebrat a jít jinam. V řeckém originálu však jednoznačně nacházíme otroky (δοῦλοι). Ježíš, když používá pro své náboženské a etické učení všemožné příměry z dobového života, inspiruje se klidně situacemi z otrokářství, z vojenství a válečnictví, z oblasti dluhů a lichvy, rovněž všemožnými surovostmi z domácího života, jak jsme si mohli všimnout během minulého kázání. Ježíš tyto instituce a poměry na potkání nezpochybňuje, což vedlo tradičně nejednoho čtenáře Písma k myšlence o hladkém souladu mezi evangeliem a třeba válčením nebo právě otrokářstvím. Ve skutečnosti si Ježíš počíná trochu jako malíř, který ztvárňuje krajiny i jiné výjevy z obyčejného života, aniž by je na první dobrou hodnotil. Ježíš používá tyto současníkům dobře představitelné situace, aby vyjádřil své pravdy o Bohu.

   V tomto smyslu nám Ježíš přímo neříká: "Vy jste otroci, Boží otroci." Je to ostatně slovo pronesené k tehdejším otrokům i k tehdejším svobodným, i ke všem ostatním. Máme se prý inspirovat mlčenlivou službou otroků, což byla beztak zkušenost mnoha tehdejších Ježíšových posluchačů: buď otročili, nebo otroka měli. Věděli, že otrokovi se neděkuje – je tam od toho, aby sloužil. Je-li mu přesto snad poděkováno, chová se skromně: Jsme neužiteční služebníci; udělali jsme, co jsme udělat měli. (17,10) Povšimněme si slov "služebníci neužiteční". Také pro přesnější zachování tohoto překladu jsem vzal dnes zavděk překladem Jeruzalémské Bible. Český katolický spisovatel Jaroslav Durych psal ve svém stáří rozsáhlý román Služebníci neužiteční o jezuitské misii v Japonsku sedmnáctého století. Máme konat samé správné věci, sloužit zúplna svému úkolu a neočekávat za to ani při vynaložení nemalé síly žádné zvláštní odměny. Máme tuto svou službu chápat jako samozřejmou činnost služebníků neužitečných či nehodných, což by mohlo připomínat určitý až ritualizovaný výraz orientální pokory. Vnímat své dobré a mravné konání jako samozřejmost, nikoli jako výraz naší výtečnosti nárokující pochvalu a honorář.

   Ježíš zde, jako už tolikrát, polemizuje se zbožností farizeů a zve k docela jinému typu zbožnosti než oni. Farizeové dávají almužny chudým tak, aby každý viděl, že obdarovávají; modlí se na nárožích, aby každý viděl jejich zbožnost a chválil ji; postí se tak, aby nikdo, kdo je navštíví, nepřehlédl jejich půst a uznale hvízdl, jací jsou zbožní (srov. Mt 6). "Už mají svou odměnu," říká k takovéto na odiv stavěné zbožnosti Ježíš (Mt 6,2; 5; 16) Původní myšlenka farizeů nebyla vůbec špatná: chtěli zbavit Mojžíšovu Tóru určité exkluzivity a vtáhnout ji do každodennosti, učinit zbožnost průvodcem všedním životem a zvát a vychovávat vlastním příkladem i širší lidové vrstvy, aby konaly modlitby a rozdávaly almužny. Časem se však tato idea zvrtla a probublalo z ní to horší, totiž egoismus farizeů i jejich sympatizantů. Ježíš oproti tomu zavrhuje gesta, zbožnou pózu, zbožnost chce učinit záležitostí niternosti, hloubky duše a do značné míry také samoty. "Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt..." (Mt 6,6) "Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice…"(Mt 6,3) V podobném duchu zve Kristus ty, kdo chtějí být zbožnými, aby se svou zbožností neprsili před bližními a už vůbec ne před Bohem. Aby své modlitby i své etické konání a vůbec, svou všednodennost, podřídili Bohu v samozřejmé pokoře, bez nezralých egoistických myšlenek a motivů, s vědomím, že konají to, co je samozřejmé, to, co je očekáváno, to, co se nepatří jakkoli zdůrazňovat. Amen.

  KÁZÁNÍ O ČASU 

 21. dubna 2024 

  Základ kázání: Lk 12,35-48 v překladu prof. Františka Žilky (Další liturgická čtení: 2 Pt 3,8-9 v překladu Jeruzalémské Bible a Ř 13,11-14 v Českém ekumenickém překladu)

Mějte bedra přepásána a lampy hořící 

a buďte podobni lidem, kteří očekávají svého pána, kdy se vrátí ze svatby, aby mu otevřeli, až přijde a zatluče.

Blaženi služebníci, které pán při příchodu nalezne bdící. Vpravdě vám pravím: Přepásá se, posadí je ke stolu, pak přistoupí a bude je obsluhovati.  

A kdyby přišel o druhé noční hlídce neb o třetí a nalezl je tak, blaženi jsou.  

To přec chápete: kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj,(a) nedopustil by si prokopati dům.

I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, v kterou se toho nenadějete."

Petr se ho otázal: "Pane, říkáš toto podobenství pro nás či také pro všecky?" 

Pán mu odpověděl: "Kdo je věrný a rozumný správce, jejž pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim v pravý čas dával příděl pokrmu? 

Blažený služebník, jejž pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. 

Vpravdě vám pravím, že jej ustanoví nad celým svým majetkem. 

Jestliže by si však onen služebník u sebe řekl: »Můj pán dlouho nejde«, a začal by bíti čeledíny a děvečky, jísti, píti a opíjeti se, 

přijde pán onoho služebníka v den, v který nečeká, a v hodinu, o které neví, a rozsekne ho a určí mu stejný úděl jako nevěrným. 

Služebník, který zná vůli svého pána a přece nic nepřipraví a neučiní podle jeho vůle, dostane mnoho ran; 

který však nezná a činí to, co zasluhuje ran, dostane jich méně. Od každého, komu bylo mnoho dáno, bude mnoho vyhledáváno, a komu mnoho svěřili, od toho mnoho požádají.  (Lk 12,35-48)   

  Milé sestry, milí bratři, milí všichni přítomní,

  kromě Boha není v tomto světě nic stálého ani trvalého. Nejednou ve svých kázáních, ale také v biblických hodinách a v rozhovorech s vámi hledím ukazovat, že se vše v průběhu věku všelijak proměňuje a že záležitosti, které náš věk považuje za samozřejmé, předcházející věky za samozřejmé nepovažovaly, anebo je vůbec neznaly. Toto poznání zůstává obzvláště důležité, když se společně noříme do starobylých biblických textů, od jejichž vzniku nás nyní odděluje několik tisíciletí. Jak se říká v první větě jisté dětské knihy britského spisovatele Bentleyho – "minulost je cizí země, věci se tam dělají jinak".

  Jednou z těchto zkušeností, o které nás běžně ani nenapadne, jak moc byla civilizačně podmíněná, je naše chápání času; a jiné způsoby chápání času, jaké objevíme ve starověku, v Ježíšově současnosti. S časem a dostatkem času je potíž, to víme všichni. Vesměs máme času každodenně málo, jako by ho někdo kradl. A tomu nepomáhá ani všudypřítomnost různých nástěnných hodin a digitálních nebo jiných časovačů okolo nás. Naopak, ještě palčivěji tak vidíme, jak je času málo; proto všemožně spěcháme a snažíme se ztrátu času alespoň umenšit.

  Máme ovšem jakési povědomí o tom, že tak horečně jako nyní se v dávné minulosti nespěchalo. Jistý už zesnulý sociolog nás kdysi upozornil, jak zásadním civilizačním přelomem bylo, řekněme v 18. století, když na kostelní věže začaly být instalovány velké ručičkové hodiny. Na tyto hodiny bylo vidět z různých částí vesnice nebo městečka, věžní hodiny byly pozorovatelné i z okolních polí a každý slyšel jejich odbíjení. Takto se začala celá obec řídit jedním poměrně přesným měřítkem času. Dříve, když jste někomu něco slíbili přinést, stačilo říci: "Přijdu s tím za svítání", "přinesu o poledni" nebo "setkáme se několik hodin před západem slunce". Jistěže se jinak než pro nás měřil začátek práce, konec práce, skoro lze říci, že se neměřil vůbec. Mírou věcí bylo zkrátka něco jiného než časová dotace. Jestli vyrobený sud byl poctivý a držel, těžko někoho zajímalo, kolik hodin se vyráběl.

  Co však zejména v evropské civilizaci už od prastara zajímalo kdekoho, byl čas, který je nám zde na zemi vyměřen: naše časnost a dočasnost. Plynutí času, naše stárnutí, přítomnost smrtelnosti v našich životech; rovněž nevypočitatelnost, do značné míry neovlivnitelnost našeho odchodu. A naprostá jistota, že jednou k tomuto odchodu z naší pozemské existence dojde. Velkými mistry pochopení těchto souvislostí životní dočasnosti bývali staří Římané. Z různých starobylých památek, antických i pozdějších, býváme konfrontováni s úžasnými postřehy v latinském jazyce, týkající se pomíjivosti. Mě odjakživa fascinuje nápis, který i na našich zámcích nejednou nalezneme napsaný třeba na slunečních hodinách: "OMNES VULNERANT, ULTIMA NECAT" (Každá hodina zraňuje, poslední pak zabíjí.) Vídáme na obrazech barokních mistrů symboliku přesýpacích hodin, lebku, nápis MEMENTO MORI! (pamatuj, že zemřeme): jde o upozornění, že máme hledět tento život nevyplýtvat, máme jej prožít odpovědným a naplňujícím způsobem, nemáme jej promarnit v pošetilých hloupostech. (Vanitas – /lat./ marnost je také téma, kterému antičtí Římané i pozdější latinský spisy věnují nemálo rozjímání.) A staří Řekové chápali čas ne jako nějaké neúprosně se vlekoucí a valící kontinuum, ale věřili v "kairos", což lze snad přeložit jako čas příhodný, nebo jako okamžik privilegovaného přicházení bohů k nám smrtelným. To znamená, že není čas jako čas, neměří se na minuty nebo hodiny, ale na přítomnost bohů. Jsou jisté chvíle, které jsou požehnané bohy, božský čas, "kairos", který se pozná podle toho, že se během této chvíle nebo doby dějí samé božské, naplňující věci. Naplněnost života nespočívá v tom, jestli tu na zemi budeme pobývat krátce nebo velmi dlouho, ale v tom, abychom byli účastni co nejvíce naplňujících, bohy seslaných událostí.

  Ježíš Kristus ve svém vyučování v umění žít přináší zase jiný tón. Ježíš vlastně říká: "kairos" neznamená jenom pár požehnaných chvil v životě, pár událostí. Kairos je nebo přinejmenším může být, pokud mu zatvrzele nebráníte, stále a všude, kde jste i vy. Bůh je nám nablízku a můžeme proto vždy zakoušet naprosto naplňující čas, jdeme-li na to jenom trochu správně. Bůh přichází sem k nám a za námi, za každým z nás, stejně jako sem blíže k našemu světu; Boží vztah k jeho Stvoření je stále novým a stále intenzivnějším přicházením. Bůh za námi přichází ve všemožných událostech, darech, i v našich bližních, ve kterých je přítomen a které poslal: "Blahoslavený, jenž přichází ve jménu Páně," zpíváme a voláme přece v liturgické modlitbě také my (srov. Mk 11,9 par.). Z tohoto důvodu si máme vážit času, který zde na zemi máme. Je to totiž čas, který můžeme naplnit Boží přítomností, tím, že do naší existence umožníme příchod Boha a spolu s ním můžeme překonat časnost skrze Boží věčnost.

  A ještě něčemu nás učí Ježíš, a učí nás to při mnoha příležitostech svého výkladu. Učí nás, že máme žít v existenční atmosféře neustálé připravenosti: Mějte bedra přepásána a lampy hořící a buďte podobni těm, kteří očekávají svého pána, kdy se vrátí ze svatby, aby mu otevřeli, až přijde a zatluče (Lk 12,35). Máme být bdělými, máme žít v ustavičné bdělosti, to znamená v ostražitosti, aby nám neuniklo něco podstatného. Je nám třeba být tu na zemi v odpovědnosti, a to v plném slova smyslu odpovědnosti – ve vědomí, že ze všeho, co zde činíme a nečiníme, se budeme Bohu odpovídat (při jeho příchodu). Máme vést své dny tak, abychom za ně dokázali převzít odpovědnost před Bohem; tak, abychom mohli říci Bohu o všech svých počinech – dělali jsme, co jsme považovali za nejlepší, snažili jsme se konat dobro a plnit své povinnosti, nač jsme stačili a nezanedbali jsme nic, co jsme měli na starosti. Ježíš používá ve své řeči o bdělosti některé příměry o starověkém hospodářství s větším množstvím služebníků, ve kterém je každodennost nesena řádem domácnosti, dělnou prací a čekáním na příchod prozatím nepřítomného pána (12,35-48). Není žádoucí polevit, není žádoucí hřešit na pánovu nepřítomnost. Není náležité vzdát bdělost, protože přicházení Páně (chcete-li: kairos) je nečekané, náhlé. Máme žít tak, aby Bůh náš život při svém přicházení zastihl v pořádku a nikoli v nepořádku, věci našeho života rozházené, okolí rozeštvané a rozšikanované. Atmosféra našeho života má svědčit o Boží přítomnosti, nikoli o nepočítání s Bohem. V takovém případě nám stav našeho života bude připočten k tíži (12,47-48).

  Také v knihách ateistického francouzského spisovatele a filosofa Jean-Paula Sartra nacházím zvláštní vnímavost vůči tomuto evangelijnímu konceptu života, ve kterém je dospělé neustále si být vědom až úzkostlivé odpovědnosti a bdělosti, kterou vůči sobě i vůči druhým máme. "Žijeme per procuram," říká mladý středoškolský profesor Mathieu své přítelkyni Marcelle v Sartrově románu Věk rozumu. "Per procuram" znamená skoro, abych tak řekl, "před prokurátorem": v neustálé otevřenosti vůči dimenzi viny, v neustálé připravenosti vystavit vždy účty ze svého jednání i z důvodů, proč jsem jednal takto a nejednal jinak... A v Sartrově divadelní hře Vězňové z Altony z roku 1959 se ptá pološílený Franz, bývalý důstojník, své sestry Leni: "Myslíš, že aspoň někdy existuje v životě něco jako pohov?" "Ne, neexistuje" odpoví mu Leni úsečně. Tyto Sartrovy formulace chápu jako zajímavé variace na Ježíšovo pochopení času, časnosti, věčnosti a s tímto vším spojené odpovědnosti.

  Nečekaný příchod hospodáře do stavení z Ježíšova výkladu, hospodáře chválícího i trestajícího, ten lze pochopit jak, prosím pěkně? Je to příchod smrti do našeho dočasného života? Jde o zánik tohoto světa, jak jsme jej znali, a jeho stanutí před Posledním soudem Božím? Je to soud a hněv Boží či chvála Boží, jak je můžeme zakusit už v tomto životě, zde, v našich dnech, mezi našemi povinnostmi a skutky všednodenna? Milé sestry a milí bratři, milí věřící: ten příchod hospodářův z Ježíšových podobenství, příchod, na který je radno čekat, avšak mnozí na něj přesto nečekají, ten je vším tímto: jde o memento blízkosti Boží, o přiblížení myšlenky, že všichni žijeme na dlani Boží a před zrakem Božím a máme mobilizovat všechnu svou odpovědnost a etičnost k tomu, abychom zde hleděli obstát. Amen. 

  BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ A POZEMSKÁ RODINA

  14. dubna 2024 

  Základ kázání: Lk 18,28-30 (Další liturgická čtení: Gn 26,2-6 a 1 Kor 7,25-40) - vše v Českém ekumenickém překladu

Petr řekl (Ježíšovi): "Hle, my jsme opustili, co bylo naše, a šli jsme za tebou." 

On jim řekl: "Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, 

aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný." (Lk 18,28-30) 

  

   Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich nedělních bohoslužeb,

   mé dnešní kázání se zrodilo v údivu nad nesnesitelnou lehkostí, se kterou mnozí křesťané, mnozí vysocí církevní představitelé, hledí evangelium Kristovo spojit s hodnotami tzv. tradiční rodiny. Upomínají nás na jedinečnou jakéhosi modelu rodiny a na úctu, která mu prý od společnosti, státu, církve má náležet. Přečetli konzervativní ctitelé hodnot tradiční rodiny vůbec evangelium náležitě?

   Povšimněme si už jenom té dosti závažné skutečnosti, že Ježíš sám rodinu nezaložil. Tento způsob života osamělého proroka a učitele bez rodiny, jaký přijal Ježíš, byl v jeho době a společnosti něčím zcela neobvyklým. Starozákonní židovství to je, spíše než Ježíš, kdo připisuje rodinnému životu přímo posvátnost. Na rozdíl od Ježíše i apoštola Pavla, zakládajících osobností křesťanství, drtivá většina starozákonních postav měla rodinu. Podle Talmudu, vzniklého ovšem až v pokřesťanských staletích, bude každý žid u nebeské brány dotázán praotcem Abrahámem: "Zdalipak jsi splnil svou povinnost vůči mému pokolení a zplodil jsi potomstvo?" Plození a život rodiny měly a asi ještě dodnes mají unikátní cenu v uvažování všemožných národů, zejména ovšem starověké doby, ve které zplození dítěte, jeho přežití a dožití vůbec nebylo něčím tak relativně snadným jako dnes, nemluvě o tom, že pokud se o někoho, kdo se dožil stáří, nepostaraly děti anebo vnoučata, měl senior už jen málo možností, jak svůj život zachovat: leckdy pak žebral. Na to, aby mohly děti ne snad přímo být počaty, ale rozhodně uživeny a vychovány, bylo zapotřebí ne nějakých náhodných vztahových a pohlavních setkání, ale stabilní, fungující, dlouhodobé rodiny. Hospodin zaslibuje Abrahámovu synu Izákovi: "Tvé potomstvo rozmnožím jako nebeské hvězdy; tvému potomstvu dám všechny tyto země. V tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země." (Gn 26,4) A toto požehnání Boží vlastně hymnicky vystihuje dobový ideál života komunitního i národního. Těžko vypověditelná prestiž rodiny v židovské tradici představuje samozřejmý půdorys dosti protikladného zvěstování Ježíšova. Četné římské antické prameny uvádějí, že příkladný rodinný život židovské menšiny žijící v diaspoře mimo Judsko, ve středozemních městech a v samotném Římě, vzbuzovaly neobyčejný respekt, až skoro závist nežidovských občanů. Ti z křesťanů, kteří považují za svou náboženskou povinnost hájit "tradiční rodinu", navazují daleko spíše na starozákonní směr než na specificky Kristovy důrazy.

   Protože slyšme, co o vztahu mezi svým zvěstováním a rodinným životem soudí Ježíš: "Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný." (Lk 18,28-30) Vidíme zde obrovské napětí mezi Božím královstvím a závazky pozemskými, včetně pout rodinných. Vyvázání se z těchto závazků pro království Boží Kristus nejenom nezapovídá, ale pochvaluje a vnímá toto rozhodnutí jako hodné nejvyšší odměny, včetně života věčného. Opustit rodiče, manželku nebo děti, pokud si to žádá naléhavost království Božího, je tedy pokyn Kristův směrem k hodnotě rodinného života. A nejde v evangeliu o výrok ojedinělý. Takto položených radikálních důrazů zde nacházíme více; na některé z těchto dá se říci protirodinných nebo vůči hodnotě rodiny vyhrocených Kristových slov zde jistě bude ještě kázáno. Boží království chápe Ježíš jako tak absolutní veličinu, že si může nárokovat absolutně všechno: nás celé. Mysleme ještě na jiný Ježíšův zvěstný výrok, že nelze sloužit dvěma pánům: takový sluha dvou pánů buď šidí jednoho nebo druhého (srov. Lk 16,13; Mt 6,24). Není tu vysloven jednoznačný příkaz, přímý pokyn opustit rodinu. Těžko však porozumět Ježíšovu slovu jinak než jako vřelé, až hymnické oslavě těch, kteří se pro království Boží odhodlali opustit své rodinné zázemí: dát přednost skrytosti Božího království před makatelnými požitky v manželství a rodné chalupě.

   Milé sestry a milí bratři, a tu vidíme, že takzvaná tradiční rodina není zase něčím tak docela tradičním, nebo rozhodně ne odvěkým. Ježíšovy příkré výroky totiž předpokládají v prvé řadě to, co za rodinu běžně považuje tehdejší židovství. Naši konzervativní přátelé se zhusta domnívají, že tou tradiční, odedávnou rodinou je výlučný svazek jednoho muže a jedné ženy a jejich dětí (takzvaná nukleární rodina). Ale i "tradiční rodina" se vyvíjela a vyvíjí: ve skutečnosti ve starověkém, předježíšovském židovství měla tehdy běžná rodina podobu značně se lišící od našich přímočarých představ o fungující rodině, podobala se tato rodina v našich očích spíše klanu. Pospolitý rodinný život byl jakousi pavoučí vztahovou strukturou zahrnující více generací dětí, rodičů, prarodičů, ale i bratranců, švagrů a švagrových, jejich potomstva. Co víc, existence mojžíšovských takzvaných levirátních zákonů umožňovala značnou míru partnerské zastupitelnosti: po ovdovění nebo i po rozvodu - židovství totiž znalo rozvod - mohlo být manželství konzumováno sourozencem: tato ustanovení neznamenala nějakou šokující kradmou praxi, ale naplňovala zcela oficiální legislativu. Nedělejme si proto mnoho starostí s tím, co se stalo s manželkou, rodiči, dětmi někoho, kdo s Ježíšem apoštolsky zmizel do volného bezdomoví hlásat radostnou zvěst o příchodu království Božího: postarala se o ně početná rodina, která místo po zmizevším hledači království Božího velmi rychle a účinně zaplnila. Pokud vám to přesto připadá zvláštní a drsné, není divu – starověká společnost byla značně drsná, v mnoha záležitostech odosobněná, na výlučný a hluboký romantický partnerský vztah nemohlo v zásadě pro nelítostnost poměrů dojít: podstatné pro rodinu nebývaly city jednotlivce, ale soudržnost rodinné jednotky, celého širšího rodinného společenství.

   Radikální křesťanství počátků není jedinou životní filosofií, která zpochybňuje, že v rodinném životě lze dostát nárokům duchovní svobody a zasvěcení života poznané pravdě. Také buddhismus zná pokyn Buddhou samým předaný svým následovníkům, aby se odhodlali opustit své rodiny a domovy a "odejít do bezdomoví", žít jen z milodarů a dokonce – považte! – spíchnout si svůj nový oděv z hadrů mrtvol ležících na smetišti. Pohleďme však raději na to, jak Kristův příslib, že každý, kdo opustí dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, dostane mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný (Lk 18,29-30), jak tento příslib žil dál v křesťanské tradici. Pohled na mnoho klášterů a zástupy mnichů a jeptišek nám ukazuje, že rozhodně tento radikální ideál zcela neodumřel. Však i naši současníci kněží, biskupové, kardinálové a papežové církve římskokatolické nám své představy o tradiční rodině tlumočí ve své situaci celibátu. Zřejmě i oni se tedy nějakým způsobem vzdali pozemských rodinných pout, každopádně pout partnerských. Přesto manželství a rodičovství (ostatních) tito klerikové nesnižují, naopak se dožadují pro rodinu velkého respektu, který až hraničí s jednostranností. Poraženými tohoto katolického ustrnulého ulpívání na rodině jsou pak rozešlí a opuštění manželé a manželky, nesezdané páry, nemanželské děti i homosexuální dvojice. Poslyšme však ještě, jak chápe rodinu apoštol Pavel, velký následovník Kristův, sám neženat. Pavel působí už v jiném prostředí než Ježíš, uprostřed pohanských řeckých měst. A antické společnosti přináší Pavel toto poněkud modifikované zvěstování. Jistěže je třeba žít pro Boží království, jistěže je třeba otevřít své nitro Boží živé blízkosti a Boží věčnosti. Lepší by vskutku bylo toto činit ve stavu bezmanželské svobody, bez rodiny, bez dětí, jenom sám zcela oddaný Bohu. Pokud však je naše tělesná přirozenost neschopná unést tak náročný závazek, říká Pavel, že v takovém případě je lepší se oženit či vdát a učinit tak bez pocitu provinilosti. Pavel uvažuje o podmínkách, za kterých by bylo možné Bohu sloužit i ve stavu manželském. Řešení nachází v jakési existenční střízlivosti: všechny manželské a rodinné závazky přijímat s určitou vnitřní výhradou. Lhůta je krátká, říká píše apoštol Pavel Korinťanům (rozumějme: tento život pozemský je nám dán do času, je zcela nesamozřejmý, darovaný a může kdykoliv pominout). Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí. (1 Kor 7,29-31) To ovšem neznamená dělat věci nedbale, kašlat na své vztahové a rodinné závazky. Znamená to žít ve vědomí, že všechny pozemské souvislosti zůstávají do času, Boží blízkost však trvá po věky. Dikce Pavlových biblických dopisů je ostatně nesena úvahou, že tento svět, jak jej známe, je pomíjivý a snad dokonce už brzy pomine. Také odtud Pavlova preference celibátu, protože plodit děti v křehkém a pomíjivém světě, na jehož vrata snad už brzy zaklepe Poslední soud, je spíše nadbytečné. V křesťanském pohledu na svět a na věčnost nemá manželství ani rodičovství prvořadou roli: prvořadou roli má právě Boží přítomnost v našich životech. Možná však, že i toto křesťanské s odpuštěním druhořadé pojímání manželství váží i jako druhořadé mnohem více, než kam nevěřící, s Bohem se míjející svět klade své vlastní prvořadé... Ježíš Nazaretský několikrát radikálně zpochybnil manželství a rodinu: o věčnost, ne o dočasnost a pozemskost je třeba zápasit. Nula manželek či manželů je lepší než jakýkoli počet, říká pak Pavel. Ale pokud nejsme schopni vytrvat v bezúhonné samotě, je dle Pavla lepší zvolit nejmenší možný počet partnerů, totiž jednoho výlučného druha na celý život a hledat Boha společně s ním. Do křesťanského monogamního pojetí rodiny se Pavlovo pochopení nesené vědomím pomíjivosti života i světa propsalo nakonec hlouběji než všechny ostatní novozákonní s rodinným životem související inspirace. Amen.

 KÁZÁNÍ O ZMRTVÝCHVSTÁNÍ (NA VELIKONOČNÍ NEDĚLI) 

 31. března 2024 

 Základ kázání:: 1 Kor 15 (v Českém ekumenickém překladu)

Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, 

a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo.

Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem

a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, 

ukázal se Petrovi, potom Dvanácti.  

Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli.

Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. 

Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. 

Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. 

Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. 

Ať už tedy já, nebo oni – tak zvěstujeme a tak jste uvěřili. 

Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? 

Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus.

A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, 

a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých.

Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. 

Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších,

a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. 

Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!

Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. 

A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: 

jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. 

Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. 

Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. 

Musí totiž kralovat, 'dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy'. 

Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt, 

vždyť 'pod nohy jeho podřídil všecko'. Je-li řečeno, že je mu podřízeno všecko, je jasné, že s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil.

Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem. 

Jaký by jinak mělo smysl to, že se někteří dávají křtít za mrtvé? Jestliže mrtví vůbec nevstanou, proč se za ně dávají křtít? 

A proč i my se v každou hodinu vydáváme v nebezpečí? 

Den ze dne hledím smrti do tváře – ujišťuji vás o tom, bratří, při všem, co pro mne znamenáte, v Kristu Ježíši, našem Pánu! 

Jestliže jsem v Efezu podstoupil zápas se šelmami jen z lidských pohnutek, co mi to prospěje? Jestliže mrtví nevstanou, pak 'jezme a pijme, neboť zítra zemřeme'. 

Neklamte se: 'špatná společnost kazí dobré mravy.' 

Vystřízlivějte, jak se sluší, a nehřešte. Někteří nemají ani ponětí o Bohu. Říkám to k vašemu zahanbení! 

Ale někdo snad řekne: "Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?" 

Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře. 

A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny. 

Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo. 

Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby. 

A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. 

Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září. 

Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. 

Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. 

Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní.

Jak je psáno: 'První člověk Adam se stal duší živou' – poslední Adam je však Duchem oživujícím. 

Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní. 

První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe. 

Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích. 

A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského. 

Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném. 

Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, 

naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. 

Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. 

A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: 'Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! 

Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?' 

Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. 

Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! 

A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.  (1 Kor 15) 

   Sestry a bratři,

  impozantní patnáctá kapitola První epištoly Korintským je dlouhou řečí na obhajobu víry ve vzkříšení. Apoštol Pavel touto rozsáhlou vyznavačskou řečí celou svůj první dopis do Korintu, tolik obsáhlý, tolik angažovaný, vlastně končí; po této kapitole následují už jen osobní pozdravy, přímluvy a povzbuzení. O tom, co je nejpodstatnější pro existenci křesťana, totiž o Kristově vzkříšení, hovoří Pavel tedy až v závěru tohoto obsáhlého listu, který je vlastně samostastatnou knihou; ne na začátku svého listu, ale až takřka v jeho finále. Pavel sestupuje ve svém psaní do Korintu od praktických požadavků k náročnějším etickým výkladů čím dál hlouběji, až dospěje sem, k jádru zvěstování – ke Vzkříšení Kristovu, které znamená také vzkříšení nás; vzkříšení našich upadlých životů již zde, v tomto světě a pozvání do věčnosti, do života věčného. Pavel připomíná, že jde o základ, na němž stojíme a skrze něhož docházíme spásy, jinak by naše víra byla prý nadarmo (1 Kor 15,1-2). Má-li odkud křesťan brát sílu být na tomto světě křesťansky a jednat podle Kristova příkladu, který velí upřednostňovat druhé před sebou samým (srov. 15,30-32), je to právě zvěst o Kristově Vzkříšení a zvěst o našem vzkříšení z Krista. Máme tu v První epištole Korintským co do činění s prvním takto komplexně pojatým vyznáním víry ve vzkříšení a oslavení Ježíše Krista. Sepsáno bylo dříve než všechna evangelia a všechny jiné biblické zprávy o Kristově prázdném hrobu a zjevení se učedníkům.

   Je to obhajoba, apologie Kristova vzkříšení, a při jejím čtením nás jistě trklo vymezování se vůči těm nikterak ojedinělým křesťanům z okruhu Pavlovy korintské církve, kteří prý zůstávají vůči zvěsti o Vzkříšení neteční, de facto nevěřící. Musíme dát sbohem idealizujícím představám o ryzosti a nerozbornosti původní církevní víry, kterou až mnohem později prý rozleptal nějaký novověký relativismus. Už v padesátých letech našeho letopočtu Pavel uprostřed pozdně helénské kultury prosazuje a obhajuje smysl Kristova evangelia nesnadno, oproti smíšeným dojmům těch, kteří z takto pojatého vyznání víry ve vzkříšení pociťují rozpaky a hledí tento aspekt víry obcházet. Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. (…) Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! (15,12-13; 17-19) Apoštol Pavel tu polemizuje s jakýmsi přiznaným "křesťanským epikurejstvím" ne jako s nějakou teoretickou postojovou variantou, ale jako se zřetelným, výslovným životním směřováním kdekoho v církvi korintské. Dokonce už Pavel pod tíhou naléhavosti dokonce jaksi legitimizuje nebo přinejmenším nerozporuje rituál "nechat se křtít za mrtvé", který byl v korintském církevním společenství zjevně přítomen a který nemá z dobrých důvodů žádnou paralelu ani v římskokatolickém prostředí, jaké by snad takto pojaté zbožnosti mohlo být nejblíže: Jaký by jinak mělo smysl to, že se někteří dávají křtít za mrtvé?, volá Pavel. Jestliže mrtví vůbec nevstanou, proč se za ně dávají křtít? (15,29) Korintský pokřtěný křesťan do svého závazku křtu někdy výslovně zahrnoval, že tento křest nepřijímá jen za svou osobu, ale také třeba za svého zesnulého dědečka, který ani o Ježíši Kristu ještě nemohl slyšet a nemohl ho proto ani přijmout ve víře. Pokřtěný takto vyjadřuje doufanlivou víru, že i jeho mrtví předkové takto skrze vnukův akt křtu budou zahrnuti do spásy Kristovy a povoláni proto takto zástupně k životu věčnému skrze Krista. Pozoruhodná víra toto!

   Apoštol Pavel chápe Kristovo vzkříšení ne jako záležitost soukromé zbožnosti, ne jako symbol, ale jako kolektivní prožitek prvních apoštolů Kristových. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou... (15,3-10) Už v dřívějších Pavlových vyjádřeních a předpokládaných emfatických vyznáních prvokřesťanských obcí nacházíme Kristovo vzkříšení jako stěží vyslovitelný, pochopením i slovům se vymykající, vše běžné přesahující div. Odtud vyznání prvních křesťanů, i Pavlem samým citované: Maranatha – "(Vzkříšený) Pane (Ježíši Kriste), přijď!" (srov. 1 Kor 16,22); už z poukazem na nevyslovitelnost této události používají i první řečtí křesťané aramejské vyjádření Kristova prvoapoštolského okruhu; stejně tak i apoštol Pavel. Vzkříšení Kristovo je zvěstí o tom, že smrt se nestane vítězem nad naším životem ani nad celým světem, celým Božím Stvořením (srov. 15,21-28 i 55-57). Ale tady najednou Pavel, veden vážností situace a nutností obhájit základy křesťanské víry ve zmrtvýchvstání Kristovo, které je i jistotou zmrtvýchvstáním naším, přistupuje k zevrubnějšímu výkladu skutečnosti Kristova vzkříšení. Je pro Pavla Kristovo zmrtvýchvstání při vší nevyslovitelnosti historickou událostí, která se odehrála třetího dne po Ježíšově hrůzném skonání na kříži za Jeruzalémem a událostí sdílenou celým a nikterak úzkým zástupem apoštolů a okolo apoštolů. Vzkříšení Kristovo znamená tedy dle Pavla záležitost slovy nevystižitelnou, mysteriózní; jak říká významný evangelický teolog dvacátého století Josef Bohumil Souček, záležitost "nefotografovatelnou" (Vzkříšení Kristovo by nebylo možné vyfotografovat, i kdyby k tomu snad ve starověku nechyběly technické prostředky), to však zároveň neznamená, že je toto Kristovo Vzkříšení něčím subjektivním a nahodilým: svědectví prvního apoštolského a církevního okruhu svědků se Pavel apoštol dovolává zásadně. Rovněž však Pavel klade na stůl svou vlastní živou zkušenost s blízkostí a podporou Krista Vzkříšeného: právě však vzkříšeného – Pavel zná Krista toliko vzkříšeného, nepatřil za Ježíšova pozemského putování mezi jeho svědky ani sympatizanty. Především však Pavel uvádí Krista jakožto garanta svého vlastního poslání, vlastního duchovního působení, z ducha a blízkosti Kristovy čelí Pavel všemožným nesnázím, protivenstvím a soužením (15,29nn).

   Pavel nicméně připustí, že mystérium Vzkříšení je čímsi docela jiným než znovuoživením mrtvoly, běžným pokračováním života v těch samých proporcích, jaké byly přervány smrtí. I na určitých dobově podmíněných výkladech, které sousedí se starověkými filosofiemi přírody, uvádí Pavel, že takříkajíc "není tělo jako tělo", že tělesnost lze pochopit vícero způsoby, nikterak mechanickými. Tělo vzkříšeného Krista – snad bychom měli spíše než o tělesnosti náležitěji hovořit o skutečnosti vzkříšeného Ježíše Krista – je tělo jiné jakosti, jiné kvality než tělo pozemské: A co zaséváš (do pole), praví Pavel, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny. Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo. Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby. A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září. Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. (1 Kor 15,37-43) Vzkříšení máme dle Pavla porozumět jako daru Božímu, blíže nemožnému k vyslovení, kdy prý naše pozemskost obleče nesmrtelnost, nezničitelnost. Ne že budeme ve zmrtvýchvstání jaksi zbaveni čehosi nedokonalého, aby se z nás vylouplo věčné duševní jadérko: Božím konáním budeme jako celek vzkříšeni, všechno z nás bude vzkříšeno, prokoukne, avšak v jiné dimenzi než této fyzické, pozemské, materiální. Půjde o restituování našeho života ve věčnosti Boží, v tomto smyslu o zmrtvýchvstání: rozhodně o cosi jiného a cosi více než nesmrtelnost duše Platóna a jiných pozdějších platónských filosofů.

   O nemožnost vyslovení tohoto mystéria (protože jazyk sám je vůči tak vysokým tajemným skutečnostem selhávající médium, jazyk se hodí nanejvýš ke každodennímu obstarávajícímu provozu, a ani tam neúčinkuje bezchybně) se nakonec výpověď patnácté kapitoly Pavlovy První epištoly Korintským rozbíjí. Pavel své vyznání nakonec zabásní, doslova zazpívá nebo snad zatančí: "Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?' Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!" (15,55-57) Vy, kteří jste, vážení a milí přítomní, někdy navštívili nějaký mnou vedený pohřební obřad, si možná vzpomenete, že tato slova téměř vždy proslovuji během loučení na chodníku před Husovým sborem, při ukládání rakve do pohřebního auta. Zvěst o vzkříšení není případné vyslovit obyčejně, nejenom pro závažnost a zásadnost tématu samého: hymnická Pavlem zvolená řeč zůstává zde vzácnou možností, jak bohatství Božího vzkříšení Krista a vzkříšení naše alespoň naznačit. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt, říká Pavel (15,26). Porážka smrti, kterou je zmrtvýchvstání, vzkříšení, znamená jednak vzkříšení osobnosti Ježíše Krista (15,20). Krista označuje Pavel doslovně za prvotinu vzkříšení (aparché), prvotinu jakožto určitý vzorek první úrody, který býval v židovském náboženském životě, koneckonců i v jiných náboženstvích, kladen na oltář jako děkovná oběť: těch několik klasů z úrody, nebo trocha ovoce či beránek, kůzle či telátko ze stáda. První vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. (15,23-24) Vzkříšení je tedy zadruhé nejenom vzkříšením Krista, ale také darem zmrtvýchvstání křesťanů, ale i nekřesťanů (vzkříšení všech a všeho: 15,24), a také na konci dějin znovuvzkříšením Božího Stvoření, nakolik dokonale bylo přítomno před pádem Adamovým a vpádem hříchu (15,21-22). Tato zvěst konečně poukazuje ke vzkříšení celé přírody, zvířecích tvorů, stromů, celého vesmíru, zvěstuje budoucnost dokonalého sblížení mezi Bohem Stvořitelem a Jeho Stvořením. Amen.

 KŘÍŽOVÁ CESTA (KÁZÁNÍ NA VELKÝ PÁTEK) 

 29. března 2024

 Základ kázání Žd 5,7-9 (Další liturgické čtení: Mt 16,24-26); vše z Českého ekumenického překladu

Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. 

Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, 

tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy. (Žd 5,7-9) 

  Milé sestry, milí bratři, milí hosté našich bohoslužeb, není potřeba příliš zdůrazňovat, do jaké míry je kříž všudypřítomným symbolem křesťanství. Najdeme ho na střechách kostelů katolíků, na zdech domácností, také na hřbitově. Kdykoli si vyjdeme někam za město do polí a lesů, potkáme v naší Střední Evropě každou chvíli nějaká tzv. Boží muka, historickou připomínku Ježíšova ukřižování v blízkosti cesty, u které se také v dřívějších staletích kolemjdoucí modlili. I v městské zástavbě takovéto drobné křesťanské památky se znamením kříže nacházíme. Občas i starobylé smírčí kříže. Křížek bývá v odborném nebo slovníkovém textu znaménko pro letopočet úmrtí, nepřátelé husitů si říkali křižáci, o luštění křížkovek a odbočování na křižovatkách pomlčme, to sem nepatří. I českoslovenští husité se křižují, poznačujeme se během bohoslužebné liturgie a dost možná i během svých modliteb gestem kříže. Kříž nacházíme i v lidových slovesnostech – "udělat nad někým kříž", "přilézt ke křížku", Karolína Světlá napsala Kříž u potoka... Zkrátka, dámy a pánové, nemusím jistě déle prokazovat, že kříž je v evropské civilizaci všudypřítomným znakem. Tím spíše je neustále přítomný v křesťanském kontextu, v kostelech, v církvi.

   Tohle znamení kříže, v církevním prostředí tak notoricky časté, ale nechť právě není jenom pouhým znamením, symbolem. Významné texty biblického Nového zákona, z evangelií i z epištol, nám zvěstují, že celý život křesťana se má odehrávat ve znamení kříže, má být následováním kříže. A to nejenom z nějaké povrchně pojaté vděčnosti Ježíši za jeho mučednickou a spasitelnou smrt: náš život má být následováním kříže – paradoxně právě proto, aby byl hluboký, opravdový, dá se říci šťastný, a také soucitný k druhým. Slyšeli jsme před chvílí číst z evangelia Kristova slova: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. (Mt 16,24-25) O kříži, ukřižování, o nesení kříže se v životě křesťana a v životě církve dozajista nejedná jenom o velikonočních pašijích. Celá křesťanská existence je nesením kříže, dnes a denně, celá naše existence má být takovými pašijemi. Následování Krista, ukřižovaného Krista tím, že sami ve svém životě takřečeno vezmeme na sebe svůj kříž, každý svůj vlastní kříž, a následujeme Ježíše, toho ukřižovaného, trpícího. V evangeliu je nám takto řečeno, že kříž není jenom symbol a jedinečný znak smrti zakladatele křesťanství na pahorku Golgotě u dávného Jeruzaléma. Kříž a křížová cesta, to je naše každodennost. Slyšeli jsme slova evangelia, Ježíšovu dochovanou přímou řeč dále: Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj žvot ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? (Mt 16,26) To následování kříže, které Ježíš hlásá pro své učedníky, se tedy nemá stát nějakým mluvením o kříži, nějakým znamenáním se kříže v liturgii, ani nějakým tragickým připomenutím něčeho dávného smutného, nezasloužené smrti nevinného. Následování kříže se má stát jakýmsi životním programem pro naši obyčejnou každodennost, pro naše všední dny – a Ježíš vzápětí přiblíží, jakým způsobem: necenit svůj život pozemský, nelpět na něm, ale upřednostňovat druhé před sebou, pobývat na světě nesobecky, vydávat se druhým a pro druhé: tak jako se vydal druhým a pro druhé právě na ten na kříži visící zabíjený Ježíš z Nazareta. Strpět bičování, strpět rány, neproklínat nepřátele, upřednostnit oběť, obětování se za druhé před pomstou a dokonce i před spravedlností.

   Verše neznámého autora Epištoly Židům důrazně připomínají utrpení Kristovo a slovy, která pak inspirovala všechna možná církevní vyznání víry vyjadřuje, čím toto utrpení Kristovo otevírá nový život křesťana. Poslyšme tato slova znovu: Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy. (Žd 5,7-9) Bylo to napsáno pravděpodobně na samém konci prvního století, v čase složitém a bolestném právě pro židovskou národní komunitu, ke které se snad tato epištola obrací především. Je to slovo do velké série kalamit, katastrof a dějinného utrpení. Za okolností, které si nic nezadají s genocidními událostmi novověkých dějin, došlo k neúspěšnému, ačkoli houževnatému pokusu o povstání židů proti římské okupaci a které popravdě nebylo neseno nějakým velkým étosem utlačovaného lidu, ale spíš vztekem a nezodpovědností určitých extremistických skupin, které nedomyslely svou situaci ani možné důsledky povstání. Tak to aspoň vyplývá z pozdějšího ohlédnutí židovského dějepisce Josefa Flavia, vcelku přijímaného také dnešními historiky (jak ho zanechal hlavně ve svém spise Starožitnosti židovské, vzniklé ve stejné době jako naše epištola). Poněkud rozpačitě zorganizované povstání plné fanatismu a neujasněných cílů vypuklo roku 66 a skončilo až roku 73 pádem pevnosti Massada, jejíž obránci se svými rodinami zvolili dobrovolnou smrt před zajetím Římany. Výsledkem povstání bylo vraždění ve velkém, masivní prodávání židů do otroctví, což odskákali samozřejmě také ti, kteří neměli na rozpoutání rebelie žádný vliv a neměli o ni pražádný zájem. Důsledkem těchto zlých válečných událostí bylo vlastně také zničení velkolepého náboženského života židů, nebo určitě jeho zničení způsobem nevídaným a děsivým pro současníky. Římané zbořili jeruzalémský chrám, ze kterého dodnes zůstala jenom tzv. Zeď nářků, ze samotného Jeruzaléma udělali město duchů podobným způsobem, jako na konci druhé světové války nacisté z polské Varšavy. Jak řečeno, náboženský život židů, jak jedině byl představitelný do té doby, přestává existovat. Nastolen byl naprostý zmar, chrám je pryč, obětování v chrámu je pryč, kněží a chrámový personál je povražděný, prodaný do otroctví anebo se rozutekl. Bylo třeba přijít na něco jiného.

   Pisatel Epištoly Židům zkouší v celé té mizérii, spolu se svými současníky, křesťany ze židů, zahlédnout nějaký nový impuls, paprsek naděje. Židé, kteří zůstali svým vyznáním mojžíšovskými židy bez přijetí Krista, stejně jako židé, kteří Krista přijali, jsou zajedno v tom, že místo zničeného chrámu a místo zaniklé bohoslužby v chrámu bude třeba "vymyslet" něco jiného, něco nezničitelného všemi možnými kalamitami ani zlobou nevěřících. A tady svítá autorovi Listu Židům, že tím nezničitelným, tím, co je povznesené nad všechny kolapsy a bankroty současnosti, je něco na první pohled tak křehkého jako Ježíšovo utrpení. Což takhle kdyby byl Kristus a Kristova cesta pro nás tím, čím byl pro naše předky jeruzalémský chrám? Co kdyby trpící Kristus představoval od nynějška základ naší nové společenské identity? Takto rozmýšlí židovský křesťanský intelektuál, který napsal dochovanou epištolu, v dokonalé akademicky čisté řečtině, epištolu, která je v Bibli dochovaná pod názvem Epištola Židům. Což postavit nový dějinný úděl na přijetí utrpení – zde tedy na přijetí utrpení Kristova, na přijetí něčeho, v čem by oko nevěřícího nevidělo nic přitažlivého, nic k následování, spíš naopak, ale co se nám může stát základem nesmírnému bohatství, nesmírné hloubce života tohoto i života věčného? Právě Kristovo utrpení se má stát tím pověstným kamenem, který stavitelé zavrhli, ale on se stal kamenem úhelným (Ž 118,22), jak zní zajímavé zednické a stavařské přirovnání ze žalmů, převzaté pak i do zvěstování prvních křesťanů.

   Základ života jednotlivce, křesťansky věřícího jednotlivce, ale i základ paměti společenství, církevního společenství, se tedy zakládá na dramatickém, bolestném vztahu mezi Kristem a jeho nebeským Bohem Otcem. Bolestný, zápasící vztah, jehož slova nám jsou víceméně nějak povědomá i z mizérie našich životů tady a teď. Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí (...) Naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel. (Žd 5,7-8) Něco nám tahle vznešená mluva říká, nebo mohla by říct – třeba o našich životních trablích a neúspěších, které nás pokořují, jejichž smyslu ne vždycky v tu chvíli rozumíme, kterým se nepřátelé smějí a my za ně ne vždycky umíme vzdávat Bohu díky. Podle vyznání víry je tento stav jakousi konstantou života – není to chybový stav, ale je to tak od základů: stavem utrpení, porážky, bolestným voláním k Bohu si přece, jak zde čteme, prošel i bezhříšný Ježíš Kristus. Ztroskotání a utrpení se neřeší v tomto biblickém vzorci tím, že nad ním bezcílně bulíme a ani tím, že ho popíráme: právě spíš kristovským přijetím, jeho zmáháním v pokoře. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, – poslušnosti ne těm, kteří utrpení způsobují, ale poslušnosti Bohu, který se nad tím utrpením klene. Bohu, kterého skrze naše utrpení, zaviněné i nezaviněné, blíže poznáváme a stáváme se mu bližší a věrnější.

   Utrpení, bolest, bolestné volání není přitažlivé pro nikoho, kdo není masochista. Není vlastně na první dobrou přitažlivé ani pro věřícího křesťana, ani ten se k jeho následování utrpení a bolesti celkem pochopitelně příliš nežene. Neuhnout před utrpením a zahlédnout v utrpení Boha a Boží stopy je jistěže dost náročné a dosti dospělé. Utrpení, bolest, nenaplnění, ubližování od druhých na nás v životě skočí samy od sebe, nevybíráme si je – lze jim však touto cestou Kristovou nějak čelit. Nebo třeba jde o dějinné kalamity a společenské problémy, tak jako potkaly židy v době zkázy Jeruzalémského chrámu. Ačkoli byl (Kristus) Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy. (8-9) Tedy dosáhnutí dokonalosti, o tom se zde mluví, to se zde přislibuje! Rovněž naděje na věčnou spásy, na překročení utrpení a smrti, naděje na život jiný a nezničitelný všemožnými pozemskými křehkostmi, bolestmi a průšvihy. Tento obraz vítězství, obraz jako z nějakých byzantských, poněkud strnulých a vznešených výjevů, ikon, mozaikových chrámových výjevů – ten nám zanechává k rozvažování text z Epištoly Židům. Vznešené společenství s Bohem, v jedinečné Boží blízkosti, církevní společenství (společenství svatých, řečeno s jinými verši Bible), také soulad nás se sebou samými, jakožto cíl a přístav poté, co jsme snesli a unesli cestu utrpení. Symbol kříže, symbol utrpení nám otevírá tyto hlubší významy – nejedná se jen o dohodnutý symbol křesťanství a křesťanskosti, ale tento kříž, Kristův kříž je v tomto smyslu školou církve trpící a církve vítězné. Také školou pro každého z vás, milí přítomní, každého z vás trpícího a každého z vás nad trápením života a světa vítězícího. Amen.

 KÁZÁNÍ O POSLEDNÍ VEČEŘI 

 24. března 2024 

 Základ kázání: Lk 22,7-23 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Za 9,9 v překladu Bible Kralické a 1 Kor 11,23-29 v překladu Jeruzalémské Biblie)

Nastal den nekvašených chlebů, kdy měl být zabit velikonoční beránek. 

Ježíš poslal Petra a Jana a řekl jim: "Jděte a připravte nám beránka, abychom slavili velikonoční večeři." 

Oni mu řekli: "Kde chceš, abychom ji připravili?"

Řekl jim: "Když vejdete do města, potkáte člověka, který nese džbán vody. Jděte za ním do domu, do něhož vejde, a řekněte hospodáři: 

'Mistr ti vzkazuje: Kde je světnice, v níž bych jedl se svými učedníky velikonočního beránka?' 

A on vám ukáže upravenou velkou horní místnost; tam připravte večeři." 

Odešli a nalezli všechno, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. 

Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním. 

Řekl jim: "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět.  

Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím."

Vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte a podávejte mezi sebou. 

Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží." 

Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." 

A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá." 

"Avšak hle, můj zrádce je se mnou u stolu. 

Syn člověka jde, jak je určeno, běda však tomu člověku, který ho zrazuje." 

A oni se začali mezi sebou dohadovat, který z nich je ten, kdo to učiní.  (Lk 22,7-23) 

   Shromáždili jsme se na Květnou neděli, vybízeni tímto církevním svátkem k rozjímání nad příchodem Kristovým do Jeruzaléma, kdy Ježíš do bran města přijíždí na oslu a zjevně neodmítá volání zástupů, které v něm rozpoznávají brzkého krále. Tento příchod Kristův do Jeruzaléma byl sice halasný, ale odehrál se jen jedenkrát – a dávno tomu již v dějinách. Připadá mi však náležité mluvit ve dnešní svátek ještě o jiném Kristově přicházení, které je na rozdíl od toho jeruzalémského oslího přicházení nepomíjející, trvalé, i nám a jiným věřícím dosažitelné častokrát i dnes. Je to Kristovo přicházení ve vskutku královské hodnosti k Večeři Páně a také naše možnost setkat se s ním v tajemném společenství slavení eucharistie.

   Tak jako triumfální příjezd Ježíšův do ulic jeruzalémských na oslím hřbetu, i ustanovení Večeře Páně má úzký časový i významový vztah k velikonoční oběti na Golgotě, milé sestry a milí bratři. Davy v ulicích jeruzalémských plesají, když Kristus jede v jakési parodii královského triumfu na oslu, prostírají kopýtkům oslovým do cesty své pláště na znamení úcty a pokory, avšak Kristus sám ví, že si jede pro brzké ukřižování. Ustanovení Večeře Páně jako symbolu Nové smlouvy mezi Bohem a příštím lidstvem je pak vyloženě rámováno slavnostní a temnou chvílí blízkého obětování Spasitelova života. Nezapomínejme nikdy v našem malém div ne venkovském kostelíku, když budeme přicházet k Večeři Páně, že byla tato mysterijní slavnost ustanovena během Kristovy večeře poslední. Nesouvisí jen tak s ledajakým večeřením Ježíšovým, ale právě s tím posledním: hned po této večeři bude Ježíš vláčen, souzen, bičován a zabíjen.

   Lukášovo evangelium uvozuje samotnou poslední večeři Páně ještě legendou týkající se neznámého jeruzalémského domu, který byl pro uskutečnění této události vyvolen. Ježíš prý řekl: "Když vejdete do města, potkáte člověka, který nese džbán vody. Jděte za ním do domu, do něhož vejde, a řekněte hospodáři: Mistr ti vzkazuje: Kde je světnice, v níž bych jedl se svými učedníky velikonočního beránka?' A on vám ukáže upravenou velkou horní místnost; tam připravte večeři." Odešli a nalezli všechno, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. (Lk 22,10-13) Jde o mystické vyprávění, které nás má naučit vnímavosti pro to, že leckteré děje a leckterá setkání jsou zde nenáhodná, mají hlubší smysl, i když nevyslovitelný všední řečí tohoto světa. Tam, kam běžné cesty viditelného světa nevedou, melou jiné mlýny než ty naše. Neznámý jeruzalémský domkář, jehož čeledína s hliněným džbánem vody apoštolové zastihnou na ulici, patří zjevně k zasvěcencům do tajných Božích cest a úradků. Je vědoucím – někým, kdo tolik žije blízkostí Boží, aby ihned bez jakýchkoli podrobnějších rozprávek věděl, co je třeba pro Boha a pro muže Boží učinit. Snad ani náš svět ještě nepozbývá podobných zasvěcenců do skrytých záměrů Božích.

   Vidíme, že tato večeře, ke které se tedy Ježíš se svými učedníky scházejí, je večeře velikonoční, Večeře sederová. K ní usedá večer před Velikonocemi každý zbožný žid se svou rodinou, nebo s jiným společenstvím, pokud rodinu nemá nebo se nachází na cestách. Je to hostina připomínající vyjití Židů z Egypta pod Mojžíšovým vedením přes poušť do Země zaslíbené. Jí se při této příležitosti pečený beránek se zelenými hořkými bylinami a nekvašené chleby. Tento jídelníček překypuje symboly souvisejícími právě s pesachovou nocí úprku z Egypta – onou Velkou nocí, nevšední nocí, podle které mají tyto svátky židů pojmenování. Ostatně recitování ze svatých textů Tóry představuje zcela nezbytnou součást takové velikonoční večeře; tohoto úkolu se zpravidla při sederové hostině ujímá otec rodiny anebo někdo nejváženější z přítomného večeřícího společenství.

   Večeře Páně a její kultické lámání a jezení chleba, jakož i pití vína tedy navazuje na starobylý, tradiční obřad večeře velikonoční, při které se jí opékaný beránek. Kristovo ustanovení nové smlouvy nahrazující smlouvu starou, jak vidíme, je samotným jednáním Kristovým úzce spojeno s tímto každoročním obřadem židovského národa Smlouvy. Večeře Páně se jakoby vyloupne z tohoto velikončního večeření, aby ho nahradila. Ježíšova hostina s apoštoly v předvečer ukřižování znamená v dějinách Boží spásy poslední sederové jezení beránka, které má smysl: není to jenom Poslední hostina Páně, je to zároveň poslední významotvorná večeře židovská velikonoční, právě nahrazena novou a jinou smlouvou, kterou nyní Ježíš Syn Boží uzavírá s Božím lidem a beránka nahrazuje vegetariánským chlebem prostým nebo nekvašeným a vínem. Beránka, o něhož napříště půjde, není potřeba péci, tímto Beránkem zabitým, obětovaným a zároveň vykupujícím se stává nyní a provždy Ježíš Kristus sám.

   Rituál večeření chleba a vína v církevním společenství ustanovuje tedy Ježíš před svými učedníky jako určitý svého druhu předkrm předcházející nebeskou hostinu ve věčnosti. Sám Ježíš odchází již nyní naplnit Boží království věčné. "Vezměte a podávejte (kalich vína) mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží," říká při této slavnostní příležitosti Ježíš (Lk 22,17-18) Setkávání se při jezení chleba a pití vína odkazuje Ježíš svému společenství jako poukaz na sebe přes hranice smrti na kříži. I skrze věčnost a Spasitelovu tělesnou nepřítomnost je toto obřadní setkávání předáno církvi jako památka na Krista; "to čiňte na mou památku," praví sám Ježíš (22,19). Sedíme s Ježíšem a jeho učedníky při Poslední večeři a vidíme tu zároveň srovnáním s židovskou velikonoční hostinu, čím Kristův právě ustanovený rituál není. Není například třeba s vykonáváním tohoto rituálu vyčkávat, na rozdíl od pesachové hostiny, na Velikonoce. Přijímání krve a těla Kristova lze konat v podstatě kdykoliv. Není třeba ke konání tohoto nového rituálu nároků spojených se sháněním beránčího masa a trhání zelených hořkých bylin, není už nadále vůbec třeba, aby pro uctívání a přiblížení Boha nějaké zvíře krvácelo. Ježíš Kristus – beránek obětovaný – to byl, kdo za celý svět krvácel a dokrvácel. Nadále se setkávání s Pánem a příchod Páně do našich životů zpřítomňuje v nejprostších pokrmech, jako jsou chléb a víno, v pokrmech, které jsou pěstovány – na rozdíl od skopové zabijačky konané během židovských sederových Velikonoc – zcela nenásilně a může si je po hmotné stránce dopřát snad úplně každý. Prostota a dostupnost těchto pokrmů symbolizují Kristovo sváteční i všední propojení s naším světem, s Božím Stvořením, v nejběžnější každodennosti a na každém kroku.

   Ježíš ovšem zdůrazňuje, při zakládání tohoto prostého rituálu, že se tu zpečeťuje nová smlouva, jiná než jakási smlouva předcházející, která tímto zastarává. Bůh dříve vícekrát vstupoval s lidmi do určitých závazků a smluv: dle židovské Tóry s Noem, s Abrahámem, nejvelkolepěji a nejobsáhleji pak s Mojžíšem na hoře Choréb. Zvláště smlouva s Mojžíšem utváří židovské náboženství napříč tisíciletími. Ale nyní, během svého posledního večeření, Ježíš Mojžíšovu smlouvu před svými učedníky zneplatňuje, suspenduje: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá." (22,20) (Nová smlouva ve smyslu až právnickém: "kainé diathéké": nové pořízení, nový kontrakt, nový zákon). Už dávný prorok Jeremjáš ostatně prorokuje novou smlouvu, která bude mnohem univerzálnější a také mnohem více rovnostářská než ta smlouva mojžíšovská: "Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu (…) Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: 'Poznávejte Hospodina!' Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat." (Jr 31,31; 33-34) Tuto novou smlouvu tedy uvádí v život Ježíš Kristus během své Poslední Večeře. Bylo by třeba pochopit Ježíšovo ustanovení právě v tomto jeremjášovském kontextu: Novou smlouvu (nebo, chcete-li, nový zákon) provází nový duch, duch všeobecného odpuštění hříchů, odpuštění všech etických zadlužení, zkrátka Boží milostivé léto. Provází tuto smlouvu také neobvyklé zpřítomnění Boha mezi námi: Bůh už nebude někde mimo nás, tam, kde nám ho obzvláště inspirovaní proroci a vyvolení budou ukazovat. Bůh bude mezi námi a uprostřed nás: "Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce", ukazuje Jeremjáš (Jr 31,33): nic nebude bližší našim životům než On, náš věčný Bůh. Nebude třeba v tomto stavu blažené Boží přítomnosti nějakých náboženských učitelů, kteří by upomínali, že Boha je třeba znát a následovat: Boží blízkost se stane až příliš zřejmou. Rovněž se bude tento řád nové smlouvy vyznačovat, abych tak řekl, radikálně demokratickým a rovnostářským duchem: ve světle Nového řádu Božího už nebudou nějací učitelé a poučovaní, elity a jim naslouchající. Všichni se budou setkávat ve světle blízkosti Boží, ve světle této Nové smlouvy a Nové Boží přítomnosti. Tuto vizi, tento zvěstný požadavek ostatně následují i naše církve, když se oslovují uvnitř církve její členové "bratře" a "sestro".

   Poslední Večeře Páně se však, jak jsme slyšeli z četby evangelia, dovršuje dosti smutně – Ježíšovým vyhlášením, že u stolu sedí mezi nimi zrádce. Ježíš neřekne jeho jméno. My samozřejmě víme, že tím zrádcem byl Jidáš Iškariotský. I přítomnost Jidášovu při této Poslední Večeři Páně, při ustanovení nové smlouvy, můžeme pochopit jako symbol, že k Večeři Páně přistupují dříve i dnes také nehodní, aniž by je byla možnost od Večeře Páně izolovat a Večeři Páně od nich jaksi očistit. V tomto ohledu obřad Večeře Páně od počátku přiznává svou bezbrannost. I Jidáš se dotýká kalicha s vínem, symbolizující krev Páně, a pije z něj. I Jidáš jí společně s jinými následovníky Kristovými nekvašený chléb, metaforu těla Páně. Večeře Páně se stává slavností natolik otevřenou, otevřenou všem, i nezasloužilým, natolik ve své otevřenosti nahou a bezbannou, že při přistupování k přijímání v církvích naprosto nelze poskytnout záruku, že zúčastnění jsou dobrými. Už apoštol Pavel se setkává s tímto problémem a nezbylo mu než odkázat tu odpovědnost za přistupování k Večeři Páně nitru a svědomí každému přistupujícímu: "Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije." (1 Kor 11,27-28) Amen.

 

KÁZÁNÍ O SUTINÁCH

 17. března 2024 

 Základ kázání: Lk 21,5-19 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Da 12,1-3 v překladu Jeruzalémské Bible a Zj 6,9-17 v překladu prof. Františka Žilky)

Když někteří mluvili o chrámu, jak je vyzdoben krásnými kameny a pamětními dary, řekl Ježíš: 

"Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno." 

Otázali se ho: "Mistře, kdy to nastane? A jaké bude znamení, až se to začne dít?" 

Odpověděl: "Mějte se na pozoru, abyste se nedali svést. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: 'Já jsem to' a 'nastal čas'. Nechoďte za nimi. 

Až uslyšíte o válkách a povstáních, neděste se: neboť to musí nejprve být, ale konec nenastane hned." 

Tehdy jim řekl: "Povstane národ proti národu a království proti království, 

budou veliká zemětřesení a v mnohých krajinách hlad a mor, hrůzy a veliká znamení z nebes. 

Ale před tím vším na vás vztáhnou ruce a budou vás pronásledovat; budou vás vydávat synagógám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro mé jméno.

To vám bude příležitostí k svědectví. 

Vezměte si k srdci, abyste si předem nepřipravovali, jak se budete hájit. 

Neboť já vám dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník. 

Zradí vás i vaši rodiče, bratři, příbuzní a přátelé a někteří z vás budou zabiti. 

A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno. 

Ale ani vlas z vaší hlavy se neztratí. 

Když vytrváte, získáte své životy.  (Lk 21,5-19) 

   Milé sestry a milí bratři, milí všichni hosté dnešních bohoslužeb v čase postu,

   v biblických evangeliích zachycujících Ježíšovo zvěstování a působení se nacházejí dosti rozsáhlé partie, které bychom mohli nazvat apokalyptickými. Nebo katastrofickými. Takto laděná proroctví Ježíš vyhlašuje zejména nedlouho před svým zatčením a ukřižováním – v předvečer Velikonoc. Ale už v předcházejícím Ježíšově zvěstování se podobné temné tóny vícekrát objevují.

   "Povstane národ proti národu a království proti království. budou veliká zemětřesení a v mnohých krajinách hlad a mor, hrůzy a veliká znamení z nebes. Ale před tím vším na vás vztáhnou ruce a budou vás pronásledovat..." (Lk 21,10-12) Jak s těmito Ježíšovými výroky naložit, jak je vyložit? Alespoň v postním čase, domnívám se, také tyto zvláštní a temné tóny do kostelního kázání patří. Jejich přiměřený výklad nepatří ovšem k nejjednodušším úkolům kazatele, a jejich přiměřené pochopení nepatří ke snadným výzvám pro naslouchající.

   Zůstává nicméně dosti zřejmé, že zde je při díle inspirace hrůzným zničením Jeruzaléma i značné části judské provincie během takzvané první války židovské v letech 66-74 našeho letopočtu. Tato vzpoura židovských radikálů posléze utopená římskými okupanty v krvi zasáhla do židovské pospolitosti zdrcující silou – nemnoho desetiletí po Ježíšově ukřižování. Některé dobové prameny, například kronika Židovských starožitností Josefa Flavia, líčí podrobnosti válečné katastrofy v neslýchaných barvách, šponuje počet zabitých, zajatých a do otroctví prodaných bojovníků i civilistů do nereálných miliónů. Kroniky dávnověku ovšem nepracují se statistikami a událostmi tak jako dnes, podstatná je pro ně intenzita čtenářského zážitku. Přesto ale věřme, že šlo pro současníky o drtivou událost s rozměry genocidy. Tragické duchovní důsledky pak mělo zničení druhého jeruzalémského chrámu během dobývání Jeruzaléma Římany; chrám zanikl a nebyl už nikdy postaven (zachovala se jen dnešní Zeď nářků). Zánik chrámu také hraje roli v Ježíšově promluvě k učedníkům, jak jsme slyšeli: "Když někteří mluvili o chrámu, jak je vyzdoben krásnými kameny a pamětními dary, řekl: "Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno." (21,5-6)

   Milé sestry a milí bratři, dnes již nelze zjistit, do jaké míry odstavce jedenadvacáté kapitoly Lukášova evangelia zachovávají skutečnou, doslovnou Ježíšovu promluvu a do jaké míry se snad jedná o jakousi pozdější vzpomínku prvních křesťanských generací na směr Ježíšova zvěstování, o vzpomínku, která byla pochopitelně ovlivněná traumatem ze zničení Jeruzaléma a jeho chrámu. Možná jde opravdu o proroctví v podstatné míře autentická, proslovená před učedníky a zástupy dalších, nedlouho před ukřižováním Ježíšovým na Golgotě. Tak jako kanárek v uhelném dole, citlivější o mnoho více než kutající horníci na přítomnost jedovatých plynů v ovzduší, tak i prorok bývá nadán tajemnou citlivostí pro to, co takříkajíc "visí ve vzduchu", pro neklid a zlověstnost doby. Prorok cítí a vidí do hloubky věcí a současných dějů, přestože okolní populace je zaneprázdněná a povrchní a zaměstnává se svým navyklým každodenním obstaráváním. A prorok tedy jakýmsi tajemným způsobem nejenom vidí, zač přítomnost v hloubi stojí, ale kam také směřuje. Zpřítomňují se takto prorokovi události či smysl událostí, které jsou budoucí, prozatím vzdálené. V mé oblíbené divadelní hře maďarského meziválečného dramatika Ödöna von Horvátha Figarův rozvod přichází aristokratická rodina, ve které je Figaro sluhou, do emigrace. Ve Francii zuří revoluce, aristokratům zcela nepřátelská. I v cizině však Figara poznávají, je to přece ten slavný a důvtipný sluha Figaro známý z Figarovy svatby. A říkají mu s obdivem: "Jé, vy jste ten proslulý sluha Figaro, který předpověděl revoluci!" "Che," odpovídá Figaro, "předpovědět tuhle revoluci nebyl přece žádný kumšt." Takto nějak si můžeme představit také Ježíšovu prorockou a neúprosnou citlivost pro věci budoucí: hniloba a rozklad společnosti a světa příliš zřetelně pro proroka visí ve vzduchu, aby bylo jasné, že tento svět se rozpadne nanejvýš tragicky. "Až uslyšíte o válkách a povstáních," zvěstuje takto svým učedníkům vyústění rozporů přítomných v čase budoucím Ježíš, "neděste se, neboť to musí nejprve být, ale konec nenastane hned." (Lk 21,9)

   Na pozadí hrůzných úkazů na nebi i na zemi (21,11), v souzvuku se zemětřeseními, s nesvorností mezi zeměmi i národy, s válečnými konflikty, společenským a dějinným chaosem dojde však, dle Kristova proroctví, v budoucnosti také ke křiklavému bankrotu pravého náboženského života. Do zjevného konfliktu se dostanou praví ctitelé Boží s mocenskými strukturami a s mocí disponujícími náboženskými elitami: "Budou vás vydávat synagógám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro mé jméno. To vám bude příležitostí k svědectví." (21,12-13) Ježíš prorocky vidí v své následovníky jako stádo vydané na milost a nemilost vládnoucím. Líčí apokalyptické hrůzy, které zakouší v tomto světě ti, kteří se vydávají cestou Kristovou: "Všichni vás budou nenávidět pro mé jméno," vyhlašuje před svými apoštoly Ježíš Kristus (21,17). Jsou to obrazy, kterými musel být nepochybně hluboce osloven Komenský trpící s rodinou i s Jednotou bratrskou za třicetileté války i v emigraci před katolickou totalitou. Mnozí jsou tu nejenom týráni a pronásledováni mocnými nepřáteli, ale rovněž opouštěni svými blízkými a přáteli. (21,16) Zdůrazňuje se tu s velkou naléhavostí, že cesta následování Krista je cestou trnitou, cestou křížovou (srov. Lk 9,23-25). Nemohou být pro Kristova učedníka překvapivé ztráty, hrozba smrti, podléhání hrubé síle a zvůli, mučednictví.

   Nicméně i v těchto prekérních pronásledováních Kristus přislibuje svému "malému stádci" (srov. Lk 12,32) vlastní věrnost a blízkost. Je to blízkost napříč hranicí časného a věčného, je to Kristova přítomnost ve středu naší zranitelnosti, a zároveň nás objímající skrze věčné království Boží. Ježíš svému společenství přislibuje sílu víry, inspirovanost pro všechny zkoušky a zdatnost k čelení všem dotíráním a kádrováním pozemskými náboženskými autoritami: "To vám bude příležitostí k svědectví (…) Dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník," ujišťuje své apoštoly Ježíš (21,13; 15). Všechny zkoušky, všechny porážky a srážky, které jsou při vší palčivosti pouze kolapsy pozemskými, vezdejšími, budou záhy vykoupeny slávou věčnosti Boží a naší účastí na této živé a nezničitelné Boží věčnosti: "Ani vlas z vaší hlavy se neztratí. Když vytrváte, získáte své životy." (21,19) ("Získáním našich životů" rozumějme zajisté život nesmrtelný, život nejopravdovější.) Amen.

   KÁZÁNÍ O PAVLOVĚ APOŠTOLSTVÍ 

   10. března 2024 

   Základ kázání: Ga 1,1-9 (Další liturgická čtení: Am 3,6-8 a Mt 18,18; 20) - vše v Českém ekumenickém překladu

Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, 

i všichni bratří, kteří jsou zde se mnou, církvím v Galacii:

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista, 

který sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce. 

Jemu buď sláva na věky věků. Amen. 

Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. 

Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak. 

Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! 

Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet! (Ga 1,1-9)

   Milé sestry, milí bratři,

   mé kázání vám chce dnes nabídnout zamyšlení nad něčím, co mají Pavlovy epištol po formální stránce společné. Jde o úplný počátek každého Pavlova listu čili epištoly, o úplný počátek takového Pavlova "otevřeného dopisu" psaného nějakým křesťanům fyzicky vzdáleným, duchem však nablízku stojícím; nebo by tu aspoň duchovní blízkost správně být měla... Jisté stylové komponenty mají Pavlovy dopisy církevním sborům společné, ale tyto podobnosti také sdílí s jinými dopisy vzniklými ve starověku, vůbec ne jenom křesťanskými. I v počátku Epištoly Galatským, tohoto nejrozhněvanějšího, nejostřejšího dopisu apoštola Pavla, kdy Pavel v prudké polemice soptí zlobou, polyká slova a obvyklou srdečnost omezuje na nejnutnější projevy – i v počátku Epištoly Galatským nacházíme obvyklé prvky Pavlovy stavby dopisu, stejně jako všemožné zvyklosti antické korespondence. A zaslechneme tu také slovní obraty, které přestaly být záhy jenom specifickým vlastnictvím Pavlova písemného odkazu a přešly do obecné liturgie křesťanských církví.

   Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, i všichni bratří, kteří jsou zde se mnou, církvím v Galacii: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista. (Ga 1,1-3) Toto je takzvaný preskript – jakýsi nadpis celého dopisového textu, uvedení, kdo píše komu, do jisté míry vysvětlení, proč se tu vůbec píše. Pavel tedy píše Galaťanům, církvím v Galacii, čteme tu přesně. Ovšem bez zdvořilostní titulatury v antice ani pes nezaštěká, a nejde jenom o pouhé zdvořilosti, ale o upřesňování: o předjímavou odpověď na otázky – "z jakého titulu vůbec píšeš své psaní?" "kdo jsi, kým se cítíš být, že podobně konáš?". Zde pisatel proto píše, kým je: je adresátům již z dřívějška dobře známý Pavel, a zdůrazňuje tu, že je apoštol Boha a Božího Syna Ježíše Krista. Odkazuje zároveň v preskriptu na nepopsatelnou moc Boží – Bůh křísí z mrtvých, vzkřísil Ježíše, a z jeho moci žije a jedná také Pavel. Tento Bůh je Pavlovým zmocňovatelem, je zárukou a páteří Pavlova konání, i tohoto psaní. A Pavel se představuje jako apoštol právě tohoto Boha, který je nade vše mocný a podivuhodný. Z Božího zmocnění, lze říci, z Boží inspirace vzniká také tento list, říká vlastně Pavel. Nebo přinejmenším vzniká tento Pavlův dopisový text ve službě tomuto Bohu a jeho dílu: ve službě Bohu, který je Otcem Ježíšovým a je Bohem křísícím a věčný život darujícím.

   Pavel tu užívá titulu apoštol, definuje se jako apoštol. Slovo samo, řecké apostolos, znamená posel: ten, který nese nějaké poselství od kohosi kamsi, často se v antice jednalo o písemné sdělení. Vidíme ostatně, že z tohoto řeckého běžného pojmu apostolos přešly jeho významy přes latinu i do našeho užívání – třeba ve slově "pošta" můžeme ještě ozvěnu apoštola či apostola zaslechnout. Ve starověkém i ještě mnohem pozdějším životě znamenal posel neodmyslitelný předpoklad, aby nějaká zpráva nebo nějaký význam mohly být neseny odněkud někam. A třeba nešlo ani o písemnou zprávu, kterou musel posel akorát dopravit a uchránit, aby mohla být co nejrychleji čtena kýmsi vzdáleným, na rychlost pěší chůze anebo cvalu koně. Posel býval často tím, komu se kýžené sdělení pro ty, kterým bylo určeno, předalo ústně a on sám byl někým, kdo měl takové poselství mít na paměti, stát se jeho ručitelem a tlumočníkem smyslu, kde na doslovnosti nezáleželo, na smyslu sdělení však rozhodně ano. Jako takový apoštol se tedy chápe Pavel: není však apoštolem čili poslem nějakých pozemských mocností, králů, představitelů měst, komunit nebo zámožnějších vlastníků, kteří podobné vzkazy potřebovali na delší vzdálenosti zprostředkovávat ve prospěch svého panování nebo hospodaření. Pavel je poslem, apoštolem Božím. Biblické (novozákonní) zacházení se slovem apoštol v pozdější církvi vedlo k určitým zbytečným dvojznačnostem. Zdálo se být zvláštním způsobem vyhrazeno pro dvanáct blízkých Kristových společníků, kteří Krista déledobě doprovázeli během jeho putování po judské zemi. Církev brzy hleděla apoštolství pochopit jako svého druhu úřad ustanovený samým (pozemským) Kristem – a běželo v tomto pozdějším pochopení církve o jakési předsednictvo církve vykonávajícího správu církevní firmy za tělesně nepřítomného Krista, který, ač přítomen ve své církvi nadále duchovně, převezme vyúčtování nad církví i nad mimocírkevním světem na konci věků. Ale už v líčení evangelií vidíme, že se výlučnost slova (či titulu) apoštol rozmývá: všechna podstatná zaslíbení Kristus předává ne své oblíbené dvanáctce, ale všem, kteří chtějí slyšet, všem, kteří Kristově cestě a jeho zvěsti o království Božím chtějí stát nablízku. Apoštola lze v tomto kontextu pojmenovat jako někoho, kdo náležitě ukazuje a tlumočí druhým Boha, Boží cesty, Boží království. Takto chápe i Pavel své působení – a v tomto duchu lze říci, že apoštoly jsou Pavel i učedníci Ježíše, jsou to jiní vážní svědkové Boží a dokonce i dnes a přímo mezi námi mohou být praví apoštolové.

   A po tomto prokázání se, po tomto zdůraznění vlastní apoštolské legitimity načne už Pavel jaksepatří prudkou notu: "Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak." (Ga 1,6-7) Nejostřejším možným rejstříkem se tu odmítá jakási dle Pavlova přesvědčení velmi špatná, zavrženíhodná alternativa, alternativní evangelium. Tyto závažné a rozhořčené spory zůstávají neodmyslitelné od dobové situace v galatských církevních sborech, v několika příbuzných křesťanských společenství v galatské oblasti, v hornatém vntrozemí helénizované Malé Asie, dnešního Turecka. Nechápejme v tomto ohledu Pavla jako sektářského nesnášenlivce, který se vymezuje vůči jakékoli interpretaci evangelia vyjma své vlastní. Pavel ví, že ke Kristovu kříži vedou rozličné cesty, rozmanité důrazy v učení a hlásání; ví, že je dělníkem na stavbě chrámu Božího (srov. 1 Kor 3,16; 6,19). Pavel naprosto nehraje na sebe. Ví, že apoštolů je povícero: "Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba." (1 Kor 3,9) Do galatských církevních shromáždění však po Pavlově odchodu dorazili nám jménem a i hlubším zdůvodněním svým postojů blíže neznámí jiní náboženští mluvčí osobující si vedení církví, kteří staví dosavadní Pavlovo budování církevních sborů na hlavu, vytyčují církvím jakýsi směr, se kterým Pavel zásadně odmítá nacházet společnou řeč. Tito Pavlovi konkurenti v Galacii přinášejí silně judaismu poplatný pokus o křesťanské zvěstování, dožadují se od pokřtěných křesťanů zachovávání židovské rituální i identitární výlučnosti, zachovávání stravovacích košerových zvyklostí, zachovávání obřízky pro muže a chápou křesťanství jako projev židovské náboženské identity. Jde o úplný opak Pavlova usilování: právě od tíhy zachovávání Mojžíšova zákona osvobodilo totiž Ježíšovo evangelium židy, tak jako zároveň pohany osvobodilo od temnot pohanství a otevřelo nás všechny slyšení naprosté univerzality Boží. Kristův kříž v nás měl ukřižovat všechno sobectví, všechen egoismus, i všechnu kmenovou výlučnost a učinit nás všechny dětmi Božími bez ohledu na náš původ, bez ohledu snad na národ, rasu, společenský stav, i náboženskou tradici. Bůh je zcela pro všechny a pro každého, a stojí nade všemi a nad každým a nad vším pouze pozemským. Tento návrat pod křídla židovství a dávných židovských tradic chápe Pavel jako popření všeho podstatného na Kristově evangeliu: Bůh přeplňuje a rozbíjí všechny tradice, všechny identity; Bůh se sklání ke všem národům a zemím a otevírá všem evangelium o tom, že to je služba druhému a otevření se druhému, co vede k blaženosti. Rozhodně to není setrvávání ve vlastní egoistické zapykanosti. A proto, jak praví Pavel s ojedinělou důrazností: "I kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! (...) Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!" (Ga 1,8-9)

   Několik Pavlových slov z počátečních veršů Epištoly Galatským jsem si, milé sestry a milí bratři, nechal zcela na konec své promluvy, právě proto, že je v Pavlově dopisovém rozhovoru s Galaťany považuji za klíčová. Toť pravé Pavlovo evangelium. Dle Pavlova zvěstování Galaťanům Ježíš Kristus sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce. (1,4) Ať jsme židé, ať jsme Řekové, ať jsme dnešní Češi, ať jsme kdokoliv, Kristus nás vyvádí z naší zkažené doby, zkažené epochy (každá pozemská skutečnost je veskrze pokažená). Jsme zrozeni pro lepší skutečnost než pro tu, kterou nám může nabídnout náš "věk". Boží království zve k čemusi mnohem hlubšímu, zajímavějšímu a trvalejšímu, než je náš věk, naše doba. A k tomuto mnohem lepšímu, než je náš dnešek, než zůstává jakýkoli dnešek, k tomu nás vysvobozuje Kristova oběť. Kristus sám se vydal za naše hříchy, říká Pavel: ve velké zkratce – svou obětí nám odkázal pravdu o tom, že to podstatné nezažijeme v sobě, v hýčkání svého egoismu, ale v otevření se druhému, tomu, co je mimo nás, mimo naše očekávání, mimo naši omezenost: Otevření se Bohu a otevření se také jiným dětem Božím, se kterými i my jsme "spoludětmi". Toto Pavlovo slovo o Kristově osvobozující oběti za naše hříchy už poukazuje k tajemství Velikonoc, milé sestry a milí btatři, k mystériu Kříže a Vzkříšení. Amen.

  KÁZÁNÍ NA JEŽÍŠOVU PROMLUVU NA POLI (II.) 

  3. března 2024 

  Základ kázání: Lk 6,27-36 v překladu prof. Františka Žilky (Další liturgická čtení: Nu 6,22-27 v překladu Bible Kralické a Sk 20,32-36 v překladu Jeruzalémské Bible)

Ale vám, kteří posloucháte, pravím: Milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí,

žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vás hanobí.

Tomu, kdo tě bije na tvář, nastav i druhou; tomu, kdo ti bere plášť, neodpírej ani košili.

Dávej každému, kdo tě prosí; nežádej ničeho zpět od toho, kdo ti bere tvé věci.

Jak chcete, aby vám lidé činili, stejně čiňte jim.

Milujete-li jen ty, kdo milují vás, jaká je to laskavost? Vždyť i hříšníci milují ty, kteří milují je. 

Činíte-li dobře jen těm, kteří dobře činí vám, jaká je to laskavost? Vždyť totéž činí i hříšníci.

Půjčujete-li jen těm, od kterých to doufáte dostati zpět, jaká je to laskavost? I hříšníci hříšníkům půjčují, aby dostali zpět stejnou věc.

Naproti tomu: milujte své nepřátele, čiňte dobře a půjčujte, i když nic neočekáváte; tak obdržíte hojnou odplatu: budete syny Nejvyššího, neboť on jest laskavý i k nevděčným a zlým.

Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. (Lk 6,27-36)

   Milé mé církevní společenství,

   přečtená slova Ježíšova lze považovat za jakési "rodinné stříbro" křesťanského náboženství: jsou to vesměs známé myšlenky, známé jakožto myšlenky křesťanské a Ježíšovy také těm, kteří do kostela nechodí a na církev nedbají. A představují součást toho nejosobitějšího, co Kristova etika a životní praxe odkazují následovníku – každému, kdo by chtěl po cestě Kristově kráčet. Nemnoho se zaměření této Kristovy etiky podobá všemu předcházejícímu a okolnímu, milé sestry a milí bratři. Těžiště starozákonního židovství i kulturního světa řecké a římské antiky stojí zkrátka dosti jinde než směr Ježíšova zvěstování. Všechna uvažování o blaženém životě a o správném jednání, která se v rozličných tradicích široko daleko vyskytovala, vcelku daleko více akcentovala něco jako přirozenou a legitimní sebelásku, oprávněný prý ohled na sebe, na své zájmy, na integritu vlastní osobnosti, na sebevědomí jedince. Ježíš tu tolik vyostřuje nesobectví jím navrhované blažené cesty životem, tolik vyklání své učení o mravnosti do krajního zamítnutí egoismu ve prospěch altruismu (a leckdo by mohl říci: ve prospěch masochismu), že nakonec ani pozdější církev nemohla zůstat těmto Ježíšovým nárokům práva. Ježíšův požadavek je příliš vysoko posazený, příliš maximalistický, nutně mu budou moci v náročnější míře dostát jenom nemnozí, kteří se vážným a odvážným následováním těchto Ježíšových etických principů nutně vyčlenili ze společnosti. Nastavuje se tu cesta, nikoli cíl: a ty, milý křesťane, milá křesťanko, zkus jít po té cestě, zkus dojít alespoň někam, alespoň nakrátko. Možná dokonce jeden jediný krok na této cestě znamená více než zůstat být bezmyšlenkovitě zapleten do běhu tohoto světa.

   Náš přirozený zájem, naše sebeláska, sebezáchova, náš ohled na spravedlnost, stejně tak i naše zákony, naše běžná strategie přežití v tomto světě chtějí zpravidla něco jiného, než zde Ježíš učí. Všechny souvislosti našeho běžného života nás učí, že máme do nějaké míry dbát na důstojnost naší osoby. Že si nemůžeme tak docela nechat dělat na hlavu. V Kristově řeči k zástupům se nám však bez okolků říká, že se máme s touto vlastní důstojností rozloučit: Tomu, kdo tě bije na tvář, nastav i druhou; tomu, kdo ti bere plášť, neodpírej ani košili! (Lk 6,29). Dávej každému, kdo tě prosí; nežádej ničeho zpět od toho, kdo ti bere tvé věci. (6,30)Máme prý brát s velikou, velikou rezervou, že je vůbec v tomto světě cokoli našeho. Ani moje kapsa, ani moje tvář není vlastně tak docela moje, ukazuje tento šokující Ježíšův směr uvažování a učení.

   Ježíšovo zvěstování se ubírá k úplnému přehodnocení všech (dosavadních) hodnot, k úplnému přeznačení pojmů. Dosud bylo záhodno bát se svého nepřítele, vyhýbat se mu, utíkat před ním nebo schovávat se před ním, popřípadě se mu v souboji postavit na odpor, kdo z koho, a nepřítele zlikvidovat. Ježíš však navrhuje, že vlastně máme svého dosavadního nepřítele pochopit jinak než nepřítele: taková razantní změna dosavadního chápání nám prý zajistí vnitřní štěstí i soulad s Boží věčností (srov. 6,35-36). Za nepřítele se prý máme modlit a žehnat mu (6,28; 35), vrší ve svém učení paradoxy Ježíš. Proč?, zeptám se nyní; proč takto máme jednat? Možná proto, že toto odmítnutí nepřátelství našeho nepřítele duchovně zmate, sebere mu dosavadní půdu pod nohama a nabídne či alespoň naznačí nepříteli jakousi alternativu k dosavadní nenávistné zaslepenosti. Byl by to podobný etický majstrštyk, jaký se i Gándhímu podařil v moderní Indii, když čelil ideou "nenásilí" britskému kolonialismu a zvítězil takto nad ním. Když našemu synovi vysvětluji učení Petra Chelčického, jehož reliéf máme v kostele (často spolu totiž o Chelčickém mluvíme), říkám mu, že Chelčický učil, abychom i na ty, kteří jsou na nás zlí, byli hodní, protože přinejmenším někteří z těch zlých se takto zastydí a budou chtít být raději hodní. To je jeden možný zisk z podobně ježíšovsky založené etiky neodporování zlému. Nebo zde snad běží o jinou věc: za nepřátele se máme modlit a žehnat jim proto, aby nás i jejich nepřátelství, i bodáky jejich nenávisti něčemu naučily. Znamená i to jejich nepřátelství určitou šanci, abychom se vnitřně dostali někam dál, tam, kam bychom se bez nepřátelství našich nepřátel nedostali. Duchovně zralému vše, co ho na světě potkává, může k něčemu být; vše, včetně prožitků nepříjemných a zraňujících, může mít svou cenu. Bůh nám žehnej, aby i nám k něčemu hodnotnému bylo to, co nás od druhých tolik bolí. Připomínám tu i postřeh německého křesťanského filosofa Karla Jasperse, který někdy po poslední světové válce napsal, že teprve ztroskotání nás přivádí k opravdovému bytí, ke skutečné a pravdou prozářené existenci.

   Tento absurdní a zároveň zázračný stav věcí, stav započínající naším vnitřním probuzením, stav, kdy nepřítel přestává být pravým nepřítelem, dlužník přestává být pravým dlužníkem a okrádající nás zloděj pro nás přestal být zlodějem, vysvětluje Ježíš také jako projev naší možnosti inspirovat se ideálem Božím: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec (6,36); stanete se syny Nejvyššího, neboť on jest laskavý i k nevděčným i zlým (6,35).

x x x

 

  Milé sestry, milí bratři, milí přítomní! Když čtu biblické stránky – a čtu je denně, a vůbec – když čtu nějaké texty podobně starobylé, nemohu se zbavit určité takřka jistoty, která poselství a možnost dnes pochopit a dnes žít podobné poselství staví ještě do jiného, zvláštního světla.

   Vícekrát jsem při kázání a při biblických hodinách zdůrazňoval, jak elementární život byl ten, který se vedl a žil ve starověku, například také v Ježíšově současnosti. Nedovedeme si dost dobře představit, jak jednoduchý a zároveň jak syrový byl tento život starověku; jaká byla každodennost těch, kteří naslouchali Ježíšovi – ale koneckonců i těch, kteří žili tehdy v jiných oblastech antického světa. Podvýživa byla základním naladěním většiny tehdejších mužů a žen, dospělých i dětí. Obživa se získávala zemědělstvím nebo několika málo základními řemesly, v krajině Ježíšova působení také často rybolovem. Vybavení domácnosti sestávalo z nejzákladnějšího, nejchudšího nábytku, z pár nádob, oděvů a přikrývek. Smrt dětí a dospělých byla něčím tak strašně běžným, že nebyl důvod se nad šokující přítomností smrti v rodinách i v okolí jakkoliv pozastavovat. Život byl takto značně jednoduchý a přehledný a ať to hodnotíme uznale nebo s hrůzou, životní úkoly se smrskávaly do velmi elementárního rámce: Nasytit se, nasytit rodinu, zajistit úrodu, stavení, vyhnout se nemocem... V takto prazákladní formě života a společnosti ani nepřátelství nevznikalo z malicherných příčin. City a postoje starověkých lidí byly rustikální, poctivé, hluboce odůvodněné a život sám byl příliš těžký na to, aby se plýtvalo intrikami, jalovými nenávistmi, šikanou či znuděným opovržením k druhým. Druhé a podporu druhých jste ostatně ve starověku zásadně potřebovali ke svému každodennímu přežívání.

   Dnes žijeme jiné životy. A nechci moralizovat na naši postmoderní rozežranost, milé sestry a milí bratři, milé církevní společenství. Prostě naše epocha je oproti té starověké, té, ve které Ježíš zvěstoval a jejímiž dobovými reáliemi se inspiroval ve svých promluvách, epochou velmi rozdílnou. Věci se dnes dělají jinak než tehdy. Naše běžné vášně a chtivosti, naše nechuti a nenávisti k bližním vznikají z příčin, které by starověk nemohl shledat ani mravnými, ani odůvodněnými. Zvláště v těch našich krásných Čechách se nenávidíme a vybičováváme vůči sobě nepřátelství do těžko uvěřitelné virtuozity, často ani nevíme proč. Nenávidíme se a nesnášíme se ze sportu a ze zásady, tváříme se na druhé negativně a ztrpčujeme si navzájem život slovem i skutkem, z malicherných příčin anebo jenom tak, skoro samoúčelně. Působíme si tu navzájem tolik zla, tolik absurdních ošklivostí, že by celou tu naši současnost plnou negace, nenávisti a nelásky snad i peklo vyplivlo. Co to znamená v této době žehnat těm, kteří nás proklínají, modlit se za ty, kteří nás hanobí; tomu, kdo nás bije na tvář, nastavit i druhou, a tomu, kdo nám bere plášť, neodepřít ani košili (6,28-29)? Může vznešený postoj nenásilí i v naší roztomilé české samoúčelně nenávistné a vyčurané realitě obrátit nepřítele k čemusi lepšímu, ke stávání se lepším člověkem? Vede malicherné a zavilé nepřátelství nepřátelských bližních k čemusi jinému než k uštvanosti a duchovní malomyslnosti toho, kdo rány podobného nepřátelství inkasuje? Nepřináší zde žehnání nepřátelům a modlení se za ně akorát další a další zla, zranění, nesedí (dnes?) nepřátelé, kterým je odpouštěno, akorát o to pevněji v sedle? Nezmocňuje je křesťanova snaha odpouštět k dalšímu zlému elánu, k dalším a dalším zraňováním bezbranných bližním?

   A tu ještě jinou než předcházející odpověď v Ježíšově etické nauce, tolik náročné, tolik nesnadné, nalézám... V zásadě se v Kristově evangeliu rezignuje na jakoukoli bilanci spojenou s odpouštěním. Zaměření Ježíšovy odpovědi má skoro buddhistickou povahu: předpokládá se tu mnohem menší angažování, daleko menší míra prožívání (našich) konfliktů, než je běžné. Síla k odpuštění se tu bere ze zásadní obrácení se k Bohu: na království Božím záleží. Zatímco to, nač by nám mělo očima tohoto světa záležet a co by bylo třeba odpouštět, pomíjí. Svět, ve kterém lze zakoušet příkoří, tento svět kolem nás, svět facek, kopanců, urážek a ponížení, máme – jsme-li pamětlivi Ježíšovy cesty – brát mnohem méně vážně, než je to dnes asi běžné. Cesta evangelia učí vnímat tento svět, jeho svody, jeho nabídky i jeho pokušení zcela nevážně, mávnout nad ním rukou. Jediné, proč zde existujeme, je Věčnost; Boží věčnost. Na jiném nesejde. Ani na zdejších nepřátelstvích, která nás tlučou do pravé i levé tváře, nesejde, ani na nepřátelstvích, která se sápou po našem plášti i košili, ani na tom, že si od nás naši bližní i nebližní půjčují, a nevracejí, ani na tom nesejde. Tento svět přecpaný nepřátelstvím je ve světle Věčnosti Boží velmi, velmi relativní, velmi postradatelnou skutečností, velmi pominutelným úskalím! Amen.

  KÁZÁNÍ O ZLÝCH VINAŘÍCH 

  25. února 2024 

  Základ kázání: Lk 20,9-19 v překladu Jeruzalémské Bible (Další liturgická čtení: 2 Pa 36,14-16 v Českém ekumenickém překladu a 1 Pt 2,4-9 v Žilkově překladu Nového zákona)

A (Ježíš) začal lidu říkat podobenství: "Jeden člověk vysadil vinici, potom ji pronajal vinařům a na dosti dlouhou dobu odcestoval.

Když přišel čas, poslal k vinařům služebníka, aby mu dali podíl z výtěžku vinice; ale vinaři ho zbili, pak ho poslali nazpět s prázdnou.

Poslal znovu jiného služebníka; oni zbili i toho, potupili ho a s prázdnou poslali nazpět.

Znovu poslal třetího; i toho zranili a vyhodili ven.

 Tu si pán vinice řekl: 'Co mám dělat? Pošlu svého milovaného syna, na toho snad budou mít ohled.' 

Když ho však ti vinaři uviděli, uvažovali mezi sebou takto: 'Tohle je dědic; zabijme ho, ať je dědictví naše.' 

Vyhodili ho z vinice ven a zabili. Co jim tedy pán vinice udělá? 

Přijde, zahubí ty vinaře a vinici dá jiným." Na to oni řekli: "Chraň Bůh!"

On se však na ně zadíval a řekl: "Co tedy znamená tohle, co je psáno:

Kámen, který odvrhli stavitelé, / stal se kamenem úhelným?

Kdokoli na ten kámen padne, roztříští se, a na koho padne on, toho rozdrtí."

Zákoníci a velekněží se snažili ještě v tu chvíli vztáhnout ruce, báli se však lidu. Správně totiž pochopili, že to podobenství řekl o nich. (Lk 20,9-19)

 

   Jeden člověk vysadil vinici, potom ji pronajal vinařům a na dosti dlouhou dlouhou dobu odcestoval. Když přišel čas, poslal k vinařům služebníka, aby mu dali podíl z výtěžku vinice; ale vinaři ho zbili, pak ho poslali nazpět s prázdnou. (Lk 20,9-10) – Sestry a bratři, milí přítomní a hosté našich bohoslužeb! Kristovo podobenství o vinařích, značně temné, se hodí zvláštním způsobem ke zvěstování v času postním. Ukazuje čím dál marnější pokusy majitele vinice dorozumět se se svými nájemníky, přimět je k dodržení dohody o pronájmu. Všechna snaha vést rozhovor vychází naprázdno a rozbíjí se o čím dál nesmyslnější cirkulaci násilí. 

   Poslal znovu jiného služebníka; oni zbili i toho, potupili ho a s prázdnou poslali nazpět. Znovu poslal třetího; i toho zranili a vyhodili ven. (20,11-12) Novozákonní komentáře o tomto podobenství vesměs zamítají, že by snad chování vinařů vůči majiteli pronajaté vinice ospravedlňovala chudoba nebo zoufalství pocházející z hladu a nedostatku. Neféroví a zločinní vinaři naprosto nepatří k proletariátu, nejedná se o zemědělské pracující síly za hubenou mzdu lopotící se na vinici. Reálie ukazují na starověké pozemkové vlastníky a obchodníky, kteří pod sebou ještě mají mnohé pěstitele i česáče. Se svým pronajímatelem takto v podobenství Ježíšově nejednají z jiných důvodů než z lakoty anebo ze zpupnosti. Pravděpodobně nás zarazí, jak daleko mohla zajít libovůle vinařů, aniž by jí mohly zabránit státní orgány: soudy, ozbrojená moc na způsob dnešní policie. Skutečností zůstává, že Ježíš nevypráví tak docela příklad, který by kdovíjak úzkostlivě vycházel z právní reality jeho doby. Běží spíše o pohádkový příběh, ve kterém hraje zásadní roli kontrast mezi trpělivostí majitelovou a absurdně zločinnými postupy nájemníků – a tento kontrast posléze Ježíšovo podobenství vyšponovává až do neúnosnosti, podobně jako pracuje s kontrasty svévole ve svém díle Dostojevskij. Ale i tak tu při slyšení podobenství o vinařích můžeme přijmout ochutnávku z časů, kdy státní i právní rámec byl ve srovnání s dneškem zřejmě slabý, či ještě slabší než v naší současné situaci: mnoho váží dané slovo a podání ruky, "pouhá" dohoda pečetí smlouvy a pokud se gentlemanské ohledy najednou vytratí, nezůstává mnoho způsobů, jak dosáhnout plnění.

   Tu si pán vinice řekl: 'Co mám dělat? Pošlu svého milovaného syna, na toho snad budou mít ohled.' Když ho však ti vinaři uviděli, uvažovali mezi sebou takto: 'Tohle je dědic; zabijme ho, ať je dědictví naše.' Vyhodili ho z vinice ven a zabili. (20,13-15) Arogance nájemníků vinice tu dosáhla vrcholu zla. Nikoli snad živelně, ale domluveně a promyšleně zabijí syna majitelova, evidentně syna jediného, jednorozeného. Ježíš v podobenství doslova vypravěčsky vybičovává příkrý kontrast mezi bezbranností majitele a zavražděného majitelova syna na straně jedné – a pak vražednickou mrzkostí vinařů na straně druhé. Majitel posílá do zjevně riskantní mise svého jednorozence; ten má uspět tam, kde pouzí služebníci neuspějí, kde inkasují bití a kopance. Právě privilegovanost vyjednávajícího syna majitele vinice, privilegovanost, která by měla naději zjednat pořádek a přivést vinaře k rozumu a k plnění původní smlouvy, právě tato privilegovanost přítomného syna ponoukne vinaře k nejtěžšímu zločinu. Syna usmrtí, jako výraz sadismu vůči majiteli vinice, ale i ze zištných pohnutek. Ve starověkých právních systémech nebyla tak docela neuskutečnitelná myšlenka, že by vinice posléze po smrti už staršího majitele vinice bez dědice propadla: ukazuje se tu i na římském právu založená vysoká prestiž toho, kdo majetek užívá v souladu s původním posláním a zvelebuje ho; někdo takový by v případě nejasností či v případě neexistence dědice zřejmě připadal v úvahu jako první oslovený zájemce o další držbu majetku. Ježíš vypravování však směřuje ke špatnému konci vinařů. Příznačně nejsou potrestáni světským právem, zadržením a odsouzením před tribunálem, ale budou brzy vystaveni spontánní ozbrojené mstě majitele vinice a jeho ozbrojenců, kteří vrahy v odvetu pozabíjejí, odejmou jim vinici bez kompenzace jakékoli dosud vykonané práce a jak říká Ježíš, pán pozemku dá vinici jiným (20,16).

   Sestry a bratři, vidím před sebou zřetelně dvě cesty, dvě možnosti, jak Kristovo podobenství pochopit. Nestojí tyto možné dva výklady v nesmiřitelném rozporu. První způsob vnímání podobenství o zlých vinařích a o mírném pánovi, který se s těmi bestiemi na vinicemi pořád snaží trpělivě vyjednávat, první způsob výkladu chápe podobenství jako velmi kritické slovo ke vztahu pokolení Izraele k Bohu. Zároveň představuje poukaz k Ježíšovu vlastnímu údělu. Majitelem vinice je v tomto schématu Bůh, vinice představuje židovský národ, lépe řečeno Boží vyvolení tohoto národa. Daremné pronájemce tu vidíme jako mocenské a odpovědné představitele židovství – a zde méně mysleme na krále, spíše na kněží a velekněží, jakož i na méně formální duchovní vůdce, jako jsou farizeové (srov. 20,19), zkrátka a dobře na náboženskou a názorovou elitu. Posly, které majitel vinice posílá za svými nájemníky a kteří mají tyto vinaře přivést k rozumu, představují v Kristově podobenství všemožní Bohem vyslaní prorokové. Ti ve vztahu k arogantním mocenským strážcům oficiálního kultu vystupují jako nenásilná, avšak slovem burcující opozice; zůstávají sice bez systémových výhod a systémového krytí, avšak jen zaslepený v nich nerozpoznává či ignoruje pravé posly Boží. Jednání vinařů s těmito posly, s těmito vymahači pánova práva odkazuje na časté těžkosti, které už ve starozákonních dobách prorokové Boží mívali s lidem izraelským, zvláště pak s těmi dobře zabydlenými kněžskými vrstvami v centru. Odtud v podobenství Kristově odkaz na jejich ponižování, bití a vyhánění (verše 10-12). Pán vinice nechce nic jiného než dodržování původní smlouvy: toť metafora smluv, které Hospodin uzavřel s vyvoleným národem skrze Noeho, Abraháma a zejména Mojžíše. Tyto smlouvy mají jistěže nějaké podmínky, nějaký profit i požadavky na plnění. Vinaři jakožto mainstream vyvoleného národa však smlouvu s Bohem ignorují, Bohu se rouhají a proroky, kteří ji přicházejí připomínat, všemožně tupí a trýzní. Když pak Bůh pošle svého jediného syna, syna, který je mu nade vše drahý a na kterého by měli mít vinaři zvláštní ohled, nevede ani tento krok ke smírnému rozuzlení. Naopak, notorické zlo vinařů dostoupí vrcholu a právě proto, že jde o majitelova jediného syna, připraví tomuto privilegovanému, rodinnými pouty s vinařem spjatému poslovi záhubu. Podobenství Kristově zdařile rozehrává tento motiv bezedného, do značné míry nemotivovného zla, dalo by se říci zlo a týrání pro zlo samotné. Těžko mohli vinaři předpokládat, že jim tento kousek zabití syna a dědice beztrestně projde, ale přesto se k němu uchýlili. Zabitým poslaným synem je jistěže Ježíš Kristus sám, jeho zabití dovršuje notorickou zatvrzelost Lidu Staré smlouvy. Odezvou Boží se stane proto Boží zavržení "vinařů" – smlouva se stane zneplatněnou a vyvoleným lidem se stane nějaký jiný lid, jiné národy a jiné komunity než předchozí. Není pochyb o tom, že právě tento výklad Ježíšova podobenství rezonoval mezi Ježíšovými posluchači. Akcentoval ho pro své posluchače dokonce Ježíš sám, také odkazem na verš Žalmu 118: Kámen, který odvrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. (Lk 20,17-18; srov. Ž 118,22 a 1 Pt 2,4): Kámen, se kterým původně nebylo počítáno, se stal nosníkem, stavebním prvkem základní hodnoty, na kterém celá váha stavby stojí. Tímto zavrženým kamenem, posléze zásadně rehabilitovaným, se staly takzvaně pohanské národy, na které přijetím Boha v Kristu přešlo Boží vyvolení. A stal se tímto kamenem úhelným i vyvržený a umučený, posléze však vzkříšený a oslavený Ježíš. Toto zaměření Ježíšova podobenství o zlých vinařích pochopili dle Evangelia Lukášova všichni přítomní, Ježíšovi naklonění i Ježíše odmítající. I význační představitelé židovství, totiž zákoníci a velekněží porozuměli, že podobenství zaznělo proti nim, proti jejich konání i proti jejich legitimitě (Lk 20,19). Vyznění podobenství jakožto pranýřování nehodného počínání židovského pokolení vůči Hospodinu a metaforu jakési nutnosti odejmout mu Boží požehnání ve prospěch pohanských "pronárodů" (gojím) pak chutě zužitkovala křesťanská protižidovská nesnášenlivost ve středověku i později, což byla ovšem politováníhodná kapitola z dějin schematismu a netolerance.

   Rád bych vám však nabídl nakonec ještě jiné rozumění Kristovu podobenství o nehodných a vraždících vinařích. Ne jako metaforu vztahu Lidu Staré smlouvy a Lidu Nové smlouvy, metaforu vztahu židů a křesťanů. Můžeme číst příběh jako Kristovo slovo – a velmi dramatické slovo – k nevděku mnohých, kdekoho a skoro každého, jako Kristovo slovo o zlu přítomném v nás. V podobenství je vykreslena zpupnost, nebržděná agrese a nevděčnost, rouhačná neúcta k Božímu řádu a k Božím darům. Vážně nám to nic nepřipomíná? Nebýváme podobně neláskyplnými jako ta tlupa vinařů, nebýváme podobně ničemnými a podobně skupinově zbabělými rovněž? Třeba jenom v malých věcech, protože k větším záležitostem a k větším zločinům nás život ani nepustí? Nebýváme Bohu podobně málo vděčni za jeho dary, jako byli ti mytičtí nájemníci vinice vděčni za jistě nikterak neúnosný a nikterak nevýhodný kontrakt? Neodmítáme podobně zatvrzele Boží hlas? Slyšme toto postní slovo z evangelia, tuto nabádavou otázku, jestli i my nekráčíme po cestě zlých vinařů... Amen.

  OBHAJOBA ATEISMU 

  18. února 2024 

  Základ kázání: Ef 2,11-13 v Českém ekumenickém překladu (Další liturgická čtení: Ř 1,18-25 v Českém ekumenickém překladu a Lk 7,24-35 v překladu Jeruzalémské Bible)

Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, 

že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě.

Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.  (Ef 2,11-13) 

  Milé sestry, milí bratři, vážení všichni přítomní,

  nově jmenovaný římskokatolický biskup litoměřický Stanislav Přibyl – zdůrazňuji ještě jednou: nově (papežem) jmenovaný, nikoli snad ve shromáždění zvolený – poskytl jednomu českému deníku rozhovor, ve kterém značně zlehčuje ateismus. Nový biskup litoměřický praví: "Pojem ateista je podle mého názoru další klišé. Každý jsme nějak nastavený na cosi nad námi, na to, co nás přesahuje, na transcendentní skutečnost. To, co se asi myslí pod pojmem ateista, je spíše neidentifikace s církví jako institucí, především katolickou. Může to být dáno různými důvody: někdo se mohl s církví v podstatě nesetkat a zná ji jen zprostředkovaně většinou v jakési podobě karikatury; jiný byl vychován v komunistickém chápání náboženství jako opia lidstva nebo má prostě v sobě jakousi latentní a neformulovanou nechuť či odpor. Většina lidí se pak s duchovními záležitostmi prostě míjí, a pokud se jim daří, víru či církev ke svému životu nepotřebují. To se dá proměňovat jedině změnou zkušenosti s námi..."

   Podobné vyjadřování považuji za značně nešikovné a nestrategické. Těžko někdo rád slyší, že ho neberou vážně; ukažte mi někoho, kdo cítí radost, pokud je nerespektován. Ani křesťan by jistě nechtěl slyšet, že jeho náboženské zakotvení je snad klišé, ani moudré poučování, že to je s jeho vírou jinak a naopak, než sám myslí. Neupírejme ateistovi respekt k jeho ateismu, není k tomu nejmenší důvod. Především však ve vyjadřování biskupa litoměřického nacházím dosti častou myšlenkovou chybu. K této chybě nepřekvapivě často inklinuje katolické prostředí. Nacházím však mluvčí podobného chybového uvažování o nereálnosti ateismu i v jiných církvích, také v církvi naší, mezi laiky i mezi kazateli. Pokud jde o římskokatolické bratry a sestry, jejich nerespekt k ateismu zůstává zjevně zakotvený v jejich závislosti na schématech sedmnáctého a osmnáctého století, v jejich setrvačné navyklosti na všeobecnou dominanci katolictví či alespoň církevně organizovaného křesťanství, kdy církev doprovázela každého jednotlivého věřícího ve všech maličkostech každodenního života, pastýřsky na každého dohlížela a disciplinovala ho. Jakékoli výslovné odchýlení od církevní doktríny mohlo mít tehdy pro jinak smýšlejícího velmi zlé důsledky, nezřídka důsledky hrdelní. Zároveň však tyto bohoslovecké chyby týkající se pochopení ateismu a hloubky ateismu souvisí s typicky katolickou zapykaností do tzv. přirozené teologie. Značně zjednodušeně totiž tradiční katolictví chápe svět jako zjevně, neproblematicky svědčící o Bohu, o Boží blízkosti: odvozuje Boží přítomnost od dobře prý viditelného řádu Stvoření, řádu okolního světa. Víra je podle tohoto pojetí snadným, nejpřirozenějším postojem: stačí jen otevřít oči a Boha vidíme, no je tu přímo před námi! "Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je (…) přístupné, Bůh (...) to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu," – i apoštol Pavel tuto vágní myšlenku v Epištole Římanům krátce předkládá (Ř 1,19-20). Toto typičtěji katolické či pravoslavné zvyklostní uvažování, koneckonců také dílčí nápad apoštola Pavla, jak jsme viděli, však podceňují propastnost hříchu, neochotu nebo neschopnost lidí poznávat pravdu a pravdu žít, podceňují zaslepenost, temnotu a agresi, které velkou většinu stvoření Božích vede sledovat na cestách života docela jiné zájmy, než by snad byl "život v pravdě". Zjednodušující chápání Božích zákonů, které jsou prý doslova před našima očima a vyplývají prý z očividného řádu světa, rovněž nese u našich katolických kolegů i laických sester a bratří pečeť smíchaného, zmatečného pochopení vztahu mezi evangeliem a starozákonními motivy, stejně jako zatíženosti určitou naivitou řeckých "pohanských" filosofií. Po mém soudu tu katolické bohoslovecké tradici poněkud překáží nemírná důvěra k Aristotelově filosofii, jakou si katolicismus přinesl už ze středověku, z vkladu středověkého církevního učence sv. Tomáše Akvinského, jehož zásadních inspirací církev římská přiznaně následuje dodnes.

   Ve zlehčujících vyjádřeních biskupa litoměřického Přibyla nelze ovšem vše odmítnout jako zcela pravdy zbavené, při své karikaturnosti a nevhodném modu podání nejsou jeho vyjádření ve všem odlehlá pravdě. Jistěže mnohdy bývají důvody pro odmítání náboženství značně myšlenkově nedbalé, leckdy komunistickou epochou poznamenané, souvisejí s nevědomostí o náboženském tématu nebo s neochotou pracovat zde s čímkoli hlubším než s nahodilými dojmy a zkratkami. Přesto je mi obtížně pochopitelné, proč novopečený biskup litoměřický vůbec nereflektuje na existenci vážných ateistů, přemýšlivých ateistů, leckdy také ateistů velmi vzdělaných, určitě i vzdělanějších, než je průměrný klerikál. Takových ateistů uvidí každý, kdo se rozhlédne po světě okolo sebe, i po světě akademickém a vědeckém, nemálo a uviděl by rovněž, že důvody svého ateismu mají promyšlenější, než se nám tu předstírá z biskupství katolického litoměřického. Nemluvě samozřejmě o velkých představitelích ateistického myšlení novověku, ze kterých zde vzpomeňme na různorodé osobnosti Sigmunda Freuda, Feuerbacha, markýza de Sade, Marxe, Nietzscheho nebo Sartra.

   Milé sestry a milí bratři, milí přítomní – k biblickému řešení tématu nevíry a přítomnosti ateismu ve světě je třeba navázat na reformační renesanci četby Písma. Důkladněji než katolická tradice, zvláště středověká, která se neumí vyrovnávat s osobitostí biblických textů, položili reformační otcové v okruhu Luthera a Kalvína otázku samozřejmosti a nesamozřejmosti víry v Krista uprostřed lhostejného světa. A vzali v potaz, že poselství novozákonních biblických textů vede přes svou různost k jinému poznání, než abychom se divili přítomnosti nevíry ve světě a nevěřící nějak zlehčovali anebo ostouzeli. Zvláště Epištoly Galatským a Epištola Efezským prohlubují pochopení myšlenky, že jsme spaseni pouhou milostí danou nám Bohem zdarma, bez zásluh. Jsme spaseni – to znamená zachráněni z bloudivé životní změti a bolesti. Nikoli my sami jsme nalezli spásu, sami ze svých sil, svou zdatností: Spása nám byla darována, milostí danou zdarma. Slovo "milost", tolikrát v kostelech vyslovované, tolik bezmyšlenkovitě a setrvačně přijímané, chápejme ne jako výraz úlisného klanění se až k zemi, při kterém se kroutí vnitřnosti, ale chápejme toto slovo "milost" bezmála právnicky. Jako z řádu obvyklých akcí a reakcí vyňatou neobvyklost, jako neočekávatelnou, nevynutitelnou, zázračnou intervenci, která nás zbavila zásadních starostí, zásadních břemen. Dlužníkovi velkých peněz byl jeho dluh odpuštěn, již se nevymáhá, ačkoli by dle zákonných předpisů být vymáhán mohl a měl. Někdo je milostí prezidenta amnestován z vězení, nebo rovnou z trestu smrti. Stojí tu v pojmu "milosti" důraz na ten kontrast s obvyklými pravidly, s přísností a spravedlností zákonů, s předvídatelností světa, ve kterém každý upřednostňuje vlastní zájem před soucitem s druhým, provinilým a zadluženým.

   Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době (to znamená v dřívější minulosti, v dřívějším životě) opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. (Ef 2,11-12), píše Epištola Efezským křesťanům, a sice řeckým křesťanům původně pohanského původu. Je to psáno starověkým autorem zjevně z perspektivy židovsko-křesťanské. Univerzalita Kristova evangelia se tu chápe především jako scelení rozděleného lidstva, začlenění Lidu Nové Kristovy Smlouvy do smlouvy prastaré, kterou uzavřel s dávnými židovskými praotci Bůh. Život bez Boha chápe Epištola Efezským jako život temnoty, život bloudění, život v odloučení od vědomí o dobrém a správném, jaké lze najít toliko v Bohu. Podstatné na této věroučné výpovědi zůstává, že život bez víry a život bez Boha jsou nikoli něco nestvůrného, ale naopak něco zcela normálního: takto žije svět, většinový svět. Samozřejmě se tento novozákonní List Efezským konfrontuje s poněkud jiným typem nevíry, než je nevíra moderní. Běží tu o kritiku pohanství a pohanské modloslužby, ne o novověký ateismus, který ještě z mnoha důvodů nemohl v biblické době vzniknout či se civilizačně rozšířit (možná napadl pár ojedinělých filosofů a jejich žáků v antických tógách). Každopádně tento bloudící svět, ať už svět starověký pohanský nebo současný nábožensky lhostejný či přímo protináboženský, žije svým životem, je značně životaschopný a bude se ve většinové nevíře a míjení se s Bohem koulet až do konce věků. Divné a divuplné není to, že tento svět okolo nás nevěří; normální, přirozené je totiž nevěřit. Nikdo z vlastních sil, nikdo z vlastních duchovních zdrojů nemůže dospět k víře, pokud se mu Bůh sám nedá poznat. Víra je naší odpovědí na setkání s Bohem. Rozhovor zde však započíná Bůh, nikoli my.

   Milé sestry, milí bratři, toto biblické poznání, vyjádřené v některých epištolách Pavlových či z Pavlova odkazu vycházejících, nám osvětlují moudřeji než arogance mnoha současných křesťanů – a jak jsme viděli, také biskupů – , jaká je role nevíry a nevěřících ve světě. Být nevěřící je normální: jistý velký teolog německého luteránství, Helmuth Gollwitzer, pravil, že se všichni rodíme jako ateisté. Ateisté a nevěřící v tomto přirozeném stavu akorát zůstávají celý život. Rodíme se v hříchu a jako hříšníci, naše poznání pravdy je za běžných okolností velmi zkalené. Poznání Boha ve víře pak představuje milost právě v tom de facto právním pochopení: zůstává vpádem "vyšší moci" do našich obvyklých, do té doby upadlých životů, překvapivým vpádem zázračné mocnosti, která naruší obvyklý běh věcí, obvyklý běh světa. Víra však vždycky v tomto světě zůstane jen vnitřním, duchovním pokladem nemnohých. I ve zjevně křesťanských epochách civilizace šlo většinově jen o rituál, bezmyšlenkovitost, o zvykové podřízení se vnější stránce dogmatu i moci církve. Zvěst Listu Efezským, že v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev (Ef 2,13), vždy zůstane něčím, co není z tohoto světa; toto Bohem zdarma darované poznání víry se stane jasným světlem jenom pro nitra a duše nepočetných: svět sám této pravdy nezná ani nenabízí. Amen.

  KÁZÁNÍ O MĚSTĚ NA HOŘE

  11. února 2024

  Základ kázání: Mt 5,14-16 (Další liturgická čtení: Ž 119,105; Mi 7,8 a Zj 3,1-6 - vše v Českém ekumenickém překladu)

Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.

A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě.

Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. (Mt 5,14-16)

  Milé sestry a milí bratři,

  v Kristově velké řeči, která byla proslovena pod širým nebem, na jisté hoře poblíž Genezaretského jezera a vstoupila pak na biblické stránky jakožto takzvané Kázání na hoře, se nachází kratičké... ani ne podobenství, spíše jenom přirovnání - o městě, které rovněž stojí na hoře. Stojí na kopci, zůstává nepřehlédnutelné a neskryté a když padne na krajinu večerní a noční temnota, město zůstává stále viditelné a září do daleka. Zkusme přijít na to, co tím Ježíš Kristus myslí, proč o takovém městě hovoří, co tím má být zvěstováno pro náš život víry.

   Město postavené na hoře jen málo koresponduje s naší středoevropskou zkušeností a zřejmě nejenom středoevropskou. Pro postavení města bylo přinejmenším v našich poměrech třeba něčeho trochu jiného než hory, aby z ní město mohlo zářit do širé krajiny podobné majáku. Město, které mělo být životaschopné a mělo-li uspět a fungovat, zde především potřebovalo vodní tok - buď řeku, nebo alespoň potok, jak tomu je také v případě našeho města. Takový vodní tok byl důležitý pro provoz města i pro jakost a nevyprahlost okolní půdy, v nějaké míře i jako zdroj vody. Pokud se jednalo o větší říční tok, měl i obrannou funkci - přinejmenším z jedné strany, často ze dvou nebo někdy i ze tři stran mohlo být takové osídlení chráněno před vpádem nepřátel. Velké civilizace starověku vyrůstaly zpravidla v blízkosti vodních toků, v nížinách, což mělo dobré důvody.

   Naproti tomu bychom si ne úplně snadno vzpomněli na město, které by stálo takto na kopci a zářilo do krajiny. Existuje v naší zemi nějaké podobné? Řeknu rovnou, že v době, kdy Ježíš vyslovuje tato slova o městě zářícím na hoře, skutečně tyto jeho věty nějaký předobraz mají a shromáždění posluchači Ježíše to nepochybně vědí. Jde o velké město Samaří - hebrejsky Šomrón, řecky Sebasté. Na stránkách Bible se s tímto městem příležitostně setkáváme, v evangeliích zvláště s obyvateli města či přilehlé oblasti, se Samařany. Milosrdný Samaritán, který poskytl pomoc oloupenému a poraněnému obchodníkovi, měl být rovněž odtud. Toto Samaří stálo každopádně na skalnatém kopci jako taková čepice, viditelná dominanta - paralela Ježíšova kázání o svítícím městě se Samařím je prostě pro čtenáře Bible zajímající se o starověké reálie do očí bijící. Samaří bylo v průběhu starověku také úplně zničeno vládcem Judska Janem Hyrkánem, roku 107 před Kristem - Hyrkán neváhal dokonce přemístit koryta místních potoků tak, aby podemílala zříceniny domů a ještě snadněji je rozrušila. Avšak brzy bylo Samaří vystavěno znovu, za Heroda Velikého, a zrovna v Ježíšově době zakoušelo značný rozkvět, i když zároveň deptalo pravověrné Židy svými kulturními a náboženskými specifiky: s projevy této dobové přezíravosti až nenávisti mezi jeruzalémskými židy a Samařany se můžeme setkat v evangeliích opakovaně.

   Nechme už tyto dobové souvislosti stranou a zajímejme se dále o Ježíšův obraz města stojícího na vrcholu hory a svítícího potmě do dálek. I když se nacházíme v časech, kdy noční tma byla opravdovou tmou, žádné elektrické ani jiné moderní osvětlení neexistovalo a obydlí a sídla se ponořily večer do těžko pro nás představitelné tmy, mnohem temnější než noční města - i tak je v této vizi cosi impozantního. Noční město na vrcholu hory, v něm pár ohňů či světel, které přece jenom výrazně probleskují noční temnotu a dávají širšímu okolí na vědomí, že tu podobné město je a že je mocné. Připočtěme k tomu ještě starověké židovské pochopení hory jako sloupu, který spojuje zemi a nebe, sloupu, který má co do činění s Božími věcmi. - Proč o takovémto městě Ježíš hovoří?

   Čteme dále v Písmu: "A když (někdo) rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě." (Mt 5,14) Tento Ježíšův výrok má rozvíjet onen výrok předchozí o městě na kopci, svítícího do temnot; akorát je tento příklad převzat ze soukromého domácího života, nikoli ze života komunity. Když už někdo zapálí louč nebo jiné světlo - na Moravě se říká: zažne - tak samozřejmě proto, aby toto světlo také využil, aby bylo k užitku jemu i okolí, aby ostatně naplnilo svůj účel. Nikdo nerozsvěcuje (nezažíná) světlo proto, aby nesvítilo - to by bylo absurdní. Můžeme samozřejmě vidět, že světlo přikryté pod nádobu (překlad Bible Kralické uvádí: "pod kbelec") brzy zhasne, nedostatkem kyslíku. I když staří Palestinci nedokázali tento jev fyzikálně popsat, samozřejmě o něm ze své každodenní domácí zkušenosti věděli. A také tento jev je vlastně součástí Ježíšova podobenství či přirovnání: světlo skryté pod nádobu brzy zahyne, zanikne - a platí to i pro etický význam tohoto příměru ze života domácnosti. O to více důvodů, aby světlo svítilo do prostoru nezakryto.

   Milé sestry a milí bratři, milí přítomní, celé toto Kristovo učení se vyslovuje k otázkám vztahu mezi duší, mezi tím, co žijeme a co věříme ve svém nitru, co je pro nás vnitřně důležité - a mezi tím, jak se projevujeme navenek. Jak své přesvědčení žijeme, jak moc je naše konání věrohodné a přesvědčivé. Jak moc je naše víra, jak moc je Boží království, které snad máme a žijeme uvnitř, jak moc zůstává zvoucí i pro ostatní, pro naše okolí. Pravdou je, že jsem ve svých kázáních, veden slovy evangelia, vícekrát zdůrazňoval, že Kristův učedník, křesťan, žije ve skrytosti, v tichosti srdce. Myslel jsem tím, že křesťan se má zdržovat dál od moci a od vlivu, že se nemá křesťan tlačit do metropole, nemá chtít být v popředí, nemá se ostýchat žít na periferii, i na periferii života, tam, kde jsou skromné a tiché poměry, protože tam se pohyboval také Ježíš. A že prokazovat dobro nevýznamným, slabým, chudým, bezejmenným, těm, kdo žijí v odlehlosti a odstrčenosti, bývá záslužnější než sloužit někomu, kdo je na tom z hlediska "tohoto světa" dobře, někomu, ze služby komu se dá profitovat. Tento křesťanský étos skrytosti vychází z vědomí, že všude na světě, nejenom v palácích, ale i na periferiích, na předměstích, v odlehlých chaloupkách a chatrčích, žijí duše, které nás potřebují, dokonce zejména v těch periferiích a chatrčích. Neznamená to ale nic jiného než snahu o konání dobra osvědčovat ve všemožných podmínkách: rozhodně nemáme rezignovat na konání dobra, rozhodně nemáme vsadit na neužitečnost, nečinnost! Poručík Lukáš, postava z Haškova "Švejka", vystihuje postoje své doby zkratkou: "Buďme Češi - ale nemusí to přece nikdo vědět!" Kristův učedník, kristovec, křesťan, by rozhodně neměl dojít k závěru: Buďme křesťany, ale nemusí to nikdo vědět.

   Není žádoucí rozumět těmto příměrům o městě zářícím na hoře a o svítilně spočívající nikoli pod kbelcem, ale naopak na vyvýšeném místě, není žádoucí jim rozumět jako nějakému doporučení k neutuchající misijní činnosti, kontraproduktivní misii, obtížné pro okolí a trapné. Není třeba zdůrazňovat pokaždé svou příslušnost ke křesťanství a k církvi. Tím světlem, které máme vrhat do svého okolí, by neměly být proklamace, ale spíše naše dobré konání, náš křesťanský styl života, Boží království, které (snad) máme a (snad) žijeme uvnitř, v našich duších. Prostota našeho života, tichá vnitřní radost Božího království doprovázena empatickým konáním dobrého, vnímáním druhého, pomáháním nést kříž svého bližního (srov. Lk 9,23). Ono město na vyvýšenině, které v noci září do krajiny a chrání tak poutníky před zablouděním, dává svému okolí orientaci ve tmách - ono město nevzniklo v prvé řadě proto, aby na krajinu okolo něco svítilo. Toto nebyl první smysl toho města. Město chce stát, chce žít, chce fungovat, chce žít ve svém řádu, míru a užitku: to, že okolo něho mizí temnota, že je tu záře a světlo z pahorku, to je vlastně přirozený průvodní znak takového města: pro okolí však důležitý a smysluplný, ba leckdy často i zachraňující. A tak se patří říci křesťanovi, který čte v evangeliu tento text Ježíšovy řeči a touží mu porozumět: milý křesťane, hlavní je, abys ty byl zakotvený sám v sobě, hlavně abys ty měl ve své duši mír a Boží království! Hlavně, ať je ti se sebou samým a s Bohem ve tvé blízkosti dobře. Pokud tomu tak bude, milý křesťane, milá křesťanko, sestro, bratře - pak bude i tvůj život žitý mezi námi plodný, smysluplný, zářící daleko do krajiny, přinášející mnohá dobrodiní a mnohá obdarování tvému světu, tvému okolí. Pokud za křesťanem podobné dobro, podobné světlo pro okolí, zůstává, pokud jeho život znamená požehnání a světlo zářící do temnot světa, znamenalo by to známku, že jeho víra je vírou dobrou. Potíž je trochu v tom, že o tom, co my znamenáme pro své okolí, o tom, jak dokážeme být svým bližním prospěšní, nemůžeme mnoho vědět, přinejmenším nezkresleně vědět. Můžeme tento dobrý život, tuto víru plnou světla osvěcujícího temnoty vidět spíše na někom druhém. Ale to nemusí tak docela vadit: hleďme žít tak, abychom byli jako toto město na kopci, abychom byli tímto světlem na svícnu. Stačí vědět, že je takto žít třeba, že je to dobré a spravedlivé, chtít být druhým světlem a nebýt jim temnem ani stínem. Amen.

KÁZÁNÍ O KRISTU A BELIÁLOVI 

28. ledna 2024 

 Základ kázání: 2 Kor 6,14-18 (Další liturgická čtení: Nu 16,20-26 a J 16,32-33) - vše v Českém ekumenickém překladu

Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? 

Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím?  

Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: 'Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.' 

A proto 'vyjděte z jejich středu a oddělte se', praví Hospodin a 'ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu' 

a 'budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů '. (2 Kor 6,14-18) 

  Milé sestry, milí bratři,

  jedním z nejvděčnějších rétorických postupů, který spolehlivě fungoval ve starověku, jako funguje dnes, je vyhrocení nějakého protikladu. Jde o způsob sdělení, kterým si řečník vyžádá zvláštní pozornost naslouchajících zástupů a skoro vždy ji také dostane. USA – nebo Rusko? Fiala – nebo Babiš? Pravice anebo levice? Západ či Východ? Minulost – nebo budoucnost? Tyto hry protikladů vždycky účinkovaly. Postavíte své posluchače před zásadní hodnotovou volbu a vyzvete ho k identifikaci s jedním táborem proti druhému: má si vybrat, ostatně pod nemalým morálním nátlakem, kterému skupenství bude říkat "my" a vůči jaké negativní skupině nebo veličině, vůči jakým "oni" se vymezí. Řečník si takto objednává široké a často dosti bezmyšlenkovité, dosti davové souznění se svým projektem.

   Že nejde o žádný nově objevenou řečnickou strategii, můžeme číst i v Druhém listu Korinťanům psaném apoštolem Pavlem: Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? (2 Kor 6,14-16) Apoštol Pavel, jakkoli původně nábožensky vzdělaný žid farizejského směru, zde ukazuje, že rozhodně neprošel bezmyšlenkovitě okolo řeckých a římských vlivů, v tomto případě zvláště okolo antického městského a politického řečnictví. Už u Démosthéna nebo Cicerona bychom podobný typ komunikace našli. Pavlovi se ostatně dařilo hovořit o protikladech židovství a řectví a vyhrocovat jejich civilizační protiklady právě proto, že obé dobře znal a do značné míry oba tyto světy nějak ztělesňoval: tyto konflikty žil Pavel zevnitř.

   V Pavlových dopisech psaných do Korintu se nachází nepřeberně podnětů a není proto divu, že v takovém bohatství spontánních myšlenek nacházíme lecjaké pokud ne přímo protiklady, tedy rozhodně pozoruhodná napětí. Nedávno před touto Druhou epištolou napsal Pavel Korinťanům jiný dopis, ve kterém kromě jiného hýří výzvami k otevřenosti, k otevřené komunikaci s okolním, nevěřícím anebo jinak věřícím světem, nešetří výzvami k dialogu a k maximálnímu možnému sdílení života a břemen s těmito takřečenými pohany nebo s židy žijícími zatím bez Krista. Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Židům jsem byl židem, abych získal židy, zdůrazňuje Pavel.Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. Tolik Pavel v První epištole Korintským 9,19-22. A najednou tu, v epištole druhé do Korinthu psané, čteme od Pavla snad možná úplný opak: Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! (…) Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. (2 Kor 6,14-16) Náhle jsme tu přesvědčováni o značné exkluzivitě křesťanské životní cesty a setkáváme se tu se zřejmým zamítáním hledání styčných bodů mezi Kristovým evangeliem a v okolním světě platícími životními formami. Mnohé pasáže biblického Nového zákona napomínají křesťany k otevření se světu, otevření se druhým, i otevření se těm, kdo žijí mimo společenství věřící, neboť jenom takto jim může být nabídnuta spása. Zdejší věty apoštola Pavla však jako by mířily jinam: ke snaze uchovat čistotu společenství a uchránit se před dosahem zlého světa. Církevní sbor má zřejmě usilovat o to, aby se nepošpinil světem, bezbožným a bloudícím. Spíše než otevřít se světu a nechat se jím vtáhnout do nějaké souvislosti by se mělo v duchu tohoto Pavlova učení křesťanstvo zavřít někam do katakomb, do kláštera, do výlučné samoty a žít takto svému Bohu, v živém a nerozbitém společenství s ním. Běží tu do jisté míry o rozvinutí onoho starozákonního motivu "oddělení se", vyjití z pokažené pospolitosti někam do ústraní. A proto 'vyjděte z jejich středu a oddělte se', praví Hospodin a 'ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu' , cituje apoštol Pavel starozákonní texty (2 Kor 6,17; Nu 16,21). Vidíme ovšem, že jako moře zná hodiny přílivu a odlivu, jako den následuje noc a po noci přichází den, tak se i církev v různých dobách a různými osobnostmi pouštěla jak po jedné cestě, tak i po druhé: otevřenosti vůči světu, snahou vést se světem dialog, ale někdy také vsadit na radikální únik ze světa, který ovšem chápala jako útěk za Bohem, blíže Bohu, jako odchod do Boží intenzivní blízkosti nekomplikované nijak a nepoškozované světem, který sám o sobě tone ve zlém. Příklady mnohých poustevníků, asketů, mnichů a v osamocení žijících světců by nám měly ukázat, že Pavlův postoj zvoucí k nesdílení společného jha s nevěřícími (2 Kor 6,14) dozajista nezapadl do prázdna, nezůstala tato hozená rukavice ležet na cestě křesťanské a církevní historie. Snad nebude na škodu vysvětlit mladším mezi námi, že jho, jinak též jařmo, znamenalo ve starobylém rolnictví postroj pro velké domácí zvíře, nejčastěji pro býka, který byl pomocí tohoto těžkého jha, nejčastěji dřevěného, připevněn k pluhu, aby pomáhal orat. Často byl takto zapřažen ještě s jedním dobytčetem, ve dvou – což je právě obraz, který zde má symbolicky na mysli apoštol Pavel, když píše, že se křesťan nemá nechat zapřáhnout do (jednoho) jha společně s nevěřícím.

   Co ale znamenaly tyto výzvy pro Pavlovy Korinťany? Pro mladé církevní společenství žijící v pohanském, nevěřícím světě a komíhající se po neklidné hladině nevěřícího času jako lodička na mořských bouřích? Pro společenství složené ze svobodných řemeslníků a obchodníků, ale zejména z neprivilegovaných pracujících a z otroků – a v tomto smyslu naší soudobé církevní societě dozajista podobnější než nějaké bratrstvo ze středověkého kláštera. Jaké vztahy k obchodování s nevěřícím světem, k provozování živnosti v pohanském městě, zejména však k běžnému každodennímu setkávání se a vedení společného života s nevěřícími bližními a sousedy nastavují tyto věty z Druhého listu Korinťanům, z tohoto evangelia podle apoštola Pavla? Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? (6,14-15) Nastiňuje se tu snad jakýsi model nesnášenlivé, od okolního nevěřícího či jinak věřícího světa striktně izolované sekty, jakou jsou třeba současní Svědkové Jehovovi, američtí amišové nebo přinejmenším počáteční generace české Jednoty bratrské na sklonku patnáctého století, ve které často zakazovali rodiče svým dětem hrát si s dětmi, jejichž rodiny k Jednotě bratrské nepatřily? Znamenají třeba Pavlova slova nedejte se zapřáhnout do cizího jha s nevěřícími důraznější odmítání manželství věřícího s nevěřícím? Domnívám se, že způsob života, k jakému zde apoštol Pavel korintské i jiné křesťany vyzývá, nemůže být nějak dramaticky nesnášenlivý, konfrontační vůči nevěřícímu světu. Nemůže to být život bez dialogu s nevěřícím světem; nejenom že by pak nemělo kudy za nevěřícímu putovat evangelium, zpráva o kristovském způsobu života z ruky Boží a o království Božím věčném. Není to navíc tak docela prakticky proveditelné, není to ani dobře ekonomicky proveditelné, žít bez styku s nevěřícími. Domnívám se, že nejlépe vystihuje jádro Pavlova zvěstování strategie zvaná "tvrdé jádro, měkký obal". To, čím se liší věřící kristovec od nevěřícího pohana, to spočívá v hloubi, v křesťanově hlubinném a celoživotním směřování. Není to jinakost těla, obličeje, povolání, odívání, vnějšího způsobu života. Křesťanova jinakost, chcete-li "oddělenost" od světa, spočívá v orientaci křesťanova nitra na Boha, v smyslu a naději života vkládaného do živého Boha, který nám zůstává Otcem a my jsme jeho dětmi (2 Kor 6,18; srov. 2 Sa 7,14) Samozřejmě Pavel zve čtenáře a křesťanské posluchače též k tomu, aby se nenechali semlít během okolního od Boha odcizeného světa, aby nesdíleli se světem jeho beznaděj, jeho prchavé radovánky a hluboký smutek, jeho bezcílnost a bloudivost. Křesťan nechť na sebe nebere nepříslušné, od Boha odvádějící závazky, nechť nebere vážně břemena, která váží tento svět, nechť nepřeceňuje vůbec věci tohoto světa. Křesťan ať žije v radostném vnitřním odstupu od světa tohoto, ať nepřeceňuje vážnost věcí a břemen, která tento svět přináší, břemen, kterými zdejší život pozemský spoutává.

   Jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem?, píše a rétorizuje apoštol Pavel (6,14-15). Beliál, kterého zde Pavel klade do nesmiřitelné opozice ke Kristu, je jedno z knížat pekelných, se kterým se Pavel i jeho současníci mohli setkávat v dodatcích ke starozákonní prorocké knize Náhumově i v pozdějších hebrejských a gnostických spisech. Fascinující rétorická hra protikladů mezi řádem Kristovým a řádem tohoto světa přivedla později po Pavlovi (a v inspiraci tímto Pavlovým myšlením) také křesťanského myslitele Tertuliána k proslavené větě: "Co mají společného Jeruzalém s Athénami?" (V knize Předpisy heretiků, z doby kolem roku 200.) Napětí mezi křesťanským a mimokřesťanským způsobem života je tedy civilizačního rázu, nemůže se však ventilovat nelaskavostí a lhostejností vůči našim nevěřícím anebo jinak věřícím bližním. Vidím zde, v pasážích Pavlova druhého psaní do Korintu, výzvu ke křesťanské ryzosti, výzvu ke křesťanské srdnatosti, k upuštění od zoufalství nad okolními pozemskými poměry, zdánlivě tolik protiřečícími Božím zákonům. Kristus praví svým učedníkům, že on přemohl svět (J 16,33). I my jsme takto zváni, abychom spolu s ním přemohli tento svět, abychom s okolním světem nezůstali spoutáni jedním stejným jhem, jak praví apoštol Pavel (2 Kor 6,14). Amen.

  

KÁZÁNÍ O NEOHROŽENÉ POSLUŠNOSTI BOHU

 21. ledna 2024

  Základ kázání: Sk 5,27-33 (Další liturgická čtení: 1 J 4,1-4; 7-8 a Mt 6,24) - vše v Českém ekumenickém překladu

Když (Petra, Jana a apoštoly) přivedli, postavili je před radu a velekněz je začal vyslýchat:

"Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!"

Petr a apoštolové odpověděli: "Boha je třeba víc poslouchat než lidi. 

Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; 

toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. 

My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají." 

Když to velekněží slyšeli, rozlítili se a chtěli apoštoly zabít... (Sk 5,27-33) 

 

   Vážené a milé sestry, vážení a milí bratři, milí všichni přítomní,

  Boha je třeba poslouchat více než lidi (Sk 5,29) – to jsou slova, to je postoj, který buď neuvědoměle, nebo zcela výslovně doprovází všechny možné konflikty křesťanů se světskou mocí. Vystihuje podstatu křesťanského mučednictví i mnohého disidentského konání až do nedávného, až do současného času. Moc pozemská se tu odkazuje do patřičných mezí. Věřící odpůrce sice této pozemské moci neodpírá zpravidla poslušnost apriori, je hotov ji v běžné míře respektovat nebo přinejmenším nebránit ji ve výkonu. Dává však výslovně najevo, že tato moc pozemská, i když tolik mocná, rozhodně nepředstavuje to nejmocnější a nejzávažnější v jeho životě, ani ve společnosti, ani ve světě. Oponující křesťan dává světské moci najevo, že pozemské mocnosti nemohou fušovat Bohu do řemesla. Vyslovuje své odhodlání, že pokud dojde ke kolizi mezi hlasem Božím a příkazy pozemských mocných, zásadně volí poslušnost Bohu, i kdyby to mělo leccos stát. Unést riziko střetu s příkazy lidských vládců má pro takového oponenta či mučedníka větší smysl než stát se nevěrným Bohu. Jak se zpívá ve známém husitském chorálu: "Kristus vám za škody stojí, stokrát víc slibuje..." Ale i disident, abychom tak řekli, jiné víry – třeba herec, spisovatel, dělník nebo vyhozený komunista podepisující Chartu 77 – mohou v podobné modalitě namítat totalitní diktatuře, že si uzurpuje moci příliš a že její požadavky na ovládané masy překračují hranice rozumnosti a legitimity. Moc pozemská a uzurpátorská se tímto postojem osamoceného, statečného vzpírajícího se jedince odkazuje do patřičných mezí; je jí tu dáno bez okolků najevo, že existují v tomto světě ještě jiné a podstatnější hodnoty, než jsou hodnoty panující a ovládající. Že je tu ještě jiný a důležitější řád, jiná a důležitější instance než vládnoucí mocenský aparát.

   Přehlédněme krátce širší biblickou pasáž, ve které zazní toto majestátní provolání, že Boha je třeba poslouchat více než lidi (Sk 5). Věty jsou součástí dějepravného spisu Skutky apoštolské o šíření evangelia po Kristově Vzkříšení a o růstu církve; spisu, který sice hýří kratochvilnými skazkami a legendami, ale je také bohatý na líčení různých hlubších vyznavačských situací a dilemat. Vidíme zde, jak ve střetu s protivenstvími krystalizují raná církevní vyznání víry v Ježíše Krista. V prvních kapitolách knihy Skutků apoštolských se hodně klade důraz na vedení apoštolů a na rozšiřující se řady církve skrze vliv apoštolů Petra a Jana; ti zde vystupují nerozlučně pospolu. Petr jako neformální hlava apoštolského společenství, nejviditelnější a nejzasloužilejší z Dvanácti, Jan naopak jako mládě celého apoštolského přátelstva a bratrstva doprovázejícího Krista za jeho pozemského putování. Petr s Janem se v hlavní roli objevují i v nyní kazatelsky vykládané epizodě. Působí a veřejně hlásají Krista v Jeruzalémě. Poté, co zamítnou důrazná varování kněžských elit soustředěných okolo jeruzalémského chrámu, skončí i s některými dalšími apoštoly na rozkaz velekněží ve vězení. Zázračným konáním anděla Páně však z vězení mohou odejít. Místo aby Petr s Janem a ostatními pelášili po svém zázračném vyváznutí pryč z Jeruzaléma někam do ilegality, dělají neohroženě to, co dříve: stoupnou si na veřejné prostranství, pod horké jeruzalémské slunce, a dál tam kážou Kristovo evangelium a interpretují starozákonní proroky. Dochází opět tedy ke konfrontaci s kněžskými elitami. Postavili je před radu a velekněz je začal vyslýchat: "Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!" (Sk 5,27-28) Vyslýchající kněží tedy zazlívají apoštolům dvojí: neposlušnost, přestoupení předchozích zákazů zvěstovat Krista, hlásat podvratné, nebezpečné učení o něm. Ale také, zadruhé, se tu objevuje určitý poukaz na nebezpečnost celé té věci i pro hlavy samých soudců: "...tím svým učením jste naplnili celý Jeruzalém; na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev..." Slyšíme tu poukaz na rozměr reálpolitiky. Kněží soptí, pouští hrůzu na apoštoly, ale hrůzu pociťují do značné míry sami: kdo vy jste, říkají vlastně apoštolům Kristovým, copak vy si kurňa neuvědomujete, že celá ta nebezpečná věc s Ježíšem může smést nejenom vás, ale i nás, jak tu všichni stojíme? Je v zájmu nás všech, aby celá ta ježíšovská misie spadla co nejdřív a co nejúplněji do zapomnění. "Na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev?" hulákají velekněz a ostatní lévijští kněží, plni nevole a vědomi si své provinilosti za to, že pokud chtěli a potřebovali Ježíšovo působení umlčet, museli jít značně za čáru obvyklého komfortu a požádat de facto sami o zlikvidování Ježíše římskou vojenskou správu. Tohle je zkrátka havlovská "bezmoc mocných" dvě tisíciletí nazpátek. Moc zdánlivě bezmocných tu spočívá v tom, že se dovolávají něčeho, o čem zůstávají přesvědčeni, že to váží nesrovnatelně více než zavilost a pohrůžky mocných tohoto světa: "Boha je třeba poslouchat více než lidi!" (5,29)

   Nechci vám, milé sestry a milí bratři, zůstat dlužen dopovězení té zápletky, toho střetu mezi mocenským kněžským aparátem na jedné straně a tou malou skupinou odhodlaných apoštolů, kteří mají toliko svou víru v Krista, ale tím mají něco mnohem cennějšího než všichni papaláši v sálu dohromady. Po slyšení a chvíli pouštění pohrůžek nechá kněžské kolegium Petra s Janem a dalšími vyslýchanými vyhodit za dveře, hlídané ozbrojenci ovšem, a skloní hlavy k poradě. Vezme si slovo všeobecně respektovaný moudrý farizej Gamaliel a říká svým kolegům: "Já vám radím: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu." A ostatní mu dali za pravdu. (Sk 5,38-39) Od této chvíle už to má být jenom Bůh, který se nad touto pří o Kristovo evangelium stává soudcem.

   Zůstává tu při díle nejenom něco impozantního, nepochybně odvážného, v tomto postoji formulovaném Petrem: "Boha je třeba poslouchat více než lidi." (5,29) Ukazuje se tu nejenom odhodlání nést riziko, odhodlání k mučednictví; odhodlání kvůli pravdě necouvnout před přesilou, ostatně z hlediska věčnosti před přesilou jen zdánlivou. Dořečeno starou písní bratří husitů: "Pak-li kdo proň život složí, věčný míti bude. Blaze každému, kdož na pravdě sejde Ten Pán velíť se nebáti záhubců tělesných..." Kladou se tu také civilizační základy toho lepšího, co v Evropě máme: Rozhodnutí ukázat moci – a jakékoli pozemské moci – její meze, rozhodnutí ukázat moci, ve jménu Božím, že existují hranice, které překročit nesmí a nemá. Rozhodnutí říci, že žádný pozemský vládce může být leda pozemským vládcem, ne však nejvyšším šéfem, rozhodně ne pánem nad takzvanými posledními otázkami, pánem nad nejvyšší pravdou, nad tím, co řád pozemských poměrů přesahuje. Zde spočívá kořen západoevropské netotožnosti církve a státu, zde je velký protilék proti totalitarismu, proti absolutnosti pozemské říše. Nárokům pozemských říší, které mají ambice popírat Boha nebo mu konkurovat, je třeba oponovat nebo těmto nárokům v záležitostech Boha se zásadně se dotýkajících odmítnout loajalitu.

   Stojíme spolu s apoštoly Kristovými u kořene sekulární demokracie, která vědomě nenabízí dokonalou skutečnost, ale jenom omezený boj se zly tohoto světa; větší ambice pozemská moc mít nemá. Stojíme zároveň u smyslu odvážné disidence a občanské neposlušnosti, rebelie proti nepravdě a bezpráví. Má tento postoj odvolávání se na poslušnost Bohu oproti poslušnosti lidem svá rizika? Nepochybně má. Ono se to snadno řekne: "Poslouchám Boha!" Ale co když, milý odvážlivče, posloucháš spíš sebe? Své vlastní spády, své vlastní choutky, své vlastní preference? Co když tyto vlastní egoistické požadavky jenom manipulativně přestrojuješ za vůli Boží? Co když značně zkratkovitě a povrchně vydáváš za poslušnost Bohu toliko poslušnost svévoli? Toto je třeba poctivě a náročně zkoumat, jak nám připomene i apoštol Jan, jeden ze zde vystupujících apoštolů, ve své první epištole: Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa... (1 J 4,1) A tak je ještě dnes k potkání, zvláště v Americe, ale zdaleka ne jenom v Americe, lecjaký náboženský blouznivec, který vnáší do společnosti chaos a za poslušnost Boží vůli vydává nějaký svůj osobitý a zpravidla neodpovědný názor na vědu, na evoluci, na vakcinaci, na sexuální menšiny, na různé pozemské a chatrné vlády, pozemské a chatrné otázky. Oproti tomu považuji za velmi důležité přečíst Bibli pozorně a všimnout si, že za Boží vůli tu apoštolové Petr, Jan a ostatní nepovažují nějakou určitou doktrínu, nějaké dílčí teze a dogmata, nějaké fanatické jednoznačnosti. Za Boží vůli, důležitější než všechny pozemské rozkazy, pokládají to, že zvěstování Krista nesmí umlknout. Bůh našich otců, říká apoštol Petr kněžím jeruzalémským, vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají. (Sk 5,30-32) Apoštolové ukazují, že musí být o Kristu a o Kristově spáse veden dialog, že je království Boží zakoušeno jako živý kvas, jako dění lásky žité v obecenství, ve společenství, v láskyplném a angažovaném rozhovoru, který poukazuje na Někoho neskonale vyššího, než jsme my všichni, než jsou pozemští aktéři takového rozhovoru, takového spolubytí, neskonale vyššího, než zůstáváme my všichni, pozemští účastníci věčného království. Této Boží hluboké lásce – té je třeba být poslušen více než lidí. Amen. 

 KÁZÁNÍ O NENÁVISTI 

 14. ledna 2024 

  Základ kázání: 1 Te 2,15-16 v překladu Jeruzalémské Bible (Další liturgická čtení: Joz 10,36-43 v Českém ekumenickém překladu a Mt 10,11-14 v překladu Bible Kralické)

(Židé) vydali na smrt Ježíše Pána i proroky, nás pronásledovali, Bohu nejsou milí, jsou nepřáteli všech lidí, 

když nám zabraňují kázat pohanům pro jejich spásu, a tak neustále dovršují svůj hřích; a dopadl na ně hněv, aby s tím byl konec. (1 Te 2,15-16)

   Vážené sestry a vážení bratři, milé církevní společenství,

častokrát jsme slýchali, že křesťanství je náboženstvím lásky – a mělo by tomu tak být. Kdo říká tato velká slova o plnosti lásky v křesťanské duchovní cestě, často neopomene nějak vymezit křesťanskou ideu lásky a laskavosti v kontrastu k jiným vírám – zpravidla vůči starozákonnímu židovství a vůči islámu, někdy také vůči starobylým pohanským náboženstvím, dávno už zaniklým. Tato jiná náboženství prý jsou plná archaické agrese a nenávisti, zatímco pozvání Kristova evangelia má údajně namířeno docela jinam.

   Snad platí úvaha o čistého milosrdenství a láskyplnosti pro samo pozvání Kristovo, pro cíl a smysl křesťanské cesty – nebylo by však dobré uvěřit a podlehnout tomuto lichotivému sebevzhlížení křesťanstva. Jistě není hlubinná láska evangelia Kristova něčím, co je jednoduše dostupné příchodem do kostela, členstvím v církvi nebo čtením Bible. Jde o velmi vznešený cíl a smysl naší křesťanské cesty – ne běžně žitou realitu, nebo jistě ne celou naši každodenně žitou realitu. Vždyť i nejryzejší mezi křesťany se vůči milosrdenství a laskavosti leckdy prohřešují, co potom ti méně ryzí a méně vznešení.

   Nepovažuji však za moudré odkázat tyto deformace až dějinné nebo současné praxi církví a postavit do kontrastu k vetché církevní realitě čistotu biblického křesťanství. I novozákonní texty přece obsahují nikterak ojedinělé pasáže, které nepostrádají agresivní potenciál, blíží se nenávisti nebo paušalitě a jejich formulace jsou proto v nemalé míře rizikové. Jednou za čas se i já ve svých bohoslužbách zastavuji u těchto novozákonních vět, neboť potřebují výklad (veškeré biblické inspirace potřebují výklad). Je zapotřebí vědět tu o příkopu věků, kultur, jazyka a vyjadřovacích zvyklostí, který nás od těchto tisíciletých textů dělí. Tyto starokřesťanské odstavce, jakkoli k nám nábožensky jaksi přísluší, vznikaly v kulturách, které fungovaly dalekosáhle jinak než my, všechny možné vztahy a souvislosti v nich byly od našich nehorázně vzdálené. Všechny tyto nesnáze musí kazatel zvážit a změřit, má se před vámi a společně s vámi vyrovnat i s novozákonními sděleními poněkud spornými a rozpornými – jako jsou třeba verše z První epištoly Tesalonickým 2,15-16.

   V překladu Jeruzalémské Bible takto stojí psáno v Pavlově epištole Tesalonickým: "(Židé) vydali na smrt Ježíše Pána i proroky, nás pronásledovali, Bohu nejsou milí, jsou nepřáteli všech lidí, když nám zabraňují kázat pohanům pro jejich spásu, a tak neustále dovršují svůj hřích; a dopadl na ně hněv (Boží), aby s tím byl konec." (1 Te 2,15-16) Dostáváme se tu, na samém počátku církevního písemnictví, k polohám vypjatého křesťanského antijudaismu a antisemitismu, který později vykvetl všemi škaredými barvami a přes všemožné rabovací pogromy ve středověkých židovských čtvrtích dospěl až k nedávnému holocaustu. Všimněme si, že tento agresivní a příkrý výrok nacházíme uprostřed Pavlova psaní křesťanskému hloučku v řeckém velkoměstě Thessaloniké; Pavel sám je přitom žid, křesťanský žid, vyrůstal a vzdělával se původně jako stoupenec farizejského směru, což Pavel nikterak netají těm, kterým přece dle vlastní víry přináší univerzální evangelium Kristovo zvoucí pro všechny, jak pro židy, tak pro pohany. A přitom tu máme na řádkách jeho dopisu takové příkré, paušální odsudky takřka celého židovstva, jako by na něm snad nebylo venkoncem nic dobrého než snad mezi zcela nečetnými, přímo zázračnými výjimkami... Mezi biblisty a teology Nového zákona zaznívají velmi vážné pochybnosti o autenticitě těchto veršů, pochybnosti o tom, že pocházejí opravdu z Pavlovy ruky. Argumentace, že se jedná až o pozdější dodatek některého z pozdějších křesťanů, opisovače či redaktora textu, zůstává silná a také já se k ní přikláním. Tak nesmiřitelně ostré vymezování se vůči kolektivnímu židovství nesouhlasí totiž s jinými Pavlovými vyjádřeními souvisejicími s oním ožehavým problémem, že židé většinově nepřijali Kristovo evangelium. Nesouhlasí ani s jinými Pavlovými úvahami o tajemství Božích cest v této věci. Podobně nepřátelské chápání Židů a židovství však také neodpovídá době a vzniku První epištoly Tesalonickým; jedná se o úplně první Pavlův dochovaný text, vzniklý asi roku 50 po Kristu – a tehdy nebyl konflikt mezi křesťany a židy ještě ani náhodou tak vyhrocený, aby do takové situace zapadaly jakkoli ústrojně podobné ostré odsudky a dovolávání se Božího hněvu a soudu nad Židy jako takovými, Židy vůbec. ("Bohu nejsou milí, jsou nepřáteli všech lidí /…/ neustále dovršují svůj hřích; dopadl na ně hněv Boží...") Reálně naopak ještě židovství a křesťanství dosti čile kooperuje, prolíná se, rozhodně ne nekonfliktně a bezproblémově. Této nejednoznačné symbiózy mezi židovstvím a křesťanstvím je i osoba apoštola Pavla důkazem, tohoto řecky mluvícího židovského konvertity ke křesťanství, stejně jako osoby Pavlových židovských spolupracovníků. Vzpomeňme také Pavlovy nadstandardní vztahy k Jeruzalému a jeruzalémské církvi okolo Jakuba bratra Páně.

   To, v jakém znění se dochovaly texty biblického Nového zákona, záviselo v prvních staletích na neustálém opisování a přepisování: knihtisk neexistoval, nepřepisované texty brzy zanikaly. Takto ale i biblické texty prošly procesem dalších a dalších opisování, kdy došlo nejenom k nevyhnutelným písařským omylům a opomenutím, ale také vědomím přidáváním vysvětlivek, malých obměn a doplňků. Takových dodatků je i v Novém zákonu k rozpoznání určitý počet a ožehavé verše z První epištoly Tesalonickým, které zazněly během dnešní liturgie, rovněž za takový doplněk některé z dalších generací čtenářů a následovníků Pavlových považujeme. Starověk navíc měl jiné pojetí autorství a "autorských práv". V biblickém Novém zákonu například nacházíme celé dopisy, které se prezentují jako Pavlovy, avšak podle odlišnosti ve stylu i obsahu vznikly po Pavlově smrti, napsané Pavlovými žáky (a spíše tedy žáky nepřímými, ve volném smyslu Pavlem inspirovanými "strážci odkazu" než nějakými osobnostmi, jaké Pavla poznávaly osobně). Takto vznikly třeba List Efezským, List Koloským anebo dva listy psané Timoteovi.

   Samotného apoštola Pavla tedy můžeme vyvinit z přímé odpovědnosti za značně agresivní, paušálně protižidovsky zaměřené verše, jaké čteme v První epištole Tesalonickým 2,15-16. Neznamená to však, že by snad podobné vyhraněné věroučné výpovědi a postoje do rané církve nepatřily. Ačkoli ony věty o prokletosti a zavrženosti Židů sám Pavel apoštol nenapsal, prvotní křesťanská církev podobné rizikové a dá se říci nenávistné formulace ze svých dobových prožitků a zápasů vytvořila, do biblického kánonu zahrnula a s těmito texty v průběhu své historie operovala – vlastně až dodnes. Dodnes tyto věty přece v Bibli čteme, nacházíme, zcela legitimně je můžeme slyšet v kostele – například nyní, teď a tady: (Židé) vydali na smrt Ježíše Pána i proroky, nás pronásledovali, Bohu nejsou milí, jsou nepřáteli všech lidí, když nám zabraňují kázat pohanům pro jejich spásu, a tak neustále dovršují svůj hřích; a dopadl na ně hněv (Boží), aby s tím byl konec. Je to jedna ze značně agresivních, netolerantních, paušálních a rizikových pasáží biblického Nového zákona, ačkoli rozhodně ne jediná. Nedívejme se proto tak docela skrze prsty na barbarský Starý zákon biblický, na kapitoly, ve kterých následovníci Mojžíše hubí kenaanejská města jako klatá (Joz 10), se všemi jejich obyvateli. Nevytahujme se zase tolik na koránské pasáže o záludnosti a zlovolnosti židů, když máme v Novém zákoně větičky podobné. Nezacpávejme si ostentativně nos nad pohanskými lidskými oběťmi, nad krvavou chrámovou liturgií Aztéků, Inků a všelijakých jiných domorodců, když naše křesťanská civilizace připravila židům kromě četných dílčích vyhlazení také holocaust.

   Jaký závěr, jaké poučení nám konfrontace s podobně laděnými, dejme tomu nenávistnými texty křesťanského Nového zákona může nabídnout? Křesťanství neboli cesta Kristova kříže a vzkříšení je cestou lásky, soucitu, milosrdenství, bezbrannosti a kristovského nedělání rozdílu mezi lidmi. Tento nárok však v knihách biblického Nového zákona není předložen jako už dosažený. K tomuto ideálu chceme spět, kráčet – je však zde třeba přemáhat nejenom vnější protivenství, ale také vlastní nedostatečnost, vlastního starého člověka, "starého Adama" v sobě. Vidíme, jak ne zcela dokonale také vznikající, prvotní církev dokázala dostát svým nevšedním a přiznejme, že značně náročným ideálům. Ani starobylá a úctyhodná svědectví o velkém Božím kvasu ve vznikající a rané církvi nezastírají určitou chybovost a dimenzi nenávisti přítomnou uvnitř tohoto Kristova hloučku – připusťme, že častokrát zakoušejícího utrpení, častokrát zápasícího v různých zkouškách, častokrát jistě setkávajícího se s nevolí a zlobou některých Židů. Uklouzávání na cestě k ideálu nechť však zde nediskredituje sám ideál, Kristův ideál Božího království lásky, pokoje a milosrdenství k bližním, ke světu, ke Stvoření Božímu. Amen.

  KÁZÁNÍ O KŘTU PÁNĚ

  7. ledna 2024 

  Základ kázání: Mk 1,4-11 (Další liturgická čtení: Gn 1,1-5 a Sk 19,1-7) - vše v Českém ekumenickém překladu

To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů." 

Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. 

Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. 

A kázal: "Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. 

Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým."

V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. 

Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. 

A z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil."  (Mk 1,4-11) 

   Vážené sestry, vážení bratři, milí všichni přítomní, 

   zvláště oslovuji pak vás, milá Hano i milá Lucie, které už za několik okamžiků přistoupíte v našem společenství ke křtu,

   byly jste zde čtením z evangelia ujištěni, že křest, který přijmete, má základy prastaré: nejde jistě o něco, co by na vás libovolně ušila soudobá církevní praxe. A dnešní svátek Křtu Páně nám staví před oči biblickou skutečnost, že dokonce i Ježíš Kristus, Syn Boží, se nerozpakoval přistoupit ke křtu, ovšemže ke křtu Janovu. Církev si od nejstarších dob přisvojila tento osobitý rituál Jana nazývaného Křtitel a obdařila ho ještě jinými, hlubšími významy, odkazujícími na Boží Spásu skrze kříž a Vzkříšení Kristovo.

   Jak to myslel prorok Jan zvaný Křtitel, když volal svou současnost k pokání, k zásádnímu prohloubení a obrácení života od sobeckého a postradatelného směrem k podstatnému? Jistě jste si z vět evangelia všimli, že už jenom vnější podoba toho křtu není stejná jako decentní křest náš, kdy ve vašich vlasech skane několik krůpějí čisté vody a sestra duchovní si dá velký pozor, aby vás nesmočila ani kapka navíc, než je ke zvěstnému a spasitelnému smyslu křtu nezbytně nutné. Prorok Jan zvaný Křtitel byl divous a radikál. Kázal po kolena nebo po boky v jordánské vodě a ten, kdo svolil ke křtu, za ním přišel do říčních vln, Jan ho popadl, ponořil ho celého pod hladinu, až na milém křtěnci nezůstala nitka suchá. Podobné prorokující osobnosti jako Jan upoutávaly pozornost různými výstředními, běžnému životu se vymykajícími gesty. Tyto výstřednosti ale neměly poutat pozornost na samu osobu proroka, ale zejména na hlubší obsah jeho poselství, měly toto poselství takřka po způsobu Božího happeningu dotvářet. Slyšeli jsme v evangeliu: Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. (Mk 1,6)Také jsme četli, že Jan přebýval na poušti (1,4). Byl to zkrátka drsný asketa, ten Jan. Je rozhodnutý přebývat osamoceně, bez rodinných pout a být živ jen takříkajíc z dlaně Boží, z nejelementárnějších darů přírody. V kožešinách a jistě bez zásahu nůžek na vousech i vlasech podobný v čemsi divokým zvířatům. I když v naší paměti mohou defilovat různé asketické poustevnické a mnišské postavy, které se už brzy začaly houfně objevovat v křesťanském prostředí a určovaly tvářnost celého středověku, v Janově židovské současnosti je podobný způsob života něčím zcela vymykajícím se běžným standardům; židovské prostředí zásadně ctí rodinnou normalitu a ukázněnost zemědělské či řemeslné práce. Jan žil na poušti, inspirován tu očividně slovy proroka Izajáše, na která chtěl navazovat: Hlas volajícího – "Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině cestu pro našeho Boha! (…) Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa. (Iz 40,3-5) – Přebývá-li Jan na poušti, nepředstavujme si ovšem písek Sahary, kde se pod žhavým sluncem bělají kosti žízní pošlých velbloudů. Jednalo se samozřejmě o neúrodné, křovinaté lokality v oblasti judské, přesnější by v češtině bylo mluvit o "pustině" než o poušti.

   A tento Jan v době okolo roku 30 začne angažovaně, nesmlouvavě kázat pod širým nebem a je mu široce nasloucháno různými společenskými vrstvami. Jan začal vyzývat židovskou komunitu k pokání a křtil na odpuštění hříchů (1,4-5). Během dnešní liturgie čteme z Evangelia podle Marka, prvního ze vzniklých evangelií, nejprostšího ze čtyř novozákonních evangelických spisů. Kdybychom se začetli ještě do evangelií dalších, dozvěděli bychom se i cosi jinačího o obsahu tohoto Janova zvěstování. Jan se nerozpakuje své současníky kárat a oslovovat je třeba slovy "plemeno zmijí" (Mt 3,8; Lk 3,7). Volá prý k pokání. Slovu pokání však rozumějme náležitě: neběží tu o nějakou vybuzenou emocionalitu, o nějaké ponižování se, o "stání na hanbě". Novozákonní řecké metanoia znamená přesněji "obrácení", rozhodnutí k obratu svého života, doslova bychom mohli říci rozhodnutí k "otočce" o sto osmdesát stupňů. Běží o to žít jinak než dosud, sebrat síly k rozhodnutí pro změnu životní orientace, opírat svůj život o výrazně jiné základy než dříve, o základy mnohem určitěji žádané a posvěcené Bohem, než jakými byla nesena životní cesta dosavadní.

   Symbolem tohoto rozhodnutí houfů Janových posluchačů akceptovat Janovo zvěstování, vzít život za správnější a Bohu milejší konec pak byl křest jordánskou vodou. Voda znamená symbol očištění a omytí: není to však v Janově zvěstování (a dlužno říci, že v celé pozdější křesťanské tradici) sám vodní živel, který zde omývá. Voda tu pouze vystihuje, doprovází rozhodnutí víry: symbolizuje vnitřní rozhodnutí, že je správné nechat svůj dosavadní život omýt Bohem, obrátit své životní směřování. Rovněž tu ale říční vodní masa, pod kterou na okamžik zmizel "celý člověk", symbolizovala hrob starého života a vynoření života nového, nově začínajícího a nově vedeného, Bohem obnoveného. Biblisté rovněž předpokládají, že do obraznosti Janových posluchačů a současníků rovněž nějak vstupovala připomínka zázračného přechodu přes řeku Jordán, spojená s přicházením vojevůdce Jozua a dvanácti izraelských kmenů do Svaté země (Joz 3,13-17).

   Jan Křtitel v Lukášově evangeliu leccos ještě řekne k otázce, jak má vypadat onen život nový, život pokřtěný. Zástupy se Jana ptaly: "Co jen máme dělat?" On jim odpověděl: "Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak." Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: "Mistře, co máme dělat?" On jim řekl: "Nevymáhejte víc, než máte nařízeno." Tázali se ho i vojáci: "A co máme dělat my?" Řekl jim: "Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem." (Lk 3,10-14) A to je zde zajímavé: Jan, který žil přece tak extrémně asketicky, žádné podobně absolutistické, jen výjimečně splnitelné požadavky na své posluchače neklade; neřekne jim přece: "I vy se oblékněte do velbloudího kožichu, žijte též na poušti a baštěte kořínky, brouky a včelí plástve!" I když Jan Křtitel sám na sebe klade tak náročné požadavky, ostatní zve k cestě ne sice úplně bez nároků, ale přesto vcelku schůdné a milosrdné. Neříká vojákům, ať zanechají svého násilného povolání, neřekne ani celníkům, aby zanechali svého tolik problematického podnikání. Vyzývá je jenom, ať se tam, kam je život postavil, ať se tam chovají uměřeně, mírumilovně, ať se všude, kde se ocitnou, pokoušejí dostát spravedlnosti a laskavosti. Takto činit je v silách a možnostech snad každého.

   Centrem Janovy zvěsti na břehu Jordánu je ovšem Boží přicházení, boží přibližování se. Jan prorokuje velmi brzké zjevení Boží slávy v takové konkrétnosti a jasnosti, jaká dosud nebývala. A čím dál více se v Janově prorockém působení stává zřejmým, že tento příchod Boží, toto zjevování Boží je třeba spojovat s velmi určitou, blížící se osobností, s mesiášskou osobností. "Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já," říká Jan Křtitel. "Nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým." (Mk 1,7-8) Také Ježíš Nazaretský, který dokonce podle líčení patří k Janovým vzdálenějším příbuzným, se objevuje na břehu Jordánu mezi těmi, kdo Jana poslouchají a ke křtu přistupují. Mnohé církevní hlavy pomazané se už od pozdní antiky namáhaly porozumět a vyložit, co v tom je za mystérium, že i bezhříšný Ježíš – Syn Boží svoluje postoupit Janův křest, který přece má hlavně odpouštět hříchy (srov. Mk 1,4) a obrátit dosavadní neutěšeně vedený a odcizený život k lepšímu. Toto tajemství má zřejmě co do činění s Božím sestoupením do naší pozemské, lidské bídy a přijetí této zátěže na sebe, s usmířením Boha a Jeho Stvoření. Nyní zůstaňme u toho, že Ježíšovi zkrátka zvěstování a prorokování Jana Křtitele připadá smysluplné a považuje za hlavu a patu dávající, pokud své vlastní veřejné působení započne akceptováním Janova křtu, mezi zástupy ostatních Janových sympatizantů. Záhy je však Ježíš poznán a uznán nejenom Janem, ale i Bohem jako ten, který přináší Boží království v jeho živoucí plnosti, je vyjeven jako ten, ke kterému hlubší poselství celého toho křtu vodou směřuje. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil." (Mk 1,10-11) – Amen.

KÁZÁNÍ O TOM, ŽE POSLEDNÍ BUDOU PRVNÍ 

1. ledna 2024 

Základ kázání: Lk 14,7-11 (Další liturgická čtení: Jb 1,21 a 1 Pt 2,11-23) - vše v Českém ekumenickém překladu

Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim (Ježíš) toto podobenství: 

"Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti:

'Uvolni mu své místo!' a ty pak musíš s hanbou dozadu. 

Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: 'Příteli, pojď dopředu!' Pak budeš mít čest přede všemi hosty.

Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." (Lk 14,7-11) 

    Milé sestry, milí bratři, milí všichni přítomní,

   Ježíšovo podobenství o předbíhání ve frontě a varování, že není dobře cpát se za každou cenu dopředu, považuji za vhodné nabídnout nám všem jako první kazatelskou promluvu v tomto roce. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen (Lk 14,11) – to je závěr Ježíšova přirovnání. Že toto náboženské a etické naučení není v Ježíšově učení ničím okrajovým, napovídá i jiná podobná formulace Ježíšova, kterou nalézáme v evangeliích: Mnozí poslední budou první a první poslední (Mk 10,31; Mt 19,30; Lk 13,30).

   Ježíšova podobenství mívají různě komplikovanou zápletku, různě se tu pracuje s délkou vyprávění i s napětím příběhu. Přečtené podobenství patří k jednoduchým, ani tu není ve hře jakási vymyšlená dějová hříčka s imaginárními postavami (jako je třeba marnotratný syn, milosrdný Samaritán anebo šest panen moudrých a šest panen pošetilých). Lukášovo evangelium uvádí, že se jednalo o Ježíšův postřeh při nějaké slavnosti (Lk 14,7), kdy inspirován skutečností, že se nejeden z pozvaných dere na čestná místa v popředí, vyslovil Ježíš podobnou krátkou úvahu o tom, "co by se stalo, kdyby...". Vystihuje se tu zkušenost, kterou leckdo mohl za svého života potkat; a ostatní z těch, kteří slyší toto Ježíšovo podobenství, také mohli být účastni nějaké podobné situace, kdy byl někdo vystaven hanbě za to, že se příliš sebejistě dral někam příliš dopředu; kdy někdo příliš přecenil svou hodnotu pro ostatní, své společenské postavení, svou úlohu v reálném světě. Ježíš nadhazuje minipříběh, oč si koleduje ten, kdo se hrne na přední místa ve společnosti, aniž je toto jeho usedání na přední a čestná místa oprávněné. A protože předbíhající takto nadcenil svůj význam pro ty, kteří pořádají hostinu (v tomto případě dokonce pro pořádající svatebčany, Ježíš výslovně zmiňuje příklad svatby), dočká se nejenom veřejného ponížení, ale i praktických konsekvencí. Nepropadne mu toliko místo čestné v přední řadě, ale zasednutá jsou už i místa druhé až dvacáté. Proto ho potupně posílají na samý konec stolu, kde jedině ještě zbylo místo –- pro ty nejméně čestné a pro ty v zásadě nejpostradatelnější, měřeno vztahem k pořádajícím hostinu; v Ježíšově podobenství nepochybně měřeno vztahem k ženichovi a nevěstě.

   Toto je tedy příklad špatné praxe, ukvapeného a nevyzrálého jednání, za které přijde odplata – společenské ponížení. A samozřejmě tu neběží samo o sobě o předbíhání ve frontě ani o porušování zasedacího pořádku při hostinách svatebních i jiných. Na svatbách jsme párkrát za život, na hostinách nebo v dnešní době na večírcích a na party třeba o trochu častěji, v závislosti na generační příslušnosti. Tady běží o pouhý příměr svatbami, hostinami a různými provozními kolizemi na hostinách inspirovaný, který však má něco říci o našem chování k Bohu, o našem životě Bohem posvěcovaném. Byla nám Ježíšem představena praxe špatná, jednání ukvapené, nevyzrálé, ba dokonce pyšné a za svou pýchu oprávněně sankcionované. Jaké by bylo naopak jednání následováníhodné, takové, jakému lze přitakat? I na to Kristovo malé podobenství chce odpovědět: Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: 'Příteli, pojď dopředu!' Pak budeš mít čest přede všemi hosty. (Lk 14,10) Morální naučení by mělo být asi elementárně zřejmé: neder se dopředu, žij v pokoře. Nepočítej s tím, že by ti v lidské smečce cokoli náleželo jen tak, pro nic za nic, dokonce nepočítej s tím, že nějaké tvé jednání ve světě, jakékoli třeba i dobré jednání takové zásluhy a nároky jednoduše vytváří. Nežij v představě, že si cokoli ve světě můžeš v nějakém silném a vážném smyslu přivlastnit a dominovat nad tím právem vlastnickým; nežij s vědomím, že patříš dopředu; že někam můžeš přijít a žádat pro sebe prominentní místo. Toto podobenství Kristovo má znamenat jakousi školu křesťanské a křesťanovy pokory. Máme být Ježíšovým "příkladem ze života" přivedeni k ponětí, jak nám zde ve světě nic vpravdě nenáleží. Takové poznání vyslovuje ostatně i nešťastný Jób, když říká po všech hrůzách a ztrátách, které zakusil: "Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno." (Jb 1,21) Nejenom sužováni Jóbovými životními zkouškami, máme si i my být vědomi toho, že jsme se na světě objevili bez zásluh, doslova i obrazně nazí a v nahotě a nezasloužilosti vlastně také žijeme. Bude-li nám pokynuto někým jiným a pokud budeme nějak drobně vyznamenáni a vyvýšeni, tak prosím – ale o naší ceně nechť se vyslovují případně jiní; my sami na žádnou svou hodnost nespoléhejme.

   Milé sestry, milí bratři, milí všichni přítomní – s pokorou se v křesťanském a církevním prostředí dělávají často náramné dryje. Všichni o pokoře mnohokrát z kazatelen slyšeli, všichni vědí, že i Kristus byl pokorný a poslušný, pokora má v tradičním křesťanském prostředí velmi vysokou hodnotu, bývá mimořádně uznávána a při všech možných příležitostech doporučována. V mnohých křesťanských společenstvích, rodinách i sociálních bublinách bývá jakýkoli projev skutečné či domnělé nepokory značně kárán, dochází tu až k nucené depersonalizaci, k zásadnímu zapomínání na sebe a na vlastní legitimní zájmy. Tímto "kultem pokory" se však nezaručí autentická a přesvědčivá pokora. Pokoru neohrožuje malá a neškodná ješitnost týkající se nepodstatných věcí – běží o zásadní orientaci života, o základní proporce života. Ty by měly být případně neseny pokorou neboli skromností, neřešením vlastní zasloužilosti a nedožadováním se veřejných poct. Jako v tom Ježíšově podobenství: pokorný, přijde-li na svatbu anebo na jinou slavnost, posadí se tiše někam v koutě, vůbec žije každodenně v tichosti a nehalasnosti. Stojí-li se o mě, nechť se pro mě přijde do kouta, nechť mě v nejhorším jiní vyzvednou výše, chtějí-li mě tam výše mít. S křesťanskou cestou života se srovnává podobný styl skromnosti – nemířit vysoko, necpat se vysoko, pokud jsme pak přece jenom zváni a posíláni výše, chápat toto své povýšení jenom jako další závazek, jenom jako další příležitost ke službě.

   Pokud na něčem založit pokoru, tedy na čemsi jiném než na neupřímném sebesnižování nebo na okatých gestech pokory. S masochismem daleko nedojdeme. Základem opravdové pokory zůstává hlavně zralé vědomí toho, jak je světská sláva polní travou. Základem pokory je vědomí prchavosti a pomíjivosti všeho, čeho si jde v tomto světě vydobýt. Pocty a lákadla tohoto světa netrvají, jednoho dne zde jsou a druhého mizí. Pocty a podobné dary "tohoto světa" nejsou ani hodnotami, kvůli kterým má smysl bojovat, pouštět se se světem a s bližního do zápasů: Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal..., uvažuje starozákonní Jób. Opravdovou kristovskou pokoru nezakládá masochismus – zakládá ji velice střízlivé hodnocení toho, co lze v tomto světě vyhrát. A nic z toho, žádné sezení v čele hodovního stolu, nestojí venkoncem za usilování. Ne na hemžení v hodovní síni, ne na hierarchii společnosti má smysl vložit své doufání: toliko na Hospodina, Boha jediného, věčného i tolik blízkého. Amen.